Klaidingas kai kurių tikrinių ir bendrinių žodžių (terminų) vartojimas

ZIGMAS ZINKEVIČIUS Akademik emeritus Oblasti vědeckého výzkumu: baltistika, dějiny litevského jazyka, dialektologie, onomastika. NESPRÁVNÉ UŽÍVÁNÍ NĚKTERÝCH VLASTNÍCH A OBECNÝCH SLOV (TERMÍNŮ) Přehled začneme historickým názvem naší vlasti Litevské velkoknížectví (knížectví), zkráceně LDK, jehož užíváním máme na mysli dobu Mindaugase, Gediminase a Vytautase, kdy Litva byla ještě zcela samostatným státem, a nikoli podřízena jinému státu – Polsku, jak tomu bylo později, zejména po lublinské unii. Stát Mindaugase a Vytautase se v pramenech nazývá království a jeho panovníci králi. Nazývat tento stát knížectvím nebo knížectvím (byť velkým) znamená jeho ponižování a zároveň i zkreslování dějin. Nejčastěji to dělají Poláci (dokonce i historici), kteří se snaží ukázat Litvu jako bezvýznamný stát, ačkoli tehdy ovládala větší území než Polsko – tato území se postupem času rozkládala od Baltu až k Černému moři. Je třeba zdůraznit, že Litva tehdy byla ještě zcela samostatná a nikomu podřízená. Obyvatelé Litvy se odedávna nazývali Litevci. Existovalo také označení lietuvininkai nebo lietuv(i)nykai, které se v novější době začalo používat pro obyvatele Malé (Pruské) Litvy – etnické Litevce – přistěhovavší se z Východního Pruska, části Litvy ovládané Němci. V našem tisku se však názvy malolitevských obyvatel a všech Litevců často zaměňují, a to by se stávat nemělo. Obě označení nelze směšovat. Místo Litevci se někdy říká Litevčík, přičemž se tomuto slovu přisuzuje zdrobnělý význam s nádechem pohrdání. Jenže Litevčík mělo odedávna jiný význam – syn etnického Litevce (nikoli občana Litvy). Právě v tomto významu je třeba toto slovo užívat, nikoli mu přisuzovat význam vymyšlený nepřáteli Litvy. Název Aukštaitové (Aukštaitija – nové slovo)⟧ má více než jeden význam: jazykovědci (dialektologové jej užívají jako název nářečí) mu rozumějí jedním způsobem, archeologové jiným. Proto je v případě potřeby a v zájmu předcházení nedorozuměním vhodné uvést, v jakém významu jej užíváme, tím spíše, že na tom závisí velikost území označovaného tímto názvem. Ve starověku měl tento název fyzickogeografický význam a nesouvisel s nářečím ani s etnografickými rysy lidí. To jasně Įžvalgos / Insights 253 ZIGMAS ZINKEVIČIUS jak vyplývá z dopisu litevského panovníka Vytautase Velikého císaři Zikmundovi, napsaného 11. března 1420. V tomto dopise Vytautas přisuzuje Aukštaitům horní část Litvy (tedy vyvýšeniny v okolí Vilniusu a Ašmeny), zatímco Žemaitům dolní část (tedy nížiny střední Litvy v povodí Nevėžisu). Fyziografický význam názvům Aukštaičiai a Žemaičiai přisuzovali také kronikáři Řádu německých rytířů, kteří je překládali do němčiny a latiny jako horní (ležící ve vyvýšené poloze) a dolní (v nížině) části Litvy. Ani Vytautas, ani kronikáři Řádu německých rytířů nemohli Žemaitům říkat Litevci z oblasti, kde se dnes mluví žemaitským nářečím, protože tam tehdy žili Kuršové. Je třeba zdůraznit, že Aukštaitové i Žemaitové jsou v pramenech považováni za tytéž Litevce, kteří mluvili týmž litevským jazykem. O jazykových rozdílech se v pramenech vůbec nehovoří. Tehdy byly ještě