Pietro Dini. „Le Lingue Baltiche“

(Probleme und Perspektiven, s. 409–416) přehledně shrnuje současný stav výzkumu baltské mytologie a pokouší se vytyčit jeho hlavní směry. Magdalene Huelmann, která nedávno vydala cennou monografii o litevských a lotyšských pracovních písních (Die litauischen und lettischen Arbeitslieder. Ein Vergleich, München, 1996)2, shrnuje výsledky svého výzkumu také v knize, o níž pojednáváme (Aspekte des litauischen und lettischen Arbeitslieds, s. 417–426). Knihu uzavírá článek významného německého baltského filologa Rainera Eckerta (Brauchtum und Folklore im Ostbaltischen: Zum Johannisfest (lett. Jāņi: lit. Joninės, und zu den Johannisliedern, s. 427–455), v němž se po stručném přehledu hlavních problémů výzkumu folkloru baltských národů analyzují ohlasy svatojánského svátku v lotyšských lidových písních. Snad v lidové tvorbě žádného jiného národa nenajdeme tolik krásných slok věnovaných tomuto svátku. Nelze než se radovat z tohoto cenného vydání. Zbývá jen upřímně poděkovat organizátorovi konference a editorovi publikace, profesorovi Katolické univerzity v Eichstättu Alfredu Bammesbergerovi, který mimo jiné v předmluvě ke knize připomněl prostřednictvím litevských slov také jisté souvislosti svého města s Litvou: „Po válce se v našem kraji usadila skupina Litevců. I nyní chceme pokračovat v kontaktech mezi Eichstättem a Litvou, tentokrát však výhradně v mírovém duchu.“3 Jak jsme již uvedli, dílo vydalo slavné nakladatelství Carla Wintera. Je třeba připomenout, že toto nakladatelství začalo vydávat a šířit knihy o litevštině v roce 1879. V tomto oboru tedy nemá sobě rovného. Algirdas Sabaliauskas PIETRO DINI. LE LINGUE BALTICHE Při pohledu na polici s knihami Pietra Diniho o litevštině a baltských jazycích se zdá, jako by mu ty knihy přinášely samy větry. Vedle L’anello baltico (Genova, 1991), H. J. Lysius, Katekizmas (Vilnius, 1993), L’inno di Sant’Ambrogio di Martynas Mažvydas (Roma, 1994), Repubbliche baltiche (Milano, 1994), vedle jazykověd- 2 Srov. Kudirkienė L. Lituanistica, 1997, 3 (31), s. 141–143. 3V letech 1945–1949 působilo v Eichstättu litevské gymnázium. Profesor A. Bammesberger se při příležitosti výročí gymnázia obrátil na bývalé žáky a učitele této školy prostřednictvím litevského tisku ve Spojených státech amerických a Kanadě. Po této výzvě „začaly přicházet velmi pěkné ohlasy: bývalí učitelé i bývalí žáci vyprávěli své dojmy a vzpomínky“ (Darbininkas, 1998. V. 28.). Je třeba zmínit, že na litevském gymnáziu v Eichstättu působili známí litevští filologové Stasys Barzdukas, Izabelė Matusevičiūtė a Sergejus Treigys. Výtvarnou výchovu vyučoval náš významný architekt Vytautas Žemkalnis (Landsbergis). Mezi 55 maturanty prvního ročníku dne 14. května 1946 zde získal maturitní vysvědčení také současný prezident Litevské republiky Valdas Adamkus; srov. Rudys S. Eichstaeto lietuvių gimnazija, Lietuvių švietimas Vokietijoje. Red. V. Liulevičius, Chicago, 1969, s. 322–341. 253 poezie a dalších literárních překladů do italštiny leží dnes na polici ještě jedna původní kniha: Le Lingue Baltiche (Baltské jazyky), Firenze: La Nuova Italia Editrice, 1997, čítající XXII a 531 stran. Kdybychom počítali dny od vydání poslední Diniho knihy v roce 1994, vyšlo by nám, že během téměř čtyř let musel každý den napsat alespoň půl stránky. Samozřejmě, pokud si dělal přestávky, napsal toho za den ještě víc. Le Lingue Baltiche byla koncipována jako jedna z knih ediční řady o evropských jazycích, kterou rediguje Emanuele Banfi, a vyšla jako pátý svazek této řady (po předchozích svazcích věnovaných obecně mnoha jazykům nebo jazykům anglickému a ruskému). Diniho kniha o baltských jazycích tedy vyšla dříve než například něčí dílo o románských jazycích nebo obecně o takzvaných velkých jazycích – němčině, francouzštině, polštině atd. Sebevědomí dnešních Baltů, kteří nechtějí být