Balsių kaitos aprašai nuo Augusto Schleicherio iki Kazimiero Jauniaus

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLIII (2000) Gražina AKELAITIENĖ Vilniaus pedagoginis universitetas POPISY STŘÍDÁNÍ SAMOHLÁSEK OD AUGUSTA SCHLEICHERA PO KAZIMIERASE JAUNIUSE §1. Střídání podoby kořene přitahovalo pozornost mnoha jazykovědců. Zmínky o něm lze nalézt již v první tištěné gramatice litevského jazyka. Danielius Kleinas v kapitole „O různých polohách písmen neboli akcidentáliích“ uvádí trojí „akcidentálie písmen“: změnu, stažení a odpadnutí. Kapitola se podrobněji zabývá změnami v nářečích a tvrdí, že jiné, tj. změny z hlediska ohýbání, budou objasněny v deklinacích a konjugacích (viz Kleinas 1957: 427). V kapitolách o konjugacích věnuje D. Kleinas hlavní pozornost změnám označovaných písmen1, zmiňuje se však také o samohláskách předposlední slabiky. Například při pojednání o minulém čase sloves se uvádí, že některá slovesa na –auju tvoří minulý čas „zcela nepravidelně“, konkrétně: palowiau – z přítomného času palauju, budoucího času palausu2. Při výkladu výjimek při tvoření jiných časů Kleinas zvlášť uvádí slovesa typu sirgau, která samohlásku e v předposlední slabice „kvůli lepší zvučnosti v budoucím čase mění na i, která zůstává i v minulém čase od něj utvořeném“ (Kleinas 1957: 427). V kapitole „O jménu a jeho akcidentáliích“ se rovněž hovoří o „změnách písmen“. Kromě poznámek o střídání samohlásek v koncovkách pádů jednoduchých tvarů se zmiňuje podobný jev u zájmenných (podle D. Kleinase emfaticých) přídavných jmen a příčestí. Střídání podoby zájmenného afixu, stejně jako jiné „změny písmen“, odůvodňuje D. Kleinas „příjemnější zvučností“ – jinými slovy eufonicky. §2. Zvláštní místo v dějinách zkoumání střídání samohlásek v litevštině zaujímá Augustas Schleicheris. Byl prvním badatelem, který nejen obsáhl a popsal veškerou rozmanitost litevských kořenů, ale také vědecky zdůvodnil místo změn vokalismu v systému hláskového vývoje obecného indoevropského prajazyka. V roce 1856 byly v první, fonetické kapitole Gramatiky litevského jazyka (Litauische Grammatik) podrobně popsány zákonitosti samohlásek. Významné je, že tento vědec, jak 1 Označovanými písmeny nazývá D. Kleinas písmena před koncovým u. 2 D. Kleinas chápe vztah mezi tvary slovesných časů jinak, než je dnes obvyklé. Podle něj se všechny časy „přímo“ či „nepřímo“ odvozují od přítomného času indikativu (viz Kleinas 1957: 479). 3 pats pabrėžia (žr. Schleicher 1856: 34), aiškiai skiria tuos dėsnius, pagal kuriuos balsiai keičiasi žodžių daryboje ir kaityboje, nuo garsų sandūros dėsnių. Pirmieji kitimai sudarą sistemą, kuri lyginamojoje indoeuropiečių kalbotyroje vadinama balsių kaitos laipsniais. Anot A. Schleicherio, lietuvių kalbos balsiai kitę silpnėjimo (vocalschwächung) ir stiprėjimo (vocalsteigerung) būdu. Pastarojo skiriamos dvi pakopos, atitinkančios iš indų kalbų gramatikų žinomus guṇo ir vṛddhio reiškinius. Kaip ir lyginamosiose germanų kalbų gramatikose, jis skiria tris balsių klases, arba eiles, kurių pagrindiniai balsiai esą a, i, u. Šie balsiai ir jų atbalsiai, anot jo, sudarą balsių kaitos sistemą (žr. Schleicher 1856: 62). Pavyzdžiui, a-eilės vokalizmo