Šis tas iš Lazūnų ir Zietelos šnektų leksikos gretinimo

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997) LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS Aloyzas VIDUGIRIS NĚKOLIK POZNÁMEK KE SROVNÁNÍ SLOVNÍ ZÁSOBY LAZŪNSKÉHO A ZIEȚELSKÉHO NÁŘEČÍ Názvy Lazūnai a Zietela se označují nejvzdálenější litevská nářečí na jižním okraji litevského jazyka: dnes v Bělorusku, v Hrodenské oblasti, ve Voroňavském okrese okolí Lazūnů (bělorusky Lazduny), neboli farnost, a Zietela (bělorusky Dziatłava), okres a farnost. Obě jsou patrně svým způsobem nejarchaičtějšími nářečími ze všech současných litevských nářečí. Tato nářečí mají nemálo různých společných rysů (včetně lexikálních) i rozdílů, které dosud nebyly srovnávány ani navzájem, ani s jinými nářečími. S výzkumem těchto nářečí jsou úzce spojeni významní litevští lingvisté. Již roku 1906 přijel Jonas Jablonskis zkoumat lazūnské nářečí a Kazimieras Būga zase zietelské. Byli také kmotry těchto nářečí. Předtím tato nářečí zkoumal pouze Eduardas Volteris a zietelské ještě Jan Rozwadowski. Během polské okupace sbíral v Lazūnech slova a zapisoval lidovou slovesnost Jurgis Šlapelis. Juozas Balčikonis tato místa navštívil a sbíral slova až v poválečných letech. Všichni tito Litevci byli lingvisté epochálního významu, kteří přispěli k obnovení nezávislosti Litvy a společnými silami vytvářeli spisovný litevský jazyk jako základ samostatného státu. J. Jablonskis byl největší autoritou a tvůrcem spisovného jazyka, lékař J. Šlapelis zasvětil celý svůj život péči o litevský jazyk a jeho upevnění ve slovinizované východní Litvě, K. Būga pozvedl litevskou jazykovědu na světovou úroveň a J. Balčikonisovi bylo jako symbolu kontinuity souzeno spojit tři různé epochy a uchovat až do dnešních dnů to, co vytvořili jeho předchůdci. Mezi zietelským a lazūnským nářečím nikdy neexistovala přímá spojení. Odděluje je asi 100 km území obývaného Slovany, rozsáhlý pás lesů a tři poměrně velké řeky – Maučėdis, Němen a Gauja. Neexistují žádné přímé cesty. Chceme-li se dostat ze Zietely do Lazūnů, je třeba jet přes Navahrudak (zietelany nazývaný Naugarda) nebo přes Lidu. Lazūnai leží asi 130 km jihovýchodně od Vilniusu a Zietela 150 km na jih. Slovní zásoba je dosti specifickou oblastí jazyka. Jakožto otevřená různým vlivům je ze všech jazykových rovin nejcitlivější a nejrychleji podléhá změnám. Působí na ni různé intralingvistické a extralingvistické faktory. Vliv těchto faktorů na lazūnské a zietelské nářečí, která se již dávno oddělila od hlavní oblasti litevského jazyka a jsou obklopena slovanskými jazyky, může být zásadní. Mluva lidí se zde někdy liší nejen mezi rodinami či usedlostmi, ale i mezi jednotlivými lidmi a roky. Slovní zásobu nářečí tedy významně ovlivňují místní, subjektivní a časové faktory. Litevštinu si nejlépe zachovali ti lidé, kteří žili ve svých rodných místech a mezi sebou i se sousedy mluvili litevsky. 