Валерий Николаевич Чекман

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LI (2005), 145–151 IN MEMORIAM Valerij Nikolajevič Čekman 1937 10 25 – 2004 03 17 Dne 17. března 2004 po těžké nemoci zemřel habilitovaný doktor humanitních věd, profesor katedry slovanské filologie Vilniuské univerzity, ředitel Centra pro studium nestátních kultur při Historické fakultě VU, odpovědný redaktor odborného časopisu Slavistica Vilnensis (od roku 1995) Valerij Nikolajevič Čekman (Čekmanas) – významný slavista, autor více než 200 odborných prací publikovaných v různých vědeckých periodikách Ruska, Běloruska, Litvy, Polska, Švédska, Norska, Makedonie, USA a dalších zemí. Vědecká komunita nejméně dvou zemí – Běloruska a Litvy – jej považuje za představitele své národní vědy; běloruští i litevští kolegové jej právem nazývají svým. Valerij Nikolajevič Čekman se narodil 25. října 1937 v Čerkaské oblasti na Ukrajině a absolvoval Kyjevské Suvorovovo vojenské učiliště (1955). Po vojenské službě se vzdal vojenské kariéry a roku 1958 nastoupil na obor ruské filologie Černovické univerzity, avšak roku 1963 musel studium přerušit kvůli konfliktu s vyučujícími kateder dějin KSSS, vědeckého komunismu a vojenské přípravy. Roku 1964 dálkově absolvoval Rostovskou univerzitu, roku 1965 nastoupil do aspirantury v Jazykovědném ústavu Akademie věd Běloruska (Minsk) a roku 1968 obhájil kandidátskou disertaci na téma Rozvoj opozic tvrdých a měkkých souhláskových fonémů v běloruském jazyce. Typologické a komparativně-historické zkoumání, věnovanou problémům běloruské 146 | IN MEMORIAM dialektologie; do roku 1979 pracoval v Jazykovědném ústavu jako vědecký pracovník. Roku 1979 se přestěhoval do Vilniusu a působil na katedře ruského jazyka VU (do roku 1989), poté se stal vedoucím katedry slovanské filologie. Roku 1982 obhájil na Moskevské státní univerzitě doktorskou disertaci o dějinách praslovanského jazyka (Typologické základy rekonstrukce), roku 1986 byl jmenován profesorem. Okruh vědeckých zájmů profesora V. Čekmana byl mimořádně široký. Již během studentských let se pod vlivem svého učitele a přítele O. Širokova, pozdějšího profesora Moskevské univerzity, začal zabývat indoevropeistikou; za tímto účelem studoval mnoho starověkých i moderních jazyků. Studium indoevropeistiky později podporoval známý odborník v tomto oboru, profesor Rostovské univerzity A. Savčenko. Studium v aspirantuře v Jazykovědném ústavu Akademie věd Běloruska předurčilo celou jeho další profesní činnost – hlavním směrem vědecké práce se stala slavistika, přesněji dějiny a dialektologie slovanských jazyků a dějiny balto-slovanských jazykových kontaktů od nejstarších dob do současnosti; jednou z jeho oblíbených činností se stal terénní výzkum bělorusko-litevského pohraničí a studium polských kresových nářečí na území Litvy a Běloruska. V jedné ze svých posledních prací se V. Čekman přiznal, že k výzkumu kresové polštiny jej „přiměl“ kolega ze sektoru V. Verenič: Doslova den po mé obhajobě v prosinci 1968 ke mně V. L. (Verenič — N. M.) přistoupil a přátelským tónem, který nepřipouštěl námitky — uměl tak mluvit a vzbuzovat téměř nepřekonatelný pocit důvěřivé poslušnosti — mi řekl, že musím co nejdříve vyrazit na expedici do Litvy, a jmenoval dvě obce, jejichž polská nářečí bylo třeba prozkoumat — Kolesniki (lit. Kalesninkai) a Lavariški (lit. Lavoriškės). Zadání bylo zcela jasné – připravit článek do sborníku „Polská nářečí v SSSR“. Krátce po tomto rozhovoru (v roce 1971) vyšla první práce V. Čekmana (ve spoluautorství s K. Gjulumjancovou) o polském nářečí městečka Vidzy a jeho okolí a roku 1973 se objevily ještě dva články ve výše zmíněném sborníku Polská nářečí v SSSR. K seznámení s Litvou však došlo dávno před „vysláním“ V. Vereniče. Litevština jej zaujala již během studentských let a od léta 1960 (po ukončení druhého ročníku) jezdil po tři roky každé léto do Litvy na expedice, aby studoval litevský jazyk a litevská nářečí. Roku 1963, po vyloučení z univerzity, měl dvě možnosti – odjet do Tádžikistánu studovat íránské jazyky, nebo se vydat do Litvy a pokračovat ve studiu litevštiny. Po prodiskutování situace s O. Širokovem hodil mincí – padla druhá možnost. Po nějaké době přijel V. Čekman do Litvy a získal práci učitele němčiny a ruštiny na šulenské osmileté škole (Ignalinská oblast). Pracoval zde asi dva roky, aktivně studoval litevštinu a poté i polštinu a zde se také poprvé seznámil s místními ruskými starověrci. Roku 1965 odjel do Lotyšska studovat lotyštinu – několik měsíců před nástupem do aspirantury pracoval jako učitel IN MEMORIAM 147 v obci Gajny v Prejļském okrese Lotyšska. V těchto letech se během jedné z cest do Vilniusu seznámil také se svou budoucí manželkou, Litevkou. Vědecké dědictví V. Čekmana obsahuje poměrně málo vlastních litevských studií – rozsáhlý článek o problémech litevského akaní (1977) a s ním související teze k VII. Mezinárodnímu kongresu baltistů o labializaci baltského *a v litevských nářečích, připravené společně s A. Girděnisem, několik článků o litevské etymologii, z nichž za nejvýznamnější lze považovat práci o litevském gudas (1999). Velkou pozornost, čas a síly věnoval studiu bělorusko-litevského pohraničí. Zajímala ho především litevská nářečí v Bělorusku (zejména Ramaškanský ostrov) a běloruská nářečí v Litvě (Pělasa aj.) – otázky fungování jazyků v těchto oblastech, mezijazyková interference a problémy výpůjček. Z metodologického hlediska je třeba zmínit program studia a popisu sociolingvistické situace (1997), publikovaný společně s L. Grumadiene, v němž byly zobecněny dlouholeté expediční zkušenosti z různých oblastí Litvy. Významnější je přínos V. Čekmana k aplikované litevistice. Redigoval druhé, opravené a doplněné vydání zásadního litevsko-ruského slovníku A. Lyberise (Lyberis A., Lietuvių–rusų kalbų žodynas, Vilnius, 1988; třetí vydání – 2002), podílel se na přípravě ruského vydání akademické Gramatiky litevského jazyka (Vilnius, 1985). Jeho největší zásluhou je však vytvoření učebnice litevštiny pro nelitevce společně s manželkou I. Adamavičjūtė-Čekmanė Litevština pro všechny (Lietuvių kalba visiems: Sekmė 1–5. Vilnius, 1992–1993; druhé vydání: Lietuvių kalba visiems – Литовский язык для всех, Vilnius, 1999; adaptovaná verze pro Poláky – Język litewski dla każdego, Kaunas, 1993) a učebního slovníku k ní (Lietuvių–rusų, rusų–lietuvių kalbų žodynas, Vilnius, 1993; druhé vydání – 1997). V této učebnici byl v Litvě poprvé uplatněn komunikativní princip výuky mateřského jazyka. V. Čekman připravil také soubor komunikativních cvičení – předpokládalo se, že budou vydána jako zvuková příloha k učebnici. Bohužel tento projekt nebyl dokončen a materiály zůstaly nepublikované. Obecně v prvních letech po obnovení nezávislosti Litvy vykonal mnoho pro posílení postavení litevského jazyka ve společenském životě země. Kromě toho neustále sledoval nejnovější literaturu o otázkách litevské jazykovědy a podle