žodžiai susidarę, iš vienos pusės, pakitus pagrindiniam balsiui a į o („steigerung“), iš kitos pusės, susilpnėjus („schwachung“) pagrindiniam balsiui, atsiradę variantai su e (arba pailgintu ė), i (pailgintu ī): virti, svyruoti, sverti, svėriau, svarstyti. Atskirai minima, kad kartais šioje eilėje gali atsirasti u (tampyti, tempti – įtumpas). Nejvíce slov je uvedeno v řadě a (přes 80); z nich jsou dále vyčleněna slova typu bredu: braid(y)ti, která ukazují na smíšení s řadou i. Členy střídání samohlásek řady i jsou uspořádány takto: i(y), e (=ie), ai (dygti, diegas, daiginti); střídání řady u tvoří tyto členy: u(ū), u (=uo), au, někdy av, ov (krūva³, krauti, kroviau). A. Schleicheris vychází především z písemností Ferdinanda Nesselmannna a Konstantinase Sirvydase. Na některých místech uvádí nářeční nebo jiné indoevropské jazykové výrazy. Pozice základní samohlásky se někdy ukazuje nikoli celým slovem, ale pouze kořenem. Lze tak pochopit, že v minulosti muselo existovat slovo s takovým vokalismem; například u slova ėd-mi je v pozici vokalismu a uveden pouze kořen ad-, u slova slėgti kořen slag-, u slova rėkti kořen rak-, zatímco stogas je zastoupen kořenem stag-. Poměrně vyčerpávající seznam slov se společným kořenem, který předložil A. Schleicheris, je pro dnešní badatele zvláště cenný z mnoha hledisek. Při třídění slov se společným kořenem se dopustil chyby jen na několika málo místech; například ke slovu mirti zbytečně přiřazuje slavismus morai „nosítka na pohřbu“, ke slovu dievas slavismus dyvas, gardus s gerti (viz Sabaliauskas 1979: 68). A. Schleicheris dospěl k závěru, že velká rozmanitost samohlásek v litevštině, stejně jako v jiných jazycích, není původní: více původních rysů se zachovalo v řadě u, která je i v litevštině pouze trojčlenná; novost řady i podle něj dokládá to, že má rozlišené ie a ei, zatímco od původní podoby se nejvíce vzdálila řada a (viz Schleicher 1856: 62). Jak již bylo uvedeno, A. Schleicheris výslovně zdůraznil, že hláskové zákonitosti jsou dvojí. Podle výše pojednaných zákonitostí se podle něj hlásky mění při tvoření a ohýbání slov. Proto mu variace vokalismu kořene neušla a 3 V příkladech A. Schleicherise se u slov krūva, šūvis, lūžti a dalších kořenů s dlouhou samohláskou píše u. Písmeno ū psal pouze v tvarech přítomného času, které měly infix n (grūvu, pražūvu, kliūvu). 4 v další, věnované tvoření slov, kapitole. Zde se alternace samohlásek již podrobně nerozebírají4, avšak kořeny s odlišným vokalismem uvedené vedle odvozených slov ukazují, že si badatel povšiml alternace samohlásek, která se při tvoření slov uplatňuje spolu s příponami. Není však zcela jasné, na jakém principu A. Schleicher založil uvádění samohlásky vyčleněných kořenů v seznamu odvozenin, např.: žiema – Vžim⁵, Laima – Vlam, atlaida – Vlid, atviras – Vvar, senas – Vsan, kreivas – Vkriv, pilis – Vpal, kova – Vku. Zdá se, že nejčastěji se uvádí základní člen příslušné alternace samohlásek, který byl pro A. Schleichera, stejně jako pro indické gramatiky, stupněm slabým. Při uvádění příkladů určitého typu odvozenin zmiňuje alternace samohlásek jen útržkovitě, někdy zvlášť, jakožto již samozřejmou skutečnost