Algirdas Sabaliauskas. „Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1980–2010 m.“

ALDONA PAULAUSKIENĖ Vilniuská univerzita Směry výzkumu: teorie gramatiky, dějiny gramatické vědy, sociální lingvistika. SARMA KĻAVIŅA Lotyšská univerzita Směry výzkumu: kvantitativní lingvistika, obecná lingvistika, dějiny lingvistiky. Algirdas Sabaliauskas DĚJINY VÝZKUMU LITEVŠTINY. 1980–2010 Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2012, 766 p. ISBN 978-609-411-084-9 Někdy je krajina, umělecké či vědecké dílo tak velkolepé a proniká až do hloubi duše, že je těžké najít první vhodné slovo a začít o něm mluvit. Ocitneme-li se v takové situaci, začínáme tím, co vidíme, když už jsme knihu přečetly a zavřely, tedy fotografií autora. Není známo, při jaké příležitosti byla pořízena, ale nádherně se hodí k završení významného díla. Dosaženo nejvyššího vrcholu, z něhož je vidět tak široko a daleko. Byla pochopena důležitost přijatého úkolu, byl tu talent, píle, vytrvalost i schopnost směřovat k cíli. To vše přineslo překvapivý výsledek. Autor může a má právo být šťastný. Sarma Kļaviņa se zajímala o dějiny výzkumu jazyků (s. 479). Právě ona také našla „Dějiny lingvistiky v severských zemích“ (The History of Linguistics in the Nordic Countries), vydané v roce 2000 ve Finsku čtyřmi autory a čítající 672 stran. Obě obdivujeme jedinečnost díla Algirdase Sabaliauskase. Celkový počet stran činí 1286 (I. svazek má 253 stran, II. 267, III. 766). Rozdíl v rozsahu třetího svazku vznikl ze dvou důvodů: 1) postupem času vzrostl počet badatelů litevštiny a rozvinula se jazykověda; 2) v okupované Litvě nebylo možné oceňovat práce lingvistů, kteří emigrovali do zahraničí. Tato mezera je tedy zaplněna třetí knihou. Sabaliauskas svou trilogii začíná teoriemi o původu litevštiny a první litevskou knihou i prvními gramatikami. Podává podrobný všeobecný přehled první etapy výzkumu litevštiny. Srovnávací historická lingvistika, která se neobejde bez litevštiny, vznikla a rozkvétala v 19. století v Německu. Proto se také začíná Recenzijos / Reviews 299 ALDONA PAULAUSKIENĖ, SARMA KŁAVIŅA od prací německé jazykovědy. Po nich jsou popsány výzkumy samotných Litevců až do roku 1918 (Friedrich Kurschat, Aleksander Kurschat, Jonas Jūška, Antanas Jūška, Antanas Baranauskas, Kazimieras Jaunius, Jonas Spudulis aj.). Po roce 1918 se nejprve píše o výzkumu litevského jazyka v Litvě (Kazimieras Būga, Jonas Jablonskis, Eduardas Volteris, Pranas Skardžius, Antanas Salys, Petras Jonikas aj.), ačkoli jazykovědná činnost Kazimierase Būgy a Jonase Jablonského začala dlouho před rokem 1918. Druhá kniha zahrnuje období od roku 1940 do roku 1980. Začíná kapitolou „Výzkum v sovětské Litvě“. Objevila se témata: „Slovník litevského jazyka“, „Terminologická práce“, „Akademická ‚Gramatika litevského jazyka‘“, „Atlas litevského jazyka“. Dále se píše o výzkumu litevského jazyka v Litvě a v dalších republikách SSSR, v zemích lidové demokracie a ve světě. Třetí kniha zahrnuje deset let sovětské a dvacet let nezávislé Litvy. V posledních desetiletích je mnohem snazší získávat vědecké hodnosti a tituly, protože se již nepotvrzují v Moskvě. Bylo proto napsáno a obhájeno mnoho doktorských disertací z různých oblastí jazykovědy. Je působivé, že Sabaliauskas disertace nejen zaregistroval a zhodnotil, ale také uvedl články publikované na jejich témata. Kromě toho jsou zde popsány dvojjazyčné slovníky a slovníky speciálních termínů, vyjmenováni jejich autoři a odpovědní redaktoři, spolupráce Institutu litevského jazyka se specialisty Multimediálního centra Matematického a informatického ústavu a katedry UNESCO Informatika humanitarams aj. Samozřejmě i zde, stejně jako v ostatních svazcích, se začíná nejvýznamnějšími pracemi litevských studií: Lietuvių kalbos žodyno, terminologickou prací, akademickými gramatikami litevského jazyka, Lietuvių kalbos atlaso, nářečními texty a slovníky. Po přečtení třetího svazku jsme si pomyslely, že existují dvě knihy litevských filologů, jejichž obsah neodpovídá názvu: jde o Lietuvių kalbos istorinė gramatika Jonase Kazlauskase, která obsahuje mnohem méně, než by název napovídal (pouze podstatná jména a slovesa, bez minulého častého času), a Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija Algirdase Sabaliauskase, která obsahuje mnohem více, než název slibuje. Jsou zde biografické údaje o badatelích, nejen jejich nejvýznamnější jazykovědné práce, ale i vzpomínky a krásná literatura, recenze vědeckých prací, konferenční příspěvky, jubilejní projevy a nekrology. Popsán je výzkum nejen litevského, ale i pruského jazyka, stejně jako využívání faktů z baltských jazyků v jiných pracích (o mytologii, kulturních dějinách, různých humanitních a souvisejících vědních oborech, například dětské psychologii). Jestli se budou jazykovědcům ještě někdy udělovat řády a medaile, Sabaliauskas by měl za svou vědeckou práci dostat první. Přiznává, že tuto mimořádnou encyklopedii psal celý život. Ale měl přece i další práci: zkoumal slovní zásobu litevského a baltských jazyků a psal populárně-naučné knihy o jazykovědě, které všichni rádi čtou. Jedna z nich (Mes baltai) se čte také v angličtině, švédštině a italštině. První dva svazky Lietuvių kalbos istorijos byly oceněny Státní cenou Litvy, a třetí je podle názoru obou recenzentek hoden Vědecké ceny Litevské republiky. 300 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1980–2010 m. Kdyby Sabaliauskasova kniha obsahovala pouze fakta, bez převyprávění a hodnocení obsahu významnějších prací, musely bychom zde svůj text ukončit. Hodnotit však má právo každý. Mít vlastní názor na to, co bylo napsáno, je normální. Jiný je z centra litevských studií a jiný ze sousední země. Recenzentky proto nechtějí jedna druhé vnucovat svůj osobní názor a trochu se rozcházejí: Paulauskienė píše v první osobě a tam, kde se jejich názory shodují, používají tvary zájmena mes. Snad je dokonce nejrozumnější začít u sebe. Přečetla jsem knihu a pomyslela si, že ta práce nebyla tak špatná a že se toho udělalo poměrně hodně. Zamyslela jsem se jen nad významem dvou slov: mají slova polemika a originalumas kladný, nebo záporný význam? Nechtěla jsem polemiky, chtěla jsem dialog. Christian S. Stang v předmluvě ke knize „Srovnávací gramatika baltských jazyků“ (Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen 1966) definuje vědu jako dialog založený na spolupráci. Bohužel bylo v litevských studiích v mnoha případech obtížné, či dokonce nemožné dospět k normálnímu dialogu, protože dialog vyžaduje alespoň dva účastníky a také tradice, zatímco litevští filologové byli v mnoha oblastech jazykovědy průkopníky a jedinými badateli. I když píšeme ve dvou, není možné obsáhnout všechno. Například ani po skončení vědecké práce bych nemohla diskutovat se specialisty na experimentální fonetiku, fonologii, akcentologii, onomastiku, etymologii a stylistiku ani s badateli pruského jazyka; neznám všechny litevské dialekty aj. Vím, jak důležité jsou vyjmenované oblasti výzkumu, ale nemám pro ně potřebnou odbornost. Staré památky litevského jazyka neznám tak dobře jako Jonas Palionis. A existuje ještě mnoho oblastí, o nichž mohu hovořit pouze na základě všeobecného vzdělání. Normální dialog nebyl možný ani kvůli povaze premiantů. Vždyť v době, kterou Sabaliauskas popisuje, si litevská studia vybírali premianti. A ti si byli vědomi své výjimečnosti. Otevřeme Deník bez dat Justina Marcinkevičiuse Dienoraštį be datų, přečtěme si text o Jonasi Kazlauskasovi „Píseň přítele“ a zjistíme, že když byl Jonas na střední škole vyvolán k tabuli, chodíval k ní jaksi zvláštním způsobem, jako by chtěl zdůraznit, že jde ukázat, že to umí. Premianti potřebují prostor, a když se sejdou na jednom místě, zpočátku do sebe strkají lokty. Tak tomu bylo i v centru litevských studií. K otázce originality. Jak jinak? Osud mladé učitelce přidělil posluchárnu plnou studentských premiantů. Byli to litevští filologové se specializací na klasickou filologii. Těm člověk nemůže říkat jen tak cokoli. Bylo třeba hodně pracovat. Z těchto studentů vyrostlo mnoho významných osobností. Část z nich je popsána i v Sabaliauskasově knize. Jsem ráda, že mě přiměli neustále se učit a přemýšlet o předmětu, který vyučuji. Z jedné malé skupiny (asi osmi lidí) vzešli profesor a akademik Bonifacas Stundžia, známá folkloristka Bronė Katilevičiūtė-Stundžienė, manželka Gvida Micheliniho Birutė Žindžiūtė, profesorka Meilutė Ramonienė a docentka Audronė Kudulytė-Kairienė. A kolik nadaných studentů bylo v dalších ročnících! Nepamatuji si všechny, ale nadaní studenti by- Recenzijos / Reviews 301 ALDONA PAULAUSKIENĖ, SARMA KĻAVIŅA …vo Sigitas Narbutas, Laimutė Anelauskaitė (Balodė), Rūta Šepetytė, Giedrė Vrubliauskaitė, Mindaugas Strockis a další. Historické lingvistice rozhodně nezasadil „polibek smrti“ Noam Chomsky (s. 444). V Evropě k tomu došlo na počátku dvacátého století, ale v Litvě byla historická lingvistika královnou až do konce 20. století. Ačkoli se v roce 1959 začala psát akademická Lietuvių kalbos gramatika, na všechno, co nebylo historií, se po celou dobu hledělo svrchu. Když bylo kvůli pohrdavému postoji k tradiční gramatice (a možná i k vědkyni) těžké pracovat, vybavila se mi citace z Vaižgantasovy řeči o jeho literární tvorbě: Kdybych byl měl víc, byl bych dal víc. Dal jsem, co a jak jsem dokázal. Jak říká biskup Motiejus: nemám koně, orám osly, a moje pole neleží ladem. Mám v hlavě plno takových citátů z životopisů slavných lidí, abych se o ně mohla opřít jako o berle, až moje