Dėl naujų publikacijų lietuvių kalbos teorinės fonetikos ir morfologijos klausimais

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLVII (2002), 117–130 POZNÁMKY Poznámky K NOVÝM PUBLIKACÍM O OTÁZKÁCH TEORETICKÉ FONETIKY A MORFOLOGIE LITEVŠTINY V poslední době se začíná rýsovat specializace dvou hlavních periodik Ústavu litevského jazyka: časopis Archivum Lithuanicum, který začal vycházet před několika lety, je věnován dějinám litevského spisovného jazyka a filologické textologické analýze starších textů, zatímco ALL (Otázky litevské lingvistiky), který brzy oslaví půlstoletí existence, se stále více zaměřuje na oblast teoretického a deskriptivního výzkumu litevštiny. Mezi příspěvky v posledním (46.) svazku ALL, které popisují především materiál současné litevštiny z různých hledisek, vynikají dva články věnované teoretickým otázkám: „Fonologické interpretace hlásek litevštiny“ Kazimierase Garšvy (s. 1–17) a „Nový pohled na kategorii rodu litevských podstatných jmen“ Artūrase Judžentise (s. 39–47). Vrátit se k úvahám o nevyřešených otázkách je vždy užitečné. Jakkoli dobrá je Akademická gramatika litevštiny, i ji lze zdokonalovat a rozvíjet, upravovat popis jazyka s ohledem na nový materiál a vývoj lingvistické teorie. K tomu slouží také semináře věnované diskusi o koncepci nové gramatiky litevštiny, které pořádá Ústav litevského jazyka. Záměr autorů zmíněných článků nově přezkoumat interpretaci některých důležitých součástí jazykového systému je tedy velmi vítaný. Garšva odvážně polemizuje s některými téměř ustálenými tvrzeními (formulovanými především v rámci fonologické školy Girdenisovy), o něž se v posledních letech (od roku 1985) opírá také Akademická gramatika litevštiny1, a navrhuje nový nástin rozsáhlého fragmentu fonologického systému litevštiny. Autor někdy souhlasí s tradicí, jindy nikoli. V obou případech předkládá argumenty; mnohé z nich jsou však dávno známé a příklady, které autor uvádí, byly většinou analyzovány již v předchozích fonologických pracích. Autor bohužel své teoretické principy podrobněji nevysvětluje a pouze uvádí, že vychází z pražské, moskevské a litevské fonologické školy. Proto překvapí netradiční interpretace, které článek předkládá bez zvláštních komentářů. Není jasné, zda jde o důležité části autorovy koncepce, o nichž stojí za to polemizovat, nebo jen o neobratné formulace. Například je velmi zvláštní hovořit o délce RYSŮ a na tomto základě vymezovat protiklad mezi segmentálními a suprasegmentálními jednotkami (s. 1). Dále se sice hovoří o délce FONETICKÝCH JEDNOTEK („Fonetické jednotky delší než foném se nazývají suprasegmentální..., kratší než foném – subsegmentální“), ale ani takové rozlišování prozodických a segmentálních prvků není obvyklé. Dalo by se předpokládat, že foném není nejmenším prvkem jazykového výrazového plánu, neboť existují prvky kratší než on (podle Garšvy 1 Kazimieras Garšva byl spoluautorem Alekse Girdenise při psaní kapitoly Akademické gramatiky Fonologie. 118 | PASTABOS tedy moru2. Zásadní rozdíl spočívá ve skutečnosti v něčem zcela jiném: nikoli v délce, nýbrž v tom, zda je prvek lineární, nebo simultánní (srov. Girdenis 1995: 38). Neobratných formulací je v článku bohužel celá řada, srov. doporučení vyslovovat po měkkých souhláskách hlásky „[e], [e] jako [a], [a]“ (s. 3)3; není jasné, k čemu slouží tautologická tvrzení, že „samohlásky [i], [i], [u], [u] jsou dlouhé a polodlouhé“ (s. 4) – to je patrné už ze samotné transkripce. Některé „podivné“ věci lze snad vysvětlit nedůsledným užíváním hranatých a šikmých závorek, čímž se stírá hranice mezi fonologickými a fonetickými jevy. Například se hovoří o „variantách samohlásek [a] a [e]“ (s. 2) – přesnější by patrně bylo označit fonémy /a/ a /e/, neboť (alo)fony nejsou ve vzájemném vztahu invariantu a variant4 (srov. také: „krátké samohlásky [e], [e], [o], [a] lze považovat za poziční varianty samohlásek [i], [e], [u], [a]...“ (s. 5), „jedna periferní fonéma (krátké [o])“ (s. 14) aj.). Pokusíme se od takových pochybných formulací oprostit a zaměřit se na důležitější tvrzení Garšvova článku. Jednou z nejsložitějších otázek pro fonology vždy byla interpretace dvojhlásek a diftongů jako samostatných fonémů, nebo jako kombinací fonémů. Různé fonologické školy stanovují odlišná kritéria pro prokázání bifonematičnosti či monofonematičnosti. Interpretace litevských „podezřelých zvukových komplexů“ (Girdenis 1995: 74) závisí nikoli na úspěšném hledání nového materiálu, nýbrž na vytvoření adekvátní teorie. Sám Garšva uznává, že dvě nejčastěji používaná kritéria pro rozhodování o mono-/bifonematičnosti – hranice slabiky a komutační test – nejsou absolutní5. Podle jeho názoru může rozdělení do dvou slabik sloužit pouze jako doplňující argument pro prokázání bifonematičnosti dvojhlásek, neboť „k tomu dochází i u dlouhých samohlásek (lý-ti: lí-jo, žú-ti: žù-vo)“ (s. 7)6. Podobně hodnotí i princip komutace: „Komutace částí splývavých dvojhlásek (nahrazení jinými fonémy) je podle mého názoru spíše formální, náhodný, a proto méně nezbytný prvek při dokazování bifonematičnosti“ (s. 8). To však autorovi nebrání v konkrétním případě využít jako rozhodující jednou to či ono z uvedených kritérií, nebo se vzdát obou. Garšva tedy bez zásadního opírání se o nové argumenty a bez úpravy Girdenisových teoretických principů (Girdenis 1995: 71–91) dochází k opačnému závěru o bifonematičnosti litevských dvojhlásek ie, uo7. To svědčí o tom, že teoretické předpoklady umožňují zvolit takovou interpretaci, která se badateli prostě více zamlouvá. 2 Je zajímavé, zda autor považuje za suprasegmentální jednotku také takový útvar, jako je slabika, která je delší než foném? 3 Ne o mnoho lepší je ovšem i formulace Akademické gramatiky: „v pozici [C⁻] se /aː a/ nejčastěji vyslovují jako /eː e/“ (Ambrazas, ed., 1994: 24). 