Leszek Bednarczuk. „Językowy obraz Wielkiego Księstwa Litewskiego. Millenium Lithuaniae MIX–MMIX“

JONAS PALIONIS Směry vědeckého výzkumu: dějiny litevského spisovného jazyka, onomastika. Leszek Bednarczuk JAZYKOVÝ OBRAZ VELKÉHO LITEVSKÉHO KNÍŽECTVÍ. MILLENIUM LITHUANIAE MIX–MMIX Kraków: Lexis, 2010, 311 p. ISBN 978-83-89425-69-0 Tisíciletí Litvy, přesněji – tisíciletí od nejstarší zmínky o jménu Lietuvos v písemných pramenech – vzbudilo široký ohlas nejen ve vědeckém světě našich, ale i jiných, zejména sousedních národů. Objevila se řada článků souvisejících se zmínkou o jménu Lietuvos (Lituae) v květlinsburských análech, jakož i rozsáhlejší studie inspirované oslavami tohoto tisíciletí, které rozebírají z různých hledisek problémy hospodářského, politického, společenského a kulturního života Litevského velkoknížectví (LDK). V některých z nich se v užším či širším rozsahu pojednává také o jazykové rozmanitosti a jazykových vztazích v LDK. V tomto ohledu vyniká zejména poměrně obsáhlá kniha polského baltisty, slavisty a indoevropeisty Leška Bednarczuka (Leszek Bednarczuk)1, vydaná roku 2010 v Krakově, Językowy obraz Wielkiego Księstwa Litewskiego. Millenium Lithuaniae MIX–MMIX. Jde patrně o první studii tohoto druhu, která zkoumá rozsáhlý soubor složitých problémů nejen jazykových, ale i historických, jimž se autor věnuje již od roku 1974 (v „Bibliografii“ knihy je uvedeno dokonce 32 jeho článků tohoto zaměření)2. 1 Podrobněji o něm viz Lietuvių kalbos enciklopedija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2008, 74. 2 Z dalších prací přímo souvisejících s výročím jména Litva je třeba uvést: Białuński G. Misja prusko-litewska biskupa Brunona z Kwerfurtu, Olsztyn: Towarzystwo Naukowe i Ośrodek Badań Naukowych im. Wojciecha Kętrzyńskiego, 2010; Meysztowicz W. Św. Brun na Litwie w 1009 roku. – Lituano-Slavica Posnaniensia. Studia historica 13; Millenium of Lithuania = Millennium Lithuaniae, ed. and text author Mindaugas Šapoka. Vilnius: Lithuanian Art Museum, 2009; Lietuva 1009–2009, sud. Adomas Butrimas, Rūta Janonienė, Tojana Račiūnaitė. Vilnius: Vilniaus dailės akademijos leidykla, 2009; Pietkiewicz K. Początki państwowości litewskiej. – Studia historyków w roku tysiąclecia Państwa Litewskiego. Poznań: Wydawnictwo Poznańskie, 2010; Zinkevičius Z. Netimeras, Zebedenas ir kt. – Baltistika 44(1); Lietuvos vardas. Kilmė ir formų daryba. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 2010. 170 Acta Linguistica Lithuanica LXVI Językowy obraz Wielkiego Księstwa Litewskiego. Millenium Lithuaniae MIX–MMIX Z úvodního slova knihy („Słowo wstępne“) vyplývá, že autora zajímaly nejen jazykové vztahy v LDK od nejstarších dob, ale také jejich vývoj až do současnosti („do dzisiejszej sytuacji językowej“), a že její základ tvoří přepracované a upřesněné dříve publikované autorovy články. Recenzovanou knihu tedy lze považovat za upravenou syntézu jeho dřívějších výzkumů. Knihu tvoří 15 větších či menších kapitol; na konci je připojena rozsáhlá bibliografie (586 položek), seznam zkratek, souhrny knihy ve čtyřech jazycích (litevštině, běloruštině, angličtině a polštině), dvě mapy (etnolingvistická mapa LDK a mapa toponym Vilniuské oblasti s formantem -enientą) a tabulka názvů ulic města Vilniusu v 16.