„Latviešu valodas gramatika“

ALDONA PAULAUSKIENĖ Vilniuská univerzita Oblasti vědeckého výzkumu: teorie gramatiky, dějiny gramatické vědy, sociální lingvistika. GRAMATIKA LOTYŠSKÉHO JAZYKA Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 2013, 1023 lpp. ISBN 978-9984-742-70-0 Především je třeba pogratulovat Lotyšům, kteří vydali důstojnou gramatiku 21. století. Litevci mohou být právem hrdí na svůj slovník, Lotyši na svou gramatiku: na její teorii i praxi. Žili jsme v odlišných podmínkách a měli různé talenty. Kdo by v Litvě, vyčerpané nelidským útlakem, mohl talentem a gramatickým dílem konkurovat Augustu Bīlenšteinovi, Jānisu Endzelīnsovi či Kārl(i)si Mīlenbahsovi? Snad Kazimieras Jaunius, Kazimieras Būga, Jonas Jablonskis... Talenty však ovládá nemilosrdný osud, který jedněm přiděluje více času, druhým méně, jedněm jedny a druhým jiné životní, studijní a pracovní podmínky. Jaké mohly být v Litvě školní učebnice, když ji téměř půl století tížil zákaz tisku? Také Lotyši žili těžce, ale jinak. Dzintra Paeglė proto mohla napsat dokonce dvousvazkové dějiny lotyšských jazykových učebnic pro školy, zahrnující období 1874–1922 (Bankavs, Jansone 2010: 202). Začátky historické gramatiky lotyštiny jsou působivé: zásadní dvoudílné dílo Augusta Bīlenšteina, vydané v polovině 19. století v Berlíně, Die lettische Sprache nach ihren Lauten und Formen erklärend und vergleichend dargestellt (1. díl Die Laute. Die Wortbildung vyšel roku 1863; 2. díl Die Wortbeugung roku 1864). V encyklopedicky pojaté práci Andrejse Bankavse a Ilgy Jansoneové Valodniecība Latvijā: fakti un biografijas jsou velmi stručně, ale informativně podány předhistorie lotyšské jazykovědy od roku 1211 do roku 1447 a její dějiny od nejstaršího známého rukopisného textu (1507) až do roku 2009. Lze zde nalézt také další životopisné údaje o autorech této Gramatiky (základní údaje jsou uvedeny v Gramatice). Badatel dějin gramatické vědy jasně vidí, že ideální je, když gramatiku od začátku do konce píše jediný autor. V monografii je přinejmenším možné snažit se zachovat logiku textu. Kolik však bylo v našich krajích vědců, a kolik jich je i dnes, kteří dokážou napsat zásadní gramatiku jazyka? Navíc ne každé období je příznivé i pro velmi geniálního spisovatele. 20. století. 364 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika V polovině století vydali Lotyši Endzelīnsovu 1100stránkovou „Gramatiku lotyšského jazyka“ (Endzelīns 1951), ta však byla napsána roku 1922 německy, Lettische Grammatik, a roku 1951 vyšel pouze její revidovaný a doplněný překlad. V polovině 20. století již Lotyši i Litevci psali kolektivní akademické gramatiky: Lotyši dvousvazkovou gramatiku, jejíž první svazek je věnován fonetice a morfologii (1959) a druhý syntaxi (1962). Litevci o něco později vydali třídílnou Gramatiku litevského jazyka: dva její svazky jsou věnovány fonetice a morfologii (I – 1965, II – 1971), jeden syntaxi (III – 1976). V předmluvě k druhému svazku „Gramatiky současného lotyšského spisovného jazyka“ se zcela správně konstatuje, že v kolektivním díle je obtížné dosáhnout jednotného chápání gramatických jevů a soudržnosti gramatické teorie (1962: V), přesto je však třeba o to usilovat. Takový orchestr potřebuje talentovaného dirigenta. Proto jsou v kolektivních gramatikách z poloviny 20. století napsány také širší či užší úvodní kapitoly, které vymezují předmět gramatického výzkumu: gramatický význam, gramatickou formu, gramatickou kategorii a pojmy slovního spojení, větného členu a věty. V předmluvě k nejnovější vědecké gramatice lotyšského jazyka se uvádí, že od poloviny 20. století se lotyšský jazyk i teorie jazykovědy změnily, a proto vznikla potřeba v nové gramatice shrnout výsledky teoretického a praktického výzkumu lotyšských jazykovědců z tohoto období (s. 19). Jazyk se přece nemůže změnit natolik výrazně; a jak lze zamýšlet shrnout výsledky výzkumu, jestliže každý badatel chápe gramatické jevy jinak? Záleží zde na zkušenostech a nadání. Je těžké pochopit, proč se slibuje shrnout dosažené výsledky, a nikoli je touto prací zdůvodnit či nově promyslet; proč pouze výsledky Lotyšů, a ne všech baltistů a tvůrců obecné jazykovědy; proč se neslibuje jednoduše napsat dobrou gramatiku lotyšského jazyka? Proč se zde spokojili pouze s kratičkou předmluvou a upustili od obsáhlejšího úvodu do gramatické teorie? Ten je nezbytný, aby kolektivu pomohl dospět k jednotnému chápání gramatiky, zvláště také proto, že první verzi této Gramatiky (2008–2011) vedla Daina Nītiņa a od roku 2012 se jejím koordinátorem stal Juris Grigorjevs. Proč se vedení změnilo, čtenář neví; není to řečeno. Tyto poznámky je třeba chápat pouze jako „rýpání“ do předmluvy, která je pro každé dílo velmi důležitá a musí být promyšlena do nejmenších podrobností. Autoři kapitol recenzované Gramatiky představují novou generaci, která se nemohla podílet na psaní předchozí akademické gramatiky, ale je již dostatečně vyzrálá a má vědecké hodnosti i tituly. Při četbě textu jste však poněkud zklamáni, že je v Gramatice příliš málo samotné gramatiky a že se jen málo využilo axiomů stanovených obecnou jazykovědou a prací sousedů, litevských jazykovědců. Jānis Endzelīns kdysi litoval, že neexistuje litevská historickosrovnávací gramatika, o niž by se bylo možné opřít (Endzelīns 1951: 1), přesto však využil všechny dostupné prameny a všude se velmi rozumně opíral o litevský jazyk a jeho nářečí, Recenzijos / Reviews 365 ALDONA PAULAUSKIENĖ o fakta ze starých písemných památek. Širší pohled alespoň na příbuzné jazyky je nezbytný nejen pro historickou, ale i pro synchronní gramatiku. Litevští baltisté za dobu zmiňovanou v Gramatice dosáhli značných výsledků ve všech oblastech jazykovědy, dokonce i v lotyštině. Například odborníci na fonetiku a fonologii (Ilze Auziņa, Dace Markus, Juris Grigorjevs) by získali mnoho užitečných poznatků z výzkumů Alekse Girdenise, v seznamu literatury však kromě společného článku Markuse a Girdenise není ani jediná Girdenisova zásadní fonologická práce. Velmi jednoduše a jasně vymezil, čím se zabývá fonologie a fonetika: „Fonologie zkoumá výrazový plán j a z y k o v é h o s y s t é m u, nikoli všechny zvuky jazyka vůbec. Zajímají ji tedy pouze ty vlastnosti zvuků daného jazyka, které umožňují odlišit jeden obsahový prvek (věcný význam) od druhého, tedy utvářejí výrazovou stránku znaků a tvoří jejich materiální základ“ (Girdenis 1995: 20). „Všechny vlastnosti zvuků vyskytujících se v řečových aktech – relevantní i nerelevantní – zkoumá jiná disciplína, která zaujímá určitou mezilehlou pozici mezi jazykovědou a přírodními vědami (především fyzikou a fyziologií). Tradičně se tato disciplína nazývá f o n e t i k a [...]. Odvětví fonetiky, které se zaměřuje na akustické (fyzikální) vlastnosti zvuků, je některými svými metodami v podstatě aplikovanou fyzikou; odvětví fonetiky, které zkoumá artikulační vlastnosti zvuků, lze považovat za aplikovanou fyziologii (zčásti i anatomii)“ (Girdenis 1995: 22). V Gramatice současného litevského jazyka Girdenis píše: „Základní jednotka čisté fonetiky – zvuk řeči – se rozsahem přibližně shoduje s fonémem, ale přísně vzato se od něj liší tím, že má (zpravidla velmi mnoho) fonologicky irelevantních vlastností – f o n é m u n á l e ž í p o u z e r o z l i š u j í c í r y s y. Přechod od jednoho fonému k druhému je navíc vždy kategorický, zatímco hranice mnoha zvuků jsou plynulé. Řečový proud jsme schopni rozčlenit na zvuky jen proto, že víme nebo alespoň tušíme, kterým kombinacím fonémů odpovídají“ (1996: 16). Při instrumentálním zkoumání zvuků řeči lze snadno zachytit i vlastnosti sousedního zvuku. Nabízí se tedy otázka, nakolik jsou v gramatice určené různým čtenářům potřebné popisy metod zkoumání zvuků řeči, byť nejmodernějších instrumentálních metod, a jejich výsledků. Zařazujeme-li studie zvukového repertoáru do gramatik tohoto typu, možná by ani nebylo třeba zdůrazňovat rozdíl mezi fonetikou a fonologií. Ačkoli se fonologie jako samostatná disciplína ustavila ve 20. letech 20. století zásluhou členů Pražského lingvistického kroužku Nikolaje Trubeckého a Romana Jakobsona, největšího úspěchu přece jen dosáhla tehdy, když slyšitelný zvuk bylo možné zaznamenat příslušným znakem – písmenem. Tím také začala gramatika (z řeckého slova γράμμα „písmeno“, γραμματική τέχνη „nauka o čtení a psaní, umění“. Studiem zvuků rozlišitelných sluchem (fonémů) a jejich znaků vznikl první evropský model gramatiky. Starořecká gramatika nejprve vznikla jako komentáře k textům významných autorů. Řekové měli mnoho veršovaných textů. Proto je zajímala nejen písmena, ale 366 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika a slabiky, jejich kvalita. Specialisté na metrum provedli nejjemnější výzkumy v této oblasti. I dnes si mnozí stále představují, že hlavním cílem studia gramatiky je naučit se správně mluvit a psát (ruské slovo грамо́тный „gramotný“ je přímou kalkou z řečtiny). Teoretickou evropskou gramatiku vytvořili řečtí filozofové. Když zjistili, že kromě empirického poznání existuje i poznání konceptuální, stanovili pojem názvu elementární gramatické jednotky (λόγος). (Řecké slovo λόγος znamená „slovo“, „věta“ i „věda“.) Autoři antických gramatik tvrdili, že studium gramatiky člověku poskytuje klíč k poznání světa a pomáhá mu vyjadřovat vlastní myšlenky i společenskou ideologii. I dnes bychom tedy mohli odlišit instrumentální výzkum hlásek od teoretické gramatiky. V gramatice by patrně stačila fonologie. I po zformování fonologie se však gramatiky stále zabývají vztahem mezi fonetikou a fonologií. Po přečtení této kapitoly lze pochopit, jak důkladně byly zkoumány hlásky lotyštiny a různé fonetické jevy. Najdeme zde mnoho informací o hláskových skupinách, slabikách, intonaci slabik, prozodii a přízvuku. Je třeba ocenit, že pozornost byla věnována také problémům správné výslovnosti neboli ortoepie a že byly stanoveny normy výslovnosti. Velmi bych si přál, aby tato recenze nebyla chápána jako kritika pečlivé práce autorů Gramatiky, nýbrž jako pokračující úvaha člověka s vlastním pohledem na gramatiku o tom, co gramatika je a co se o ní zde píše. Chceme-li něco poznat, musíme celek analyzovat, tj. rozčlenit. Jazyk jako celek nejprve rozdělujeme na jednotlivé části textu. Ty pak dále členíme na věty, věty na slovní spojení, spojení na slova, slova na pojmenování a ukazatele vztahů a pojmenování