zapomenuti ve víru evropské kultury, to může pohladit. V předmluvě autor píše, že „dosud chyběly obecnější práce v italštině o baltské filologii a jazycích“ (s. XVII). Hned je však třeba říci, že dílo takového rozsahu neexistuje nejen v italštině, ale ani v žádném jiném jazyce, dokonce ani v jazyce samotných Baltů. Nejprve ke struktuře knihy. Skládá se z deseti částí, z nichž každá zahrnuje v průměru asi 50 stran textu, takže každá obsahuje také řadu podkapitol. Jednotlivé části jsou: 1) „Baltija a pravěk jazykovědy“, 2) „Obrysy baltských prajazyků“, 3) „Lingvistický kontext“, 4) „Území Baltů mezi pohanstvím a křesťanstvím“, 5) „Menší“ baltské jazyky“, 6) „Pruský jazyk a Prusové“, 7) „Baltské jazyky mezi katolicismem a reformací“, 8) „Národní obrození, nezávislost a sovětizace Baltů“, 9) „Baltské jazyky a nová nezávislost mezi autochtony a přistěhovalci“, 10) „Texty“. Kromě toho je připojena mimořádně podrobná bibliografie čítající více než šedesát stran (s. 445–515), sama o sobě knihou v knize. Některé z těchto kapitol jsou vlastně synchronními řezy určitým obdobím. Jedním z řezů, které Dini rekonstruuje, je společné období baltského prajazyka (druhá kapitola). Popisuje zde vokalismus a konsonantismus baltského prajazyka, prozodii, rozdíly mezi jmény a slovesy, syntaktické rysy, lexiku, frazeologii a onomastiku. Velmi podobně jsou v sedmé kapitole představeny také rysy litevštiny a lotyštiny. Do očí však bije, že baltskému prajazyku je věnována mnohem větší pozornost. To je zcela pochopitelné – rozšířit sedmou kapitolu by znamenalo začít psát gramatiky litevštiny a lotyštiny, zatímco autorovy cíle jsou jiné. Z takto zvolené koncepce je rovněž patrná autorova nepochybná priorita: historie. Diniho kniha do jisté míry trochu připomíná sedmisvazkové Lietuvių kalbos istoriją Zigmo Zinkevičiuse. Ačkoli jsou v obou dílech zhodnoceny teorie o vztazích baltských jazyků k jazykům jiným a oba autoři pojednávají o vývoji písemnictví, důrazy jsou rozloženy odlišně: Zinkevičius píše pouze dějiny litevštiny a věnuje více pozornosti vývoji samotného jazyka než vývoji jeho výzkumu. Dini naproti tomu paralelně popisuje všechny tři velké (i další menší) baltské jazyky a vedle vývoje jazyků ho zvláště 254 zajímá vývoj zkoumání těchto jazyků a proměny názorů badatelů. Historii výzkumu se věnuje mnohem podrobněji, než by vyžadovala úvodní příručka o baltských jazycích. Dini například uvádí etymologie názvu Baltijos přinejmenším od tří autorů (Giuliano Bonfante, Gertrudy Bense a Vladimira Toporova, s. 7–8); nespokojí se jen s tou, kterou považuje za přesvědčivější, ale snaží se rozpoznat dobré stránky všech etymologií a neprosazovat jediný názor. Přesto Dini jemně naznačuje, že Toporovova hypotéza je nejperspektivnější, tj. že Toporov na základě dřívějších myšlenek Bonfanteho a Benseové „rozvinul hypotézu, že původní význam základu pr. *balt- byl ‚oblast uzavřeného moře‘, chápaná také jako ‚bílá‘ nebo ‚bažinatá, močálovitá‘.“ Takový způsob prezentace problémů není náhodný, nýbrž představuje princip celé knihy. Když například Dini pojednává o rekonstrukci vokalismu a konsonantismu baltského prajazyka, zmiňuje tradiční hypotézy a uvádí tabulky či schémata, ale seznamuje také s netradičními přístupy (s. 55–72). Už samotné užívání slova hipotezė ukazuje Diniho postoj – nechce být přísným hodnotitelem, chce pouze ukázat současný stav výzkumu. Už samotný výběr je však také hodnocením. Takto hierarchicky uspořádané představení, které odděluje tradiční pojetí od nových, dává práci nejen historickou dimenzi, ale také dobře orientuje začínajícího baltistu. Říká se, že autor etymologického slovníku si při sestavování slovníkových hesel nesmí dovolit etymologizovat. Jinak může být pokušení vyvozovat ukvapené závěry příliš silné, než aby mu dokázal odolat. Jak je vidět, Dini je dostatečně opatrný a toto nebezpečí si uvědomuje. Známkou