4 Ačkoli to v pracích litevských fonologů není obvyklé, zdálo by se užitečné rozlišovat termíny například SAMOHLÁSKA – zvuk mužského rodu, (alo)fon (uváděný v hranatých závorkách) – a SAMOHLÁSKOVÝ FONÉM – foném ženského rodu (uváděný v šikmých závorkách). To by pomohlo přesněji formulovat některá tvrzení a někdy se také vyhnout nejednoznačnostem. 5 Fonetické předpoklady bifonematičnosti (délka výslovnosti, nejen artikulace – srov. Girdenis 1995: 74) nejsou obecně účinné: každý fonetický (fyzický) rys je kontinuální, takže segmentace by se mohla opírat JEN O SVÉVOLNOU DOHODU o hodnotě prahu. 6 Tím podivněji působí, že právě podobnou alternací tautosylabických a heterosylabických diftongů autor dokládá bifonematičnost dvojhlásky uo. Význam alternace duo-ti: da-vė, važiuo-ti: važiuo-vo při řešení této otázky je přinejmenším vážně sporný – sotva jde o čistě fonologický jev (vždyť, jak uvádí i sám Garšva, v mnoha případech se dvojhláska uo před samohláskou zachovává: nuoalpis, prieangis; u sekundárních sloves se dvojhláska mění pouze před samohláskou na konci préteritálního kmene, zatímco před samohláskou na konci prézentního kmene se hiatus odstraňuje vložením j); navíc je třeba zvlášť dokázat samotnou možnost považovat tautosylabické uo a heterosylabické a-v za jeden a tentýž segment. 7 Pravda, ani neříká, za kombinace kterých dvou fonémů je třeba tyto segmenty považovat (mezi uváděnými variantami jsou i+e, i+a, u+o, u+a (s. 8) a dokonce a+v a také u+v (s. 9)). PASTABOS 119 Ve skutečnosti byla obě zmíněná kritéria oprávněně kritizována jako afunkční. Zdá se smysluplné citovat dvě delší pasáže z práce V. Kaseviče Bendrosios ir rytų kalbotyros fonologinės problemos (1983). Dėl komutacijos testo (plg. Girdenis 1995: 80): „... Asociatyvinė segmentacija [komutacijos testas – A. A.] fonologijoje – sąmoningai ar nesąmoningai – reprodukuoja [...] analogišką morfeminės analizės procedūrą, tačiau morfeminė analizė suponuoja sistemingą dviejų planų – išraiškos ir turinio – įtraukimą į palyginimą, ko visiškai neturi tik išoriškai analogiška fonologinė analizė. Iš tiesų, jeigu morfologijoje kalbininkas tenkintųsi tik morfemų eksponentų palyginimu, būtų korektiškos tokios proporcijos, kaip koza: kozël = oca: ocël, dėl to formą ocël tektų laikyti dvimorfiška, tai yra oc-ël. Tam trukdo oc reikšmių neatitikimas žodžiuose oca ir ocël, tiksliau – žodžio ocël segmento oc reikšmės stoka (asilas nėra vapsvos patinas, nors ožys yra ožkos patinas). Bet fonologinės segmentacijos, kuri pagrįsta asociatyvine analize, atveju kalbininkas tiria tik išraišką, neatsižvelgdamas į turinį. Todėl gali atsirasti nemotyvuotų sprendimų, kaip rodo ką tik pateikti morfeminio skaidymo pavyzdžiai neatsižvelgiant į turinį“ (Kasevič 1983: 22)¹. Pokud jde o hranici slabiky (příslušnost jednotlivých částí segmentu k více než jedné slabice (Girdenis 1995: 74)): „Trubeckoj zařadil pravidlo I mezi fonetická, neboť považoval samotnou slabiku za fonetickou jednotku. Právě hranice fonetických slabik se však někdy mohou nacházet ‚uvnitř‘ nepochybně fonologicky celistvých segmentů. Tak se v barmštině při silném přilnutí počáteční souhlásky slabiky, podmíněném tónem předchozí slabiky, tato souhláska stává dvouvrcholovou. Fonologicky zůstává v mezích následující slabiky, ale dva vrcholy ukazují na její fonetické rozložení mezi dvě slabiky⁸. Pokud bychom předpokládali, že pojem slabiky lze v pravidle I chápat z fonologického hlediska, bylo by třeba slabiku v tomto případě rozumět jako určitému modelu organizace fonémů, v němž jsou hranice mezi slabikami samozřejmě také hranicemi mezi fonémy. Chceme-li však hranice slabik využít při fonémové segmentaci, musíme mít k dispozici úplnou definici slabiky z hlediska její fonémové organizace. Taková informace je sotva dostupná hned na samém začátku fonologické analýzy“ (Kasevič 1983: 31)⁹. * „...Asociativní segmentace ve fonologii – vědomě či nevědomě – reprodukuje [...] postup obdobný morfémové analýze, morfémová analýza však předpokládá systematické zapojení dvou plánů do srovnávání – plánu výrazu a plánu obsahu –, čehož je zcela zbavena pouze navenek obdobná fonologická analýza. Kdyby se lingvista v morfologii skutečně spokojil se srovnáváním exponentů morfémů, byly by korektní proporce jako коза: козёл = оса: осёл, takže by bylo nutné představit tvar осёл jako bimorfémový, tj. ос-ёл. Tomu brání přinejmenším nesoulad významů ос ve slovech оса a осёл, přesněji řečeno absence významu u druhého z nich (osel není samec vosy, zatímco kozel je samec kozy). Při fonologické segmentaci založené na asociativní analýze však lingvista pracuje pouze s plánem výrazu, který se neopírá o plán obsahu. Odtud plyne možnost nemotivovaných řešení, kterou jsme výše ukázali na příkladu morfémového členění nepodloženého zohledněním plánu obsahu“. 8 Z věcí bližších baltistům lze zde snad uvést lotyšské neznělé explozivy, které se mezi dvěma krátkými samohláskami palatalizovaly: vede rozdělení dlouhé souhlásky hranicí slabiky ve slově lapa [lap-pa] k tomu, že je třeba rozlišit dvě fonémy p: /lappa/? – A. A. ⁸⁸ „Trubeckoj zařadil pravidlo I mezi fonetická, neboť považoval samotnou slabiku za fonetickou jednotku. Hranice právě fonetických slabik se však někdy mohou nacházet ‚uvnitř‘ nepochybně fonologicky celistvých segmentů. Tak se v barmštině při silném přilnutí počáteční souhlásky slabiky, podmíněném tónem předchozí slabiky, tato souhláska stává dvouvrcholovou [82]. Fonologicky zůstává v mezích následující slabiky, ale její dvouvrcholovost ukazuje na fonetické rozložení mezi dvě slabiky.