Mokslinė Prano Skardžiaus veikla tremtyje

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997) Algirdas SABALIAUSKAS VĚDECKÁ ČINNOST PRANA SKARDŽIUSE V EXILU Pranas Skardžius byl nejplodnějším jazykovědcem druhého desetiletí nezávislé Litvy. Po smrti Kazimierase Būgy a Jonase Jablonskise byli Pr. Skardžius a Antanas Salys nejvýznamnějšími litevskými jazykovědci, které stejně zajímaly jak otázky vědy o litevském jazyce, tak i její praktické potřeby. Tito dva jazykovědci, kteří začali studovat na Litevské univerzitě, nejen navštěvovali přednášky K. Būgy a J. Jablonskise, ale také úzce spolupracovali s těmito badateli a pěstovateli litevského jazyka; později získali vynikající lingvistické vzdělání na Lipské univerzitě, kde byl jejich hlavním učitelem Jurgis Gerulis. Lze říci, že představují samostatné období ve vývoji vědy o litevském jazyce. Formování spisovné litevštiny v tomto období je rovněž nejtěsněji spjato s jejich jmény. V roce 1944 Pr. Skardžius, stejně jako velký zástup dalších vědců a kulturních osobností, opustil Litvu a vydal se na těžkou cestu do vyhnanství. Osud vyhnance byl obzvlášť bolestný, protože Pr. Skardius byl jako vědec okamžitě odloučen od hlavního předmětu svého výzkumu – živého litevského jazyka, jeho nářečí a různých písemných pramenů – a zároveň i od pedagogické práce. Pravda, několik let tuto práci vykonával v Německu, byť ve velmi obtížných podmínkách. Díky péči upřímného přítele Litevců, francouzského jazykovědce a významného politického i vojenského činitele Raymonda Schmittleina (Raimonas Šmitlenas), byla totiž na univerzitě v Tübingenu zřízena katedra baltských jazyků, na níž v letech 1946–1949 vyučovali a střídavě ji vedli Pr. Skardius a A. Salys. Mimo jiné zde mohli dokončit studium litevštiny, zahájené ještě v Litvě, později známí kulturní pracovníci litevské diaspory Aleksandras Dundulis, Antanas Mažiulis, Domas Velička a další. Nakolik mu to podmínky dovolovaly, Pr. Skardžius se v Německu věnoval i jiné vědecké práci. Povzbuzen významnými německými baltisty Eduardem Hermannem a Franzem Spechtem překládal do němčiny své dílo „Tvorba slov v litevštině“ (V., 1943). Spolu se Stasiem Barzdukasem a Jonasem Martynasem Laurinaitisem napsal tehdy pro litevské emigranty velmi potřebné a důležité dílo „Příručku litevského jazyka“ (Bielefeld, 1950). Je to rozsáhlá kniha (606 s.), vydaná Litevským společenstvím vyhnanců v nákladu 5 tisíc výtisků. V její úvodní části se probírají otázky, jako jsou litevský jazyk a jeho starobylost, povaha současného litevského jazyka, vývoj psaného jazyka, spisovný jazyk a jeho užívání, spisovná výslovnost, pravopis a normativní podoby. První část knihy je věnována praktickým otázkám pravopisu, interpunkce a přízvuku. Největší část knihy tvoří slovník litevského jazyka. V něm jsou nejen obecná 3 slova, ale také zeměpisné názvy, příjmení různých litevských kulturních a vědeckých osobností, a dokonce i známé latinské výroky. Významy slov jsou někdy vysvětlovány také v cizích jazycích. Větší část slovníku zřejmě připravil J. M. Laurinaitis. St. Barzdukas pracoval především na první části díla. Pr. Skardius měl za úkol doplnit slovník, napsat úvodní část a celé dílo redigovat. Je pochopitelné, že to byla těžká práce a pracovní podmínky autorů byly nezáviděníhodné. Pr. Skardius napsal v dopise Vincasi Krėvė-Mickevičiusovi ze 6. ledna 1949: „V poslední době jsem pracovával 16–18 hodin denně a často jsem mohl spát sotva 3–4 hodiny. Rozhodl jsem se totiž dokončit ‚Příručku litevského jazyka‘. Zpočátku jsme na ní pracovali ve třech, ale jeden z mých spolupracovníků, plukovník J. Laurinaitis, dostal srdeční záchvat a už čtvrtý týden leží v nemocnici; zdá se mi, že mi už nebude moci dál pomáhat. Veřejnost však na tuto práci netrpělivě čeká [...]