163 Nemluvě o ženách, které se odstěhovaly, s věkem a změnou místa (když se přestěhovaly do měst za dětmi) se výrazně měnila i mluva samotných představitelů nářečí; přibývalo kolísání, variant a okazionalismů. Na druhou stranu může při zaznamenávání nářečního textu zanechat určitý příměs i nevědomé psychologické předsudky samotného zapisovatele, spěch při zaznamenávání neslýchaného slova či tvaru bez dostatečného kontextu, nevědomá tendence srovnávat a „normovat“ zaslechnutý nesouhlasný pád či rod, nedostatečně pozorné vnímání různých fonetických jevů atd. Ve skutečnosti není snadné komunikovat s představiteli takto izolovaných nářečí, neboť mnozí staří lidé téměř vůbec nerozumějí slovům spisovného jazyka a někteří jsou nedoslýchaví. Protože není možné srovnat veškerou slovní zásobu zietelského a lazūnského nářečí vzhledem k jejímu obrovskému a nestejnému rozsahu, je nutné omezit se na její určitou část. Mechanicky srovnávat slovní zásobu podle určitých písmen, slov nebo jejich hnízd je rovněž sotva možné kvůli takzvaným mezerám („lakunám“) a etnografismům, které se mohou vyskytovat v jednom nářečí a v druhém chybět. Slovní zásobu obou nářečí, tj. slova či jejich hnízda, lze srovnávat výběrově, ale i tak je třeba spokojit se s určitým počtem. Zde byla zvolena nejsnazší cesta – omezení na slovní zásobu zmapovanou v prvním svazku „Atlasu litevského jazyka“, a to ještě ne v úplnosti. Ve zmíněném lexikálním svazku „Atlasu litevského jazyka“ bylo zmapováno a popsáno 190 reálií. Po vyřazení úzce vymezených etnografismů, které se nevyskytují všude, a některých neinformativních odpovědí se pracuje se 150 názvy objektů, většinou rozšířenými v nářečích v různých variantách. Takto vymezený a omezený počet vybraných odpovědí má určité nevýhody i výhody. Do programu „Atlasu litevského jazyka“ byla zařazena především pojmenování předmětů či jevů různého významu – podstatná jména, která mají v různých nářečích odlišnou podobu, tj. jiný kořen či kmen slova. Jiných slovních druhů se do něj dostalo nepoměrně málo. Výhodou je, že i takový, byť dosti omezený počet získaný náhodným dotazováním lze považovat za určitou část celkového lexika. Tyto objekty mohou být v nářečích pojmenovány různě: některé vlastními názvy litevského původu, jiné výpůjčkami či kalky; některé jsou ve srovnávaných lazūnském a zietelském nářečí stejné, jiné odlišné. Proto jsou tato pojmenování dále probírána nejprve podle původu a poté podle formy. Slovní zásoba litevského původu. 1. Značná část pojmů se v lazūnském a zietelském nářečí označuje stejně, litevsky, ačkoli vedle těchto označení mohou být někdy známa i jiná synonyma nebo varianty přízvuku (uvádějí se v závorkách), např.: apušė ~ epušė (rt. āpušė Lz) „listnatý strom s třepotajícími se listy, osika“ (LKA I 92*), daigė „kosa“ (LKA I * V práci se vychází z map LKA I – uvádějí se jejich čísla a odpovídající údaje z komentářů. 164 50), draugė „rodina“ (// šeimýna) (LKA I 120), karvėlis „holub“ (LKA I 76), kūgis „velká kupa určená k…“ (LKA I 110), miekočia „necky“ (// miekočia Zt) (LKA I 21), pelūdė (pelūdnyčia) „část stodoly nebo přístavek ke stodole, kam se sypaly plevy“ (LKA I 15), pirkia „obytná světnice, dům“ (LKA I 2), priemnė „pomůcka, předsíň“ (LKA I 5), priėtema (LKA I 106), sunkus Lz: sunkus Zt (LKA I 114), šaudyklė „zařízení k vložení člunku při tkaní“ (LKA I 67), vežimas (// rātai) „dopravní prostředek tažený koňmi“ (LKA I 34), žagrė „pluh“ (// žagrė Lz) (LKA I 45) a další. Jde převážně o stará litevská slova nebo termíny. Vyskytují se také novější slova s rozšířeným významem nebo víceznačná slova, která mohla vzniknout namísto dříve užívaných, ale zaniklých termínů, např.: dantis „zub brány“ (LKA I 49), duobė „ohníště pece“ (LKA I 8), lenta „sedátko tkalcovského stavu“ (LKA I 67) a další. Takových slov litevského původu, která se v lazūnském a zietelském nářečí zcela shodují, je ze 150 otázek 41, tedy 27,3%. 