“ 120 | PASTABOS Je zvláštní, že se litevští fonologové při řešení problému mono-/bifonemičnosti téměř neopírají o kritérium morfémové hranice (nezmiňuje je ani Girdenis (1995: 90); viz Čekmonas (1983: 199); srov. však Vaitkevičiūtė (1961: 39); Pupkis (1966: 117) otevřeně inklinuje k jeho ignorování). Kritérium morfologické hranice přímo vyplývá z tradiční definice fonému jako nejmenší FUNKČNÍ části řečového proudu (srov. Ambrazas, ed., 1994: 15). Protože fonémy tvoří výrazovou stránku morfémů, je zřejmé, že morfémová hranice zjištěná ve fonetickém segmentu jednoznačně svědčí také o hranici fonémové⁹. Chceme-li tedy prokázat bifonemičnost sporného segmentu, musíme najít příklad, v němž je dvojhláska rozdělena morfémovou hranicí. To by vyžadovalo zvláštní studii, nyní však lze uvést jen několik předběžných poznámek. Přijmeme-li segmentaci časovaných tvarů slovesa navrženou v Akademické gramatice (Ambrazas, ed., 1994: 332–333), v níž se tematická samohláska přiřazuje ke kmeni, pak se právě v tvarech první a druhé osoby s dlouhými kmenovými samohláskami vytvářejí dvojhlásky au, eu (iau), ai, ei, jimiž prochází morfémová hranice (mezi kmenem a koncovkou). Pokud se přidržíme tradičnější segmentace těchto tvarů, patří uvedené segmenty ke koncovce. V takovém případě je obtížné najít příklad, v němž by morfémová hranice procházela složenou dvojhláskou. Obě varianty segmentace slovesných tvarů poskytují příklady rozdělení smíšených dvojhlásek: srov. hranice kmene a koncovky neša-m, myli-m, kelia-m [em]; neša-nt, myli-nt, kelia-nt [ent] nebo hranice infixu ta-m-pa, gle-m-ba, čiu-m-pa, li-m-pa, ra-n-da, skre-n-da, ju-n-ta, kri-n-ta10. Dvojhlásky se sonorantami r, l lze patrně analyzovat analogicky. Zdá se však, že se nedaří najít příklad, v němž by se tautosylabické dvojhlásky dělily morfémovou hranicí. Kritérium morfémové hranice lze použít i při řešení fonologického statusu afrikát, k němuž se Garšva jasně nevyjadřuje. Pravda, na vzniku afrikát na morfémovém švu (at-sikėlė, pať-s) nepanuje shoda; experimentální výzkum je stále neúplný a jeho výsledky jsou rozporné (viz Pakerys 1995: 156 (s literaturou), 163). Kromě fonologické interpretace složitých segmentů stojí za to věnovat pozornost ještě několika otázkám probíraným v Garšvově článku. Neobvyklé je autorovo pojetí móry. Již zmíněné chápání móry jako podsegmentové jednotky, kratší než foném (s. 1), je sporné. Kromě toho odporuje i principu teorie móry, který autor formuluje o něco později: „Podle teorie móry jsou dlouhé samohlásky spojením dvou stejných krátkých fonémů (mór), které odpovídá jedné slabice“ (s. 6) – přesto tedy vychází, že móra není kratší než foném. Nejdůležitější však je, že samotné ztotožnění móry s krátkou samohláskou není odůvodněné. Skutečnost, že dlouhá samohláska (přesněji slabika) v morových jazycích funkčně odpovídá dvěma krátkým samohláskám, vůbec neznamená, že se skládá ze dvou krátkých foné- Pokud bychom předpokládali, že pojem slabiky lze v pravidle I chápat z fonologického hlediska, bylo by třeba slabiku v této situaci rozumět jako určitému modelu organizace fonémů, v němž jsou hranice mezi slabikami přirozeně hranicemi mezi fonémy. Chceme-li však dělení na slabiky využít při fonémové segmentaci, musíme mít k dispozici úplnou definici slabiky z hlediska její fonémové organizace. Taková informace je sotva dostupná hned na samém začátku fonologické analýzy“. 9 Jinými slovy, „fonologická segmentace se ukazuje jako odvozená od segmentace morfologické“ (Kasevič 1977: 34). To je jedna ze základních zásad fonologické školy L. Ščerby. 10 Je třeba si povšimnout, že na variantě segmentace slovesných tvarů závisí také morfémová struktura kmene: kmenové sufixy -j-, -st-, -n-, -d- a infix, které se tradičně vyčleňují, ztrácejí při volbě segmentace podle Akademické gramatiky svou funkci, a tím i status morfému (kmenová alternace se v morfonologii popisuje jako střídání alomorfů) (Andronov 2000: 44). P A S T A B O S | 121 Mor nejsou obecně přímo spojeny s fonémy. Mora je abstraktní konvenční jednotka pro měření délky slabiky. Pokud se taková jednotka ukáže jako potřebná nebo jednoduše užitečná a praktická při popisu jazykového systému, je jazyk považován za morový. Argumenty, které předložil Girdenis (1995: 259–260) a zopakoval Garšva (s. 6–7) proti morové interpretaci litevštiny, nejsou dostačující. Přijmeme-li moru jako konvenční jednotku (srov. Girdenis 1995: 259), není již třeba hledat krátké protějšky k dlouhým fonémům /oː/, /eː/ (Girdenis 1995: 260). Fonetická realizace přízvukových intonací nemá ve fonologii rozhodující význam. Pokud jde o vztah přízvukových intonací k přízvuku, stálo by za to podrobněji prozkoumat například teorii Jurije Stepanova (Stepanov 1972, 1997 a, 1997 b), kterou Garšva pouze stručně zmínil. Při úvahách o korelaci měkkosti a tvrdosti v litevštině Garšva následuje Girdenise a nepředkládá vlastní argumenty. Nový není ani závěr – návrh držet se tradiční interpretace (která tuto korelaci připisuje souhláskám), protože jiná řešení by údajně komplikovala jazykovou praxi. Bylo by naopak velmi užitečné podrobně ukázat a zhodnotit tyto potenciální komplikace (srov. Levin 1994). Nelze souhlasit s autorovým vysvětlením, že „lotyšské souhlásky se nerozdělují na tvrdé a měkké, protože těch druhých je málo“ (s. 12). Podstatný není počet těchto souhlásek (kolik by jich mělo být?), nýbrž to, že netvoří korelační páry s ostatními souhláskami (viz Trubeckoj 1960: 93–96, 151–153 = Trubeckoj 2000: 89–92, 145–147; Girdenis 1995: 140–151; o lotyšských souhláskách – Andronov 1998: 140–141). Protože v lotyštině neexistuje korelace tvrdosti a měkkosti, není z fonologického hlediska vůbec vhodné nazývat palatální lotyšské souhlásky měkkými, neboť by to znamenalo vnucovat lotyštině rysy fonologického systému jiného jazyka. Rozhodně stojí za pozornost otázka protikladu fonémů /a/ a /e/ po měkkých souhláskách (s. 4–5)11. V třídílné Akademické gramatice se tvrdí, že v této pozici se protiklad fonémů obvykle zachovává (Ulvydas, ed., 1965: 55–56) (výjimkou je dvojhláska ei, zobecněná po všech měkkých souhláskách s výjimkou afrikát č’, dž’; Ulvydas, ed., 1965: 58). Tento názor vychází z obecných experimentálních výzkumů fonetických charakteristik samohlásek, které provedla Vaitkevičiūtė (1961: 36–38, 43–44). V současné Akademické gramatice se však přešlo k názoru, že po měkkých souhláskách se vyslovuje pouze foném /e/ (Ambrazas, ed., 1994: 24). Tento názor se uvádí také v Pakerově učebnici fonetiky pro vysoké školy (Pakerys 1995: 34, 35, 42, 154) a v Girdenisově monografii o teoretické fonologii (Girdenis 1995: 54, 62, 172)12. Tito badatelé bohužel neuvádějí novější experimentální výzkumy, které by tento názor podložily. Girdenis zmiňuje pouze Kazlauskasovy výroky (Kazlauskas 1967: 238; 1968: 325 = Kazlauskas 2000: 239, 283) a svou vlastní kritickou poznámku z recenze Akademické gramatiky z roku 1965 (Girdenis, Žulys 1973: 207 = Girdenis 2000: 376). To vše však připomíná spíše individuální dojmy uživatelů jazyka než objektivně prokázaná fakta. Je pravda, že na podporu své interpretace Girdenis cituje také klasické básnické rýmy: „Vincas Mykolaitis-Putinas rýmuje nejen girią: vakarė..., rūkuosė: dvasią..., ale i teisės: baisios..., stalėlio: karaliai..., dėngia: padangė..., galiai: kėlia...