„Lauryno Ivinskio lenkų–lietuvių kalbų žodynas“

JONAS PALIONIS Vilniaus universitetas Oblasti vědeckého výzkumu: dějiny litevského spisovného jazyka, onomastika. POLSKO-LITEVSKÝ SLOVNÍK LAURYNA IVINSKÉHO Připravila Ona Kažukauskaitė Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2010, 524 p. + kompaktinis diskas. ISBN 978-609-411-052-8 Dosud se vydávání litevských slovníků (přesněji – trojjazyčných a dvojjazyčných slovníků s litevskými hesly či vysvětlujícími slovy) omezuje převážně na 17.–18. století a území Malé Litvy. Nejvíce se zde zasloužil Vincentas Drotvinas, který připravil k vydání dokonce tři rozsáhlé rukopisné slovníky: anonymní Lexicon Lithuanicum (1987), Clavis Germanico-Lithwana připisovaný Fridrichu Pretorijovi (1995–1997) a první, německo-litevskou část slovníku Lexicon Germanico-Lithvanicum et Lithvanico-Germanicum Jakuba Brodovského (2009). V někdejším Litevském velkoknížectví se kromě faksimilových vydání dvou trojjazyčných slovníků Konstantina Sirvyda (1979 a 1997), připravených Kazimierasem Pakalkou, žádné další slovníky neobjevily, protože tam žádné nebyly. Teprve od počátku 19. století, s nástupem litevského národního hnutí, se začaly psát dvojjazyčné a trojjazyčné slovníky; značná část jejich rukopisů se ztratila, dostala se do cizích zemí nebo v našich knihovnách dosud čeká na vydání. Jako první se této příležitosti dočkal třídílný polsko-litevský rukopisný slovník Simona Daukantase, napsaný kolem roku 1856 a připravený k tisku Giedriusem Subačiusem (vydán v letech 1993–1996). Nedávno vyšel také druhý polsko-litevský rukopisný slovník z tohoto období, jehož autorem byl významný lidový osvětář, pedagog a autor proslulých kalendářů („metskaitlių“) Laurynas Ivinskis (1811–1881). Rukopis slovníku se uchovává v Krakově, v knihovně Polské akademie věd (signatura – 2232). Širším vrstvám litevských badatelů proto nebyl přístupný, přestože jde o velmi zajímavou a cennou památku litevské lexikografie (dále označovanou zkratkou IŽ). IŽ k vydání připravila pracovnice Ústavu litevského jazyka Ona Kažukauskaitė. Z její předmluvy, nazvané nepříliš zdařilým novotvarem autora slovníku „Pagar- 180 Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV Lauryno Ivinskio lenkų-lietuvių kalbų žodynas „stařena“, je vidět, že při přípravě slovníku k vydání hrály mimo jiné roli i jisté její sympatie k rodákovi: autor slovníku i jeho editorka byli údajně pokřtěni v témže kostele v Šilalė. Tento motiv ovšem nebyl nejdůležitější, přispěl však k tomu, že nyní máme k dispozici rozluštěný text Ivinského slovníku s kompaktním diskem, který umožňuje počítačově přepsaný text ověřit. Pro publikaci byl zvolen formát in folio, v němž jsou (zřejmě z úsporných důvodů) spojeny čtyři strany originálu ve formátu in quarto. Obsah publikace tvoří kromě „Předmluvy“ dva články (jeden editorky, druhý polské lingvistky Małgorzaty Kilar (Margarita Kiliarė)) s jejich litevskými a polskými resumé a seznamy literatury (s. IX–XLI), oddíl „Zásady přípravy rukopisu“ (s. XLIII–XLIV), seznam zkratek používaných Ivinským (s. XLV–XLVI), přepsaný text IŽ s místy vloženými digitálními faksimilemi jednotlivých stran nebo jejich částí (s. 1–523) a zmíněným diskem přilepeným na vnitřní stranu zadní obálky. V úvodním článku Kažukauskaitė „Polsko-litevský slovník Lauryna Ivinského“ (s. IX–XXV) se nejprve píše o lexikografických tendencích autora slovníku, dále pak o dochované části slovníku (její struktuře, zdroji polského hesláře, pravopisu litevských slov, nářečním základu a slovní zásobě slovníku). Článek je zajímavý, obsahově bohatý a opírá se o dosavadní výzkum Ivinského činnosti. Hned v první větě je vyslovena originální domněnka, že „Laurynas Ivinskis mohl začít zamýšlet sestavení slovníků dříve než svých proslulých litevských kalendářů“ (s. IX). Podkladem pro tuto domněnku má být myšlenka vyjádřená v jeho rukopisu O Pisowni języka Litewskiego, napsaném po roce 1843, že bude psát slovník. Snad vůbec poprvé je tak podrobně popsána historie, jak se rukopis IŽ dostal do krakovské knihovny, i jeho struktura. Rukopis IŽ se do krakovské knihovny dostal jako dar od Marije Potulickaitė-Oginskienė, manželky knížete Bogdana Oginského z Rietavasu, s úmyslem vydat jej tiskem. Z citovaného záznamu kanceláře akademie v archivu Krakovské akademie, datovaného 8. září 1918, vyplývá, že spolu se slovníkem byl předán také sešit polsko-žemaitské gramatiky (s. XI). Autorka článku se však nezmiňuje o tom, zda se tento sešit v knihovně akademie nacházel, ani zda tam chyběl; uvádí zato, že po Ivinského smrti se o uchování jeho písemností staral statkář Aleksandras Moras z okolí Tryškiů a že slovník a gramatiku kněžně Oginskienė mohl předat Kajetonas Gadliauskas, Ivinského přítel z gymnaziálních let, který část rukopisů odevzdal učiteli gymnázia v Marijampolė Petru Kriaučiūnasovi (mezi těmito rukopisy byly i slovníkové části s písmeny A, B, C a S). Při popisu struktury IŽ Kažukauskaitė uvádí, že se skládá ze tří částí: první od strany A do 1018, druhá od 1019 do 1767 a třetí od 1768 do 2060. Bylo by dobře, kdyby byly tyto části v přepsaném textu graficky odděleny. Slovník zahrnuje pouze písmena A–R. Část slovníku pod písmenem S, která se dostala Recenzijos / Reviews 181 JONAS PALIONIS do rukou Kazio Grinia, se kdesi ztratila (s ní by měl slovník 2688 stran)1. To, že mohly existovat rukopisy se slovy pod dalšími písmeny, dokládá mnou zaznamenané hnízdo na s. 2003 s odkazem na slovo pod písmenem W: „Rudopiór, jeszkok Waruga“. K. Grinius již zjistil, že Ivinskis pro polskou část svého slovníku používal takzvaný dvousvazkový polský slovník Mauriciuse Orgelbranda (někdy nazývaný „Słownik wileński“, v recenzované publikaci označovaný zkratkou SWil), vydaný ve Vilniusu roku 1861. Kažukauskaitė ve svém článku uvedla o tomto slovníku informace, které umožňují lépe pochopit strukturu a účel IŽ. Lingvista Jonas Karlavičius (Jan Karłowicz), pocházející z Litvy (z Merkinė), o něm neměl dobré mínění: údajně jej sestavili lidé, kteří nebyli lingvisty, a proto „praca ich pozostała za wymaganiami nauki“ (s. XV). Existovaly však i příznivé soudy. Ivinskému se zřejmě líbil, protože byl určen „do podręcznego użytku“ (jak stojí na titulní straně) a obsahoval slovní zásobu z různých oborů, zejména bohatou terminologii „z obcych języków polskiemu przyswojonych“ (tamtéž). Autorka článku po srovnání takzvaného Orgelbrandova slovníku s rukopisem IŽ poměrně podrobně popsala podobnosti a rozdíly jejich struktury. Zjistila, že Ivinskis se v polské části svého slovníku ne vždy