2. Zde je třeba zmínit příbuzná pojmenování litevského původu, která se v lazūnském a zietelském nářečí liší: a) tvořením (příponami), např.: éras, eráitis „mládě ovce, jehňátko“ Lz: erūkas Zt (LKA I 74), rāgos „zimní vůz na cestu, který klouže po sanicích, sáně“ Zt: rāgutės Lz (LKA I 43), trainė, trainià „část oje vozu, která ji spojuje s nápravou“ Lz: trainijà Zt (LKA I 35); b) vokalismem a konsonantismem kořene či přípony, např.: dilginė, dilgynė „léčivá přadná rostlina, jejíž stonek a listy mají žahavé chloupky“ Lz: dirgėlė Zt (LKA I 94), kailiniai „zimní oděv ušitý z kožešin“ Lz: kaliniai Zt (LKA I 72), spragilyčia „násada cepu“, srov. sprāgilas Lz: spragelyčia, spragelyščius, spragelyštis, srov. sprāgelas Zt (LKA I 56); c) koncovým kmenovým morfémem, např.: priešvirnis „přístřešek u sýpky, předkomora“ Lz: priešvirnė, priešvirnė Zt (LKA I 12); d) přízvukem, např.: kālvis „kdo se živí kovářstvím“ Zt: kalvỹs Lz (LKA I 107) a další. Celkem bylo nalezeno 9 takových pojmenování, tedy 6%. Tato slova tvoří jakousi přechodnou skupinu pojmenování mezi pojmy vyjadřovanými stejně a pojmy vyjadřovanými odlišně (slovy s různými kořeny) v lazūnském a zietelském nářečí. 3. Tentýž pojem se v lazūnském a zietelském nářečí vyjadřuje různými slovy (lexémy) litevského původu, např.: brauktuvė „nástroj k čištění a stírání pazdeří ze lnu, potěradlo“ Zt: blaškýtuvė Lz (LKA I 59), giria „místo porostlé stromy, les“ Zt: medžias (vyslovuje se medžias) Lz (LKA I 113), kārtė, kārtis „dlouhý tenký odvětvený kmen stromu“, srov. kārčių tvorà Zt: sàtrà, srov. satrų tvorà Lz (LKA I 119), kiēmas „prostranství u obytného domu“ Zt: atšlàimas Lz (LKA I 9), klónis „nízké místo, údolí“ Zt: lóbās Lz (LKA I 103), pėntis „patka kosy“ Zt: kākłas Lz (LKA I 52), tarpupėdis „část stodoly mezi sloupy pro skládání obilí nebo píce, boční prostor“ Lz: šalis Zt (LKA I 16), vēdaras „pečená klobása z krup nebo rozmačkaných brambor“ Lz: dešrā Zt (LKA I 32), vedegà „sekera se zahnutým ostřím k vysekávání koryt nebo necků“ Zt: medžiagėlė Lz (LKA I 33) a další. Celkem bylo podle programu „Lietuvių kalbos atlaso“ v lazūnském a zietelském nářečí zaznamenáno 10, tedy 6,6%, takových pojmenování s různými kořeny pro vyjádření jednoho pojmu. 4. Častěji se užívají smíšená pojmenování. V těchto nářečích se liší nejen 165 formou, ale i původem. Jestliže se v jednom z těchto dvou nářečí (nejčastěji v lazūnském) užívá litevské pojmenování, v druhém bývá obvykle přejaté slovo nebo hybrid a naopak, např.: buožė, buoželė „hlava cepu“ Lz: bičis, bičius Zt (LKA I 56), ėglẏs, ėglius „jehličnatý keř z čeledi cypřišovitých s černými bobulemi, jalovec“ Lz: velauka Zt (LKA I 91), gėlė „rostlina s krásnými květy nebo listy“ Lz: kvietką, kvietkas Zt (LKA I 111), jungėlis „poutko spojující násadu cepu s hlavou“ Lz: užikas, vūžas Zt (LKA I 57), kupetà „hromada shrabaného sena nebo slámy“ Lz: kapà Zt (LKA I 110), rátapedis „paprsek kola“ Lz: špykis Zt (LKA I 41), sprandagalvis „pulcohlavec“ (// stambagalvis) Lz: galavóčius Zt (LKA I 83), vieversẏs „pěvec z čeledi vrabcovitých, skřivan“ Lz: žāvarankas Zt (LKA I 79), vińkšna „příčný svlak saní“ Lz: vėzas Zt (LKA I 44) a další. K litevským pojmenováním se řadí lazūnské pojmenování nejasného původu žilausis „manželova sestra, švagrová“ Lz: žaluvyčia Zt (LKA I 