–20. století, sestavená Jonasem Jurkšasem roku 1985. Problematiku jazykovědy rozdělil autor v úvodním slově „w pewnym uproszczeniu“ do tří tematických skupin: 1) jazykové kontakty v LDK (kapitoly I–IV); 2) etnická onomastika LDK (kapitoly V–IX) a 3) jazykové regionalismy vzniklé na území LDK. Podle autora je nejvhodnější metodou zkoumání této problematiky areálně-srovnávací metoda („arealo-porównawcza“), neboť umožňuje interpretovat jazykové jevy nezávisle na jejich územním rozšíření („niezależnie od granic językowych“). V tomto ohledu má k takové interpretaci nejblíže etnodialektologie a údajné jazyky a nářečí lze podle něj nazývat etnolekty (autorovy termíny). Za takové etnolekty jsou v první kapitole „Stosunki etnolingwistyczne na ziemiach Wielkiego Księstwa Litewskiego“ (s. 13–26) pokládány: 1) litevština, 2) běloruština, 3) polština, 4) jazyk litevských Tatarů, 5) trakajská karaimština, 6) severovýchodní jidiš, 7) pohanské dialekty Nareva („pogańskie gwary z Narewu“) a 8) jazyk ruských starověrců. Ačkoli lze pochybovat o existenci některých zde vyčleněných etnolektů, stejně jako o existenci některých neuvedených, jejich rozlišení a zavedení nových termínů má své opodstatnění (oddělování interpretace jazykových jevů od jejich územního rozšíření však podle mého názoru není vždy účelné). Abychom si mohli vytvořit jasnější představu o problematice knihy a pochopit smysl autorova vyjádření, jímž klasifikaci charakterizuje slovy „w pewnym uproszczeniu“, je vhodné uvést úplný seznam všech patnácti kapitol. Kromě zmíněné první kapitoly jsou další tyto: II. Drogi christianizacji Litwy (s dodatkem „Pogoń i wici“) (s. 27–40); III. Pochodzenie etnosu i języka Białoruskiego (s. 41–60); IV. Język polski na ziemiach WKL (s. 61–99); V. Rzeczpospolita obojga narodów (s. 100–108); VI. Nazwy Wilna i jego mieszkańców w dokumentach WKL (s. 109–122); VII. Nazwiska (od)etniczne mieszkańców WKL (s. 123–158); VIII. Innowacje toponimiczne na ziemiach WKL (s. 159–165); IX. Areały hidronimiczne na ziemiach WKL (s. 166–180); X. Dlaczego za Niemen? (s. 181–185); XI. Słownictwo flisackie na Wilii (s. 186–193); XII. Sytuacja językowa nad Bereziną (s. 194–200); XIII. O języku kronik miejskich Mohylewa i Witebska (s. 201–212); XIV. Polonizmy w zabytkach i gwarach Smoleńskich (s dodatkem „List do Recenzijos / Reviews 171 JONAS PALIONIS Filipa Obuchowicze…“ a s vilniuskou kopií textu běloruského dopisu, který se nachází v Krakově, a analýzou jeho jazyka) (s. 213–254) a XV. Jazykové dědictví WKL v tvorbě Adama Mickiewicze (s. 255–280). Již z názvů kapitol a jejich příloh je patrné, že kniha obsahuje témata, která přímo nesouvisejí s jejím názvem a problematikou, jíž se zabývá; kromě toho je v ní nejvíce prostoru věnováno polonistice a lingvistická analýza je úzce spojena s dějinami národů, které existovaly v LDK. Tato charakteristika, společná všem kapitolám, činí Bednarczukovo dílo zajímavým a cenným nejen pro badatele v oblasti baltské a slovanské etnolingvistiky, ale také pro historiky těchto národů. Bednarczukova kniha obecně zmiňuje a kvalifikovaně pojednává o tolika problémech spojených s jazykovou mozaikou a dějinami LDK, že v krátké recenzi není možné je všechny obsáhnout ani podrobněji komentovat. Proto se omezím pouze na několik obecných poznámek a některé otázky týkající se litevského „etnosu“, zejména na ty, které se vyznačují autorovým originálním přístupem. Jedna z těchto poznámek se týká již zmíněné časové dimenze. Ačkoli kniha zastává tradiční názor, že LDK zahrnuje období od Mindaugase až po třetí dělení litevského a polského státu („Rzeczpospolité“) v roce 1795 (s. 13), v mnoha případech tato časová hranice historického fenoménu překračuje a sahá až do současnosti. Zvlášť zřetelné je to v kapitolách, které popisují etnolekt polského jazyka a jeho rysy v etnických zemích LDK (kapitoly IV a VI). Překročení časové hranice lze ospravedlnit v kapitolách, které objasňují původ etnonym, avšak rozsáhlejší odbočky do 19.–20. století při výkladu jazykové situace a jazykových vztahů v LDK nesouvisejí ani s názvem knihy, ani s problematikou, kterou zkoumá. Bylo by bývalo vhodné zařadit na začátek knihy mapu LDK, na níž by byly jasně vyznačeny její hranice a jejich historické proměny (mapka na konci knihy zobrazuje pouze část severního a východního území LDK). Další obecná poznámka se týká klasifikace etnolektů LDK v první kapitole. Do seznamu uvedených osmi etnolektů je na jedné straně zařazen podivně nazvaný etnolekt „pohanské nářečí z Nareva“ („pogańskie gwary z Narewu“), na druhé straně v něm chybí žemaitština (resp. žemaitské nářečí). Pokud jde o údajný „narevský etnolekt“, jehož předpokladem byl slovníček nalezený v roce 1978 Viačeslavem Zinovem v osadě ve východní části Bělověžského pralesa, obsahující výklad přibližně 200 polských slov, která podle názoru Zigmasa Zinkevičiuse měla být přeložena do jotvingského jazyka ve druhé polovině 16. století nebo na počátku 17. století, jak známo, existují různé názory3. Pokud bychom jazykovou směs výkladové části tohoto slovníku, v níž lze rozpoznat lotyšské, ugrofinské i germánské prvky, považovali za samostatný etnolekt, pak by pojem označovaný tímto termínem byl nepřiměřeně zúžen na jedinou (v tomto 3 Srov. Schmid Wolfgang P. Die „Germanismen“ in sog. Polnisch-Jatwingischen Glossar. – Indogermanische Forschungen 91, 273–286. 172 Acta Linguistica Lithuanica LXVI Językowy obraz Wielkiego Księstwa Litewskiego. Millenium Lithuaniae MIX–MMIX případů nejasného původu) písemné památky a podobných etnolektů bychom mohli najít velmi mnoho. Do názvu tohoto údajného etnolektu není důvod zařazovat ani slova „pogańskie gwary“, pro něž neexistují přesvědčivé argumenty (k tomu nestačí autorův odkaz na údaje uvedené v knize Konstantina Jablonského Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje). Vynechání žemaitského nářečí ze seznamu etnolektů je poměrně závažným nedostatkem, který si autor měl alespoň vysvětlit. Lze se domnívat, že nebylo zařazeno proto, že až do vítězství v bitvě u Grunwaldu byli Žemaité, často napadaní jak křižáky, tak livonskými rytíři, občas jakoby odtrženi od LDK. Ve skutečnosti však vždy tvořili její nedílnou součást, byť nezřídka sloužili zájmům jejích panovníků. Zdá se, že Žemaité, stejně jako ostatní etnolekty baltského původu (aukštaitština, dzūkština), jejich vyčlenění a vztahy ke slovanským (běloruština, polština, ruština) i neslovanským (tatarština, karaimština, jidiš, maďarština) etnolektům dosud nepřitahovaly větší pozornost lingvistů ani nebyly předmětem rozsáhlejších zobecňujících výzkumů, ačkoli v posledních desetiletích se stále častěji objevují práce věnované této problematice4. Již bylo zmíněno, že Bednarczukova kniha věnuje nejvíce prostoru polonistice, přesněji řečeno užívání polského jazyka v LDK v jednotlivých etapách jeho vývoje a na různých územích. O něco méně je z etnolektického hlediska popsána běloruština, takzvaná kancelářská východoslovanština, a nejméně litevština, ačkoli některé otázky týkající se posledně jmenovaného jazyka, zejména onomastické, jsou rovněž rozebrány v menším či větším rozsahu. To je zcela pochopitelné, zvláště s ohledem na skutečnost, že kniha vznikla