Naujausias senovės baltų ir finų kalbų kontaktų tyrimų penkiasdešimtmetis

SANTERI JUNTtila H e l s i n s k á u n i v e r z i t a Oblasti výzkumu: etymologie a srovnávací lingvistika, kontakty baltských a finských jazyků. NEJNOVĚJŠÍCH PADESÁT LET VÝZKUMU KONTAKTŮ PRAVĚKÝCH BALTSKÝCH A FINSKÝCH JAZYKŮ Nejnovějších padesát let výzkumu pravěkých kontaktů mezi baltskými a finskými jazyky ANOTACE Nejstarší kontakty mezi baltskými a finskými jazyky zkoumali především finští a uralští lingvisté. V kontextu těchto výzkumů baltisté nejčastěji citují přehled litevského jazyka od Algirdase Sabaliauskase z roku 1963. Znalosti uralistů o jazykových kontaktech se za posledních padesát let výrazně rozšířily. Článek pojednává o nejnovějším celkovém stavu všech čtyř podoborů, které popsal Sabaliauskas: o výpůjčkách z finských jazyků v baltských jazycích, o baltských výpůjčkách ve finských jazycích, o gramatických podobnostech mezi oběma jazykovými skupinami a o lingvistických a archeologických okolnostech pravěkých kontaktů. ANOTACE Nejstarší kontakty mezi baltskými a finskými jazyky zkoumali především finští a uralští lingvisté. Baltisté při odkazování na tyto studie citují hlavně přehled litevského jazyka od Sabaliauskase z roku 1963. Znalosti uralistů o těchto kontaktech se však za posledního půlstoletí podstatně rozšířily. Tento článek představuje aktualizovaný celkový přehled všech čtyř podoborů, jimiž se Sabaliauskas zabýval: finských výpůjček v baltských jazycích, baltských výpůjček ve finštině, gramatických podobností mezi oběma jazykovými skupinami a lingvistických a archeologických úvah o pravěkém kontextu těchto kontaktů. KLÍČOVÁ SLOVA: kontakty baltských a finských jazyků, baltské výpůjčky ve finštině, ugrofinská lingvistika, etymologie, srovnávací lingvistika, vztahy mezi lingvistikou a archeologií, Algirdas Sabaliauskas. KLÍČOVÁ SLOVA: baltsko-finské kontakty, baltské výpůjčky ve finštině, ugrofinská lingvistika, etymologie, srovnávací lingvistika, vztahy mezi lingvistikou a archeologií, Algirdas Sabaliauskas. 102 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Naujausias senovės baltų ir finų kalbų kontaktų tyrimų penkiasdešimtmetis Před padesáti lety publikoval talentovaný lingvista Algirdas Sabaliauskas, který velmi dobře ovládal finštinu, článek „Vztahy mezi baltskými a baltofinskými jazyky“ v časopise Lietuvių kalbotyros klausimai. Sabaliauskovo představení tohoto tématu bylo tehdy moderní a opíralo se o nejlepší tehdejší zdroje věnované výzkumu výpůjček ve finštině. Během desetiletí se výzkum kontaktů finských jazyků rychle rozvíjel a dnes je pohled na starověké kontakty mezi baltskými a finskými jazyky zcela jiný než v roce 1963. V litevské literatuře zabývající se dějinami a pravěkem baltských jazyků jsou však kontakty stále popisovány na základě Sabaliauskových prací. Je do jisté míry pochopitelné, že litevští baltisté neudrželi krok s diskusí mezi ugrofinisty, neboť od učebnice Jala Kalimy Itämerensuomalaisten kielten balttilaiset lainasanat („Baltské výpůjčky ve finských jazycích“, dále IBL, 1936) nebyl o baltsko-finských kontaktech napsán žádný přehled a nejvýznamnějším dílem v této oblasti je stále práce Vilhelma Thomsena Beröringer mellem de finske og de baltiske (litauisk-lettiske) sprog („Vztahy mezi finskými a baltskými (litevskými a lotyšskými) jazyky“, dále BFB, 1890). V posledních letech však vyšlo několik stručných přehledů tohoto tématu: především články Lembita Vaby (2011b) a Santeriho Junttily (2012) v angličtině a článek Vaby (2011a) v estonštině. Nejnovější seznamy výpůjček sestavili Seppo Suhonen (1988) a Vaba (1990a), tyto seznamy se však navzájem liší a jsou zčásti zastaralé, srov. Junttila 2011. Cílem tohoto článku je nabídnout litevským badatelům prostředky k vyplnění mezer, které vznikly během padesáti let. Představuje hlavní směry výzkumu kontaktů za poslední půlstoletí a nejdůležitější zdroje. Při výběru zdrojů jsme se snažili soustředit na texty psané indoevropskými jazyky, u některých etymologií se však zmiňují také zdroje psané finsky a estonsky. Sabaliauskas rozdělil svůj článek do čtyř částí: Obecné poznámky, Gramatické rysy, Baltské výpůjčky v baltofinských jazycích a Baltofinské výpůjčky v baltských jazycích. Budou analyzována všechna čtyři témata, avšak v obráceném pořadí, přičemž nejdůležitější myšlenky, tedy závěry, budou ponechány na konec. Sabaliauskův výraz baltofinské jazyky (itämerensuomalaiset kielet, läänemeresoome keeled, die ostseefinnische Sprachen) označuje totéž co později používaný termín finské jazyky (Finnic languages). Baltofinové patří do stejné skupiny zastaralých pojmů jako povolžští Finové. Oba tyto pojmy lze nesprávně chápat jako označení Finů žijících na pobřeží Baltského moře a Volhy, a proto zde nebudu používat ani jeden z nich. Namísto prvního pojmu je vhodnější používat Finy, namísto druhého pak Mordviny a Marijce. Podle současného pohledu Mordvini a Marijci netvoří jednu skupinu povolžských Finů (nebo povolžských finských národů); mordvinské jazyky jsou navíc bližší finským jazykům než mari. Straipsniai / Articles 103 SANTERI JUNTTILA FINSKÉ VÝPŮJČKY V BALTSKÝCH JAZYCÍCH Jak napsal Sabaliauskas, většina finských výpůjček se vyskytuje pouze v těch dialektech lotyštiny, jejichž areály geograficky sousedí s areály livonštiny a estonštiny. Jiné se vyskytují pouze v lotyštině a několik z nich se později dostalo také do litevštiny. Z toho lze vyvodit, že tyto výpůjčky jsou mnohem novější než staré baltské výpůjčky ve finských jazycích. Jejich novější původ lze rozpoznat také podle toho, že u nich nejsou patrné podobné hláskové korespondence jako u starých výpůjček. Tyto novější výpůjčky z jižních finských jazyků do lotyštiny podrobně zkoumal Vaba (srov. Vaba 1997a, 2006). Nejnovější prací o nich je studie Kateriny Kollerové (2013). Ze Sabaliauskasova seznamu výpůjček je důvod odstranit pouze jedno slovo, totiž litevské jalovec ~ lotyšské jalovec ~ pruské jalovec. Litevské a pruské slovo nemohly být přejaty z lotyšského jalovec a lotyšské slovo nepochází z finštiny, nýbrž z pobaltské němčiny Kaddik, z něhož vzniklo estonské jalovec. Z finougrických slov téhož významu – finského jalovec, estonského jalovec, severosámského jalovec, komijského jalovec a mansijských nářečí jalovec a jalovec – nelze odvodit žádnou společnou prajazykovou podobu. Jde nejspíš o substrátové výpůjčky z neznámých jazyků, jimiž se v dané oblasti mluvilo; slova téhož původu mohou být i litevská a pruská. Litevské laiaos < a lotyšské laiva < však podle Sabaliauskase nepocházejí z finštiny, neboť finské laiva nepochází z germánského < *hlaiwa-, nýbrž z germánského *flauja- (Koivulehto 1970: 178). Sabaliauskas uvádí nepodložené tvrzení Paula Aristeho, že vliv finských jazyků na baltské jazyky je málo prozkoumán, ale že při dalším pátrání lze najít také velmi staré výpůjčky. Nyní víme, že Aristeho hypotéza není podložena fakty: desítky litevských a pruských slov byly navrženy jako finismy, ale u žádného z nich nelze takový původ prokázat (Junttila 2014). Badatelé zabývající se kontakty finských a baltských jazyků uvedli dva možné důvody, proč baltské jazyky neobsahují staré finské výpůjčky. Zaprvé je jistě možné, že kontaktní baltský dialekt zanikl a své případné finismy nepředal jiným baltským dialektům. Zadruhé se obecně předpokládalo, že prestiž kontaktního baltského jazyka byla výrazně vyšší než prestiž prafinského jazyka. Podle Vladimira Toporova (1990) a také Petriho Kallia (2014: 113) však staré baltismy ve finských jazycích nejsou superstrátem, nýbrž substrátem. BALTSKÉ VÝPŮJČKY VE FINŠTINĚ Sabaliausko baltizmų sąrašo pagrindinis šaltinis buvo IBL 1936, kaip