Ypatybės stiprinimo vediniai su priesaga „-itkas“, „-ickas“ pietrytinėse lietuvių kalbos šnektose

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997) Aloyzas VIDUGIRIS ODVOZENINY ZESILUJÍCÍ VLASTNOST S PŘÍPONOU -itkas, -ickas V JIHOVÝCHODNÍCH LITEVSKÝCH NÁŘEČÍCH V nářečích jihovýchodního okraje litevského jazykového území se poměrně často užívají přídavná jména s příponou -itkas nebo -ickas. Odvozeniny s těmito příponami zajímají mnoho badatelů nejen svou formou (výrazovou podobou), ale i významem. Zde chceme poněkud podrobněji prozkoumat tvoření a užívání těchto odvozenin. Tím spíše, že k tomu vznikla dobrá příležitost – při vzpomínce na jednoho z nejvýznamnějších odborníků na slovotvorbu litevského jazyka, lingvistu Pranase Skardžiuse. P. Skardžius se pevně zařadil mezi nejvýznamnější litevské lingvisty po bok svých učitelů J. Jablonského, K. Būgy, J. Balčikonise, svého kolegy A. Salise a dalších. Poté, co napsal proslulou trilogii (doktorskou disertaci „Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen“ 1931m., habilitační práci „Daukšos akcentologija“ 1935 m. a zásadní dílo „Lietuvių kalbos žodžių daryba“ 1941 m.), se P. Skardžius stal klasikem litevské jazykovědy už v mladém věku. Se jmény a díly tohoto lingvisty, stejně jako dalších nám drahých lingvistů, jsme se my, litevští filologové, každý seznámili nebo spojili jiným způsobem. Osud tomu chtěl, že jsem příjmení Skardžius slýchal už od útlého dětství. O Skardžiusovi jako o lingvistovi a vědci jsem se však dozvěděl až ke konci války, roku 1944, kdy jsem se z panevėžyského gymnázia přestěhoval za studiem na nově vznikající progymnázium v Subačiu. Nejednou jsme při cestě kolem obdivovali krásně žlutě natřený dům u hlavní ulice městečka Subačius, v němž žil Pranův starší bratr Antanas Skardžius (nar. 1896). Roku 1958 jsme podle programu „Lietuvių kalbos atlaso“ zkoumali spolu s Antanasem Balašaitisem subačský dialekt a hovořili s A. Skardžiusem, který pěkně mluvil subačským nářečím (s rotininkskými rysy). Zjistili jsme, že oba bratři, Pranas i on, se narodili dál od ulice, na starém statku na malebném levém břehu řeky Viešinta. Asi 200–300 m odtud, na pravém břehu Viešinty, stál velmi udržovaný, přímo etnografický rodný statek dalšího našeho lingvisty a lexikografa Doma Lukšise (1912–1979), kde tehdy ještě žili oba jeho rodiče. V té době nastalo politické „tání“. P. Skardžius podle vyprávění svého bratra Antanase psal, že vkládá značné naděje do setkání s tehdejším prezidentem Litevské akademie věd Juozasem Matulisem, který pobýval v Americe, a doufá, že se vrátí do Litvy. I my jsme na to neméně čekali. Bohužel marně. Odvozeniny s příponou -itkas nebo -ickas se užívají především na nejjihovýchodnějších okrajích litevského jazykového území, a to jak na této straně dnešních hranic Litvy, tak i za nimi. Jde většinou o přídavná jména a příslovce s důrazovým významem (zdrobňujícím, zmenšovacím, láskyplným, někdy znevažujícím), např.: ašt-ritkas, -à ar aštrickas, -à ‘velmi ostrý, přeostřičký’: aštras, -à, aštrùs, -ì; aštrìkai ar aštrickai, aštrickai ‘velmi ostře, přeostřičce’; aštriai; gražìtkas, -à, gražìtkai ar gražickas, -à, gražickai: gražùs, -ì, gražiài; márgitkas -à, margitkai ar márgickas, -à, margickai: márgas, -à, margai. Za