“ (Girdenis 1995: 172). Sotva tato okolnost něco vysvětluje: jestliže básníkovi nepřipadá důležitý ani rozdíl mezi základními 11 Garšva zcela správně upozorňuje, že na řešení této otázky „závisí nejen výslovnost spisovného jazyka, ale také popis morfonologických jevů“ (s. 5). Akselis Holvoetas na to již upozornil v recenzi Akademické gramatiky v angličtině (Holvoet 2000: 211). 12 Keista, kodėl nei Akademinė gramatika (Ambrazas, red., 1994: 22), nei Pakerys (1995: 150) neįtraukia į bendrą lietuvių kalbos dvibalsių sąrašą dvibalsio eu, tariamo, pagal jų aprašymą, po minkštųjų priebalsių (Girdenis (1995), rodos, nepateikia bendro dvibalsių sąrašo). 122 | PASTABOS fonémů /a(:)/ a /e(:)/, jak lze na základě jeho veršů usuzovat na opozici slabě diferencovaných alofonů po měkkých souhláskách? Zdá se, že k objasnění situace by byl zapotřebí nový experimentální výzkum (srov. Pakerovu poznámku (Mikalauskaitė 1975: 6)). Garšva při řešení otázky protikladu fonémů /a/ a /e/ po měkkých souhláskách vychází také z výsledků vlastního výzkumu. Metodika autorova dotazníkového šetření však není v citovaném článku (Garšva 2001) podrobně popsána a zdá se, že informanti měli sami hodnotit svou výslovnost, takže odpovědi mohly být značně subjektivní. Při přípravě dalších experimentů by bylo vhodné rozlišovat pozice po měkkých souhláskách a po fonému /j/, který není součástí korelace tvrdosti a měkkosti (např.: siaubia a siaube – jai a jei): po /j/ se zachování protikladu jeví jako pravděpodobnější (srov. Mikalauskaitė 1975: 58; Zinkevičius 1966: 51). Shrneme-li to, lze říci, že Garšvův článek působí neobvykle: čte se velmi zajímavě, protože autorovy pochybnosti se zdají zcela oprávněné, jeho navrhovaná řešení však nejsou přesvědčivější než tvrzení, která kritizuje. Článek je cenný právě tím, že poukazuje nejen na otázky jazykového materiálu, o nichž je třeba diskutovat, ale i na problémy samotné teorie. Lze jen doufat, že by to mohlo podnítit aktivnější diskusi mezi fonology (taková diskuse je dosud objektivně omezována také tím, že řada prací fonologů o litevském spisovném jazyce a dialektech vychází pouze v litevštině). Úvahy zcela jiného druhu vyvolává „nový pohled na kategorii rodu“ Artūrase Judžentise. Především zde není jasně vysvětleno, proč autorovi nevyhovují dosavadní popisy rodu podstatných jmen. Článek proto na první pohled připomíná elegantní hru se skleněnými korálky (co z toho vzejde, popíšeme-li vše úplně jinak?). Autorův přístup se zdá zcela možný, hlavní otázkou však je, zda je takový nový popis kategorie rodu účelný, zda je jednodušší a univerzálnější a zda pomáhá odhalit dosud nezjištěné jevy či zákonitosti. Hlavním nedostatkem mnoha popisů rodu podstatných jmen je, že KRITÉRIUM určování rodu (podle tvaru shodných slov) se zaměňuje s uváděním nebo řadí souběžně s CHARAKTERISTIKAMI slov jednotlivých rodů (formálními i sémantickými; srov. Bulygina, Stepanov 1988)13. Podobně začíná i Judžentisův článek: „Kategorie rodu litevských podstatných jmen se vyjadřuje jejich skloňovacími tvary a vztahem ke shodným slovům“ (s. 39; srov. podobné tvrzení v závěru článku – s. 45). Toto tvrzení, které autor formuloval na základě uvedených autoritativních zdrojů, je dvojznačné – tvrdí se zde: 1) že při určování rodu podstatného jména musíme přihlížet zároveň ke skloňovacím tvarům i ke shodě (dané podstatné jméno patří k rodu G pouze tehdy, má-li paradigma koncovek typu P A vyžaduje-li od shodných slov tvar typu F), anebo 2) že postačuje kterýkoli z těchto faktorů (dané podstatné jméno patří k rodu G, má-li paradigma koncovek typu P, NEBO vyžaduje-li od shodných slov 13 Lze uvést následující analogii: klasifikace substantiv podle přízvukových paradigmat se provádí velmi jasným postupem (podle takzvaného „pravidla písmene M“, jak se mu říká ve škole) – analýzou místa přízvuku v dativu a akuzativu plurálu. Byly však zjištěny různé zákonitosti rozložení substantiv do přízvukových tříd (bylo například zjištěno, že primární adjektiva nepatří do 1. a 2. přízvukové třídy, přízvuk odvozenin lze spojit s přízvukem základových slov nebo s přízvukovými vlastnostmi derivačního formantu apod.). Popis přízvukových tříd odvozených podstatných jmen by tedy mohl například vypadat tak, jak jej podává Laigonaitė (1978: 41–46): v části věnované každé přízvukové třídě se uvádějí přípony, které tvoří podstatná jména dané třídy, a výjimky. To však neznamená, že lze tvrdit, že se přízvukové třídy určují podle přípon. PASTABOS 123 vyžaduje formu typu F)? Zdá se, že pravidla prvního typu se při určování rodu litevských podstatných jmen neuplatňují. Zkušenost nás tedy vede k tomu, abychom zvolili druhou možnost výkladu analyzovaného tvrzení. Pokud však postačuje kterékoli z kritérií, stále není jasné, zda nastávají případy, kdy si jedno kritérium odporuje s druhým, a pokud ano, jak má badatel v takovém případě postupovat. Případy, kdy, řečeno Judžentisovými slovy, se tvary skloňování podstatného jména neshodují s jeho vztahy k řídícím slovům (vaidila, akiplėša a j.), jsou dobře známy a popsány v literatuře. Ve všech takových případech se rod podstatného jména