rozkládáme na nejmenší významové části – morfémy. Rozkladem morfému se význam ruší a přechází se na fonologickou úroveň analýzy: nezkoumá se význam hlásek, nýbrž jejich rozlišovací schopnost. Proto se také zdá nepříliš přesné tvrzení, že: „Hláška jazyka, která může měnit význam slova nebo jeho morfematické části, se nazývá foném“ (s. 23). Slova mainīt „měnit“ a diferencēt „diferencovat, rozlišovat“ jsou mnohoznačná. Lepší definice fonému se proto zdá být ta z gramatiky z roku 1959, podle níž je foném hláska jazyka, která změnou zvukové podoby morfému nebo slova na základě opozičního vztahu rozlišuje význam slova nebo morfému. Například kalt – malt nebo saime – laime, zatímco při skloňování laimi – laimē poslední samohláska rozlišuje pády téhož slova (1959: 18). Autorkou kapitoly o morfematice je Anna Vulāne. Všechny kapitoly Gramatiky začínají úvodní shrnující částí, která s drobnými výjimkami přináší přehled toho, co sami Lotyši prozkoumali, a poté vychází ze souhrnných výsledků těchto prací (takový je záměr Gramatiky). Snad nejvýznamnější lotyšskou odbornicí na morfematiku a morfonologii je Andra Kalnača (Kalnača 2004). Její studie ukazuje, že Lotyši zde Litevce výrazně předběhli: do svých gramatik už mohou vedle fonologie zařadit i morfonologii, která ukazuje, že Recenzijos / Reviews 367 ALDONA PAULAUSKIENĖ pravidelné změny fonémů uvnitř morfému mohou měnit význam slov i gramatických tvarů. Například střídání samohlásek v kořeni doprovází některé procesy tvoření a ohýbání slov. Tímto způsobem lze fonologii prostřednictvím morfonologie propojit s částí gramatiky nazývanou morfologie, a dokonce i se syntaxí, tedy s gramatikou jako celkem (Kalnača 2004: 60). Rozklad slov na významové části a popis těchto částí mají velmi dlouhou tradici, ale zůstává tu jeden velmi důležitý problém, na který dosud nebylo odpovězeno: Jsou všechna hesla, která se abecedně řadí do slovníků, slova? Již v první polovině 20. století byl stanoven protiklad mezi morfémem (nedělitelným významovým prvkem jazyka) a slovem – dělitelnou strukturou (Joseph Vendryes, Le langage, 1920; ruský překlad – Вандриес 1937: 76). Autor tento protiklad stanovil při zkoumání flektivních klasických jazyků. Později přišla s myšlenkou takového protikladu (možná zcela nezávisle, protože neuvádí žádný odkaz) Tatjana Bulygina, která vycházela z litevského spisovného jazyka. Podle jejího názoru je slovo v litevštině strukturou, a v tomto ohledu tvoří jasný protiklad k elementárním významovým jednotkám (morfémům). Při takovém chápání slova nemohou předložky, částice a spojky patřit do kategorie slov, protože nejsou autonomní, nemají samostatný přízvuk a nelze je rozložit na morfémy nesoucí lexikální a gramatický význam (Булы́гина 1970: 8–9). Přijmeme-li toto tvrzení, bylo by třeba nově vytvořit definici morfému a uznat, že ve větě fungují nejen spojené, ale také volné (spojky) nebo alespoň částečně volné (předložky, částice) morfémy. V knize Kalnačy ani v kapitole o morfematice, kterou napsala Vulāne, se protiklad morfému a slova neobjevuje, neboť se domnívají, že každé slovo má kořen, který může v jazyce fungovat i jako nedělitelný útvar. Příklady nedělitelných slov a kořenů jsou tyto: slova – příslovce a částice (drīz, te, še it, jo, ja) a slovní tvary (aug, zied, tēv! māt!), které nejsou ničím jiným než nedělitelnými kořeny (Kalnača 2004: 12). Kdybychom měli možnost provést výzkum, a ne jen napsat recenzi, snadno bychom dokázali, že tyto příklady nevyvracejí protiklad mezi morfémem a slovem jako dělitelnou strukturou ve flektivních jazycích, protože uvedené slovní tvary v jazyce nefungují samostatně, nýbrž jako členy paradigmat, v nichž tentýž kořen spolu s koncovkou tvoří strukturu. Není tedy správné domnívat se, že v uvedených případech kořeny netvoří strukturu s nulovou koncovkou. Význam chybějícího tvaru v paradigmatu tvarů bychom neměli ignorovat. Kalnača například uvádí tyto vlastnosti kořene: 1) má lexikální význam; 2) může fungovat samostatně, bez afixů; 3) tvoří otevřený systém, neboť počet kořenů není omezen; 4) kořen je univerzální jednotkou jazyka, protože se nachází v každém slově každého slovního druhu a ve všech jazycích (Kalnača 2004: 10). To je už velmi odvážné tvrzení, pro které nemáme dostatečně závažné argumenty. Dobře si však promysleme tvrzení, že kořen se nachází v každém slově každého slovního druhu a ve všech jazycích. To sotva může platit. 368 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika Při studiu gramatických jevů se podařilo najít značné množství literatury, v níž se pojednává o gramatickém statusu pomocných slov. Byla shromážděna při psaní knihy Gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžių kategorijos (Paulauskienė 1979: 174–186), avšak problémy, které tato literatura nastoluje, jsou velmi aktuální i dnes, protože pomocná slova a spojky v analytických tvarech nemají lexikální význam. Jestliže je tedy kořen lexikálním morfémem, pomocná slova nelze považovat za kořeny; a připustíme-li navíc, že kořen není pouze základem lexikálního významu slova, ale má také gramatický potenciál připojovat afixy, pak pomocná slova v analytických slovesných tvarech časů a způsobů žádné další afixy nepřipojují, s výjimkou záporu. Připojení záporu lze vysvětlit tím, že celá konstrukce s pomocným slovesem je chápána jako jednotný slovesný tvar, který ve větě funguje jako čistý přísudek: ir bijis ‚byl‘ – nav bijis ‚nebyl‘, esmu izalkusi ‚mám hlad‘ – nesmu izalkusi ‚nemám hlad‘; pomocná slova (předložky, spojky, částice) však nepřipojují ani zápor, protože nemají význam, který by bylo možné popřít. Například částice samy něco tvrdí nebo popírají a mohou tvořit složené záporné částice, nemohou však mít předponu. Vulanė rovněž připouští, že každé slovo má kořen a že pro kořen je příznačná neurčitost; význam kořene konkretizují různé afixy. Má-li každý výraz kořen a je-li pro něj příznačná neurčitost, jak potom mohou pomocná slova přece jen být bez afixů? A naprostou novinkou teoretické gramatiky je tvrzení, že kořen nemá ve slově jasně vymezené místo (s. 142). Struktura slova připomíná souvětí podřadné, v němž hlavní věta (stejně jako kořen slova) je vždy na svém místě, zatímco vedlejší věty mohou stát před hlavní větou i za ní, mohou být vložené, nebo mohou zcela chybět. Podobně mohou afixy stát před kořenem i za ním, jejich absence může mít význam (nulová koncovka) a v kořeni se mohou objevovat infixy. Potenciál kořene připojovat afixy je gramatický, nikoli lexikální; závisí na gramatickém (nikoli lexikálně-gramatickém!) významu slovního druhu, který se projevuje v soustavách tvarů nazývaných paradigmaty. Na gramatickém významu slovního druhu závisí typy a kategorie slovotvorby a ohýbání. Proto nenajdeme ani zájmena, ani číslovky s předponami: zájmena předpony nepřipojují, protože jejich kořeny nemají lexikální význam, a číslovky proto, že jejich významem je přesný počet, který nepřipouští modifikace: jiné číslo znamená už jinou číslovku (jestliže ne du, pak trys, keturi atd.). Zvratný afix není koncovka, nýbrž zvláštní morfém kmene, který vznikl ze zvratného zájmena. V řadě jazyků se dodnes užívá jako samostatné slovo oddělené od slovesa (v češtině, polštině, částečně v ruštině a lotyštině). Například litevské vyjádření Nusipirkau knygą přeložíme do ruštiny pouze analytickou konstrukcí Купил себе книгу. V lotyštině odpovídá slovesu nusipirkti analytický tvar nopirkt sev, nusvesti – aizvest (novest) sev līdz (ejot). Ačkoli se v současné lotyštině předpona od zvratného afixu na konci slova neodděluje Recenzijos / Reviews 369 ALDONA PAULAUSKIENĖ slovesa, jasně však napomáhá tvořit zvratná slovesa také z těch nezvratných, která bez předpony zvratná být nemohou (gulēt ‚spát‘ – izgulēties ‚vyspat se‘). Slovotvorný vztah zvratného afixu k předponě vytváří cirkumfix a ukazuje, že nejde o koncovku, nýbrž o morfém kmene (s. 292). Nezáleží na tom, že v současné lotyštině stojí zvratný afix na konci slovesa a pouze v nářečích a starých písemných památkách se vyskytuje mezi předponou a kořenem (s. 146–147); patří totiž ke složení kmene. Je podivné, že na jednom místě Gramatiky je koncovka definována jako proměnná část slova (s. 151), zatímco jinde tutéž definici nerespektuje ani sama autorka. Například Gramatika obsahuje kapitolu nazvanou „Tvoření sloves derivační koncovkou neboli flexací“ (s. 291), jejíž příklady zahrnují pouze zvratná slovesa. Pracovní analýza však vyžaduje dvojici, jejíž členy jsou spojeny slovotvorným vztahem. Když se tento vztah přeruší, vznikají buď slovesa se zcela odlišným lexikálním významem, nebo reflexiva tantum (brīnīties, lavūties, smieties), ačkoli by v nejednom případě podrobnější analýza odvozenin našla i jejich nezvratný slovotvorný základ. Například litevské juoktis je pouze zvratné, ale bez zvratného afixu je lze najít v odvozeninách s předponou: iš-juokti, pa-juokti. Také v lotyštině se vedle smieties vyskytují iz-smiet, ap-smiet. Turint Endzelīno sangražos afikso kilmės aiškinimą (Endzelīns 1951: 903, 910, 1046) ir tą aiškinimą, perimtą akademinės latvių kalbos gramatikos (1959: 554), tiesiog neįmanoma į tai numoti ranka ir sangražos afiksą laikyti darybos reikšmę turinčia galūne, nes galūnė, net ir atliekanti žodžių darybos funkciją, turi būti kintama (pavadinimas fleksija iš lotynų kalbos žodžio flexio ‘lenkimas, lankstymas’). Antano Baranausko lietuvių kalbos gramatikoje yra terminas lankstýgalis ‘galūnė’ ir lankčiojimas ‘kaitymas’, o sangražos afiksas nei lietuvių, nei latvių kalboje nepasiduoda „lankstymui“, vadinasi, jis nėra galūnė. Taip neatsakingai elgiantis su sangražos afikso istorija ir funkcijomis, veiksmažodžiui primetama nebūdinga galūninė daryba (p. 291), jam nebūdingas ir savarankiškųjų žodžių sudūrimas. Tai priklauso nuo veiksmažodžio sintaksinio vaidmens. Je-li pro kořen příznačný lexikální význam a mají-li všechna slova kořeny, jak máme rozumět kořenům zájmen? Například po odtržení koncovek zájmen kas a tas zůstanou kořeny k- ir t-. Jaký je význam těchto kořenů? V Gramatice je napočítáno 70 zájmen (s. 428) a uvádí se, že dnes se již nová zájmena netvoří. Zájmena jsou tedy uzavřenou slovní třídou. V uvedené studii Kalnačy je jedním z charakteristických rysů kořenů (3) otevřenost systému, ačkoli systém nemůže být otevřený. Émile Benveniste poznamenává, že zvyk nás činí necitlivými k zásadnímu rozdílu mezi jazykem