páteř neustojí neoprávněnou kritiku. Zde je další citát od Augusta Schleichera: Jsem průměrně nadaný, ale mám pevnou vůli. A s její pomocí dosahuji toho, co považuji za potřebné. Je zcela přirozené ptát se, proč po dlouhou dobu neexistovala historická syntax. Zigmas Zinkevičius na tuto otázku odpověděl při oslavě osmdesátin Prana Gailiūnase. Byl pouze formálním vedoucím Gailiūnasovy disertace, protože Gailiūnas psal o významech a užívání rozkazovacího způsobu, zatímco jeho zajímaly jen formy. Dokud vědce zajímaly pouze slovní formy, o historické syntaxi nemohla být ani řeč. Proto právem náleží zásluha zakladatele historické syntaxe v litevských studiích Vytautasovi Ambrazasovi (s. 123–131), neboť na základě participiálních konstrukcí, nikoli „prázdných“ slovních forem, dospěl k dějinám slovních spojení. A teprve na počátku 21. století (v roce 2006) napsal práci nazvanou Lietuvių kalbos istorinė sintaksė. Bylo by dobře, kdyby se v budoucnu našli lidé, kteří dokážou ocenit vykonanou práci a chtějí pokračovat v započatých dílech, aby historická lingvistika nepohrdala synchronní lingvistikou, neboť mnohé hypotézy lze zdůvodnit pouze na základě vnitřní rekonstrukce. Sabaliauskas se snaží být objektivní, ale občas lze zaznamenat i subjektivní sympatie. Například sympatie k Algirdasu Juliu Greimasovi: na třech místech (s. 17, 79, 97) je připomínán jeho článek z roku 1991, otištěný v časopise Literatūroje ir mene, plný sebechvály a pohrdání litevskými lingvisty. Vždyť v zahraničí stál u kolébky sémiotiky sám, zatímco v Litvě se po válce objevilo mnoho lingvistů, ale nic pořádného nevykonali. Pravda, napsali slovník velký jako mrakodrap, jen stavěli kolem Rusy; jeho spolužák Jonas Kabelka, nadanější než on sám, vynález střelného prachu neobjevil, zatímco pozoruhodně pracovitý Zigmas Zinkevičius přidal poslední cihlu k lingvistice 19. století. Sabaliauskas tuto poslední cihlu pomíjí, a kritika se tak mění v chválu. Jindy se postupovalo opačně: zamlčelo se to, co se zamlčet nemělo. Například se pouze konstatuje, že Vincas Urbutis napsal brožuru Lietuvių kalbos išdavystė (s. 128), a Vytautas Ambrazas práci Svetimų tikrinių vardų rašymas (s. 130). Vždyť ten název „Zrada litevského jazyka“ je děsivý. Ze Sabaliauskasovy knihy se zdá, že o zradě jazyka nikdo nic nenapsal. 302 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1980–2010 m. Ale psali, a dokonce velmi mnoho, nejen lingvisté, ale i další kulturní osobnosti. Lietuvių kalbos žodynas a Balčikonis by měli být mimo dosah kritiky. Teprve po shromáždění veškerého jazykového materiálu lze psát gramatiky, slovníky, které obstojí před vědeckou kritikou, i další práce. Vědu je třeba budovat pouze na jazykových faktech. Proto je nejprve důležité mít jich co nejvíce. Kdyby snad národ zanikl, svět by měl alespoň jeho krásný pomník. I z nepočetných faktů pruského jazyka vznikly významné práce (Vladimira Toporova, Vytautase Mažiulise, Grasildy Blažienė, Audronė Kaukienė, P. U. Diniho aj.). Neměli bychom očekávat, že slovník připravovaný sto let bude zároveň vykazovat nějaké specifické vědecké principy. Generace spisovatelů se střídaly, ale jednotu Slovníku udržoval redakční program. Vůbec mu neublížilo přesunutí dokladů ze starých písemností na konec hesla ani doplnění frazeologie ze sovětského tisku, která ukazuje, jaký život jsme žili. Slovník naopak obohatily příklady shromážděné z děl Julia Janonise, Petra Cvirky, Salomėji Nėris, Juozase Baltušise, Kazise Boruty, Just. Marcinkevičiuse a dalších spisovatelů. Při příležitosti vydání 17. svazku Kazys Bradūnas upřímně litoval, že se do Slovníku nedostal jazyk spisovatelů a básníků tvořících v zahraničí. Čím větší slovník, tím větší bohatství národa. Díky užívání Lietuvių kalbos žodynas již vznikly slovníky synonym, antonym a frazeologie; využily jsme jej také my s Danutė Tarvydaite při psaní knihy Žodyno normos ir dabartinė vartosena. V Lietuvių kalbos žodynas lze přečíst mnohé, neboť podle Kazimierase Būgy „jazykem národ vyjadřuje, čím je“. Je víc než smutné, když po vydání celého Slovníku humanitní vědci, mezi nimi dokonce dva profesoři, rozprávějí o chudobě litevského jazyka v křesťansky orientovaném časopise Naujasis židinys. Aidai 5–6 (2010). Litevskou lingvistiku si lze jen těžko představit bez Balčikonise. Neuvážený Greimasův výrok, že Balčikonis měl raději práci než jazyk. Jenže práce s cílem vytvořit něco významného je posvátná. Nikdo jiný si tak neuvědomoval své odhodlání pracovat a plnit povinnost jako Balčikonis. Aldonas Pupkis již prozkoumal Balčikonisovu úlohu v dějinách tvorby slovníků. Stále však zbývají překlady literatury a gramatik. Rūta Marcinkevičienė zkoumala překlad Guliverio kelionių. I jí se zdá, že Balčikonis toto dílo překládal dvakrát: z původního jazyka do litevštiny a z jazyka psaného do mluveného (s. 344). Mimochodem, Balčikonis využil nejen originál, ale i překlady do několika dalších jazyků. Všichni, kdo kritizovali Balčikonisovy překlady (včetně Rūty Marcinkevičienė), měli vědět, že dobří překladatelé překládají obsah, nikoli formu originálu, a že litevský spisovný jazyk vychází nikoli z písemností, ale z živého jazyka lidí. Proto když se jiné národy snaží pozvednout mluvený jazyk na úroveň jazyka písemností, Litevci musí postupovat opačně: zdokonalovat jazyk písemností tak, aby dosáhl úrovně mluveného jazyka. Aby chvála litevského mluveného jazyka nevyzněla subjektivně, uvádím zde jeden citát z knihy Juozase Pikčilingise Žodžio interviu. Jsou to slova Američana Theodora S. Trustona: „Litevština, která je velmi stará, je Recenzijos / Reviews 303 ALDONA PAULAUSKIENĖ, SARMA KŁAVIŅA nádherné stavby, dokonalejší dokonce než sanskrt a stará řečtina, bohatší než latina a mnohem jemnější než všechny tyto tři jazyky. Kromě toho je litevština s nimi spřízněna těsněji než cokoli jiného, co stvořila příroda, a to nejen kořeny slov, ale i formami gramatické struktury [...]. Není pochyb o tom, že žádný jiný jazyk na světě nedosáhl takové hodnoty jako litevština. Národu, který vytvořil, rozvinul a tak zdokonalil lidskou řeč s její nádhernou a jasnou stavbou, přísluší diadém veliké slávy“ (Pikčilingis 1982: 31–32). Balčikonis tedy neprovedl dvojí překlad, nýbrž překládal z jednoho spisovného jazyka do jiného spisovného jazyka. Bylo by velmi špatné, kdyby se jazyk elektronických médií z Popelky stal dcerou, nebo dokonce matkou jazyka (s. 344). Jsme odpovědní za to, aby se rozvíjel, a ne aby diktoval své normy spisovnému jazyku. V době nových technologií a globalizace musí lingvisté i všichni lidé pracující se psaným slovem cítit velkou odpovědnost za úpadek krásy a bohatství litevštiny. Balčikonis přeložil také gramatiku Jana Otrębského. Bylo chybou, že překlad nevyšel a že tato gramatika byla považována pouze za historickou, ačkoli ve skutečnosti je zároveň synchronní i historická. Právě Otrębskiho, k němuž Balčikonis připojil své poznámky, přiměla okolnost, že plánovanou pětisvazkovou gramatiku začal psát třetím dílem, tedy morfologií probíranou ve školách. Cílem autora i překladatele bylo dosáhnout toho, aby gramatika Juoza Žiugždy nebyla jediná a nevychovávala žáky v komunistickém duchu. A doplnění o historickou gramatiku by nikomu nebylo uškodilo. Podle svědectví Vytautase Vitkuskase měl Balčikonis tři exempláře přepsané nejlepší písařkou Institutu a rozdal je knihovnám. Jeden však zřejmě poslal i samotnému autorovi. Ve vzpomínkách na Balčikonise Dėk žodį prie žodžio – turėsi žodyną je článek Aleksandra Žirgulise, který přináší úryvky z Otrębského dopisů Balčikonisovi: „[...] těší nás, že jste dokončil překlad III. dílu – lepší než váš vůbec být nemůže“. „Překlad nám připadá nádherně přesný a krásný. Všechny vaše dodatky budou bezpochyby užitečné“ (s. 215). Podle Žirgulise byl Balčikonis již zralý na to, aby napsal také původní vědecké dílo, ale „Sám sebe považoval spíše za praktika jazyka, neměl ambice vyslovit své slovo ve vědě o gramatice, a proto se podřídil práci svého přítele, jehož filologickými znalostmi vždy obdivoval“ (tamtéž). Neprozkoumáme-li Balčikonisovy překlady, nepochopíme, kým vlastně byl pro náš národ. Strojopis překladu gramatiky by bylo třeba hledat v archivech Ústřední knihovny Akademie věd nebo knihovny Mažvydas. Ve Vilniuské univerzitní knihovně není. Pokud se nenajde v Litvě, bylo by třeba zajet do Polska a pátrat v Otrębského archivu. Několik poznámek k terminologickým slovníkům. Na s. 52 se píše: „V období, jímž se naše kniha zabývá, byly vydány tři mimořádně cenné terminologické slovníky.“ Proč jen tři? Na základě čeho byla určena významnost terminologických slovníků? V roce 1988 vyšel také Druskininkų tarmės žodynas. Je snad bezvýznamný proto, že je diferenciální a nemá několik svazků? 