určuje podle tvaru řídících slov – případy, kdy by zde měly přednost tvary skloňování, neexistují¹⁴. Jaký smysl má potom uvádět tvary skloňování jako jedno z kritérií určování rodu? Judžentis začíná svůj článek sporným tvrzením, ale již ve druhé větě navrhuje rozlišovat morfologický a syntaktický aspekt kategorie rodu. Tradiční popis rodu se ve skutečnosti pokouší spojit dvě kategorie: gramatický rod a morfologický rod, resp. typ skloňování (někdy se zahrnuje i třetí kategorie – lexikální význam, resp. biologické pohlaví). Pojem morfologického rodu je v litevské jazykovědě znám především díky práci Bulyginové (1970: 26–33), ale, jak poznamenává Judžentis (s. 40–41), je „nedostatečně vyjasněn“, přinejmenším není v jazykovém popisu plně „využit“. Judžentis pojem morfologického rodu nedefinuje, místo toho uvádí, která podstatná jména kterých skloňovacích tříd náleží k jednotlivým rodům (s. 39–40). Při rozdělení paradigmat do dvou tříd se zjevně vychází z gramatického rodu podstatných jmen, protože jinak není jasné, proč se vyčleňují právě dva morfologické rody a proč se 12 paradigmat slučuje do dvou tříd. Morfologický rod je charakteristikou paradigmatu, která ukazuje, podstatným jménům kterého rodu přísluší soubor koncovek daného paradigmatu; logiku vzniku tohoto pojmu vyložil Zaliznjak (1967: 146–147). V litevštině morfologický rod podstatných jmen jednoznačně vyjadřují pouze koncovky singulárového dativu (Bulygina 1970: 28), proto by bylo možné morfologické rody nazvat „mužský neboli ui rod“ a „ženský neboli ai/ei rod“. Tento rozlišovací znak stačí uvést při popisu rozdílu mezi mužským a ženským typem skloňování (srov. dlouhý seznam skloňovacích tříd z Akademické gramatiky, citovaný Judžentisem (s. 40) – Ambrazas, ed., 1994: 63–64). Při řešení takového praktického úkolu, jako je klasifikace skloňovacích tříd, by se rovněž mělo vycházet nikoli ze singulárového genitivu¹⁵, nýbrž z téhož singulárového dativu. Není jasné, jak Judžentis určuje morfologický rod plurálií tantum (s. 40) – jejich skloňovací paradigmata se neliší¹⁶. Zřejmě sem prostě přenáší gramatický rod. 14 V návaznosti na analogii započatou v poznámce 13 lze poznamenat, že nikoho nenapadne vyřadit begėdis a zařadit jej k druhému přízvukovému typu na základě známé pravidelnosti, že deriváty s předponou be- mají přízvuk podle druhého přízvukového typu (Laigonaitė 1978: 46). 15 Použití tvaru singulárového genitivu lze zde vysvětlit obecně pouze tradicí – vlivem středověkých latinských gramatik: v litevštině nevyjadřuje ani morfologický rod, ani skloňovací kmen (Ambrazas, ed., 1994: 68), který je důležitý pro klasifikaci skloňovacích tříd (nejlépe jej vyjadřuje plurálový dativ). 16 V plurálovém paradigmatu skloňovací třídy į lze jemný rozdíl spatřit pouze mezi dvěma hlavními podtypy této třídy: konsonantickým (paradigmata 11 a 12) a skloňováním į v užším smyslu (paradigmata 9 a 10). V prvním případě má plurálový genitiv podstatných jmen tvrdý koncový kmen, ve druhém obvykle měkký koncový kmen (ačkoli existují i výjimky). Připomeňme, že tradiční zařazení podstatného jména durys ke skloňování į v užším smyslu (paradigma 9 – srov. Judžentis 2002: 40) nemá opodstatnění: kvůli tvrdému koncovému kmeni v genitivu durų toto slovo zde doplňuje skupinu výjimek, zatímco v konsonantickém podtypu působí zcela pravidelně. 124 | PASTABOS Koncovky podstatných jmen nemají gramatém rodu; mají jej pouze koncovky řídících slov, například přídavných jmen (srov. Bulygina 1970: 32). Jednotlivé koncovky podstatných jmen pouze lépe či hůře vyjadřují jejich morfologický rod, jinými slovy, jsou pouze více či méně typickými rysy mužského nebo ženského typu skloňování. To je pochopitelný závěr vyplývající z takového pojetí kategorie gramatického rodu, který je přesto třeba zvlášť zdůraznit, neboť se často tvrdí opak. Jak jsme viděli, gramatický rod podstatných jmen se určuje na základě tvaru řídících slov. Shrneme-li to, kategorie gramatického rodu je určitým vnitřním rysem každého podstatného jména, který vyžaduje volbu toho či onoho tvaru řídícího slova a který přímo nesouvisí ani s formou, ani se sémantikou (to dokazuje, že rod je samostatnou kategorií, nikoli formálním typem skloňování či jednoznačným odrazem skutečnosti). Rod podstatných jmen, jakožto rys slovního druhu (tedy rys předmětu morfologie), realizovaný na syntaktické rovině (shodou slov), je třeba považovat za morfologicko-syntaktickou kategorii. Definovat gramatický rod podstatného jména podle typu skloňování nebo podle významu je jednoduše nesmyslné počínání – typ skloňování neukazuje gramatický, nýbrž morfologický rod (nepatří sem nesklonná podstatná jména), a význam také souvisí nikoli s gramatickým rodem, nýbrž s biologickým pohlavím (patří sem pouze označení osob a částečně zvířat). Úkolem lingvisty je proto popsat vztah kategorie gramatického rodu podstatného jména jak k podobě slova (typu skloňování, resp. morfologickému rodu), tak k sémantice. Při zkoumání rodu z morfologického hlediska se všechna podstatná jména nejprve dělí na skloňovaná a nesklonná: první se dále klasifikují na podstatná jména mužského a ženského morfologického rodu, druhá morfologický rod nemají. Také z hlediska sémantiky se podstatná jména dělí do dvou podskupin: podstatná jména první podskupiny se dále klasifikují na mužská a ženská podle biologického pohlaví, zatímco druhá podskupina se neklasifikuje, protože označuje objekty, pro něž není rozdíl pohlaví charakteristický, nebo je tento rozdíl v jazyce vnímán jako nepodstatný (srov. vaikas, briedis, varlė a j.). Spojení gramatického, morfologického a sémantického rozdělení předpokládá 18 potenciálních skupin podstatných jmen (2×3×3). Případy nesouladu gramatického a sémantického rodu se však v litevštině patrně nevyskytují17 a přímé stavění gramatického a morfologického rodu proti sobě bez sémantického opodstatnění je rovněž sporné. Realizuje se tedy pouze 10 možností (viz tabulka 1). Takové úvahy se vynořují při snaze poněkud zdokonalit základy tradičního popisu kategorie rodu podstatných jmen. Pro další hlubší studium kategorie rodu jsou velmi cenné rozsáhlé úvahy Aldony Paulauskienėové, rozvedené v několika knihách, i samotný vývoj její koncepce kategorie rodu (Paulauskienė 1983: 172–183; 1989: 170–178; 1994: 153–166). Nyní se můžeme vrátit k Judžentisově teorii rodu. Zde je velmi důležité vysvětlení dvojí povahy shody slov závislých na podstatném jménu: v některých případech „se shodují podle formy řídícího slova“18 (syntaktická shoda), v jiných „podle pohlaví referentů podstatných jmen“ (sémantická shoda) (s. 42). To připomíná Valeckienės tvrzení, že „sémantické kritérium 17 S výjimkou případů přeneseného užití (Jis tokia boba) a hovorových odvozenin (mielas Mildukas). 