117). Celkem je 20 takových pojmenování, v nichž termínu jednoho nářečí odpovídá přejaté slovo z druhého nářečí, tedy 13,3%. Po vyřazení pochybného pojmenování žilausis bychom měli odpovídajícím způsobem 19, tedy 12,7% takových dvojic. Více litevské slovní zásoby si zachovalo lazūnské nářečí. Z uvedených 20 pojmů má 15 nepochybně litevské ekvivalenty, ačkoli na místo nejednoho z nich může proniknout přejaté slovo nebo hybrid, např.: jelaučius ar jėlaučius vedle ėglius Lz, kačelkėlės „kladky tkalcovského stavu“ vedle ratėliai Lz: katkėlės Zt („t. p.?”) (LKA I 66), kāčiorius „kačer“ vedle ančiukas Lz: kāčioris Zt (LKA I 73), vėzas vedle vińkšna Lz, žėvarinka vedle vieversẏs Lz. V zietelském nářečí jsou litevská pojmenování užita pouze ve čtyřech z 20 případů, např.: jūosta „duha“ vedle tenčius Zt: tetėčius Lz (LKA I 105), skylėlė „česno úlu“ Zt: liotkà Lz (LKA I 101) a další kalky (viz níže). Kromě toho Lazūňané litevsky označili ještě tři pojmy, jejichž názvy Zietelané vůbec neuvedli, např.: kiškis „šustinis“ (LKA I 30), raudonikīs „červenohlavý hřib, kozák“ (LKA I 98), stulpėliai „sloupky držící kolo kolovratu, stehna“ (LKA I 62). Celkem je tedy v lazūnském nářečí 77 nebo 79 pojmů označovaných litevsky, tj. 52%, zatímco v zietelském nářečí z 150 položek pouze 64, tj. 42%. Kalky. Rozdělení lexémů na pojmenování litevského a nelitevského původu je značně relativní. V litevštině i ve slovanských jazycích je mnoho slov, u nichž lze předpokládat, že jedno bylo od druhého opisováno nebo kalkováno. Zvláště podezřelá mohou být slova s rozšířeným významem, užívaná k označení zvláštních pojmů. Takto vzniklá pojmenování mohou být některá stará a jejich původ se jen obtížně rozpoznává, jiná jsou nová. Původ těch posledních prozrazuje jejich omezená oblast užívání v jednotlivých nářečích jihovýchodního okraje litevského jazyka. Kalky se svou podobou od litevských slov vůbec nijak neliší. Kvůli neobvyklému významu je lze snadno považovat za nářeční exotismy. Často jsou také sémanticky motivovány, např.: arkliūkas ‘kobylka’ Zt nebo namėlis ‘rámový včelí úl’ Zt. Proto je někdy těžké říci 166 zda je např. slovo namelis v tomto významu kalkou (srov. slovanské domik), nebo litevským slovem užitým na základě podobnosti, stejně jako lazūnský hybridní protějšek skrynelė (LKA I 100). Vždyť takové úly se často nazývají bičių nameliais i v jiných litevských nářečích. Proto asi není třeba zietelské namelį bezvýhradně považovat pouze za kalk. Jiným případem je arkliukas, srov. běloruské kónik ‘kobylka’, které v tomto významu není doloženo nikde jinde. V tomto případě Lazūňané nejčastěji užívají hybridy kazlaitis, kazlėlis nebo čistou výpůjčku kāzlas (srov. LKA I 86). Stejně tak vzniklo pojmenování lápė, lapáitė ‘žlutá jedlá houba, liška obecná’ Lz: lisýčià, lisicá Zt (LKA I 97). Pěkná litevská vyjádření kėlines apsiauti ar apsimauti, sijoną apsisėgti, apsivilkti se většinou překládají slovesem uždėt ar užsidėt kėlines, suknelę (srov. běloruské nadziec, ruské nadiet) Lz, Zt, řidčeji kráuti, např. an savė kėlnes kráut (srov. polské nałożyć) Zt (LKA I 115). Takové kalky se také nazývají sémantismy či sémantické kalky (Velakoski 1984: 221–222). Obvykle se takové vlastní litevsky znějící slovo s jiným, cizím, přejatým významem stává také jiným slovem (lexémem). Proto se kalkování považuje za jeden ze způsobů nominace (Pavel 1983: 74, 