řídil SWil: odchylky se vyskytují jak v uspořádání hesel (lemat), tak ve struktuře hnízd, systému gramatických kvalifikátorů slov, způsobu výkladu významů slov i v některých dalších oblastech. Podle mého názoru je však zvlášť důležitým rozdílem to, že IŽ obsahuje podstatně méně slov začínajících na kterékoli písmeno: Ivinskis převzal ze SWil pouze ta slova, která podle něj byla nejužitečnější pro tehdejšího litevského čtenáře znalého polštiny, jenž se chtěl naučit litevsky nebo si litevštinu lépe osvojit (autorka článku však z nějakého důvodu o tomto účelu IŽ nepíše). Ivinskis mohl pro polskou část převzít slova nejen ze SWil, ale také z řeči místních polsky mluvících lidí (šlechticů, statkářů); autorka uvádí deset takových slov, mohlo jich však být i více. Aniž bychom se podrobněji zabývali komentářem rozdílů mezi SWil a IŽ, které Kažukauskaitė ve svém článku uvádí, lze shrnout, že těchto rozdílů je poměrně mnoho a jsou různého druhu. Autorka článku podle mého názoru správně poznamenala, že Ivinskis pro svůj slovník zvolil jednodušší strukturu, přístupnější Litevcům (zavedl přes sto značek odlišných od značek v SWil, nečísloval významy slov atd., čímž ovšem utrpěla vědecká úroveň jeho slovníku). Po srovnávací analýze uvádění polských slov ve SWil a IŽ věnuje Kažukauskaitė ve svém článku značnou pozornost charakteristice litevské části. Autorka píše o pravopisu IŽ (s. XVIII–XIX), nářečním základu a složení slovní zásoby (s. XIX–XXII). 1 Jonas Kruopas. L. Ivinskio leksikografiniai darbai. – Jonas Kruopas. Rinktiniai raštai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1998, 231. 182 Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV Lauryno Ivinskio lenkų-lietuvių kalbų žodynas Pravopisné otázky IŽ jsou v článku spojovány s autorovými názory vyloženými v jeho rukopisech „O pisowni języka Litewskiego“ a „O pisowni i iloczasie języka Litewskiego“, napsaných po roce 18402. Název druhého textu autorka přeložila jako „O pravopisu a přízvuku litevského jazyka“, avšak iloczas v tehdejší polštině znamenalo délku3. Tento překlad lingvistického termínu byl zřejmě ovlivněn tím, že IŽ užívá hned šest značek: −, ˆ, `, ´, ˘, ˇ (poslední velmi zřídka). Některé z těchto značek pravděpodobně označovaly nejen kvantitu samohlásek a místo přízvuku, ale také intonaci autorova rodného nářečí. Vytautas Vitkauskas píše, že v IŽ „se dlouhé samohlásky i, ū zřetelně označují odlišně, lze vysledovat přízvuk varnišského nářečí. Zvlášť dobře vidíme otisk cirkumflexové intonace na prvním členu: gārsas s. 1937 (nář. gãːrsas, spis. gar̃sas) [...], dẽiwe s. 2012 (nář. dẽːivė, spis. deĩvė) [...]“4. Akcentologické otázky se však v článku, stejně jako pravopisné, podrobněji nerozebírají a jsou ponechány dalším badatelům zabývajícím se IŽ. Pokud jde o nářečí, autorka článku se drží tradičního názoru, že IŽ odráží rysy rodného podnářečí Ivinského, žemaitštiny dūnininkai, ale důsledně je nezachovává a často je nahrazuje východolitevskými prvky. A skutečně se ve slovníku místo jednoslabičných [ī], [ū], typických pro dūnininkai, často užívají západoaukštaitské dvojhlásky [ie], [uo], např.: Piènas 5925, Wiènas 379, Dùotė 161, Kluònas 350 atd. Vedle nich se však často vyskytují také podoby dūnininkai, např.: Prìs žingas 967, Prìžadas 