antraeiliai šaltiniai naudoti: BFB 1890, suomių kalbos etimologinio žodyno pirmosios dvi dalys (toliau – SKES 1955 ir 1958) bei Laurio Hakulineno „Suomių kalbos sandara ir raida“ vertimas į rusų kalbą su Paulo Ariste’s priedais (Ariste 1953 ir 1955). Atskirą etimologijas Sabaliauskas ėmė iš Karlo Abeno (1947), Eino Niemineno 104 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Naujausias senovės baltų ir finų kalbų kontaktų tyrimų penkiasdešimtmetis (1955 a 1963b) a děl Toporova a Trubačova (1962). Na základě hlavních prací k tomuto tématu publikoval Sabaliauskas článek, který litevským čtenářům poskytoval celkový přehled. Nelze tvrdit, že by některý jednotlivý finský pramen byl lepší než litevský článek Sabaliauskase. Sabaliauskas celkem uvedl 109 nepochybných a 116 pochybných finských výpůjček. Uvedl také dva baltismy, které v IBL chybějí: heitii ~ heide ~ hedelmä (Toporov a Trubačov) a sii (Nieminen). Kromě toho je v Sabaliauskasově seznamu mnoho Kalimových sporných etymologií označeno jako pochybné (karsta, karta, kekäle, kirstu, laita, lielo, liika, riitta (Sabaliauskas chybně napsal riita), ruskea, sammas, teeri, varsi, es. karistama, es. kukru, liv. kēv), nebo dokonce jako nepochybné etymologie (vep. hähk). Pochybné etymologie z IBL Sabaliauskas vykládal jako nepochybná slova härk ä, tuohi a est. kurb. Sabaliauskas také označoval etymologie, které Kalima považoval za nepochybné, jako pochybné, zejména pokud o nich pochyboval některý jiný badatel: etymologie arta, meri, tarista a liv. äistar, které Thomsen v BFB pokládal za pochybné; v SKES elki, kelle, kääppä, laiska, lunka, napa a märkä; u Aristeho hanhi, hihna a kappale; a bez uvedení pramene sapa, vinka a vuona. Sabaliauskas nepřijal všechny Kalimovy etymologie výpůjček. Celkem nezmínil 11 etymologií baltských výpůjček z IBL, z nichž správné jsou však metsä, halme, luhistua a vohla. V IBL chybí poměrně mnoho baltismů, které uváděli Thomsen a další badatelé. Počet etymologií výpůjček v Sabaliauskasově článku proto zůstal poměrně nízký. Kdyby shromáždil všechny etymologie z prvních dvou svazků SKES, měl by o 11 etymologií více; z nich by byly možné aatkela, ativo, kampi, kilijäinen a liiva. V Sabaliauskasově článku navíc chybějí dobré etymologie, které navrhl Thomsen: hara, juhta, oka, tumma, varpa a virta. Některé pravděpodobné nebo možné baltismy Sabaliauskas přehlédl: järvi (Būga 1922b: 292–95), est. Kura (Endzelīns 1912: 71–72), kutsua (Mägiste 1923: 35–36), malo (Loorits 1929: 175–76), est. nuum (Nieminen 1959: 204), orhi (Ojansuu 1921: 29), vod. täudäs (Ojansuu 1921: 38), liv. vērbiks ~ vep. bärbitada (Posti 1946: 386) a virka (Kalima 1941: 210–11). Během posledních padesáti let bylo mnoho etymologií, které Sabaliauskas zmínil, odmítnuto a byly objeveny nové. Z nových etymologií byly v litevštině pojednány etymologie navržené Kari Liukkonenem (1999) a Eevou Elinou Uotilou (2000) (Venckutė 2001 a 2002; všimněme si také kaplas a reikā, Liukkonen 1973). Projednává se však jen malá část pravděpodobných etymologií baltských výpůjček objevených za posledních padesát let. Další baltismy objevili Lauri Posti (siikanen 1969, kausta 1970, vehmaro 1972, lahti, ohdake a liv. kilandõks 1977), Jorma Koivulehto (karsi, kirsi, korsi, varsi 1979a, siula 1979b, pouta 1986, huoli, pola a vilja, 1987, peura 1988, joutaa, lieue 1989, lapa a vakka 1990b, vep. mõskma 1990a, huone 1992, väljä 1993, kaukalo 1994, kiire 1998, syrjä a est. matma 1999, Straipsniai / Articles 105 päre 2001b, vuoro SSA III 475 ir hiiva LÄGLOS I 102–03), Olli Nuutinen (suova 1987a, seipi 1987b, sato ir valkama 1989, pälvi 1992), Vaba (es. lohm, es. loja ir es. rahu 1989, es. käblik, vs. kähr 1992a, es. näri 1992c, tarmo, vehmas, vs. välimäs 1994, es. ihne 1996a, ryhmä 1996b, es. hürn 1997b, es. sugar 1997c, rampa 1997d, es. vang 1998, es. vagel 2012) ir daug kitų tyrėjų (haitta Orrman 1993: 99–100, halea ir lenko Suhonen 1989, hanka Linde 1994, haven Hahmo 1990: 212, heijastaa Uibo 2007, helma Aikio 2012: 107, kuhista ir laukea Terentjev 1990: 30, leina Nirvi 1964: 138–64, muhea Salmela 1965, paukama Hahmo 1998: 228, peijas ~ peikko Ritter 1977, säetä Sammallahti 1998: 123, särky Ritter 1993: 14, valjaat Sköld 1982 ir varras Nieminen 1963a). Vabos (1990b) ir Eckerto (1990) išvados apie bendrą slavų, baltų ir finų bitininkystės leksiką irgi yra labai įdomios. Argumenty odmítající etymologie baltských výpůjček, které uváděl Sabaliauskas, se do litevské odborné literatury vůbec nedostaly. To je obzvlášť politováníhodné u slov, která byla používána jako důkazy při řešení otázek baltské prehistorie. V knize Tautos kilmė (Zinkevičius, Luchtanas, Česnys 2006, dále jen TK) se píše: „Finům zapůjčené slovo pirtti ‚obytná dýmná chýše‘ ukazuje, že v době výpůjčky byla baltská obytná chýše dýmná a bez komína a lidé v ní nejen bydleli, ale také se pařili“ (TK 2006: 41). Nieminen (1940: 384) však již prokázal, že pirtti je slovanská výpůjčka: patří k finským kmenům na i, které jsou mnohem novější než kontakty s Balty (srov. také Nieminen 1953:216–17, Vahros 1966:61–68). Finské taivas ‚nebe‘ je rovněž podle fonetických a sémantických kritérií árijská výpůjčka (Larsson 1984b: 132, Koivulehto 1990b: 149, Anttila 2002: 97), a proto na tomto základě nelze tvrdit nic o panteonu starých Baltů, jak se o to pokouší TK (s. 49). Důležité zemědělské termíny vannas ‚radlice‘ a äes ‚brány‘ jsou germánské výpůjčky (Karsten 1915: 84–85, Vilkuna 1971: 47–55, Koivulehto 1971: 591). Existuje také opodstatněná kritika následujících etymologií výpůjček, které Sabaliauskas označil za nepochybné: vep. hä́hk (Wichmann 1911: 253, Kiparsky 1972), jäärä (Nieminen 1944), karsina (Junttila 2012: 278), kurko (Aikio 2009: 189–191), kypärä (Nilsson 1996), vep. kärpima (Mägiste 1977: 167–68), panu (Mägiste 1966: 117), salo (Ankeria 1954: 119–20, Saarikivi 2004: 204 a 208), sii (Linde 2007: 149–50), tapa (Kettunen 1934: 224–25, Koivulehto 1974: 115–118), est. uba (Mägiste 1977: 173–74), vaaja (Hofstra 1985: 189), vaikku (Mägiste 1960–61: 296–98) a virpi (Mägiste 1962: 26). Následující etymologie výpůjček, které Sabaliauskas označil za pochybné, je třeba vzhledem k vyslovené kritice zcela odmítnout: aitta (Linde 2007: 17–19, Junttila 2012: 285), ajattara (Lidén 1911: 201, Junttila 2011: 103), harakka (Mägiste 1953), jäytää (Koivulehto 2006: 191–92), vep. kabuta (Mägiste 1977: 162–63), kaleva (Eisen 1910: 11–13, Mikkola 1934, Toivonen 1955: 109–22, Junttila 2011: 107), est. karistarna (IBL 107), karel. kartta (Junttila 2012: 278), kina (Koivulehto 2001b: 51), kirstu (Kalima 1919: SANTERI JUNTTILA 106 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Naujausias senovės baltų ir finų kalbų kontaktų tyrimų penkiasdešimtmetis 113–14, Büga 1922a: 170–71), kyyttö (Matikainen 1962), kyäs (LÄGLOS II 138–39), laita „povaha“ (Karsten 1937: 183, Skardžius 1957: 377, LÄGLOS II 157), laita „strana“ (Karsten 1937: 183, LÄGLOS II 157, Junttila 2012: 283), est. nuulk (Vasmer 1920), mytyri (Junttila 2012: 284), karel. nautti (Junttila 2011: 103), paarre (Wiklund 1904: 156), rahna (Nieminen 1940: 380, Junttila 2011: 103), rahtu (Mägiste 1977: 169–70, Junttila 2011: 113), raisu (Junttila 2011: 103), rasti (Närhi 1960), rata (Nieminen 1940: 381), riitta (IBL 156), ruopas (Junttila 2011: 103), ruskea (IBL 158), suova (Nuutinen 1987a), tarpa (Junttila 2012: 270), teeri (Larsson 1981b: 37–39, Linde 2007: 165–66) a varsi (IBL 177–78). Je třeba opravit mylný pojem v litevské tradici, který se vztahuje k dějinám výzkumu baltismů a objevil se až po Sabaliauskasově článku souvisejícím se zveřejněním rukopisu Kazimierase Jauniuse. Klimavičius (1977: 6) píše, že na počátku výzkumu „by se palma prvenství měla předat K. Jauniusovi, který již v roce 1879 napsal dva poměrně obsáhlé etymologické slovníčky, ještě před V. Thomsenem“. Thomsenova práce na výzkumu baltismů však nezačala vydáním jeho hlavního díla v roce 1890, nýbrž již v roce 1869, kdy vyšla jeho disertace o germánských výpůjčkách ve finštině. V ní se mu podařilo charakterizovat vrstvu finických baltismů stejným způsobem, jak o ní přibližně o sto let později psal Sabaliauskas. GRAMATICKÉ VLASTNOSTI O možnostech gramatických změn v (před)historických jazykových kontaktech toho současní badatelé mohou říci více než jejich předchůdci před 50 lety, především proto, že dnes víme mnohem více o jazycích světa než tehdy. Zejména první práce Thomsena a Kaufmana v této oblasti poskytly badatelům nástroje k hodnocení jazykových změn vyvolaných kontaktem. Thomsen a Kaufman rozdělili vliv kontaktů na výpůjčky způsobené superstrátem (borrowing) a na vliv substrátu (shift-induced interference): v prvním případě jazyková společenství při kontaktu nezanikají a společenství předávající jazykový materiál zaujímá silnější postavení než společenství, které jej přijímá; ve druhém případě uživatelé jazyka přijímajícího jazykový materiál přecházejí k jazyku, který tento materiál předává. V případě přejímání se z jednoho jazyka do druhého šíří především slovní zásoba a teprve poté další jazykový materiál, například fonetické a syntaktické vlastnosti. Ve staré litevštině nejsou žádné finské výpůjčky, proto nelze předpokládat jiný druh vlivu výpůjček. Ve finických jazycích je však baltismů tolik, že lze předpokládat vliv baltských jazyků také na syntax a fonetiku. O baltském superstrátovém vlivu na fonetiku finických jazyků psal Lauri Posti (1953–54), jeho výzkum však Sabaliauskas nezmínil (Postiho kritiku viz také Kallio 2000). Straipsniai / Articles 107 SANTERI JUNTTILA Sabaliauskas navzdory tomu sepsal nejdůležitější (morfo)syntaktické jevy uváděné jako důsledek kontaktu: složené minulé časy sloves, shodu atributu, užití instrumentálu jako jmenné části přísudku a genitivu jako předmětu záporné věty. Kromě toho zmínil dvě morfologické kategorie: litevské koncovky kondicionálu a ilativu. Složené tvary finických sloves (est. olen lugenud, olin lugenud) jsou vzhledem ke svému užití mnohem bližší časům germánských než baltských jazyků. Spojit je s baltskými kontakty napadlo Aristého, který k tomu neměl jiný důvod než snahu bagatelizovat vliv germánských jazyků na finické jazyky. Také shoda atributu (uus maja; uuele majale) souvisí spíše s germánským než s baltským vlivem. Ostatní gramatické vlastnosti, které zmínil, představil Sabaliauskas jako možný vliv finsko-ugrického substrátu na baltské jazyky. Podle současných pojetí se vliv substrátu obvykle nejprve projevuje v syntaxi a fonologii a týká se pouze známých oblastí slovní zásoby, například přírodních a místopisných termínů. Protože v litevštině nejsou fonetické finno-ugrismy (Kallio 2001) ani slova finsko-ugrického původu a nelze uvést místní názvy, je snazší předpokládat, že sémantické vlastnosti představují baltský vliv ve finických jazycích – pokud nejsou společným substrátem z nějakého neznámého jazyka minulosti. Alespoň užívání instrumentálu jako jmenné části přísudku v litevštině je spíše vlivem polštiny než finsko-ugrického substrátu. Složitějším jevem je finický partitiv, jehož užívání poměrně dobře odpovídá užívání partitivního genitivu v litevštině. V ostatních finsko-ugrických jazycích kategorie partitivu neexistuje, podobné jevy se však vyskytují v polštině a v nářečích ruštiny. Lze jej tedy považovat za baltský vliv na finické jazyky, na rozdíl od Sabaliauskasova názoru. Partitiv a jeho vztahy k litevskému genitivu podrobně zkoumal Lars-Gunnar Larsson (1981a, 1984a a 2001). Nejméně pravděpodobné je, že by vlivem obou typů kontaktu byl posun morfologických kategorií. Litevský k-imperativ tedy s finickými jazyky souvisí jen málo, stejně jako koncovka ilativu, o níž Sabaliauskas zcela správně pochyboval, zda náhodou pouze nepřipomíná finský ilativ. Jedinečný litevský systém sekundárních místních pádů v rámci indoevropské jazykové rodiny však vede k vysvětlení pomocí nějakého substrátu, který ovlivnil i vývoj systému místních pádů ve finických jazycích – nejde tedy o společný rys finsko-ugrických jazyků. OBECNÉ POZNÁMKY Nejdůležitější část Sabaliauskasova článku, která předkládá závěr, je bohužel nejvíce zastaralá. Hned na začátku článku Sabaliauskas tvrdí, že „na stáří vztahů Baltů s jejich severními sousedy, pobaltskými Finy, existují různé názory“. Nejprve uvádí názor „sovětských archeologů“ Briusova a Moorose, podle něhož „současní 108 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Naujausias senovės baltų ir finų kalbų kontaktų tyrimų penkiasdešimtmetis předkové Finů a Ugrů“ žili „ve 3. tisíciletí př. n. l. v lesním pásmu východní Evropy, které zahrnovalo i Pobaltí“, „živili se především lovem a rybolovem“ a vyráběli „jamkovanou–hřebenovou, neboli hřebenovou keramiku“. Později, „ve 3. tisíciletí př. n. l.“, přišli do Pobaltí „předkové současných Baltů“, kteří „dobře znali chov dobytka i zemědělství a používali šňůrovou keramiku“. Tuto teorii podle Sabaliauskase podporovali „i další sovětští historikové a vědci“ (Sabaliauskas 1963: 109). Takový úvod by měl ve čtenářích vyvolat kritické otázky. Jak mohou archeologové vědět, jakou keramiku vyráběli předkové dnešních Finů a Ugrů či Baltů, v které části světa žili a jakým jazykem mluvili? Jak mohou vědět, že někteří uživatelé prabaltštiny nezměnili svůj jazyk v důsledku měnících se okolností a že jejich potomci dnes nemluví jinými jazyky? Jak můžeme vědět, že všichni výrobci šňůrové keramiky, a jen oni, mluvili od začátku do konce po tisíciletí baltsky? Nejsou „Baltové“ a „Finové a Ugrové“ jazykově vymezené skupiny, jejichž určení spadá do oblasti lingvistiky, a nikoli archeologie? Bohužel tyto otázky nebyly v litevské lingvistice dosud vzneseny; ještě desetiletí po Sabaliauskasově článku v diskusi nadále dominují archeologické texty, v nichž jsou „baltskost“ a „finougrijskost“ prezentovány jako vlastnosti známých pravěkých archeologických kultur bez ohledu na lingvistické argumenty. Jsou-li pojmy „Baltové“ a „Finové“ definovány jako „mluvčí baltských a finských jazyků“, pak nelze Sabaliauskasovým způsobem kritizovat názor Eina Nieminena (Nieminen 1934 a 1956), že baltské výpůjčky nepocházejí z prabaltštiny, nýbrž z jejích severních nářečí, jejichž mluvčí Nieminen nazýval starověkými Kuronci. Jediným Sabaliauskasovým argumentem bylo, že „je těžké si představit, že by se prabaltština ve 2. tisíciletí př. n. l. mohla rozpadnout na jednotlivé jazyky“, protože archeologové datovali šňůrovou keramiku do 2. tisíciletí př. n. l. Nieminen však pokládal kontakty za mnohem mladší a nespojoval je se šňůrovou keramikou. Opíral se o argumenty týkající se fonetických vlastností výpůjček, které potvrzovaly, že jejich zdroj byl mladší než prabaltština. Je pravda, že období prabaltštiny nemohlo skončit v době šňůrové keramiky, to však znamená, že i její kontakty s prafinštinou musely nastat později. Dále Sabaliauskas uvádí názory „zahraničních jazykovědců“, tj. Thomsena a finougristů, na kontakty Baltů a Finů a vytýká jim, že se opírají pouze o jazykové argumenty. Zde se Sabaliauskas mýlí: názory finských finougristů se kromě jazykových argumentů opíraly také o teorii archeologa Alfreda Hackmana o finské migraci v prvních stoletích našeho letopočtu (Hackman 1905). Na tomto základě Setälä a další finougristé datovali kontakty do období před migrací, tedy na počátek našeho letopočtu. Právě o to se ve skutečnosti