jako určitou znakovou soustavou a jazykem jako konkrétním aktem promluvy. Zájmena jsou jakési „prázdné“ jazykové znaky, které samy o sobě nemají referenční význam a odkazují na něj pouze během aktu promluvy (Бенвенист 1974: 288–289). Početem jednotek a četností užívání v textu se zájmena podobají ne 370 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika k významovým slovům, nýbrž ke gramatickým morfémům. Třída sestávající z méně než sta jednotek se nazývá třídou formantů, neboť v tomto případě je zřetelná tendence k systematizaci, zatímco třída sestávající ze stovek nebo tisíců jednotek má právo nazývat se lexémy nebo slovy (Pottier 1952: 121). Všechna zájmena tedy nejsou lexémy, osobní zájmena jsou navíc gramatickými morfémy, které se podílejí na časování sloves. Pokud chybí osobní koncovka, osobu slovesa označují samotná zájmena ve funkci podmětu; pokud je přítomno zájmeno i osobní koncovka, máme nadbytečné vyjádření téhož. V lotyštině a litevštině pak lze osobní zájmeno vynechat. Proto máme v konstrukci Es atnācu cirkumfix. Po vynechání zájmena zůstává věta osobní: Kā atnācu, tā arī aiziešu. Úplně stejné je to i v litevštině: Aš atėjau. Kaip atėjau, taip ir išeisiu. Jde o jeden model cirkumfixu, kdy se ponecháním jeho první části pouze jako potenciální podoby nemění ani věta, ani význam osoby u slovesa. Jiný model cirkumfixu nastává tehdy, když předložka spolu s pádovou koncovkou vyjadřuje okolnost a nelze ji vynechat. Srov. lotyšské Sēdēt pie galda a litevské Sėdėti prie stalo. Zde místo u něčeho vyjadřuje pádová koncovka spolu s předložkou. Bulygina takový gramatický pádový tvar nazývá непрерывистая морфема (doslova – přerušovaná morféma). Jak je patrné z příkladů, pojem cirkumfixu u Vulanové je velmi úzký: za cirkumfix považuje pouze afix, který kořen rozděluje na dvě části: rakstīt ‚psát‘: sarākstīties ‚vzájemně si psát, dopisovat si‘; jumts ‚střecha‘: pajumte ‚přístřešek‘, vasara: pavasaris. Předpona a koncovka u podstatných jmen se však patrně považují za cirkumfix proto, že změna koncovky druhé složky u lotyšských předponových podstatných jmen při spojování slov je vzácná, zatímco v litevštině jde o pravidlo; úloha koncovky u předponových podstatných jmen je přitom zcela stejná jako u složených slov. Kalnača velmi jemně poznamenala, že v souvislosti s útvary jako gals: pagale, galds: pagal­de, krāsns: aizkrāsne lze o cirkumfixu také diskutovat (Kalnača 2004: 24). Tak tedy diskutujme. Na základě lotyšských a litevských předponových a složených podstatných jmen lze vyvodit, že i předponová podstatná jména jsou výsledkem syntaktického tvoření, nikoli prefixace; pouze se předložka uvnitř slova mění v předponu. To je dalším důkazem, že předložky nejsou kořeny, nýbrž afixy: aizjūra ‚zámoří‘, apgabals ‚oblast, kraj‘, bezmiegs ‚nespavost‘, dienasgrāmata ‚deník‘, klasesbiedrs ‚spolužák‘, mel nraksts ‚koncept‘, pusžabaki ‚polobotky‘. Jak je patrné z příkladů, druhá složka lotyšských předponových i složených slov zůstává nezměněná, zatímco v litevštině se při skládání vždy mění koncovka; lze však najít i několik slov utvořených podobným způsobem: rūdiena – rytdiena, trikājis – trikojis, pusbrālis – pusbrolis. V litevštině se vzácně vyskytují také předponová podstatná jména s nezměněnou koncovkou druhé složky: parnotė (: motė), podukra (: dukra), existují však také patėvis (: tevas) ir posūnis (: sūnus). Význam tvoření všech těchto slov je stejný: Recenzijos / Reviews 371 ALDONA PAULAUSKIENĖ ‚V rodině nepravá matka, nepravá dcera, nepravý otec a nepravý syn: tedy ti, kdo do rodiny přicházejí po matce, po otci, kdo následují po pravém.‘ I v tomto případě tedy můžeme mít v mysli potenciální předložku — předložku? V Gramatice se výslovně říká, že předponová podstatná jména se nepovažují za složeniny, protože předpona ztratila význam předložky (s. 143). Tomu je těžké uvěřit, neboť i celý útvar se může významově vzdálit od základového slova. Například Endzelīns se nedomníval, že by předložka nebo částice ve slově ztratila svůj význam. Proto považoval všechna předponová slova (včetně sloves) za složeniny (Endzelīns 1951: 255–264). V této souvislosti stojí za připomenutí, že autor první litevské gramatiky Danielius Kleinas označoval předložky a předpony jedním názvem – předložky; předložky přitom nazýval oddělitelnými a předpony neoddělitelnými předložkami. I dnes se zdá, že v útvarech aizjūra (aiz jūras), bezmiegs (bez miega) význam předložky nezanikl. Pokud je tomu skutečně jinak, je třeba odpovědět na dvě otázky: 1. Pokud k prefixaci dochází uvnitř slovního druhu, proč většina podstatných jmen nemůže mít předpony? 2. Která podstatná jména a proč k sobě připojují předpony? Annai Vūlane patří také kapitola o tvoření slov. V gramatice z roku 1959 bylo tvoření slov odděleno od flexe, ale pojímáno jako podobor morfologie; zde je samostatným jazykovědným oborem. Není-li dokázáno, že je to nezbytné, není mezi těmito přístupy zásadní rozdíl: v obou případech je morfologii znemožněno provádět derivativní a paradigmatickou analýzu gramatických tvarů, tj. náležitě popsat gramatické kategorie slovních druhů. V morfologii pak zbývá psát jen o významech a užívání tvarových odvozenin. V Gramatice velmi chybějí skutečné argumenty. Jakou cenu mají odkazy na závěry jiných, když se může mýlit sto lidí a pravdu mít jen jeden? Množství odkazů proto čtení ztěžuje. V Gramatice tohoto typu by stačilo uvést seznam literatury na konci (srov. jednosvazkové gramatiky litevštiny) a autor textu by měl sám nést odpovědnost za to, co říká. Vincas Urbutis, patrně silně ovlivněn rozsáhlou a značně rozporuplnou literaturou, v teoretické studii pouze uvažoval, že tvoření slov lze popsat v kterékoli části gramatiky, dokonce až po syntaxi (Urbutis 1978: 55), avšak jindy všechny přesvědčil, že: „Tvoření slov v litevštině a v dalších jazycích s podobnou gramatickou stavbou je tak či onak nejtěsněji spojeno s morfologií. Prostředky tvoření slov se zde v zásadě neliší od prostředků tvoření tvarů neboli flexe. Při tvoření slov i při flexi máme co do činění s morfémovou strukturou slova či tvaru; v obou případech zaujímá ústřední místo afixace“ (Urbutis 1978: 35). „To, že mezi tvořením slov a flexí ve skutečnosti neexistují ostré hranice, je zřejmé z takových jevů: 1) prostředky tvoření slov často utvářejí odvozeninu také jako slovo určitého slovního druhu, nebo dokonce rozhodují o její příslušnosti k té či oné flektivní paradigmatické třídě [...]; 2) koncovka, ačkoli se obvykle považuje za specifický flektivní afix, často funguje jako slovotvorný prostředek, dokonce jako jediný nebo přinejmenším hlavní [...]; hranice mezi slovem a tvarem je z historického hlediska proměnlivá“ (Urbutis 372 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika 1978: 36). Tyto argumenty zcela postačovaly k tomu, aby byla slovotvorba v akademických gramatikách litevského jazyka vykládána podle slovních druhů; autorem kapitoly o tvoření podstatných jmen je přitom ve všech gramatikách tentýž Urbutis, avšak čistě technické požadavky na odkazy v lotyšském textu uvádějí dvě příjmení – Urbutisovo a Ambrazovo (autora a šéfredaktora, který zkoumal jiné gramatické jevy). Obecně se při výkladu slovotvorby navrhuje rozlišovat synchronii a diachronii, aniž se vůbec zvažuje, zda je to v praxi možné. Do synchronie patří pouze neologismy, zatímco ostatní odvozeniny, přestože lze snadno určit jejich základové slovo, nejsou výsledkem současného tvoření. Odvozenina se v jazyce užívá jako samostatné slovo a může se od slovotvorného základu vzdálit. Pokud základové slovo není „vidět pouhým okem“, hledá je jiný obor jazykovědy – etimologija. Poté, co autorka navrhla rozlišovat ve slovotvorbě synchronii a diachronii, při výkladu příslovcí stále vidí pádové koncovky (s. 294), ačkoli hlavním způsobem tvoření příslovcí jsou funkční změny koncovek slov, jejich ustrnutí a zánik, zkracování a srůstání slovních spojení. V příslovci je dativní koncovka –am (apmėram, brižam, godam, laikam, mūžam), koncovka akuzativu plurálu –us (tečiņus, laikus, nopakaļus, sānus) zůstávají neměnné a lze je rozpoznat pouze jako někdejší pádové koncovky. Příslovce labi, centīgi, augstu, tālu, zemu nejsou utvořena pomocí koncovek, nýbrž gramatických sufixů. Mimochodem, v této Gramatice se sufixy netřídí na slovotvorné a tvarotvorné. To ukazuje, že slovotvorba je od morfologie přesto oddělena velmi uměle. Pochybná je také teze, že příslovce se tvoří pomocí prefixů, neboť může jít o skládání (s. 296). Obecné pojmy slovotvorby jsou v Gramatice pouze definovány a doplněny příklady, není však jasné, nakolik se hodí pro tvoření různých slovních druhů. Například pojem slovotvorná kategorie je pouze definován a uvádí se, že, jak poznamenává K. Pokrotniecė, podstatná jména odvozená od sloves se sdružují do šesti slovotvorných kategorií: kategorie objektu děje, konatele, místa, výsledku, prostředku (nástroje) a stavu (s. 193). Jak ale zjistit, zda lze tvoření všech slovních druhů pomocí sufixů a koncovek popsat podle slovotvorných kategorií? Tvoření podstatných jmen takto popsat lze, protože mají mnoho jednoznačných sufixů. Lze však podle slovotvorných kategorií popsat sufixální tvoření přídavných jmen a sloves, když tyto slovní druhy mají málo sufixů a samotné sufixy jsou mnohoznačné? Lze podle slovotvorných kategorií popsat prefixální tvoření podstatných jmen a sloves? Například Urbutis popsal prefixální tvoření litevských podstatných jmen nikoli podle slovotvorných kategorií, ale podle prefixů (tak, jak jsou v gramatice popsány předložky). Vůbec není jasné, proč se při výkladu prefixálních podstatných jmen nejde rovnou „k jádru věci“, ale uvádí se množství podstatných jmen, která převzala prefix od slovotvorného základu (s. 213). Již bylo zmíněno, že je těžké uvěřit, že u prefixálních Recenzijos / Reviews 373 ALDONA PAULAUSKIENĖ podstatných jmen při tvoření bledne význam předložky; nejspíš se celý útvar vzdaluje od slovotvorného základu stejně jako při skládání (např. diviritenis ‚jízdní kolo‘, to není du ratai ‚dvě kola‘, nýbrž určitý dopravní prostředek se dvěma koly). Nelze lotyšsky říci konstrukci s předložkou ķirzaka bez astes ‚ještěrka bez ocasu‘?