základní podobu této přípony je třeba považovat -itk-. Má ji litevské nářečí v Zietele, které si uchovalo archaičtější hláskový systém. Naproti tomu přípona -ick- je rozšířena především 207 na okrajích jihovýchodních aukštaitských nářečí je nejspíše sekundární, dzūkická varianta první přípony. Deriváty s příponou -ickas se nejčastěji užívají v okolí Armóniškės, Benekáinis, Dievėniškės, Lazūnai, Nóčia, Pelėsa, Ródūnia, Varenáva (Bálatna), méně často v okolí Butrimónys, Eišiškės, Kalesninkus, Rūdnia a jinde. Jinými slovy, Zietela spolu s ostatními nářečími v jihovýchodním cípu litevského jazykového území představuje hlavní centrum užívání této přípony. Dále na severozápad, tj. hlouběji do hlavních litevských nářečí, počet případů užití derivátů s touto příponou klesá. Hranice aktivního užívání těchto derivátů dosahuje Gervėčiai, Šalčininkėliai, Merkinė, Rudamina (okres Lazdijai). Podobné deriváty s příponou obsahující souhláskové skupiny -ck- nebo -čk- se však vyskytují i značně za touto hranicí, např.: dvynickas, -à ‘kdo se narodil současně s někým jiným’ (LKŽ II: 980), pagìrckas, -à ‘kdo se rád chlubí’ Krs, Sb, plikùckas, -à ‘kdo je plešatý nebo ostříhaný dohola’ Pg, NdŽ, pri-déckas ‘příloha’ Jns, Jrb, Krs, KzR, Vdk (LKŽ X: 236, 611). Původ přípony -itkas, -ickas (-itskas) vykládají lingvisté různě. E. Fraenkel, první, kdo zkoumal tvoření příponových derivátů v jihovýchodních litevských nářečích, považuje příponu -itkas nebo -itskas za cizí, přejatou ze slovanských jazyků. Polské a běloruské deminutivní deriváty maciutki/malutki ‘docela malý’, milutki ‘velmi milý, miláček’, raniutko ‘velmi brzy’, niziutko ‘velmi nízko’ srovnává s odpovídajícími deminutivy v litevských nářečích této oblasti mācìtkas, mýlitkas (mýletkas), ankstìtkai Zt, žemetskài Dv. Souhláska s v posledním derivátu mohla být vložena podle vzoru slovanského nizko (Fraenkel 1936: 55–56). Podle P. Skardžia jsou deriváty s příponou -itka-, -icka- různého původu. „Adjektiva s příponou -icka- mohou vznikat nejen podle slovanských výpůjček s icka- (např. katalickas ‘katolický’ aj.), ale také podle takových přetvořených podob, jako je zietelský grāžìtkas ‘docela krásný’, mýlitkas ‘velmi milý, láskyplný’ aj., které po vložení souhlásky s mezi t a k mohly časem vytvořit odsunutou příponu -icka-“ (Skardžius 1941: 123). Pro J. Otrębského je přípona -itkas (a její varianty -ickas, -uckas) složená: její první složka -it- je ryze litevská, srov. baltìtelỹs, mažìtelỹs (častá slova v Daukšově Postile), mažutėlis, zatímco druhá -kas byla později přejata ze slovanských (běloruských či polských) jazyků, již „po zániku jerů“, srov. polské maleńki < *mal-en-bkъ, dobrutki < *dobr-ut-bkъ. Varianta přípony ickas (srov. núogickas, plikùckas) vznikla změnou souhláskové skupiny -tk- v -ck- v důsledku dzūkání (Otrębskì 1965: 273). Aniž bychom dále rozebírali, jak probíhalo utváření této přípony, je nepochybné, že její vznik zapříčinily úzké a dlouhodobé kontakty jihovýchodních litevských nářečí se slovanskými jazyky. Šíření derivátů s variantami této přípony zde dnes podporuje poměrně časté užívání odpovídajících deminutiv adjektiv a příslovcí v běloruštině, např.: bélɛn’ki ‘bělavoučký’, blízen’ka/blizútka ‘velmi blízký’, dóbran’ki ‘dobroučký’, čórnen’ki ‘černoučký’, mílen’ki ‘velmi milý, miláček’, nìzen’ki ‘nízounký’, tónen’ki ‘tenounký’ (srov. zietelské báltìtkas, -à, artìtkai, gérìtkas, -à, júodìtkas, -à, mӣelìtkas, -à, plónìtkas, -à, žémìtkas, -à) aj. 208 Deriváty s příponou -itkas ar ickas působí při pohledu zvenčí v jižních nářečích poněkud exoticky, ačkoli z hlediska těchto nářečí jde o běžný jev. Tato přípona obvykle zesiluje vlastnost vyjádřenou základovým slovem, např.: Aštricka, plonickà, alnė (vos ne) visų svietų díngia (ms. ãdata) Lz: srov. ãštras, -à, plónas, -à. O aghė aukšticka byla Lz: aukštas, -à. Ak, Dievèli, aũlkštitkas, kas gi táu pasakė Zt: aukštas, -à ‘důležitý, vážený’. Dróbe balticka kap sniegas Rod: bãltas, -à. Krivãunẏkas (řebříček) žalickas, o jo gėláite (květinka) bacicka Lz: žãlias, -à. Reikia rassiaut bãsitkas Zt: bãsas, -à. Gėrickos abì dukterys Vrnv: gėras, -à. Atãj juódzickas nug dárbo Dv: júodas, -à. Vaikėli tu mãno, kokiós távo akėlės gražickos Lz: gražùs, -ì. Papraũstai kojykas (nožičky), būtų langvitka Zt: lehký, -á. Macitkų ridikūtų reikėtų pasėt Zt: mãckas, -à ‘malý, maličký’. Da aš mãzickas buvau, šìli óžkas ganiau Grv: mãzkas, -à ‘malý, -á’. Pìlnickas kap akis Rod: pìlnas, -à. Visì maišūkai šlapicki Nč: šlapias, -ià. Giesmelãs trumpickàs gieda Dv: trumpas, -à. Kmen derivátů se obvykle neshoduje s kmenem základových slov: mužské tvary jsou o-kmenové, ženské tvary ā-kmenové. Někdy se však vyskytují i výjimky. V litevském nářečí Zietely se kmen derivátů s příponou -itkas někdy přizpůsobuje základovému slovu, např.: Gražitkùs nãto vaikūtas bìt (byla) Zt. Bìt gražitkì tój mergýtė Zt: gražùs, -ì. Někdy se užívá také neutrálního tvaru, např.: Tai jiemì visa gražitkù čia Zt: gražù. Jinak převládají tvary o- a ā-kmenové, srov. Ach mãnas mielitkas, mãnas gražitkas Zt. Tokės gražitkõs mergýtės daugėst neragėjau Zt. Aš gražitkái sa jáis apsėdinėju (chovám se) Zt. Deriváty s příponou -itkas, -ickas lze tvořit stejně tak z litevských základových slov jako z výpůjček, např.: Ánas savisù (docela) biėdnitkas bìt Zt: biėdnas, -à ‘chudý, nemajetný’. Drabnickų litaru (písmen) nèragių Lz: drãbnas, -à ‘drobný’. Mãnas gãdnitkas, kap tū suradai manè Zt: gãdnas, -à ‘dobrý’. Mergėlė krùlickà, gražickà, raudonickà, kap un jós pažūri, vėrkce noris (ms. cibulià ‘cibule’) Lz: krù/gllas, -à ‘kulatý’. Každý derivát s touto příponou – adjektivum – má obvykle také příslovce, např.: Kap mãn mergėlai aukštickai nėšókce, keciño manì bocìa (otec) ažù jáu no dúoce (d.) Lz: aukštickas, -à. Būsta biėdnitkai, savisù biėdnitkai Zt: biėdnitkas, -à. Jau gerickai (značně) se setmělo Vrnv: gėrickas, -à. Gražickai (docela) zchudli až na žebráckou mošnu (žebrácký pytel, měšec) Mrk: gražickas, -à. Jau senickai žmogùs (muž, hospodář) pãmirė Dv: šėnickas, -à aj. V těchto nářečích se vyskytují také příslovce s touto příponou, k nimž neexistují odpovídající adjektiva, stejně jako je nemají ani základová příslovce, např.: Kap prisikéliau ankščickai, tai vis darbì ir darbì ik pačiai vėlùmai Asv. Gyvì (dobytek) vãrom un gãniavos unscickai, dábar (ještě) saulė netekėjì Lz: brzy. Kám artìkai, tai nebėdà, o kam tolì, tai blogai Zt: blízko. Lydón mùmi toulìkai (velmi daleko) Zt: toulì/tolì. Deriváty s příponou -itkas nebo ickas se obvykle tvoří od primárních adjek- 209 … základních