opíral Thomsenův názor, že se prafinštinou mluvilo ve východním Rusku až do slovanské expanze v 7. a 8. století (srov. Junt-tila 2012). Straipsniai / Articles 109 SANTERI JUNTILA Sabaliauskas zmiňuje, že Kazimieras Būga měl sklon klást baltské kontakty do poněkud starší doby (1000–500 př. n. l.), ale zapomíná, že Būga tuto myšlenku převzal od finského germanisty Tora Everta Karstena a švédského finougristy Karla Bernharda Wiklunda (Būga 1921a). Karsten, Wiklund a Būga se pokoušeli datovat kontakty na základě archeologie. Mooraova teorie tedy nebyla tak nová a jedinečná, jak ji chtěl Sabaliauskas představit. Skutečnou revoluci v pravěku finských jazyků přinesly až práce germanisty Jormy Koivulehta (1934–2014) z konce sedmdesátých let. Koivulehto (1972) nejprve podporoval Moorovu teorii kontinuity, ale opustil ji, když ve finštině a dalších západních finougrijských jazycích objevil starší severozápadní indoevropskou, předbalto-slovansko-předgermánskou vrstvu, která předcházela baltské vrstvě výpůjček. Podle jejich rozšíření byly severozápadní indoevropské výpůjčky převzaty v oblasti Baltského moře, a mohou tedy souviset s příchodem prafinů do Pobaltí a prvními kontakty s místním indoevropským obyvatelstvem (Koivulehto 1983). Z fonetických důvodů musí být baltské výpůjčky mnohem mladší. Finougristé tedy už dávno nespojují datování kontaktů Finů a Baltů s výskytem kultury nálevkovitých pohárů a bojových seker. Koivulehto a jeho současníci je umisťovali do pozdně neolitické kultury Kiukainen, avšak jejich datování (Carpelan-Parpola (2001: 89–90) uvedli 2300–1600 př. n. l.) se od Moorova datování příliš nelišilo. Bylo to možné proto, že archeologové začali v osmdesátých letech používat kalibrované datování C14, které ukázalo, že pravěké kultury jsou starší, než se předpokládalo (Carpelan-Parpola 2001: 55–58), tedy všechna data se posunula do starší doby. Moora původně datoval kulturu nálevkovitých pohárů a bojových seker (šňůrovou keramiku) do let 2000–1800 př. n. l., podle kalibrovaného datování však její počátky spadají již do let 3200–3000 př. n. l. (Parpola 2012: 129). Je zvláštní, že se ve starší literatuře v litevštině (např. TK 2006) stále uvádějí staré, nekalibrované údaje. Moderní kalibrovaná datování jasně ukazují, že prabaltštinu nelze spojovat se šňůrovou keramikou, protože litevština by v té době musela zůstat téměř beze změny po celá tisíciletí (Koivulehto 1983: 136). Názory finougristů se v posledních deseti letech rychle měnily a souhrny vytvořené na přelomu tisíciletí, jako například Carpelan-Parpola 2001, jsou již zastaralé (viz Parpola 2012: 119–21). Téměř všichni dnes uznávají, že hřebenová–jamkovaná keramika, rozšířená od roku 4200 př. n. l., je příliš stará na to, aby ji bylo možné spojovat s prafinštinou (Aikio 2012: 98–99). Jazyk nemůže zůstat tak dlouho beze změny. Kromě toho mají finougrijské jazyky také společné metalurgické termíny, které vylučují datování do doby kamenné, a relativně nové árijské výpůjčky, jež musely být převzaty před příchodem Finů na pobřeží Baltského moře (Parpola 2012). Většina finougristů mladší generace odmítla předpoklad, že šíření jazyků vždy zanechávalo archeologické stopy (Aikio 2012: 81, 97–102). Někteří z nich 110 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Naujausias senovės baltų ir finų kalbų kontaktų tyrimų penkiasdešimtmetis už se nepokouší spojovat prafinštinu s žádnou známou archeologickou kulturou (Saarikivi-Lavento 2012) a podporují je někteří archeologové, kteří začali pochybovat, zda pravěké kultury vůbec existovaly jako objekty reálného světa (Damm 2012). Ti ugrofinisté, kteří při datování jazykových kontaktů stále vycházejí z názorů archeologů na pravěká kulturní období, spojují šíření ugrofinských jazyků například se sítí mezikulturního obchodu Sejma-Turbino ze starší doby bronzové (Parpola 2012). Zdá se, že mezi indoevropskými jazyky, z nichž se vyvinula baltština, se v Pobaltí mluvilo již před rozšířením prafinštiny z východu do severního Pobaltí (Junttila 2012, Parpola 2012: 133). Sabaliauskas kdysi podpořil opačný názor archeologů možnými litevskými místními názvy finského původu. Tvrdil, že jich je málo a jsou sporné. Ve skutečnosti není v Litvě, Východním Prusku ani na jihu Lotyšska jediný místní název, jehož finský původ by byl jasný. Hypotézu o substrátu prafinských místních názvů předložil již Rozwadowski (1913) a Vasmer (1934) již uvedl závažné argumenty proti ní. Zinkevičius (1984: 154–58) však zaujal k „finským místním názvům“ méně kritický postoj než Sabaliauskas a ve svých nejnovějších pracích jej opakuje doslova (Zinkevičius 2005: 29–34). Tyto místní názvy dosud nebyly zkoumány z hlediska moderní onomastiky. Je pravda, že v místech, kde baltisté předpokládají výskyt „podezřelých“ ugrofinských hydronym, byla nalezena sídliště a nálezy kultury nálevkovitých jam z IV.–II. tisíciletí př. Kr. Pokud však nemůžeme spojovat finské jazyky s kulturou nálevkovitých jam, nemůžeme je spojovat ani s těmito místními názvy. Od dob Aleksandera Vanagase se onomastické metody rychle rozvíjely (srov. Vanagas 1966 a Saarikivi 2007: první pouze zmínil finská slova podobná prvkům litevské hydronymie, druhý hledal modely, podle nichž se utvářely jasně staré finské místní názvy). Zinkevičiusův popis finsko-baltských kontaktů se tam, kde se liší od Sabaliauskasova popisu, opírá o vědecky méně kvalitní prameny a je méně kritický. Sabaliauskas napsal, že „teprve po setkání s Balty vstoupili pobaltští Finové do kontaktu s Germány a Slovany“. Až do počátku sedmdesátých let to byl také obecně přijímaný názor, který vycházel z Thomsenova (1890) argumentu, že ve finštině není tolik starých germánských výpůjček, aby u nich jako u baltských výpůjček došlo k prafinským hláskovým změnám *š > h a *ti > si (srov. litev. šienas ~ fin. heinā a litev. tiltas ~ fin. silta). Koivulehto (1972: 622) přesto našel několik germanismů, u nichž došlo ke stejným změnám, ale Zinkevičius Koivulehta nezmiňuje (stejně jako žádný jiný litevský baltista). Zdůrazňuje však (Zinkevičius 1984: 176) staré tvrzení Būgy (1921b: 13–14), že germánský původ názvů kovů ve finštině údajně dokazuje, že kontakty s Balty probíhaly v době kamenné, přestože nelze dokázat, že případné názvy kovů baltského původu nemohly být z finštiny vytlačeny výpůjčkami germánského původu. Straipsniai / Articles 111 SANTERI JUNTTILA Koivulehto (1990b: 152, 2000) nurodė du skirtingus baltiškų skolinių *ā ir *ē pakaitalus, pagal kuriuos skolinius galima skirstyti į senesnį ir naujesnį sluoksnį. Kallio (2008) senesnį sluoksnį laiko prabaltišku arba prabaltoslavišku, o naujesnį – šiaurės baltų (plg. Niemineno senovės kuršius). Liukkonenas (1973) ir Vaba (1997e) taip pat pateikė naujų įžvalgų apie baltizmų fonetines ypatybes. Be to, Vaba (1990a, 1997c, 2011b) tyrė atskirą baltiškų skolinių pietų finų kalbose sluoksnį. Stručně zmíním, co mohou současné výzkumy říci o vlivu baltských jazyků na jiné ugrofinské jazyky než finštinu. Sabaliauskas zcela opomněl zmínit vliv baltských jazyků na sámštinu, a proto se o něm v pozdějších textech psaných litevsky vůbec nepojednává. Dříve se mělo za to, že sámština obsahuje jen asi 30 baltských výpůjček, které se všechny dostaly do ní prostřednictvím prafinštiny. To však již neplatí, protože Pekka Sammallahti (1977, 1998) uvedl několik takových baltismů, které se ve finštině nevyskytují. Psali o nich také Koivulehto (2006) a Aikio (2012:70–76). Nový a principiální pohled na vliv baltských jazyků na sámské jazyky přinášejí Hofírková a Blažek (2011). O baltské slovní zásobě v mordvinštině vyšly dva přehledy: Pareren 2008 a Grünt-hal 2012. Její přesnější původ však zůstává nejasný. Existence baltských výpůjček v marijštině je poněkud sporná: Mägiste (1959) naposledy vyjádřil negativní postoj k nim, novější vědecké studie tohoto tématu však nejsou k dispozici. Gordejevovy články citované Zinkevičiusem nejsou podle žádného kritéria přijatelné jako seriózní. Sabaliauskas zmínil Serebrennikovovu hypotézu, že mnohá slova marijštiny a mordvinštiny považovaná za baltského původu pocházejí z neznámého indoevropského jazyka, kterým se v oblasti Volhy a Kljazmy mluvilo před příchodem Slovanů. Sabaliauskas správně upozorňuje, že pro potvrzení této hypotézy neexistují žádné argumenty (viz Vaba 1983). V této oblasti zůstává mnoho nezodpovězených otázek, které vyžadují výzkum. Na závěr bych rád zmínil genetiku, která při výzkumu minulosti lidských populací zcela vytlačila fyzickou antropologii minulého století. Jak známo, výsledky genetiky jsou spolehlivější než kraniologická měření, jejich spojování s výkladem jazykové minulosti je však také problematické. Archeologie, genetika a lingvistika zkoumají různé věci. Jazyk se totiž často nedědí podle genů, protože změna jazyka byla v dávných dobách stejně běžná jako dnes. Současní mluvčí finštiny jsou geneticky velmi blízcí Baltům, ale vzdálení Sámům, ačkoli jazyková příbuznost směřuje právě opačně. Finštví a ugrofinství jsou lingvistické pojmy. Z hlediska přesnosti je proto chybné tvrdit, že Balti měli „ugrofinské geny“, nebo naopak. Genetika ani archeologie nedokážou vysvětlit, kdy se který jazyk rozšířil po určité oblasti ani odkud přišel. To je úkolem lingvistiky. 112 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Naujausias senovės baltų ir finų kalbų kontaktų tyrimų penkiasdešimtmetis LITERATŪRA Aben Karl 1947: Eesti ja liivi laenud läti sõnavaras. Kultuurilooline uurimus. Dissertatsioon. Tartus. Aikio Ante 2009: The Saami loanwords in Finnish and Karelian. Doctoral dissertation. Oulu: University of Oulu. Aikio Ante 2012: An essay on Saami ethnolinguistic prehistory. – Riho Grünthal, Petri Kallio (eds.): A Linguistic Map of Prehistoric Northern Europe. Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 266, 63–118. Ankeria Juho 1954: Einige uralische Etymologien. – Språkvetenskapliga Sällskapets i Uppsala förhandlingar Jan. 1952 – Dec. 1954, 119–24. Uppsala Universitets Årsskrift 1954: 10. Uppsala: Almqvist & Wiksell. Anttila Raimo 2002: Crossing the Fin(n)ish Line. – Journal of Finnish Studies 6, 93–108. Ariste Paul 1953 – Аристе П. А.: Примечания – Л. Хакулинен: Развитие и структура финского языка. Часть I. Фонетика и морфология. Издательство иностранной литературы, Москва. Ariste Paul 1955 – Аристе П. А.: Примечания – Л. Хакулинен: Развитие и структура финского языка. Часть II. Лексикология и синтаксис. Издательство иностранной литературы, Москва. BFB – Thomsen Vilhelm. Beröringer mellem de finske og de baltiske (litauisk-lettiske) sprog: en sproghistorisk undersøgelse. København: Blanco Lunos, 1890. Būga Kazimieras 1921a: Priesagos –ūnas ir dvibalsio uo kilmė – Lietuvos mokykla 11–12, 420–57. Būga Kazimieras 1921b: Visų senieji lietuvių santykiai su germanais. – Švietimo Darbas 5–6, 12–28. Būga Kazimieras 1922a: Kalba ir senovė. I dalis. Kaunas: Švietimo Ministerijos leidykla. Būga Kazimieras 1922b: Marios ir jūrės. – Švietimo Darbas III 3–6, 285–95. Carpelan Christian, Parpola Asko 2001: Emergence, contacts and dispersal of Proto-Indo-European, Proto-Uralic and Proto-Aryan in archaeological perspective. – Christian Carpelan, Asko Parpola, Petteri Koskikallio (eds.): Early Contacts between Uralic and Indo-European. Linguistic and Archaeological Considerations. Papers presented at an international symposium held at the Tvärminne Research Station of the University of Helsinki 8–10 January, 1999. Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 242, 55–150. Damm Charlotte 2012: From Entities to Interaction: Replacing pots and people with networks of transmission. – Riho Grünthal, Petri Kallio (eds.): A Linguistic Map of Prehistoric Northern Europe. Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 266, 41–62. Straipsniai / Articles 113 SANTERI JUNTTILA Eckert Rainer 1990: Baltisch-slawisch-finnougrische Entsprechungen im Wortschatz der Waldimkerei. – Uralo-Indogermanica. Балто-славянские языки и проблема урало-индо-европейских связей. Материалы 3-ей балто-славянской конференции, 18–22 июня 1990 г. Часть I, 111–15. Москва: Институт славяноведения и балканистики АН СССР. Eisen Matthias Johann 1910: Kalewipoja esi-isad. Tartus: Hermann, Endzelīns Jānis 1912: Über die nationalität und sprache der kuren. – Finnisch-Ugrische Forschungen 12, 59–72. Grünthal Riho 2012b: Baltic loanwords in Mordvin. – Riho Grünthal, Petri Kallio (eds.): A Linguistic Map of Prehistoric Northern Europe. Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 266, 297–343. Hackman Alfred 1905: Die ältere Eisenzeit in Finnland I. Die Funde aus den fünf ersten Jahrhunderten n. Chr. Akademische Abhandlung. Helsingfors. Hahmo Sirkka-Liisa 1990: Itämerensuomen *-n: *-ne- -vartaloiset nominit. – Congressus Septimus Internationalis Fenno-Ugristarum. Debrecen 27. VIII.–2. IX. 1990. 3 B. Sessiones sectionum. Dissertationes. Linguistica, 209–14. Debrecen. Hahmo Sirkka-Liisa 1998: Paukama ja pukama: deskriptiivisanoja vai lainoja? – Oekeeta asioo. Commentationes Fenno-Ugricae in honorem Seppo Suhonen sexagenarii. Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 228, 121–26. Hofírková Lucie, Blažek Václav 2011: Baltic loanwords in Saami. – Acta Linguistica Lithuanica 64–65, 51–64. Hofstra Tette 1985: Ostseefinnisch und Germanisch. Frühe Lehnbeziehungen im nördlichen Ostseeraum im Lichte der Forschung seit 1961. Groningen: Drukkerij van Denderen B. V. Haavio Martti 1965: Bjar mien vallan kukoistus ja tuho. Porvoo – Helsinki: WSOY. IBL – Kalima Jalo. Itämerensuomalaisten kielten balttilaiset lainasanat. SKST XV. Helsinki, 1936. Junttila Santeri 2011: Collection of forgotten etymologies. Revisiting the most improbable Baltic loanwords in Finnic. – Studies in Slavic and General Linguistics 38, 77–132. Junttila Santeri 2012: The prehistoric context of the oldest contacts between Baltic and Finnic languages. – Riho Grünthal, Petri Kallio (eds.): A Linguistic Map of Prehistoric Northern Europe. Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 266, 261–96. Junttila Santeri 2014: Proto-Finnic loanwords in the Baltic languages – are there any? – Contacts between the Baltic and Finnic languages. Uralica Helsingiensia 7 (rengiamas spaudai). Kalima Jalo 1919: Die ostseefinnischen lehnwörter im Russischen. – Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 64. Kalima Jalo 1941: Balticofennica. – Virittäjä 45, 206–11. 114 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Naujausias senovės baltų ir finų kalbų kontaktų tyrimų penkiasdešimtmetis K a l l i o P e t r i 2001: Phonetic Uralisms in Indo European? – Christian Carpelan, Asko Parpola, Petteri Koskikallio (eds.): Early Contacts between Uralic and Indo-European. Linguistic and Archaeological Considerations. Papers presented at an international symposium held at the Tvärminne Research Station of the University of Helsinki 8–10 January, 1999. Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 242, s.221–34. K a l l i o P e t r i 2008: On the ’Early Baltic’ Loanwords in Common Finnic. – Evidence and Counter-Evidence: Essays in Honour of Frederik Kortlandt 1. Balto-Slavic and Indo-European Linguistics. Studies in Slavic and General Linguistics 32, 265–77. Amsterdam – New York. K a l l i o P e t r i 2014: Substrates in Finnic. – Ante Aikio, Santeri Palviainen (eds.): Substrate Languages in Northern Europe: Case Studies and Methodological Perspectives. Studies in Language Change. Berlin – New York: Mouton de Gruyter (rengiamas spaudai). K a r s t e n T o r s t e n 1915: Germanisch-finnische Lehnwortstudien. Ein Beitrag zu der ältesten Sprach- und Kulturgeschichte der Germanen. – Acta Societatis scientiarum Fennicae 45, 2. K a r s t e n T o r s t e n E v e r t 1937: Beröringar mellan svenskt och finskt folkspråk i Finland med särskild hänsyn till Österbotten. – Folkmålsstudier. Årgång V, 177–220. K e t t u n e n L a u r i 1934: Liivin sanojen selityksiä. – Virittäjä 38, 223–27. K i p a r s k y V a l e n t i n 1972: Zur Etymologie des lit. šeškas, lett. sesks ’Iltis’. – Baltistica 8, 157–9. K l i m a v i č i u s J o n a s 1977: Aistės – Kalevalos šalies marčios. – Žmonės ir kalba, 102–19. K o i v u l e h t o J o r m a 1970: Suomen laiva-sanasta. – Virittäjä 74, 178–83. K o i v u l e h t o J o r m a 1971: Germanisch-finnische Lehnbeziehungen I. – Neuphilologische Mitteilungen 72, 577–607. K o i v u l e h t o J o r m a 1972: Germanisch-finnische Lehnbeziehungen II. – Neuphilologische Mitteilungen 73, 575–628. K o i v u l e h t o J o r m a 1974: Lisiä germaanis-suomalaisiin lainakosketuksiin. – Virittäjä 78, 111–27. K o i v u l e h t o J o r m a 1979a: Baltisches und Germanisches im Finnischen: die finn. Stämme auf -rte und die finn. Sequenz VrtV – Explanationes et tractationes Fenno-Ugricae in honorem Hans Fromm, 129–64. München: Wilhelm Fink Verlag. K o i v u l e h t o J o r m a 1979b: Lainoja ja lainakerrostumia. – Virittäjä 83, 267–301. K o i v u l e h t o J o r m a 1983: Seit wann leben die Urfinnen im Ostseeraum? Zur relativen und absoluten Chronologie der alten idg. Lehnwortschichten im Ostseefinnischen – Symposium saeculare Societatis Fenno-Ugricae. Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 185, 135–57. K o i v u l e h t o J o r m a 1986: Zur ALE-Karte “Belette”: Die Etymologie von Harm und Hermelin. – Aspects of Language. Studies in Honour of Mario Alinei. Volume I. Geolinguistics, 133–47. Amsterdam: Rodopi. Straipsniai / Articles 115 SANTERI JUNTTILA Koivulehto Jorma 1987: Zu den frühen Kontakten zwischen Indogermanisch und Finnisch-Ugrisch. – Parallelismus und Etymologie. Studien zu Ehren von Wolfgang Steinitz anlässlich seines 80. Geburtstags am 28. Februar 1985. Linguistische Studien. Reihe A. Arbeitsberichte 161/II, 195–218. Berlin: Akademie der Wissenschaften der DDR. Zentralinstitut für Sprachwissenschaft. Koivulehto Jorma 1988: Lapin ja itämerensuomen suhteesta. Ieur. -Tr-yhtymän korvautuminen lainoissa. – Virittäjä 92, 26–51. Koivulehto Jorma 1989: Ehkä ja ehto, yskä ja ystävä. – Journal de la Société Finno-Ougrienne 82, 171–92. Koivulehto Jorma 1990a: Frühe indogermanisch-uralische Sprachkontakte. – Uralo-Indogermanica. Балто-славянские языки и проблема урало-индоевропейских связей. Материалы 3-ей балто-славянской конференции, 18–22 июня 1990. г. Часть II, 3–9. Москва: Институт славяноведения и балканистики АН СССР. Koivulehto Jorma 1990b: Zu den ältesten Kontakten zwischen Ostseefinnisch und Balto-Slavisch. Kommentar zum Vortrag von Tiit-Rein Viitso. – Itämerensuomalaiset kielikontaktit. Itämerensuomalainen symposium 7. kansainvälisessä fenno-ugristikongressissa Debrecenissä 27.8. – 1.9.1990, 148–53. Helsinki: Valtion Painatuskeskus. Koivulehto Jorma 1991: Uralische Evidenz für die Laryngaltheorie. Österreichische Akademie der Wissenschaften. Philosophisch-historische Klasse. Sitzungsberichte, 566. Band. Veröffentlichungen der Kommission für Linguistik und Kommunikationsforschung Nr. 24. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften. Koivulehto Jorma 1992: Der Typus palje’(Blase)balg’, turve ‘Torf’ unter den Lehnwörtern des Ostseefinnischen. – Journal de la Société Finno-Ougrienne 84, 163–90. Koivulehto Jorma 1993: Zur Etymologie von fi. susi, tosi und kesi: eine Entgegnung – Linguistica Uralica 29, 21–37. Koivulehto Jorma 1994: Ein zeitgemäßes Nachschlagewerk für germanische Lehnwörter. – Finnisch-Ugrische Forschungen 52, 220–34. Koivulehto Jorma 1998: Kiire ’päälaki’ ja muuta etymologista rajankäyntiä. – Oekee-ta asjao. Commentationes Fenno-Ugricae in honorem Seppo Suhonen sexagenarii. Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 228, 235–46. Koivulehto Jorma 1999: Verba mutuata. Quae vestigia antiquissimi cum Germanis aliisque Indo-Europaeis contactus in linguis Fennicis relinquerint. Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 237. Koivulehto Jorma 2000: Reflexe des ur baltischen *ā in baltischen Lehnwörtern des Ostseefinnischen. – Linguistica Baltica 8, 103–24. Koivulehto Jorma 2001a: The earliest contacts between Indo-European and Uralic speakers in the light of lexical loans. – Christian Carpelan, Asko Parpola, Petteri Koskikal- 116 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Naujausiasis senovės baltų ir finų kalbų kontaktų tyrimų penkiasdešimtmetis lio (eds.): Early Contacts between Uralic and Indo-European. Linguistic and Archaeological Considerations. Papers presented at an international symposium held at the Tvärminne Research Station of the University of Helsinki 8–10 January, 1999. Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 242, 235–63. Koivulehto Jorma 2001b: Päre­kö pärähtämisestä, turvako turisemisesta? – Tieteessä tapahtuu 5/2001, 48–51. Koivulehto Jorma 2006: Wie alt sind die Kontakte zwischen Finnisch-Ugrisch und Balto-Slavisch? – Juhani Nuorluoto (ed.): The Slavicization of the Russian North. Mechanisms and Chronology. Slavica Helsingiensia 27, 179–96. Kollerová Kateřina 2013: Baltofinské výpůjčky v baltských jazycích. Magisterská diplomová prace. Ústav jazykovědy a baltistiky, Filozofická fakulta, Masarykova Univerzita. Larsson Lars-Gunnar 1981a: Studier i de östersjöfinska språkens partitivbruk. Uppsala: Finsk-ugriska institutionen. Larsson Lars-Gunnar 1981b: Three Baltic loanwords in Fennic. Acta Universitatis Upsaliensis. Acta Societatis Linguisticae Upsaliensis, Nova series 3: 2. Uppsala: Almqvist & Wiksell International. Larsson Lars-Gunnar 1984a: The Rôle Of Baltic Influence In The Aspectual System Of Finnish. – C. De Groot, H. Tommola (eds.): Aspect Bound. A voyage into the realm of Germanic, Slavonic and Finno-Ugrian aspectology, 97–109. Dordrecht. Larsson Lars-Gunnar 1984b: Estnisch piim und finnisch piimä – ein baltisches Lehnwort? – Fenno-Ugrica Suecana 7, 129–40. Larsson Lars-Gunnar 2001: Baltic influence on Finnic languages. – The Circum-Baltic Languages. Typology and Contact. Volume I: Past and Present, 237–53. Amsterdam / Philadelphia: John Benjamins Publishing Company. Lidén Evald 1911: Baltisch-slavische worterklärungen. – Le Monde Oriental V, 197–204. A.