na základě článků, které autor publikoval v různých časopisech, což omezovalo výběr a povahu řešených témat. Pokud jde o otázky litevského etnolektu, je třeba říci, že autor knihy k popisu jeho rysů využil řadu různých historických pramenů, publikovaných i dosud nepublikovaných v pracích jiných badatelů (včetně litevských), a kromě toho nabídl řadu originálních interpretací historických i lingvistických faktů. Zde upozorním pouze na několik kontroverzně hodnocených faktů o litevském jazyce a/nebo litevských dějinách, které jsou v recenzované knize pojednány originálním způsobem. Začnu výkladem původu názvu litevského státního znaku vytis. Litevští lingvisté a historikové vykládali tento název různě. Pranas Skardžius se domníval, že jde o novotvar vytvořený Simonem Daukantem – překlad polského pogoń ar pogonia5. Historická Inge Lukšaitė však s tímto názorem nesouhlasila, neboť spatřo- 4 V tomto ohledu je obzvláště zajímavá a podnětná studie německého historika Motieje Niendorfa (Mathias Niendorf) Das Großfürstentum Litauen. Studien zur Nationalbildung in der Frühen Neuzeit (1569–1795). Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 2006, 329 s., jejíž kapitola „Žemaiten ein Fall verhinderter Nationsbildung“ popisuje právě vztahy etnolektického charakteru v Žemaitsku, avšak Leszek Bednarczuk ji ve své knize nevyužil. 5 Tento názor byl vyjádřen v roce 1937 v časopise Gimtosios kalbos č. 11, s. 152, v odpovědi na otázku anonymního čtenáře: „Není slovo Vytis (národní znak) téhož původu jako ruské vitiaz?“ Recenzijos / Reviews 173 JONAS PALIONIS … stopu slova vytis v místním názvu Vutec Kalns (= Vyties kalnas)6, zapsaném Konstantinem Jablonskim v dokumentu z roku 1629 v Kęstučiai, v panství Karšuva, považoval za „nepochybnou“ a spojoval jej s osobními jmény Vygailas, Vytenis, Vytautas (?)7. Ačkoli je takové spojení zcela opodstatněné, neobjasňuje ani počátek užívání slova vytis ve významu ‚erb‘, ani jeho vztah k podobám vi̇t, vi̇c v kancelářském jazyce VLK a k polskému wici. Právě těmto problémům je věnován Bednarczukův článek „Pogon i wici“, otištěný v polském časopise Język polski (66, 1986, s. 165–170), a poté, značně upravený a zkrácený, zařazený jako dodatek do zmíněné druhé kapitoly (s. 38–40). Autor knihy ve svém článku uvedl další prameny, v nichž jsou zaznamenány polské ekvivalenty slova vyties pogoń, pogonia a jeho vztah k výrazu wici, který měl význam ‚dopisu či ediktu, jejž posílal král nebo sněm‘. V knize se však tomuto vztahu nevěnuje mnoho prostoru, nejspíše proto, že jeho existenci nepodporuje velmi odlišná sémantika těchto slov. Mnohem spolehlivější je Lukšaitėové poznámka, že ve staré litevské armádě existovali „[...] Vyčiai [přeškrtnuto autorem článku] – zvláštní jezdci, jejichž úkolem bylo pronásledovat ustupujícího nepřítele“8. Polsky se jim mohlo říkat wici, ačkoli ani v Bednarczukově článku, ani v knize nejsou uvedeny příklady takového významu. Lukšaitėové poznámka podporuje závěr autora této recenze, že „podoba litevského státního znaku-erbu byla vytvořena samotnými Litevci nejspíše ve 14. století (možná i dříve?)