18 Má se na mysli právě morfologická forma, resp. morfologický rod, srov. anglické resumé: „Inanimates have only morphological gender, which will also be the only factor determining the gender form of agreeing words (agreement is then purely syntactic)“ (s. 256). PASTABOS | 125 TABULKA 1. VZTAH GRAMATICKÉHO, SÉMANTICKÉHO A MORFOLOGICKÉHO RODU gramatický rod sémantický rod morfologický rod č. příklady mužský mužský mužský 1. otec ženský 2. strýc žádný 3. mesjė žádný mužský 4. stalas žádná 5. taksi ženského rodu ženského rodu mužského rodu 6. móteriškas ‘moteriškė’ (³DŽ 497) ženského rodu 7. motina žádná 8. ledi žádná ženského rodu 9. kėdė žádná 10. fojė právě zahrnuje všechny ty případy, které formální kritérium neoznačuje (výjimky kmenů)“ (Valec-kienė 1998: 242). Takto pěkný vztah ve skutečnosti bohužel neexistuje: jsou podstatná jména, na něž nelze uplatnit žádná „kritéria“ kromě syntagmatického – jde o podstatná jména I. deklinace (většinou její konsonantické podskupiny) v množném čísle, která nemají znak rodu a skloňují se podle stejných paradigmat (skanios sultys, ženský rod: pavojingi geležuȯnys, mužský rod; didelės kepenys, ženský rod: baisūs griaumenys, mužský rod). Motivaci rodu nesklonných podstatných jmen (pokud biologické pohlaví chybí) lze hledat s ohledem na rod označení daného předmětu (taksi – mašina / automobilis), nebo podle podobnosti zakončení s koncovkou skloňovaných podstatných jmen (fojė – žemė), zde však neexistuje jednoznačnost (s. 44). To znamená, že motivace nemusí nutně existovat. Je to přirozené, vždyť každé kritérium odpovídá vlastní kategorii. Vztah doplňkové distribuce mezi sémantickým a formálním kritériem (podle Valečkienė), případně sémantické a formální (syntaktické) shody (podle Judžentise), tedy ve skutečnosti neexistuje. Kdyby takový vztah existoval, kategorie gramatického rodu by nebyla samostatnou kategorií, nýbrž pouze sekundární kombinací sémantického a morfologického rodu. Přesto si pozornost zaslouží výklad sémantické shody: podle Judžentise se sémanticky shodují podstatná jména označující osoby a některá zvířata (s. 42–43, 45). V návaznosti na tuto myšlenku by bylo možné tvrdit, že uvedená skupina slov jednoduše nemá kategorii gramatického rodu – závislá slova se s nimi shodují podle pohlaví referentu. V takovém případě by odpadly takové „výjimky“, jako jsou podstatná jména mužského rodu náležející k ženskému deklinačnímu typu (např., 126 | PASTABOS dėdė), a substantiva communia19 – pokud všechna tato slova nemají gramatický rod, nemohou nastat ani problémy s nesouladem rodu. Výhoda takového výkladu je zvlášť zřejmá v případě nesklonných osobních jmen z jiných jazyků (rovněž svého druhu substantiva communia): úspornější je vůbec nepřisuzovat příjmení Kiuri rodový znak20 a volbu rodu závislých slov vysvětlovat sémantickou shodou s pohlavím referentu. Autorův postoj k této otázce bohužel v článku není explicitně vyjádřen. Takto chápaný „nový pohled na kategorii rodu“ má ovšem i jisté nedostatky. Ani třída podstatných jmen, ani kategorie rodu by již nebyly jednotné; navíc by jeho přijetí vyžadovalo značné změny i v dalších věcech. Například v takovém případě nabývá velkého významu vnitřní členění třídy podstatných jmen, protože různé skupiny podstatných jmen mají různé soubory gramatických kategorií21; patrně by byla potřebná i poněkud odlišná definice samotného podstatného jména a samotné kategorie rodu. Zdá se, že ani chápání syntaktického vztahu by již nemohlo zůstat tradiční. Nevím, zda se autor chystá přestavět celou gramatiku a přizpůsobit ji novému chápání rodu. Zatím se „nový pohled na kategorii rodu“ posuzovaný izolovaně podobá spíše pokusu o čistě teoretickou konstrukci než cílevědomému zkoumání gramatické půdy. Judžentis se zabývá také konkrétními otázkami popisu rodu podstatných jmen, nenavrhuje však nová řešení. Autor souhlasí s názorem těch lingvistů, kteří mají za to, že dvojice podstatných jmen mokytojas: mokytoja nepředstavují různá lexémata, nýbrž rody téhož skloňovaného slova22. Protože v litevštině jsou názvy osob tvořící rodové dvojice velmi pravidelným jevem, existuje důvod zařadit jejich změny do oblasti flexe (srov. Krylov 2002: 734–736). Proti takovému řešení však svědčí – pomineme-li zmíněné ne zcela žádoucí rozštěpení třídy podstatných jmen – také skutečnost, že složení skupiny podstatných jmen měnících rod není přesně vymezeno (názvy osob podle povolání aj. a názvy některých zvířat) a prostředky tvoření dvojic nejsou jednotné, srov.: liūtas: liūtė, žvirblis: žvirblienė, jautis: karvė. Navíc uznáním změny rodu u podstatných jmen mizí jeden z nejdůležitějších rozlišovacích rysů systémů gramatických kategorií podstatného a přídavného jména: rod podstatných jmen je klasifikační kategorie, zatímco u přídavných jmen jde o kategorii flektivní. Podobně lze uvažovat o otázce, zda je lepší chápat substantiva communia jako dvě homonymní lexémata, jako homonymní tvary různých rodů jednoho lexématu měnícího rod, nebo – podle „nového pohledu“ – jako slovo bez rodového znaku. Je tu ještě další aspekt, na který stojí za to upozornit: gramatické popisy litevštiny neumožňují jednoznačně identifikovat slova této skupiny. Například z charakteristiky v Akademické gramatice není jasné, zda je třeba substantiva communia (např. nevala) odlišovat od podstatných jmen jednoho rodu (nejčastěji zoonym) užitých v přeneseném významu (např.: kiaulė, boba, mazgotė), srov.: 19 Pokud jde o termín, plně souhlasím s Bonifacem Stundžou: označuje se jím třída podstatných jmen, nikoli rod (Stundžia 1980: 87). 