Berthold Forssman. „Lettische Grammatik“

RECENZIJOS | 121 kritická vydání jednotlivých částí KN, ačkoli jde o nesmírně obtížnou a pečlivou práci. Těmito zde vyslovenými, někdy snad i příliš subjektivními poznámkami bylo především zamýšleno upozornit editorku na to, co by bylo vhodné v budoucích kritických vydáních upřesnit a čím se podrobněji zabývat. A budou-li tyto poznámky alespoň trochu užitečné, znamená to, že jejich autor dosáhl svého cíle. LITERATURA A PRAMENY BIRŽIŠKA, V. 1990: Aleksandrynas 1, Vilnius: Sietynas. Clavis Germanico–Lithuana 1997. Rankraštinis XVII amžiaus vokiečių–lietuvių kalbų žodynas. I dalis: A–E, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. KAVALIŪNAITĖ, G. 2003: Samuelio Boguslavo Chylinskio Naujojo Testamento vertimo santykis su originalais. Daktaro disertacija, Vilnius. KREGŽDĖ, J. 1978: Lietuvos reformatu raštija, Chicago: Devenių kultūrinio fondo leidinys. Lexicon Lithuanicum 1987. Rankraštinis XVII a. vokiečių–lietuvių kalbų žodynas, Vilnius: Mokslas. LUKŠAITĖ, I. 1999: Reformacija Lietuvos Didžiojoje Kunigaikštystėje ir Mažojoje Lietuvoje, Vilnius: Baltos lankos. LUKŠAITĖ, I. 2001: Knygos nobanžystės (1653) parengimo kultūrinė aplinka. Knyga nobanžystės krikščioniškos (1653), XVII a. Lietuvos kultūros paminklas, Kėdainiai: Kėdainių krašto muziejus, 4–29. NEPOKUPNAS, A. 1994: M. Mažvydo „Katekizmo“ – bylojančio vadovėlio (knygelių) vaizdas istorijos ir kultūros kontekste. Protestantizmas Lietuvoje: istorija ir dabartis, Vilnius: Apyaušris, 70–77. RUBŠYS, A. 1995: Raktas į Senąjį Testamentą 1, Vilnius: Katalikų pasaulis. Juozas Karaciejus Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva Přijato 12. 12. 2004 BERTHOLD FORSSMAN LOTYŠSKÁ GRAMATIKA Dettelbach: J. H. Röll, 2001, 418 p., ISBN 3-89754-194-7 (Münchener Studien zur Sprachwissenschaft, Beiheft 20) Gramatika Bertholda Forssmana Latyšská gramatika je, jak se uvádí v jejím „Předmluvě“, určena nejen indoevropeistům a baltistům, ale také slavistům a dalším lingvistům, kteří se zajímají jak o současný latyšský spisovný jazyk, tak o jeho historickou gramatiku. Navzdory pozdnímu písemnému doložení jsou baltské jazyky vzhledem ke své fonetice a dobře zachovanému flektivnímu systému považovány za velmi archaické. Autor gramatiky rovněž uvádí, že Gramatika latyšského jazyka Janise Endzelīnse, vydaná roku 1923, Latyšská gramatika byla a stále je nenahraditelnou vzorovou příručkou, pro začátečníka učícího se latyšsky je však příliš podrobná, v praxi obtížně použitelná a není propojena se současným latyšským spisovným jazykem. Gramatika B. Forssmana, která je předmětem recenze, proto představuje jakýsi most mezi současným latyšským spisovným jazykem a jeho historickým pojetím; její synchronní kapitoly mohou zájemci o latyštinu posloužit jako úvod. Autor gramatiky také zdůrazňuje, že znalost litevštiny je pro indoevropeisty nezbytná, proto jsou v diachronních kapitolách kontrastivně využívána litevská jazyková data, avšak, 122 | RECENZIJOS na rozdíl od historické srovnávací gramatiky baltských jazyků se do popředí klade latyština a její data. V první kapitole „Latyšský jazyk“ se pojednává nejen o latyšské, ale také o baltské etnogenezi a historii a charakterizuje se postavení baltských jazyků v indoevropské jazykové rodině – to vše s hlubokou znalostí oboru a výbornou orientací v poměrně složitém historickém vývoji jednotlivých větví indoevropských jazyků. Autor se dobře orientuje v nejnovějších metodách a výsledcích výzkumu historické srovnávací indoevropeistiky (například stručně představuje laryngální teorii) a oprávněně se nebojí využít je k objasnění vývoje nejen latyštiny, ale i baltských jazyků. Druhá kapitola „Fonetika a fonologie“ (s. 67–104) začíná charakteristikou pravopisu a ortografie; popisuje jejich proměny a přechod od německého pravopisu k dnešní pravopisné soustavě kodifikované Mühlenbachem a Endzelīnsem (s. 67–72). Poté následuje popis výslovnosti hlásek spisovné latyštiny (samohlásek a souhlásek, s. 72–76), doplněný příklady z němčiny, které přibližně odpovídají latyšským