Dėl galūnių ir kamiengalių

Pastabos O koncovkách a kmenových zakončeních Tyto řádky mě podnítil napsat komentář prof. Vytautase Ambrazase otištěný v tomto čísle ALL (s. 109–111) k článku Jolanty Vaskelienė (Vaskelienė 2006), který vyšel v 54. čísle ALL12. Autorka zmíněného článku se na základě návrhu některých autorů považovat zakončení tvarů 3. osoby litevských sloves -a, -i, -o ze synchronního hlediska za koncovky pokusila tento přístup uplatnit při popisu participií a gerundií. Tento pokus důsledně promyslet důsledky zvolené interpretace určitého jevu pro jiné oblasti gramatického popisu je nepochybně užitečný a praktikuje se příliš zřídka. Podle Vytautase Ambrazase však byla analýza, o niž se autorka článku opírá, v odborné literatuře široce diskutována a odmítnuta. Prof. Ambrazas připomíná práce Vlada Žulise a Tatjany Bulyginové, v nichž „... bylo přesvědčivě prokázáno, že systém časování litevských sloves lze synchronně transparentně a důsledně popsat pouze tehdy, považujeme-li zakončení tvarů 3. osoby za vokalická kmenová zakončení; pokusy změnit je v koncovky by časování zatemnily množstvím umělých flexí“ (s. 110). Popis, v němž jsou zakončení tvarů 3. osoby považována za kmenová zakončení, skutečně může působit úsporněji, a proto i lépe než popisy, které je považují za koncovky. Je však možné jeho přednost „přesvědčivě prokázat“, problém tím definitivně vyřešit a navždy ukončit diskuse o této otázce? To se zdá pochybné. Mimochodem, vyřešením jedné otázky se objeví další. Když do slovesné deklinace znovu zavedeme kmenová zakončení, nevyhnutelně se nabízí otázka: proč je nezavést také do deklinace podstatných jmen? Autoři Mluvnice současné litevštiny (dále: DLKG) zavedli do slovesného časování kmenová zakončení, která byla v Akademické gramatice vypuštěna, ale neodhodlali se popsat skloňování podstatných jmen podle podobného principu. Ve tvarech vyr-a-ms, žmon-o-ms, šun-u-ms, gėl-e-ms, av-i-ms zůstávají samohlásky a, o, u, ė, i v popisu uvedeném v této mluvnici součástí nedělitelných koncovek, stejně jako tomu bylo v Akademické gramatice. Protože neznáme zákulisí vzniku DLKG, můžeme pouze spekulovat, proč byly pro popis podstatných jmen zvoleny jiné principy než pro popis sloves. Lze se domnívat, že určitou roli mohly hrát čistě statistické argumenty. Počet tvarů, v nichž historické kmenové zakončení zůstává neporušené a snadno rozpoznatelné, je totiž relativně vyšší v časování než ve skloňování. V přítomném čase slovesa vesti 12 Rád bych zde poděkoval dr. O. Vaičiulytė-Romańczuk (Varšavská univerzita), s níž jsem měl nedávno příležitost diskutovat o otázkách litevské slovotvorby. Tyto diskuse mi pomohly formulovat některé myšlenky vyjádřené v těchto poznámkách. 112 Pastabos V paradigmatu z pěti skutečně odlišných tvarů tři (60%) zachovávají neporušený kmenotvorný vokál -a- (vedu, vedeme, vedete), pouze dva jej slučují s koncovkou (vedu, vedeš). V paradigmatu substantiva květina zachovává ze maximálně třinácti různých tvarů (vokativ plurálu se vždy shoduje s nominativem) sedm (o něco méně než 54%) neporušený kmenotvorný vokál -ė- (sg. květina, květiny, květině, pl. květiny, květinám, květinami, květiny); v ostatních případech je pro práci se samohláskou kmenotvorného vokálu nutné zavést další morfonologická pravidla. Rozdíl není příliš výrazný, avšak u ostatních deklinací jsou výsledky o něco horší: u kmenů na -o- (lípa, dat. pl. lípám) si samohlásku -o- zachovává pouze 46% tvarů. To vše jsou samozřejmě jen domněnky: nevíme, zda autoři DLKG vůbec zvažovali možnost popsat alternace substantiva a slovesa podle stejných principů, tedy na základě kmenotvorných vokálů. Patrně články Bulyginy a Žulise podnítily autory ke změně popisu slovesa, zatímco otázka sjednocení popisu alternací slovesa a substantiva nebyla vůbec otevřena. Takovou možnost by však bylo třeba zvážit z několika důvodů. Vzhledem k uvedeným statistickým rozdílům by bylo možné smířit se s rozdílným přístupem ke slovesům a podstatným jménům a zavést kmenová zakončení pouze do popisu slovesného časování. K přehodnocení popisu podstatných jmen však vybízí ještě jedna složitá otázka litevské gramatické tradice: takzvaná koncovková derivace. Tento pojem je zvláštním rysem litevské gramatiky – tento termín je téměř nemožné přeložit do jiných jazyků. Odkud se vzal? Autor těchto řádků neprovedl důkladné