opatrnosti může být i to, že rukopis ze 16. století, který vydal Vincentas Drotvinas, Clavis Germanico-Lithvana Dini nadále označuje za anonymní, ačkoli se v Litvě začíná prosazovat Drotvinasův názor, že jeho autorem byl Friedrich Pretorius. O Diniho opatrnosti svědčí také diskuse Zigmo Zinkevičiuse a Jono Palionise o existenci mluvené koine měst Vilniusu a Kėdainiů, která se v 16. století utvořila na interdialektálním základě; je popsána na s. 301–303. Poté, co předložil dva odlišné názory – Zinkevičius existenci tvrdí, Palionis ji popírá –, Dini pouze říká, že „budoucí výzkum umožní upřesnit různé aspekty, které mohou následně potvrdit interdialektální hypotézu nebo vytyčit nové výkladové modely“ (s. 303). Sám Dini se velmi zajímá o historiografii paleokomparativistického období ve výzkumu jazyků. Publikoval studie o představách jednotlivých evropských autorů o baltských jazycích: Konrada Gesnera, P. F. Giambullaria, Angela Roccy a dalších. Jde o nové Diniho objevy, které bude od nynějška třeba zařazovat do úvodů do baltské filologie. Je proto přirozené, že když jsou tyto teorie představovány, z textu mizí slovo hipotezė a Dini již popisuje vlastní myšlenky. Je jedním z těch, kdo vážně analyzují kdysi rozšířenou teorii o litevském původu z Římanů. Dini nepochybuje o tom, že je důležité tuto teorii zkoumat, nikoli se jí vysmívat jako pseudovědecké (naposledy jsem slyšel, jak se jí vysmívá dr. Jurgis Gerulaitis v knihovně Newberry v Chicagu v USA dne 25. října 1997 při své slavnostní přednášce o první litevské knize). Teorie římského původu má podle Diniho tyto aspekty: a) ve všech známých 255 V pramenech je římský původ Litevců vedle jiných argumentů podporován lingvistickými důkazy; b) lingvistickým argumentům se přiznává přednost (v nejlepším případě rovnocenné hodnocení) před ostatními argumenty; c) rozdíly mezi latinou a litevštinou se vykládají nejen jako rozdíly mezi příbuznými, ale i totožnými jazyky (s. 309). Jde tedy především o lingvistickou teorii, která byla navíc nejrozšířenější pouze ve střední Evropě a mezi východními Slovany. Jak však Dini zjistil, Ital Rocca, který mnoho poznatků o baltských jazycích převzal z kroniky Matěje Miechowity, o litevském původu z Římanů nic nenapsal, ačkoli se o něm Miechowita zmiňoval. Taková teorie litevského původu se Roccovi zřejmě zdála příliš radikální, nepřesvědčivá, a možná dokonce opovážlivá, než aby jí chtěl uvěřit. Dini diskutuje také teorie původu jiného druhu (s. 312–314). Rozlišuje teorii Michala Litevce (škoda, že neuvádí příjmení obecně uznávaného skutečného autora Václava Mikolaje), podle níž je litevština napůl latinským jazykem; určité odrazy této teorie (bez bližšího určení) nachází také v textech Theodora Bibliandera. Třetí je teorie, kterou Dini nazývá teorií napůl latinského jazyka. Třetí je teorie, kterou Dini nazývá teorií čtyřjazyčnosti (linguarium quadripartitum). Z úryvku z Miechowitovy kroniky na s. 277–278 je patrné, že čtyřnásobnost baltských jazyků symbolizují její čtyři části: jazyk jotvingů, litevština se žemaitštinou, pruština a lotyština. Tato teorie je známa z děl Miechowity, Bibliandera, Gesnera a Roccy. Celkově jde o důležitý pohled na baltské země nejen zevnitř, ale i zvenčí, který ukazuje, jak si lidé v cizích zemích představovali baltské jazyky v době renesance. Je však zřejmé, že tyto teorie vznikaly především ve střední Evropě a ve východoslovanských zemích; v západní Evropě nebyly původní. Někde by bylo možné postrádat přesnější formulace; například na s. 273 se hovoří o celé dlouhé době existence Litevského velkoknížectví, tedy o letech 1236–1795. Teoreticky však velkoknížectví existovalo i na počátku 19. století, vždyť ruský car Alexandr I. se vedle všech ostatních titulů stále tituloval také jako velkokníže Litevského velkoknížectví. Vilniuská univerzita navíc nebyla uzavřena roku 1865 