J. Gerulio „Senieji lietuvių skaitymai“: sudarymo principai ir reikšmė lituanistikai (lyginant su „Lietuvių literatūros istorijos chrestomatija“)

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996) LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI Juozas KARACIEJUS J. GERULIO „STARÉ LITEVSKÉ ČÍTANKY“: PRINCIPY SESTAVENÍ A VÝZNAM PRO LITUANISTIKU (ve srovnání s „Chrestomatií dějin litevské literatury“) Většina litevských studentů jak na předválečné Kaunaské univerzitě (od roku 1930 Univerzitě Vytautase Velikého), tak na poválečné Vilniuské univerzitě (snad s výjimkou let 1945–1955) začínala své seznamování se starými litevskými písemnostmi, jejich jazykovými rysy a literárními prvky nejčastěji prostřednictvím čítanky „Senieji lietuvių skaitymai. I dalis: Tekstai su įvadais“, kterou připravil J. Gerulis a která vyšla roku 19271 (dále: Čítanka). První měli možná po ruce také „Rinktinius mūsų senovės raštus“ M. Biržišky, které vyšly téhož roku (dále: Spisy), zatímco druzí ještě „Chrestomatiju dějin litevské literatury“, kterou roku 1957 vydali K. Korsakas a J. Lebedys (dále: Chrestomatija). Její sestavovatelé si předsevzali překonat všechna předchozí vydání podobného zaměření, neboť „dříve vydané chrestomatie staré litevské literatury a sbírky písemností (E. Volteria, M. Biržišky, J. Gerulise aj.) jsou zastaralé a neodpovídají dnešním požadavkům“2. Protože Čítanku J. Gerulise používali (a stále používají) častěji nejen studenti, ale i badatelé litevského jazyka (zčásti také staré litevské literatury), je zřejmé, že Chrestomatija nemůže Čítanku nahradit. Význam Chrestomatije pro lituanistiku je tedy podstatně menší, než se očekávalo. Zcela oprávněně proto vyvstává otázka, co rozhodlo o popularitě Čítanky J. Gerulise. Abychom na ni odpověděli, měli bychom nejprve objasnit, podle jakých kritérií byly texty vybírány a jakými principy se řídili sestavovatelé obou chrestomatií při jejich předkládání čtenáři. Je však třeba ještě před hledáním odpovědí na uvedené otázky nezapomenout, že Chrestomatija, kterou redigovali K. Korsakas a J. Lebedys, je svým rozsahem, obsahem a zčásti i účelem bližší Spisům M. Biržišky než Čítance J. Gerulise, jež zahrnuje pouze litevské písemnosti ze 16.–17. století. Proto Nyní lze jen litovat, že J. Gerulis svůj slib nesplnil a nepřipravil druhý díl této publikace, v němž chtěl nejen „vysvětlit ty tvary a slova, kterým nerozumějí všichni Litevci“, ale zřejmě zamýšlel také prakticky odpovědět na otázku, která vyvstala při přípravě prvního dílu: „zda by nebylo třeba otisknout alespoň několik stran také z německých, latinských a polských originálů? Většina našich starých písemností jsou překlady, a proto by bylo zajímavé vidět, jak si překladatelé počínají vůči svým předlohám“ (s. V). Lietuvių literatūros istorijos chrestomatija. Feodalizmo epocha. Red. K. Korsakas ir J. Lebedys. V.: Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1957, 5. 25 srovnávat lze pouze litevské texty z těchto století a jejich komentáře, které jsou uvedeny v obou publikacích. Sestavovatelé podobných publikací měli navíc především na mysli budoucí čtenáře, tedy to, komu jsou určeny a jakých cílů má být dosaženo. Právě tyto okolnosti určovaly zásady výběru a přípravy textů. J. Gerulis v „Předmluvě“ k Čítance výslovně neuvádí, komu je kniha určena, z jejího začátku však lze usuzovat, že odborníkům; srov.: „Naše staré jazykové památky jsou roztroušeny po celém světě. Málokdo může využít všechny a nových vydání je také málo. Proto jsem na podnět zesnulého Būgy otiskl krátké texty celé a z delších poměrně rozsáhlé výňatky“3. Zde se také vysvětluje, jak byly texty pro tuto publikaci vybrány. Sestavovatelé Chrestomatije konkrétněji uvádějí v „Předmluvě“, komu svou publikaci určili; srov.: „Prvotní prameny staré litevské literatury, která se rozvíjela v epoše feudalismu, většina starých litevských písemností, jsou dnes obtížně dostupné: staly se bibliografickými vzácnostmi, z nichž se i ve velkých republikových knihovnách dochoval sotva jeden či dva exempláře. Zpřístupnit tyto písemnosti nebo alespoň jejich nejcharakterističtější výňatky naší společnosti, zejména mládeži studující na školách (zvýraznil jsem já. — J. K.), je úkolem této chrestomatie“4. Kritéria výběru textů jsou zde rovněž probírána: „Tato chrestomatie je chrestomatií litevské