“9. Bednarczukova kniha uvádí důležitý fakt, který tento závěr upřesňuje: obraz erbu se objevil na Algirdově pečeti, otištěné na smlouvě s Kazimírem Velikým z roku 1366. Jediný exemplář kopie této smlouvy je údajně uložen v krakovské Czartoryské knihovně (s. 40). K originálním autorovým přístupům souvisejícím s litevským etnolektem patří jeho pohled na problém běloruské etnogeneze, jímž se zabývá ve III. kapitole. Na základě archeologických, etnografických, antropologických a lingvistických údajů Bednarczuk vyslovuje hypotézu, kterou formuloval již v roce 198410, že běloruský etnos a jazyk vznikly v důsledku příslušnosti k Litevskému velkoknížectví, jehož politické hranice téměř přesně vymezovaly etnografický prostor Běloruska11. Tato hypotéza, založená na substrátu baltské hydronymie, se jeví jako poměrně přesvědčivá. 6 Jablonskis Konstantinas. Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje. Kaunas: Lietuvos istorijos draugija, 1941, 332. 7 Lukšaitė Inge. Dėl žodžio „vytis“. – Mūsų praeitis 1. Vilnius: Lietuvos istorijos institutas, 1990, 122. 8 Tamtéž, s. 121. 9 Palionis Jonas. Kieno sukurtas Lietuvos herbas (vytis)? – Literatūra ir menas. 2002-11-22. 10 Bednarczuk Leszek. Sprawozdania z posiedzeń Komisji naukowych, 1987, 28 (1984), 117. 11 „Zdá se, že samostatný běloruský etnos a jazyk vznikly díky příslušnosti k Litevskému velkoknížectví, jehož politické hranice téměř přesně vymezují etnografický rozsah Běloruska“ (s. 47–48). 174 Acta Linguistica Lithuanica LXVI Językowy obraz Wielkiego Księstwa Litewskiego. Millenium Lithuaniae MIX–MMIX Mnoho témat souvisejících s etnolektem litevštiny se probírá také v kapitolách věnovaných užívání polštiny v různých etapách existence LDK. Například v VII. kapitole jsou snad poprvé v dějinách baltistiky popsána taková slavizovaná baltská etnonyma jako Litwan, Litwasz, Litwosz, Litwach, Litwiniec, Litwinek, Litwinik, Litwak, Litewiak, Litwiniuk, Litewiak, Litwic, Żemojtel, Żmu(j)dzin, Łotysz, Łotwin, Łotyszonok, Łatyszonek, Jatwieżan, Jatwieżin, Jadzwiź(ie). Tento popis je pro baltisty bezpochyby zajímavý (odráží úzké historické vztahy baltských a slovanských národů), má však jednu již zmíněnou nevýhodu – neomezuje se pouze na LDK: uvádí mnoho údajů z písemností a mluveného jazyka z poknížecího období a často vychází ze slovníku Kazimierze Rymuta (Kazimierz Rymut) Słownik nazwisk współcześnie w Polsce używanych, oprac. K. Rymut na podstawie materiałów Rządowego Centrum Informacji PESEL, I–X. Kraków, 1992–1994, jehož povahu prozrazuje již samotný název. Originální a podle mého názoru poměrně přesvědčivé je v této kapitole vysvětlení etnonyma gūdas. Na rozdíl od Kazimierase Būgy spojuje autor recenzované knihy toto etnonymum s litevským přídavným jménem gudas, které má mimo jiné i význam „prostý“ (LKŽ III 692), jenž mohl být přenesen na „lidi mluvící špatným (jiným, horším) jazykem, za něž byli považováni Bělorusové“ (s. 133). Podle mého názoru toto vysvětlení podporuje také skutečnost, že podstatné jméno gūdas užívají Žemaité v pejorativním významu pro označení příslušníků jiných nářečí (východních Aukštaitů) (LKŽ, tamtéž). Kapitoly o užívání polštiny v neetnických zemích LDK, v nichž autor s jemu vlastní pronikavostí shrnuje dosavadní výzkum tohoto problému, obsahují také zajímavá pozorování důležitá pro lituanistiku i baltistiku obecně a původní interpretace faktů opřené o historické prameny. Například VIII. kapitola uvádí 53 místních jmen z Mazovska (Mazowsza), Podlesí (Podlasie) a vilenského kraje (Wileńszczyzna) s formanty -ęta / -enięta, považovanými za inovace někdejších území LDK. Některá z nich jsou zcela oprávněně spojována s litevským základem: Balenįeta (: bala), Dusinęta (: dusinti), Girbinęta (: gerbti), Gudzieniętz (: gudas), Klidzinįeta (: kliedas), Miedzienięta (: medis), Mieszkienięta (: miškas), Rumienęta (: rumus), Rymszenięta (: Rimša), Urlenięta (: Urликiai, Urlikis), Wojnidzinįeta (: vainoti, *Vainvidas). Autor knihy však nalezl pouze 12 takových názvů, které existovaly v období LDK (z druhé poloviny XVII. století), takže většina z nich je výsledkem pozdější polonizace místních jmen. Nalezené názvy navíc většinou přímo nesouvisejí s uvedenými litevskými obecnými podstatnými jmény, nýbrž jsou (alespoň většina z nich) odvozena od osobních jmen. Pokud jde obecně o uvádění litevských místních jmen v Bednarczukově knize, volens nolens je třeba poukázat na velmi zjevný metodologický nedostatek. Ve většině případů jsou v ní litevská místní jména uváděna pouze v polonizované podobě. Nikdo nepopře (a nepopírá to ani autor knihy), že až do počátku XVI. století byl vliv polštiny v LDK ještě poměrně slabý a že v etnických litevských zemích mluvili litevsky nejen rolníci a nevolníci, ale také většina šlechticů, knížat a státních představitelů, Recenzijos / Reviews 175 JONAS PALIONIS jinými slovy, státní elita. Litevské byly v těchto zemích také názvy vesnic, měst a městeček, z nichž většina se zachovala i v pozdějších (XVII.–XVIII.) stoletích (mnohé až do dnešních dnů). Z vědeckého hlediska je proto při zkoumání toponymie (a antroponymie) litevského původu nekorektní pracovat výhradně s polonizovanými podobami místních jmen a osobních jmen. Nekorektní je to mimo jiné proto, že nelitevský badatel může z polonizovaných podob chybně rekonstruovat autentická vlastní jména, zejména ta, jejichž polonizované podoby se od litevských výrazně odchylují (např. Soleczniki / Šalčininkai, Wierzbłow / Virbalis). Tendence neuvádět litevské podoby je zvláště patrná v VI. kapitole knihy, která se na základě Gediminasových dopisů a dalších historických dokumentů, jakož i studie Aleksandrase Vanagase z roku 2004 Lietuvos miestų vardai, zabývá městem Vilniusem a jeho okolím. Po historickém přehledu názvu města Vilniusu v prvním pododdílu kapitoly je v následujících pododdílech autentických litevských podob velmi málo. Ostatní pojednávají téměř výhradně o polonizovaných názvech vilniuských vodních ploch, kopců, předměstí, bran starých hradeb, ulic a uliček, hradů a věží, některých objektů (mostů, mlýnů, trhů) a také okrajově o jménech obyvatel města a regionu. Takové jednostranné podání městské toponymie, založené výhradně na určitých písemných pramenech a srovnávací tabulce názvů ulic vilniuského Starého Města, kterou na konci knihy připojil ještě za sovětské éry (v roce 1985) Jonas Jurkštas a která není příliš zdařilá a autor knihy ji poněkud upravil (s. 308–311)12, může ve čtenáři vyvolat mylný dojem, že název hlavního města LDK není litevského původu. Sotva lze pochybovat o tom, že v dávném období LDK (XIII.–XVI. století) měla řada vilniuských ulic litevské názvy, které se do městských plánů, map či úředních dokumentů zapisovaly německy, polsky nebo kancelářskou slovanskou řečí. Například názvy ulic zaznamenané na zmíněné Braunově mapě die Deutsche gasse, S. Johangasse, die Schloßgasse nejsou ničím jiným než kalky litevských názvů ulic Vokiečių, Šv. Jono, Pilies. Jak ukazuje seznam uvedený v knize, přeložených či jinak polské jazykové soustavě přizpůsobených názvů ulic bylo v polských písemnostech mnoho už v XVI. století, např.: Antokolska (/ Antakalnio), Koniska (/ Arklių), Rudnicka (/ Rūdninkų), Tatarska (/ Totorių), Trocka (/ Trakų), Vilenska (/ Vilniaus), Zarzeczna (/ Užupio) aj. To však neznamená, že litevští obyvatelé města, 12 Tabulka je zde označena za