hláskosloví. Například se uvádí, že při tvoření podstatných jmen s příponou -a se samohláska kořene často stupňuje, nikoli oslabuje: sargas, dagas, kvapas, takas, tvanas, maras, svaras atd. (Schleicher 1856: 102) Podrobná klasifikace primárních litevských sloves v A. Schleicherově Gramatice6 je rovněž založena na rozdílech ve formě kořene (nebo obecně kmene). Základem rozdělení do tříd jsou rysy přítomného času, například prodloužená či změněná kořenová samohláska (II. třída), nosová souhláska v přítomném čase (I. třída) atd. Sloveso je popisováno se zřetelem k systému změn vokalismu: uvádí se, který stupeň alternace představují slovesa příslušné třídy (viz Schleicher 1856: 234–254). V zásadě se A. Schleicherova klasifikace sloves uplatňuje i v gramatikách současnosti. §3. Typologická klasifikace struktury kořene litevských slov, kterou vytvořil A. Schleicher, bezpochyby zaujala významné místo v indoevropské jazykovědě. V dějinách gramatik baltských jazyků byla tato otázka vědecky zkoumána vůbec poprvé, a proto se pozdější práce baltistů již opírají o Schleicherovu teorii. Popis alternací samohlásek v gramatice Fridricha Kuršaitise vydané roku 1876 (Grammatik der litauischen Sprache) se téměř neliší od teorie A. Schleichera. F. Kuršaitis však alternace samohlásek pojednává nikoli v hláskosloví (tam se pouze zmiňují stupně alternace samohlásek charakteristické pro sanskrt), nýbrž v úvodní kapitole o tvoření slov. Tím jako by vyjadřoval názor, že alternace samohlásek je součástí tvoření slov. O tom, že se F. Kuršaitis opíral o A. Schleicherovo zkoumání alternací samohlásek, svědčí stejné příklady a někdy i přímé odkazy na uvedené dílo (srov. Kurschat 1876: 80–82). §4. Roku 1884 vyšla studie Augusta Leskiena Der Ablaut der Wurzelsilben im Litauischen (viz Leskien 1884). Jak sám uvádí v úvodu, jeho popis řad alternací samohlásek neměl za cíl podpořit ani vyvrátit tehdejší názory indogermanistů- 4 Sám A. Schleicher zdůraznil, že v kapitole o tvoření slov nejsou tyto jevy předloženy vyčerpávajícím způsobem, ale jen „co mu přišlo pod ruku“ (Schleicher 1856: 102). 5 Tímto matematickým symbolem A. Schleicher v popisu odvozenin označoval kořen. 6 Lietuvių kalbos veiksmažodžių klasifikacija jau buvo pateikta ankstesniame, 1853m. išspausdintame, A. Schleicherio darbe Lituanica. Tačiau Gramatikoje ji išsamesnė. 5 teorií vokalismu. Podle A. Leskiena vznikl jako pomocný prostředek ke zkoumání vokalismu slovanských jazyků. A. Leskien uvádí, že příklady byly shromážděny ze slovníku F. Nesselmanna, později však byly doplněny materiálem, který sám shromáždil nejen z litevštiny, ale také z lotyštiny. Na rozdíl od předchozích badatelů rozlišuje A. Leskien pět řad vokalických alternací: I. i y(ī) ē ei(ej) ej ai(aj) II. u ū ū au ov III. a) i y (=ī) e ē ą o (=ā) b) e ē ą o (=ā) IV. ė a o (=ā) V. a o (=ā) (srov. Leskien 1884: 268–269). Tradiční rozlišování tří řad vokalických alternací nebylo náhodné. Jde o abstraktní schéma zákonitých vokalických střídání v příbuzných slovech. Systém, který předložil A. Leskien, není dokonalejší – je pouze důkladněji podloženou realizací. V zásadě odpovídají III., IV. a V. řada a-řadě systému A. Schleicherova. Jsou odlišeny