. Již se vybírají předplatná na šestý tisíc výtisků“ (Ostrauskas 1983: 176–177). Zde je také úryvek z dopisu ze 14. května 1950*: „V masokombinátu pracuji obvykle 8 hodin, někdy dokonce 10 nebo 11. Cesta do závodu mi trvá celou hodinu; stejně dlouho ztrácím i cestou domů. Když se vrátím domů, musím až dosud opravovat poměrně obtížné korektury Příručky, k tomu ještě napíšu jeden či dva články do novin, sepíšu nezbytný dopis, a tím to končí. Na spánek zbývají sotva 4–5 hodin“ (Ostrauskas 1983: 184). Je třeba zmínit, že v tomto díle byly navrženy i některé pravopisné novinky (bjaurus, pjauti, galbūt), které byly v Litvě přijaty až o mnoho později. Některé zde uvedené pravopisné novinky však jiní jazykovědci hodnotili poměrně skepticky. A. Salys při přehledu dějin litevské lexikografie uvedl: „Toto dílo (tj. ‚Příručka litevského jazyka‘, A. S.), ačkoli je velmi užitečné, se odchýlilo od obvyklého Jablonského pravopisu a vneslo do tisku litevské diaspory určitý zmatek, který dosud nebyl odstraněn“ (Salys 1985: 237). Autoři věnovali své dílo na památku významných litevských jazykovědců J. Jablonskise a K. Būgy. Ve Spojených státech amerických se Pr. Skardžius mohl věnovat soustavnější vědecké práci teprve poté, co v roce 1971 odešel do důchodu. Alespoň zpočátku byly také materiální životní podmínky Pr. Skardžise poměrně špatné. Byl sice pozván, aby se věnoval práci v Bostonské „Litevské encyklopedii“, ale ani zde ho pracovní podmínky zřejmě neuspokojovaly. Nálady a životní okolnosti Pr. Skardžise té doby se zvlášť zřetelně odrážejí v dopise z 13. dubna 1953 Stasiovi Santvarasovi, který zajišťoval pracovníky pro encyklopedii: „Všechno jsem už propočítal na minimum a už nevím, jak jinak vyjít. Nemám auto, nechodím za zábavou ani nezvu hosty, a přesto sotva vyžiju s 3000 dolary. Například jsem si koupil Preobraženského etymologický slovník ruštiny a zaplatil za něj přes 16 dolarů. Ještě dražší jsem si předplatil— * Od roku 1949 žil Skardžius ve Spojených státech amerických. 4 … studoval Vasmerův etymologický slovník. Fotografování disertace W. Fenzlaua stálo také přes 16 dolarů atd. Takže abych mohl alespoň zčásti pracovat na své vědecké práci a nezaostávat za vědeckým pokrokem, chtěl bych alespoň zpočátku dostávat nejméně 3 500 dolarů ročně; z této částky bych už mohl zaplatit i státní daně“ (Keturakis 1995: 14). Navzdory nepříznivým podmínkám pro práci Pr. Skardžius po celé období exilu intenzivně pracoval v oblasti litevské jazykovědy. Jak známo, již při práci v Litvě věnoval velkou pozornost problémům litevského přízvuku. Zajímaly ho jak otázky dějin přízvuku, tak jeho praktické stránky. Habilitační práce Pr. Skardžia na Univerzitě Vytautase Velikého byla „Dauksos akcentologija“ (K., 1935). Praktické stránce přízvuku věnoval svou knihu „Bendrinės lietuvių kalbos kirčiavimas“ (K., 1936). Pr. Skardžius na žádost Čikažského pedagogického institutu lituanistiky napsal především na základě těchto děl knihu „Lietuvių kalbos kirčiavimas“ (Chicago, 1968). Systematicky jsou v ní vyloženy otázky přízvuku spisovného jazyka. Neomezuje se však pouze na jejich konstatování. Jevy litevského slovního přízvuku a intonace se zde porovnávají také s fakty z jiných jazyků; ukazuje se rozrůzněnost přízvuku v litevských nářečích i rozdíly mezi přízvukem současného jazyka a dřívějšího (v textech M. Daukši). Pravda, stejně jako v předchozí knize se zde uznává