nepříliš zdařilou proto, že její první sloupec neuvádí nejstarší názvy vilniuských ulic (zaznamenané přibližně v roce 1550 v Braunově atlasu), nýbrž názvy používané v sovětské éře, z nichž mnohé byly změněny (např. místo Domininkonų – Garnelio, v. Pilies – Gorkio, v. Vokiečių – Muziejaus atd.); navíc v dalších sloupcích nejsou uvedeny prameny názvů. U tabulky připojené k brožuře Jonase Jurkštase Vilniaus vietovardžiai (otištěné v publikaci Kalba ir žmonės) Bednarczuk změnil názvy některých sloupců: srov. název prvního sloupce u Jurkštase „Současný název ulice“ a u Bednarczuka „do 11 III 1990“. Změněny byly názvy sloupců 3, 12, 13 a 14; navíc byl vynechán šestý sloupec (1837). 176 Acta Linguistica Lithuanica LXVI Językowy obraz Wielkiego Księstwa Litewskiego. Millenium Lithuaniae MIX–MMIX kteří tehdy tvořili ještě značnou část, již polsky vyslovovali názvy nepočetných polských písemností. Samozřejmě dnes není možné rekonstruovat názvy všech vilniuských ulic, které existovaly za existence LDK, stejně jako názvy dalších urbanonym, kvůli nedostatku písemných pramenů. Retrospektivním úsudkem na základě tehdejších i pozdějších písemností v jiných jazycích (především v kancelářské slovanštině a polštině) však lze rekonstruovat poměrně velké množství autentických vilniuských urbanonym. Ve zmíněné práci to poměrně spolehlivě provedl historik Jurkštas, o jehož práci se autor recenzované knihy podle mého názoru opíral příliš málo (ačkoli jeho knížka je uvedena v bibliografii a, jak již bylo zmíněno, byla použita tabulka názvů vilniuských ulic, kterou sestavil). Mnoho zajímavých myšlenek obsahuje také kapitola IX o areálech baltských hydronym v LDK. Zde je především na základě Vanagových výzkumů z hlediska tvoření a původu popsána geografie hydronym s formanty -nt-, -k-, -ykšč- (-ykšt-), -(n)yčia, -ing-, -us, -da, jejich vztah ke slovanským protějškům a jsou uvedeny etymologické charakteristiky některých z nich. Mimochodem se zde oprávněně tvrdí, že toponyma a hydronyma s -eika na území Běloruska mohou svědčit o poměrně nedávné přítomnosti baltského etnika (s. 170). Předpoklad založený na názoru Tadeusze Lehra-Splawińského, že název největší řeky LDK Nemunas by mohl být ugrofinského původu a souviset s finským slovem niemi ‚výběžek, mys‘, však není motivován ani slovotvorně, ani sémanticky (s. 176). Rovněž je těžké uvěřit, že název jezera a městečka mezi Vilniusem a Narutisem Svyriãi (bělor. Svir, pol. Świr) by mohl být ugrofinského původu (tamtéž) a nesouvisel by s litevským slovesem svirti. Všímavý litevský filolog by mohl v nové Bednarczukově knize nalézt ještě řadu dalších takových a podobných pochybností či sporných záležitostí. Právě to však činí práci tohoto polského lingvisty zajímavou a přitažlivou a svědčí o autorově inovativnosti a lingvistické vyzrálosti. Protože se recenze omezuje převážně na poznámky související s litevistikou a nezabývá se rozborem ani komentováním četných problémů slavistiky, zejména polonistiky, které kniha zmiňuje, autor recenze si nečiní nárok na všestranné zhodnocení této obsahově bohaté knihy. Z toho, co bylo řečeno, však lze vyvodit, že jde o významnou práci syntetického charakteru, která přináší mnoho nových údajů a interpretací pro další výzkum jazykové mozaiky LDK tohoto druhu. Není pochyb, že vzbudí velkou pozornost nejen litevistů a baltistů, ale i slavistů, zejména polonistů. Přijato 15. února 2012. JONAS PALIONIS Juozo Tumo-Vaižganto g. 9–27, Vilnius, Lietuva Recenzijos / Reviews 177