83). Ve slovnících se však s takovými slovy zachází různě. Podstatná jména se obvykle uvádějí samostatně, slovesa pak společně, ale s vyčleněným (přejatým) významem, např.: líšti ‘lézt, stoupat’, lùpti ‘trhat, rozebírat’, riñkti ‘brát’, uždėti ‘obléci, obout, opásat’ aj. (podrobněji viz Vidugiris 1989: 39–54; 1995: 175–180). Výpůjčky. Lazūnské a zietelské nářečí jsou odedávna obklopena slovanskými jazyky (běloruštinou, polštinou, nyní ruštinou) a pod jejich vlivem; obsahují neobyčejně mnoho různě adaptovaných výpůjček. Ty se srovnávají ve stejném pořadí jako slova litevského původu. 1. Většina výpůjček se v lazūnském a zietelském nářečí shoduje, např.: ābadas ‘ráfek’ (LKA I 42), buliónas ‘bramborová polévka’ (// bùlionas Lz) (LKA I 29), dieškà ‘nádoba na zadělávání těsta’ (LKA I 25), káuka ‘sojka’ (LKA I 78), krinvčià ‘pramen’ (LKA I 104), õdina ‘had’ (LKA I 80), plotkà ‘plotice, jelec’ (LKA I 82), statývos ‘bočnice tkalcovského stavu’, striekà ‘střecha’ (dãchas Lz) (LKA I 3), tákas ‘udusaná podlaha stodoly nebo pece, hliněná podlaha’ (LKA I 4) aj. Většina těchto výpůjček se v hlavních litevských nářečích neužívá a není tam ani známa. K tomuto typu výpůjček patří i ty, které vstoupily do systému spisovného jazyka a pro něž ani jiná nářečí často nemají náhradu, např.: burõkas ‘červená řepa’ (LKA I 88), kõšė ‘kaše’ (LKA I 30), norãgas ‘část pluhu či rádla, která svou ostrou stranou při orbě odřezává vrstvu zeminy’ (LKA I 46). Výpůjček shodných v lazūnském a zietelském nářečí je 46, tedy 30,6%. Připočteme-li k tomuto počtu shodná pojmenování litevského původu, dostaneme celkem 88 (neboli 58,7%) pojmů, které se v lazūnském a zietelském nářečí označují stejně. 2. Stejně jako slova litevského původu se společným kořenem mohou i výpůjčky se společným kořenem lišit podobnými způsoby: a) slovotvorně, např.: karvalãtas, karaulãtas ‘kolovrat’ Lz: karvalãtas, karaulùtkas Zt (LKA I 60); b) vokalismem kořene či kmene, např.: ãrnas ‘kovářské ohniště, výheň’ Lz: hãrunis Zt (LKA I 108), 167 rapukà ‘ropucha’ Lz: rapuchà Zt (LKA I 81), švōranas ‘ojnice vozu’ Lz: švōrinas Zt (LKA I 38); koncovkou kmene, např.: padnebiėnė (// padnebė) ‘strop, klenba pece na pečení chleba’ Zt: padnebėnia Lz (LKA I 7) aj. Takových odpovědí je 7, tedy 4,7%. 3. Tentýž pojem se vyjadřuje různými výpůjčkami nebo hybridy, např.: bruška ‘tuřín, vodnice’ Zt: kručka Lz (LKA I 89), bul’ba ‘brambora’ Lz: kunodà (řidčeji kurdūplė) Zt (LKA I 87), chrīstulys, chrūštulys (// mojavinis, mōjinis žūkas) ‘chroust’ Zt: kārklinis žūkas, lazinis žūkas Lz (LKA I 84), dešėtkas ‘otep, stoh’ Zt: menðlis Lz (LKA I 109), kalādė ‘náboj kola’ Lz: kūlbė Zt (LKA I 40), katkėlė ‘kladka kolovratu’ Zt: muterkà Lz (LKA I 63), košys ‘ginalovis’ Zt: skrynėlė Lz (LKA I 68), stajėkas, stajōkas ‘přístavek’ Lz: stōpčis, stōpčius Zt (LKA I 58) aj. Celkem bylo zaznamenáno 8 takových dvojic, tedy 5%. Srovnání těchto výpůjček ukazuje, že na slovní zásobu lazūnského a zietelského nářečí působily různé slovanské jazyky (především běloruština, v menší míře polština) a běloruská nářečí. Zatím nelze tvrdit, že by některý slovanský jazyk působil na jedno z těchto nářečí více než na druhé. Ze zbývajících 4 (2,7%) otázek zietelští nepojmenovali 3 (2%) pojmy a Lazūňané 1 (0,7%). V zietelském a lazūnském nářečí se celkem neshoduje 54 litevských i slovanských pojmenování, tedy 36,4%. Z tohoto počtu