krátká intonace, přestože to odporuje i definici intonace, kterou uvedl sám Pr. Skardžius. Současní badatelé litevské akcentologie nesouhlasí ani s tradiční definicí intonace přízvukových slabik, kterou uvádí Pr. Skardžius. Pochybnosti vyvolávají také některé tradiční případy přízvukování navržené v knize, které lze jen obtížně sladit se současným územ (Laigonaitė 1971: 209–211; Vidžiūnas 1990: 90–102). Z jednotlivých článků Pr. Skardžia věnovaných problémům litevské akcentologie je třeba zmínit jeho článek „Lietuvių kalbos kirčiavimo senumas“ (Aidai, 1965, 6, s. 260–265), v němž po stručném pojednání o dějinách výzkumu tohoto problému fakticky recenzuje dílo ruského lingvisty V. Ilič-Svityče „Vardažodžio akcentuacija baltų ir slavų kalbose“ („Imennaja akcentuacija v baltijskom i slavjanskom“. Moskva, 1963). Pr. Skardžius uvádí, že „celkově vzato zanechává celé autorovo dílo dobrý dojem“, přesto je však přesvědčen, že V. Ilič-Svityč dosáhl svého cíle jen zčásti, protože mnohé z domnělých shod mezi jednotlivými litevskými přízvukovými paradigmaty a starým indoevropským přízvukem jsou „pochybné a nejsou náležitě podloženy jasnými autentickými údaji ani hlouběji historicky interpretovány“. Spornými problémy historické akcentologie litevštiny se Pr. Skardžius zabývá také ve velmi podrobné recenzi knihy J. Kazlauskase „Lietuvių kalbos istorinė gramatika“ (Lituanistikos darbai. III. Brooklyn, 1973. s. 269–280). Nesouhlasí s názorem J. Kazlauskase, že východní aukštaitští mluvčí nerozlišují akutovou a cirkumflexovou intonaci. Nechce přisvědčit J. Kazlauskasovi ani v tom, že současná pohyblivá přízvuková paradigma litevštiny může být zděděna ze starého indoevropského přízvuku. 5 Jedním z významnějších děl Pr. Skardžia vydaných v emigraci je studie „Ankstyvesnė ir dabartinė lietuvių bendrinės kalbos vartosena“ (Čikaga, 1971). Tato studie se skládá z následujících kapitol: I. Užívání litevského spisovného jazyka, jeho kritéria a normy. II. Dřívější práce na kultivaci litevského spisovného jazyka a její hodnocení v Litvě. III. Významnější současné tendence v Litvě. IV. Problém užívání podstatných jmen odvozených od sloves příponou -imas. V. Příslovce na -iniai, jejich tvoření a užívání. VI. Vztahy spisovného jazyka k lidovému jazyku a jazykové opravy v Litvě. VII. Vliv ruštiny na litevský spisovný jazyk a další vývoj tohoto jazyka. Z této studie je patrné, že Pr. Skardžius velmi pozorně sledoval vývoj litevštiny v Litvě. Uvědomoval si její poměrně obtížnou situaci. Kladně hodnotil úsilí litevských lingvistů v boji proti vlivu ruštiny. Když žil ve Spojených státech amerických a vnímal sklon mnoha Litevců v této zemi užívat ve své řeči méně mezinárodních slov, napsal Pr. Skardžius knihu „Lietuviški tarptautinių žodžių atitikmenys“ (Čikaga, 1973). Jde o zajímavé dílo, v němž se předkládá skutečně mnoho dobrých náhrad za různé takzvané internacionalismy, užívané v širší či užší míře. Pr. Skardžius užívání těchto slov kategoricky neodmítá. „Na všechna zde uvedená slova,“ píše v předmluvě knihy, „je třeba pohlížet nikoli jako na nějaké autorovy návrhy, nýbrž jako na materiál, který mohou čtenáři podle potřeby a vkusu individuálně využít“ (s. 7). Pr. Skardžius uvádí, že litevština má poměrně mnoho neologismů vytvořených samostatnějším způsobem než například lotyština, ruština či němčina. Má zde na mysli slova jako dalykas, skersmuo, vadovėlis, pusiausvyra. Nejlepším a nejrozsáhlejším zdrojem nových litevských slov je podle Pr. Skardžia v současnosti „Lietuvių rašomosios kalbos žodynas“ M. Niedermanna, F. Brenderia, A. Senna a