304 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1980–2010 m. Je pochopitelné, proč jsou významné úplné slovníky nářečí v Zietele a Dieveniškėsi. Nebylo by však bývalo účelnější vydat diferenciální Zanavykų šnektos žodyną? Vždyť většina lexika tohoto nářečí se shoduje s lexikem spisovného jazyka. Ve druhém svazku Sabaliauskas správně ocenil třídílnou Lietuvių kalbos gramatiką jako jedinečné dílo, napsané lidmi, kteří obhájili nebo právě píší disertace a shromáždili veškerý dostupný jazykový materiál. K tvrzení, že působí, jako by ji napsala jedna ruka, je třeba dodat, že tento dojem je pouze vnější, protože gramatická teorie je v ní rozporná. Ačkoli první dva svazky byly horkými hlavami hodnoceny poměrně kriticky, Sabaliauskas tehdy těmto ne zcela opodstatněným hodnocením nevěnoval pozornost a měl pravdu. Nyní však, když chce pochválit gramatiku v jednom svazku i jejího šéfredaktora, píše o třídílné gramatice toto: „Gramatice se oprávněně vytýkalo také poměrně časté nedodržování přísné synchronie. Vzhledem ke svému obrovskému rozsahu nebyla akademická Lietuvių kalbos gramatika vhodná ani pro praktické potřeby kodifikace, zejména pro potřeby škol. Vznikla tedy potřeba napsat dílo menšího rozsahu, systematičtější a lépe odrážející nejnovější poznatky gramatické teorie“ (s. 38). Co znamená ona „přísná synchronie“? V třídílné gramatice je současný spisovný jazyk graficky oddělen od nářečí a starých písemných památek: co nepatří do současného jazyka, je vytištěno drobným písmem. To má velký význam jak pro vědu, tak pro praxi. Gramatika byla kritizována za to, že ilustrační příklady byly shromážděny z období od Kristijonase Donelaitise až do doby psaní gramatiky. Kritici však nevzali v úvahu, že každý člověk si s sebou nese gramatiku synchronní, nikoli historickou, a to v podobě celého jazyka. Autoři gramatiky proto měli právo shromáždit příklady odkudkoli a po jejich prosetí přes síto vlastního jazykového cítění je přiřadit k současnosti. Jiná věc je, že některé archaické gramatické tvary (stejně jako ono historické střední gramatické rodu) tradičně přecházely z jedné gramatiky do druhé. Třetí svazek věnovaný syntaxi neměl kdo hodnotit. Odborníci na syntaxi sice byli, ale ani dnes se nezdá, že by se našel někdo schopný spojit univerzální syntaxi se specifickou morfologií litevštiny a vyvozovat původní závěry. Nejčastěji se vlastní příklady přizpůsobují teoriím založeným na faktech z cizích jazyků. Gramatiky v jednom svazku byly zahraničními přáteli přijaty poměrně příznivě. Gramatiku vydanou v ruštině hodnotili Tatjana Bulygina a Jurij Stepanov, zatímco gramatiku vydanou v angličtině Wilimas R. Schmalst iegas. Stepanov se autorovi těchto řádků přiznal, že negativní recenze vůbec nepíše, v recenzovaných pracích hledá jen kladné stránky, a pokud žádné nenajde, recenzovat se neodváží. Schmalst iegas sám napsal „Historickou syntaxi litevštiny“ (A Lithuanian historical syntax), přičemž se podrobně opíral o Vytautase Ambraze Lietuvių kalbos dalyvių istorinę sintaksę. Recenzován byl také první litevsky vydaný jednosvazkový gramatický přehled, ale Sabaliauskas tuto recenzi neviděl. Mohu uvést také názor významného bulharského lingvisty Ivana Duridanova (s. 567–568) na akademické gramatiky litevštiny. Okolnosti se vyvinuly takto Recenzijos / Reviews 305 ALDONA PAULAUSKIENĖ, SARMA KĻAVIŅA … že se v Evropě ve druhé polovině 20. století velmi zajímali o problémy slovesa a že mnoho mladých vědců ze zahraničí bylo vysíláno na stáže na Vilniuskou univerzitu. Jejich vedením byla pověřována takzvaná „specialistka na sloveso“. Tak se mi dostala do rukou aspirantka Ivana Duridanova Katina Bončeva. Její školitel byl vědec širokého rozhledu. Záleželo mu na tom, aby prozkoumal paradigma slovesných časů v bulharštině a porovnal je se slovesnými časy v baltských jazycích. Bulharština se od ostatních slovanských jazyků liší analytickými slovesnými časy. Analytismu je v ní obecně více. Při porovnání tří jazyků, které Duridanov zamýšlel, by bulharštině byla bližší lotyština, zatímco litevština by zaujímala prostřední postavení, ale jeho aspirantka bohužel neuměla ani litevsky, ani lotyšsky. Kromě toho v Lotyšsku tehdy ještě nebyli lidé, kteří by takovou práci mohli podpořit. Spokojili jsme se tedy pouze s porovnáním s litevštinou. V roce 1986 Bončeva obhájila disertaci v Sofii (exemplář je také ve vědecké knihovně VU). Byla jsem pozvána, abych byla její oponentkou, a měla jsem příležitost pobýt tam déle a pohovořit si s bulharskými profesory a vyučujícími. Při odjezdu ji vyprovodil Duridanov a požádal mě, abych mu poslala Lietuvių kalbos gramatiką. Neslyšela jsem ho mluvit litevsky, a tak jsem se zeptala, kterou gramatiku by chtěl – třísvazkovou, nebo jednosvazkovou (v roce 1985 jsme už měli gramatiku v ruštině). Chtěl třísvazkovou. Podle Duridanova je to velmi cenná gramatika, protože obsahuje množství jazykových příkladů, zatímco teorii si dokáže vytvořit sám. Sabaliauskasova kniha je výjimečná, a proto je svérázná i naše recenze. Stejně jako Sabaliauskas v dějinách výzkumu litevštiny píše o básnických schopnostech jazykovědců nebo o zajímavých životopisných skutečnostech – například o tom, že Olegas Poliakov pracoval jako betonář nebo Alyvydas Butkus jako stavební dělník –, chystáme se i my napsat odbočující příběhy, které však mají značný význam pro litevskou jazykovědu a osudy badatelů. Teorii tvoření slov vytvořil v litevských studiích jako první Vincas Urbutis, a to na základě působivého množství přečtené zahraniční literatury a jazykových faktů litevštiny. Litevští bohemisté však nejprve spatřili kapitolu o tvoření podstatných jmen v třísvazkové Lietuvių kalbos gramatikos (1965) a teprve mnohem později (1978) Žodžių darybos teoriją. Autorky třísvazkové gramatiky zpracovaly sufixální tvoření přídavných jmen a sloves nezávisle na Urbutisově zpracování sufixálního tvoření podstatných jmen, přičemž vycházely z jazykových faktů a tradice. Vše tedy dopadlo velmi dobře, neboť každý slovní druh má svůj význam, své zvláštnosti v tvoření slov a ohýbání i svébytné užití. Po vydání gramatiky bylo Urbutisovo zpracování tvoření podstatných jmen velmi chváleno: zdálo se, že se v tom už nikdo nemůže vyznat lépe než Urbutis. V gramatice napsané v ruštině kapitola o tvoření slov chybí, znovu se však objevuje v litevské verzi jednosvazkové gramatiky, která vyšla v roce 1994. Za tu dobu lze nejen přečíst Žodžių darybos teoriją, ale také se ji naučit jako násobilku. A pokud ne, pak si alespoň důkladně osvojit, co jsou slovotvorné kategorie a kde se projevují, zvláště když se už podle Urbutisova příkladu tvoření podstatných jmen chystáme 306 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1980–2010 m. přepracovat to, co bylo napsáno o tvoření přídavných jmen nebo sloves v třísvazkové gramatice. V Žodžių darybos teorijoje píše Urbutis o slovotvorných kategoriích velmi obezřetně: „Slovotvorné kategorie se zřejmě nejvýrazněji projevují při tvoření podstatných jmen, ovšem ne všech, nýbrž především sufixálních a koncovkových derivátů“ (s. 280). Sám nepopisuje předponová podstatná jména podle slovotvorných kategorií, protože předpon je málo a jsou mnohoznačné. Také sufixů přídavných jmen a sloves je málo a mají více významů. Předponové tvoření sloves se pak od tvoření podstatných či přídavných jmen zásadně liší. Nelze tedy všechno napasovat na jedno kopyto, byť velmi pěkné. Pozdější gramatika se tím teoreticky nestává lepší než ta předchozí. Sabaliauskas zmiňuje, že k předponovému tvoření podstatných jmen přistupuji originálně (s. 133). V čem spočívá tato originalita? Urbutis uvedl pouze formální rozdíl mezi předponovým tvořením podstatných jmen a sloves: předpona slovesa nemění koncovku, zatímco předpona podstatného jména ano. Proto mě zajímá, jakou úlohu má koncovka předponových podstatných jmen. Vždyť zřejmý rozdíl ve funkci koncovek lze pozorovat při srovnání stalius (: stalas) a pastalė (: stalas). Proč lze téměř ke každému slovesu připojit předponu (a dokonce i několik), zatímco předponu mají jen některá podstatná jména? Například roste houba po beržu, a proto se jí říká paberžis; existuje místnost u vchodu, a proto se jí říká prieangis; existuje doba před obědem, tedy také priešpiečiai, a tak dále. Pak si člověk vzpomene na podstatná jména označující včelu, mouchu, květinu, kámen, chléb a mnoho dalších věcí, s nimiž nelze vytvářet předložkové konstrukce. Nelze z nich tedy tvořit ani předponové deriváty. Tak se stanoví vztah mezi předložkovou konstrukcí a předponovým podstatným jménem a ukáže se, že účelem koncovky není dát slovu nový význam, nýbrž začlenit konstrukci do podoby jediného skloňovaného slova. Koncovka složených slov dělá totéž: ze dvou slov vytvoří jedno. Lze tedy rozšířit pojem složeného slova: dvoukořenná složená slova vznikají kontrakcí dvou samostatných slov, zatímco předponová slova vznikají z jednoho pomocného a jednoho samostatného slova. V obou případech má koncovka stejnou úlohu. Předponová podstatná jména tedy nejsou deriváty tvořené předponami, nýbrž složeniny. Kdo je bez hlavy, ten je bezhlavý; kdo je bez rozumu, ten je bezrozumný; kdo je bez svobody, ten je nesvobodný a podobně. Takto se charakterizuje člověk; slovo člověk se obvykle vynechává a přídavné jméno označující vlastnost se mění v podstatné jméno. Jiná věc je přídavné jméno vytvořené stejným způsobem, které se pojí s podstatnými jmény označujícími věci, například ječmen bez osin. Přídavné jméno bez osin se nemůže změnit v podstatné jméno, protože nelze vynechat slovo ječmen. I toto přídavné jméno se však opírá nikoli o jedno slovo, nýbrž o předložkovou konstrukci. Při objasňování problémů by se dala napsat nikoli recenze, ale celá gramatika. A jak se tomu vyhnout, když Sabaliauskasova kniha není pouhou encyklopedickou informací? V gramatikách má být pouze to, co patří do gramatiky. Považují-li se slovesné vidy za negramatickou kategorii, ale přesto se o nich v gramatice píše, zastírá se tím pojetí jak slovesných vidů, tak předponového tvoření sloves. Recenzijos / Reviews 307 ALDONA PAULAUSKIENĖ, SARMA KŁAVIŅA Jonas Paulauskas ve své kandidátské disertaci zjistil soulad gramatických (vidových) a lexikálních (slovotvorných) funkcí předpon a celou disertaci publikoval v roce 1958 ve třetím svazku Literatūros ir kalbos. Byl to praktický člověk a více se zajímal o psaní Slovníku než o gramatiku, a proto souhlasil, že se v Gramatice nebude zmiňovat o gramatické funkci předpony. Nejprve pouze řekl, že všechny předpony omezují trvání děje, a dále o nich psal stejně jako Elena Valiulytė o předložkách, tj. samostatně o systému významů každé předpony. Takový popis předponového tvoření je zcela možný. Když jsou však v jednosvazkové Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje i odvozeniny sloves s předponami rozděleny do jakýchsi skupin zobecněných významů (snad slovotvorných kategorií?), je těžké to komentovat. Je dobře, že slovotvorba není součástí gramatik vydaných v ruštině a angličtině. Když se Urbutise jednou zeptali, proč kolegyním nedoporučil, aby na jiné slovní druhy nevztahovaly to, co platí jen pro odvozeniny s příponami a koncovkami podstatných jmen, odpověděl zcela po urbutiovsku: „A proč se plést do práce druhých, ať ukážou, co umějí.