hláskám, aby se čtenář, jehož mateřštinou je jiný jazyk, mohl lépe zorientovat (např. lat. ū ve slově ūdens se vyslovuje jako něm. Uhr [s. 73]). Větší část druhé kapitoly se historickosrovnávací metodou zabývá změnami a vývojem latyšských hlásek a fonémů. Při popisu morfologické struktury latyštiny, jíž je věnována největší kapitola „Morfologie“ (s. 109–227), autor oprávněně rozlišuje dvě roviny – synchronní a diachronní (s. 109). Vysvětluje tvoření jmenných kmenů a kategorie rodu, pádu a čísla. Pozornost si zaslouží autorova myšlenka, že jména s kmenem na ė, právem považovaná za baltskou inovaci, mohou svým původem souviset s archaickým kmenem ide. -ih₂ / -i̯āh₂, tj. s třídou podstatných jmen, k níž náleží staroindické devī „bohyně“ (s. 110). Bylo by logické odvozovat baltský kmen na ē z *-(i)jā- přes mezistupeň *-(i)jē- (s. 125). Podrobně a systematicky je popsána také struktura slovesa a její dějiny. Autor tvrdí, že kentumové reflexy se v baltských jazycích objevily mimo jiné možná i vlivem germánských jazyků. V jednotlivých případech tomu tak samozřejmě mohlo být. Přítomnost kentumových prvků v baltských jazycích (např. litev. pekus: staroind. paśú) by však měla být vysvětlována periferním postavením baltských dialektů v indoevropském jazykovém areálu. Ostatně upozorňuje na to i sám autor gramatiky (s. 23). Domnívá se, že baltské, slovanské a germánské jazyky ve starověku tvořily komunikační kontinuum s mnoha izoglosami a pravděpodobně pocházejí z téhož severního dialektu indoevropského prajazyka; správně zdůrazňuje, že hranice kentum / satəm, která jednak odděluje baltské a slovanské jazyky a jednak germánské jazyky, je druhořadým jevem (s. 25). Zajímavá je také autorova myšlenka, že indoevropský prajazyk rozlišoval na konci slova opozici intonací (cirkumflexu a akutové intonace). Baltské a slovanské jazyky tuto opozici rozšířily i do nitra slov (s. 27). Zde je třeba dodat, že vznik opozice intonací v baltských a slovanských jazycích mohl souviset se zánikem opozice krátkých a dlouhých diftongů (např. ai: āi > ai̯: āi̯). Autor zastává v slavistice rozšířený názor, že de Saussurův zákon působil i ve slovanských jazycích (s. 28). Jde ovšem o kontroverzní tvrzení. Přízvuk v ruském tvaru nom. sing. рука́ (oproti acc. sing. ру́ку) se přesunul na koncovku pravděpodobně ze stejného důvodu jako v tvarech gen. sing. руку́ a dat. sing. руке́, sotva však kvůli akutové koncovce v tvaru nom. sing. рука́. B. Forssman poměrně výstižně představuje postavení baltských jazyků v indoevropské jazykové rodině. Recenzovaná gramatika podává přehled společných jevů baltských a slovanských jazyků v oblasti akcentuace, fonetiky, morfologie, tvoření slov, lexika i syntaxe. Nezamlčuje ani poměrně zásadní rozdíly, například v oblasti slovesné morfologie. Podle autorova názoru tyto RECENZIJOS | 123 Rozdíly naznačují, že areál baltských a slovanských jazyků netvořil jednotný celek (kein einheitlicher Block); baltské a slovanské jazyky pravděpodobně pocházejí z téhož praindoevropského dialektu a vytvořily kontinuum, v němž vznikaly a šířily se inovace, ne vždy však zasahovaly celý areál; většina individuálních novotvarů těchto jazyků vznikla během dlouhého období od rozpadu jazykového svazu (des Sprachverbandes) až do prvních písemných záznamů, tedy do 9. století n. l. (s. 31–32). B. Forssman ve své gramatice opakuje tezi K. Būgy, že baltské kmeny, vytlačované Slovany, kteří vtrhli z jihu, ustoupily ze svého jihovýchodního území do oblastí při Baltském moři. První přišli k Baltskému moři předkové Prusů, přibližně v 5. století př. n. l., mnohem později (asi v 5. století n. l.) pak Kuršové. Výzkum hydronymie území obývaného Balty (W. Schmid a další) a archeologické údaje však umožňují soudit jinak. Hydronyma někdejšího Pruska, Litvy a Lotyšska tvoří součást staroevropské hydronymie, a proto zde finské kmeny pravděpodobně nežily (s. 46). V. Toporov a O. Trubačev ve své slavné studii dospěli k závěru, že baltské kmeny v Horním Dněpří byly asimilovány Slovany, kteří sem přišli z jihu (Toporov, Trubačev 1962). Proto