A. Salise (Heidelberg, 1926–1968). Zde je několik ekvivalentů navržených Pr. Skardžiem: abžacas – įtrauka, adaptacija – pritaikymas, prietaika, anestezija – nejautra, boksas – kumštynės, dėpas – garvežinė, ekskūrsas – nuokrypa, fāršas – įdaras, kamšalas, kimšinys, prižmė – briaunys, terminas – įvardas, vitrina – prekylangis. Mnohé z těchto ekvivalentů jsou velmi dobře zvolené nebo je vytvořil sám Pr. Skardžius. Sotva by však dnes někdo chtěl boksą nahrazovat slovem kumštynėmis nebo terminą – įvardu. Pro badatele litevských hydronym je velmi důležitá studie Pr. Skardžia „Lietuvių vandenvardžiai su -nt. Jų daryba, kilmė ir reikšmė“ (Lituanistikos darbai. III. Brooklyn, 1973, s. 7–70). V této studii jsou velmi podrobně rozebírána litevská hydronyma jako Álantas, Gáilintas, Sálantas, Šlavaṅtas, Viekšintas. Autor dochází k závěru, že „litevská hydronyma na nt- jsou tvořena podobně jako místní názvy, osobní jména či obecná slova s toutéž příponou. Zpočátku šlo většinou o obecná (apelativní) slova nebo o slova vytvořená z obecných slov pomocí přípon; určitá část z nich pochází nebo může pocházet z vlastních jmen“ (s. 64). Studie se velmi příznivě vyjadřuje o tehdy ještě mladých litevských lingvistech Bron iusi Savukynovi a Aleksandru Vanagovi, hydroni- 6 výzkumy. Práce R. Schmittleina v této oblasti jsou hodnoceny skepticky; uvádí se, že „nemálo starých, skutečně litevských vlastních jmen bez jakéhokoli jasnějšího podkladu, někdy zcela uměle, odvozuje z germánských jazyků“ (s. 9). Obecně je třeba souhlasit s recenzentem studie A. Vanagem, že „touto studií by měla být definitivně pohřbena hypotéza, hájená téměř výhradně R. Schmittleinem, že většina litevských vodních jmen s -nt- může být germanismy“ (Vanagas 1976: 103). A. Vanagas upozornil ještě na jednu důležitou zvláštnost této studie: „P. Skardžius – jeden z mála litevských badatelů v oblasti onomastiky, kteří pochopili, že význam hydronyma není to, co znamenalo apelativum, z něhož hydronymum vzniklo, nýbrž to, co toto slovo znamenalo v okamžiku, kdy se stalo nomen proprium. Ne kořen či kmen slova, ale celé hydronymum – s jeho základním a odvozeným (slovotvorným) významem“ (Vanagas 1981: 17). Minėtinas Pr. Skardžiaus straipsnis „XVI amžiaus lietuvių asmenvardžiai“ (Aidai, 1954, 1, p. 27–33), kuriame nagrinėjami K. Jablonskio „Istorijos archyvo“ pirmajame tome (K., 1934) paskelbtų inventorių asmenų vardai ir pavardės. Pruská a žemaitská jména bohů pojednává Pr. Skardžius v článku „Lietuvių mitologiniai vardai“ (Aidai, 1954, s. 218–226). Velká část tohoto článku je věnována disertaci V. Jaskevičiuse „Lietuvių mitologijos studija“ („A Study in Lithuanian Mythology“). Labai vertinga yra Pr. Skardžiaus studija „Dievas ir Perkūnas“ (Aidai, 1963, 6, p. 253–257; 7, p. 311–318). Čia aiškinama šių žodžių daryba ir kilmė. Pr. Skardžius nepritaria A. Senno nuomonei, jog suom. taivas ‘dangus’ turėtų būti kilęs iš baltiškos formos *daivas – taivas šaltiniu galėjusi būti ir forma *deivas. Taip pat jis, remdamasis latvių liaudies dainų pavyzdžiais, linkęs manyti, jog lat. dievs yra dar išlaikęs senąją reikšmę ‘dangus’. Pr. Skardžius nepritaria aiškinimui, jog. liet. perkūnas yra sietinas su lot. quercus ‘ąžuolas’ ir kitais šios šaknies žodžiais. Jam atrodo paprasčiau būtų slavų Perun sieti *per- ‘mušti, trenkti’ o liet. Perkūnas su tos pačios reikšmės išplėstine šaknimi *perk-, kuri, nors ir nepaliudyta baltų kalbose, gali būti pateisinama, plg. liet. jaũti: jaũkti ir kt. Semantiškai tokį siejimą patvirtintų liet. dundūlis ‘perkūnas, griaustinis’: dundėti, vok. Donner: skr. tānvati ‘ošia, dunda, griaudžia’, lot. tonāre ‘griausti’ ir kt. V roce 1954 byly v Litvě znovu vydány „Lietuviškos dainos“ Antana Jušky. V tomto vydání jeho editor A. Mockus vedle fotografických reprodukcí textů předložil také svérázné literární texty. L. Kuodys otiskl poměrně přísnou kritiku těchto textů (Kuodys 1958: 555–578). To podnítilo Pr. Skardžiuse k napsání zajímavého článku „Mūsų liaudies dainų kalbos dalykai“ (Metmenys, 1962, 5, s. 91–99). Článek ukazuje, jak opatrně je třeba postupovat při literárním zpracování textů písní, a zdůrazňuje specifika lidových písní. Pr. Skardžius nesouhlasí se všemi připomínkami L. Kuodyse. Poslední studie Pr. Skardžiuse, zveřejněná již po autorově smrti, je „Nau 7 jojo Testamento vertimo lietuvių kalba“ (Lituanistikos darbai. IV. Chicago, 1979, p. 63–110). Joje analizuojama Č. Kavaliausko iš senosios graikų kalbos versto ir V. Aliulio redaguoto, 1972 m. Lietuvoje išleisto Naujojo testamento kalba. Autorius šį vertimą lygina su ankstesniuoju J. Skvirecko vertimu, kur vertėjas, anot prelato L. Tulabos, „virš visko statė minties tikslumą ir šiam aukojo kalbos elegantiškumą“. Palyginęs abiejų vertimų rašybos, žodynines, linksnių vartosenos, sintaksines ir stilistines, sakinių sandaros skyrybes, jis padaro išvadą, jog „Kavaliausko vertimo kalba yra pasigėrėtinai taisyklinga, sklandi, lengvai suprantama ir tikslinga, nors kartais ir savotiškiau išreiškianti originalinę mintį (p. 109). Pr. Skardžiaus nuomone „Č. Kavaliausko vertimas, V. Aliulio redaguotas, yra pirmas drąsus žygis visoje Šv. Rašto vertimo lietuvių kalbos istorijoje“ (p. 109). Velmi zajímavé jsou takzvané příležitostné články Pr. Skardžiuse, které pojednávají o různých badatelích litevského jazyka, jeho kultivátorech a kulturních činitelích. Jsou obzvláště zajímavé tím, že Pr. Skardžius v nich nejen hodnotí jejich přínos litevské jazykovědě, ale často vkládá i své vzpomínky. Především v časopisech „Aidai“ a „Gimtoji kalba“ publikoval články o A. Baranauskasovi, J. Jablonském, J. Balčikonisovi, J. Gerulisovi, P. Jonikasovi, J. M. Laurinaitisovi, J. Laukaitisovi, B. Lar inovi, M. Vasmerovi, E. Fraenkelovi, E. Hermannovi aj. Pr. Skardžius recenzoval četná díla z oblasti litevistiky či obecně baltistiky vydaná v Litvě i mimo ni; zvláště je třeba zmínit jeho podrobné recenze děl, jako jsou Z. Zinkevičiusova „Lietuvių dialektologija“ (V., 1966), J. Palionisovo „Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a.“ (V., 1967), J. Kazlauskasova „Lietuvių kalbos istorinė gramatika“ (V., 1968), J. Pikčilingisova „Lietuvių kalbos stilistika“ (V., 1971–1975), akademická „Lietuvių kalbos gramatika“ (V., 1965), „Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija“ (V., 1970), P. Jonikova „Lietuvių bendrinės rašomosios kalbos kūrimasis antrojoje XIX a. pusėje (Čikaga, 1972), J. Otrębského „Gramatyka języka litewskiego“ (Warszawa, 1956–1965), sborník na počest Chr. S. Stanga „Donum Balticum“ (Stockholm, 1970), W. R. Schmalstiegova „An Old Prussian Grammar“ (University Park and London, 1974) aj. Pr. Skardžius publikoval řadu článků o otázkách litevské jazykovědy v „Lietuvių enciklopedijoje“ (Bostonas, 1953–1969) a „Encyclopedia Lituanica“ (Boston, 1970–1978). Pr. Skardžius, který žil ve Spojených státech amerických, stejně jako dříve v Litvě, psal velmi mnoho o různých otázkách jazykové kultury litevštiny. Především z jeho iniciativy byla ve Spojených státech amerických obnovena činnost Litevské jazykové společnosti, která působila v Litvě v letech 1935–1941. Pr. Skardžius byl jedním z nejaktivnějších přispěvatelů orgánu této