studie tradice popisu litevské slovotvorby, ale tvrdit, že vznikla zrušením kmenových zakončení podstatných jmen, snad není příliš riskantní. Protože se zakončení slova stiklius -us synchronně považuje za koncovku, je nutné dojít k závěru, že se toto slovo od základového slova stiklas liší pouze jedním prvkem – koncovkou. Při srovnání slova belangė se základovým slovem langas se rozlišují dva slovotvorné prostředky – předpona a koncovka. Tento popis se na první pohled zdá přesvědčivý, skrývá se v něm však určitý paradox: protože každý pád má jinou koncovku, má slovo stiklius ve skutečnosti nikoli jeden, ale třináct různých slovotvorných prostředků – pro každý pád jiný, s výjimkou vždy shodných koncovek nominativu a vokativu množného čísla. O této komplikaci se obvykle nepřemýšlí: říká se, že ve slově lepkavý se jako slovotvorný prostředek užívá koncovka -us, avšak ve skutečnosti se zde pracuje s abstraktní, „zobecněnou“ koncovkou („koncovka -’us nebo koncovky téže paradigmatu, které jí odpovídají“). Že se v takových případech míní souhrn pádových koncovek podstatného jména, explicitis verbis zdůrazňuje Urbutis (1978: 221). Takové upřesnění formulace však podstatu věci nemění: místo toho, aby se pracovalo s konstantou společnou všem ohýbaným tvarům 113 Pastabos …společným slovotvorným rysem se slovotvorný prostředek směšuje s prvkem, který se mění podle gramatické kategorie – s koncovkou, a výsledkem jsou různé slovotvorné prostředky pro každý pád a obě čísla. Této vadné konstrukci by se dalo vyhnout oddělením kmenotvorného zakončení od koncovky; to je společné všem pádům a oběma číslům. V takovém případě by ve slově stiklius byl použitým slovotvorným prostředkem přechod kmenotvorného zakončení (-a- → -’u), zatímco koncovka by zůstala stejná. Pro odvození slova belangė by byly charakteristické dva prostředky – předpona be- a kmenotvorné zakončení -ė-; v nominativní podobě belangė by koncovka nebyla (protože nominativní tvary jsou stejně jako tvary 3. osoby slovesa v jeho paradigmatu rovněž neoznačené, působí to zcela přirozeně). Ve prospěch takového způsobu popisu lze uvést ještě jeden argument: částečně se již používá i v popisu slovotvorby litevštiny, jen je zastřený. V čem se z hlediska slovotvorby liší slova karalienė a kiauliena? Podle DLKG příponami: v jednom případě -ienė (s. 142), ve druhém -iena (s. 141). To je však zjevně v rozporu s popisem skloňování podstatných jmen uvedeným v téže gramatice: vždyť -ė a -a jsou koncovky, takže přípona je u obou slov společná. Může být koncovka součástí přípony? Patrně by to tak být nemělo, ale pokud bychom se dohodli, že slovotvorné prostředky slov karalienė a kiauliena sestávají z přípony sensu stricto a kmenotvorného zakončení, dostaneme dvě různé slovotvorné kombinace -ien-ė- a -ien-o-, jimž lze přiřadit různé slovotvorné významy. Tak se fakticky také postupuje, když se rozlišují přípony -ienė a -iena. Jenže tím se odporuje popisu skloňování uvedenému na jiném místě (podle něhož -a a -ė jsou koncovky) a v podstatě také pojmu „tvoření koncovkami“. Při srovnání slov belangė (: langas) a kiauliena (: kiaulė) je vidět, že se v obou případech mění skloňovací třída, avšak v jednom případě se tato změna považuje za slovotvorný prostředek, zatímco v druhém se ignoruje a znak skloňovací třídy se připojuje k příponě. Rozpory v samotném pojetí gramatiky zůstávají zastřené a obvykle si jich nikdo nevšímá (ačkoli Urbutis 1978: 222 se o této věci krátce zmiňuje). Zde předložený návrh znovu zavést kmenotvorná zakončení také do skloňování podstatných jmen není jedinou možnou variantou. Místo práce s kmenotvornými zakončeními by bylo možné pracovat s abstraktním slovotvorným rysem bez fonetické realizace – přeřazením do jiného skloňovacího typu. Urbutis (1978: 221) již vedle „tvoření koncovkami“ navrhl také termín „paradigmatizace“. Termínu „paradigmatizace“ používá například Smetona (2005). Co však je paradigm(at)izace? Sama paradigma, nebo změna paradigmatu? Je-li to sama paradigma, objevuje se určitá komplikace, protože pak nezůstávají žádná slovot- 114 Pastabos vorně neodvozená slova. Soubor koncovek pak plní nejen funkce tvarotvorné, ale i slovotvornou. Skloňovací koncovky podstatného jména brolis od kmene brol’- odvozením vytvářejí podstatné jméno brolis, ačkoli zde není snadné vymezit slovotvorný význam. Na druhou stranu, pokud