na základě toho, že možnosti alternace se v kořenech příslušného typu realizují nestejně. Například čtvrtou a pátou řadu zastupují v zásadě slova se stejným vokalismem, pouze alternace páté řady jsou ilustrovány kořeny bez varianty s ė (ariu: orė, blaškai: bloškiau, privalau: prievolė). Třetí řada je podle A. Leskiena různorodá: rozlišuje řady III a (bildu: beldžiu: baldas) a III b (degu: nuodegulis: dagas: ato-dogei), ačkoli sám úvod tvrdí, že tyto řady spolu úzce souvisejí a lze je spojit v jednu (srov. Leskien 1884: 268). Takové rozdělení řad je snad pouze informativnější: lépe z něj lze usuzovat na produktivitu typů alternace. Obecně je zřejmá snaha A. Leskiena nalézt co nejvíce alternantů každého kořene, tj. ukázat všechny stupně vokalické alternace každého kořene. Velmi často, pokud se nepodařilo najít litevské slovo, jsou alternace ilustrovány slovy z lotyštiny (někdy pouze jimi), například vokalismus ie: ai, i: ī je ilustrován lotyšskými kniebju: knaipīt, miju: miju (srov. Leskien 1884: 138). Takový výběr příkladů někdy poněkud zkresluje skutečný obraz fungování vokalických alternací v litevštině. U některých slov pokládaných za slova se společným kořenem lze synchronicky jen stěží rozpoznat sémantickou souvislost (např.: diržti: diržas: daržas (s. 324); galas: gelti (s. 325); tiltas: patalas: toli (s. 349)), proto by bylo přesnější považovat výzkum A. Leskiena za diachronní7. Druhá část díla ukazuje rozšíření alternací v různých subsystémech litevského jazyka. V podstatě ji rovněž tvoří rejstříky velmi podrobně klasifikovaných příkladů doplněných stručnými komentáři. 7 A. Leskien publikoval značné množství nových a správných etymologických srovnání (srov. Sabaliauskas 1979: 74), avšak vzhledem k opomíjení sémantiky (srov. také lotyšské didels – la. didit („píseň“) nelze jeho pojetí identifikace kořene považovat za synchronní. 6 Práce A. Leskiena Der Ablaut der Wurzelsilben im Litauischen byla po mnoho let jediným dílem, které se v celém rozsahu věnovalo jedné otázce litevské historické gramatiky – vokalickým alternacím, a pro všechny badatele měla velký význam, snad ne tolik kvůli teoretickým základům práce jako kvůli bohatému ilustračnímu materiálu. §5. Gramatiky A. Schleichera a F. Kuršaitise nepochybně položily teoretické základy pracím Antana Baranauskase a Kazimierase Jauniuse, napsaným pro výukové účely. Přednášky A. Baranauskase, které zazněly v kněžském semináři, byly bez jeho vědomí vydány pod názvem Kalbomokslio lietuviškos kalbos. Kalbomokslio obsahuje ve druhé části, nazvané „Žodžugis“, oddíl o vokalických „přeměnách“. A. Baranauskas rozlišuje tři „základní“ samohlásky a, i, u, z nichž se podle jeho slov „vyvinuly všechny ostatní“. A. Baranauskas vysvětluje: „základní a se zeslabováním mění v e, a při dalším zeslabování v i, zatímco zesilováním⁸ se mění v i a, o“ (podobně vysvětluje i další „přeměny“) (viz Baranauskas 1896: 9). Shrnuje-li zákonitosti alternací, uvádí rovněž tři řady samohlásek. „Ze tří základních samohlásek vycházejí tři řady samohlásek, dvojhlásek a nosových samohlásek: 1. řada a e, i, y, ė, ā, o — — — ia, io ę, į, — ą, ią 2. řada i i, y, ė, ei, ai i, — — — — — — iai 3. řada u