literatury, nikoli dějin litevských písemností obecně. Uvádí tedy pouze materiál, jehož žánrové či stylistické rysy umožňují zařadit jej k historicky se rozvíjející krásné literatuře. Proto tato chrestomatie neobsahuje staré litevské texty, které mají buď výhradně státně-administrativní povahu (např. různé dokumenty, právní akty, vládní provolání apod.), nebo přímo náležejí k náboženskému kultu (např. různé modlitby, písně jako takové apod.), anebo jsou čistě filologického či pedagogického obsahu (např. texty slovníků, gramatik, slabikářů). Tím se tato chrestomatie liší od dříve vydaných chrestomatií staré litevské literatury, do nichž se obvykle zařazovaly texty všech litevských písemností bez ohledu na jejich žánrové či stylistické zvláštnosti. Sestavovatelé těchto chrestomatií se většinou snažili poskytnout materiál nikoli tolik k výzkumu naší literatury jako spíše litevské minulosti a její kultury a dějin litevského jazyka. Kromě toho byly chrestomatie vydané za vlády buržoazie zvlášť přeplněny různými texty čistě náboženské a kultovní povahy (modlitbami, písněmi, kázáními, překlady bible). Tím byl v nich zdůrazňován význam náboženských písemností v kulturním životě litevského národa (zvýraznil jsem já. — J. K.) a na druhé straně byla věnována zjevně příliš malá pozornost písemnostem světského obsahu a krásné literatuře 3 Gerulis J. Senieji lietuvių skaitymai. I dalis. K.: Lietuvos universiteto leidinys, 1927, [p.] V. 4 Lietuvių literatūros istorijos chrestomatija, 5. 26 počátkům ve staré litevské písemnictví. V této chrestomatii je naproti tomu hlavní místo vyhrazeno právě světským textům a těm textům staré litevské písemnictví, v nichž se projevují světské motivy a první prvky uměleckého vyjádření. Proto jsou v této chrestomatii hojně zastoupeny předmluvy, dedikace a panegyriky různých náboženských knih, v nichž se právě nejvíce projevovaly světské motivy a prostředky krásného písemnictví“5. Z těchto poměrně dlouhých ukázek z „Předmluvy“ Chrestomatie vidíme, že tato kniha, odpovídající požadavkům tehdejší doby, je určena nikoli odborníkům (dokonce ani studentům!), nýbrž veřejnosti, zejména školákům, a jejím hlavním cílem je přístupně a novátorsky seznámit čtenáře se starými písemnými památkami, nebo alespoň s jejich charakteristickými úryvky. Bohužel je třeba hned říci, že kvůli tehdy převládajícím ideologickým postojům se sestavovatelům Chrestomatie nepodařilo tento záměr plně uskutečnit. Jasně to ukazuje rozsah některých starých litevských písemných památek zařazených do Chrestomatie6. Lze se domnívat, že si to uvědomovali a cítili i sami sestavovatelé Chrestomatie, a proto se v „Předmluvě“ knihy objevily dlouhé sofistické úvahy, jimiž se čtenáři snaží vnutit představu, že staré náboženské písemné památky nejsou příliš významným pramenem pro zkoumání litevské kultury a literatury. Taková tvrzení podle mého názoru velmi přispěla k tomu, že převládl negativní pohled na staré písemné památky. Protože se liší zamýšlený okruh čtenářů probíraných chrestomatií, je samozřejmé, že se musí lišit i zásady, podle nichž jsou vybrané litevské texty předkládány, neboť to, co potřebuje odborník, není vůbec nutné běžnému čtenáři, a naopak. Jak jsou tedy již vybrané texty v obou publikacích předkládány? J. Gerulis o zásadách předkládání textů píše: „Jazyk ani pravopis jsem neupravoval ani nesjednocoval. Vždyť chceme poznat, jak se tehdy skutečně mluvilo a psalo, a ne jak by někdo z nás na místě Mažvyda, Daukši nebo Širvyda údajně psal. Opravuji v poznámkách pouze největší tiskové chyby, ale jak se mi nyní zdá, často i to zbytečně“7. J. Gerulis se tedy snažil předkládat autentické litevské texty, tj. takové, jaké potřebuje odborník. Sestavovatelé Chrestomatie zacházeli se starými texty poněkud odlišně. Uvádějí: „Při přípravě této chrestomatie bylo třeba řešit složitou otázku jazykové podoby textů. Jak známo, litevské písemné památky z epochy feudalismu jsou napsány svébytným, velmi rozmanitým pravopisem, odlišným od našeho současného pravopisu, a jejich jazyk obsahuje značné množství archaismů a nářečních prvků, které se již v dnešním spisovném jazyce nepoužívají. To vše čtení těchto písemných památek značně ztěžuje a v některých případech činí jejich obsah dokonce obtížně srozumitelným. S cílem předložit v této chrestomatii především materiál k dějinám litevské literatury“ 5 Tamtéž. 