zřejmě stále platí tvrzení A. Bezzenbergera, že východní Baltové zde žili již od doby bronzové. Z uvedeného názoru vyplynulo také další Forssmanovo tvrzení, totiž že dosud není jasné, zda Tacitovi Aestii skutečně označují Balty (ob es sich dabei tatsächlich um Balten gehandelt hat) (s. 18). Převládající názor badatelů je, že Tacitovi Aestii byli jižními pruskými kmeny (literaturu viz Karaliūnas, Bammesberger 1998). Autor upřednostňuje termín Prußisch, aby se předešlo nejasnostem, protože užití termínu Altpreußisch může vyvolat asociaci s výrazem užívaným v německé literatuře (Ostpreußisch), který označuje dialekt němčiny. Několik poznámek k výkladu jednotlivých témat v gramatice. Zájmenné tvary v avestštině mana, staroslověnštině mene a staré litevštině mane – genitiv singuláru! – jsou považovány za výsledky disimilace, které se vyvinuly z praindoevropského *meme (s. 33), srov. védský genitiv singuláru mā́ma. Zdá se, že tomu bylo spíše naopak – védská forma může být výsledkem asimilace a pocházet z praindoevropského *mene (Szemerényi 1980: 229, Meiser 1998: 157). Pro praindoevropský prajazyk lze s velkou pravděpodobností rekonstruovat lexémy litevsky sūnus, staroslověnsky synъ, staroindicky sūnuḥ; litevsky vyras, lotyšsky vīrs, staroindicky vīrāḥ s dlouhými samohláskami v kořeni, zatímco krátké samohlásky v gótském sunus, latinském vir, staroirském fer a starohornoněmeckém wer mohou být výsledkem zkrácení podle Dybova zákona – samohlásky ū ir ī se mohly zkrátit v slabice před přízvukem, tedy v italickém *uiro- < *u̯īró (Meiser 1998: 75). Není přesné rekonstruovat pro baltský prajazyk tvary jako například *žeḿia- (s. 38), *ākis (s. 47), *ākmenes, *āvis, *pātis (s. 98), *sākāu (s. 104), *mēdija- (s. 106), neboť krátké samohlásky pod přízvukem tehdy ještě pravděpodobně nebyly prodlouženy, a proto by bylo přesnější zapisovat *žeḿia, *ākis, *ākmenes, *āvis, *pātis, *sākāu. Gravis označuje místo přízvuku a krátkost samohlásky – v litevštině se tak běžně zapisuje, srov. kìtas, bùtas, kàsti, nèšti). Správně jsou však rekonstruovány přízvuky a intonace, například protobaltský nom. sing. *dei̯uas, 3. os. préz. *eī́ti (s. 98). Jako vhodnější protějšky lotyšských sloves bāudīt ‚poznat‘ (přesnější význam je ‚zkoumat, zkoušet, odvážit se‘) a baūdīt by bylo namístě uvést litevská slovesa téhož kmene baūdytis (-osi, -ėsi) ‚připravovat‘ a baudyti (-o, -ė) ‚pobízet, podněcovat‘, nikoli však litevské baudinti (s. 88). Vyskytují se chyby: litevský genitiv plurálu slova medùs je medų̃, nikoli *medų (s. 51); litevský genitiv plurálu slova ėžys je ėžių̃, nikoli *ėžių (s. 96); -st- nemůže pocházet z praindoevropského *-sk- (s. 90). Po přehledu každého slovního druhu následuje bibliografie, což čtenáři velmi usnadňuje orientaci. Neopomíjí se slovotvorba a syntax – těm jsou věnovány čtvrtá (s. 229–263) a pátá (s. 264–340) kapitola. V příloze (s. 341–357) najdeme seznam o-kmenů a atematických sloves s jednoslabičným infinitivem. Čtenář zde nalezne seznam zkratek (s. 357– 124 | RECENZIJOS 359), věcný rejstřík (s. 389–396) a vysvětlivky ke speciálním znakům (s. 396). Slovní rejstříky jsou na s. 360–388, bibliografie na s. 397–418. Po přehledu recenzované gramatiky lze konstatovat, že Bertholdova Forssmanova Lettische Grammatik je nejen moderně napsanou učebnicí lotyštiny a jejích dějin určenou cizincům, ale zároveň i vědeckou prací – cenným příspěvkem k historické srovnávací gramatice baltských jazyků. LITERATŪRA KARALIŪNAS, S., BAMMESBERGER, A. 1998: Zu Fragen nach der ethnischen Identität der Aisten. Bammesberger, A., Hrsg., Baltistik: Aufgaben und Methoden, Heidelberg: Winter. MEISER, G. 1998: Historische Laut- und Formenlehre der lateinischen Sprache, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. SZEMERÉNYI [Семереньи], O. 1980: Введение в сравнительное языкознание. Перев. Б. Абрамова, Москва: Прогресс. ТОПОРОВ, В. Н., ТРУБАЧЕВ, О. Н. 1962: Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья, Москва: Наука. Simas Karaliūnas Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva Gauta 2004 12 14