350, Dùbie 373, Kariùmėnė 20 (zvláště častá jsou předložka a předpona pri, pri-). Ivinskis, stejně jako další žemaitští spisovatelé a veřejní činitelé té doby, psal v určitém nářečním mixu, který byl podrobně analyzován ve zmíněné studii Petra Jonika, již autorka článku nevyužila. Při pojednávání o nářečním základu IŽ nelze zapomínat na Ivinského koncepci nářečního základu spisovného jazyka. Byl přesvědčen, že pro spisovný jazyk je třeba zvolit jedno nářečí a nebloudit labyrintem různých nářečí. Pro litevský spisovný jazyk by se podle něj mělo vybrat „střední nářečí“ (środkowy prowincjalizm). Tento „provincialismus“ však konkrétněji nevymezil a častěji psal západním způsobem nejen dvojhlásky [ie], [uo], ale i dvojhlásku [ai], voc. + n atd.6 To, že Ivinskis ve svém slovníku důsledně nedodržoval jediné nářečí, dokládá uvádění různých nářečních podob u některých polských slov, např.: Dąb, dębu m. Ąžuolas, -a, uòžuolas, 2 Petras Jonikas. Vznik litevského spisovného jazyka ve druhé polovině 19. století. Chicago, 1972, 65. 3 Srov. Samuel Bogumił Linde. Słownik języka Polskiego 2. Lvov, 1855, 200. 4 Vytautas Vitkauskas. Lexikografické principy Lauryna Ivinského. – Ke 150. výročí kalendáře Lauryna Ivinského. Vilnius: Institut litevské literatury a folkloru, 1997, 30. 5 Zde i všude jinde označuje číslice stránku originálu. 6 Podrobněji viz Petras Jonikas, cit. dílo, s. 65–67. Recenzijos / Reviews 183 JONAS PALIONIS dub, -ła 160; Chleb, -a. Duòna (dùna ir douna) 111; Gnoić v. a. Pùd’ité, pùd’inté 121; Krosta, -ty f. Niežas, Nìžas 480; Dwakroć avd. Dù kàrtù, dù žìgiù 229. Při aukštaitizaci (západní variantě) slovních podob dūnininků Ivinskis, jak správně poznamenává Kažukauskaitė, „vytvořil také umělá, hypernormativní slova“ (s. XIX). K tomuto tvrzení lze ještě dodat, že jich bylo velmi mnoho, zejména s předponou nuo- namísto nu-, např.: adv. nenuokrāt̄omaj 745, nuōnesztas 1251, inf. nuoprausté 781, Nuoszukuoté 1765, Nuopùlimas 813, nuosidawìmas 166. Na druhou stranu ve svém slovníku ještě poměrně pravidelně používal přízvučnou žemaitskou koncovku gen. pl. -un (např.: Łajwun 2, Linun 929, žiedun 1567, Žmoniun 152), a také často zachovával reflexy nosových samohlásek jak v kořenech slov, tak v koncovkách (např.: Dransa 885, kan 135, miegāns 1024, Rānstas 63, kėnstė 130, Sugrinzté 1263, Apskūnstas 1013 aj.), avšak důkladnější zkoumání rysů terminologie IŽ ještě čeká na pozornost lingvistů. Poměrně značná část článku Kažukauskaitė je věnována charakteristice litevské lexiky IŽ. Poukazuje se zde na velké množství a rozmanitost zdrobnělých podstatných jmen, která se v něm vyskytují, pojednává se o tvoření neologismů, lexikálních zdrojích aj. IŽ skutečně oplývá slovy převzatými ze žemaitského nářečí, ze starších slovníků, zejména Sirvydova, i slovy vytvořenými samotným autorem. Vitkauskas v jednom ze svých článků napsal, že Ivinskis prý vytvořil jen pár slov7. Toto tvrzení je však nepřesné, neboť v IŽ je „ukováno“ velké množství neologismů, z nichž by se podle mého názoru dal sestavit docela obsáhlý slovníček. Ivinskis se totiž snažil najít litevský ekvivalent téměř ke každému polskému slovu, a když jej nenašel ve svém nářečí ani v dostupných slovnících, vytvořil nové slovo. V tomto ohledu se IŽ liší od polsko-litevského