“ Na s. 181 Sabaliauskas uvádí skeptický názor Aleksa Girdenise na školu dichotomické fonologie, kterou vytvořil Roman Jakobson a jeho stoupenci. Fonologii jsme neprostudovali tak důkladně jako Girdenis, víme však, že Jakobson dobře uplatnil princip privatívní opozice na vícedílnou kategorii pádů v ruštině. Už jako student zkoumal užívání ruských pádů, shromažďoval příklady do kartotéky a vedle dalších významných lingvistických prací se po celý život věnoval výzkumu pádů. Když oddělil pády od předložkových konstrukcí, popsal jejich paradigma pomocí principu privatívních opozic. A pak začal vědecký dialog velkých myslí: jedni dokazovali, že pády nelze oddělit od předložek, protože se často stávají dokonce součástí morfologické stavby slova (srov. lokál v ruštině nebo instrumentál v lotyštině), druzí vysvětlovali, že princip opozic je i tak významný, ale ve vícedílných kategoriích mohou být také členy, které nejsou v opozici. To bývají nejčastěji pády vyjadřující okolnosti předcházející ději. Uplatněním principu opozic zůstává v systému pádů i vokativ v litevštině a lze také vysvětlit, proč jiné jazyky vokativ nemají a proč se v nich lidé oslovují nominativem. Zkušenost obecné lingvistiky ukazuje, že v systému systémů neexistují osamocené morfologické formy a že je nutné odpovědět na otázku: jestliže vokativ není pád, co tedy je? Princip privatívní opozice se skvěle hodí pro dvojčlenné a trojčlenné kategorie. Opozice minulých časů a způsobů v litevštině jako první určil Jonas Jablonskis. Lze se domnívat, že Jablonskisovi pomohl porozumět litevským vidům a časům, které se na jejich základě vytvořily, Janis Endzelynas svou talentovanou prací „Lotyšské předložky“ (Латышские предлоги. 1905–1906). V době rozkvětu historické lingvistiky umožnily Endzelynasovi ukázat, že gramatický význam má nejen forma slova, ale i předložky a kontext, pouze talent a odvaha odlišit se od všech ostatních. Ve svých 32 letech plánoval první část této práce předložit jako magisterskou práci k obhajobě, 308 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1980–2010 m. a druhou jako doktorskou. Tento originálně myslící vědec však trpěl: magisterskou práci obhajoval s přestávkou celé dva dny a doktorský titul za druhou část nezískal. Doktorem se Endzelynas stal až po pěti letech, když obhájil novou práci „Slovansko-baltské etudy“ (Славяно-балтийские этюды). Viz článek S. Klaviņy „Málo známé stránky akademického životopisu Janise Endzelyna do roku 1940“ (Jāņa Endzelīna akadēmiskās biogrāfijas mazzināmas lappuses līdz 1940. gadam). Opozici minulých časů určil Jablonskis s ohledem na vid a vztah děje k okamžiku promluvy. Sloveso nedokonavého vidu ėjo může označovat jeden i opakovaný děj (neoznačený člen opozice), zatímco dokonavé nuėjo (označený člen; jednorázovost vyjadřuje předpona). Jablonskis takovou gramatickou teorii nevytvořil, ale lze ji vyčíst z četných jazykových příkladů. Všiml si opozice minulého jednorázového času vůči minulému opakovacímu času nejen z hlediska opakování děje, ale i časového vztahu. Proto se Balčikonis divil, že Jablonskis psal gramatiku pro střední školy, ale vyšla jako gramatika pro vysoké školy. Kazys Ulvydas v roce 1922 označil Jablonského gramatiku za vědeckou gramatiku (Mūsų kalba, 1975, č. 3). Jednoduché časy litevských sloves jsou skvěle popsány ve druhém svazku třídílné Lietuvių kalbos gramatikos Zelmy Dumašiūtė. Stačí jen pozorně číst a všímat si, jaký je vztah minulých časů k okamžiku promluvy a jak jejich významy souvisejí s videm. Na základě četných jazykových příkladů se jí podařilo ukázat protiklad minulého jednorázového a minulého opakovacího času. Jednosvazková gramatika po recenzi Girdenise a Žulia bezdůvodně přeformulovala definici minulých časů a vrátila jejich pojetí zhruba do doby Kazimierase Jauniuse, přestože Dumašiūtė prokázala, že minulým opakovacím časem nelze vyjádřit děj blízké minulosti, že minulým opakovacím časem nelze… ALDONA PAULAUSKIENĖ, SARMA KĻAVIŅA Jsou-li osoba, způsob a čas kategoriemi, které jsou vlastní predikaci jako takové, nelze tvrdit, že pojí skloňovaná příčestí s určitými slovesy kategorie času, protože určitá slovesa mohou fungovat pouze jako čistý přísudek, zatímco příčestí všech časů, stejně jako přídavná jména, mohou být také shodnými přívlastky i jmennými částmi přísudku; při vypuštění spony může příčestí převzít funkci čistého přísudku. Ukazuje se tedy, že ani celý život věnovaný studiu příčestí nestačí k tomu, aby je člověk dokonale definoval. Antanas Klimas předpovídá zánik litevských příčestí (s. 439). Tato předpověď nemá opodstatnění. Příčestí užívaná v neutrálním jazyce jako shodné přívlastky a jmenná část přísudku nikdy nezaniknou. Budeme-li však ke svému jazyku lhostejní, zanikne nebo zeslábne jejich specifické užívání: a) příčestní řeč v nepřímém podání (modus relativus), b) příčestí po spojovacích slovech, c) složené formy minulého jednorázového času s perfektivním významem, d) složený tvar podmiňovacího způsobu (būčiau ėjęs), e) příčestí po zvratných slovesech (sakosi sirgęs). Není toho málo, že? Dále k problémům zájmen. V Sabaliauskasově knize se píše, že se lze spolu s Girdenisem podivovat nad podrobnými studiemi a závěry Alberta Rosina o zájmenech: „Budoucnost však ukáže, co je na Rosinově třídění [zájmen – A. P.] přijatelné a co vyvolává pochybnosti“ (s. 257). Nyní už lze něco říci: bylo by zcela racionální zařadit mezi zájmena i příslovce zájmenného původu, protože sám Rosinas prokázal, že plní stejnou deiktickou funkci jako zájmena. To, že se neskloňují, je slabý argument. Zájmena označující vlastnosti věcí se mění jako přídavná jména; zájmena označující okolnosti děje proto mohou být neohebná jako příslovce. Přijmeme-li osobu slovesa jako větnou kategorii, nelze považovat aš ir mes za samostatná zájmena, protože nejde o samostatná slova, nýbrž o tvary predikativní kategorie osoby. Odpadá také teorie Vlada Žulia, podle níž třetí osoba neexistuje, protože v baltských jazycích nemá koncovku. A nikdo mu nijak nevytýká, že dokazuje existenci třetí osoby, protože „charakteristiku osobního tvaru z hlediska čísla může snadno převzít i osobní zájmeno“ (Kazlauskas 1968: 294). Konečně ruský minulý čas bez zvláštního zkoumání ukazuje, že se osoby rozlišují i bez osobních koncovek (я делал, ты делал, он делал – мы делали, вы делали, они делали). Z toho vyplývá, že aš ir mes nejsou v žádném jazyce samostatná slova, nýbrž tvary jednotného a množného čísla osoby slovesa. Gramatika je taková věc, že někdy ani velmi nadaní vědci nedokážou obsáhnout všechny její stránky. V gramatice psané rusky se bezdůvodně objevuje kategorie určenosti / neurčenosti (geras – gerasis). Není příliš jasné, proč se v gramatikách psaných litevsky a anglicky uvádí pouze kategorie určenosti (definiteness), přestože samotné vysvětlení se nemění. Je-li vlastnost určená, měla by být také neměnná, avšak zájmená přídavná jména se stupňují. Odvozená a složená přídavná jména se do kategorie určenosti nezařazují (medinis, vilnonis, juodberis, saldrūgštis; gerokas, 310 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1980–2010 m. gerutis, minkštučiukas), ačkoli se kvůli vyjádření určité vlastnosti nestupňují a nemají zájmenné tvary. Zde už se věci značně pomotaly. K nesprávným závěrům dochází, když se užívají termíny žymėtasis a nežymėtasis člen opozice, aniž je známo, co znamenají. Nejlepším příkladem tohoto tvrzení je argument Dalie Tekorienė, který Sabaliauskas cituje a jímž vysvětluje, proč mají přídavná jména (a příčestí) nikoli dva, ale tři rody. Usoudila, že tvary mužského a ženského rodu tvoří semantiniu atžvilgiu označený člen, „protože označují přítomnost rodového významu, zatímco třetí je neoznačený, protože označuje nepřítomnost rodového významu“ (s. 247). Označený člen však není semantiniu atžvilgiu, nýbrž rod ukazuje vnější forma. Shodné výrazy mužského a ženského rodu lze rozlišit podle koncovky: geras – gera, gražus – graži, mylimas – mylima, lauktas – laukta; tvary gera, gražu, mylima už shodnou koncovku nemají. Za neoznačený člen by je bylo možné považovat pouze v případě, že by se užívaly jako shodné i neshodné tvary, takto se však neužívají, a proto nepatří do paradigmatu rodových tvarů shodných slov. Srovnat lze třetí osobu slovesa, která nemá koncovku, ale užívá se jak v osobních, tak v neosobních větách. V Sabaliauskasově knize je popsáno mnoho nadaných lidí a jejich významných děl. Obdivujeme práci Jonase Palionise, Audronė Kaukienė, Bonifaca Stundžii, Danguolė Mikulėnienė, Reginy Koženiauskienė, Emy Geniuvienė, Vytautase