Veiksmažodiniai galūnės „-a“ vediniai sinchroniniu ir istoriniu požiūriu

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997) Daiva MURMULAITYTĖ SLOVESA S NÁLEŽITOSTÍ -a Z HLEDISKA SYNCHRONNÍHO A HISTORICKÉHO 1. Vztahy odvozenin k základovým slovesům 1.1. Při výběru slovesných odvozenin s koncovkou -a z DLKŽ a při určování slovotvorných opozic a základových slov se vycházelo ze slovotvorných vztahů živých v současném jazyce (nikoli z původu slov), tj. předmětem zkoumání jsou odvozeniny, které si zachovaly slovotvornou souvislost se svými základovými slovy. Nejprve nebyly do zkoumaného souboru zařazeny odvozeniny, jejichž základová slova zanikla, např. dejà: *dieti (BEE 56tt)¹. Za odvozeniny se dnes nepovažují ani taková slova spisovného jazyka, která vycházejí ze slov nyní užívaných zřídka, doložených pouze ve starých písemných památkách, nebo z dialektismů. Například podstatné jméno bangà pochází ze slovesa bíngti „nabýt síly“ (Būga II 397, LEW 34, LKL 203). V DLKŽ₃ 82 je však bíngti ve významech 1. „nabýt síly, zastarat“; 2. „vykrmit se“ uvedeno jako dialektismus, zatímco bangà je ve spisovném jazyce všeobecně známé. Z hlediska synchronního popisu tedy posledně jmenované slovo není odvozeninou, nýbrž prostým slovem (srov. Akc 33). 1.2. Někdy se v současném jazyce zachovala základová slova i ty významy, o něž se odvozenina opírala, avšak odvozenina se od základového slovesa sémanticky velmi vzdálila, tj. zcela se lexicalizovala². Dnes rankà již není „prostředek ke sbírání“, già se již nespojuje se slovesem gýti; stejně tak se lankà, lėšos, lùbos, ribà, salà, skarà vzdálily od sloves lėñkti, lôštis (LEW 359), laũbti (LEW 388), ribėti (LKŽD 41), sálti „téct“ (Būga II 305; LKL 162), skirti (LKŽD 41). Núoma není podle LKŽD 43 ani Akc 15 považována za odvozeninu, avšak na základě slovotvorné opozice pérnuoma: pérnuomoti (Keinys 1979: 169) si lze v současném jazyce představit obdobnou opozici núoma: núomoti, tj. odvození podstatného jména od předponového slovesa. Historicky je směr tvoření opačný a núoma lze stejně jako lotyšské nòma spojovat s lotyšským slovesem ņemt „brát“ (LEW 512; LKL 180; Karulis 1992: 630, 632). 1.3. Někdy je tedy obtížné určit, zda je zkoumané slovo z hlediska současného jazyka odvozeninou, nebo zda již přešlo do třídy prostých slov. „Intuitivně, na základě jazykového citu, rozlišuje slovotvorné útvary každý člověk. Jen ten 1 V LKŽD 69 se uvádí, že jde o zcela izolované podstatné jméno s příponou -ja. 2 K tomuto termínu viz DDR 13 s lit. 138 pocit odvozenosti je subjektivní a ne vždy stejný. Lingvistovi zde může také škodit znalost skutečného vzniku slova, jeho etymologie“ (ŽDT 66). Vzhledem k uvedené subjektivitě může být stejné slovo na jednom místě považováno za odvozené, jinde za prosté, např. Akc 16 srúoga je uvedeno v seznamu prostých slov, avšak jeho vztah ke sriegti „obcházet, otáčet se“ (LKŽ XIII 581) zřejmě není zcela přerušen. V Akc 239 se uvádí, že souvislost mezi slovy byla a prabilti už není zřejmá, ačkoli se toto podstatné jméno přesto stále považuje za odvozené. Některé významy tohoto slova, např. 1. práv. „soudní řízení“; 2. „určitý soubor kancelářských dokumentů“, jsou skutečně vzdálenější od základového slovesa, avšak třetí sémém – „řeč, mluva“ – je jasným abstraktem slovesa bílti, bylóti, např.: Všichni poslouchali tu řeč. Byla řeč. Z tohoto významu se mohly vyvinout uvedené specifičtější významy, jejichž sémantický vztah k základovému slovesu už není kvůli částečné