¹ Odtud také složenina bezastes ķirzaka ‚bezoocasá ještěrka‘. Na světě žije mnoho druhů ještěrů; jejich ocasy se snadno odlamují a znovu dorůstají. Pokud by však existoval druh bezocasých ještěrů, vhodnějším názvem by pro něj byla složenina předložky a samostatného slova bezastes ķirzaka. Předložek je všelijakých: některé mají původ nejasný, u jiných je zřejmý. Gramatika z roku 1959 považuje ty druhé za poloprefixy (1959: 190–196), ale jak ukazují příklady, jejich slovotvorná úloha je stejná jako u skutečných prefixů. Autorkami kapitoly o morfologii (s. 300–689) jsou Daina Nītiņa, Gunta Smiltniece, Andra Kalnača a Ieva Brenķe. Tím, že Gramatika oddělila slovotvorbu od morfologie, jí „svázala ruce“: nelze provést úplnou morfologickou analýzu slovních druhů, která by ukázala, že každý slovní druh má svůj vlastní význam, vlastní tvoření, skloňování či časování a užití a že právě to vše je gramatika. Pojem gramatiky přitom může být dvojí: užší a širší. Užší pojetí užívají praktické gramatiky, které vysvětlují stavbu slova, slovního spojení a věty. Vědecká gramatika chápe svůj zkoumaný předmět mnohem šířeji a komplexněji. Jedna akademická gramatika němčiny například považuje za předmět svého oboru celou jazykovou soustavu, kterou tvoří sémantická, syntaktická, morfologická a fonologická složka, jakož i další, komunikační a pragmatická složka. Cílem gramatiky je zkoumat strukturu těchto složek a jejich vzájemné vztahy (Grundzüge einer deutschen Grammatik 1981: 5). Gramatika je přítomna v každém jazykovém prvku. Proto děti začínají velmi rychle mluvit mateřským jazykem: gramatiku si osvojují spolu se slovy. Anglický filosof Bertrand Russell (Bertrand Russel) prý říkal: když se dítě zeptá, co znamená slovo dramblys, žirafa, můžete ho vzít do zoologické zahrady a ukázat mu je, nikdy mu však neukážete, co znamená spojka jei; buďte si ale jisti, že se na to nikdy nezeptá, ze stejného důvodu, proč se neptá, co znamenají slovotvorné sufixy či koncovky (volně reprodukováno zpaměti). Při četbě Gramatiky značně unavují obecné úvodní výklady, které se snaží obsáhnout vše, co by později měly konkretizovat a rozvíjet jednotlivé kapitoly a podkapitoly, ale nedělají to. Někdy se začíná elementárními vysvětleními, která by se hodila pouze do praktických školních gramatik. Například se zbytečně rozebírá termín morfologija a sděluje se všeobecně známá skutečnost, že se v jazykovědě začal užívat teprve v 19. století. Aby si čtenář mohl oddechnout od náročného gramatického uvažování, lze také zmínit, že tento termín používal slavný německý básník Johann Wolfgang Goethe, který se zajímal o biologii, fyziku, mineralogii, geologii a meteorologii a napsal významná díla o srovnávací morfolo- 374 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika … že za počátek evropské gramatiky je třeba považovat 3. století př. Kr., kdy muži z alexandrijské školy (ženy-vědkyně tehdy nebyly) sepsali všechna slova v abecedním pořadí a získali otevřený seznam – slovník; jejich roztříděním podle obecných významů a forem i funkcí ve větě, které tyto významy vyjadřují, získali uzavřený systém – gramatiku. I dnes je gramatika v podstatě vědou o uzavřeném systému – o slovních druzích. V Gramatice se tvrdí, že slovo je od samého počátku jednotou lexika, gramatiky, fonetiky a dalších jazykových podsystémů. To je pravda, ale proč o tom psát v morfologii? Možná by se sem spíše hodilo určit místo morfologie v hierarchii ostatních úrovní zkoumání jazyka. A bylo by třeba postupovat od toho, co je společné všem jazykům, co je univerzální, k tomu, čím se lotyština odlišuje od ostatních jazyků. Jazyky se liší, ale lidské myšlení i svět jsou pro celé lidstvo stejné. Proto je syntax, jejímž základem (ať už se na ni díváme jakkoli) je logický soud, univerzální a společná všem jazykům; univerzální je i sémantika. Kdyby tato univerzálnost neexistovala, nemohli bychom překládat z jednoho jazyka do druhého. Jazyky se liší především morfologií: některé mají složitý systém pádových tvarů, jiné jednoduchý; některé mají složitý systém slovesných tvarů, jiné jednoduchý; některé morfologické kategorie se v určitých jazycích vyskytují, zatímco v jiných nikoli, žádný jazyk však nemá nedostatečnou sémantiku či syntax (Степанов 1981: 5). Nelze tedy vyjmenovávat všechny úrovně zkoumání jazyka na jedné rovině. Syntaktická úroveň je nadřazena morfologické. Při zkoumání jazyka na morfologické úrovni je proto vždy třeba mít na paměti i syntaxi. Když ve vědecké gramatice (a nejen lotyšské) čteme, že v jazyce existují nesklonná podstatná jména (s. 300), vzpomeneme si na termín Solomona Kacnelsona „fetišismus flexe“. Píše, že tento fetišismus obzvlášť vzkvétal v 19. století, kdy se lexikální význam od gramatického rozlišoval pouze podle formálního vyjádření – to, co vyjadřoval kořen, se považovalo za lexikální význam, a to, co vyjadřovaly afixy, za gramatický. Tento názor měl podle jeho slov tehdy velký vliv na klasifikaci jazyků: všechny jazyky bez gramatických afixů se považovaly za „amorfní“, tj. z gramatického hlediska beztvaré. Povaha gramatických jevů se určovala nikoli zevnitř, analýzou významu, nýbrž podle formálních znaků, aniž se vůbec chápalo, že mezi vyjadřovanou skutečností a formou jejího vyjádření nemůže existovat absolutní shoda. Autor lituje, že takové hodnocení flexe, které se již stalo tradicí, je příznačné i pro lingvistiku 20. století (Кацнельсон 1972: 90). Na příkladech z lotyšské gramatiky lze ukázat, že tento přístup přetrvává i ve 21. století. Na jednom místě se uvádí, že existují nesklonná podstatná jména a další slovní druhy (s. 300), a hned vedle se říká, že rod, číslo a pád slov ohebných slovních druhů určuje (nebo přesněji – snad předurčuje) podstatné jméno, s nímž jsou shodná (s. 318). Jenže i tato „nesklonná“ podstatná jména mají shodné přívlastky, jejichž tvary rodu, čísla a pádu ukazují rod, číslo a syntaktické pádové funkce těchto podstatných jmen. Recenzijos / Reviews 375 ALDONA PAULAUSKIENĖ V Gramatice se uvádí, že „Zájmenům jsou stejně jako jménům vlastní kategorie rodu, čísla a pádu, jejich vyjádření se však liší. Některá lotyšská zájmena, stejně jako zájmena v jiných indoevropských jazycích, jsou vůči kategorii rodu indiferentní.“ Na podporu tohoto tvrzení jsou uvedeny příklady osobních zájmen. Vzápětí se říká, že o těchto jejich kategoriích lze usuzovat podle gramatických ukazatelů jiných slov: Kas tas tāds? Kas tā tāda? (s. 431–432). Jak to tedy vlastně je: jsou tato zájmena z hlediska rodu indiferentní, či nikoli, když vyžadují různé tvary rodu u slov, s nimiž se shodují? Zájmena první a druhé osoby, označující účastníky komunikačního aktu, rozlišují rod sémanticky přímo v samotném komunikačním aktu: mluví-li muž, říká: Es esmu noguris „Jsem unavený“, a mluví-li žena, říká: Es esmu nogurusi „Jsem unavená“. Zájmena třetí osoby označují účastníky a věci, které se komunikačního aktu neúčastní, a ve větě zastupují podstatná jména obou rodů, proto mají pro označení rodů dvě samostatná slova: viņš „on“, viņa „ona“; viņi „oni“ viņas „ony“. V obecném popisu morfologických jevů chybí stručná a jasná definice paradigmatu. Paradigma a paradigmatika jsou vysvětleny nepřehledně (s. 311–317), přestože lze jednoduše napsat, že paradigma je soubor tvarů gramatické kategorie, jejichž členy se navzájem odlišují na základě společného (invariantního) významu. Paradigmata mohou být dvojčlenná, trojčlenná i vícenásobná. Jeden tvar paradigma netvoří. Gramatické kategorie jsou klasifikační a flektivní. Slovní druhy jsou klasifikační gramatické kategorie s vlastními systémy tvarů. Například podstatné jméno má tři gramatické kategorie: jednu klasifikační (kategorii rodu) a dvě flektivní (kategorie čísla a pádu). V recenzi není fyzicky možné probrat všechny slovní druhy a všechny jejich gramatické kategorie. Budeme tedy hovořit výběrově. Nejprve upoutá pozornost vícenásobná kategorie podstatného jména vyjadřující pád. Ke které úrovni zkoumání jazyka patří – k morfologii, nebo syntaxi? Tradičně se kvůli „fetišismu flexe“ tato kategorie popisuje v morfologii, protože pády se vyjadřují proměnlivou částí slova – koncovkou, avšak významy a funkce jejích členů jsou syntaktické. Tímto problémem se již v polovině 20. století zabývali významní odborníci na obecnou lingvistiku, v seznamu literatury však chybějí práce R. Jakobsona i J. Kurilowicze věnované pádům, přestože by bylo užitečné se s nimi seznámit. Jakobson zkoumal systém ruských pádů jako morfologickou kategorii a jako první uplatnil v morfologii z fonologie princip privativních opozic a objasnil pojmy příznakového a nepříznakového členu opozice. Při určování pádových opozic v systému tvarů neboli paradigmatu se oprostil od předložek (vertikální analýza), zatímco Kurylowicz naopak zkoumal pád jako syntaktickou kategorii a k pádovým tvarům přiřazoval i předložky (horizontální analýza). Šlo o debatu století (podrobněji o ní viz Paulauskienė 1989: 24–146). Tehdy paradig- 376 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika Sémantická a syntaktická analýza pádů byly proti sobě: paradigmatická předložku odmítala, zatímco syntaktická předložku připojovala k pádu. Lotyština a ruština, a zčásti také litevština, ukazují, že oba způsoby analýzy lze a je třeba kombinovat. Například v morfologickém paradigmatu pádů ruského jazyka se lokál vyskytuje pouze s předložkou a podle toho se nazývá предложный падеж „předložkový pád“. Jak vyplývá z odkazů v Gramatice, lotyšský instrumentál vyvolal kvůli obvyklému užívání s předložkou řadu diskusí, a dokonce i pochybnosti o jeho stálém místě v systému pádů; důvody pochybností jsou tyto: 1) koncovky jednotného čísla se shodují s akuzativem a koncovky množného čísla s dativem; 2) nejčastěji se užívá s předložkou ar; 3) analytický tvar se nehodí do paradigmatu syntetických tvarů. To není pravda, zapadá do něj výborně. Že do paradigmatu syntetických tvarů výborně zapadají i analytické tvary, dokazuje nejen zmíněný ruský lokál a synonymní užívání analytické konstrukce vedle syntetických pádových tvarů, ale také samotné analytické tvary časů a způsobů v lotyštině, které jsou součástí obecného systému slovesných tvarů. Při řešení konkrétního problému konkrétního jazyka je třeba mít na paměti nejen celou gramatiku daného jazyka, ale i možné gramatické jevy v jiných jazycích a snažit se co nejlépe proniknout do obecné gramatické teorie. Je třeba pamatovat na to, že v některých jazycích plní pádové funkce předložkové konstrukce, zatímco v lotyštině a litevštině lze instrumentál užívat s předložkami i bez nich (příklady dvojího