možnosti na ty nejdůležitější z nich živě reagoval podrobnými recenzemi, čímž přispíval k popularizaci litevistických výzkumů ve světě. Litevistikou v širokém smyslu slova se V. Čekman zabýval celý život. Litevský materiál je přítomen ve většině jeho publikací. Z „litevských“ projektů je třeba vyzdvihnout studium polských nářečí v Litvě, dějiny praslovanského jazyka a s nimi spojenou balto-slovanskou problematiku, výzkum ruských starověreckých nářečí Litvy a pouze v tezi formulovanou myšlenku existence baltského jazykového svazu (takzvaný Peipus-Bund). 148 | IN MEMORIAM Za jeden z prvořadých úkolů při studiu křesových polonismů v Litvě považoval V. Čekman objasnění hranic rozšíření polských nářečí v Kovenské a Vilenské Litvě a vytvoření příslušného sociolingvistického atlasu. Realizaci tohoto projektu zahájila společná expedice litevských a polských odborníků do jihovýchodní Litvy, kterou v říjnu 1989 zorganizoval Institut litevského jazyka a literatury (jak profesor vzpomínal, od prvních dnů expedice se stal jejím skutečným ideologem). Materiály této expedice byly shrnuty v kolektivní monografii Lietuvos rytai (Vilnius, 1993). Je autorem dvou článků (jeden spolu s L. Grumadiene) a mapy (jak se později ukázalo, předběžné) „Rozšíření jazyků v jihovýchodní Litvě na konci XX. století“. Upřesňování, oprava a detailní propracování této mapy byly náplní veškeré profesorovy další badatelské práce: organizování a provádění četných expedic se studenty a kolegy, vytvoření Centra etnolingvistických výzkumů bělorusko-polského pohraničí při katedře slovanské filologie Vilniuské univerzity aj. Výsledkem této práce byla mezinárodní konference Socio- i psycholingwistyczne uwarunkowania sytuacji językowej w Wilnie i na Wileńszczyźnie, která se v roce 1997 konala společně s Varšavskou univerzitou, a přibližně deset podrobných publikací o různých otázkách fungování polských nářečí v Litvě. Skutečným úspěchem a památníkem křesových polonismů je však vytvoření mnohahodinového zvukového archivu s nahrávkami živé polštiny z různých koutů Litvy a Běloruska, jakož i svědectví o fungování polského jazyka (často jen v dávné či nedávné minulosti) v tom či onom regionu, zaznamenaná litevsky nebo rusky. K hluboké lítosti neměl badatel dostatek času ani sil, aby shromážděný materiál sám zpracoval a publikoval. Fragmenty plánovaného atlasu jsou rozptýleny v jednotlivých publikacích věnovaných analýze sociolingvistické situace v tom či onom regionu kompaktního osídlení polsky mluvícího obyvatelstva. Terénní výzkumy v Litvě ukázaly, že původ a osud polskojazyčných areálů, které G. Turská vyčlenila již ve 30. letech XX. století, jsou různé. Zatímco polské ostrovy na území Vilenského kraje existují i dnes, mnohá centra křesových polonismů v rámci Kovenské Litvy do současnosti buď zanikla (jako v okolí Bejkaj), nebo se nacházejí na pokraji zániku. Největší zájem představují materiály odrážející jazykovou situaci podél demarkační linie z roku 1920. Nespornou zásluhou V. Čekmana je zachycení a publikace materiálů zanikajících či již zaniklých polských nářečí ležících severně od této linie. Je důležité zdůraznit, že jako jeden z prvních upozornil na to, že při rozšíření polského jazyka ve východní Litvě sehrála významnou (ne-li rozhodující) roli drobná šlechta. V. Čekman psal, že díky studiu křesových polonismů se do značné míry zformovaly jeho obecnělingvistické názory: „V jejich základu spočívá pochopení významu sociolingvistických