připadá 19 (34,5%, neboli 12,7% z celkového počtu) na různá litevská pojmenování, 19 (35,7%, neboli 12,7%) na smíšená a 16 (29%, neboli 10,7%) na výpůjčky; v jednotlivých nářečích pak činí počet litevských pojmenování, která se neshodují, pouze v lazūnském nářečí 34 (61,8%, neboli 22,6% z celkového počtu) a v zietelském nářečí 23 (41,8%, neboli 15,3%); neshodujících se výpůjček je v lazūnském nářečí 20 (37,4%, neboli 13,3% z celkového počtu) a v zietelském 32 (58,2%, neboli 21,3%). To ukazuje, že se lazūnské a zietelské nářečí utvářelo v odlišném prostředí a nezávisle na sobě. Celkový počet litevských pojmenování pouze v lazūnském nářečí přesahuje polovinu celkového počtu, tj. činí 79 (se slovem žilausis 80), neboli 52,7% (53,3%), zatímco v zietelském nářečí činí 65, tedy 43,4%, a nedosahuje ani poloviny. To lze vysvětlit tím, že izolace lazūnského nářečí od hlavní litevské jazykové oblasti začala později než izolace zietelského nářečí. Odečteme-li po 2 jasných kalkách, budeme mít v lazūnském nářečí 77 slov litevského původu (51,3%) a v zietelském 63 (42,4%). Nezapočítáme-li 6 nezodpovězených otázek zietelského nářečí a 1 lazūnského nářečí, jsou všechna zbývající pojmenování výpůjčkami. V lazūnském nářečí je 70 čistých výpůjček (46,7%), spolu s nespornými kalkami 72 (48,4%); v zietelském nářečí je jich 80 (53,3%), respektive 82 (54,7%). Lze se jen utěšovat tím, že zde uvedené počty a procenta jsou značně relativní, neboť se pracuje především s názvy drobných specifických předmětů. Počet výpůjček v těchto nářečích výrazně převyšuje nejen 16–30% výpůjček v hlavních nářečích, ale i průměrný podíl výpůjček 27–40% ve vilenských nářečích (Zinkevičius 1978: 147–151). V době sběru materiálu pro „Atlas litevského jazyka“ už mnohá nářečí jihovýchodního okraje vymírala. Pro naprostou většinu nářečí a podnářečí této oblasti, mezi nimi i taková uni- 168 U dialektů, jako jsou zetelský a lazūnský, toto odumírání skončilo v sovětské době smrtí. Brzy už nebudou žádní lidé mluvící litevsky v okolí Brasławe, Pastavů, v celé rozsáhlé východní části Varanavského rajónu, v severní části Hrodenského rajónu a jinde. Nyní lze jen hádat, jaké množství výpůjček je pro nářečí smrtelné. U nářečí, která nejsou podporována vlastní národní kulturou a jsou všemožnými způsoby ničena, je zřejmě osudové jakékoli množství. Odumírání pravděpodobně začíná tehdy, když mateřský jazyk ztratí alespoň třetinu své vlastní slovní zásoby. Jakousi rekordmankou je zetelské nářečí, v němž výpůjčky tvoří asi dvě třetiny celkové slovní zásoby. V tomto případě jsou rozhodující mimojazykové podmínky. Litevská slovní zásoba má přesto největší význam nejen pro dialekt či nářečí, ale také pro lingvistiku. Může jazykovědě říci mnohem více než výpůjčky. Většina litevských pojmenování ukazuje, že lazūnské a zetelské nářečí náležejí k témuž kmeni litevského jazyka a svědčí o dávné litevské (baltské) minulosti těchto území. Podle rozšíření některých shodných slov je patrné, že lazūnské a zetelské nářečí se spolu s jihovýchodními aukštaitskými nářečími pojí s východními aukštaitskými vilniuskými nářečími, např.: apušė, dalgė, niekočia, pirkià, stõvai, zatímco podle rozšíření jiných slov, např. eráitis, éras, erùkas, kiẽmas, sprãgilas ar sprãgelas, vežìmas, se spolu s jihovýchodními aukštaitskými nářečími přimykají k západním aukštaitským nářečím aj. Slova s různými