Vitkauskase a dalších, ale je vůbec možné napsat o všech alespoň větu, byť v tak rozvláčné recenzi? Mimochodem, Koženiauskienė žádnou administrativní práci nevykonávala a kvůli nepříznivým životním okolnostem byla nucena redigovat práce jiných ve vydavatelství VU a tomu, k čemu ji táhlo srdce, se věnovat jen ve volném čase. Věnuje-li se vědě naplno, pracuje velmi plodně; i po roce 2010 má významné publikace. Na s. 120 se píše: „Jako významnou Ulvydovu zásluhu o litevskou jazykovědu je třeba zmínit, že z jeho podnětu vznikla na Vilniuské univerzitě rozsáhlá kartotéka etymologického slovníku litevského jazyka, bez níž si nelze představit přípravu tohoto tak důležitého díla naší jazykovědy“ (s. 120). Připravuje se však toto dílo? Pokud ne, jaký je osud kartotéky? Pátrat po původu slov je nejspíš zajímavá tvůrčí práce. Kdysi dávno, za slunečného letního dne, jsme se s Paulauskasem procházeli podél řeky Neris směrem k druhé pláži ve Valakupiai a z dálky jsme spatřili Sabaliauskase, jak jde naproti, přes rameno přehozené sako a s úsměvem na tváři. Když jsme se setkali, zeptali jsme se ho, proč je tak veselý. Odpověděl: Zjistil jsem etymologii slova veš. Vysvětlení jsem už dávno zapomněl, ale paměť uchovává obraz usmívajícího se člověka v lesním prostředí. Bylo publikováno několik Lietuvos kilmės vysvětlení. Za nejpřesvědčivější se zdá Saliho návrh spojovat je s kořenem slovesa lieti (s. 416), zatímco původ od vojenské družiny není příliš důvěryhodný (s. 172). Oddíly litevského vojska jezdily široko daleko nikoli po Islandu, nýbrž po slovanských zemích: jeden kníže napájel koně v Černém moři, Recenzijos / Reviews 311 ALDONA PAULAUSKIENĖ, SARMA KĻAVIŅA jiný slíbil, že nezaútočí na Moskvu, pokud se mu její kníže na pahorku u města pokloní až k nohám (proto se tam nachází i Поклон гора). Průvodci v Ugliči turistům vyprávějí, jací hrozní litevští nájezdníci byli, jak dlouho drželi město v obležení a pustošili jeho okolí. Když tam člověk je, s úžasem přemýšlí, jak bylo možné ujet tisíce kilometrů, a chápe, že název samotné Lietuvos nemohl vzniknout ze slova лимба, nýbrž naopak – ze jména Lietuvos mohlo vzniknout i sprosté slovo, jehož užívání zkoumal Vladimir Toporov (s. 491). V Rusku je krajina Orel, rovina, nekonečná rovina. Z dálky jsem tam spatřil vesničku, z nějakého důvodu nazvanou Litva. (Eduard Mieželaitis. Citováno zpaměti) Kazys Ulvydas je nadaný jazykovědec. Hodnotu jeho práce skvěle vystihl Sabaliauskas ve druhém a třetím svazku této studie, Lietuvių kalbos enciklopedijoje. Dokázal by však někdo pochopit a odhalit výjimečnost Ulvydova talentu a charakteru? Stručně lze říci, že jeho vědecká práce se omezuje na studium příslovcí a jazykovou kulturu, ale právě skrze ně nahlížel s mimořádnou silou talentu do samotných hlubin jazyka. Ulvydas pracoval bez spěchu a soustředil se na podstatu zkoumaného jevu. Nekaitomosios kalbos dalys pirmosiose lietuvių kalbos gramatikose nevznikly jako samostatná práce, nýbrž jako předhistorie výzkumu příslovcí. Protože výborně ovládal latinu, studoval vše, co bylo o neohebných slovních druzích napsáno od samých počátků. Kdyby tak postupovali i ostatní jazykovědci, jejich vědecká činnost by byla mnohem plodnější. Například by nebylo třeba obhajovat dokonce dvě habilitační disertace a přesto ponechat v současné litevštině historický střední rod shodných slov. Nevyhnutelně by se narazilo na tvrzení Daniela Kleina: „Kolik rodů má podstatné jméno, tolik jich má i přídavné jméno.“ Ulvydas se snažil přečíst všechno a chtěl mít úplnou kartotéku příslovcí. Když bylo obtížné shromažďovat materiál sám, pozval si v roce 1959 do Institutu svou bývalou studentku Elenu Valiulytė a pověřil ji sběrem příslovcí z kartotéky Lietuvių kalbos žodyno. Celý rok pro Ulvydu shromažďovala příklady. Je těžké si představit, jak bylo třeba tyto příklady roztřídit, ale roztřídila je, vznikla a byla obhájena disertace a publikovalo se mnoho článků o adverbializaci pádových a předložkových konstrukcí; všechno se však do třídílné gramatiky nevešlo. Celý rozsah Ulvydova studia příslovcí lze poznat jen ze sborníku Lietuvių kalbos prieveiksmiai (2000), který sestavila Valiulytė. Neméně objemný svazek by bylo možné sestavit také z jeho publikovaných textů o jazykové kultuře, které po mnoho let předčítal v rozhlase. Litevský jazykový ústav by si měl zařadit sestavení takového svazku do svých plánů, protože by odhalil ještě širší panoráma Ulvydových vědeckých zájmů. 312 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1980–2010 m. Ulvydas byl nejen talentovaný, ale také výjimečný: včera mohl říkat jedno, dnes si to už nemusel pamatovat. Sama jsem to poznala na vlastní kůži. Juozo Pikčilingia mě zlákal a zvolila jsem si diplomovou práci o vidu. Možná mi Pikčilingis zadáním tohoto tématu chtěl ověřit, zda nebudu opisovat od Paulauska, protože věděl, že píše disertaci o předponovém tvoření sloves. Protože jsem nikdy v životě nic neopisovala, využila jsem pouze Paulauskův seznam literatury a vybrala si z něj práce autorů, které zajímal jen slovesný vid jako gramatická kategorie. Z toho, jak Skardžius (s. 397–410) nebyl spokojen s tím, jak vid popsal Jablonskis, jsem to pochopila z jeho článku „Vid a jeho užívání“ (Skardžius 1936). Z Německa si přivezl nové myšlenky. O Leonardu Dambrūnasovi (s. 429–435) jsem slyšela jen jeho příjmení. Diplomovou práci jsem sestavovala podle metodiky navržené Janem Safarewiczem, protože jen specialista na latinský jazyk mohl pochopit, jak úzce souvisí vid s časy. Jeho zajímalo, jak lze to, co vyjadřují latinské časové tvary, vyjádřit v litevštině prostředky slovotvorby (viz Safarewicz 1938). Nezpochybňovala jsem gramatickou funkci předpony, nezasahovala jsem do její slovotvorné úlohy a vid jsem popsala podle časů. Galnaitytė, kterou pozvali k oponentskému posudku, kritizovala neúprosně, ale obhájila jsem se a zalíbila jsem se Balčikonisovi, který rozhodl o velmi dobrém hodnocení mé diplomové práce. Baigusi studijas, likau bedarbė, nes vyras turėjo aštuonerių metų darbo stažą Lietuvių kalbos ir literatūros institute. Atsiradus laikinai vietai, buvau priimta dirbti į Ulvydo vadovaujamą Gramatikos skyrių. Jis priėmė labai maloniai: gyrė už puikų diplominį darbą, žadėjo pasirūpinti ir mano ateitimi. Paulauskas pats niekada nesigyrė, tai ir žmonos negalėjo girti. Matyt, jo pasikalbėta su Pikčilingiu, nes iš kur jis būtų žinojęs, kad rašiau diplominį darbą apie veiksmažodžių veiks­lus? Tą pačią temą Ulvydas man liepė rašyti ir Institute. Pradėjau ne tuščioje vietoje, todėl dirbti mokėjau. Perskaičiau tada ir anglų kalba išspausdintą Dambriūno straipsnį, kurį jis vadino būsimo didesnio darbo tezėmis, „Verbal Aspects in Lithuanian“ (Lingua Posnaniensis, 1959, nr. 7). Kadangi straipsnis rašytas angliškai, tai terminai abejonių nekėlė ir neklaidino: Jablonskis veikslu vadino tai, kas vokiečių vadinama Aspekt und Aktionsart „veikslas ir veiksmo atlikimo būdas“. Jablonskis pirmiausia visus veiksmažodžius skyrė į eigos ir įvykio veikslo, o paskui juos skirstė dar smulkiau: eigos veikslo – kartiniai ir kartotiniai, o įvykio veikslo – „1) akimirkos veiks­las, 2) pradžios veiks­las, 3) galo (pabaigos) veiks­las, 4) mažybės veiks­las“ (Jablonskis 1957: 292–293). Skardžius usiloval o zdokonalení Jablonskisova pojetí vidu. Tvrdil, že Jablonskisovou definicí „pojem vidu ještě není vymezen – je mnohem širší. Ve skutečnosti vid (něm. Aktionsart, fr. aspect, rus. вид) je ten způsob [zvýraznění moje – A. P.], jímž děj probíhá nebo je činnost vykonávána“ (Skardžius 1936: 51). Jablonskisův termín veikslas však není německé Aktionsart, nýbrž Aspekt. Sám Recenzijos / Reviews 313 ALDONA PAULAUSKIENĖ, SARMA KĻAVIŅA Skardžius se videm dále nezabýval, ale podnítil k tomu Dambrūnase. Ten ve své nekritičnosti v rozsáhlejší práci nahradil litevský Jablonskisův termín veikslai mezinárodním termínem aspektai a německé Aktionsart nazval Jablonskisovým termínem veikslai. A v roce 1960 vydalo nakladatelství Litevské encyklopedie v Bostonu 160stránkovou knížku Leonarda Dambrūnase včetně všech příloh, Lietuvių kalbos veiksmažodžių aspektai. Obsahuje srovnání s polskými vidy a využívá Safarewiczovu metodu popisu vidu podle časů. Popravdě řečeno, Jablonskise není snadné překonat. Ani po těchto pracích se jeho pojetí nezlepšilo, jen se trochu poškodilo: průběhovému minulému opakovanému času byl přisouzen vidový význam. Jeden ho podnítil, druhý práci napsal, získal skvělé Skardžiusovo hodnocení a ocenění časopisu Aidai, pochlubil se tím v předmluvě a Sabaliauskas to přepsal i do své knihy (s. 431–432). Tak vidíte, jak někdy dopadají hodnocení a pochvaly. Během těch let jsem se v Ústavu dozvěděla mnoho. Zjistila jsem, že gramatika je nesmírně zajímavý obor práce a že prostřednictvím vidu lze proniknout jak do gramatické sémantiky slovesa (tranzitivity), tak do významů časů i do gramatiky jako celku. Napsala jsem čtyři autorské archy a v bibliografii bylo přes dvě stě položek, protože teoretické literatury bylo opravdu nepřeberné množství. (Ne nadarmo Maslov navrhoval označovat aspektologii za samostatné odvětví jazykovědy.) Práci přepsanou písařkami předložili k posouzení. Žádné zásadní výhrady nezazněly. Teprve po posouzení se Vytautas Ambrazas zeptal: „Jak to tedy teď bude? V plánech Gramatiky je toto téma přiděleno Galnaitytė.