užívání instrumentálu v lotyštině jsou i v této Gramatice, s. 353–354). Instrumentál litevštiny se v instrumentálním významu obvykle užívá samostatně, lze jej však použít i s předložkou (psát tužkou, ale lze také s tužkou, mávnout rukou i mávnout s rukou); zcela paralelně se užívá uviděl jsem člověka dlouhý vous // s dlouhým vousem; vrátil jsem se s prázdnýma rukama // s prázdnými rukama; ve významu doprovodu se instrumentál užívá pouze s předložkou: Po Pamarį se vrací Eglė s dětmi (S. Nėris). Žemaité by řekli vedena dětmi. Mnoho indoevropských jazyků nemá vokativ. Zanikl proto, že byl v opozici vůči nominativu. Nominativ jako neoznačený člen opozice měl širší význam a mohl zastupovat člen označený. Podle zákona jazykové ekonomie může forma zaniknout, ale význam přesto zůstává. Po zániku vokativu připadla funkce oslovení nominativu, s nímž byl vokativ v opozičním vztahu a mohl se užívat synonymně; když se stal úplným synonymem, zcela zanikl. „Tradiční indoeuropeistika tvrdí, že indoevropský prajazyk měl 8 pádů. Tyto pády samozřejmě nemusely být všechny stejně staré. Například vokativní forma je velmi archaická (jde o čistý kmen) a mohla být zděděna ještě z předflexivní epochy“ (Zinkevičius 1980: 183). Problém vokativu vyvstává pouze v jazycích, v nichž má vlastní tvary. Důvodem jsou teoretické mezery a tradiční pojetí větných členů. Jakmile se zjistí, že Recenzijos / Reviews 377 ALDONA PAULAUSKIENĖ vokativ nefunguje jako větný člen stejně jako ostatní pády, prohlásí se, že to vůbec není pád. Při logickém uvažování by vyvstaly otázky: Není-li vokativ pád, co tedy je? Není-li to pád, není to snad ani podstatné jméno? Podstatné jméno má tři samostatné gramatické kategorie: rod, číslo a pád. V systému systémů neexistují osamocené tvary. Tvary oddělené od paradigmat obvykle přecházejí do jiných slovních druhů. Pádové tvary podstatných jmen vyjadřující okolnosti se snadno mění v příslovce a pádová koncovka tuhne, „neohýbá se“ a mění se v příponu pro tvoření jiných příslovcí. Poté, co postpoziční lokály opustily pádové paradigma, lze jejich postpozice nalézt ve složení příslovcí: galop, vakarop, velniop; mažup, kalnup, lejup. Nejde o afixaci (srov. s. 296), nýbrž o formální zbytek postpozičního lokálu. O afixaci lze mluvit pouze v případech, kdy se tento zbytek použije k tvoření jiných příslovcí: kurp, šurp. Lotyština má dostatek příkladů, kdy se vokativ od nominativu liší chybějící koncovkou: Kristīn, Valter, māt, cilvēk, dzejniek; Ilzīt, meitiņ. Litevská podstatná jména mají ve vokativu jednotného čísla koncovky, avšak zdrobnělé a mazlivé tvary se užívají i bez koncovek: bernelį // bernel, mergele // mergel, broleli // brolel, sesute // sesut, mamyte // mamyte, některé se však obvykle užívají pouze bez koncovky: broliuk, vaikiuk, šuniuk. V hovorovém jazyce (podobně jako v lotyštině) lze slyšet i brol, mam, tėt, marč. Pravděpodobně zde nejde o dědictví z dávných dob, nýbrž snad jen o tendenci ke zkracování, která s ním může souviset. Zkrácený vokativní tvar může dokonce pozbýt významu oslovení osoby a změnit se v citoslovce: brol, brač, bra. Je třeba pamatovat také na to, že existují nejen lexikální, ale i gramatická homonyma. Proto mají nominativ a vokativ množného čísla v lotyštině a litevštině stejný tvar. Vznik homoforem vychází z toho, že oslovení skupiny se při rozhovoru liší od oslovení jednoho (obvykle blízkého) člověka. V litevštině však vedle tvaru množného oslovení vaikai existuje také oslovení vaikai. V nářečích jižní Litvy bylo také slyšet dodatečné stažení přízvuku na první slabiku ve vokativních tvarech jednotného čísla zdrobnělých podstatných jmen: brólali (brolėli), vaīkeli (vaikėli), sèsula (sesėlė). Nepříliš správná jsou tvrzení v Grammatik (a nejen lotyšské), že vokativ se považuje za pád pouze z tradice, protože: 1) nemá koncovku; 2) nemá pádový význam; 3) není gramaticky spojen s větnými členy a sám větným členem není; 4) užívá se jako synonymum nominativu (s. 356). Vokativ nesouvisí s jedním konkrétním větným členem, nýbrž s celou větou: má tvar predikátu ve druhé osobě a specifickou větnou intonaci. Jeho synonymní užívání s nominativem je jedním z nejsilnějších argumentů pro jeho příslušnost k pádovému paradigmatu, protože synonymie je možná pouze mezi členy paradigmatu, mezi nimiž existuje opoziční vztah. Matoucí je v recenzované Gramatice vymezení rodu jmenných slov: „Kategorie rodu je kategorií jmennou. V lotyštině zahrnuje podstatná jména, příd- 378 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika „podstatná jména, skloňovaná participia a také částečně číslovky a zájmena, avšak nejstáleji a nejúplněji se realizuje v podstatných jménech“ (s. 327). Přeloženo téměř doslovně, bez ohledu na styl litevského textu, aby se originálu neodchýlilo ani o trochu. Co toto tvrzení znamená? Je rod něčím samostatným, co může zahrnovat několik slovních druhů, ale nejstáleji se realizovat (!) pouze v podstatných jménech? To už není text vědecké gramatiky, který má být stručný a přesný. V úvodu bylo třeba napsat, že samostatnou kategorii rodu má pouze podstatné jméno, zatímco všechna slova, která se s ním shodují, mají ve své skladbě pouze ukazatele rodu podstatného jména. Nemá-li podstatné jméno rodové koncovky, vyjadřují jej slova, která se s ním shodují. Rod podstatného jména je klasifikační kategorií, kdežto u shodovaných slov kategorií flektivní: kolik rodů má podstatné jméno, tolik jich má i přídavné jméno. Při přesném stanovení rozdílu mezi rodem podstatných jmen a shodovaných slov by odpadl termín společný rod (kopdzimtes). A také zbytečné exkurzy do historické gramatiky. Již dávno je známo, že podstatná jména v lotyštině a litevštině mají pouze dva rody a že takzvaný společný rod není nic jiného než jedna forma pro označení osob obou pohlaví. Rozdíl v pohlaví vyjadřují slova, která se s podstatným jménem shodují. Užívání těchto forem je navíc stylisticky konotováno. Nesrozumitelné je tvrzení, že přídavné jméno nemá konkrétní význam, že jeho význam závisí na situaci a na vztahu k určité věci, živé bytosti či jevu (s. 370, 372). Není jasné, jaký význam se má na mysli, protože například černý může být stůl, kůň, obloha, metaforicky se říká také černý smutek. Závisí tedy význam černosti na tom, co znamená podstatné jméno? Každá věc má různé vlastnosti, které se v jazyce vyjadřují slovy shodujícími se s podstatným jménem. Konkrétní vlastnost vyjádřená přídavným jménem je právě konkrétním významem přídavného jména. Při charakteristice přídavného jména jako slovního druhu je nejdůležitější pochopit, že se shoduje s podstatným jménem a že jeho tvary rodu, čísla a pádu nemají samostatný význam, nezávisí na sémantice přídavného jména a jsou pouze doplňkovými morfologickými ukazateli odpovídajících kategorií podstatného jména. Přídavné jméno má však také vlastní kategorie závislé na významu kmene. Tradiční sémantické dělení přídavných jmen na kvalitativní a relační je gramaticky opodstatněné; není však jasné, proč je v Gramatice tento rozdíl ve významu kmene přídavného jména zdůrazněn jen málo. Autorka tvrdí, že intenzita vlastnosti vyjadřované kvalitativními přídavnými jmény se může měnit, že se tato přídavná jména stupňují a intenzita jejich vlastnosti se vyjadřuje i jinými způsoby a že se pro ně vyznačují antonymie a synonymie (s. 372); antonymie kvalitativních přídavných jmen je výrazná, avšak synonymie je neodlišuje od jiných slovních druhů. V Gramatice se hodně mluví o skloňovaných a adjektivně užívaných participiích, není však přesné tvrdit, že mají zaniklý gramatický význam slovesného rodu (s. 382). Tato participia jsou utvořena ze složených slovesných tvarů s rozdílnými slovesnými rody vyjádřenými gramatickými příponami. Slovotvorný proces ruší pouze predikativní kategorie osoby, způsobu a Recenzijos / Reviews 379 ALDONA PAULAUSKIENĖ času. Kmeny časů se ocitají před koncovkou skloňovaného útvaru a již nemohou mít predikativní časový význam. Proto všechna časová skloňovaná participia (stejně jako přídavná jména, která nemají čas) ve větě plní funkci shodných přívlastků. Protože jsou tato participia utvořena s gramatickými příponami vyjadřujícími rozdílné slovesné rody, je jejich morfologický význam slovesného rodu velmi výrazný: participia činného rodu vyjadřují, že vlastnost věci vznikla činností téže věci (nebo osoby) (ziedošas iev̄as „kvetoucí střemchy“), zatímco trpný rod vyjadřuje, že věc získává vlastnost zvnějšku, od jiného činitele (lasāmā grāmata „čtená kniha“). Velmi překvapivé je tvrzení, že forma pozitivu (gradus pozitīvus) je vlastní všem přídavným jménům bez výjimky (s. 402). Má-li slovo pouze jeden stupeň, pak podle axiomu obecné lingvistiky se takové přídavné jméno nestupňuje. V lotyštině (stejně jako v jiných jazycích) je mnoho přídavných jmen, obvykle odvozených, která vyjadřují vlastnost, jež nepřipouští ani stupňování, ani jinou modifikaci (sarkanbalts „růžovobílý“, gaišdzeltens „světle žlutý“, sapuv̄is „shnilý“, pussagruvis nams „napůl zřícený dům“, divgadīgs „dvouletý“, žābakotas „s nohama v botách“ aj.). Je příznačné, že ani zde, ani v gramatice lotyštiny z roku 1959¹ není označování míry vlastnosti stupňováním (labs „dobrý“ – labāks „lepší“ – vislabāks „nejlepší“) odlišeno od vyjadřování míry či intenzity vlastnosti různými jinými způsoby, dokonce i kontextem. Proto také nelze hovořit o morfologické kategorii stupně. Mluví se také o kategorii určitosti / neurčitosti (notektības / nenoteiktības), kterou nelze chápat jako gramatickou morfologickou kategorii ani v akademické gramatice poloviny 20. století (1959: 434–456), ani ve 21. století (s. 383–402). V té novější je patrný drobný krok vpřed, protože s odvoláním na Endzelīna je zdůrazněn slovotvorný vztah mezi těmito formami: formy s určitou koncovkou (ar noteikto galotni) jsou odvozeny od forem bez této koncovky (ar nenoteikto galotni) a skloňují se odlišně. To přibližně odpovídá protikladu zájmenných a nezájmenných přídavných jmen v litevštině. Endzelīnas, odborník na historickou gramatiku, se více zajímal o formy, jejich původ a historii; o zvláštnostech gramatických kategorií se tehdy ještě neuvažovalo. Nyní je třeba vědět, co tato kategorie určitosti / neurčitosti znamená, zda je vlastní všem přídavným jménům a proč se se stejným významem užívají jak formy s „rozšířenou koncovkou“ (ar paplašināto galotni), tak formy bez ní. Než popíšeme skloňování