kořeny lazūnské a zetelské nářečí od sebe odlišují a ukazují jejich odlišnou nářeční příslušnost. K východním aukštaitským vilniuským nářečím lazūnské nářečí řadí slova atšláimas (// kiẽmas), jáuja, lóbãs ‘údolí’, medžiagėlė ‘vedega’, viñkšna aj. Jiná slova však ukazují, že lazūnské nářečí mělo blízko k jihovýchodním aukštaitským nářečím (takzvaným západním dzūkům), např.: gréndymas, krėsłas ‘horní příčná část předku vozu’ (LKA I 37), šãtrà, a zvláště k jejich východní části, např.: blaškýtuvė ‘bruktuvė’, mėdžias ‘les’, rãtapėdis ‘paprsek’, tarpūpėdis ‘šalinė’ aj. Zetelské nářečí se naproti tomu přiklání spíše k jihu, a zvláště k jižním západním aukštaitským nářečím, jak ukazují tato pojmenování (někdy i objekty): duobė ‘určitý typ zemní sušárny s topeništěm na sušení lnu’ (LKA I 20), girià ‘les’, kártis, klónis ‘údolí, dolina’, vedegà aj. Řada prvků charakteristických pro západní Balty, které se zachovaly v zetelském nářečí a často také v jihovýchodním aukštaitském dialektu, umožňuje domnívat se, že kdysi na rozsáhlém území jižní Litvy, dnes rozděleném mezi Litvu, Gudžii (Bělorusko) a Polsko, žil svazek kmenů Sūduvů (Jotvingů), blízký Litevcům (Būga 1961: 126–156; 601–602; Zinkevičius 1987: 40–46; Vidugiris 1996: 1–2). LITERATŪRA B ū g a K.: Lietuvių tauta ir kalba bei jos artimieji giminaičiai. – Būga K. Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 128–156; Jotvingų žemės upių vardų galūnė -da. – Ten pat, 601–602. LKA I – Lietuvių kalbos atlasas 1, Leksika, Vilnius: Mokslas, 1977. P a v e l V. K. 1983: Leksicėskaja nominacija, Kišinev: Stiinča. V e l o k o s k i H. 1984: O kal'kach po nemeckoj modeli v russkom jazyke. – Studia slavica 169 Finlandensia 1, Helsinki, 221–232. V i d u g i r i s A. 1995: Iš veiksmažodžio rinkti semantikos lietuvių ir baltarusių paribio šnektose. – Lietuvių kalbotyros klausimai 28. V i d u g i r i s A. 1995: Vlijanije jazykovich kontaktov na razvitije leksičeskoj semantiki. – Badania dialektów onomastyki na pograniczu polsko-vschodniosłowiańskim, Białystok, 175–180. V i d u g i r i s A. 1996: Sūduviai (jotvingiai) ir jų gyventos teritorijos. – Voruta 12(246). Z i n k e v i č i u s Z. 1978: Mintys pasirodžius Lietuvos kalbos atlaso I tomui. – Baltistica 14(2), Vilnius: Mokslas, 147–151. Z i n k e v i č i u s Z. 1987: Lietuvių kalbos istorija 2, Vilnius: Mokslas. ON THE COMPARISON OF THE VOCABULARY OF THE LAZŪNAI AND ZIETELA SUBDIALECTS Summary The vocabulary of the two furthest south–east removed Lithuanian subdialects – Lazūnai and Zietela – locations which are now part of the Gardinas region, Bielorussia, are compared. The comparison is based on the vocabulary of ‘Lietuvių kalbos atlasas’ (The Atlas of the Lithuanian Language) – 150 names of objects which are compared according to their origin, coincidence or non-coincidence of their forms in the two subdialects. The Lazūnai subdialect has retained more vocabulary of Lithuanian origin (53%), which is outbalanced in the Zietela subdialect by loanwords (54%). The spread of Lithuanian origin names shows that the Lazūnai subdialect is a typical east-aukštaitish Vilnius subdialect with certain peculiarities of the southern and, sometimes, western aukštaitish subdialects, while the Zietela subdialect, despite a number of common features with southern and eastern aukštaitish, is closer to the southern-western aukštaitish. 170