společnosti, časopisu „Gimtoji kalba“. Lingvista připravil také rozsáhlý „Rašybinį lietuvių kalbos žodyną“, který dosud nevyšel. A. Dundulis, bývalý žák Pr. Skardžiuse, předal kopii tohoto díla knihovně Vilniuské univerzity. Pr. Skardžius mohl intenzivně pracovat v Litvě pouhých patnáct let. V exilu strávil dvakrát tolik. Zpočátku si vydělával na živobytí manuální prací. Později pracoval 8 Ve washingtonské Kongresové knihovně. V dopise z 14. ledna 1973 americkému baltistovi W. R. Schmalstiegovi Pr. Skardžius napsal: „Celý život jsem žil vědou, ale v posledním čtvrtstoletí svého života jsem mohl skutečné vědecké práci věnovat jen velmi málo času: několik vědeckých prací, které jsem si vymyslel a zčásti začal, zůstalo kvůli nečekané katastrofě nedokončeno.“ Pr. Skardžius se mohl své oblíbené lingvistické práci plně věnovat teprve po odchodu do důchodu, bohužel až čtyři roky před smrtí. Navzdory tak nepříznivým pracovním podmínkám však mnoho vykonal i v exilu. Je potěšitelné, že se v Litvě v rámci programu rozvoje jazyka plánuje vydat „Vybrané spisy“ tohoto našeho významného lingvisty. Připravuje je profesor Albertas Rosinas. První svazek spisů – „Tvoření slov v litevštině“ – již vyšel. Obsahuje také obsáhlý článek A. Rosinase o vědecké činnosti Pr. Skardžiuse. Zvláště se těšíme na svazky, v nichž budou zveřejněny práce Prana Skardžiuse napsané v exilu, které jsou našim čtenářům známy nejméně. LITERATŪRA K e t u r a k i s R. 1995: Bostono dienoraštis – Nemunas 2, 12–19. K u o d y s L. 1953: A. Juškos „Lietuviškos dainos“. – Literatūra ir kalba 3, 555–578. L a i g o n a i t ė A. 1971: Rec.–Baltistica 7(2), 209–211. O s t r a u s k a s K. 1983: Iš laiškų Vincui Krėvei-Mickevičiui. – Metmenys 46, 164–186. S a l y s A. 1985: Raštai 3, Roma: Lietuvių Katalikų Mokslo akademija. V a n a g a s A. 1976: Rec. – Baltistica 12(1), 102–104. V a n a g a s A. 1981: Lietuvių hidronimų semantika. – Lietuvių kalbotyros klausimai 21, 4–153. V i d ž i ū n a s A. 1990: Pr. Skardžiaus kirčiavimo norminimo pagrindai. – Kalbotyra 41(1), 90–102. THE SCHOLARLY ACTIVITY OF PRANAS SKARDŽIUS IN EXILE Summary Pranas Skardžius (1899–1975) was one of the most prominent Lithuanian linguists of the twentieth century. In 1929 he graduated from the University of Leipzig. In 1929–1939 Pr. Skardžius gave lectures at Vytautas Magnus University in Kaunas, in 1939–1943 – at the University of Vilnius. He worked in various fields of Lithuanian linguistics; he also made an important contribution to the standardization of Lithuanian. Like many workers of culture and science, he left Lithuania in 1944. For some time he taught at the University of Tübingen in Germany. From 1947 up to his death Pr. Skardžius lived in the USA. In spite of unfavourable conditions for scholarly activity he published many important works in the field of Lithuanian studies. Special mention should be made of „A Reference book of Lithuanian“ („Lietuvių kalbos vadovas“, 1950; co-authors Stasys Barzdukas and Jonas Martynas Laurinaitis), „Accentuation of the Lithuanian Language“ („Lietuvių kalbos kirčiavimas“, 1968), „The Past and Present Usage of Standard Lithuanian“ („Ankstyvesnė ir dabartinė lietuvių bendrinės kalbos vartosena“, 1971), „Lithuanian Hydronyms in -nt-. Their Formation, Origin 9 and Meaning“ („Lietuvių vandenvardžiai su -nt-. Jų daryba, kilmė ir reikšmė“, 1973), „Lithuanian Equivalents of International Words“ („Lietuviški tarptautinių žodžių atitikmenys“, 1973), „On the Translations of the New Testament in Lithuanian“ („Dėl Naujojo Testamento vertimų lietuvių kalba“, 1979). 10