6 Například litevské písemné památky nejvýznamnějšího spisovatele 16. století M. Daukši zastupuje v Chrestomatii pouhých necelých 21 řádků Postily (18 řádků ze 7. strany a 2,5 řádku ze strany 339). Proto lze jen stěží z takových úryvků něco říci o jazykových a stylistických zvláštnostech litevských textů M. Daukši a o jejich literárních prvcích a výrazových prostředcích. 7 G e r u l i s J. Staré litevské čítanky, [s.] V. 27 … ke studiu, bylo třeba zajistit, aby texty staré litevské písemné tvorby zařazené do čítanky byly snadno srozumitelné. Proto byly transponovány do současného pravopisu a částečně do současného spisovného jazyka, přičemž bylo upuštěno od mnoha fonetických a morfologických archaismů i nářečních prvků, avšak lexikum a syntax zůstaly nezměněny. Ze starých morfologických tvarů byly při transponování ponechány pouze ty, které jsou zvláště příznačné z hlediska historického vývoje litevského jazyka a dodávají jazyku i stylu starých litevských písemností osobitý kolorit. Všechny staré lexikální, morfologické a syntaktické tvary, které by dnešnímu čtenáři mohly být nesrozumitelné, jsou vysvětleny v poznámkách pod čarou u každého transponovaného textu.8. „Aby bylo možné co nejzřetelněji ukázat povahu litevských písemností z doby feudalismu nejen z hlediska obsahu, ale i jazyka, pravopisu a tiskové techniky, jsou v této čítance vedle transponovaných textů uvedeny také jejich autentické fotokopie, s výjimkou případů, kdy se původní text nedochoval9. Z citované pasáže z „Předmluvy“ k Chrestomatiji vyplývá nejen to, že kniha je určena nespecialistům (proto bylo také třeba „přeložit“ litevské texty 16.–17. století do současného jazyka), ale i další zajímavá skutečnost: pořadatelé Chrestomatije v „Předmluvě“, prošpikované tehdy povinnými ideologickými klišé, několikrát zdůraznili výjimečnost knihy a její přednosti, přičemž si nepochybně uvědomovali, že při přípravě starých litevských textů podle takových zásad zůstávají tato tvrzení nepodložená. Proto byli pořadatelé nuceni hledat východisko – vedle textů 16.–17. století transponovaných do současného jazyka zařadit také jejich fotokopie. Pro školáky nebo širokou veřejnost však fotokopie každého textu nejsou zapotřebí, zatímco specialisté transponované texty nepotřebují. Lze dokonce pochybovat, zda je tato kniha skutečně určena veřejnosti, tím spíše, že na konci „Předmluvy“ se uvádí: „Fotograficky reprodukované texty umožňují využívat materiál této čítanky nejen pro dějiny naší literatury, ale i pro potřeby litevského jazyka“10. Vezmeme-li v úvahu zásady výběru a přípravy textů, zdá se, že v tomto tvrzení lze spatřovat i rozpor. Je tedy zřejmé, i bez podrobnějšího srovnávání obou čítanek, že takto připravená „Čítanka dějin litevské literatury“ nemůže nahradit J. Gerulio „Staré litevské četby“, neboť Chrestomatiji připravenou podle tak eklektických zásad dnes nemůžeme používat ani jako učebnici – studenti se vždy nejprve dívají na transponovaný text, a nikoli na jeho fotografickou reprodukci. Pravděpodobně proto dnes mnozí i diplomovaní litevštináři jen stěží přečtou spisy M. Daukši nebo K. Sirvydy. Nyní, když se Gerulioovy Četby staly bibliografickou vzácností, je naléhavě zapotřebí nové čítanky starých písemností. Při její přípravě není třeba dělat zbytečné obraty, ale vydat se cestou, kterou vytyčil J. Gerulis, a řídit se jeho zásadami. 8 Toto tvrzení velmi připomíná slib J. Gerulia, že ve druhé části Četeb „vysvětlí ty tvary a slova, kterým nerozumějí všichni Litevci“ (P. V.). 9 Čítanka dějin litevské literatury, 6. 10 Tamtéž. 28 * * * Když byl článek napsán a odevzdán do tisku, upozornil jsem na věcnou a poměrně přísnou recenzi první verze „Čítanky dějin litevské literatury“, otištěnou ve spisech prof. J. Lebedise (viz Lebedys J. Lituanistikos baruose, t. 2. V. Vaga, 1972, p. 16-35), v níž se mimo jiné probírají otázky výběru a prezentace textů, které nejsou diametrálně odlišné od myšlenek vyjádřených v článku. Z uvedeného pramene navíc vyplývá, že teprve po této recenzi, která končí poměrně přísným závěrem – „Všechny uvedené skutečnosti ukazují, že příprava čítanky není dokončena, avšak čítanka je velmi potřebná“ (Tamtéž, s. 35) –, byl prof. J. Lebedis přizván, aby knihu redigoval a opravoval; jeho hlas však zřejmě nebyl ve všech otázkách rozhodující. 29