procesů při vzniku a IN MEMORIAM 149 šíření jazykových změn a v konečném důsledku – ve formování nářečí a jazyků, jakož i jejich areálových vztahů. Slovansko-litevské pohraničí se pro mě stalo skutečnou laboratoří studia mechanismů a výsledků jazykových kontaktů“. Nasbírané zkušenosti z „polských kresových“ expedic a výzkumu byly později v plné míře využity při studiu ruských starověreckých nářečí v Litvě. Zájem V. Čekmana o místní ruská nářečí vznikl již během jeho studentských let, kdy budoucí profesor během nucené přestávky ve studiu pracoval jako učitel v obci Šolenai v Ignalinské oblasti – v jedné z oblastí kompaktního osídlení starověrců. V okolních starověreckých vesnicích tehdy shromažďoval materiál pro diplomovou práci. Bohužel se tato práce nedochovala. Vážný vědecký zájem o starověrecká nářečí a starověrectví jako sociokulturní fenomén se objevil v souvislosti se založením Interdisciplinární skupiny pro výzkum starověrectví v Litvě na Vilniuské univerzitě v roce 1996 (dnes jde o Asociaci badatelů starověrectví v Litvě). Zpočátku do Skupiny vstoupil jako zkušený terénní dialektolog, znalec ruských mateřských nářečí a běloruských a polských nářečí v Litvě. Tomuto projektu V. Čekman nepřikládal velký význam (alespoň pokud jde o dialektologii), protože se předpokládalo, že nářečí starověreckého obyvatelstva Pobaltí jsou jednak dobře zdokumentována a prozkoumána, jednak v poslední době silně narušena vlivem jak jazyků titulárního národa, tak vlastního ruského spisovného jazyka. První společná expedice Skupiny do severovýchodní Litvy v létě 1996 však předčila všechna očekávání. Především ohromila zachovalost ruského nářečí a jeho archaičnost ve vztahu k ruským mateřským nářečím. Ukázalo se, že starověrecká nářečí v Litvě do značné míry odrážejí stav ruských pevninských nářečí před 200–300 lety a že získaný materiál umožňuje nejen sledovat mechanismy jazykových změn, ale také zpřesnit jejich absolutní chronologii, což podnítilo další vědeckou práci. Profesor se s jemu vlastním nadšením a zaujetím zapojil do práce a brzy se stal vědeckým ideologem a faktickým vedoucím Skupiny. V období let 1996–2002 zorganizoval více než 10 expedic do všech oblastí kompaktního osídlení starověrců na území Litvy, do pohraničních oblastí Lotyšska a Běloruska, jakož i do Opočenského okresu Pskovské oblasti. Za tuto dobu vznikla fonotéka ruských starověreckých nářečí v Litvě, v níž jsou uloženy magnetofonové nahrávky nářeční řeči v rozsahu více než 400 hodin záznamu. Profesorovým úsilím byly obnoveny nepočetné magnetofonové nahrávky z 60.–70. let XX. století. Během těchto let publikoval více než 20 článků věnovaných problémům formování starověreckých nářečí v Litvě, jejich vztahům k ruským pevninským nářečím, významu údajů těchto starověreckých nářečí pro dějiny ruského jazyka a kontaktům starověreckého obyvatelstva s inovátory v různých oblastech Litvy – fakticky dokončil dvě monografie: jedna se týká otázek sociolingvistických (vnějších) dějin starověreckých nářečí, ve 150 | IN MEMORIAM druhé jsou představeny náčrty syntaxe těchto nářečí. Nespornou zásluhou V. Čekmana je: 1) zdůvodnění myšlenky primární a sekundární migrace starověreckého obyvatelstva Litvy a formování zón primárního a sekundárního osídlení; 2) vyčlenění několika zón (Zarajské, Rokiškiské, Ignalinsko-Vidzovské, Jonavské, Švenčionsko-Lyntupské) a areálů (vilniuského, radviliškiského a kelmeského) rozšíření starověreckého obyvatelstva a odpovídajících