Alexandrem II., jak se uvádí v knize (s. 347), nýbrž roku 1832 Mikulášem I. U časopisu Mūsų kalba se uvádí, jako by stále vycházel, ale již roku 1990 se změnil na Gimtąją kalbą. Při uvádění hlavních rysů žemaitského nářečí se na s. 289 píše, že Žemaité mají d, t místo spisovných č, dž, to je však velmi přibližný popis, protože zdaleka ne ve všech pozicích a ne všichni Žemaité užívají t, d místo č, dž (především v koncovkách; nejčastěji tak mluví pobřežní Žemaité, střední a východní Žemaité jen v některých případech). V takovém díle by stačilo uvést, že v určitých či některých pozicích Žemaité nemají spisovné č, dž. Kniha obsahuje velmi pěkně zpracované mapy, schémata a další ilustrační materiál. Příkladem jsou velmi jednoduchá a výstižná schémata představující pojetí jednotlivých autorů ohledně genetické příbuznosti Baltů a Slovanů (s. 128, 130). Mapa litevských nářečí na s. 290 však mohla být důslednější: když už jsou vyznačena litevská nářečí za hranicemi Litvy v Bělorusku (Rodūnia, Ramaškonys), bylo by zcela logické očekávat, že budou zakreslena i další litevská nářečí v Bělorusku a Polsku, 256 Lotyšsku. Tím spíše, že autor sám věnoval celou podkapitolu popisu litevských jazykových ostrovů a stop v Bělorusku a Polsku (s. 386–388) a zmiňoval tam nevyznačená nářečí. K drobným poznámkám lze dodat, že na s. 420 není přesně zachován Daukantův pravopis v díle Būdas: místo Daukantova ī (diakritické znaménko podobné cirkumflexu), označujícího zvláštní rozšířenou žemaitskou hlásku į [ę], je všude uvedeno į (pirm gimimo). Zřejmě se neodvážili zaznamenat cirkumflex a příslušné diakritické znaménko nebylo k dispozici. Italský čtenář však tento způsob zápisu vůbec nerozliší od slov anksti, pirmą v písni Mėnuo saulužę vedė na protější straně (s. 421), opatřených čárkou vlevo (gravem). Při převodu žemaitského textu do aukštaitštiny bylo navíc vynecháno slovo jau (s. 421, 1. ř.). Překlepů je velmi málo, přesto se nějaké najdou (na s. 296 je místo Drotvinas uvedeno Drotivinas, na s. 440 Ramonienė místo Ramonienė, na s. 511 Vanagieni místo Vanagienė). Všechny tyto poznámky by neměly snižovat hodnotu díla; při přípravě budoucích vydání bude důležité na ně brát ohled. Mimochodem, mezi baltskými lingvisty se již stává banálním říkat, že Diniho dílo si přímo říká o překlad. Úvody do baltské filologie napsali Ernst Fraenkel (německy; Simas Karaliūnas je přeložil také do litevštiny) a Jonas Kabelka. Diniho kniha je však mnohem rozsáhlejší a podrobnější. Už z toho, co bylo řečeno, je patrné, že Dini není cizí sociolingvistický přístup, jak dokládají i názvy některých podkapitol: „Omezený jazykový purismus“, s. 365, „Interference s ruštinou“, s. 369, „Jazykové kontakty“, s. 381. Kniha představuje také kulturologické teorie (Vytautase Kavolise, Tomase Venclovy, s. 298–300) a archeologické údaje (Marije Gimbutasové, Rimutė Rimantienė, G. Česnyse, V. Šimėnase, s. 12–16, 188–190). Protože dnes nemáme encyklopedie baltských jazyků, mohli bychom Diniho Le Lingue Baltiche používat i jako příruční encyklopedii. V souladu s autorovým zaměřením je dílo koncipováno encyklopedicky. Stejně jako při psaní recenze na jakoukoli encyklopedii nelze probrat vše, i recenze celé Diniho knihy Le Lingue Baltiche jsou odsouzeny zůstat neúplné. Dílo této úrovně o baltských jazycích nebylo vydáno v žádném jiném jazyce. A proto, i s rizikem, že to bude znít banálně, je namístě říci, že by bylo důležité přeložit je alespoň do jazyků, v nichž se nejčastěji publikují výzkumy baltských jazyků: litevštiny, lotyštiny, ruštiny, polštiny, němčiny a angličtiny. Jde o reprezentativní knihu studií baltské filologie. Giedrius Subačius Illinoiská univerzita v Chicagu NA PAMĚŤ RŪDOLFA FUI GRABIA Lotyšští jazykovědci krásně uctili svého staršího kolegu Rū dolfu Grabie při příležitosti jeho devadesátých narozenin vydáním zajímavého souboru článků „Savajai 257