slov, avšak vyskytují se odvozeniny vytvořené ze sekundárních, tj. ze sufixálních přídavných jmen, např.: Macintulnikas dar bit anas Zt. Macintulniką dviejų nedėnių (týdnů) pãmetė (nahého) berniuką Zt: macintulis, -ė, srov. Dar anà neütarino (nemluvil) nic, macintulė bit Zt. Iškasė sáu sožaukėlą (malou hrázku, rybníček) nedidelitką Zt: nedidelis, -ė. Slovotvorba těchto i jiných přídavných jmen (např.: geltonas, raudónas) pomocí sufixu se u mluvčích ještě někdy rozlišuje, srov.: Gelatės maškos medži tokios geltonickos Lz, greta Ruduškos (takové houby, lišky) gelcickos Lz: geltas, -à ‘žlutý’. Podobně vznikla ze složeného slova (kompozita) také odvozenina s tímto sufixem artipilnickas, např.: Pridariau artipilnickų bliūdų (misek) smetuonos (smetany) Arm. Įnvertė artipilnickų sėtuvių rugių Arm: artipilinis, -ė. Někdy se sufix -ickas nahrazuje sufixem -uckas, např.: Pãmetė vaikus mažučkus kap mešlūs Dv. Tak vzniklo patrně podle odvozenin mažutis, mažutėlis. Sufix -itkas nebo -ickas lze připojit nejen k tvarům přídavných jmen v pozitivu, ale také ke tvarům komparativu, např.: Da mánas vyrãlis, da mánas gražãsnickas, da mánas mėlasai, kám tu nùmirei (pláč) Lz. Mažãsnickámp bernáicip duntáicei radõs Lz. Někdy se tento sufix objevuje také u adverbia v komparativu viekikčiau < viekiau ‘spíše, co nejdříve, rychleji’, např.: Vi(e)titkiau nùmire Zt. Ánas v(i)ekitkiau izdėj (uždėjo) an jós ražõnčį (růženec) Zt. Odvozeniny se sufixy -itkas/-ickas se v užívání v zásadě téměř ničím neliší od běžných přídavných jmen. V jednotlivých nářečích mohou mít mnohé z těchto odvozenin také určité tvary, např.: Maną tu duktaite gražickój, maną tu mielickój Lz. Jáuickasai bernėliau, aik manis(p) Lz. Ko, mergėla, ko, jaunickóji, staláliop priguldinėji (naříkáš) Lz. Paduõj (paduok) paduškėh (pagalvėlę) mažickuju Dv. Kó gegužėlė, ko, mėlynickóji, sesėhes(p) padbėgdinėji Lz. Mūsi (gal), gegužėlė, mūsi, mėlynickóji, blógu anytų pajausdinėji Lz. Kòč’ (nors, gal) blógu, kòč’ neblógu, nebūs momùlė, nebūs radnickóji (tikroji) Lz. Sausickóji pieva Lz. Nebūs [žemelė] šilcickóji, nebūs šviesickóji (rauda) Lz. Tyto odvozeniny, podobně jako běžná přídavná jména, mají určité tvary pouze v některých pádech. Nejčastěji jde o nominativ singuláru, který podle vzoru slovanských jazyků často zastupuje také vokativ, méně často o akuzativ, instrumentál a další pády singuláru. Tyto sekundární odvozeniny obvykle zachovávají lexikální význam základových přídavných jmen, např.: aštritkas, -à / aštrickas, -à adj. (³ᵇ) 1. ‘velmi dobře nabroušený, ostrý’: Náta aštritkas peilùkas Zt. aštritkai/aštrickai adv.: Aštritkai pagelāsk peilį Zt. Aštrickai išgáląsdin peilį Lz. 2. ‘velmi špičatý’: Nosùkas [ežio] yr tokis aštrickas Zt. Aštrickà plonickà, alne visų svietų dîngia (tj. jehla) Lz. 3. přen. ‘velmi prudký, temperamentní’: Kumelýka bit žìki (vikri), labãi aštritkà Zt. màcitkas, -à / màzickas, -à adj. (³ᵇ) 1. ‘velmi malý, drobných rozměrů’: Lėkė macitkà bitėlė Zt. Sãvą peilùką macitkà mūmi pãmetė (paliko) Zt. Ános pìna macitkùs vainikùs Zt. Krùlickà (apvalutė), maskickà visų svietų dîngia (tj. jehla) Lz. Vìre momà košėh maskickai puodėly Lz. 2. ‘nedospělý, maličký’: Dù paršukù pìko macitkù Zt. Bit macitkà mergýtė ir macitkas vaikùtas Zt. O tai macitkái