Kiprijono Nezabitausko žodyno autorius

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996) LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI Přehledy. Recenze. Poznámky Opinions. Reviews. Observations Überblicke. Rezensionen. Anmerkungen Giedrius SUBAČIUS AUTOR LITEVSKÉHO SLOVNÍKU KIPRIJONA NEZABITAUSKA Tradice považovat Kajetona Nezabitauska za autora rukopisného slovníku, který shořel ve Varšavě během II. světové války, přetrvává již od XIX. století: „Žodinikas // Letuwiszkaj—Žemaitiszkas // yr // Lenkiszkaj yszrozitas [...] tom I-szy // od Lit. A do I wlasznie — // przez // Kajetana Niezabitowskiego // Żmuidina“ (název podle Vincase Maciūnase, Mūsų senovė, 1940, sv. 3, č. 1(10), s. 142). V letech 1963 a 1967 publikoval A. Kaupuž v Literatūros, sv. 6 a sv. 10, mnoho dopisů Ivana Loboiky, kancléře hraběte Nikolaje Rumianceva a Kiprijona Nezabitauska, z nichž je nepochybně patrné, že „skutečným autorem slovníku byl Kiprijonas Nezabitauskis“, starší bratr Kajetona*. Ještě i dnes se však často pochybuje, zda slovník nenapsal Kajeton (srov. Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos istorija. V., 1990. Sv. 4. S. 128; Žukas V. Nezabitauskis—Zabitis Kajetonas Rokas. — Tarybų Lietuvos enciklopedija. V., 1987. Sv. 3. S. 212 aj.). Aniž bychom opakovali zjevné argumenty A. Kaupuže ve prospěch Kiprijonova autorství, je třeba zvážit argumenty, proč je za autora nadále považován Kajeton. 1. V záhlaví je uvedeno Kajetonovo autorství. Hned na úvod je třeba říci, že titulní strana musela být napsána podstatně později než samotný text slovníku (dvojhlásky aj, ej, uj jsou v záhlaví zapsány pomocí j, které se začalo běžněji psát až ve třicátých letech XIX. století, zatímco v samotném textu jsou zřejmě zaznamenány pomocí y — Atkakbintgirey, jak se mohlo psát i v roce 1823). Když bratr Kiprijonas po povstání roku 1831 emigroval do Paříže a v nepřítomnosti byl odsouzen k smrti, Kajeton již mohl bez obav napsat své příjmení na titulní list bratrova slovníku. 2. Jiné prameny z XIX. století zmiňují Kajetona jako autora (spoluautora) slovníku litevského jazyka (Kurjer Polski, 1830, č. 64; Dykcyonarz Biograficzny powszechny. Warszawa, 1851). Tyto publikace však nejspíš čerpaly informace od samotného Kajetona, který tehdy pracoval ve varšavském cenzurním výboru. Také sám Kajeton v dopisech— * Viz: K a u p u ž A. Některé další informace o litevských kulturních činitelích na počátku XIX. století v dopisech profesora Vilniuské univerzity I. N. Loboiky. Literatūra 6, 1963, s. 207—222; K a u p u ž a A. Litevští kulturní činitelé na počátku XIX. století podle korespondence prof. I. N. Loboiky s N. P. Rumiancevem, zakladatelem muzea. — Literatūra 10, 1967, s. 165—199. (pozn. red.) 212 … profesorovi z Krakova Wiszniewskému a Simonu Daukantovi tvrdil, že napsal slovník žemaitského—litevského jazyka. V těchto dopisech však neříká pravdu. Wiszniewskému se Kajeton chlubí, že sám připravil knížku o včelách (1823), ovšem pod jménem bratra Kiprijonase (ačkoli jazyková analýza potvrzuje autorství Kiprijonase, nikoli Kajetona), že mu kancléř N. Rumiancevas poděkoval za tento překlad (ve skutečnosti poděkoval Kiprijonasovi), že vydal knížku Rozmyślania wieśniaka rolnika (zamlčel však jejího autora Dioniza Pošku), že Dziennik Wileński otiskl jeho popis cesty po Žemaitsku (ačkoli byl v něm popsán pouze Poškův Baublys) — na tyto dva poslední případy již upozornil V. Maciūnas. V dopise S. Daukantovi Kajeton při vypočítávání svých zásluh již nezmiňoval ani překlad knížky o včelách, ani Rozmyślania wieśniaka rolnika — nejspíš tušil, že Daukantas mohl znát jejich skutečné autory. V obou dopisech také Kajeton tvrdí, že svůj slovník dokončil, ačkoli rukopis, který shořel, byl napsán jen do začátku písmene K (V. Maciūnas). Jak však vyplývá z dopisů I. Loboiky, slovník pouze do písmene K napsal Kiprijonas. Je tedy těžké popřít, že se Kajeton rád chlubil i díly, která vytvořili jiní. Kromě toho je důležité, že Kajeton byl názorově blízký D. Poškovi a zároveň Kiprijonovým konkurentem. Poška napsal: „neviděl jsem lepší pravopis, než má [...] elementární učebnice Kajetona Nezabitauska“. Na druhou stranu, zatímco Kiprijonas ještě pracoval na svém slovníku (březen 1825), Poška také začal psát konkurenční slovník, tedy soupeřit s Kiprijonem o vytvoření a zavedení psané žemaitské—litevské řeči. Kdyby byl autorem Kajeton, sotva by jeho přítel Poška jeho práci nepodpořil a rozhodl se s ním soupeřit, místo aby mu pomohl. Z toho vyplývá, že i když se rukopisy nedochovaly, mnoho argumentů svědčí o tom, že Kajeton, který se rád chlubil a vychvaloval, chtěl přisvojit také nedokončený slovník litevského jazyka, který psal jeho bratr Kiprijonas. Proto je třeba, jak již uvedla A. Kaupuž, považovat za autora tohoto slovníku Kiprijonase Nezabitauskase. KNIHA O BALTŠTICKÝCH JAZYCÍCH V Německu, které má dlouhou tradici výzkumu baltských jazyků, se v posledních letech objevily nové práce významné pro baltistiku. Jednou z nich je kniha „Baltské jazyky. Úvod“, kterou napsali tři lingvisté německy a jež vyšla v roce 1994.1 Krásně graficky zpracovanou knihu o 416 stranách tvoří čtyři hlavní kapitoly. Autorem poměrně rozsáhlé (s. 15–70) úvodní kapitoly je lingvista Rainer Eckert, který se velmi zasloužil o baltskou jazykovědu a její popularizaci. Velmi stručně, dalo by se říci encyklopedicky, podává nejdůležitější informace o všech baltských jazycích a národech, jejich názvech a historii; pojednává o vymřelých Prusech, Sudavcích, Jatvingech, Kurších, Zemgalech a Sélonech, které asimilovaly jiné národy. Samozřejmě se zde největší prostor věnuje dějinám dvou žijících baltských národů — Litevců a Lotyšů — a zmiňují se nejzávažnější události, které tyto národy provázely od 1 E c k e r t R., B u k e v i č i ū t ė E.-J., H i n z e F. Die baltischen Sprachen. Eine Einführung. Langenscheidt. Verlag Enzyklopädie. Leipzig, Berlin, München, 1994. 213