“ A právě v tom se projevila Ulvydova otřesná výjimečnost: vůbec se nezarazil a navrhl mi, abych se s Galnaitytė dohodla, protože už obhájila disertaci. Tak to tedy ne! Je slabým argumentem, že je starší a už disertaci obhájila. Jak ale mohli vedoucí Gramatiky, a dokonce celý kolektiv starších pracovníků přehlédnout plán a nechat mě celý rok psát o tématu, které bylo přiděleno jinému autorovi? Z Ústavu jsem odešla a nezanechala tam ani stránku; nikomu má práce nechyběla. Nevadí: co bylo, bylo. Ale nezanikla docela. Po dvou letech redigování odborné a technické literatury jsem práci napsanou v Ústavu předložila jako referát oddělení postgraduálního studia Vilniuské univerzity. Jeho vedoucí řekl, že za celou dobu své práce takovou ještě neviděl. Také recenzent Vytautas Mažiulis ji hodnotil jako „velmi dobrou“. Po přijetí bylo třeba schválit téma. Na katedře se tehdy na vid hledělo velmi skepticky. Kazlauskas však pronesl osudovou větu: „Je-li tu někdo, kdo práci povede, ať ji píše.“ A Pikčilingis, vedoucí katedry, řekl: „Formální vedoucí bude, ale napíše ji i bez vedoucího.“ Když píšu recenzi Sabaliauskasovy knihy, mimoděk vyprávím fakta ze své vědecké biografie, protože na tuto nit lze navléknout řadu osobností a jejich prací, které Sabaliauskas popsal. V Litvě vůbec nikdo nevěděl, že studium vidu bylo v polovině a druhé polovině 20. století v jiných zemích velmi aktuální. Teprve později si všimli, jak ze zahraničí začali přijíždět stážisté zkoumat vid v baltských jazycích. Prvním byl profesor Glasgow University Viktor Holttum. Je to zvláštní, ale příjemné, když tě, 314 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1980–2010 m. teprve asistentku, pověřil vedením profesorské stáže. Celý měsíc jsme seděli spolu ve VU, v profesorské studovně. Učil se litevsky a zároveň se zabýval mou právě obhájenou kandidátskou disertací; při odjezdu řekl: „Kdyby nebylo vaší práce, má stáž by byla bezvýznamná.“ V roce 1980 jsem se seznámila s mimořádným vědcem a člověkem Jurijem Stepanovem (s. 510–513). Později jsem při rozhovorech s ním pochopila, proč mu Vilniuská univerzita udělila čestný doktorát až v roce 2003, přestože si jej Stepanov zasloužil už dříve. Velmi miloval Litvu a její obyvatele; po událostech 13. ledna vystoupil ze strany. V roce 1968 byl Stepanov oponentem první doktorské disertace Jona Kazlauskase obhajované v Litvě. Po Kazlauskasově smrti pocítil, že ztratil víc než přítele, vzdálil se, a možná se dokonce poněkud odvrátil od Vilniuské univerzity; pro Litvu však dál vychovával mladé vědce a dovolenou trávil na venkovských usedlostech. V roce 1979 vyšly podle jeho názoru dvě významné knihy: Lietuvių kalbos dalyvių istorinė sintaksė od Ambrazase a Gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžių kategorijos od Paulauskienė. Proto na žádost Reginy Venckutė souhlasil, že bude oponentem mé disertace. Nejzajímavější bylo, že při projednávání na katedře zaznělo rozhořčeně: „Dřív se Paulauskienė navážela do Galnaitytė a teď si troufla pustit se i do Žulise; kapitolu o kategorii osoby je třeba vyřadit“ (Girdenis, Žulisův nejlepší přítel, neřekl ani slovo). Já ale nepatřím k poslušným. A tak jsem uspěla, protože Stepanov měl opačný názor: „O kategorii osoby je napsáno nejlépe v celé světové lingvistice.“ Stepanov mě překvapil i tím, že když ho ráno na nádraží vyzvedla Regina Venckutė, nejel odpočívat do hotelu, ale k nám domů, a aniž si sundal kabát, navrhl mi, abychom společně napsali referát na připravovanou konferenci baltistů v Rize. Referát jsme napsali (Пауляускене, Степанов 1985: 17–24). Když se ho zeptali, jaké poděkování by si přál za námahu spojenou s oponenturou a cestu z Moskvy, Stepanov požádal, aby mu někdo zajistil dovolenou na venkově. Ubytovala jsem ho ve Švendubrė, hned u údolí Raigardas, v nádherné usedlosti, kde se před válkou kdysi před deštěm ukrýval Mikalojus Konstantinas Čiurlionis, kam často jezdíval skladatel Balys Dvarionas, kde bydlel Balčikonis, když sbíral druskininkaiské písně, kde jsem při expedicích pobývala i já a kde jsem ubytovala také Jochena Range (s. 602–607). Když jsem Stepanovovy uprostřed jejich dovolené navštívila, oba s manželkou Lilijou se radovali, že ještě nikdy neměli tak skvělou dovolenou: měli dva krásné pokoje a jídlo připravované zkušenou hospodyní, chodili lesem a podél řeky Nemunas do Druskininkai, navštěvovali koncerty pořádané v Čiurlionisově domě a ředitel 1. druskininkaiské střední školy Vytautas Bazys je autem povozil po jižní Litvě. Ještě nám zbývalo projít se po Čiurlionisově stezce a od srdce si popovídat. Nejdůležitější bylo, že ti slavní lidé, s nimiž jsem se setkala, zůstávali přáteli na celý život. Ve sborníku věnovaném Stepanovovu jubileu Kalba ir kultūra: Faktai Recenzijos / Reviews 315 ALDONA PAULAUSKIENĖ, SARMA KĻAVIŅA ir vertybės byly pouze články objednané k problémům, jimiž se zabýval. Byla jsem šťastná, že mě pozval do okruhu svých přátel. K tématu slovesných vidů mě přivedla také Japonka Eiko Sakurai. Sabaliauskas ví, že navštěvovala přednášky Bonifacase Stundžii o pruském jazyce (s. 724). Ale může člověk vědět všechno? Jak by se dozvěděl, že její profesor po obdržení knihy Paulauskienė poslal svou studentku studovat slovesné vidy? Z publikací se to dá možná jen odhadnout. Není však snadné zjistit, že Sakurai i po studiích mnohokrát, když nechala malé děti u babiček, jezdila do Litvy a bydlela nikoli v hotelu, ale u Paulauskasových, že si Paulauskienė mohla obléknout i kimono, kdyby chtěla, a že nikdo v Japonsku nemluví a nepíše litevsky tak skvěle jako Sakurai. Když se jí zeptali, proč je dosud jen asistentkou, a ne profesorkou, odpověděla velmi tiše: „Muži to nedovolí. Japonka musí být pokorná a poslušná, dveřmi nesmí projít první.“ Její děti už odrostly: synovi Naotovi je jedenáct, dceři Akane osm a synovi Kentovi čtyři roky; Sakurai slibuje, že Litvu ještě nejednou navštíví. Ještě v první osobě bych chtěla promluvit o dvou výjimečných litevských lingvistech – Zigmasu Zinkevičiusovi a Aleksasi Girdenisovi. Zigmasa Zinkevičiuse si moje generace pamatuje jako skvělého pedagoga. Dnes jsme hrdí, že jsme byli Balčikonisovými žáky, tehdy jsme však za nejlepšího pedagoga považovali Zinkevičiuse a historickou gramatiku za nejzajímavější vědu. Ještě jsme netušili, že časem může přílišné oddání se vědě, čest, kterou přináší, ocenění a nejrůznější ceny i touha být ve všem první působit na člověka jako nějaká droga. Zinkevičius se celý rozpustil ve vědě, ve funkcích, které zastával, i v záplavě poct a úcty v Litvě i v zahraničí. To je s velkou úctou popsáno v Sabaliauskasově knize. Zinkevičius je talentovaný a pracovitý, ale dnes nelze obsáhnout ani zhodnotit všechno, co napsal. Takto mluvil Rimvydas Šilbajoris také o Eduardasi Mieželaitisovi: Talentingas Mieželaitis, bet jis trykšta kaip galingas fontanas aikštės vidury ir neįmanoma tinkamai įvertinti jo visumos. Zinkevičiusovu Lietuvių kalbos istoriją jsem četla velmi pozorně od první stránky až po rejstříky, protože jsem se připravovala psát o prvních litevských gramatikách. Znám i okolnosti, které předcházely vzniku této Zinkevičiusovy studie. V roce 1964 zamýšlela katedra litevského jazyka na VU společně s Institutem litevského jazyka a literatury Akademie věd napsat Lietuvių kalbos istoriją a dokončit ji v roce 1970. Autoři se však více starali o své doktorské (habilitační) disertace a s plánovanou prací nezačali. V té době se plány musely plnit. Proto se na zasedání katedry 8. února 1968 (zápis č. 314) rozhodlo oddělit se od Institutu a napsat dvě odborné práce, které by nahradily plánovanou Lietuvių kalbos istoriją a zároveň sloužily jako učebnice pro vysokoškolské studenty. Palionis měl napsat Lietuvių literatūrinės kalbos istoriją. Napsal a vydal svou učebnici v roce 1979. Poté ji vylepšil, mírně změnil název a v roce 1985 předal studentům Lietuvių rašomosios kalbos istoriją. 316 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1980–2010 m. Druhou zamýšlenou prací byla kolektivní publikace Lietuvių kalbos istorinė gramatika. Plán byl následující: I. Úvod a bibliografie (3 autorské archy – Kazlauskas); II. Fonetika: 1) vokalismus, 2) přízvuk (8 autorských archů – Girdenis), 3) konsonantismus (3 autorské archy – Zinkevičius); III. Morfologie: 1) podstatné jméno (5 autorských archů), 2) zájmeno (2 autorské archy), 3) číslovka (1 autorský arch) – Mažiulis, 4) přídavné jméno (2 autorské archy), 5) neohebná slovní druhy (1 autorský arch) – Zinkevičius; 6) sloveso (5 autorských archů) – Kazlauskas. Práce měla mít podobu učebnice, měla být členěna do paragrafů, literatura měla být uváděna v textu a termín dokončení byl stanoven na rok 1970. Obhajoby a projednávání doktorských disertací Kazlauskase a Zinkevičiuse jim zjevně bránily v psaní práce naplánované katedrou. Potom Kazlauskova tragická smrt plán zcela zmařila. Nejlepší je napsat všechno sám: co si naplánuješ, to, pokud jsi živ a zdráv, také dokončíš. Zinkevičius všechno zvládl sám: opatřil studenty učebnicemi dialektologie a historické mluvnice, napsal rozsáhlé dílo Lietuvių kalbos istorijos, později je zestručnil a Ramutė Plioplytė je přeložila do angličtiny a uvedla do světa. Při četbě Zinkevičiusových Lietuvių kalbos istoriją, mi hlavou vířily nejrůznější myšlenky, zvláště když jsem se dostal k písemnému období. O jedné z nejdůležitějších etap staršího litevského písemnictví (16.