nezřetelné. Současné žemaitské nářečí vzniklo později. Rozhodující vliv na jeho vznik měl kuršský substrát. V jeho důsledku se žemaitské nářečí nejen výrazně odlišilo od ostatních nářečí litevského jazyka, ale sami Žemaitové také zdědili mnoho povahových rysů typických pro Kurše (vytrvalost aj.). Tyto vlastnosti se postupem času rozvíjely a vzdalovaly Žemaitské od ostatních Litevců. Nakonec je to přivedlo k projevům vědomí vlastní, od Litevců odlišné etnicity. S ohledem na to vše je třeba slova aukštaitové a žemaitové používat obezřetně. V minulosti totiž znamenala něco jiného, než co jimi označujeme dnes. Pokud to nebudeme respektovat, můžeme se navzájem mást a nerozumět si. Především mějme vždy na paměti, že označení Žemait je v současné oblasti tohoto nářečí přejaté. Užívání názvu Žemaitové (Žemaitija, stejně jako Aukštaitija, je nové slovo) komplikuje také skutečnost, že v 17. století se názvem žemaitský jazyk označovala jedna z tehdejších psaných variant litevského jazyka, užívaná v náboženské literatuře žemaitské diecéze. S dnešním žemaitským nářečím neměly nic společného a vycházely z nížinné středolitevské aukštaitské oblasti (povodí Nevėžisu). Vše, co bylo řečeno, vytvořilo podmínky pro vznik různých chápání slova Žemait, vyvolalo mnoho sporů a dokonce, jak již bylo zmíněno, vedlo k tomu, že Žemaitové byli považováni za samostatnou etnickou jednotku. Proto musíme toto slovo používat velmi obezřetně, abychom do jednoho celku nesmíchali různé jazykové jednotky, které se jím v minulosti označovaly – aukštaitskou a žemaitskou. Obezřetně používejme také etnonymum Aiščiai. Nesmíme přehlížet skutečnost, že Tacitus tímto jménem označoval baltský kmen, který stejně jako Prusové patřil k západním Baltům (termín jazykovědců); jejich jazyk se od litevštiny velmi lišil a nelze jej s ní ztotožňovat. Později se slovo aisčiai začalo používat pro označení všech Baltů (Kazimieras Jaunius, Kazimieras Būga aj.). Jde o nový, rozšířený význam tohoto slova. 254 Acta Linguistica Lithuanica LXXII Chybné užívání některých vlastních a obecných slov (termínů) To vše je třeba mít na paměti, když toto slovo užíváme. Jinak bychom historický západobaltský kmen uměle a bezvýhradně proměnili v Litevce. Název kraje Suvalkija vznikl tehdy, když byla zřízena Suvalská gubernie. Dříve takový název neexistoval, přestože se někdy chybně hovoří o Suvalkiji jako o velmi starém názvu. To bychom neměli dělat. V meziválečném období se rádo psalo a hovořilo o suvalckém nářečí, které prý dalo vzniknout litevskému spisovnému jazyku. Suvalcké nářečí ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Litevský spisovný jazyk (zejména psaný) byl převzat z Malé (Pruské) Litvy a přizpůsoben potřebám Velké Litvy. Tuto práci vykonali jazykovědci, především Jonas Jablonskis, právem nazývaný otcem litevského spisovného jazyka. Vedle názvu Suvalkija se zhruba ve stejném významu užívá také název Sūduva. Ve skutečnosti Sūduva byl jeden ze západobaltských kmenů (termín jazykovědců), který patřil do svazu jotvingských kmenů, a tudíž měl k Litevcům poměrně daleko; není třeba jej s Litevci bezvýhradně ztotožňovat. Současní obyvatelé někdejšího kraje Sūduva se nazývají