číslovek a jejich gramatické kategorie, je třeba nejprve rozlišit základní číslovky (pamata skaitļa vārdus) a řadové číslovky (kārtas skaitļa vārdus). Řadové číslovky jsou slova, která se shodují s podstatným jménem. Skloňují se proto jako přídavná jména (podle rodu, čísla a pádu). Zde by bylo vhodné vysvětlit, proč útvary, které mají pravidelné gramatické vlastnosti přídavných jmen, přesto zůstávají ve třídě číslovek. Vždyť již existují gramatiky, které takové číslovky přeřazují do třídy přídavných jmen. Jsou důvody považovat je za číslovky, ale jsou také důvody je zařadit mezi… 380 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika řadit mezi přídavná jména. Do třídy číslovek je řadí to, že kmen vyjadřuje přesné pořadí věci a má specifické přípony, zatímco k přídavným jménům je přibližuje skloňování a funkce ve větě. Základní číslovky mají pouze jednu společnou gramatickou vlastnost – nemění se podle čísla. Koncovky číslovky neznamenají, že se skloňuje. Má-li základní číslovka tvary obou čísel, množné číslo už není číslovkou. Např.: Tu varēsi gulēt tūkstošus gadu un pat ilgāk (s. 420) – Tu galēsi miegoti tūkstančius metų ir dar ilgiau. Zde množné číslo tūkstančius neoznačuje přesný počet let, ale jejich velké množství. Slovo vienas má v litevštině i lotyštině nejen význam číslovky, ale také přídavného jména a zájmena. Srov. Es tālāk iešu viena – Půjdu dál viena (přídavné jméno: viena, bez tebe, bez vás). Jezero Pape – vieniem pro jedny příliš hluboké, pro druhé příliš mělké – jezero Pape – vieniems příliš hluboké pro jedny, kitiems příliš mělké pro druhé. Nejde o počítání, ale o protiklad mezi osobami. Proto zde vieniems není číslovkou, nýbrž zájmenem, protože je v opozici k zájmenu kitiems. Jestliže se již stanoví, že číslovky mají kategorii čísla, je třeba ji také gramaticky popsat. Například ve větě Tūkstantis po vieneto turi tris nulius nejsou vyznačená slova číslovkami, ale podstatnými jmény označujícími počitatelné věci, a proto se skloňují podle čísla. Číslo slov šimtas, tūkstantis, milijonas, milijardas vyjadřuje pouze jednotné číslo; množné číslo se k počítání nehodí, protože má neurčitý význam. Množné číslo je při počítání potřebné pouze u základních číslovek označujících přesné množství: Dostal jsem tris, keturis šimtus, tris tūkstančius litų, latų, eurų... Z pravidel vždy existují výjimky a je třeba je vysvětlovat. Například Lotyši říkají: Jāstrādā līdz vieniem, zatímco Litevci – Reikia dirbti iki pirmos (hodiny). Ještě zajímavější je případ: Koncerts beidzās pulksten divdesmit vienos. V lotyšské větě nestačí k označení přesného času lokál složené číslovky divdesmit vienos, ale je třeba přidat i předložkový výraz pulksten (z pulkstenis „hodiny“), zatímco do litevštiny se to překládá takto: Koncertas baigėsi dvidešimt pirmą (hodinu). Zvláštní (výjimečné) případy užití nedokazují, že se číslovky skloňují podle čísla. V souvislosti s morfemikou již byla zmíněna také specifičnost zájmena jako slovního druhu. Zde lze jen litovat, že nebyly vysvětleny ukazovací funkce zájmena – deixis a anafora. Uvádí se, že pro zájmena jsou typické významy deiktických slov, ale co z toho? (s. 429). Termín anafora zde vůbec není. Při zvláštní snaze najít anaforu ji lze snad rozluštit z paragrafu 836; vždyť je velmi důležitá jak pro syntax, tak pro lingvistiku textu. Díky anafoře se zájmena mění ve spojovací slova: spojují části textu a vedlejší věty s větami hlavními. K pochopení podstaty zájmena jako slovního druhu přesto nestačí pouze studium lotyštiny. Velmi postrádám poznatky, které lze získat z prací E. Benvenista, J. Kurylowicze a J. Stepanova z obecné jazykovědy, jakož i ze studie A. Rosinase věnované konkrétně zájmenům baltských jazyků Baltų kalbų įvardžiai (Rosinas 1988). V jeho práci jsou všestran- Recenzijos / Reviews 381 ALDONA PAULAUSKIENĖ ně zkoumána zájmena nejen litevštiny, ale také lotyštiny a pruštiny a je uvedena rozsáhlá literatura potřebná ke studiu zájmen. Sloveso se vyznačuje rozmanitostí tvarů. Proto nelze definici slovesa vytvořit s přihlédnutím pouze ke gramatickým tvarům. Za zásluhu Andry Kalnačové považuji, že si všimla opozice slovesa vůči ostatním slovním druhům. Skutečná opozice však existuje pouze vůči podstatnému jménu, které označuje věc nebo to, co je chápáno jako věc, zatímco sloveso a přídavné jméno označují vlastnost věci: přídavné jméno vlastnost atributivní, sloveso predikativní. Druhou funkcí slov označujících atributivní vlastnost (přídavných jmen a participií) je tvořit se s kopulou složený přísudek. Predikativní kategorie vyjadřují tvary spony. Nominativy participií utvořených od sloves aktivního děje v pozici přísudku s pomocným slovesem znovu nabývají predikativní kategorie, které ztratily v procesu tvoření, a spolu s ním se jako analytické tvary začleňují do společného systému časování. Počet nebyl zjišťován, ale nominativy, které patrně vstupují do analytických slovesných tvarů, se užívají dokonce častěji než všechny pády participií užívaných jako přídavná jména. Kalnačová velmi zdařile popsala systém slovesných časů a způsobů. Kvalita popisu vychází z autorčiných dosavadních zkušeností. Tématem její doktorské disertace byl „Funkční systém časových tvarů slovesa v lotyštině“ (Darbības vārda laika formu funkcionālā sistēma latviešu valodā). Ráda bych uvedla několik subjektivních poznámek k definici slovesa. Má-li být sloveso definováno jako slovní druh ve všech svých podobách, je třeba vycházet pouze ze společného kmene různých slovesných tvarů a tranzitivitu, vid a reflexivitu, které vyjadřuje, považovat za gramatické kategorie. Není na tom nic neobvyklého: tyto binární kategorie mají gramatickou formu (větný model, derivační formanty, vytvářejí gramatické opozice). Za gramatickou je třeba považovat potenci všech tvarů řídit pády a mít předslovesná příslovečná určení. V Gramatice se vid považuje nikoli za gramatickou, nýbrž za sémantickou kategorii prefixální derivace. To se stalo z několika důvodů: 1) kvůli oddělení prefixálního tvoření sloves od morfologie; 2) v lotyštině neexistuje minulý iterativ, jehož vznik by bylo možné, stejně jako v litevštině, vysvětlit pouze na základě vidu (Paulauskienė 1994: 326–332); 3) v oddělené kapitole o slovotvorbě, vyčleněné z morfologie, nebyla zdůrazněna modifikační funkce prefixů, která umožňuje porovnat prefigované sloveso s jeho základem z hlediska lexikálního významu a chápat takovou dvojici jako formy téhož děje v různých videch (Endzelīnovi, který předpokládal společný původ prefixů a předložek, i Veltě Staltmane se dařilo lépe. Tím mám na mysli první část Endzelīnovy práce z roku 1906 Латышские предлоги a disertaci Staltmanové); 3) patrně také kvůli nepochopení ze strany akademických gramatik litevštiny, že slovotvornými prostředky lze vyjadřovat rozdíly v ději, které se v jiných jazycích vyjadřují časovými kmeny. Z poznatků obecné jazykovědy vyplývá, že slovotvorné prostředky mohou přebírat funkce flexe, jsou-li splněny odpovídající kontextové podmínky. 382 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika Infinitiv (nenoteiksme, infinitiv) má pouze kategorie charakteristické pro slovesný kmen (tranzitivitu, vid, reflexivitu), nemá však predikativní kategorie způsobu, času a osoby. Proto je jeho užití rozmanité (s. 461). Vzhledem ke svému jmennému původu má infinitiv blíže k syntaktickým pozicím podstatného jména: ve větě může být podmětem, předmětem, neshodným přívlastkem či příslovečným určením. Jako přísudek se infinitiv obvykle vyskytuje s modálními slovesy. Kalnača ovšem uvádí věty s infinitivem bez modálních sloves, např.: Kā viņa zināja, kur mēs meklēt? – Jak věděla, kde máme hledat? Aspoň jednou za život vidět Španělsko! – Aspoň jednou za život uvidět Španělsko! (s. 461–462). Ve všech případech užití samostatného infinitivu jsou však nevyjádřena a potenciálně přítomna také modální slovesa: Jak věděla, kde máme (potřebu) hledat? Jen abychom aspoň jednou za život (mohli, bylo možné) uvidět Španělsko! Správně se uvádí, že modální slovesa se užívají spolu s infinitivem jako přísudek, a po tomto tvrzení následuje velmi podrobný rozbor sémantiky modálních sloves (s. 468), bylo by však ještě lepší, kdyby tato modální slovesa nebyla popsána až po pomocných slovesech a spojkách, nýbrž spolu s infinitivem. Pak by se gramatická role infinitivu ukázala zřetelněji. Možná by autorka došla k závěru, že infinitiv může být přísudkem pouze s modálními slovesy, skutečnými i potenciálními. Při výkladu predikativních kategorií měla Kalnača více přemýšlet společně s Ilze Lokmane, neboť modalita, osoba a čas jsou kategoriemi věty, nikoli slovesa. Protože hlavním vyjádřovacím prostředkem přísudku je sloveso, předpokládá se, že se tyto kategorie predikace pouze spojily se slovesem a získaly v něm zvláštní morfologické prostředky vyjádření. Tímto způsobem se vztah výpovědi ke skutečnosti v morfologii projevuje jako kategorie způsobu, vztah děje k osobě jako kategorie osoby a vztah k okamžiku promluvy či jinému časovému bodu jako kategorie času (literaturu viz Paulauskienė 1979: 129–130). V kapitole Lokmaneové o syntaxi nacházíme pojmy syntaktický čas, syntaktická modalita a syntaktická osoba (s. 708). Právě zde je však zapotřebí širšího výkladu. Gramatika je rozsáhlá, ale zkoumaná oblast je ještě širší. A vůbec se zdá, že v tomto sotva unesitelném svazku je pro gramatické myšlení těsno. V této Gramatice se hojně vyskytují takzvané lexikálně-gramatické kategorie. Jde o dědictví z rozsáhlé světové (zejména ruské) literatury, v níž není zcela správně pochopeno, co je gramatika. Lexikálně-gramatické kategorie jsou výsledkem již zmíněného „flektivního fetišismu“. Slovesný rod je v Gramatice rovněž řazen mezi lexikálně-gramatické kategorie, protože opozice aktiva / pasiva není vyjádřena koncovkami sloves v baltských jazycích. Tuto opozici vytváří zařazení analytických slovesných tvarů s trpným příčestím do společného systému časování. Tvoření trpných příčestí závisí na tranzitivitě slovesa, která je bez zohlednění její syntaktické gramatické podoby (větného modelu), nebo bez propojení syntaxe s Recenzijos / Reviews 383 ALDONA PAULAUSKIENĖ morfologií tradičně považována za lexikální význam slovesného kmene, a proto se i rod jeví jako lexikálně-gramatická kategorie. Lze snad z toho, že reflexivní slovesa jsou mnohoznačná (jak se domnívali Axel Holvoet a autorky této