–17. století) obhájil Palionis habilitační disertaci, mnoho let přednášel na Vilniuské univerzitě dějiny litevského spisovného jazyka v celé šíři, vydal dvě varianty učebnice tohoto oboru a spolu s T. Buchiene napsal rozsáhlý úvod o prvních tištěných mluvnicích litevštiny pro publikaci Institutu Pirmoji lietuvių kalbos gramatika (1957). Od Palionise se očekával podrobný rozbor a zhodnocení Zinkevičiusovy práce, ale z nějakého důvodu se jich nedočkali. Popis současnosti nelze považovat za historii. Každý, kdo v popisované době žil, ví, jaká byla. Nebylo třeba politizovat a psát o Gorbačovových reformách ani o činnosti Brazauskase a Beriozovase. Psát o badatelích litevštiny měl být pověřen Sabaliauskas. Zvlášť když tu člověk najde věci, které zdravý rozum nedokáže pochopit. Například Albertas Rosinas byl od roku 1989 profesorem katedry baltské filologie na Vilniuské univerzitě a v letech 1991–1996 vedoucím této katedry. Ve VI. svazku Zinkevičiusových Lietuvių kalbos istorijos vydaném v roce 1994 stále působí v jiných institucích (s. 268). Co se tu vlastně stalo? Na s. 189 je uvedena dlouhá řada příjmení jazykovědců, kteří přispívali k pěstování jazykové kultury. A je z toho vyvozen velmi nespravedlivý závěr: „[...] naprostý nezájem vlády o budoucnost litevského jazyka, smíření se s jeho zánikem „v epoše komunismu“ činily veškeré toto úsilí marným.“ Při čtení těchto řádků mě velmi bolí srdce. Vždyť to není pravda! V Palionisově Lietuvių rašomosios kalbos istorijoje je to úplně jinak: po válce vyrostla nová generace talentovaných spisovatelů, zavedlo se povinné střední vzdělávání, v redakcích novin a časopisů i v nakladatelstvích pracovali kvalifikovaní stylisté, rozhlas, televize a divadlo dbaly na jazykovou správnost. Spisovný jazyk proto v té době dosáhl nejvyššího stupně dokonalosti. Zajímalo by mě, co si Zinkevičius myslí dnes. Stará se už vláda nezávislé Litvy o jazykovou kulturu opravdu dobře? Recenzijos / Reviews 317 ALDONA PAULAUSKIENĖ, SARMA KĻAVIŅA Nebo je to už lepší, když je litevština protkána všemožnými neadaptovanými cizími slovy a jazyková kodifikace není vůbec patrná? Už v roce 1994 bylo jasné, co se s litevštinou děje, a přesto Zinkevičius v poslední větě na přebalu knihy navrhuje: „Do budoucnosti je třeba hledět optimisticky.“ Když člověk knihu s touto větou zavře, chtělo by se mu promluvit slovy Vincase Mykolaitise-Putinase: „Čistý optimismus mi zní jako lež.“ Aleksas Girdenis říkával, že angličtina litevštině uškodí víc než ruština. Zřejmě si o tomto přízraku angličtiny povídali s Jörundurem Hilmarsonem při šachové partii (s. 637), ale není známo, zda islandštině uškodila tolik jako litevštině. Islanďané jsou svobodný národ, zatímco my jsme se vymanili z jedné oprátky a dobrovolně strkáme hlavu do jiné. Girdenis na samém počátku litevského národního obrození napsal: „Každý z nás něco udělal, ale nejspíš ne tolik, kolik jsme měli a mohli... Zvlášť bolestné je, když se člověk pořádně zamyslí – co dobrého jsi vlastně vykonal? Zkoumal jsi jazyk, zejména žemaitštinu tohoto kraje (a především okolí Mažeikiai), ale žije se někomu díky tomu lépe, nebo alespoň zajímavěji? Žáci odtud si stále méně často volí dráhu filologa (město ani městečko nejsou místem, kde člověk začne mít zájem o mateřský jazyk a kulturu vlastního národa, a kolik talentovaných lidí se dnes ještě rodí na statečně pijící vesnici?)“ (Gimtoji kalba, 1990, č. 10, s. 1–2). Lidé tak nadaní jako Aleksas Girdenis se rodí snad jen jednou za století. Proto pro něj nebylo snadné vybrat si obor, neboť mohl dosáhnout vrcholu ve všech vědách i uměních. Jak hrál na housle! Jaký měl hlas! Když si zvolil studium jazyka, přesto se nevzdal lyriky ani rozboru hexametru. Znalost jazyků ho nevylákala na stáže po univerzitách celého světa; naopak, svět přijel za ním. Starou řečtinu se naučil sám a dokázal zkoumat její prozodii i polemizovat s prací Mindaugase Strockise. Jeho matematické a fyzikální nadání se uplatnilo při práci v laboratoři experimentální fonetiky; z inženýrky Vidos Žilinskienė Girdenis vychoval samostatnou badatelku litevštiny (s. 291–293). Všechny Girdenisovy publikace jsou v Sabaliauskasově knize rozebrány a stojí v ní také: „Dnes lze hovořit o Girdenisově lingvistické škole: disertace obhájilo více než třicet litevských a lotyšských jazykovědců, které vedl“ (s. 189). Kdo dokáže říci, kolik času Girdenis věnoval vědecké práci jiných lidí a jak usiloval o výchovu jazykovědců, kteří by mohli pokračovat v tom, co sám talentovaně započal? Chtělo by se o něm napsat mnohem víc, vždyť jsme spolu žili a pracovali. Zde lze jen dodat, že když s tebou mluvil, nikdy nepokukoval po hodinkách, aby naznačil, že spěchá nebo že ho tvá řeč nezajímá. Tři svazky Girdenisových Kalbotyros darbų stojí za zvláštní pozornost. Na konci každého svazku je uveden Dialogas, v němž si lze přečíst i Girdenisův vlastní pohled na jazykovědu. Uvědomoval si sílu svého talentu, ale nechtěl se chlubit. Na obálce prvního svazku vidíme Girdenise s Balčikonisem, který se usmívá tak, jak se usmíval jen s přáteli na vesnici nebo při návštěvách Litevců žijících v Bělorusku. Požádal jsem Girdenise, aby 318 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1980–2010 m. aby napsali vzpomínky na Balčikonise. Odmítl to udělat: „ještě si někdo pomyslí, že se chlubím“. Je to pravda, protože když píšeš o druhých, nevyhnutelně se ukážeš i ty sám. Opravdový paradox: nejnadanější litevský jazykovědec 20. století získal jen dvě kolektivní státní ocenění: jedno za učebnice pro střední školy a druhé společně s autory jednosvazkových gramatik. A nenašla se ani jediná Girdenisova práce hodná vědecké ceny Litevské republiky. Zinkevičius psal o sobě. V takovém případě autor vystupuje nade všechny, ostatní, byť chválení, se sami od sebe zmenšují. Byla by to jen polovina potíží, kdyby v onom textu nebyly pomluvy a nešťastné chyby. Kolegu V. Bartusevičiuse překřtí na Vince, na schůzi, na níž se projednávala Zinkevičiusova přednáška, společně s Kabelkou pomlouvá Juliji Žukauskaitėovou, která podle Kabelkových informací poslouchala Skardžiuse, jak se má říkat: zda Žvaigždės spindi danguje, ar ant dangaus? A Skardžius prý odpověděl: „Vám, slečno, na výložkách“ (Zinkevičius 1999: 149). Mohl snad Skardžius, který se celý život staral o jazykovou kulturu, takto odpovědět na zcela rozumnou otázku? A účastníci rozhovoru tím, že se Žukauskaitėové vysmívali, ukázali, že sami nevědí, že lze říci obojí, podle toho, jak si vykládáte to nebe: zda jako střechu nad hlavou, nebo jako prostor plný hvězd. Je jasné, že vydat Būgovy spisy je složitější než Jablonského. Palionis však vydal to, co bylo tehdy nejpotřebnější: Jablonského gramatiky. Zinkevičius se chlubí, že v rozhlase představil oba svazky Jablonského Rinktinių raštų: první svazek tvořily články o jazykových opravách a druhý učebnice (s. 184). Ve skutečnosti však do prvního svazku Jablonského Rinktinių raštų nebyly zařazeny články, nýbrž gramatiky, syntax, nauka o pádech a předložkách a práce, které ani sám Jablonskis nepovažoval za učebnice; články jsou ve druhém svazku. V roce 1925 Jablonskis napsal souhrn gramatiky z roku 1922 a jen s výhradami jej navrhl jako učebnici pro vyšší ročníky střední školy, ale tento souhrn Palionis do Rinktinių raštų nezařadil. Co je ve dvou svazcích Jablonského Rinktinių raštų, není vůbec těžké si zapamatovat, a pokud si to nepamatujete, ověřte si to; Zinkevičius však necítí ani špetku odpovědnosti za to, co píše. A nejlepší redaktorka nakladatelství to neověřila, protože autorem byl akademik. Když člověk narazí na příklady tak neuvěřitelné povrchnosti, začne pochybovat i o některých vědeckých tvrzeních. Nyní dostává slovo Sarma Kļaviņa. 265 stran knihy (od 463 do 728) věnoval Sabaliauskas zahraničním jazykovědcům, kteří vyučovali litevštinu, zkoumali ji a využívali její jazykový materiál ve svých pracích; hodnotí význam jejich výzkumu pro litevská, baltská a indoevropská studia. Autor samozřejmě uznává, že na konci 20. a na začátku 21. století již historická srovnávací jazykověda dosáhla svých cílů a litevština jako nejstarší indoevropský jazyk se stala méně potřebnou, protože nyní převládají nové směry synchronní jazykovědy. Přesto je stále důležitá pro etymologii, jazykovou typologii a další jazykovědné obory. Recenzijos / Reviews 319 ALDONA PAULAUSKIENĖ, SARMA K̦LAVIN̦A Sabaliauskas popsal řadu jazykovědců z nejrůznějších zemí světa (Evropy, Asie, Ameriky, Austrálie aj.), kteří se naučili litevsky a zkoumali litevštinu z toho či onoho hlediska. V jeho knize, která je důkladnou encyklopedií, lze nalézt cenné informace o těchto osobnostech a zemích. V recenzi zmíníme jen některé z nich. Je přirozené, že mezi cizinci Sabaliauskas jako první popsal jazykovědce spřízněného národa – Lotyše. V současnosti není v Lotyšsku jazykovědec, který by mohl litevské jazykovědě a baltistice obecně dát tolik, kolik kdysi dal Janis Endzelynas. Srovnávací tradice baltských jazyků však zde nezanikla. Před druhou světovou válkou, kdy na Lotyšské univerzitě působil Janis Endzelynas a existovalo tam oddělení baltské filologie, odjížděla řada baltistů studovat do Rigy; v polovině 20. století se jejich cesty změnily, protože Vilnius se stal centrem baltistiky. Na Vilniuské univerzitě už studovali nejen lotyšští jazykovědci. A nejeden Lotyš zde obhájil disertaci nebo se podílel na společném výzkumu baltských jazyků, například na sestavování Baltų kalbų atlasą. V této knize Sabaliauskas nejprve seznamuje čtenáře s Lotyši, kteří se jako baltisté zformovali pod vedením vilniuských profesorů Vince Urbutise, Vytautase Mažiulise, Alekse Girdenise, Zigmatase Zinkevičiuse a Aleksandrase Vanagase. Prvním aspirantem Vilniuské univerzity byl Reinis Bērtulis, narozený ve vesnici Pipirai v okrese Akmenė (1937–994). V roce 1962 nastoupil na aspiranturu Vilniuské univerzity