starověreckých nářečí, z nichž každý se vyznačuje vlastními rysy a zvláštnostmi kontaktů s autochtonním obyvatelstvem; 3) vyvrácení mýtu o novgorodsko-pskovském původu starověreckých nářečí v Litvě – lingvistické údaje umožňují tvrdit, že většina litevských starověrců jsou přistěhovalci z jihovýchodní části Pskovské oblasti a přilehlých území Tverské oblasti. Ukázal také, že myšlenka dávného bilingvismu vesnické starověrecké enklávy nemá faktický základ. Naopak, tak vysoký stupeň zachovalosti tradičního nářečí se vysvětluje právě monolingvismem většiny obyvatelstva a vysokým sociálním statusem nositelů dialektu v očích okolí. Je třeba poznamenat, že V. Čekman v polovině 90. let jako první mezi rusistickými dialektology hovořil o nutnosti studovat a vytvářet fonotéky ruských starověreckých nářečí v cizojazyčném (a jinověreckém) prostředí. Tuto myšlenku následně podpořil vedoucí oddělení dialektologie Ústavu ruského jazyka RAN L. L. Kasatkin – v současnosti se výzkum ruských starověreckých nářečí stal jedním z hlavních témat jeho sektoru. Zvláštní místo ve vědeckém životopise profesora V. Čekmana zaujímá historie praslovanského jazyka a balto-slovanských jazykových kontaktů. Základní práce k této problematice byly publikovány ve druhé polovině 70. let a první polovině 80. let. Historické fonetice praslovanského jazyka je věnována samostatná monografie (1979); její hlavní teze se staly základem druhé disertace, obhájené na Moskevské univerzitě v roce 1982. Aktivní využití litevského (baltského) materiálu umožnilo V. Čekmanovi nově nahlédnout na mnohá „věčná“ témata slovanské srovnávací historické jazykovědy. Novost jeho prací spočívala také v tom, že trval na nutnosti ověřovat každé tvrzení diachronního výzkumu typologickými údaji. Vědecké myšlení V. Čekmana se vždy vyznačovalo úžasným smyslem pro realitu; problémy viděl dříve a ostřeji než kdokoli jiný a vytyčoval perspektivy dalšího výzkumu. Podle profesorova ústního přiznání právě „vědecká bezbřehost“ ve vztahu k „ověřitelnosti“ těch či oněch hypotéz ve srovnávací historické jazykovědě přispěla k tomu, že zanechal studia indoevropeistiky a balto-slovanské problematiky a vrátil se k dialektologii, především ostrovní, v oblasti intenzivních jazykových kontaktů. Profesor V. Čekman udělal pro rozvoj humanitních věd v Litvě velmi mnoho. Fakticky vytvořil litevskou (vilniuskou) školu slavistiky, pod IN MEMORIAM 151 pod jeho vedením nebo za jeho bezprostřední účasti v roli konzultanta bylo obhájeno přibližně deset doktorských disertací na různá témata kulturního dědictví Velkoknížectví litevského, slovanské a litevské etymologie, slovanské a litevské dialektologie aj.; jím redigovaný časopis Slavistica Vilnensis podle hodnocení zahraničních odborníků splňuje nejvyšší požadavky současné vědy. Valerij Nikolajevič miloval život i svou práci a o tento cit se štědře dělil s okolím. Materiály, které shromáždil během četných expedic a zaznamenal na magnetofonové pásky, jsou nevyčerpatelné; budoucí badatelé v nich najdou mnoho zajímavého v prostých vyprávěních „babiček a dědečků“ o sobě a o minulém životě. Fonotéka vytvořená rukama profesora zůstane po mnoho let památníkem odcházejícímu venkovskému obyvatelstvu Litvy, Ruska a Běloruska a z jejích kazet budou zaznívat nejen živé hlasy venkovských obyvatel, ale také živý hlas vnímavého a zaujatého sběratele, dialektologa, znamenitého vědce, Mistra – Valerije Nikolajeviče Čekmana. Naděžda Morozovová Vilnius