Sūduviai. Toto jméno zřejmě zdědili po skutečných (starověkých) Sūduvijcích. O tom, nakolik jsou současní Sūduviai svým původem spjati se starou Sūduvou, se vedou spory. Ať tak či onak, neměli bychom je zcela ztotožňovat se skutečnými (starověkými) Sūduvijci, kteří se jazykově značně lišili od Litevců. Bohužel se to často dělá. V jihovýchodní Litvě se mluví dzūkštinou. Název je odvozen od výslovnosti afrikáty dz namísto spisovného dž, tedy od dzūkování. Dzūkuje se však nejen na území tohoto nářečí, ale mnohem šířeji. Dříve se rozlišovali západní (skuteční) a východní (vilňanští) Dzūkové. Takto chápaní východní Dzūkové jsou však ve skutečnosti východní aukštaitové vilňanští, nikoli západní (jako skuteční Dzūkové), jen trochu (někteří více, jiní méně) dzūkují. Takzvaní východní Dzūkové se od skutečných Dzūků velmi liší, a proto nemohou tvořit stejné nářečí. Z tohoto důvodu se upustilo od toho, aby dzūkování bylo považováno za rozlišovací kritérium nářečí. V tisku a hovorové řeči se to však často nerespektuje a každý, kdo alespoň trochu dzūkuje, je považován za Dzūka. To vede ke zmatkům. Při užívání slova Dzūkas je tedy třeba být obezřetný. Našimi východními sousedy jsou Bělorusové. Jejich stát je nový. Ve starověku (v době Mindaugase a Vytautase) takový stát ještě neexistoval. Podnětem ke vzniku názvu bylo oblastní pojmenování staré (kyjevské) Rusi Bílá Rus (nikoli Rusko, toto označení se tehdy ještě nepoužívalo). Název Baltarusija (z bílá + Rusko, nikoli Rusia) byl za bolševické vlády v Litvě velmi propagován, samozřejmě kvůli ruským imperialistickým ambicím. Sami Bělorusové svůj stát nazývají Беларусь (z „Bílá Rus“, nikoli „Bílá Rusko“). Tímto názvem jim nyní začali říkat i Rusové. My se však z neznámého důvodu pevně držíme sovětského názvu Baltarusija (s –Rusko!), historicky Įžvalgos / Insights 255 ZIGMAS ZINKEVIČIUS chybného. Stali jsme se tedy, jak by řekl lid, „svatějšími než papež“. Bylo by načase zamyslet se, čím tento sovětismus nahradit, abychom už neuráželi své sousedy tím, že název jejich země odvozujeme od Ruska. Názvy vzdálenějších zemí, s nimiž Litva nesousedí, jsme nepřevzali přímo, nýbrž prostřednictvím zprostředkujících jazyků. Typickým příkladem jsou čigonai. V současnosti je patrná tendence nahrazovat slovo čigonas vlastním označením Romů romas. Takové a podobné plošné změny nelze schvalovat, neboť bychom v takovém případě museli Němce nazývat doičiai, Estonce podle Lotyšů igau­niais a tak dále. V jednotlivých případech můžeme samozřejmě v případě potřeby současná vlastní označení užívat, je však třeba činit tak obezřetně. Zde byly probrány pouze názvy, které chybně užívá mnoho lidí. Příležitostné omyly jednotlivců byly ponechány stranou, neboť je nelze ani všechny shromáždit, natož systematicky prozkoumat. Neřeší se ani problém označování obyvatel Vilniuského kraje (Vilnija), protože je složitý a silně politizovaný. To je téma samostatné studie. Totéž platí o zaměňování názvů Rusijos ir Rusios, rusų ir rusakalbių asmenų, k němuž dochází i v jazyce historiků. Doručeno 18. května 2015. ZIGMAS ZINKEVIČIUS Justiniškių 41-24, LT-05127 Vilnius, Lietuva [email protected] 256 Acta Linguistica Lithuanica LXXII