-B. Uppsala: Akademiska Bokhandeln. Linde Paul van 1994: Zur Etymologie von hanka, hanko. – Linguistica Uralica 30, 255–8. Linde Paul van 2007: The Finnic vocabulary against the background of interference. Proefschrift ter verkrijging van het doctoraat in de Letteren aan de Rijksuniversiteit Groningen op gezag van de Rector Magnificus, dr. F. Zwarts, in het openbaar te verdedigen op donderdag 25 oktober 2007 om 14.45 uur. Groningen. Liukkonen Kari 1973: Lisiä balttilais-suomalaisten lainasanasuhteiden tutkimiseen. – Virittäjä 77, 17–32. Liukkonen Kari 1999: Baltisches im Finnischen. MSFOu 235. Helsinki. Loorits Oskar 1929: Mõningad läti laensõnad eestis. – Eesti Keel VIII, 168–89. Straipsniai / Articles 117 SANTERI JUNTTILA Läglos – A. D. Kylstra Sirkka-Liisa Hahmo, Tette Hofstra, Osmo Nikkilä 1991–2012: Lexikon der älteren germanischen Lehnwörter in den ostseefinnischen Sprachen. Amsterdam – Atlanta: Rodopi. Matikainen Hanna 1962: Suomen kyyttö-sanan alkuperä. – Virittäjä 66, 37–47. Mikkola Jooseppi Julius 1934: Kaleva. – Kalevalaseuran vuosikirja 14, 106–10. Mägiste Julius 1923: Etümologiseerimiskatseid. – Eesti Keel 2, 33–39. Mägiste Julius 1927: Lmsm. keelte kuradimestikust. – Eesti Keel 6, 66–84. Mägiste Julius 1953: Zum fi. „harakka“ ‚Elster’ und seiner Sippe. – Ural-Altaische Jahrbücher 25, 296–99. Mägiste Julius 1959: Gibt es im Tscheremissischen baltische Lehnwörter? – Ural-Altaische Jahrbücher 31, 169–76. Mägiste Julius 1960–61: Ostseefinnische und wolgafinnische etymologische Betrachtungen II. Commentationes Balticae 8/9, 4. Mägiste Julius 1962: Äldre ryska lånord i estniskan, särskilt i det gamla estniska skriftspråket. Lunds Universitets Årsskrift. Avd. 1. Bd 55. Nr 1. Mägiste Julius 1966: Merjalaisten kansallisuusnimi ja merjalaisprobleemi. – Virittäjä 70, 114–20. Mägiste Julius 1977: Zu einigen vermeintlichen baltischen Lehnwörtern in den ostseefinnischen Sprachen. – Studies in Finno-Ugric Languages In Honor of Alo Raun. Indiana University Uralic and Altaic Series. Volume 131, 155–75. Nieminen Eino 1934: Der stammsauslaut der ins urfinnische entlehnten baltischen ā-feminina und die herkunftsfrage. – Finnisch-Ugrische Forschungen 22, 5–66. Nieminen Eino 1940: Itämerensuomalaisten ja balttilaisten kielten välisten kosketusten tutkimuksesta. – Virittäjä 44, 376–84. Nieminen Eino 1944: Jääri ja vuona sanojen oletetuista balttilaisista vastineista. – Virittäjä 48, 24–31. Nieminen Eino 1953: Ein Beitrag zu der ostslawischen und ostseefinnischen Badeterminologie. – Lingua Posnaniensis 4, 211–28. Nieminen Eino 1955: Die baltischen und ostseefinnischen Ausdrücke für Segel. – Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen. Neue Folge, 72. Band, 128–60. Nieminen Eino 1956: Über einige Eigenschaften der baltischen Sprache, die sich in den ältesten Lehnwörtern der ostseefinnischen Sprachen abspiegelt. Vortrag, gehalten am 9. XI. 1956 – Sitzungsberichte der Finnischen Akademie der Wissenschaften 1956, 185–206. 118 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Naujausias senovės baltų ir finų kalbų kontaktų tyrimų penkiasdešimtmetis Nieminen Eino 1959: Beiträge zu den baltisch-ostseefinnischen Berührungen. – Rakstu krājums. Veltījums akadēmiķim profesoram Dr. Jānim Endzelīnam viņa 85 dzīves un 65 darba gadu atcerei, 201–10. Rīgā: Latvijas PSR Zinātņu Akadēmijas izdevniecība. Nieminen Eino 1963a: Ausdrücke für Bau-, Arbeits- und Nutzhölzer fremden Ursprungs im Finnischen – Zeitschrift für slavische Philologie 31, 233–41. Nieminen Eino 1963b: Finnisch sii. – Lietuvių kalbotyros klausimai 6, 177–82. Nilsson Torbjörn 1996: Is Balto-Finnic kypärä ‘helm, casque’ really a loanword from Baltic, or is it indigenous? – Word, volume 47, number 2, 185–91. Nirvi Ruben 1964: Sanoja ja käyttäytymistä. Sanahistoriallisia tutkimuksia II. Suomi 111: 1. Helsinki: Suomalaisen kirjallisuuden Seura. Nuutinen Olli 1987a: Balttilaisten lainojen substituutiotapauksia. – Virittäjä 91, 52–63. Nuutinen Olli 1987b: Kalannimi seipi – Fennistica festiva in honorem Göran Karlsson septuagenarii. Fennistica 9, 107–15. Nuutinen Olli 1989: Satakunnan synty ja Kainuun kato – Virittäjä 93, 11–49. Nuutinen Olli 1992: Pälvi – balttilainen laina – Virittäjä 96, 403–06. Närhi Eeva Maria 1960: Tienviittaa merkitsevistä sanoista rasti, tikka ja osviitta. – Sananjalka 2, 62–77. Ojansuu Heikki 1921: Lisiä suomalais-balttilaisiin kosketuksiin. Vähäisiä kirjelmiä 59. Orrman Jaakko 1993: Mahdollisia balttilaisia etymologioita: haitta, huttu, rovio. – Virittäjä 97, 99–101. Parpola Asko 2012: Formation of the Indo-European and Uralic (Finno-Ugric) language families in the light of archaeology: Revised and integrated ’total’ correlations. – Riho Grünthal, Petri Kallio (eds.): A Linguistic Map of Prehistoric Northern Europe. Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 266, 119–84. Posti Lauri 1946: Etymologisia huomioita. – Virittäjä 50, 385–86. Posti Lauri 1953–54: From Pre-Finnic to Late Proto-Finnic. – Finnisch-Ugrische Forschungen 31, 1–91. Posti Lauri 1969: Siikanen sinun nimesi – Juhlakirja Paavo Siron täyttäessä 60 vuotta 2. 8. 1969. Suomen kielen laitoksen julkaisuja 1. Acta Universitatis Tamperensis ser. A vol. 26, 146–48. Posti Lauri 1970: Reen kausta – Virittäjä 74, 165–7. Posti Lauri 1972: Vehmaro ja kysymys itämerensuomalaisen vetohärkäkulttuurin iästä – Kotiseutu 1972, 153–6. Posti Lauri 1977: Some new contributions to the stock of Baltic loanwords in Finnic languages – Baltistica 13, 263–70. Straipsniai / Articles 119 SANTERI JUNTTILA Ritter Ralf-Peter 1977: Zur Frage der finnischen Evidenz für die Sievers’sche Regel im Germanischen. – Die Sprache 23, 171–9. Ritter Ralf-Peter 1993: Studien zu den ältesten germanischen Entlehnungen im Ostsee-finnischen. Opuscula Fenno-ugrica Gottingiensia V. Frankfurt am Main: Peter Lang, Rozwadowski Jan 1913: Kilka uwag do przedhistorycznych stosunków wschodniej Europy i praojczyzny indoeuropejskiej na podstawie nazw wod. – Rocznik Slawistyczny T. VI, 39–73. Saareste Albert 1923: Etümoloogilised märkused III. – Eesti Keel 2, 10–15. Saarikivi Janne 2004: Is there Palaeo-European substratum interference in western branches of Uralic? – Journal de la Société Finno-Ougrienne 90, 187–214. Saarikivi Janne 2007: On the Uralic substrate toponymy of Arkhangelsk region: Problems of research methodology and ethnohistorical interpretation. – Ritva Liisa Pitkänen, Janne Saarikivi (eds.): Borrowing of Place Names in the Uralian Languages. Onomastica Uralica 4, 45–109. Debrecen – Helsinki. Saarikivi Janne, Lavento Mika 2012: Linguistics and Archaeology: A Critical View of an Interdisciplinary Approach with Reference to the Prehistory of Northern Scandinavia. – Charlotte Damm & Janne Saarikivi (eds.): Networks, Interaction and Emerging Identities in Fennoscandia and Beyond: Papers from the conference held in Tromsø, Norway, October 13–16 2009. Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 265, 177–217 Sabaliauskas Algirdas 1963: Baltų ir Pabaltijo suomių kalbų santykiai. – Lietuvių kalbotyros klausimai 6, 109–36. Salmela Alfred 1965: Suomen muha ja muhi. – Virittäjä 69, 289–91. Sammallahti Pekka 1977: Suomalaisten esihistorian kysymyksiä. – Virittäjä 81, 119–36. Sammallahti Pekka 1998: The Saami Languages. An introduction. Kárášjohka: Davvi Girji. Skardžius Pranas 1957: Zum Wandel ai, ei > ie im Litauischen.– Zeitschrift für slavische Philologie 26, 375–82. SKES – Suomen kielen etymologinen sanakirja 1–7. Helsinki: Suomalais-Ugrilainen Seura, 1955–1979. Sköld Tryggve 1982: Finnish valjaat ‘harness’ a Baltic loanword. – Fenno-Ugrica Suecana 5, 292–304. SSA – Suomen sanojen alkuperä 1–3. Helsinki: Suomalaisen Kirjallisuuden Seura, 1992–2000. Suhonen Seppo 1988: Die baltischen Lehnwörter der finnisch-ugrischen Sprachen. – The Uralic Languages. Description, History and Foreign Influences, 596–615. Leiden – New York – Köbenhavn – Köln: E. J. Brill. 120 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Naujausias senovės baltų ir finų kalbų kontaktų tyrimų penkiasdešimtmetis Suhonen Seppo 1989: Baltische und slavische Etymologien. – Journal de la Société Finno-Ougrienne 82, 211–21. Terent’ev V. 1990: Corrections to the “Suomen kielen etymologinen sanakirja” concerning the Germanic, Baltic and Slavic Loanwords – Uralo-Indogermanica. Балто-славянские языки и проблема урало-индоевропейских связей. Материалы 3-ей балто-славянской конференции, 18–22 июня 1990. г. Часть II, 30–32. Москва: Институт славяноведения и балканистики АН СССР. Thomsen Vilhelm 1869: Den gotiske sproglasses indflydelse på den finske. En sproghistorisk undersøgelse. København: Den Gyldendalske boghandel. TK – Zigmas Zinkevičius, Aleksiejus Luchtanas, Gintautas Česnys. Tautos kilmė. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 2006. Toivonen Yrjö Henrik 1955: Sana sanasta, kaksi parhaasta. Porvoo: WSOY. Toporov 1990 – В. Н. Топоров: О характере древнейших балто-финноугорских контактов по материалам гидронимии. – Uralo-Indogermanica. Балто-славянские языки и проблема урало-индоевропейских связей. Материалы 3-ей балто-славянской конференции, 18–22 июня 1990. г. Часть I, 101–07. Москва: Институт славяноведения и балканистики АН СССР. Toporov, Trubačev 1962 – В. Н. Топоров, И. О. Н. Трубачев: Лингвистический анализ гидронимов верхнего Поднепровья. Москва: Издательство Академии Наук СССР. Uibo Udo 2007: Etümoloogilisi märkmeid (III). – Keel ja Kirjandus 50, 571–75. Uotila Eeva Elina 2000: Selected loans into Finnish and Baltic-Finnic (and some aspects of Finnish grammar). A memorial volume published on the 60th anniversary of her birth. Napoli: Istituto Universitario Orientale. Vaba Lembit 1983: Baltische Lehnwörter der Wolga-Sprachen im Lichte neuerer Forschungsergebnisse. – Советское финно-угроведение 19, 138–45. Vaba Lembit 1989: Balti laenud läänemeresoome maastikusõnavaras. – Keel ja Kirjandus 32, 138–41 ja 206–18. Vaba Lembit 1990a: Die baltischen Sonderentlehnungen in den ostseefinnischen Sprachen. – Itämerensuomalaiset kielikontaktit. Itämerensuomalainen symposium 7. kansainvälisessä fenno-ugristikongressissa Debrecenissä 27.8. – 1.9.1990, 125–39. Helsinki: Valtion Painatuskeskus, Vaba Lembit 1990b: Gibt es ein baltisches Fragment im estnischen Wortschatz der Waldimkerei? – Linguistica Uralica 26, 173–9. Vaba Lembit 1992a: Käblik on ahjulind! – Keel ja Kirjandus 35, 459–62. Vaba Lembit 1992b: A. D. Kylstra, Sirkka-Liisa Hahmo, Tette Hofstra, Osmo Nikkilä, Lexikon der älteren germanischen Lehnwörter in den ostseefinnischen Sprachen. – Linguistica Uralica 28, 219–23. Straipsniai / Articles 121 SANTERI JUNTTILA Vaba Lembit 1992c: Eesti kalatõkkenimetus näri ja balti *ē läänemeresoome substituutidest. – Keel ja Kirjandus 35, 726–7. Vaba Lembit 1994: Zu den baltischen m-Deverbalen in den ostseefinnischen Sprachen. – Linguistica Uralica 30, 241–7. Vaba Lembit 1996a: Über die baltische Herkunft von est. ihne, ihnus und die Substitution von balt. *kš. – Linguistica Uralica 32, 161–3. Vaba Lembit 1996b: Über die baltische Herkunft von est. rühm und seinen ostseefinnischen Entsprechungen. – Linguistica Uralica 32, 241–2. Vaba Lembit 1997a: Uurimusi läti-eesti keelesuhetest. Tallinn – Tampere. Vaba Lembit 1997b: Über die baltische Herkunft von est. hürn. – Linguistica Uralica 33, 1–3. Vaba Lembit 1997c: Ergänzungen zur Substitution des baltischen wortanlautenden *st. – Linguistica Uralica 33, 177–80. Vaba Lembit 1997d: Über die baltische Herkunft des ostseefinnischen rampa-Stammes. – Linguistica Uralica 33, 281–3. Vaba Lembit 1997e: Ostseefinnisches meri ‘Meer’ - doch ein baltisches Lehnwort – Finnisch-ugrische Sprachen in Kontakt. Vorträge des Symposiums aus Anlaß des 30-jährigen Bestehens der Finnougristik an der Rijksuniversiteit Groningen, November 1996. Maastricht: Shaker 1997, 225–231. Vaba Lembit 1998: Die Rolle des altpreussischen Sprachmaterials in etymologischen Untersuchungen ostseefinnischer Baltismen. – Wojciech Smoczyński (ed.): Colloquium Pruthenicum secundum. Papers from the Second International Conference on Old Prussian held in Mogilany near Kraków, October 3rd–6th, 1996, 177–85. Kraków: Universitas. Vaba Lembit 2006: Über Probleme bei der Erforschung der ostseefinnisch-lettischen lexikalischen Beziehungen. – Proceedings of the 4th International Congress of Dialectologists and Geolinguists, 490–9. Rīga. Vaba Lembit 2011a: Balti laenude uurimine avab meie kauget minevikku. – Keel ja Kirjandus 54, 734–63. Vaba Lembit 2011b: Language contacts between Baltic and Finnic languages – an exhausted issue in linguistic research? – Congressus XI. Internationalis Fenno-Ugristarum Piliscsaba, 9–14. VIII. 2010. Pars VI. Dissertationes symposium ad linguisticam, 44–52. Piliscsaba. Vaba Lembit 2012: Vagel: kas etümoloogiline umbsõlm? – Keel ja Kirjandus 55, 202–10. Vahros Igor 1966: Zur Geschichte und Folklore der grossrussischen Sauna. FF Communications N:o 197. Helsinki: Suomalainen Tiedeakatemia. 122 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Naujausias senovės baltų ir finų kalbų kontaktų tyrimų penkiasdešimtmetis Vanagas Aleksandras 1966: Suomiški vietovardžiai Lietuvoje. – Mokslas ir gyvenimas 1966: 4, 28–29. Vasmer Max 1920: Indo-Germaani laensõnad Eesti keeles. – Eesti Kirjandus 14, 343–46. Vasmer Max 1934: Beiträge zur historischen Völkerkunde Osteuropas II. Die ehemalige Ausbreitung der Westfinnen in den heutigen slavischen Ländern. Berlin: Verlag der Akademie der Wissenschaften. Venckutė Regina 2001: Kari Liukkonen, Baltisches im Finnischen. – Baltistica 36, 125–30. Venckutė Regina 2002: E. E. Uotila, Selected Loans into Finnish and Baltic-Finnic. – Baltistica 37, 172–77. Vilkkuna Kustaa 1971: Die Pfluggeräte Finnlands. – Studia Fennica 16, 5–178. Wichmann Yrjö 1911: Zur geschichte der finnisch-ugrischen anlautenden affrikaten, bes. im ungarischen und im finnischen. – Finnisch-Ugrische Forschungen 11, 173–290. Wiklund Karl Bernhard 1904: En finsk metates i lånord. – Nordiska studier tillegnade Adolf Noreen på hans 50-årsdag den 13 mars 1904, 153–67. Uppsala: K. W. Appelbergs Boktryckeri. Zinkevičius Zigmas 1984: Lietuvių kalbos istorija I. Lietuvių kalbos kilmė. Vilnius: Mokslas. Zinkevičius Zigmas 2005: Lietuvių tautos kilmė. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. The Latest Fifty Years of Studies into the Prehistoric Contacts between Baltic and Finnic S U M M A R Y In terms of Finnic loanwords in Baltic and Baltic loanwords in Finnic, the main conclusion of Sabaliauskas is still valid: the oldest Baltic borrowings have reached the Proto-Finnic stage, whereas all Finnic borrowings in Baltic languages are much more recent. However, several loanword etymologies presented by him have been proven erroneous, and many new etymologies have been presented. Therefore, some claims, which still occur in recent Lithuanian-language literature on cultural history, have become obsolete. The development of linguistic typology and increasing knowledge of the structures of languages have globally enabled evaluation of the grammatical similarities between Baltic and Finnic languages in a way that was not possible ever before. Some shared features mentioned by Sabaliauskas have been shown to be accidental, but some others are still being considered contact-induced. Straipsniai / Articles 123 SANTERI JUNTTILA The most substantial part of Sabaliauskas paper, dealing with the prehistoric context of the contacts, has become obsolete for two reasons, which have not reached the Lithuanian or Baltologic discussion so far. Firstly, the etymological studies of Jorma Koivulehto since the 1970’s have revolutionized our understanding of the relative chronology of prehistoric contacts between Uralic and Indo-European languages. Secondly, the 20th century practice of equating language, archaeological culture and genetic (“racial”) features in the past has proven to be very problematic. Instead of Sabaliauskas’ Neolithic dating, the Bronze Age seems a more likely context for the Baltic-Finnic contacts. Įteikta 2014 m. spalio 26 d. SANTERI JUNTTILA Helsinkio universiteto Suomių kalbos, finų-ugrų ir skandinavų kalbų ir literatūrų institutas Lepiku 8–4, 51007 Tartu, Estija [email protected] 124 Acta Linguistica Lithuanica LXXI