lexicalizaci tak zřetelný. Skolà už není odvozeninou slovesa skelėti „být dlužen“ (srov. LKŽD 47; LEW 812). Toto sloveso se dnes ve spisovném jazyce již neužívá. LKŽ XII 797–8 uvádí jeho doklady pouze z písemných pramenů, převážně starších, ačkoli se objevuje také v DLKŽ₁, DLKŽ₂ s označením nář. Dnes by skolà sémanticky souviselo se svou odvozeninou skõlintis3, srov. paskolà: paskõlinti. Tato dvě podstatná jména se liší významem: skolà označuje to, co se půjčuje, z hlediska toho, kdo si půjčuje, např. skolà ne žaizda atd., zatímco paskolà může označovat jak výsledek děje (: paskõlinti), tak objekt (: pasiskõlinti) (Keinys 1979: 159). Ve druhém významu se zřejmě častěji užívá slovo skolà. Z formálního hlediska je však taková změna slovotvorného směru (skolà: skõlintis) sotva možná, neboť znemožňuje slovotvorný výklad slovesa; není totiž jasné, které slovo je jeho základové. Slovo skolà, historicky odvozenina s koncovkou -a od skelėti, se tedy již za odvozené nepovažuje; samo je naopak základovým slovem slovesa skõlinti (srov. již zmíněnou opozici núoma: núomoti – v tomto případě lze zřejmě hovořit o proměnlivém slovotvorném směru a tendenci motivovat podstatné jméno předponovým slovesem na základě opozice slov se stejným kořenem a předponou pérnuoma: pérnuomoti). 2. Otázka slovotvorných homonym 2.1. Při zkoumání slovesných odvozenin s koncovkou -a bylo zjištěno, že značnou část (asi 40%) polysémních slov (podle způsobu jejich uvedení v DLKŽ₃) lze považovat za slovotvorná homonyma. Rozdělena byla do skupin na základě několika kritérií⁴. Jednu skupinu slovotvorných homonym by tvořila taková polysémní slova v DLKŽ₃ 3O názorech ruských (a také polských a českých) lingvistů na vztahy mezi podobnými slovesy a podstatnými jmény a na slovotvorný směr viz Zverev 1972: 75–76. 4Nejprve se zkoumalo, zda se shoduje slovní druh základových slov odvozenin (srov. Urbutis 1955: 194–195), např. vaisà 1. „plodnost, úrodnost“ se odvozuje od přídavného jména vaisùs, -i, zatímco 2. „rozmnožování, množení“ od visti, veisti(s). Další dvě skupiny tvoří slova odvozená od různých základových sloves 139 slova s různými významy, jejichž sémémy se morfologicky liší (v tomto případě rodem), např. áimana 1. „sténání, nářek“ a 2. nář. „ten, kdo neustále sténá, naříká“. O nich pojednáme podrobněji. 2.2. Označení osob obecného rodu a abstrakta od týchž sloves lze považovat za slovotvorná homonyma pouze ze synchronního hlediska. Diachronně jde o významy polysémních slov, neboť je známo, že názvy dějů tvoří poměrně pohyblivou slovotvornou kategorii a mohou nabývat významů výsledků děje, činitelů a dalších významů typických pro slovesná podstatná jména (Paul 1920: 99; DDR 20). V průběhu času se však vztahy mezi významy slov mění. Často se stává, že jeden význam polysémního slova historicky vznikl z jiného významu téhož slova, avšak dnes už tento původ není pociťován (srov. Kėzytė 1961: 248). Z hlediska současného jazyka proto lze daný význam slova spojovat přímo se základovým slovem, nikoli jej odvozovat od jiného významu5. 