slovníku jeho současníka Daukantase, v němž bývalo v takových případech často ponecháno prázdné místo. Při pojednání o tvoření neologismů Kažukauskaitė poznamenává, že nejčastěji vznikaly ekvivalenty slov mezinárodního charakteru uvedených v tzv. Orgelbrandově slovníku. Pro ilustraci uvedla deset příkladů takových neologismů: Bank – Šàndietis 36, Geometrija – Matinìsté 306, Historija – Wējksmas, wèjksmié 364, Instinkt – Ìstigis 392, Kolega – Wiendràugis 447, Parlament – kalbiétiné 1072, Reakcja – Priśzingėné 1638, Relikwja – Ātlajkas 1661, Rezvdencija – pabu wėné 1683. K uvedeným příkladům lze ještě připojit tyto zajímavější neologismy IŽ, které nejsou zaznamenány v rozsáhlém slovníku LKŽ: Aspirant – Bendrā̃noris, bendrāgeidis 22, Dyalekt – Kalboskieris (= Kalboskyris?) 235, Filolog – Datirėjas, pàrwejzdėtojas 276, genealog – Gimínrašzis, gimìnsekis 305, Imaginacija – Pavejkslinė 387, Onanizm – Sątepis 966, Pseudo-nim – Skirstwardis 1550, Racionalizm – Protinibė 1608, Raketa – Ugnièlakis 1621, Rotacja – àpsukmis 1728, Realizacija – Pawejkslojimas 1639, Rotman – Łajwòwadis 1729, Ruszczyzna – Rusibė, Rusinibė, Gūdìszkybė 2015. 7 Vytautas Vitkauskas, cit. dílo, s. 199. 184 Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV Lauryno Ivinskio lenkų-lietuvių kalbų žodynas Již z uvedených příkladů je patrné, že někdy je v IŽ u jednoho polského (resp. slova mezinárodního charakteru) uvedeno dva i více neologismů. To je také jeden z příznaků svědčících o jejich novosti. Kromě toho se vedle neologického slova poměrně často v litevské části hesla uvádí také výpůjčka, např.: Kalend arz – Kalendorius, Metskajtlus 402, Parlament – Parlamentas, kalbėtinė 1072. Ivinskise k tvorbě neologismů, zejména nových termínů pro označení speciálních pojmů, podněcovala nejspíše snaha očistit a obohatit lexikum tehdejšího spisovného jazyka, zamořené množstvím cizích slov. Pro člověka bez lingvistického vzdělání však bylo obtížné vytvořit neologismy dobré z hlediska slovotvorby a/nebo významu. Autorka článku uvádí jako příklad jedno Ivinskisovo novotvoření pagarsenė, které již kritizoval Daukantas a které se v IŽ vyskytuje dokonce v devíti heslech jako ekvivalent různých polských slov, ale z nějakého důvodu se zalíbilo Kažukauskaitė, která je použila (zřejmě kvůli originalitě) v publikaci ve významu „předmluva“. Ačkoli Ivinskis vytvořil jen málo dobrých neologismů, jeden či dva jeho neologismy zaznamenané v IŽ se dostaly do pozdějších písemností a novin z konce XIX. století a zachovaly se až do dnešních dob (např. žodinystė ve významu „etymologie“ bylo použito roku 1883 v časopise „Aušra“, viz LKŽ XX 936, zatímco ūkininkystė se s poněkud odlišným významem pravděpodobně prostřednictvím pozdějších slovníků dostalo i do současného úzu, srov. LKŽ XVII 407–408). Článek Kažukauskaitė uvádí značný soubor neologismů převzatých do IŽ ze Sirvydova slovníku. Nebylo však zjištěno, zda některé z nich pocházejí ze slovníků Kristijonase Gotlibase Milkuse a Ferdinanda Nesselmanna, které Ivinskis při psaní svého slovníku rovněž používal. To je ponecháno budoucím badatelům. Vedle neologismů tvoří další, dokonce významnější vrstvu litevského lexika IŽ lidová slova, většinou převzatá z rodného Ivinskisova nářečí, o nichž článek Kažukauskaitė mnoho