mergýteip 210 gėras bōčis bit Zt. 3. ‘velmi řídký’: Satėmo ir mačitkas lytūkas nuvėj Zt. 4. ‘velmi krátký’: Vāsarai dienā didelė, naktis mačitkā Zt. 5. ‘laskavý, milovaný’: Vaikūtas tu mānas, māčitkas tu mānas Zt. Někdy se sufix -itkas /-ickas připojuje dokonce i k jiným slovním druhům, například: a/ k ukazovacímu zájmenu niekas, např.: 1 niekickas subst. (1) ‘maličkost’: A tai niekickas, nėr kō ir atsiprašinēć Grv. 2 niekickas/niekitkas pron. def. (1) ‘naprosto nic’: Iš savų niekicko nėra Dv. Nėra nė kunōdos (bulvės), nė dūonos, nėkitko, visa nuplūko Zt. Nėko niekicko (visai nieko) nėra Rod. Ānas tokis, kad nenorėjo pasōgos (kraićio) nėkitko Zt. b/ k jednotlivým podstatným jménům (nebo jejich adverbializovaným tvarům), např.: krūpitką ‘drobeček’: Saldienis krūpitka rūlg|štūs Zt. skūlāćitka (puchýřek, pupínek): Pazdāro vo tokiā mačitkā skūlāćitka, mačitkà tokiā, kaip kokis grūdūkas Zt. vaikitkas ‘chudáček malý, děťátko’: Nēkap išsilāižė (uzdravilo se) vaikitkas Zt. c/ k číslovce vienas ve funkci příslovečného určení, např.: Va, vienitka (osamoceného, jediného) satikțų an ūlyćios (gatvės) dōr (< do ir) prikūltų Zt. Odvozeniny se sufixy -itkas/-ickas mohou být v jednotlivých nářečích dále rozšířeny o sufixy či formanty, které rovněž vyjadřují zesilující význam, např.: Ankstic-kutēlis rītas Rdm. Išāj ankstिकutēliai kārvių šērc’ Grv. Ankstickutēliai dār niēkur nei kūkšterē(jo), nei trikšterē(jo), išvažiavāu Rod. Šienpjoviāi ankstic-kutēliai suskēši pievas gūldo Rod. Mān rōdos, kad artickutēliai šāudo Nč. Liz-dūkas articcutūkai prie ārklio kūolo ir nesumindžiotas Rdm. Dar tamsickutē-liai būvo, kap aš paskēliau Nč. Tento sufix se může objevovat také u příslovcí s předponou pa-, např.: Nebēk, pamacit-kū (pomalu) aīk Zt. Pamacitkū būstam Zt. Rassidailēm (rozdělili jsme se) mēs pa-macitkū, be žmonių, be nyko Zt. Padirbo kastili (násadu) ir vaikščioju be amo-rų (opěr, podpěr) pamaskitū Zt. Ataik tu manīp pamaskickāi Lz. Aš Joskū-nuos vienā aimū pamazićkai Lz. Pōkōl neprigērė, sēdēj patyćhitku (tiše, úplně potichoučku) Zt. Jiemi šieno šienāvo ir krōvē kūgīuosna patīesitkai (opravdu, doopravdy) říci Zt. Adverbializované odvozeniny s tímto sufixem mohou někdy sloužit také jako předložky, např. Jau vilkas būvo artickēleliui (úplně blízko, docela těsně) manī Grv. Vilkas jau artickōs (velmi blízko) manī būvo, kaip aš jį užvydau Grv. Dvojjazyční mluvčí těchto nářečí někdy místo hybridního sufixu -itkas/-ickas užívají přejatý sufix -enkas/-iankas, tj. jako by překládali pouze kořen běloruského přídavného jména s odpovídajícím významem, například: u mluvčích z okolí Gervečių raudoniánkas (srov. bělorus. krasnen’ki ‘červenoučký’): O kokiā raudoniánka visā žēmē; sauslánkas (bělorus. suchen’ki ‘úplně suchý’): Sausiánkas šienas; šlapiánkas (bělorus. mok-ran’ki ‘úplně mokrý’): Kap anklōjo manī vyras, tai aš paskēliau šlapiánka. Kōlei atvažiavāu miestēlin, tai arklys šlapiánkas būvo Grv. Rozmanitost odvozenin se sufixem -itkas /-ickas zároveň svědčí o jejich životaschopnosti a patrně i o poměrně dlouhé době užívání. Tento sufix často vytlačuje z užívání jiná demi- 211 zesilování vlastnosti. Proto tam, kde jsou rozšířenější přídavná jména s příponou -itkas /-ickas, obvykle zbylo méně zdrobnělých přídavných jmen s čistě litevskými příponami; například v okolí Lazūnai z posledně uvedených zůstaly, zdá se, jen jednotlivé odvozeniny (např.: mažūkas, -ė, mažūtis, -ė) nebo jednotlivé tvary zájmenných přídavných jmen plnících zdůrazňovací funkci. Odvozeniny s příponou -ickas /-itkas jsou nejrozšířenější na jihovýchodních okrajích území litevského jazyka. Někde se užívají častěji, jinde méně často. Nejednou si tyto odvozeniny oblíbily některé rodiny více, jiné méně. V mluvě představitelů jednojazyčných (monolingvních) nářečí se vyskytují poměrně zřídka. Nejčastěji je užívají dvojjazyční či vícejazyční představitelé těchto nářečí. Proto se lze domnívat, že životnost a užívání odvozenin s příponou -itkas nebo -ickas v těchto nářečích podporují odpovídající zdrobněliny slovanských jazyků, zejména běloruštiny, co do významu i tvoření. LITERATŪRA F r a e n k e l E. 1936: Der Stand der Erforschung des im Wilnagebiete gesprochenen Litauischen. – Baltico-slavica 2. Wilno. LKŽ I–XVI: Lietuvių kalbos žodynas 1–16. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla (3–6), Mintis (10–15); Mokslo ir enciklopedijų leidykla (16), 1956–1995. Po pavyzdžių duodami gyvenamųjų vietų vardų sutrumpinimai yra tokie pat kaip LKŽ. O t r ę b s k i J. 1965: Gramatyka języka litewskiego 2. Nauka o budowie wyrazów, Warszawa: Panstwowe wydawnistwo naukowe. S k a r d ž i u s P. 1941: Lietuvių kalbos žodžių daryba. Vilnius. ABLEITUNGEN MIT DEM SUFFIX -itkas, -ickas ZUM AUSDRUCK DER VERSTÄRKTEN EIGENSCHAFT IN DEN SÜDÖSTLICHEN LITAUISCHEN MUNDARTEN Zusammenfassung Die Ableitungen mit dem Suffix -itkas, -ickas sind besonders verbreitet in den südöstlichen Randgebieten des litauischen Sprachraumes diesseits der heutigen Grenzen Litauens (um Dieveniškės, Šalčininkai, Eišiškės, Dubičiai u.a.) wie auch jenseits (besonders in dem Belorußland angeschlossenen Bezirk Varenavas, im Bezirk Vija, in der Umgebung von Lazūnai, in der Umgebung von Zietela, oder Diatlov u.a.). Seinem Ursprung nach ist das Suffix -itkus (besonders gebräuchlich bei den Litauern aus Zietela) oder seine dzükische Variante -ickas – unter Einfluß der nahen Kontakte zwischen den litauischen südöstlichen Dialekten und den slavischen Sprachen (Belorussisch und Polnisch) entstanden. Mit ihm werden vorwiegend Adjektive und Adverbien gebildet. Dieses Suffix dient gewöhnlich dazu, die durch das Grundwort das ausgedrückte Eigenschaft als verstärkt zu bezeichnen, z. B.: ā́štritkas, -à /ā́štrickas, -à ‘sehr scharf, ziemlich scharf’: āštrūs, -ī; ā́u(k)štitkas, -à / ā́ukštickas, -à ‘sehr hoch, ziemlich hoch’: ā́u(k)štas, -à; mielitkas, -à / mielickas, -à ‘sehr lieb, ziemlich lieb’: mielas, -à; artitkai / artic kai ‘ziemlich nahe’; tolitkai / tulickai ‘sehr weit, ziemlich weit’. Diese Ableitungen verdrängen in vielen Gegenden Ableitungen von ähnlicher Bedeutung – gebildet mit anderen litauischen Suffixen – und verdrängen dabei pronominale Adjektivfor- 212 men, die dort nicht mehr gebraucht werden.Die Gebräuchlichkeit und Verbreitung der Ableitungen mit dem Suffix -itkas oder -ickas in den südöstlichen litauischen Dialekten fördern die Diminutiva entsprechender Bedeutung in den slawischen Sprachen, besonders im Belorussischen mit dem Suffix -en'ki (vgl.: bélen'ki, dóbran'ki, ćórnen'ki, blízen'ka / bliziútka) 213