je slovotvorným rysem změna paradigmatu, značně se komplikuje také popis slovotvorby. Při určování slovotvorných prostředků slov bro­lelis, vaikelis, sūnelis totiž obvykle nepřemýšlíme o tom, ke kterým paradigmatům patří základová slova brolis, vaikas, sūnus: přípona mechanicky určuje typ skloňování nezávisle na skloňovacím typu základového slova. Pokud však při posuzování vztahu mezi slovy langas ir belangė považujeme změnu typu paradigmatu za slovotvorný prostředek, musíme stejně postupovat i v případě vaikelio (← vaikas). Tím se popis značně komplikuje, neboť je třeba do něj zahrnout mnoho zbytečných, stoprocentně předvídatelných informací, například to, že skloňovací paradigma zdrobnělé podoby vaikelis se liší od paradigmatu slova vaikas. Visa tai turint omenyje, ne toks jau blogas atrodo senas, dar Skardžiaus (1943) taikomas principas, kai (kad ir nenuosekliai) išskiriami tokie dar ybiniai elementai, kaip -ja- (aukštis ← aukštas), -ju- (anglius ‚anglininkas, Köhler‘ ← anglis), arba (kai kamiengalis sudaro kompleksinį vienetą su priesaga) -ala- (augalas), -inja- (sidabrinis) ir pan. Tokia traktuotė gali atrodyti pernelyg istorinė, tačiau ne mažiau istoriškai motyvuotas yra teiginys, jog formoje augu slypi kamiengalis -a-. Panašiai, kaip ir veiksmažodžių asmenuotės atveju, sprendimas įsivesti kamiengalius į daiktavardžio linksniuotės aprašą galėtų būti motyvuojamas ne prielaida, jog sinchroninis aprašas turėtų sutapti su istoriškai pagrįstu, o siekiu dabartinės lietuvių kalbos kaitybinę ir darybinę morfologiją aprašyti paprastai ir neprieštaringai. Daiktavardžio atveju tokio aprašo privalumas būtų trigubas: (i) pačios daiktavardžio kaitybos aprašas įgytų tuos pačius „skaidrumo ir nuoseklumo“ požymius, kuriuos prof. Ambrazas pripažįsta ir pabrėžia veiksmažodžio asmenuotės atveju, (ii) daiktavardžio ir veiksmažodžio kaitybos aprašai būtų paremti vienodais principais, (iii) paprastesnis taptų žodžio darybos aprašas ir neliktų prieštaravimų, kai tas pats segmentas -ė- tos pačios gramatikos puslapiuose vienur laikomas galūne, o kitur – priesagos (-ienė) dalis. Autoři DLKG se rozhodli těchto výhod nevyužít a jejich rozhodnutí zde nehodláme kritizovat. Nevidíme však důvod tvrdit, že řešení uplatněná v této gramatice jsou průhlednější a důslednější než ta, která jsou použita v článku Jolanty Vaskelienė. Naopak: přístup, podle něhož jsou zakončení jak tvaru augal-a-ms, tak tvaru aug-a (-ams a -a) koncovkami, je důslednější než přístup autorů DLKG, podle něhož je koncovkou pouze zakončení prvního tvaru -ams. 115 Pastabos BIBLIOGRAFIJA DLKG – Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. 4-oji papildyta laida. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Skardžius, P. 1943/1996. Lietuvių kalbos žodžių daryba. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 1943. Perspausdinta: Rinktiniai raštai 1, par. A. Rosinas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996. Smetona, A. 2005. Pagrindinių darybos būdų skyrimo klausimu. Acta Linguistica Lithuanica 52, 83–89. Urbutis, V., 1978. Žodžių darybos teorija. Vilnius: Mokslas. Vaskelienė, J. 2006: Dėl esamojo ir būtojo kartinio laiko dalyvių bei padalyvių darybos ir morfeminio skaidymo. Acta Linguistica Lithuanica 54, 83–93. Axel Holvoet Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva Dėl sintaksinio dviprasmiškumo ir teminės-reminės struktūros Su Rolando Mikulsko „Pastabomis dėl sintaksinio dviprasmiškumo sąvokos“ (šis ALL numeris, pp. 1–53) papolemizuoti paskatino ne tik straipsnio pavadinime minėtas klausimas, bet ir „kiti susiję dalykai“, ypač šių eilučių autoriaus 2003 m. (remiantis Bogusławskio 1977 m. koncepcija) suformuluotos aktualiosios skaid os koncepcijos kritika. Diskusija čia paliečia fundamentalius kalbos gramatinės sandaros klausimus, ir Mikulsko pastabos iškelia fundamentalias problemas. Visų pirma dėl sintaksinio dviprasmiškumo: Rolando Mikulsko nuomone, mūsų aptariama konstrukcija Onutės žalios akys negalinti būti įvertinta kaip sintaksiškai dviprasmiška, nes ji turinti ryškią, tik šiai konstrukcijai būdingą reikšmę; sintaksinis dviprasmiškumas implikuojąs ir semantinį dviprasmiškumą, kurio čia kaip tik nepastebime. Kognityvinėje lingvistikoje, iš kurios pozicijų Mikulskas kritikuoja mūsų analizę (panašiai kaip ir konstrukcijų gramatikoje, kurią galima laikyti kognityvinės 116