2.3. V DLKŽ3 je 39 polysémních slov, slovesných odvozenin s koncovkou -a, které lze považovat za slovotvorná homonyma tohoto typu. Lze je dále rozdělit podle toho, do kterých slovotvorných kategorií tato homonyma patří, přesněji řečeno, které slovotvorné kategorie odvozenin tvoří dvojice (skupiny) homonym. Nejprve je třeba říci, že téměř ve všech případech (87,18%) patří homonyma k různým slovotvorným kategoriím. V DLKŽ3 je pouze 5 případů (12,82%), kdy homonyma různého rodu označují činitele, např. odvozeniny; v jednom případě mohou být různé významy odvozeniny motivovány různými slovesy se stejným kořenem (srov. Urbutis 1955: 190n., v ruské lingvistice Achmanova 1957: 126; 1986: 6; Šmelev 1973: 102), např. išnašos 1. „obnošené, rozpadlé oblečení, hadry“ (: išnešioti), 2. „to, co voda vynesla a vyplavila na břeh“ (: išnešti); v jiném případě jsou základová slovesa homonymní (srov. Urbutis 1955: 104n., v ruské lingvistice Achmanova 1957: 127; 1986: 6), např. atakaišta 1. „místo na slunci nebo u ohně“ (: atkaisti, -sta, -o) a 2. „jídlo ohřívané, vařené podruhé“ (: atkaisti -čia, -tė). Odvozeniny utvořené od téhož slovesa lze považovat za homonyma, jestliže a) některé z nich jsou zcela lexicalizované (srov. Urbutis 1955: 169–171, 184; v ruské lingvistice Achmanova 1986: 7), např. vadà 1. „záminka, důvod“, 2. „příležitost“, srov. 3. „vedení; zvířata z jednoho vrhu, ptáci z jednoho hnízda“ (: vèsti); LEW 1176 je uvádí jako dvojici homonym; b) některé vycházejí z prostého slovesa, jiné z lexicalizovaného zvratného slovesa (srov. v ruské lingvistice Achmanova 1957: 126, 128; Šmelev 1973: 102), např. laida 1. „západ (slunce)“ (: lėistis) a 3. „vydání (novin)“ (: léisti); c) jsou motivovány různými významy slovesa (srov. Urbutis 1955: 199–199), např. šóva 1. „dutina, prohlubeň, hnízdní dutina“ (: šáuti „vybuchnout“) a 2. „závora, posuvná záklopka“ (: šáuti „zavírat, posouvat“). Jednu dvojici homonym tvoří odvozenina a kalk (srov. Urbutis 1955: 203) – įtaka 1. „působení, význam autority či nějaké síly“ (srov. rus. влияние, pol. wpływ, něm. Einfluss, angl. influence) a 2. míst. „ústí řeky“ (: įtekėti). 5Je pravda, že podstatná jména označující děj a jeho výsledek se i v synchronních výzkumech považují za polysémní; spatřuje se v nich sémantická derivace (Barauskaitė 1979: 42; Apresjan 1974: 193–200; Babickienė 1981: 92–94; Liaudanskaitė 1980: 89n.). Pouze výsledky dějů s velmi vzdáleným sémantickým vztahem, které se staly termíny, lze považovat za homonyma názvů dějů (Achmanova 1957: 126–127). 140 patárška6 1. hovor. „kdo hodně mluví, žvaní“ (: (pa)tarškėti „mluvit, vyprávět nesmysly nebo příliš mnoho“) a patárškab 2. zool. „hlučná, skvrnitě strakatá slepice, která nesnáší vejce (Numida)“ (: (pa)tarškėti „vydávat skřípavý zvuk (o ne pěveckých ptácích a některých druzích hmyzu)“ LKŽ XV 930), dále také klūika7, padráika, patránka, vambrà. Ve třech z pěti případů (padráika, patárška, patránka) jsou homonyma motivována odlišnými významy základových sloves, srov. patránkaa 1. voj. „dělostřelecká zbraň střílející granáty“ (: (pa)si)trankyti, trankyti(s) 1. „tlouci, bít (se)“) a patránkab 2. hovor. „darebák, neposedný člověk“ (: pasitrankyti, trankytis 2. hovor. „potulovat se, toulat se“)⁸. Podle příkladu v LKŽ (IX 53) by bylo možné rozlišit i tři homonyma padráikaa 1. pejor. „prostopášná žena“ (: pasidraikyti, draikytis 5. „chovat se lehkovážně, vést prostopášný život“ LKŽ II 627), padráikab 2. hovor. pejor. „lehkomyslný člověk, větroplach, popleta“ (: pasidraikyti, draikytis 4. „potulovat se, toulat se“ LKŽ II 627) a padráikac 3. bot. „dlouhá rozložitá rostlina podobná plavuni, s větévkami rozloženými do vějíře (Diphasium)“ (: pasidriek­ti, driek­tis)⁹; je patrné, že třetí homonymum může být oproti dvěma prvním sémanticky motivováno jiným (příbuzným) slovesem. 