neříká. Takových slov je přitom mnoho. Často se u jednoho polského slova nebo slova, které proniklo do tehdejší polštiny, v IŽ uvádí nikoli jeden, ale několik, většinou synonymních lidových ekvivalentů, např.: Flejtuch – Mūlkis, lūrbis, lūjbis, wėbra, lėjbis 280; Guducha – Sznekis, plėpis, plėszkis 295; Gapiowa-ty – Pālūrbis, pāwiebrīs, awiklākjis, apiklākjis, paklākjes 299; Gawędzić – Sznekietė, plepietė, ziawernotė, tāužitė, plėszkietė 303; Narywać – Prískabinietė, prīlasinietė, užmilžtė 655; Obszerпy – Ērtas, plātus, āpstūs, zārgūs 798; Ozdobnie – Grāžej, pūk(ej), szwėlnaj, skajstej, świesej 1053; Rozbestwiać się – Ibīngtė, ikīrštė, idūkėtė, isisžielotė, Ing giwoli wīrstė 1744; Rozważać – sàmpr(o)t(a)utė, minietė, galwotė, iszkloštitė 1981. Článek Kažukauskaitė se nezabývá množstvím lidové lexiky obsažené v IŽ, ta však byla bezpochyby bohatší než vrstva neologismů. Při zběžném prohlížení slovníku jsem si všiml následujících žemaitských nářečních slov (některá již byla zmíněna při pojednání o synonymních ekvivalentech litevských slov): ātkala (ranka) „obráceně“ (Naodlew) 644; Àsiauxa „vodní zátoka“ (Odnoga) 847; būdinė [= budynės] „vpuštění do hrobu“ (Kondukt) 454; Kānduotas „jádro“ (Jądro) 371; Krieklė „pa- Recenzijos / Reviews 185 JONAS PALIONIS „uboháček, chudáček“ (Galganica) 298; Nioižentė ‚oškrábat rybu‘ (Odłuskać) 840; pà-pautìs ‚mozol‘ (Mozol) 604; plūdūnkis ‚tulák‘ (Gamrat) 298; Sidōklis ‚sádra‘ (Gips) 309; Snūczas ‚lenoch‘ (Gnuśnik) 322; Tràkus ‚protivný člověk‘ (Pokraka) 118; Ukėlis (= ūkelis) ‚jazýček‘ (Języczek) 385; Wìženas pl. ‚válenky‘ (Postoły) 1241; Žiògspìras pl. ‚piliny‘ (Opiłki) 982. To je jen malý zlomek nářeční slovní zásoby IŽ, kterou – stejně jako další vrstvy slovní zásoby – snad zpracovatelka slovníku podrobněji prozkoumá. IŽ obsahuje nejen litevskou lidovou slovní zásobu, ale také některé lidové frazeologické výrazy, např.: akės pèr pakàušzi istràuktė (nastraszyć kogo) 931; Ing lankàs (pièwas) išzėjté (Odstąpić od rzeczy) 2042; ing szūnes dienàs iszdeté (–) 356; Kad tu parsprogtumej (Bodajé rozpękł) 1873; kiaules akes pasiimtė (newstydzić się) 931; Kiètas kaip miètas (–) 449; Liežuwiùs isznesžiòtė (plotki porobić, rozpleść) 1964; Pramuszta ràkta (Rozkwaszony łeb) 1834; Sudrumstame wandenieje žwejòtė (W mętnej wodę ryby łowić) 2019; Sùkàs man ànt šzirdìes (–) 1453. Více frazeologických spojení je v heslech Oko, Ręka, Rząd, Rzecz a několika dalších, ačkoli v tomto ohledu IŽ nedosahuje úrovně SWil. Pro polonisty je zvláště zajímavý článek polské lingvistky Margarity Kiliarė (Małgorzata Kilar), zařazený do IŽ, „Słownik polsko-litewski Wawrzynca Iwińskiego jako źródło badań nad polszczyzną litewską“ (s. XXVI–XLII). Již z názvu je patrné, že autorku zajímaly především rysy polštiny litevských Poláků zaznamenané v IŽ, zejména lexikální. V úvodu svého článku však píše o pravopisu polské části IŽ a souvisejících fonetických a morfologických rysech, dále o slovotvorbě a poté o lexiku, zejména regionalismech. Některé z nich jsou zde samostatně a poměrně podrobně rozebrány na základě slovníků Aleksandera Brücknera, Witolda Doroszewského, Jana Karłowicze, Aleksandra Kuršaitise a dalších lingvistických prací. Protože regionalismy mohou být pro litevisty nejzajímavější, uvedu je všechny: Barysz 59, Kul 496, Odliga 839, Pokurstać 1189, Pundel 1577, Rogojsz // Rogajsz 1698, Rojsto8 // Rojst 1704, Rupieć 2010. Kromě nich jsou samostatně uvedeny také „zvláštní“ (osobliwy) tvary: Pogrobek 1176, Pokurć 1188, Porcjunkuł 1223, Prasowidełko a jména božstev (Nazwy bóstw): Radon 1613, Ragana 1617, Ragon 1618, Raupùža 1632, Reidyn 1649, Reig 1649, Rungis 2009. Při popisu regionalismů autorka článku pečlivě uvádí názory významných polských i jiných lingvistů na jejich původ (z neznámého důvodu není zmíněn Ernesto Fraenkel a jeho Litauisches etymologisches Wörterbuch) a předkládá svůj souhrnný názor na jejich etymologii, s výjimkou Barysz, které Doroszewski považuje za výpůjčku z tureckého baris ‚pokoj‘, jež se do polštiny dostalo přes běloruštinu a ukrajinštinu (s. XXXII). K 8 V přepisu textu IŽ je chybně vytištěno Roj sko. 186 Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV Lauryno Ivinskio lenkų-lietuvių kalbų žodynas v poznámce pod čarou k tomuto slovu Kažukauskaitė uvádí, že „ve SWil není“. Není tedy známo, odkud se toto slovo v této podobě do IŽ dostalo. V litevských dialektech se obvykle užívá plurálová forma baryšiai, která znamená „magaryčias“ (LKŽ I 639). V oddílu věnovaném regionalismům jsou zvláště podrobně představeny názory různých lingvistů na význam, původ a užívání slova Kul v nejstarším latinském prameni z roku 1476 Codex diplomaticus ecclesiae cathedralis necnon dioeceseos Vilnensis. Je to v podstatě heslo etymologického slovníku charakterizující toto slovo. Autorka po shrnutí různých názorů souhlasí s těmi, kdo se domnívají, že jde o lituanismus pocházející z kūlys ‚snop slámy‘, převzatý z běloruštiny nebo přímo z litevštiny (s. XXXIV). Poněkud odlišný názor Kiliarė vyjádřila ohledně slova odliga ‚obleva‘. Zřejmě pod vlivem některých běloruských lingvistů považuje toto slovo za lituanismus převzatý z běloruštiny: „Biorąc pod uwagę zasięg geograficzny tych słów [t. y. odliga // otliga – J. P.], nie może być mowy o bezpośredniej pożyczce z litewskiego“ (s. XXXV). Z údajů, které sama autorka předkládá, ani z podoby jen málo polonizované nelze takový závěr vyvodit; srov. litevské atlygà ‚obleva‘ (LKŽ I 397). Podobně nesprávné závěry jsou činěny i o slovech Pundel (s. XXXVI), Rojsto // Rojst (s. XXXVIII), Rupieć (s. XXXIX). Je dobře, že se takovým závěrům autorka vyhnula při shrnutí původu slov Rogojsz // Rogajsz, Pokurć, která jsou považována za „přímé výpůjčky“. O zmíněných „zvláštních“ formách se v článku píše jen málo, protože jde o zjevné polonismy, které IŽ přizpůsobil litevštině (srov. SWil: Porcjunkuła, IŽ: Por-cjunkul 1223, které autorka článku z neznámého důvodu nazývá „zapożyczeniem z języka litewskiego“ (s. XXXIX)). Článek se rovněž nezabývá výkladem původu názvů božstev uvedených v IŽ; spokojí se s jejich popisy ve slovníku. Na konci článku autorka zcela oprávněně zdůrazňuje význam IŽ pro polonistiku: údajně jde o důležitý pramen, který ukazuje rozdíly mezi spisovnou polštinou („polszczyzną ogólnopolską“) a polštinou užívanou na území bývalého Litevského velkoknížectví („polszczyzną używaną na terenach byłego Wielkiego Księstwa Litewskiego“, s. XXXIX–XL). Svým obsažným článkem Kiliarė značně zvýšila hodnotu vydání IŽ a zasloužila si poděkování nejen polonistů, ale