Dėl XVIII a. raštų kalbos

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXIX (1998) Juozas KARACIEJUS Lietuvių kalbos institutas, Vilnius O JAZYCE TEXTŮ Z 18. STOLETÍ 18. století je nejsložitějším a nejrozpornějším obdobím litevských dějin, protože téměř celé toto století probíhala agonie společného litevsko-polského státu, provázená neustálými válkami a spory mezi soupeřícími skupinami. Je samozřejmé, že v takové situaci výrazně upadal i kulturní život. Zatím však o tom není snadné hovořit, neboť toto období je nejméně prozkoumáno filology, historiky i kulturními historiky.1 Je pravda, že v poslední době věnují tomuto období větší pozornost historikové a badatelé staré litevské literatury, zatímco jazykovědci se nadále drží názoru, který se v naší filologické literatuře objevil patrně již v prvních desetiletích 20. století: že jazyk litevských textů z 18. století upadal, že litevské texty se tehdy psaly jakýmsi žargonem litevštiny a polštiny (srov. Zinkevičius 1990: 15) a že většina katolických kněží, autorů litevských textů, „odtržených od lidu a podléhajících ‚panské‘ kultuře polské šlechty, opustila krásné tradice Daukšy a Sirvydase a nestarala se o další rozvoj litevského spisovného jazyka“ (Palionis 1995: 112). Jazyk litevských textů, které se v 18. století objevily na území Litvy, se ve skutečnosti (konkrétně jejich lexikum) značně lišil od jazyka textů 16.–17. století, neboť texty z 18. století obsahují mnohem více výpůjček (zejména polonismů) než texty starší. Právě z tohoto důvodu katolické texty 18. století stále provází jakési „prokletí“, které obzvlášť zesílilo v sovětských letech, kdy se zdůrazňovala negativní role katolické církve v litevské kultuře. Kromě toho se v naší filologické literatuře nyní pro označení jazyka katolických textů 18. století používají dva termíny – tradiční jazyk písemností (Z. Zinkevičius) a církevní koiné (J. Palionis). To není dobré. Taková nejednotnost v terminologii vnáší značný zmatek. Domníváme se, že lepší a vhodnější je první termín, neboť druhý má kromě jiných nedostatků jakýsi negativní nádech. Je pravda, že J. Palionis při obhajobě druhého termínu jeho užití v „Dějinách litevského spisovného jazyka“ zdůvodňuje takto: „V mnoha jiných náboženských textech 18. století se rovněž překládalo- 1 Nejvýmluvněji to dokládá kniha J. Jurginise a I. Lukšaitė „Nástin dějin litevské kultury“ s podtitulem „Epocha feudalismu. Do osmnáctého století“, přestože I. Lukšaitė zde při pojednání o umění barokní epochy uvádí, že trvala do třetího desetiletí 18. století (viz Jurginis, Lukšaitė 1981: 330-331). 134 lo se jakousi jazykovou směsí, jakýmsi koiné, jehož základem byly fonologické a morfologické podoby středoaukštaitských nářečí, více či méně promíšené žemaitismy nebo východními nářečními prvky“ (Palionis 1995: 120). J. Palionis však předložil mnohem více argumentů pro vhodnost tohoto termínu v recenzi čtvrtého svazku „Dějin litevského jazyka“ Z. Zinkevičiuse „Litevština v 18.–19. století“. Uvádí, že Z. Zinkevičiusem „navrhovaný termín tradičního jazyka písemností je příliš obecný na to, aby mohl plnit funkci odborného termínu (terminus specificus)“, neboť „tradiční lze nazývat jakýkoli dřívější jazyk písemností…“, a proto „termín tradiční jazyk písemností […] není ani ‚přesnější‘, ani obecně lepší než termín církevní koiné“ (Palionis 1994: 97). Mimochodem, J. Palionis na témže místě říká, že snad „lepší než tyto dva termíny by bylo středoaukštaitské spisovné koiné, neboť by sémanticky zdůraznilo nářeční základ spisovného jazyka, který se utvořil v 18. století a byl na úrovni fonologie i morfologie více zobecněn, ale je delší než termín církevní koiné, a proto méně praktický“. Z toho lze tedy soudit, že J. Palionis má sklon termín církevní koiné upřesňovat. I zde navrhované upřesnění je přijatelné, neboť termín středoaukštaitské spisovné koiné je sice delší, ale podle našeho názoru by zdůraznil také kontinuitu tradice2. Když však J. Palionis uzavírá „terminologickou diskusi“ se Z. Zinkevičiusem, dodává ještě: „Bylo by možné diskutovat také o tom, zda toto středoaukštaitské spisovné koiné bylo pokračováním Zinkevičiusovy takzvané ‚střední varianty jazyka písemností‘, nebo novým útvarem. To je však již jiný, závažnější problém, který souvisí jak s jazykovou transformací evangelijního textu z roku 1705, tak obecně s dalším nářečním směřováním náboženských i nenáboženských textů, a vyžaduje další zvláštní historický a lingvistický výzkum“ (Palionis 1994: 97). Toto tvrzení nejen vysvětluje, proč Palionis není nakloněn přijmout termín tradiční jazyk písemností, ale zároveň vyvolává nejvíce pochybností, neboť podle mého názoru není žádný důvod považovat jazyk katolických textů 18. století za nějaký nový jev, který by nebyl spojen s tradičním jazykem písemností, a to ze dvou důvodů. Především po zániku východní varianty spisovného jazyka se všichni autoři první poloviny 18. století začali orientovat na střední variantu spisovného jazyka, která se, jak víme, užívala v žemaitské diecézi od konce 16. století. Proto byly také evangelie J. Jaknavičiuse, napsané východní variantou, v roce 1705 převedeny na střední variantu. Druhým důvodem, proč jazyk textů 18. století nelze považovat za nový útvar, je skutečnost, že podoby střední varianty spisovného jazyka byly do jisté míry kodifikovány v anonymní gramatice z roku 1737, nazvané „Souhrn jazyků Litvy podle hlavních nářečních pravidel tohoto knížectví, popsaný a připravený pro horlivé neopalemony“ (překlad K. Eigminase). Tuto gramatiku 2Na nepřerušenou kontinuitu této tradice poukázal také J. Lebedys ve fragmentech zamýšlené monografie o užívání litevského jazyka ve veřejném životě v 17.–18. století (Lebedys 1976: 20). 135 Neznámý autor začíná takto: „Název této skromné práce ukazuje, že tento dialekt (pokud je známo) je přijímán všude v Litvě. Ačkoli se kvůli rozmanitosti míst řeč někde liší, rozdíly jsou tak malé, že tomu, kdo takto (jak je zde napsáno) mluví o vznešených Božích skutcích, budou všude rozumět a rádi mu naslouchat. Proto by nebylo třeba pojednávat zde o jiných dialektech“ (Universitas 1981: 61). Ačkoli autor uvedené gramatiky neuvádí, o který dialekt jde, její badatel K. Eigminas zjistil, že „základ dialektu Universitas tvoří ta oblast Litvy, v níž se začínají mísit nářeční rysy západních aukštaitských šiaulských a jižních panevėžyských nářečí východních aukštaitů“ (Eigminas 1981: 38) a že se v něm nevyskytují žádné žemaitské podoby (viz Jonikas 1952: 111). Z toho vyplývá, že podoby uvedené v této gramatice představují střední variantu psaného jazyka; podle P. Jonikase „byly pouze určitými směrnicemi, ukazujícími obecné nářeční zaměření především pro jazyk náboženských spisů té doby“ (Jonikas 1987: 128). Zůstává však samostatnou otázkou, jak se zástupcům jiných nářečí dařilo dodržovat zde uvedené podoby, zvláště když většina autorů náboženských spisů 18. století pocházela ze Žemaitska. Je pochopitelné, že pro ně bylo obtížné vyhnout se rysům rodného nářečí, ačkoli se i oni v první polovině 18. století snažili orientovat na střední variantu psaného jazyka, která již měla stoletou tradici. Právě proto se mi zdá, že jazyk spisů 18. století lze nazývat tradičním jazykem písemností. Již na začátku bylo zmíněno, že nejnápadnějším rysem jazyka písemností 18. století je nárůst slavismů (zejména polonismů), který se nejčastěji vysvětluje polonizací vyšších vrstev a katolického duchovenstva. Tvrdí se také, že „tehdy chyběli schopnější spisovatelé, kteří by uměli dobře litevsky a dokázali přispět i k pozvednutí kultury litevského jazyka a k jeho pokroku“ (Jonikas 1987: 126). S podobnými tvrzeními lze, zdá se, souhlasit jen částečně. Jistě, budeme-li jazyk písemností 18. století hodnotit pouze podle kritérií správnosti a čistoty, skutečně se ukáže jako nevalný. Množství lexikálních výpůjček však ještě nedokazuje, že autoři 18. století litevštinu značně pozapomněli. Kdyby na svůj rodný jazyk zapomněli nebo jej ovládali špatně, museli bychom si toho okamžitě všimnout v morfologii. Bohužel v této rovině nejsou patrné žádné známky zapomínání ani nedostatečné znalosti jazyka. Navíc, dokud nemáme důkladné studie syntaxe starých písemností, nelze tvrdit (a tím méně tomu věřit), že se v písemnostech 17. století objevilo mnoho nelitevských inovativních syntaktických konstrukcí (srov. Palionis 1995: 164), neboť teprve po prozkoumání nelitevských konstrukcí užívaných v písemnostech 16.–17. století a jejich porovnání s nelitevskými konstrukcemi v písemnostech 18. století by bylo možné zjistit, zda a nakolik jich přibylo. Možná právě proto, že mu podobné výzkumy chyběly, a také proto, aby se vyhnul apriorním tvrzením, je P. Jonikas opatrnější. Když pojednává o nárůstu polonismů v písemnostech 18. století, píše: „Nejvíce polonismů je lexikálních, a to jak v náboženských knihách, tak tím spíše v uvedených publicistických a politických spisech, kam se dostalo nemálo polských slov označujících pojmy, pro něž litevština ještě nebyla tak přizpůsobena různým speciálním, abstraktním pojmům kulturního a politického života, jako již tehdy byla přizpůsobena polština. Lexikální vrstva jazyka je totiž mnohem snáze ovlivnitelná cizími jazyky než jeho gramatická stavba.“ (Jonikas 1987: 127). 136 “ Nevyloučíme-li tedy vliv polštiny, zdá se mi možné položit otázku, zda příliv polonismů nemohly podnítit i jiné příčiny. Badatelé staré litevské literatury totiž uvádějí, že se v Polsku v 17. století a na počátku 18. století velmi rozšířila makarónská tvorba, která „přetrvala až do raného období osvícenství“ (Patiejūnienė 1992: 217), a že první pokusy o tuto tvorbu se objevily již v 16. století. Makarónská tvorba, která se rozšířila v Polsku, tedy časově souvisí s „degradací“ jazyka litevských písemností, tím spíše, že intenzivní pronikání polonismů do litevštiny pravděpodobně začalo již ve druhé polovině 17. století. Během dvou až tří desetiletí 18. století jich tolik vzniknout nemohlo. Proto se zdá, že makarónskou tvorbu, která se v tomto období rozšířila, lze považovat za jednu z příčin podněcujících příliv polonismů do tehdejších litevských písemností. Náboženská literatura 18. století se samozřejmě od tehdejší makarónské tvorby značně lišila, avšak jak ukazují nejnovější výzkumy staré litevské literatury, tehdejší „literární móda“ litevské náboženské písemnosti 18. století do větší či menší míry ovlivnila (srov. Radzevičius 1997: 319–327; Tereškinas 1992: 104-163). Takto uvažovat by snad umožňovala i další skutečnost. V nejrozsáhlejších dochovaných rukopisných sbírkách litevských kázání z 18. století, „Contiones litvanicae“ (kolem roku 1720) a K. Lukauskovo „Pamoksle isz Prisakimu Diewa“ (1797), které byly určeny prostým věřícím, rolníkům, nacházíme latinské citáty z Bible, patristické literatury a děl významných teologů. Je samozřejmé, že prostý posluchač jim nemohl rozumět. Kazatel je proto musel buď přeložit, nebo stručně vyložit jejich smysl. Tak je tomu i v uvedených sbírkách. Mezi těmito dvěma prameny je však v tomto ohledu velmi výrazný rozdíl. Neznámý autor „Contiones litvanicae“ užívá latinských citátů několikanásobně častěji než K. Lukauskas. V jeho kázáních, sepsaných na sklonku 18. století, je jich poměrně málo. Lze proto předpokládat, že s ústupem latiny z jejích dřívějších pozic zaujala její místo v litevských písemnostech, zejména na lexikální úrovni, pod vlivem makarónské tvorby do jisté míry polština, tehdy populárnější a bližší. Částečně by tomu nasvědčovalo i dílo M. Alšauskase (Olševskio) „Broma atverta ing viečnastį“, v němž nacházíme nejen latinské citáty, ale občas vedle výpůjčky i její litevský ekvivalent. Zda však má tato domněnka opodstatnění, ukáže teprve podrobnější filologický a kulturněhistorický výzkum. Vrátíme-li se ještě jednou k vlivu polštiny, přesněji řečeno její varianty užívané v Litvě, „polszczyzna litewska“ (podrobněji o ní viz Zinkevičius 1988: 115–127), na litevské písemnosti 18. století, je třeba poznamenat, že se tehdy stala prestižním jazykem – všichni se ji snažili naučit. S tímto statusem polštiny jako prestižního jazyka mohou souviset požadavky na „vysoký“ a „nízký“ styl. Je docela možné, že autorům litevských písemností 18. století mohlo připadat, že psát o duchovních věcech tak, jak mluvili prostí 137 Rolníci se nehodili, protože mluvili opovrhovaným „jazykem sedláků“, který náležel k „nízkému“ stylu. Aby vytvořili variantu „vysokého“ stylu litevských písemností, mohli autoři 18. století záměrně prokládat text slovy z prestižní polštiny. I to je však třeba zkoumat. Na závěr bychom chtěli říci, že cílem těchto poznámek bylo jediné: upozornit badatele na katolické písemnosti 18. století a pokusit se zmírnit negativní mínění o nich, které se v naší literatuře ustálilo. Písemnosti 18. století jsou přece také součástí naší kultury a nelze je vymazat z dějin vývoje litevského písemnictví. Katolické písemnosti 18. století je třeba hodnotit nikoli z hlediska současné jazykové kultury, nýbrž z hlediska dějin jazyka, a nejen konstatovat množství výpůjček v nich, ale především se pokusit objasnit všechny příčiny, které vedly k jejich vzniku. Doručeno 17. 3. 1998 LITERATŪRA E i g m i n a s K. 1981: Kalbos šaltiniai ir terminis pamatas. – Universitas Lingvarum Litvaniae. Vilnius: Mokslas, 1981. 23–38. J o n i k a s P. 1952: Lietuvių kalbos istorija, Chicago. J o n i k a s P. 1987: Lietuvių kalba ir tauta amžių būvyje, Chicago: Lituanistikos instituto leidykla. J u r g i n i s J., L u k š a i t ė I. 1981: Lietuvos kultūros istorijos bruožai: Feodalizmo epocha. Iki aštuonioliktojo amžiaus, Vilnius: Mokslas. L e b e d y s J. 1976: Lietuvių kalba XVII–XVIII a. viešajame gyvenime, Vilnius: Mokslas. P a l i o n i s J. 1994: [Rec.] Z i g m a s Z i n k e v i č i u s. Lietuvių kalbos istorija IV. Lietuvių kalba XVIII–XIX a. – Baltistica 27(2), Vilnius, 96–100. P a l i o n i s J. 1995: Lietuvių rašomosios kalbos istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. P a t i e j ū n i e n ė E. 1992: P. Roizijaus makaronikas „Apie kelionę per Lietuvą“. – Senoji Lietuvos literatūra 1. Senosios literatūros žanrai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 216–222. R a d z e v i č i u s A. 1997: Senosios lietuvių literatūros ir kultūros akiračiai, Kaunas: Aesti. T e r e š k i n a s A. 1992: Stiliaus ir žanro problemos M. Alšausko ir K. Luka u s ko pamoksluose. – Senoji Lietuvos literatūra 1. Senosios literatūros žanrai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 104–163. U n i v e r s i t a s 1981: Universitas Lingvarum Litvaniae, Vilnius: Mokslas. Z i n k e v i č i u s Z. 1988: Lietuvių kalbos istorija 3. Senųjų raštų kalba, Vilnius: Mokslas. Z i n k e v i č i u s Z. 1990: Lietuvių kalbos istorija 4. Lietuvių kalba XVIII–XIX a., Vilnius: Mokslas. ÜBER DIE SCHRIFTSPRACHE DES 18. JAHRHUNDERTS Zusammenfassung Im vorliegenden Beitrag werden zwei Probleme erörtert. Zuerst wird darauf hingewiesen, daß für die Bezeichnung der Schriftsprache des 18. Jahrhunderts gegenwärtig zwei Termini verwendet werden: die „Kirchenkoine“/ „bažnytinė koinė“ (J. Palionis) und „die traditionelle Schriftsprache“/ „tradicinė raštų kalba“ (Z. Zinkevičius). Dabei vertreten wir den Standpunkt, 138 daß der Terminus „traditionelle Schriftsprache“ vorzuziehen sei, da er dem Wesen dieser Sprache eher entspreche. Weiterhin versuchen wir zu begründen, daß das Vorliegen der vielen Polonismen in der litauischen Schriftsprache des 18. Jahrhunderts nicht durch die ungenügenden litauischen Sprachkenntnisse der Autoren zu erklären sei sondern durch das Prestige des Polnischen als Modesprache der Literatur. 139