2.4. Většina případů názvů činitelů společného rodu tedy může vytvářet dvojice (skupiny) homonym s odvozeninami ženského rodu z jiných slovotvorných kategorií. Z tohoto hlediska se vyčleňuje několik skupin probíraných slov. 1. Názvy činitelů společného rodu jsou v DLKŽ₃ uváděny společně s názvy dějů ženského rodu (21 případů – 53,85% všech slovotvorných homonym odlišného rodu, respektive 61,76% homonym této skupiny náležejících k různým slovotvorným kategoriím), např. již zmíněné áimana, dále blausà, blevyzgà, išýra, išjúoka, išškyra, nėjauta, nėjėga, neniúovoka, nepakantà, neprieranga, nerėpa, núobaiga, núoboda, 1 rentà, snaudà, snudà, snūdà, tauzà, užmaršà, zaunà. V pěti případech se homonyma zakládají na odlišných významech základových sloves, např. išskyraa 1. „oddělování, výběr“ (: išskirti 1. „oddělit z hromady, skupiny“) a išskyrab 2. hovor. pejor. „kdo si velmi vybírá jídlo či krmivo“ (: išskirti 21. „vybrat něco lepšího, vhodnějšího, zvolit“ LKŽ XII 935), núobaigaa 1. „konec, závěr“ (: nubaigti) a núo-baigab 2. hovor. pejor. „člověk nebo zvíře na pokraji smrti“; 3. hovor. „kdo se dostal na mizinu“ (: nusibaigti 3. 6 Homonyma, která jsou v DLKŽ₃ uvedena jako polysémní slova, se v této práci označují malými písmeny a, b, c… za slovem. Pro názornost se ponechává také číslování významů polysémního slova. Homonyma obsažená v DLKŽ₃ se označují stejně jako ve slovníku – arabskými číslicemi 1, 2… před slovem. 7 Z důvodu nedostatku místa zde a dále nejsou uvedené definice; viz DLKŽ₃. 8 V LKŽ IX 628 jsou dvě homonyma patránka. 9 V LKŽ IX 53 jsou tři homonyma padráika. 141 „zhubnout, chřadnout“10 (je třeba poznamenat, že v tomto případě se jedno homonymum opírá o lexicalizované zvratné sloveso, druhé o nezvratné sloveso), dále také išira, nepakanta, zaunà. To představuje 23,81% všech odvozenin této skupiny; v ostatních případech (76,19%) jsou homonyma motivována slovesem téhož významu a formy. 2. Názvy činitelů společného rodu jsou uváděny společně s názvy výsledků děje ženského rodu (6 případů – respektive 15,38% nebo 17,65%), např. atmataa 1. obvykle v množném čísle „odmítnutá, nepotřebná věc“; 2. nář. „opuštěná půda, úhor“ (: atmėsti) a atmatab 3. hovor. hanl. pejor. „člověk neužitečný a škodlivý pro společnost“ (: at(si)mėsti), atplaišaa 1. „odlomený úlomek, odštěpek“ (: atplyšti) a atplaišab 2. hovor. hanl. pejor. „kdo se nedokáže přizpůsobit okolí, opouští či zrazuje rodnou zemi a domov“ (: atsiplėšti)11, dále také draskà, kevėrza, plámpa, sąvela. Ve všech případech kromě plámpa (83,33%) hrálo při vzniku homonym roli také odvozování od zvratných či nezvratných sloves; kromě uvedených příkladů srov. ještě sąvelàa 1. „co je zamotané nebo se zamotalo“ (: su(si)vėlti) a sąvelàb 2. hovor. pejor. „zamotanec, zanedbanec“ (: susivėlti). Draskàa 1. „kůra, tříska“ (: drėksti) a draskàb 2. hovor. „trhač, ničitel (oděvů, knih)“; 3. hovor. „svárlivý člověk, drzoun“ (: draskýti12 a plámpaa 1. „zkřivení, ohnutí ostří kosy“ (: plam̃pinti hovor. 1. „bít, praštit“) a plámpab 2. hovor. „tlouštík“ (: plam̃pti, plam̃pinti 2. „srkat, nalévat proudem“) jsou skupinová homonyma, což vyplývá z jejich definic; sémanticky je lze spojovat s různými slovesy v rámci týchž slovotvorných hnízd (formálně je takové odvozování také možné, protože u slovesných odvozenin se zakončením -a není střídání samohlásek v kořeni ničím neobvyklým a mohou se opírat nejen o primární slovesa). Ve dvou případech (kevėrza, plámpa) se liší i významy základových sloves. 3. Názvy činitelů společného rodu jsou ve slovníku uváděny společně s názvy nástrojů ženského rodu (2 případy – respektive 5,13% nebo 5,88%). Jde o patáuškaa 1. hovor. „kdo hodně mluví a žvaní; lehkomyslný člověk“ (: (pa)tauškėti, (pa)tauškėti hovor. „mluvit nesmysly, tlachat“) a patáuškab „šňůrka přivázaná ke konci biče, která při švihnutí práskne“ (: (pa)tauškėti 1. „práskat, pleskotat“) a také švìlpaa 1. etnogr. „dlouhý dechový nástroj s jedním otvorem, vyráběný z vrbové kůry“ (: švilpti) a švìlpab 2. hovor. „kdo píská“ (: švilpauti). 4. Názvy činitelů společného rodu jsou uváděny společně s názvy dějů a výsledků děje (objektů) ženského rodu (2 případy – respektive 5,13% a 5,88%). Jde o papjovaa 1. „maso porážené na podzim 10 V LKŽ VIII 904 jsou dvě homonyma núobaga. 11 Pokud nejde o metaforu. 12 Draskà „svárlivý člověk, drzoun“ sémanticky souvisí také se slovesem draskýtis hovor. „hádat se, přít se“, nejen se slovesem draskýti (oči). 142 zvířata; „porážení zvířat“ (: papjauti 2. „vzít život ostrým nástrojem“)¹³, papjovaᵇ 2. „porážka“, např. taková cesta – pro koně porážka, a papjovaᵇ 3. b. „člověk, který je sužován“ (: papjauti 10. „velmi vyčerpat, umučit“ LKŽ IX 898) a pasaląᵃ 1. „tajná příprava, číhání na příležitost zaútočit nebo někomu ublížit, lest, léčka“; 2. „část vojska záměrně ukrytá, aby nepřítele nečekaně napadla“ a pasaląᵇ b. 3. „ten, kdo útočí ze zálohy, kouše“ (o psu); 4. „ten, kdo jedná tajně, lstivě“ (: paselėti). 5. Označení činitele obecného rodu je v DLKŽ₃ uvedeno spolu s označeními děje a nástroje ženského rodu (1, respektive 2,56% nebo 2,94%) – papliauškaᵃ 1. „plácnutí“; 2. „šňůrka přivázaná ke konci biče, kterou se s ním práská“; 3. bot. „vodní rostlina se šípovitými listy (Sagittaria)“ (?) (: (pa)pliaukšėti) a papliauškaᵇ 4. b. hovor. „kdo mluví mnoho a lehkovážně, tlachal“ (: (pa)pliaukšėti, (pa)pliaukšti „tlachat, mluvit nesmysly“). 6. Označení činitele obecného rodu je uvedeno spolu s označeními děje, nástroje a místa ženského rodu (1, respektive 2,56% nebo 2,94%) – kamšaᵃ 1. „cesta vyložená klestím, pruty“; 2. „vycpávka“; 3. „zácpa, tlačenice“ (: kimšti(s) 1. „strkat (se), cpát (se), tlačit (se)“) a kamšᵇ 4. b. hovor. „žrout“ (: kimšti 2. hovor. „hodně jíst, cpát se“). První tři sémémy tvoří jedno polysémní slovo (pravidelná polysémie, metonymický přenos významu); opírají se o tentýž význam základového slovesa, ačkoli označení děje motivuje zvratné sloveso, kdežto označení nástroje a místa prosté sloveso. Druhý homonymní výraz se opírá o jiný význam téhož slovesa a od prvního (polysémního) se liší morfologickými vlastnostmi – rodem. 7. Označení činitele obecného rodu je v DLKŽ₃ uvedeno spolu s označeními výsledku děje a činitele ženského rodu (1, respektive 2,56% nebo 2,94%) – prielipaᵃ 1. „přilepený nebo přilepený předmět“; 2. „místo na niti, kde se při předení vlákno přilepilo a zesílilo“ (: prilipti, prilipinti), 4. pejor. „milenka, družka“ (: prilipti) a prielipaᵇ 3. b. pejor. „dotěrný, neodbytný člověk“ (: prilipti). Ačkoli první dvě sémémy odvozeniny prielipaᵃ mohou být sémanticky motivovány dvěma slovesy a třetí jedním, přičemž poslední se od prvních liší i stylisticky (pejor.), nenarušuje to jednotu polysémního slova, protože gramatický význam všech tří sémémů je stejný (na rozdíl od podstatného jména obecného rodu). Třetí séméma („milenka, družka“) lze navíc chápat také jako výsledek sémantické derivace ¹³ Tento homonymní výraz má ve skutečnosti dva významy, tj. tvoří jej dvě sémémy – označení výsledku děje (objektu) a označení děje. Poslední označení děje je derivačním homonymem jiného označení děje (papjovaᵇ); opírají se o různé významy základového slovesa. 