u, ū, au, av, ov iu, iū, iau ų, ių“ (viz Baranauskas 1896: 10–11). Ve výkladu A. Baranauskase je velmi patrný vliv A. Schleichera: převzal nejen model řad alternací, ale i způsob výkladu. Při uvádění příkladů ilustrujících tyto řady A. Baranauskas opakuje některé nepřesné korespondence kořenů, které uváděl A. Schleicher, například slavismus morai je uveden spolu se slovy kořene mirti. Kitame A. Baranausko darbe Zamietki o litovskom jazyke i slovare (Baranovskij 1898) balsių kaita aiškinama daug plačiau. Jis kalba apie dvejopus, t. y. etimologinius ir fonetinius procesus, vykstančius žodžių sudedamosiose dalyse. Fonetiniais procesais vadina tarmių fonetikos skirtybes, o etimologiniais procesais – žodžių daryboje ir kaityboje atsirandančius skirtumus. Kaip A. Baranauskas pats nurodo, jis iš esmės pateikia A. Schleicherio teoriją. Terminai taip pat rodo sekimą A. Schleicheriu: vartojami vokiškų terminų rusiški 8 Při citování se zde nedodržuje pravopis A. Baranauskase Kalbomokslio (a stejně tak ani dále pravopis gramatiky K. Jauniuse), například v Kalbomokslyje se psalo stėbjasi. 7 pakaitalai: oslabenie, količestvennoe uveličenie, podjom (žr. Baranovskij 1898: 10 ir kt.). Rozdíly ve vyjadřování koncovek popisuje A. Baranauskas rovněž na základě modelu tří samohláskových řad. Při pojednání o vyjadřování koncovek však s A. Schleicherem ne vždy souhlasí. Na základě svého (anykščiajského) nářečí rozlišoval samohlásky tří délek a kritizoval A. Schleicherovou za to, že tak nečinila (srov. Baranovskij 1898: 18). §6. Jak známo, kurzu litevského jazyka, který přednášel A. Baranauskas, naslouchal také K. Jaunius, jenž studoval v semináři v letech 1871–1875. Později, v posledním desetiletí století, téměř ve stejné době jako práce A. Baranauskase spatřila světlo světa vlastní práce K. Jauniuse Lietuviškas kalbomokslis (1897). Jednalo se o hektografovanou práci, která vyšla v roce 1911, v podstatě beze změn, v úpravě K. Būgy pod názvem Lietuvių kalbos gramatika. K. Jaunius nepochybně vycházel nejen z přednášek A. Baranauskase, ale také z vydaných gramatik. V oddíle věnovaném nářečím výslovně uvádí, že si ponechává „dobré věci“ A. Schleicherové a F. Kuršaitise, ale nepřejímá jejich „omyly a pochybení“ (srov. Jaunius 1911: 27). Za jedno z „pochybení“ A. Schleicherové označil K. Jaunius rozlišování „polodlouhých“ cirkumflexních a akcentových samohlásek. O F. Kuršaitisovi se v tomto ohledu naproti tomu vyjádřil kladně: „Kuršaitis, pravý Litevec, lépe pochopil litevskou intonaci a litevský způsob přízvuku, proto v jeho spisech nejsou zmrzačená slova.“ K. Jaunius však F. Kuršaitise káral za to, že zaměňoval uo s o, ie s ė (srov. Jaunius 1911: 27, 28). V kapitole Tarsnymokslio10 „Stupňování samohlásek“ K. Jaunius popisuje „proměny“ samohlásek v původu slov. Za hlavní členy řad se považují a, ie ir au. Ty se K. Jauniusovi zřejmě jevily informativnější než i ir u, jimiž se obvykle označovaly druhá a třetí řada (i ir u se mohou vyskytovat i v kořenech vokalismu a). Zde je jeden ze „zákonů“ stupňování samohlásek K. Jauniuse: „Má-li nějaké slovo ve svém kořeni samohlásku a, jeho ostatní příbuzná slova mohou mít e, ē, i, y, o, u, uo, ū, ale nebudou