20 Tradiční interpretace zde předpokládá dvě homonymní podstatná jména (Kiuri mužského rodu a Kiuri ženského rodu), méně tradiční interpretace pak změnu rodu těchto podstatných jmen. 21 Z podstatných jmen označujících osoby a některá zvířata (u nichž je důležitý znak pohlaví) se dále vyčleňují názvy osob podle povolání apod. (mokytojas: mokytoja), které se navrhuje považovat za slova měnící rod. 22 Autor upozorňuje na nedůslednost Akademické gramatiky v tomto ohledu: rod podstatných jmen je považován za klasifikační kategorii (Ambrazas, red., 1994: 62), avšak v kapitole o tvoření slov se zmiňuje změna rodu u podstatných jmen (Ambrazas, red., 1994: 142). PASTABOS 127 „V litevštině je poměrně početná skupina podstatných jmen, jimiž lze označit osoby ženského i mužského pohlaví podle negativního rysu, který je pro tyto osoby příznačný. Jejich rod se vyjadřuje syntakticky – tvary shodujících se slov – a závisí na tom, osobu kterého pohlaví jimi v každém konkrétním případě označujeme. Taková podstatná jména se podmíněně nazývají podstatnými jmény společného rodu“ (Ambrazas, red., 1994: 64). Rozdíl se však kromě sekundárního významu (srov. Ulvydas, red., 1965: 170) projevuje také odlišnou shodou: u podstatných jmen ze skupiny substantiva communia se tvar přívlastku volí podle pohlaví osoby (nelze říci jis tikra nevala), zatímco u „běžného“ podstatného jména užitého v přeneseném významu je možná shoda i podle „přirozeného“ rodu (jis visiškas / visiška mazgotė, ji tikra / tikras paršelis). V prvním případě máme skutečná substantiva communia, ve druhém pouze slova mužského nebo ženského rodu užitá v přeneseném významu. Velmi zajímavý je příklad, který Judžentis našel v korpusu litevských textů VDU: Geriausiai apmokamas modelis Naomi Campbell atrodė gerokai pavargusi: „V tomto případě se přívlastek s podstatným jménem shoduje syntakticky, zatímco predikativum se shoduje sémanticky, podle pohlaví referentu“ (s. 44). Z jediného příkladu lze jen těžko něco vyvozovat (tím spíše, že není zcela jasný: byla by možná podobná věta bez uvedení jména: geras modelis yra pavargusi?). Celá situace však velmi připomíná příklad, jemuž ruští lingvisté věnovali značnou pozornost: новый врач пришла (Bulanin 1976: 48–54). Zdá se, že v obou jazycích souvisí syntaktický vztah mezi podmětem a přísudkem se sémantikou více než vztah shody mezi určovaným slovem a přívlastkem (jde snad o univerzální jev?). Sémantická shoda se v takovém případě chápe jako určitá odchylka od normy, kdy syntaktický vztah nepropojuje jazykové jednotky, nýbrž přímo odráží skutečnost. Litevština, v níž se taková vyjádření teprve začínají objevovat, je opět archaičtější než ruština, kde je shoda predikátu podle významu v podobných případech kodifikována v gramatikách. Je pravda, že kdybychom podobně interpretovali i výše zmíněné kolísání rodu závislých slov u podstatných jmen užívaných v přeneseném významu (kdy dochází buď ke gramatické, nebo sémantické shodě), ukázalo by se, že sémantická shoda je v litevštině dokonce rozšířenější než v ruštině. Perspektivní by bylo důkladnější srovnání jazykových faktů v obou jazycích. Shrneme-li, je třeba uznat, že jsou nutné důkladné výzkumy jednotlivých aspektů kategorie rodu: ukazuje se, že veškerý relevantní materiál dosud nebyl shromážděn a klasifikován. O volbě tradičního, nebo nového popisu rodu podstatných jmen proto zatím nelze definitivně rozhodnout. Obecně je třeba mít na paměti, že změní-li se pojetí některé složky gramatického systému, bude se pravděpodobně muset změnit i popis dalších složek. Bylo by vhodné popsat i jiné kategorie (nejen rod) a důsledně přitom rozlišovat morfologický, syntaktický a sémantický přístup. Mnoho podnětných myšlenek pro další výzkum litevské morfologie lze čerpat z podrobného popisu skloňování jmenných slov v ruštině od Zaliznjaka (Zaliznjak 1967; 2002), který z perspektivy současnosti pozorně rozebírá S. Krylov (Zaliznjak 2002). Mnohé otázky, nad nimiž se Judžentis zamýšlí a které jiní často vůbec nezaznamenají, mají v ruské lingvistice dlouhou historii a vedly k zajímavým závěrům. Nerad bych vzbudil dojem, že zde jednostranně propagují teorie ruských lingvistů. Domnívám se, že jejich význam pro litevskou lingvistiku objektivně vyplývá z toho, že systémy ruštiny a litevštiny jsou si mnohem podobnější než například litevština a germánské či románské jazyky (jejichž materiál byl popisován především pomocí teorií evropské a americké lingvistiky). Ruština je v mnoha ohledech popsána lépe než litevština; kritické zhodnocení interpretací některých jejích jevů by pomohlo odhalit jemné rozdíly mezi oběma jazyky, a tím dosáhnout jejich lepšího pochopení. 128 | PASTABOS Rozvoj nových lingvistických směrů nesmí zastínit výzkum tradičních oborů. S ohledem na to bychom uvítali více publikací věnovaných otázkám koncepce litevské gramatiky. LITERATŪRA AMBRAZAS, V., red. 1994: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. ANDRONOV, A. 1998: A Short Grammar of Latvian by Terje Mathiassen, Columbus (Ohio) 1997. Res Balticae 4, 139–158. ANDRONOV, A. 2000: Some remarks on the system of Lithuanian and Latvian conjugation. Linguistica Baltica 8, 35–47. BULANIN, L. L. 1976: Трудные вопросы морфологии. Москва: Просвещение. BULYGINA, T. V. 1970: Морфологическая структура слова в современном литовском литературном языке (в его письменной форме). Žirmunskij, V. M., Arutjunova, N. D., red., Морфологическая структура слова в индоевропейских языках, Москва: Наука, 7–70. BULYGINA, T. V., STEPANOV, JU. S. 1988: Теория грамматики и теоретическая грамматика (К выходу в свет „Грамматики литовского языка“ на русском языке). Вопросы языкознания № 3, 17–33. ČEKMONAS, V. 1983: [Rec.] A. Girdenis. Fonologija, Vilnius, 1981. Baltistica 19 (2), 197–204. 