143 výsledek, tj. je odvozen přímo od prvního („přilepený nebo přilepený předmět“), bez „prostřednictví“ základového slovesa. 2.5. Shrňme, že derivační homonyma většiny označení činitelů obecného rodu označují děj (64,10% všech derivačních homonym lišících se morfologickými vlastnostmi, respektive 73,53% případů, kdy tato homonyma náležejí k různým derivačním kategoriím). Pouze v jednom případě (kamša) označuje homonymum pojmenování činitele místo, avšak ostatní sémémy tohoto slova označují také děj a nástroj. Nebyly nalezeny případy, kdy by označení činitele obecného rodu tvořilo homonymní dvojici pouze s označením místa. Ve všech případech kromě jednoho (patárska) jsou označení činitelů obecného rodu v DLKŽ3 uvedena jako pozdější sémémy polysémního slova, tj. nejprve jsou vyjmenována označení dějů, výsledků děje nebo nástrojů ženského rodu. Třetina označení činitelů obecného rodu se od svých derivačních homonym liší také tím, že vycházejí z jiných významů téhož základového slovesa; přibližně 18% tím, že jsou sémanticky spojena s jinými slovesy téhož slovotvorného hnízda; přibližně 20% tím, že jedno z homonym vychází z prostého slovesa, druhé ze slovesa zvratného. Přibližně 15% odvozenin splňuje nikoli jednu, ale několik z uvedených podmínek. Jak již bylo uvedeno, slova tohoto typu lze považovat za derivační homonyma pouze ze synchronního hlediska. Z historického hlediska jde o polysémní slova. ZKRATKY Akc – Pakerys A. Akcentologija, Kaunas: Šviesa, 1994. BEE – Urbutis V. Baltų etimologijos etiudai, Vilnius: Mokslas, 1981. DDR – Ambrazas S. Vývoj tvoření podstatných jmen. Slovesné deriváty v litevštině, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993. DLKŽ1 – Slovník současného litevského jazyka, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1954. DLKŽ2 – Slovník současného litevského jazyka, Vilnius: Mintis, 1972. DLKŽ3 – Slovník současného litevského jazyka, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993. LEW – Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg; Göttingen, 1962. LKL – Sabaliauskas A. Lietuvių kalbos leksika, Vilnius: Mokslas, 1990. LKŽ – Slovník litevského jazyka 1–2, Vilnius: Mintis, 1968–1969; 3–6, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1956–1962; 7–9, Vilnius: Mintis, 1966–1973; 10–15, Vilnius: Mokslas, 1976–1991; 16–17, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1995–1996. LKŽD – Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius, 1943. ŽDT – Urbutis V. Žodžių darybos teorija, Vilnius: Mokslas, 1978. 144 LITERATŪRA A c h m a n o v a O. 1957: Leksiko – semantičeskoje varjirovanije slova i omonimija kak predel takogo varjirovanija. – Očerki po obščei i russkoi leksikologii, Moskva: Učpedgiz, 104–165. A c h m a n o v a O. 1986: Slovarj omonimov russkogo jazyka, Moskva: Rus. jaz. A p r e s j a n J. 1974: Leksičeskaja semantika. Sinonimičeskije sredstva jazyka, Moskva: Nauka. B a b i c k i e n ė Z. 1981: Obščije zakonomernosti vozniknovenija reguljarnoj polisemi v russkom i litovskom jazykach. – Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai, A serija 4 (77), 91–98. B a r a u s k a i t ė J. 1979: Leksikologijos pradmenys (Leksinė semantika), Vilnius: LTSR Aukštojo ir spec. vid. mokslo m-jos Leid.ybinė red. taryba. B ū g a K. 1958–1961: Rinktiniai raštai 1–3 / Par. Z. Zinkevičius, Vilnius: Valstybinės politinės ir mokslinės literatūros leidykla. K a r u l i s K. 