kapitoly A. Kalnača a I. Lokmane), usuzovat, že je lze považovat za třetí člen kategorie rodu (s. 502)? Abychom to dokázali, bylo by třeba určit invariantní význam paradigmatu a diferenční rysy jeho jednotlivých členů (to je už aritmetika obecné teorie gramatiky). Medium staré řečtiny není nic jiného než výsledek neutralizace opozice aktiva a pasiva, který má vlastní morfologický tvar, ale zachovává rysy aktiva i pasiva. „[...] tvrzení, že reflexivní slovesa baltských jazyků zastupují indoevropské medium, vzniklo v době, kdy v jazykovědě převládla takzvaná škola ‚mladogramatiků‘“ (Kaukienė 2006: 4). Je však dobře, že bylo přijato rozhodnutí ponechat v Gramatice dvoučlennou kategorii rodu. V gramatikách litevštiny byla reflexivní slovesa uváděna jako třetí rod. Postupně se však ukázalo, že třetím rodem nejsou. Tento vývoj gramatického myšlení je patrný také v gramatikách jediného autora, Jona Jablonského: v roce 1901 tvrdil, že slovesa se časují podle rodu a že existují tři rody: činný, zvratný (reflexivní slovesa) a trpný, avšak již gramatika z roku 1922 svědčí o zcela jiné vyspělosti myšlení: bylo již pochopeno, že takzvaný zvratný rod v litevštině ve skutečnosti náleží k činnému rodu a že litevská slovesa se podle rodu nečasují (Jablonskis 1957: 107–108; 296–297). V baltských a slovanských jazycích, které nemají medium, se reflexivní slovesa řadí k činnému rodu, ale mají také rysy rodu trpného. Při rozboru překladu Platónových Dialogů do litevštiny se studenty (překladatel Merkelis Račkauskas) se jasně ukázalo, že při překladu řeckého aktiva a média do litevštiny se užívají reflexivní slovesa, zatímco pro pasivum tvary s trpnými příčestími. Reflexivní slovesa lotyštiny se v tomto ohledu podobají spíše ruským než litevským reflexivním slovesům, která odpovídají také části pasivního média. Ani v tomto případě však netvoří třetí rod; pouze část reflexivních sloves se přiklání k pasivu: Cilvēka vārds rakstās ar lielo burtu (Имя человека пишется с большой буквы) – Jméno člověka se píše s velkým počátečním písmenem; Tyto disky pārdodas iepakoti (Эти диски продаются в упаковке) – Tyto disky se prodávají zabalené. Také v litevštině se někdy užívají reflexivní slovesa ve významu trpného rodu, to se však považuje za chybu a opravuje se. Správný je pouze samovolný význam reflexivních sloves, blízký významu rodu trpného (dveře se otevřely, oděv se opotřeboval, brambory se snědly, půda se vyčerpala). Opakuji: při čtení této rozsáhlé gramatiky člověka stále napadá, zda by nebylo lepší vydat ji ve dvou svazcích. Vždyť zde není prostor pro konkrétní výzkum (zejména v kapitole o slovotvorbě). Věnována je v ní jen o něco více než polovina strany reflexivním 384 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika práce o slovesech (s. 291). Lze takto vůbec ukázat slovotvornou úlohu reflexivního afixu a místo jeho derivátů ve třídě sloves? Termín nepřímého významu reflexivních sloves a sémantická klasifikace reflexivních sloves, které se objevují na s. 513, nás prostřednictvím výzkumu reflexivních sloves v lotyštině a litevštině v polovině 20. století přenášejí až na samý počátek 20. století, k studii Viktora Poržežinského o litevských a lotyšských reflexivních slovesech (B. K. Поржезинский. Возвратная форма глаголов въ литовскомъ и латышскомъ языкахъ. Москва, 1903). Model popisu reflexiv v baltských jazycích, který navrhl, ovlivnil lotyšské i litevské gramatiky. V akademické lotyšské gramatice z roku 1959 nacházíme zmínku také o vztahu ke slovesnému rodu, nacházíme přímé a nepřímé významy reflexivních sloves i jejich sémantickou klasifikaci, která nezdůrazňuje slovotvornou úlohu reflexivního afixu (s. 554–564). První pokus v litevské lingvistice zkoumat úlohu reflexivního afixu a vztah reflexivních sloves k jednoduchým intranzitivním slovesům, jejichž třídu doplňují tím, že afix omezuje děj na sféru subjektu, nacházíme v doktorské (tehdy kandidátské) disertaci Audronė Jakulienė. Podnět k této myšlence přišel, když Petronėlė Bernadišienė publikovala několik článků o reflexivních slovesech v litevštině ve vědeckých pracích a v roce 1961 obhájila disertaci Sangrąžinių veiksmažodžių reikšmė ir vartosena dabartinėje lietuvių literatūrinėje kalboje. (Na základě této disertace byla napsána také kapitola o reflexivních slovesech ve třídílné Lietuvių kalbos gramatikos.) Jakulienė pod vedením Jona Kazlauskase začala studovat dějiny sloves v baltských jazycích, publikovala články ve vědeckém tisku a v roce 1969 obhájila disertaci Lietuvių ir kitų baltų kalbų sangrąžinių veiksmažodžių istorija. Druhý díl Lietuvių kalbos gramatikos vyšel v roce 1971, ale nebylo možné, respektive se nestihlo využít výsledků Jakulienės výzkumu. Je v něm proto klasifikace reflexivních sloves, kterou vypracovala Bernadišienė a která se velmi podobá klasifikaci uvedené v akademické lotyšské gramatice z roku 1959. Z toho vyplývá, že popisy reflexivních sloves v akademických gramatikách lotyštiny a litevštiny měly společný analytický vzor. Přestože se reflexivní slovesa v litevštině zabývali i další autoři, Jakulienės zásadní práce si téměř půl století zachovala svou hodnotu. Když Audronė získala cenu Jona Kazlauskase, už jako Kaukienė, nikoli Jakulienė, pochopila, že kdysi vykonala jedinečnou práci, kterou lze po určitých úpravách publikovat i na počátku 21. století. Tak v roce 2006 vyšla monografie Audronė Kaukienė Sangrąžinių veiksmažodžių istorija, s níž by se měli seznámit všichni, kdo píší o reflexivních slovesech v baltských jazycích. Dějiny gramatického bádání ukazují, že příslovce je nejobtížnější popsat z těchto důvodů: 1) všechna slova této třídy jsou odvozená; 2) způsoby tvoření jsou velmi rozmanité: jen malá část příslovcí vznikla afixací, zatímco všechna ostatní jsou výsledkem adverbializace různých slovních druhů Recenzijos / Reviews 385 ALDONA PAULAUSKIENĖ a syntaktických konstrukcí; vedle adverbializovaných pádových tvarů a gramatických slovesných tvarů se ve stejném významu užívají i odpovídající neadverbializované tvary. Guntė Smiltniece se nejlépe podařily dvě části kapitoly o příslovci: 1) část, která vymezuje vztah příslovce k ostatním slovním druhům (s. 596–601), a 2) klasifikace příslovcí podle významu (s. 606–617). V samotné definici (s. 595) se příslovce srovnává s přídavným jménem a uvádí se (s odkazem na studii Emīliji Soidy z roku 1969), že význam příslovce je širší a rozmanitější než význam přídavného jména. Příslovce se od přídavného jména neodlišuje šíří a rozmanitostí významu, nýbrž svou bezkoncovkovou podobou, která mu umožňuje přimykat se jak k časovaným, tak ke skloňovaným slovům: přídavné jméno se shoduje, zatímco příslovce se přimyká — jde o dva odlišné syntaktické vztahy. Příslovce nemá vlastní gramatické kategorie, které by zahrnovaly veškerou rozmanitost jeho tvarů. Význam a tvary stupně závisí na slovotvorném základu, dokonce i přípona se tvoří z odpovídajících adjektivních kmenů: labs ‘dobrý’ (labi ‘dobře’) – labāks ‘lepší’ (labāk ‘lépe’) – vislabākais ‘nejlepší’ (vislabāk ‘nejlépe’). Přisuzovat však stupňování příslovci je tradiční chybou mnoha gramatik. Kdyby byla provedena paradigmatická analýza tří stupňových stupňů stupňovatelných přídavných jmen, sotva by bylo možné hovořit o morfologické kategorii stupně příslovce; bylo by zřejmé, že příklady vyjadřování kvality a kvantity vlastnosti uvedené na s. 604–605 náležejí nikoli k morfologické kategorii stupně, nýbrž k zesilovací reduplikaci, slovotvorbě a lexiku (dziļdziļi jūrā, dienu dienā, labi ilgi, stipri drėgni, mazliet par agru). Při pojednání o stupňování příslovcí je opět zapotřebí širšího gramatického rozhledu: je třeba si uvědomit, že příslovce vyjadřuje příznak příznaku a slova vyjadřující příznak jsou jak časovatelná, tak skloňovatelná. Proto příslovce přimykající se ke slovům vyjadřujícím příznak musí být neměnné. A to je společné všem příslovcím, jejich gramatický rozlišovací znak. Z lingvistické literatury utkvívá v paměti výstižné přirovnání, že příslovce je „odpadní jáma“, do níž napadaly zbytky plnovýznamových slovních druhů. To je samozřejmě tvrzení nevhodné pro seriózní gramatiku, ale výstižně ukazuje, jak obtížné je určit obecný význam tohoto slovního druhu a formu, která z něj vyplývá. Syntax gramatiky se nejvýrazněji liší od syntaxe z roku 1962 (autorky Ilze Lokmane, Daina Nītina, Baiba Valkovska, Linda Lauze). Zde se oddělují dvě části: 1) tradiční syntax, kterou lze nalézt v mnoha gramatikách, a 2) syntax textu, která je napsána zcela nově. Pojem textu je velmi široký: zahrnuje veškeré jazykové vyjadřování — psaný i mluvený jazyk. Hodnotit tuto část syntaxe bez potřebné odbornosti by bylo jednoduše neetické. Recenze proto upozorní pouze na to, co je patrné i bez specializovaného studia. Situace dialogu či vyprávění umožňuje větu všelijak obměňovat; někdy stačí odpovědět na otázku jedinou částicí, celou větu mohou zastoupit různá slova, která podle 386 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika svou strukturu, vyjmout z kontextu, dokonce nejde ani o věty: model věty existuje v povědomí mluvčího a posluchače a je vnímán na základě celého textu. Popis syntaktických struktur mluveného jazyka je potřebná, avšak velmi obtížná práce. Je proto třeba ocenit, že se jí někdo věnuje. Možná je to jen drobnost, ale na první pohled se zdá, že plán „Syntaxe textu“ (8) není založen na jednotném principu: 8.1. – Pojem textu a jeho obecná charakteristika; 8.2. – Redukce, její druhy a vyjádření; 8.3. – Parcelace jako způsob utváření textu; 8.4. – Syntaxe mluveného jazyka. V těchto podkapitolách se samozřejmě píše o různých věcech, ale redukce i parcelace jsou stylistické prostředky vlastní také mluvenému jazyku. Zdá se proto, že bylo třeba hledat pro všechny podkapitoly obecnější společný základ. Pak by snad bylo možné rozdělit celou kapitolu na dvě podkapitoly – Dainy Nītiny a Lindy Lauzové. To však není podstatné. Důležité je, že se v této Gramatice pojednává jak o aktuálním členění, tak o mnoha dalších věcech, které v gramatice z roku 1962 nenajdeme. Obecnou definici syntaxe a popisy formální a sémantické struktury jednoduché věty zpracovala I. Lokmane; analýza komunikační struktury jednoduché věty je společným dílem Baiby Valkovské a I. Lokmane. Autorkou rozšířených struktur jednoduché a souvětí a popisu souvětí je Daina Nītina. Morfologii je nejblíže jednoduchá věta, a