mít ani ie, ani au“ (Jaunius 1911: 38). Tvrdí, že „nejčastěji můžeme z celé řady nalézt jen dva až tři členy, a proto je nejprospěšnější a rozdělit řadu na čtyři podřady“ (Jaunius 1911: 39). (Je možné, že toto rozdělení ovlivnil popis hláskových alternací A. Leskienem, ačkoli na jeho studii se neodkazuje11.) a řadu rozdělil na „podřady“ a, ē, o, uo. Mezi příklady ilustrujícími tyto „podřady“, zejména uo, jsou slova, jejichž kořeny lze stěží pokládat za kořeny s vokalismem a, například: duoti, pulti, puoliau, gulėti, guolis, stejně jako juosti, juosta. Spíše reprezentují u, tedy řadu au v Jauniusově modelu, nikoli řadu a. 9 Apie tai savo darbe yra užsiminęs ir A. Baranauskas (žr. Baranovskij 1898: 9). 10 Podle badatele lingvistické terminologie Antanase Balašaitise K. Jaunius jako první nazval fonetické jevy jejich pravým jménem, „tarsnymoksliu“, tedy naukou o hláskách, ačkoli na začátku své činnosti označoval hlásku K. Jaunius i jinak – jako gaisinis (srov. Balašaitis 1961: 184, 186). 11 Že K. Jaunius znal práce A. Leskiena, dokládají poznámky a bibliografické odkazy v jeho dalších dílech (srov. Drotvinas, Grinaveckis 1970: 99, 138 aj.). 8 Pochybovat lze také o některých dalších slovech dokládajících podřady takzvaného vokalismu, například podřada o je kromě jiného ilustrována slovy bažmas „množství, spousta“, buožė, bužulas „boule“, „velký uzel“, která jsou spojována se slovem bokštas. Taková souvislost je pochybná (srov. polské baszta). Ne všechna slova, která K. Jaunius uvádí jako příklady vokalismu určité řady, lze spojit byť jen etymologicky. Za slova se stejným kořenem (s vokalismem řady a) považuje rimstu, rymai, remiu, rèmiau, ramus, ramentas, romus, romyti ir rūmai. Zřejmě vychází z toho, že ruské slovo pokoi („klid, pokoj“) mělo také význam „místnost“, a navrhuje proto z hlediska významu srovnávat rūmus12 (lat. palacium) s ruskými slovy pokoi, počit „zemřít, usnout“. Jde o jednu z nepodložených etymologických souvislostí K. Jauniuse. Při hodnocení takových souvislostí jazykovědní historici uváděli, že K. Jaunius jako samouk v lingvistice někdy bloudil po slepých cestách srovnávací jazykovědy; základem tohoto bloudění byla snaha odvozovat z jedné základní podoby sémanticky příbuzné, avšak vokalismem a někdy i konsonantismem odlišné podoby slov, přičemž jejich rozdíly vysvětloval vlastními, jím samým vymyšlenými zákony hláskového vývoje (srov. Zinkevičius, Kabelka 1958: 23). K. Jaunius hovoří také o „přechodu z jedné samohláskové řady do druhé“, tedy o míšení řad. Tento jev srovnává s míšením slovních skloňovacích vzorů („ohýbání“) a nazývá jej „sdružováním slov“. Podle jeho slov „podle zákonů lidského rozumu se dvě řady mísí, objeví-li se v jedné několik stejných členů jako ve druhé“ (Jaunius 1911: 39). Podle K. Jauniuse mohou lidé cestou sdružování převádět kořeny slov z jedné řady do druhé, čímž vzniká slovo s takovým kořenem, jehož podoba „se vůbec nehodí“ k ostatním slovům téhož kořene (srov. Jaunius 1911: 40). K. Jaunius nevěnoval tvoření slov zvláštní pozornost, a proto lze těžko říci, jak hodnotil úlohu hláskových alternací při slovotvorbě. Poměrně mnoho zmínek o alternacích však lze nalézt v části „Časování sloves“ (tj. flexi). Při srovnávání samohlásek kmenů označuje jejich rozdíly termíny běžnými v popisech hláskových alternací: „samohláska vyššího stupně“, „slabší samohláska“, „větší samohláska“. §7. Srovnáme-li popis hláskových alternací K. Jauniuse s pracemi jiných badatelů, je patrné, že K. Jaunius v zásadě vychází z teorie hláskových alternací A. Schleicherové, avšak zákony formuluje osobitým způsobem. Složitější model systému hláskových alternací, který předkládá (rozdělení řad na podřady), může být výsledkem jeho vlastních úvah, ale mohly jej ovlivnit také práce A. Leskiena. Na druhou stranu nemusíme ani hledat, v čem se popis hláskových alternací K. Jauniuse liší od dřívějších popisů a čím doplnil či opravil své předchůdce. Lze připomenout něco docela jiného – to, co zdůrazňuje Juozas Tumas-Vaižgan-, jenž navštěvoval přednášky K. Jauniuse. 12 Etymologové uvádějí, že slovo rūmas by se mělo spojovat s lat. rūs, rūris „vesnice, statek“ (srov. Sabaliauskas 1990: 265). 9 takže když je Jaunius prováděl různými „střídáními, stupňováními, zániky či změnami“, bylo jim jasné, jak mohou jednotlivci, kteří si nějakou věc zamilují, pohnout polovinou světa (viz Tumas 1916: 3). LITERATŪRA Balašaitis A. 1961: Lietuvių kalbos fonetikos terminai. – LTSR MA darbai, serija A. 1, 183–206. Baranauskas A. 1896: Kalbomokslis lietuviškos kalbos, išdūtas per LL, Tilžė. Baranovskij A. 1898: Барановский А. Заметки о литовском языке и словаре, Санктпетербург. Drotvinas V., Grinaveckis V. 1970: Kalbininkas Kazimieras Jaunius, Vilnius. Jaunius K. 1911: Lietuvių kalbos gramatika, Peterburgas. Kleinas D. 1957: Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, ats red. J. Kruopas, Vilnius. Kurschat F. 1876: Grammatik der litauischen Sprache, Halle. Leskien A. 1884: Der Ablaut der Wurzelsilben im Litauischen, Leipzig. Sabaliauskas A. 1979: Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija, iki 1940 m., Vilnius. Sabaliauskas A. 1990: Lietuvių kalbos leksika, Vilnius. Schleicher A. 1856: Lituaische Grammatik, Prag. Tumas J. 1916: [K. Jauniaus lietuvių kalbos gramatikos rec.] – Lietuvių balsas 69(98), 3. Zinkevičius Z., Kabelka J. 1958: Kazimieras Būga. – Rinktiniai raštai 1. Vilnius, 13–100. THE DESCRIPTION OF VOWEL ALTERNATIONS FROM AUGUST SCHLEICHER TO KAZIMIERAS JAUNIUS Summary August Schleicher occupies an exceptional place in the history of the investigation of Lithuanian vowel alternations. The authors of subsequent grammars of Lithuanian who dealt with vowel alternations could be said to be his followers. Kazimieras Jaunius, for example, basically adhered to Schleicher’s theory though he formulated the rules of vowel alternation in an original way. Jaunius presented a complex model of the system of vowel alternations, with the series of alternating vowels further divided into subseries. This system could have been devised on the basis of some considerations of his own. On the other hand, it could also have been influenced by A. Leskien’s works, which were undoubtedly known to Jaunius. Gražina AKELAITIENĖ Vilniaus pedagoginis universitetas Ševčenkos g. 31 LT-2009 Vilnius, Lietuva El. paštas [email protected] Gauta 2000 02 07 10