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca, Rīga: Avots. K e i n y s S. 1979: Galūninė terminų daryba. – Lietuvių kalbotyros klausimai 19, 155–183. K ė z y t ė S. 1961: Perkeltinės žodžio reikšmės ir jų pateikimas „Lietuvių kalbos žodyne“. – Lietuvių kalbotyros klausimai 4, 233–253. L i a u d a n s k a i t ė Z. 1980: Razvitije proizvodnych značenij u otglagolnych imen suščestviteljnych v russkom i litovskom jazykach. – Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai, A serija 2 (71), 87–94. L i p k a L. Lexikalisierung, Idiomatisierung und Hypostasie-rung als Probleme einer synchronischen Wortbildungslehre. – Perspektiven der Wortbildungsforschung. Hrsg. von H. E. Brekle, D. Kastovsky, Bonn: Bouvier Verlag, 1977. 155–164. M a l a c h o v s k i j L. Teorija leksičeskoj i grammatičeskoj omonimii, Leningrad: Nauka, 1990. P a u l H. 1920: Prinzipien der Sprachgeschichte, Halle. P i l c h H. The Synchrony – Diachrony Division in Word Formation. – Historical Semantics, Historical Word-Formation: Ed. by J. Fisiak, B.; N. Y.; Amsterdam: Mouton, 1985. 423–425. S o b o l e v a P. Slovoobrazovatelnaja polisemija i omonimija, Moskva: Nauka, 1980. Š m e l e v D. 1973: Problemy semantičeskogo analiza leksiki (na materiale russkogo jazyka), Moskva: Nauka. U r b u t i s V. 1961: Dabartinės lietuvių kalbos galūnių darybos daiktavardžiai. – Kalbotyra 3 (1), 27–61. U r b u t i s V. 1955: Lietuvių kalbos leksikos homonimų susidarymo būdai. Filologijos m. kand. dis., Vilnius. Z v e r e v A. 1972: Vyraženije napravlenija proizvodnosti v russkom jazyke. – Aktualnyije problemy russkogo slovoobrazovanija 1. Samarkand: Samark. gos. un–t im.. A. Navoi, 72–80. DEVERBATIVA MIT DER ENDUNG -a AUS SYNCHRONER UND HISTORISCHER SICHT Zusammenfassung In dem ersten Teil des Beitrags werden die Beziehungen der Deverbativa mit der Endung -a zu ihren Grundverben untersucht. Aus der Sicht der litauischen Gegenwartssprache werden als keine Ableitungen Wörter betrachtet, deren Grundverben nicht mehr erhalten sind (vgl.: dejà) oder nur in den Schriftdenkmälern bzw. den Mundarten gebraucht werden (vgl.: 145 bangà); als Simplizia gelten auch Wörter, die vollständig lexikalisiert sind, d.h. deren Bedeutungen sich von denen der Grundverben gelöst haben (vgl.: rankà, ribà u.a.). Häufig ist es schwer festzustellen, ob ein Wort noch als Ableitung zu betrachten ist oder ob es schon in die Klasse der Simplizia übergegangen ist: in den linguistischen Arbeiten werden diese Probleme unterschiedlich behandelt. In den einzelnen Fällen kann man von einer sich veränderten oder sich ändernden Wortbildungsrichtung sprechen, wenn das Deverbativum sein Grundverb motiviert (vgl.: nuomà). In dem zweiten Teil des Beitrags untersuchen wir die Bezeichnungen der handelnden Personen im Neutrum, die im DLKŽ3 als besondere Bedeutungen vieldeutiger Wörter angeführt werden. Die gleichen Wörter können Handlungen, Handlungsresultate, der Ort, die Instrumente oder die handelnden Personen bezeichnen, wobei sie Feminina sind, z.B. áimana: 1. "dejavimas, aimanavimas" (das Gestöhne, das Ächzen); 2. "kas nuolat aimanuoja, dejuoja" (wer ständig stöhnt, ächzt). Von diesem morphologischen Unterschied ausgehend, sind sie in diesen Fällen aus synchroner Sicht Bildungshomonyme, die als einzeln abgeleitet vom selben Verb zu bestimmen sind. Aus historischer Sicht gelten sie indessen als Bedeutungen eines vieldeutigen Wortes. 146