zde už lze něco říci. Tradiční gramatika od antiky snad až do poloviny 20. století nedokázala jednoduchou větu odlišit od logického soudu. I gramatické termíny ukazují, že hlavní částí věty je podmět (priekšmets), tj. subjekt, věc, činitel, zatímco přísudek (izteicējs) vypovídá, kdo či jaký podmět je, co dělá, co se s ním děje. Taková charakteristika centra věty není vycucaná z prstu. Souvisí s tím, jak člověk vnímá svět, s myšlením a s výsledky výzkumu morfologie (obsahem gramatických kategorií). V morfologii označuje pouze podstatné jméno to, co je samostatné, a všechny jeho gramatické kategorie, ať už je lze vysvětlit snadno, nebo obtížně na základě vnímání skutečnosti, jsou obsahové a liší se od odpovídajících kategorií shodných slov. Například stůl je věc. Může mít různé tvary, velikosti a barvy, stoly lze počítat, zatímco jeho vlastnosti jsou neoddělitelné a nesamostatné, neboť náleží dané věci. Proto slova vyjadřující vlastnosti ukazují svými tvary rodu, čísla a pádu tuto nesamostatnost. I tvary přísudku ukazují, že vyjadřuje vlastnosti podmětu. Postupem času však gramatická věda nalezla způsob, jak ukázat větu jako něco odlišného od logického soudu. Větu se podařilo oddělit od logického soudu tehdy, když někoho napadlo přesunout do jejího nejdůležitějšího místa (centra) to, co je nesamostatné a vyžaduje doplnění, argumenty. Tato myšlenka vznikla při studiu jazyků, které téměř nemají koncovky. Bylo zjištěno, že to, co se vyjadřuje flexí, často zastupuje pozice slova ve větě a že to, co je nesamostatné, utváří jak slovní spojení, tak větu. Například labs „dobrý“ vyžaduje upřesnění kdo je dobrý? Po upřesnění labs cilvēks „dobrý člověk“ vznikne slovní spojení Recenzijos / Reviews 387 ALDONA PAULAUSKIENĖ s atributivním příznakem věci. Stejně se tvoří i spojení s posesivním významem: brāla ‘brolio’ kas brolio? – brāla cepure „bratrova čepice“. Přísudek se stal centrem, vrcholem syntaktických vztahů a jádrem jednoduché věty proto, že upřesnění predikativního příznaku vyžaduje více argumentů a utváří celou větu; výrazem tohoto centra je sloveso se všemi svými doprovodnými prvky, s určitou množinou argumentů, které se ve větě realizují konkrétními lexikálními jednotkami (Balkevičius 1998: 18). Protože je syntax univerzální, vyhovovalo toto oddělení věty od logického soudu i badatelům jazyků flektivního typu. Zároveň však vytvořilo podmínky pro odklon od morfologie a úplné přehlížení jejího vztahu k syntaxi. Morfologie se badatelům syntaxe flektivních jazyků stala bezvýznamnou a začali dokonce přehlížet, že právě koncovky, které ukazují syntaktické role slovních tvarů, umožňují větám v tomto typu jazyků volnost a pružnost, takže není nutné slovo „přibít“ na určité syntaktické místo. Ze starého chápání věty jako logického dvojčlenného celku zůstala tato pozorování: 1. Podmět je prvním argumentem přísudku; 2. Mezi podmětem a přísudkem existuje oboustranný vztah (protože u jazyků flektivního typu si nelze nevšimnout shody přísudku s podmětem); 3. Má tendenci měnit bezpodmětový minimální větný model na dvojčlenný: Līst // Lietus līst – Lˈyja // Lietus lyja a tvoří se dokonce takové věty činného a trpného rodu: Lietus sulijo šieną – Šienas lietaus sulytas; 4. Považování jednočlenné věty vyjádřené pouze podstatným jménem za sémanticky rovnocennou dvojčlenné větě s potenciálními slovesy: Lietus. Sniegs. Vējš. Pērkons. Krusa. Visapkārt klusums. Karšta vasaros pėcpusdiena – Lietus. Sniegas. Vėjas. Perkūnija. Kruša. Aplink tylu. Karšta vasaros popietė (s. 715, srov. s. 734). Skutečnost, že jednočlenné věty vyjádřené jak neosobními slovesy, tak nominativy různých podstatných jmen lze převést na běžné dvojčlenné věty, ukazuje, že predikace musí být ve větě ještě hlouběji, než si nyní představujeme, neboť kategorie slovesa – způsob, čas a osoba – jsou kategoriemi nikoli slovesa, nýbrž věty, pouze v jazycích flektivního typu se vyjadřují slovesnými tvary. Recenze nedovoluje zabývat se těmito otázkami podrobněji, je však třeba poznamenat, že struktura jednoduché věty je v Gramatice skvěle a z různých hledisek – formálního, sémantického i komunikačního – prozkoumána. Při popisu jednoduché věty jsou vymezeny její modely a usiluje se o to, ukázat jejich souhrn jako určité syntaktické paradigma. V gramatice z roku 1962 syntax textu chyběla. Jednotky textu jsou v ní popsány jako jednoduché věty. V nové gramatice zahrnuje klasifikace textových jednotek různé transformace, které podle své struktury ani nejsou větami (například citoslovce, částice, nominativy podstatných jmen, infinitivy). Ve srovnání s gramatikou lotyštiny z roku 1962 je to novinka, v litevské jazykovědě bych to však za novinku nepovažoval. Protože je v krásné literatuře dostatek příkladů mluveného jazyka i v různých dialozích, pak takové textové jednotky (Vytautase Sirtautase, Vita Labutise, Čė- 388 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika V pracích (Aldony Grendos, Jona Balkevičiuse) jsou popsány jako bezvětné výpovědi. V takových větách „mluvčí potvrzuje nebo popírá něco, co je partnerovi v rozhovoru již známo (Ano, ano! Ne! Samozřejmě! Dobře, už dobře...), k něčemu vybízí, někoho kárá nebo jen reaguje (Pst! No! Haló? Haló!), anebo vyjadřuje své emoce a náladu (Buď zdráv! Dobrou noc! Děkuji! To snad ne! Ach! K čertu! Ať tě hrom bací! Tisíc hromů!...). Částice a citoslovce jsou nejtypičtějšími ekvivalenty věty. Například citoslovce děkuji může být dokonce členem souvětí podřadného: Děkuji, že jsi přišel“ (Balkevičius 1998: 20–21). Termín bezvětné výpovědi není zcela vhodný, protože při užití zde uvedených slov má mluvčí ve vědomí běžnou větu z textu, v němž byla tato slova použita. Dokonce i předpona může v dialogu zastoupit dvojčlennou jednoduchou nebo dokonce složenou větu: – Už jsi udělal, co ti bylo přikázáno? – Udělal. Je třeba uznat, že syntaktická část Gramatiky lotyšského jazyka je teoreticky silnější než slovotvorba a morfologie, protože forma gramatického významu je chápána nejen jako tradiční věta, ale také jako určitá myšlenková struktura utvářená v procesu porozumění textu. Textové prvky, které nemají formální strukturu věty, jsou v průběhu komunikačního aktu přesto vnímány jako odpovídající syntaktické struktury. Kdyby si autoři kapitoly o morfologii uvědomili, že forma gramatického významu slova se může nacházet i mimo samo slovo (uvědomit si to mohli, protože v systému časování mají analytické tvary), nepochybovali by o tom, že pád užívaný s předložkou patří do pádového paradigmatu; také by pochopili, že nulová koncovka, jednoduše řečeno její absence, není bezvýznamná, a to i v případě vokativu, který nemá koncovku a není tradičním větným členem. Při důkladném zvážení gramatického vyjadřování by se pochopilo, že obě části cirkumfixu nemusí být nutně v jednom slově. Pohled na jiné jazyky ukazuje, že předpona může být i na konci věty (rámcová konstrukce v němčině). Kdyby byla věnována pozornost tvarům slov, která se shodují, nebylo by třeba mluvit o nesklonných podstatných jménech ani o společném rodě atd. Přestože se vykonalo mnoho práce, poznávání nemá hranic: bylo by třeba přesněji vymezit pojmy slova a morfému, gramatického významu, gramatického tvaru a gramatické kategorie. Rozsáhlý výzkum konkrétních faktů, který provedli lotyšští lingvisté, umožňuje formulovat také správné teoretické závěry obecného charakteru. To může být cílem blízké budoucnosti. Bylo by žádoucí, aby se i litevští filologové odhodlali pustit do projektu nové gramatiky, který už Lotyši uskutečnili. Na samém závěr přání litevským a lotyšským lingvistům, aby se naučili oba jazyky natolik dobře, že budou moci využívat výsledky vědeckého výzkumu obou zemí a v budoucnu napsat srovnávací gramatiku lotyštiny a litevštiny, která by pomohla lépe porozumět některým gramatickým jevům a byla by přínosem pro obecnou teorii gramatiky. Recenzijos / Reviews 389 ALDONA PAULAUSKIENĖ LITERATŪRA Balkevičius Jonas 1998: Lietuvių kalbos predikatinių konstrukcijų sintaksė. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Bankavs Andrejs, Jansone Ilga 2010: Valodniecība Latvijā: fakti un biogrāfijas. Rīga: LU Akadēmiskais apgāds. Dabartinės lietuvių kalbos gramatika 1996. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Endzelīns Jānis 1951: Latviešu valodas gramatika. Rīga: Latvijas valsts izdevniecība. Girdenis Aleksas 1995: Teoriniai fonologijos pagrindai. Vilnius: Vilniaus universitetas. Grundzüge einer deutschen Grammatik 1981. Berlin: Akad. der Wiss. der DDR. Zentral inst. für Sprachwiss. Jablonskis Jonas 1957: Rinktiniai raštai 1. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Kalnača Andra 2004: Morfēmika un morfonoloģija. Rīga: LU Akadēmiskais apgāds. Kaukienė Audronė 2006: Sangrąžinių veiksmažodžių istorija. Klaipėda: Klaipėdos universiteto Baltistikos centras. Kuryłowicz Jerzy 1968: O rozwoju kategorii gramatycznych. Kraków. Lithuanian Grammar 1997: Vilnius: Baltos lankos. Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika 1–2. Latvijas PSR Zinātņu akadēmijas izdevniecība, 1959–1962. Paulauskienė Aldona 1979: Gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžių kategorijos. Vilnius: Mokslas. Paulauskienė Aldona 1989: Gramatinės lietuvių kalbos vardažodžių kategorijos. Vilnius: Mokslas. Paulauskienė Aldona 1994: Lietuvių kalbos morfologija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Pottier B. 1962: Systématique des éléments de relation. Paris. Rosinas Albertas 1988: Baltų kalbų įvardžiai. Vilnius: Mokslas. Urbutis Vincas 1978: Žodžių darybos teorija. Vilnius: Mokslas. Zinkevičius Zigmas 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1. Vilnius: Mokslas. Бенвенист Эмиль 1974: Общая лингвистика. Москва: Наука. Булыгина Татьяна В. 1970: Морфологическая структура слова в современном литовском литературном языке (в его письменной форме).– Морфологическая структура слова в индоевропейских языках. Москва: Наука. 390 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Latviešu valodas gramatika Вандриес Ж. 1937: Язык. Москва. Кацнельсон Соломон Д. 1972: Типология языка и речевое мышление. Ленинград. Степанов Юрий С. 1971: Семиотика. Москва: Наука. Степанов Юрий С. 1981: Имена. Предикаты. Предложения. Москва: Наука. Įteikta 2014 m. rugsėjo 9 d. ALDONA PAULAUSKIENĖ Vilniaus universitetas Balio Sruogos g. 8-1, LT- 10220 Vilnius, Lietuva [email protected] Recenzijos / Reviews 391