a zkoumal lexikální vztahy mezi lotyštinou a litevštinou. O tomto tématu psal články. Své práce z oblasti litevských studií publikoval také v lotyšském tisku. Protože Sabaliauskas sám překládal lotyšskou krásnou literaturu do litevštiny, nezapomíná ani na to, že Bērtulis překládal litevskou krásnou literaturu do lotyštiny. Nadaní jazykovědci z různých zemí měli také literární schopnosti: překládali a dokonce studovali krásnou literaturu, psali básně a povídky. Na Lotyšské univerzitě vyučoval Bērtulis vedle jiných předmětů také litevštinu. Později už do Vilniusu přijížděli studovat jeho žáci. Pēteris Vanagas byl v letech 1982–1984 studentem Vilniuské univerzity, v letech 1985–988 jejím aspirantem a nakonec zde obhájil doktorskou disertaci. Albertas Sarkanis je nejen lingvista, ale i diplomat. Jako lingvista se zajímal o lotyšská nářečí a kontakty mezi lotyštinou a litevštinou. Sarkanis obhájil v roce 1993 na Vilniuské univerzitě doktorskou disertaci z experimentální nářeční fonetiky. Laimutė Balodė (Anelauskaitė) pak svými kořeny náleží oběma našim národům. Je absolventkou Vilniuské univerzity, ale zároveň dva roky studovala také na Lotyšské univerzitě. Nyní působí na univerzitách v Rize a Helsinkách, kde vyučuje oba baltské jazyky, zkoumá onomastiku baltských jazyků a spolupracuje na sestavování slovníků. Sabaliauskas popisuje také lotyšská studia, v nichž se vůbec nelze obejít bez litevštiny, například „Historickou fonetiku lotyštiny“ Marty Rudzītėové (1993), dvousvazkový „Etymologický slovník lotyštiny“ Konstantīnse Karulise (1992) a práce Antona Breidaka. V této úžasné encyklopedii najdeme také Ainu Blin- 320 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1980–2010 m. …kenos, Benity Laumanė, Dainy Nitiņy, Ožara Buše, Dacė Markus, Valentiny Skujiņy, Brígity Bušmanė, Anny Stafecké, Lidije Leikumy a dalších. Jejich výzkumy jsou doplněny odkazy na to, co je v jejich pracích důležité pro lituanistiku. Je skutečně úžasné, jak dobře Sabaliauskas zná lingvistiku sousedních zemí a jak důkladně se zabývá vším, co může jiné lingvisty přitahovat svou metodou či předmětem výzkumu. Například studií o dětské řeči „Od pěti měsíců do pěti let“ (1982), jejíž autorkou je lotyšská exulantka, profesorka Stockholmské univerzity. Naše profesorka dokázala i při výchově svých dětí odvádět potřebnou a velmi zajímavou lingvistickou práci. Pozornost slavistů věnovaná litevštině od druhé poloviny 19. století trvá dodnes. Dokládá to i Sabaliauskasova podrobná analýza prací ruských, ukrajinských, polských, českých a bulharských lingvistů (482–568). Činnost ruských baltistů je popsána s mimořádnou úctou a pečlivostí, neboť moskevští badatelé Vladimir Toporov, Oleg Trubačov a Vjačeslav Ivanov jsou skutečně všestrannými vědci – lingvisty, folkloristy, mytology, etnology i literárními vědci. Pro současnou lingvistiku a lituanistiku mají zvláštní význam práce dvou vynikajících odborníků na teoretickou lingvistiku – Taťjany Bulyginové a Jurije Stepanova. Jejich studie o gramatických teoriích a teoretické gramatice, sémantice a sémiotice, srovnávací lingvistice a filozofii jazyka jsou cenným dědictvím pro badatele zabývající se různými jazyky. Litevští lingvisté mohou být hrdí na jejich přátelství a zájem; mnozí dnes známí litevští lingvisté jim vděčí za vedení na počátku své vědecké dráhy. S velkou úctou jsou popsány práce starší generace baltistů z Petrohradu (Jurije Otkupščikova) i mladší generace (Alexeje Andronova) a ukrajinského badatele Anatolije Nepokupného. Významné místo v Sabaliauskasově přehledu zaujímají polští lingvisté, mezi nimi životopis Wojciecha Smoczyńského, nejvýznamnějšího baltisty a indoevropeisty, jeho lingvistická dráha, vydávání lingvistických časopisů, bulletinů a bibliografií a jeho nejdůležitější dílo pro lituanistiku, „Etymologický slovník litevského jazyka“ (2007). Leszek Bendarczuk, Michał Kondratiuk a další významně přispěli k lituanistice. Významní jsou také čeští a bulharští baltisté. Velmi zdařile jsou představeni němečtí lingvisté, v jejichž vlasti na počátku 19. století vznikla srovnávací historická lingvistika. Nejaktivnějším současným německým baltistou je Rainer Eckert. V období, jemuž se Sabaliauskas věnuje, publikoval mnoho studií důležitých pro lituanistiku, v německém tisku recenzoval nejvýznamnější lituanistická díla a až do odchodu do důchodu vedl Centrum baltistiky na Greifswaldské univerzitě, které založil z vlastní iniciativy. Sabaliauskas, který dobře zná oblasti výzkumu tohoto vědce i jeho pedagogickou činnost, dochází k závěru, že poslední dvě desetiletí byla pro Eckerta velmi úspěšná, a to jak v oblasti baltistiky, tak slavistiky (s. 573). Velmi cenný je příspěvek německého indoevropeisty Wolfganga P. Schmida (s. 583–588) k vědě o baltských jazycích. Jeho myšlenkou je, že staré Evropy (jeho termín) Recenzijos / Reviews 321 ALDONA PAULAUSKIENĖ, SARMA KĻAVIŅA centrum hydronymie se údajně nachází v baltských zemích. Studoval pruštinu a jazyky Kurské kosy, od roku 1985 redigoval ediční řadu Hydronymia Europea a spolu s Bernowskim je editorem a spoluautorem třídílného díla „Jazyk Kurské kosy: Studie historické lingvistiky a instrumentální fonetiky jednoho vymírajícího dialektu“ (1989–1999). Pro lituanistiku a baltistiku obecně se mimořádně zasloužil všestranný filolog, profesor Münsterké univerzity Friedrich Scholz (s. 591–599). Pro nás je nesmírně významná jeho práce o výzkumu baltské literatury „Literatury národů Pobaltí. Jejich vznik a vývoj“ (1990). Jde o studii litevské, lotyšské a estonské literatury, která zdůrazňuje specifika jejich utváření a jejich vztahy k sousedním literaturám. Pro lituanisty je nesmírně významným počinem vydání fotokopií překladu Bible od Jonase Bretkūnase, největší památky litevského písemnictví 16. století, které Scholz navrhl v roce 1981. Připravil původní ediční projekt, zajistil finanční prostředky a v roce 1991 se začaly objevovat výsledky této práce. Celkem vyšly čtyři svazky (1991–2002), které k vydání připravili Jochen Dieter Range, Scholz a Friedemann Kluge. Je třeba říci, že Sabaliauskas s velkou úctou k autorovi popisuje všechna Scholzova díla, která mají alespoň nějakou souvislost s baltistikou. Na Münsterké univerzitě byl Scholz vedoucím Slovanského a baltského semináře a později Interdisciplinárního institutu baltských studií. Itálie má poměrně silnou tradici baltistiky: v roce 1931 tam významný italský lingvista Giacomo Devoto začal vydávat první baltistický časopis na světě, Studi Baltici, který vycházel až do roku 1969. Je potěšitelné konstatovat, že v roce 1995 byl na univerzitě v Pise založen časopis Res Balticae. Za nejaktivnější baltisty posledních třiceti let považuje Sabaliauskas Marii Teresu Ademollio Gagliano, Gvida Micheliniho a Pietra Umberta Diniho. My, které Diniho dobře známe, k němu chováme největší sympatie. Je nejen velkým vědcem a polyglotem, ale také velmi milým člověkem. Obdiv vzbuzuje Diniho zájem o baltské jazyky a dějiny lingvistiky; jeho opus magnum „Baltské jazyky“ (Le lingue baltiche. Firenze, 1997) vyšlo v litevštině a lotyštině v roce 2000, v ruštině v roce 2002 a již bylo přeloženo do angličtiny. Z mnoha jeho dalších prací vyniká „ALILETOESCVR: počátky baltské lingvistiky“ (ALILETOESCVR: linguistica baltica delle origini. Livorno, 2010, 844 s.). A kolik toho Dini vykonal v oblasti umění a kultury! Seznámil Evropu s baltskými národy, jejich minulostí i současností a přeložil tolik skvělých esejů i krásné literatury (prózy a poezie). V recenzi není možné vyjmenovat ani nejvýznamnější badatele a jejich práce. Nezbývá než vyzvat čtenáře, aby otevřeli Sabaliauskasovu knihu, v níž lze najít vše, nebo téměř vše, co souvisí s lituanistikou a baltistikou. Sabaliauskasovy Dějiny výzkumu litevského jazyka jsou nádherným dědictvím z dějin lingvistiky pro budoucí generace. 322 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1980–2010 m. LITERATŪRA Dėk žodį prie žodžio – turėsi žodyną. Atsiminimai apie kalbininką Juozą Balčikonį 2006: Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Gimtoji kalba, 1990, nr. 10, p. 1–2. Jablonskis Jonas 1957: Rinktiniai raštai 1. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Kazlauskas Jonas 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika. Vilnius: Mintis. Kļaviņa Sarma 2012: Jāņa Endzelīna akadēmiskās biogrāfijas mzzināmas lappuses līdz 1940. gadam – Latvijas Zinātņu Akadēmijas Vēstis, A daļa, 5/6 nr. lpp. 5–18. Mūsų kalba 1975, nr. 3. Паулаускене Алдона, Степанов Юрий 1985: Универсальные категории в грамматике балтийских языков. – Baltu valodas senāk un tagad. Riga, lpp. 17–24 Pikčilingis Juozas 1982: Žodžio interviu. Vilnius: Mokslas. Skardžius Pranas 1936: Veikslaı ir jų vartojimas. – Gimtoji kalba 4. Safarewicz Jan 1938: Stan badań nad aspektem czasownikowym w języku litewskim. – Balticoslavica 3. Wilno. Stang Christian S. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Oslo – Bergen – Tromsö. Степанов Юрий С. 1981: Имена. Предикаты. Предложения. Москва: Наука. Urbutis Vincas 1978: Žodžių darybos teorija. Vilnius: Mokslas. Zinkevičius Zigmas 1999: Prie lituanistikos Židinio. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Эндзелин Янис 1905–1906: Латышские предлоги 1–2. Юрьев. Įteikta 2013 m. spalio 8 d. ALDONA PAULAUSKIENĖ Vilniaus universitetas Balio Sruogos g. 8-1, LT-10220 Vilnius, Lietuva aldona.platuk [email protected] SARMA KĻAVIŅA Latvijas universitātes Ozოლciema 24/1-112, LV-1058 Riga, Latvija [email protected] Recenzijos / Reviews 323