3DŽ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, vyr. red. S. Keinys, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993. GARŠVA, K. 2001: Bendrinės kalbos tarties problemos. Poljakovas, O., red., Žmogus kalbos erdvėje, Kaunas: Vilniaus universiteto Kauno humanitarinis fakultetas, 143–148. GARŠVA, K. 2002: Lietuvių kalbos garsų fonologinės interpretacijos. Acta Linguistica Lithuanica 46, 1–17. GIRDENIS, A. 1995: Teoriniai fonologijos pagrindai, Vilnius: Vilniaus universitetas. GIRDENIS, A. 2000: Kalbotyros darbai 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. GIRDENIS, A., ŽULYS, V. 1973: [Rec.] Lietuvių kalbos gramatika 1, 2, Vilnius, 1965, 1971. Baltistica 9 (2), 203–214. (= Girdenis 2000: 370–386.) HOLVOET, A. 2000: [Rec.:] V. Ambrazas, ed., Lithuanian grammar. Lietuvių kalbos gramatika, Vilnius, 1997. Linguistica Baltica 8, 210–214. JUDŽENTIS, A. 2002: Naujas žvilgsnis į lietuvių kalbos daiktavardžių giminės kategoriją. Acta Linguistica Lithuanica 46, 39–47. KASEVIČ, V. B. 1977: Элементы общей лингвистики, Москва: Наука. KASEVIČ, V. B. 1983: Фонологические проблемы общего и восточного языкознания, Москва: Наука. KAZLAUSKAS, J. 1967: [Rec.:] Acta Baltico-Slavica III, Baltica in honorem Iohannis Otręb ski, Białystok, 1966. Baltistica 3 (2), 237–243. (= Kazlauskas 2000: 236–246.) KAZLAUSKAS, J. 1968: [Rec.:] Lietuvių kalba tarybiniais metais, Vilnius, 1967. Baltistica 4 (2), 322–327. (= Kazlauskas 2000: 279–286.) KAZLAUSKAS, J. 2000: Rinktiniai raštai 2, sudarė A. Rosinas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. KRYLOV, S. A. 2002: «Русское именное словоизменение» А. А. Зализняка 30 лет спустя: Опыт ретроспективной рецензии с позиций неоструктуралистской морфологии. Zaliznjak 2002: 699–748. LAIGONAITĖ, A. 1978: Lietuvių kalbos akcentologija, Vilnius: Mokslas. LEVIN, J. 1994: Sign of Jod (The Semiotic Function of /j/ in Lithuanian). Baltistica, 4 priedas, 82–89. MIKALAUSKAITĖ, E. 1975: Lietuvių kalbos fonetikos darbai, Vilnius: Mokslas. PAKERYS, A. 1995: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika, Vilnius: Žara. PAULAUSKIENĖ, A. 1983: Lietuvių kalbos morfologijos apybraiža, Kaunas: Šviesa. PAULAUSKIENĖ, A. 1989: Gramatinės lietuvių kalbos vardažodžių kategorijos, Vilnius: Mokslas. PAULAUSKIENĖ, A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija. Paskaitos lituanistams, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. PUPKIS, A. 1966: Lietuvių kalbos afrikatų ir atitinkamų priebalsių junginių sudėties klausimu. Kalbotyra 14, 107–117. PASTABOS 129 Stepanov, Ju. S. 1972: Ударение и метатония в литовском глаголе. Baltistica, I priedas, 169–183. Stepanov, Ju. S. 1997 a: Непарадигматические передвижения ударения в индоевропейском. (Исходные положения.) Вестник Московского университета. Серия 9. Филология № 5, 63–80. Stepanov, Ju. S. 1997 b: Непарадигматические передвижения ударения в индоевропейском. (I. Вокруг законов Ваккернагеля и Лескина.) Вопросы языкознания, 1997, № 4, 5–26. Stundžia, B. 1980: Vadinamosios bendrosios giminės vieta lietuvių kalbos morfologinėje sistemoje. Kalbotyra 31 (1), 79–87. Trubeckoj, N. S. 1960: Основы фонологии, Москва: Издательство иностранной литературы. Trubeckoj, N. S. 2000: Основы фонологии, Москва: Аспект Пресс. Ulvy das, K., red. 1965: Lietuvių kalbos grammatika 1. Fonetika ir morfologija, Vilnius: Mintis. Vaitkevičiūtė, V. 1961: Lietuvių literatūrinės kalbos balsinės ir dvibalsinės fonemos. Lietuvių kalbotyros klausimai 4, 19–47. Valeckienė, A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos grammatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Zaliznjak, A. A. 1967: Русское именное словоизменение, Москва: Наука. (= Zaliznjak 2002: 1–370.) Zaliznjak, A. A. 2002: «Русское именное словоизменение» с приложением избранных работ по современному русскому языку и общему языкознанию, Москва: Языки славянской культуры. Zinkevicius, Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis. Aleksejus Andronovas St. Petersburg State University Department of General Linguistics Universitetskaya nab. 11, 199034 St. Petersburg, Russia [email protected] Gauta 2002 12 05 NESUSIPRATIMAI DĖL DAŽNINIO ŽODYNO Acta Linguistica Lithuanica XLVI tome Artūras Judžentis, apžvelgdamas Vito Labučio mokslinę veiklą (p. 230–248), atpasakoja kai kuriuos teiginius iš jo recenzijos apie mudviejų žodynus – Dažninių dabartinės rašomosios lietuvių kalbos žodyną (mažėjančio dažnio tvarka) (1997) ir kitą žodyną tuo pačiu pavadinimu, tik išdėstytą abėcėlės tvarka (1998) (tiesa, supainiojęs mūsų vardus ir pavardes, žr. p. 245). Panūdome autoriui viešai replik(u)oti dėl dėstomų ne jo, o Labučio teiginių todėl, kad, Judžentis nepasinaudojus dalyvinės kalbos galimybėmis, telieka daryti prielaidą, jog tiek apžvalgos autoriaus, tiek Labučio nuomonės sutampa: esą dažninius žodynus galima rengti nesilaikant lingvostatistikos reikalavimų (plg. Labučio teiginį: „Remiantis statistikos principais pagrįstomis tekstų imtimis ir įsitikinus, kad pro jų tinklą nuolat išslysta koks ungurys ar žiobris, tekstų imtis turbūt reikėtų koreguoti“. (Kalbos kultūra 72, 1999, p. 113.)) Judžentis, be jokių komentarų pakartojęs ne vien Labučio, beje, kaip ir kitų, nepakankamai įsigilinusių į lingvostatistinių žodžių sąrašų ir žodynų sudarymo principus, priekaištą dėl kurių nors žodžių nebuvimo tame sąraše (… „pasigendama (…) buitinių realijų, augalų bei gyvūnų pavadinimų, kultūros srities ir su intelektine veikla susijusių žodžių…“), ir pakėlino priminti, kad dažniniai žodynai negali būti papildomi vienais ar kitais, kad ir labai pageidaujamais, žodžiais. Tiesiog tokia lingvostatistinių metodų prigimtis: nei pridėti, nei išmesti nieko negalima – statistiškai aprašytinas realiai egzistuojantis