i litevistů. Recenzi bych však nechtěl zakončit právě zde. Aniž bychom popírali význam IŽ jako důležitého pramene nejen k dějinám polštiny, ale zejména k dějinám litevštiny, litevské historické dialektologii a dějinám litevské lexikografie, je třeba v zájmu objektivity říci, že se přesto nemůže rovnat ani svému předlohovému slovníku, SWil, ani mnoha dalším tehdejším vydaným dvojjazyčným slovníkům. A to nejen proto, že ještě nebyl připraven k vydání, a tedy nebyl dokončen; hlavní příčinou je, že jej sepsal člověk bez odborného filologického vzdělání, který postrádal jak teoretické znalosti lexikografické práce, tak praktické zkušenosti s ní. Není proto překvapivé, že SWil předčí IŽ jak podrobnější (číslovanou) klasifikací významů slov, tak množstvím dokladových příkladů i kvalitou lexikografického popisu slov (stavby heslových hnízd a gramatických kvalifikátorů). O tom bylo napsáno Recenzijos / Reviews 187 JONAS PALIONIS Jak lze rychle postřehnout z článku Kažukauskaitė, porovnáme-li texty těchto dvou slovníků. Podobnost se SWil je tedy zcela pochopitelná. Zaprvé tento slovník psalo několik autorů a zadruhé, ačkoli ani oni nebyli lingvisté, někteří z nich přece jen měli větší filologické vzdělání9. Polská lexikografie měla navíc starší tradici, z níž mohli autoři SWil čerpat. IŽ je však, jak poznamenal Vitkauskas, pro lingvisty důležitější než Daukantův třísvazkový polsko-litevský slovník, v němž k řadě polských slov vůbec nejsou uvedeny litevské ekvivalenty10. Na závěr recenze je vhodné ještě upozornit na nepřesnosti a tiskové chyby, kterých si lze v publikaci tu a tam všimnout. Na straně XIX se uvádí, že „ve slovníku jsou pouze ilativní tvary charakteristické pro východní Aukštaitijce“, avšak ilativ, jak známo, je příznačný nejen pro východní, ale i pro střední a jižní Aukštaitijce. Na témže místě se tvary kalnop, biesop nepovažují za ilativ, nýbrž za adesiv. V poznámce pod čarou na straně X je místo Rietavo vytištěno Renavo. Takových věcí jsem si však v publikaci všiml jen málo. Její editorka Kažukauskaitė odvedla velmi pečlivě práci vyžadující mimořádnou pozornost a vytrvalost, za niž si zaslouží velkou pochvalu a poděkování. Lze polemizovat o tom, zda jí zvolený způsob vydání rukopisu IŽ – přepis doplněný kompaktním diskem – předčí tradiční variantu s fotokopiemi na protilehlých stranách, či nikoli (zástupcům starší generace, kteří nepoužívají počítače, se může druhá varianta jevit jako lepší a praktičtější), radostné však je, že IŽ se vůbec stal pro badatele snadno dostupným. Na konci svého úvodního článku Kažukauskaitė slibuje, že „bude vydán index tohoto slovníku“ (s. XXII). Na tento index se budeme velmi těšit a doufat, že jej sestaví nikdo jiný než sama editorka recenzovaného slovníku, která se nejlépe obeznámila s lexikografickým odkazem Laurynase Ivinskise. Přijato 20. dubna 2011. JONAS PALIONIS Vilniaus universitetas J. Tumo-Vaižganto g. 9–27, Vilnius, Lietuva 9 Například Januarijus Pilipavičius (Filipowicz), jeden ze sedmi sestavovatelů SWil, vystudoval Vilniuskou univerzitu a psal o otázkách polské chemické terminologie, viz Polski słownik biograficzny, sv. VI, sešit 26, s. 454. 10 Srov. Vytautas Vitkauskas, cit. dílo, s. 32. 188 Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV