Birutė Vanagienė. „Šiaurės vakarų žemaičių žodynas: Ylakių, Lenkimų, Mosėdžio, Skuodo, Šačių apylinkių šnektos“

JŪRATĖ LUBIENĖ Klaipėdská univerzita Oblasti vědeckého výzkumu: lexikologie, etnolingvistika, dialektologie, geolingvistika. BIRUTĖ VANAGIENĖ SLOVNÍK SEVEROZÁPADNÍCH ŽEMAITSKÝCH NÁŘEČÍ: MLUVY Z OKOLÍ YLAKIŲ, LENKIMŲ, MOSĖDŽIA, SKUODA A ŠAČIŲ Vilnius: Institut litevského jazyka Sv. 1, 2014, 486 s., ISBN 978-609-411-142-6 Sv. 2, 2015, 502 s., ISBN 978-609-411-166-2 Nedávno vyšel další, třetí1, rozsáhlý a dlouho připravovaný slovník žemaitského nářečí – Slovník severozápadních žemaitských nářečí: mluvy z okolí Ylakių, Lenkimų, Mosėdžia, Skuoda a Šačių Birutė Vanagienė (Vilnius: Institut litevského jazyka, 2014 [sv. 1], 2015 [sv. 2])2. Dějiny slovníků nejen žemaitských, ale litevských nářečí vůbec začínají Slovníkem nářečí severovýchodních dünininků (Vilnius: Mokslas, 1976), který před čtyřmi desetiletími sestavil lingvista Vytautas Vitkauskas, rodák z Kuršėnů. Tento slovník byl po pětatřicet let jediným slovníkem věnovaným žemaitskému nářečí, přesněji části mluvy jižních žemaitských varnišků. Prvním, kdo zamýšlel napsat slovník nářečí, byl jiný Žemaitijec – badatel rodné mluvy severních žemaitských kretingišků Juozas Aleksandravičius. Jeho Slovník kretingiského nářečí, který psal dlouho a s přestávkami (sestavily prof. dr. Danguolė Mikulėnienė a doc. dr. Daiva Vaišnienė, Vilnius: Institut litevského jazyka, 2011), byl z iniciativy a díky úsilí pracovníků Institutu litevského jazyka připraven k tisku a vydán teprve před pěti lety. Juozas Aleksandravičius sbíral materiál především v nářečních bodech kretingišků na severozápadě, zatímco recenzovaný 1 Vyšel také menší Slovník lietuvininských nářečí. Sestavily: Žaneta Jokužytė, Loreta Liutkutė, Virginija Veiverienė. Vilnius: Eugrimas, 2014. 2 Dále se v textu slovník označuje zkráceně, bez uvedení jeho podtitulu. Recenzijos / Reviews 355 JŪRATĖ LUBIENĖ autorka slovníku Birutė Vanagienė – především z nářečních lokalit severozápadní části oblasti telšských Žemaitů, jak uvádí podtitul slovníku: okolí Ylakiů, Lenkimů, Mosėdise, Skuodasu a Šačių. Je pravda, že menší část okolí Lenkimů a Mosėdise, kterou Vanagienė zkoumala, náleží k severním Žemaitům z oblasti Kretingy, a oba slovníky se tak symbolicky stýkají z hlediska zkoumaného území, harmonicky se doplňují a odhalují obraz lexika části severních Žemaitů z oblasti Telšů a Kretingy přibližně od druhé poloviny 20. století do jeho konce. Oba slovníky mají podobnou strukturu: o jejich závěrečnou přípravu k tisku se nestarali sami autoři, a proto jsou na začátku publikací zařazeny úvodní studie, které seznamují s životopisy autorů a redakčními pracemi. Z úvodní studie prof. habil. dr. Giedriause Subačiuse Slovník Birutė Rokaitė-Vanagienė a další práce se dozvídáme, že lexikografka shromažďovala materiál po dobu přibližně tří desetiletí (1960–1990), když při různých příležitostech jezdila do rodného Mosėdise. Později se rozhodla doplnit dosavadní materiál údaji z mnohem rozsáhlejší oblasti zahrnující nejzazší severozápadní kout Litvy, jak uvedla autorka další úvodní studie Mikulėnienė, z více než 80 obydlených míst. Záměr shromažďovat materiál z rozsáhlého území se Vanagienė podařilo uskutečnit uspořádáním osmi dialektologických expedic (1989–1996), během nichž jí se sběrem slov pomáhali mladí nadšení filologové – studenti a kolegové. Subačius při přehledu různých lingvistických prací Vanagienė a uvedení jejich bibliografie velmi názorně ukazuje její vynikající odbornou průpravu, která jí umožnila bezchybně zaznamenávat a systematicky interpretovat fakta rodného nářečí. Při shromažďování materiálu se autorka slovníku „snažila dotazovat co nejstarších obyvatel každé lokality a těšilo ji, když získala nářeční údaje od lidí narozených v 19. století“ (s. XI). Lexikografka tedy shromažďovala lexikální údaje v souladu s tradičním předpokladem, že nejcennější jsou v nářečí staré formy; zároveň však sbírala a do slovníku zařazovala veškeré zaznamenané lexikum, a proto výkladový Slovník severozápadních Žemaitů patří k typu úplných slovníků (na rozdíl například od prvního Slovníku nářečí severovýchodních ūnininků). Oba autoři úvodních studií – Mikulėnienė i Subačius – píší o osobnosti Vanagienė stručně, ale velmi vřele: zdůrazňují její mimořádnou pracovitost, pečlivost, odpovědnost a lásku k rodnému kraji, lidem a samozřejmě k jazyku. Mikulėnienė, která řídila veškeré redakční práce na Slovníku severozápadních Žemaitů, v krátkém textu Cesta slovníku (jím začíná první svazek publikace) představuje hlavní momenty zpracování materiálu; uvádí, že mnoho redakční práce vykonali profesionální Žemaité: redaktor doc. dr. Juozas Pabrėža spolu s autorkou slovníku upřesňoval uvádění slov, fonetickou transkripci a přízvukování; později text zdokonalovala zkušená redaktorka Aldona Kaluinienė. Takové skutečnosti jsou zárukou vysoké vědecké hodnoty slovníku. 356 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Birutė Vanagienė Slovník severozápadních Žemaitů: Nářečí okolí Ylakiů, Lenkimů, Mosėdise, Skuodasu a Šačių Po těchto velmi potřebných a informativních úvodních studiích následuje slovníkový text s tradiční strukturální částí. Tvoří jej Předmluva, Úvodní poznámky, Zkratky (ve druhém svazku je seznam zkratek zopakován) a samozřejmě hlavní část – působivý abecední slovníkový korpus, který ve dvou svazcích zabírá 988 stran. V obou svazcích je navíc vložena mapa (sestavila ji doktorandka Laura Geržotaitė); její potřebnost vede k závěru, že mapa by měla být povinnou součástí struktury každého nářečního slovníku. V úvodních poznámkách se, jak bývá v nářečních slovnících zvykem, seznamujeme s charakteristikami nářečí popisované oblasti: probírají se případy přízvukování, asimilace samohlásek, výslovnosti nosových samohlásek, krácení dlouhých samohlásek, změkčování souhlásek, směšování kmenů a užívání přípon, jakož i dvojného čísla, předložek a zájmen. Stručný popis nářečních rysů je určen spíše odborníkům; vzhledem k tomu, že slovník budou používat také praktici zabývající se jazykem (nářečím), bylo by možné uvítat poněkud podrobnější popis nářečí. Vysvětlení principů tvorby definic pomáhá orientovat se v tom, která slova nebo jejich varianty jsou uváděny jinak než v Slovníku litevského jazyka (LKŽė). Vědeckou hodnotu slovníku výrazně zvyšuje a jeho funkce rozšiřuje užití transkripce (její zjednodušené podoby) pro zápis ilustračních vět3. V úvodních poznámkách uvedená vysvětlení kolísání nedaržinské transkripce usnadňují používání slovníku. Pro mnohé vědecké výzkumy je důležité označování vět přepsaných ze zvukových záznamů zvláštním konvenčním znakem – hvězdičkou před větou (*). Heslová slova jsou uváděna v transponované podobě. Jak víme, transponování je také teoretickou interpretací toho či onoho jazykového jevu. Odbornost autorky a redaktorů umožnila provést tuto práci na velmi vysoké úrovni, tedy důsledně v souladu se zvolenými vědeckými zásadami. Některé případy možná podnítí odbornou diskusi (například interpretace některých přípon) nebo inspirují praktické řešení při zdokonalování nářečních slovníků (například výslovnost či nevýslovnost počátečního j, v a jeho zaznamenávání či nezaznamenávání; srov. ašoklis I 27 a [v]ašas II 419, érmija I 157 a jéibė I 235, varaplānas II 410). Bezesporu největší hodnotou publikace je samotný slovníkový korpus, který především dokládá obrovské množství a rozmanitost slov užívaných dříve i dnes severozápadními Žemaity. Vedle široce rozšířených žemaitských výrazů, které mnozí znají (např. čyru­lis ‚skřivan‘ I 62, kastinys / kāstinis ‚máslo‘4 z našlehané, ohřáté smetany‘ I 150, 3 Tato praxe se neujala ve všech nářečních slovnících; například ilustrační věty nejsou transkribovány ve Slovníku kraje Daukšiai Vita Labučia (Vilnius: Alma littera, 2002). 4 Srov. definici uvedenou v elektronickém Slovníku současného litevského jazyka: ‚takové žemaitské jídlo z našlehané ohřáté smetany‘. Recenzijos / Reviews 357 JŪRATĖ LUBIENĖ kniuisís ‘komár’ I5 178, kūlis ‘kámen’ I 193), kterých, dá se říci, je jakožto svého druhu kulturního kódu žemaitské identity ve slovníku obzvlášť mnoho; hojná jsou také nářeční slova s užším či velmi úzkým rozšířením a méně častým či velmi vzácným užíváním. Při četbě slovníku upoutá lexikologovu pozornost především mimořádně rozsáhlá vrstva lexikálních a sémantických nářečních slov, svědčící o svébytnosti žemaitského lexika. Za zmínku stojí, že se zde vyskytuje nemálo slov či významů nezaznamenaných v LKŽe, např.: batėlis ‘okrasná, velmi jedovatá léčivá rostlina, oměj’ I 51, biednelė ‘nekvalitní kaše bez mléka’ I 59, bimberis ‘kořen ocasu, kostrč’ I 62, blābė ‘ukecaná žena’ I 65, blēzgatas ‘žvanil’ I 67, bumbulėlis ‘ušní chrupavka, houba’ I 81, didkulỹs ‘sukničkář, záletník’ I 119, drēženos ‘kousky a zbytky masa’ I 120, droby nėlės ‘sloupky s osnovou, okénka’ I 120, eirōnas ‘mečík’ I 153, gaidēlis ‘větrná korouhvička ve tvaru koníka’ I 163, gáuras ‘třapec’ I 163, gliōrgyne ‘zdeformovaná věc’ I 193, pakandà ‘žalobník’ II 8, pakendōkis, -ė ‘kdo je nevyvinutý, vytáhlý’ II 9, būzis ‘břicho malých dětí’ I 85, patatāšas ‘hřib, klouzek’ II 35, pažabōtai ‘uzda’ II 41, pelēlē ‘knedlík z bramborové kaše, který se dává dítěti’ II 45, prāmaišis, -ė ‘cizinec’ II 92, rainōji ‘euf. had’ II 92, rākas ‘jamka v bramboře, z níž vyrůstá klíček, očko’ II 92, rārinti ‘přen. mluvit’ II 127, salantinis, -ė ‘vanoucí od Salantů, jihovýchodní (vítr)’ II 164. Lexikální a sémantická nářeční slova by mohla být samostatným předmětem výzkumu nominace, motivace či jazykového obrazu světa. Pro posledně jmenovaný výzkum by byly velmi užitečné také frazémy – jedna z nejlepších schránek etnického světonázoru. Ne všechny slovníkové frazémy jsou doloženy v LKŽe; jsou velmi rozmanité jak z hlediska sémantiky, tak struktury, např.: blusōms āpkaklēj sukilti ‘znepokojit se’ I 69, liežuvį įbraukti ‘pomluvit’ I 74, dainę dainiuoti ‘říká se o mluvení s nějakým záměrem’ I 102, į krāmę įdūrti ‘nařídit, přikázat’ I 144, nesugāuna (nebsugāuna) mūnės ‘říká se o příliš velkém oděvu’ I 175, giliē griebti ‘chtít příliš mnoho’ I 184, antlēisti āšarą ‘plakat’ I 380, nórs pēlkē dēgē ‘navzdory všemu’ II 46, galvā kūlio vērstis ‘hlavou napřed’ II 431. V severozápadním žemaitském slovníku, v souladu s tradicí LKŽ a nářečních slovníků, jsou výpůjčky označovány zvláštními zkratkami. Vanagienė vykonala obrovskou analytickou práci – nářeční slova označená zkratkami pro výpůjčky tvoří rozsáhlou a různorodou lexikální vrstvu. Výrazným rysem nářečí zachycených ve slovníku je užívání a dosavadní užívání lotyšských a germanismů, například lotyšské výpůjčky: bārioti, -ioja, -iojo ‘krmit’ I 49, čỹbas ‘pantofel’ I 95, dīcinas ‘velký nůž’ I 95, esỹs ‘článek řetězu ve tvaru osmičky’ I 158, gōtina / gōtina ‘jalovice’ I 196, pañtas ‘stodola na obilí či seno’ II 18; germanismy: blūkis ‘tlustá hůl, špalek’ I 69, brāntas ‘laloky krocana’ I 71, cinà ‘cín’ I 90, cỹklingas ‘struhadlo’ I 90, cìrkelis ‘kružítko’ I 91, čēmālai ‘desetinné váhy’ I 93, drūpė ‘kapky’ I 136, glēnčius ‘lesk’ 5Ve slovníku není zaznamenána varianta kūisis. 358 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Birutė Vanagienė Šiaurės vakarų žemaičių žodynas: Ylakių, Lenkiimų, Mosėdžio, Skuodo, Šačių apylinkių šnektos I 193, vėrpelė ‘sud na pivo’ II 430. Slovník samozřejmě uvádí také slavismy, např.: čerapākas ‘želva’ I 93, čēras ‘los’ I 93, čiṅtas ‘kus, díl’ I 96, čiuprynà ‘1. vlasy na hlavě; 2. zátylek, týl’ I 96, delėnka ‘kácení, paseka’ I 113, gōnčas ‘ohař’ I 196, zars ‘rychle, hned’ II 466. Jen velmi zřídka není výpůjčka označena zkratkou (např.: dūlis ‘letní hruška’ I 138, fūi / fūi ‘k vyjádření záporu’ I 161). Jak již bylo uvedeno, recenzovaný slovník obsahuje nejen slova náležející k tradiční vrstvě nářeční slovní zásoby, ale i slova, která do nářečí pronikla nebo v něm vznikla teprve nedávno – novotvary, jež jsou ve slovníku většinou označeny zvláštní zkratkou. Některá nová slova či nové významy slov doplňují údaje LKŽe, např.: bibliotekinė ‘knihovnice’ I 59, birbynėlė ‘motorové jízdní kolo’ I 62, dujinis ‘ten, kdo rozváží plyn’ I 137, dišlius ‘převodovka, pohon’ I 62. Severozápadní žemaitský slovník je nevyčerpatelným a spolehlivým zdrojem materiálu pro badatele v oblasti tvoření slov a morfologie, neboť už mezi heslovými slovy zaznamenává množství morfologických a slovotvorných nářečních tvarů. Uveďme několik příkladů: podstatná jména s jiným kmenem, např.: bruknìs ‘brusinka’ I 78, drevà ‘dutina ve stromě, stromová dutina’ I 132, eketỹs, ėketis ‘viz eketė’ I 157, giñklė ‘viz ginklas’ I 186, gitāras ‘kytara’ I 189, pāšelė ‘viz pasėlis’ II 27; podle jiných slovotvorných modelů, s využitím jiných slovotvorných prostředků, jiných synonym či variant slovotvorného základu vznikla další slovotvorná nářeční slova, např.: baidyk­lūtis ‘nezbedník, darebák’ I 42, bjāurìs ‘ošklivost’ I 64, būgniāmusis ‘bubeník’ I 80, dainiuškà ‘zpěvačka’ I 103, dažỹvės ‘barvy’ I 110, drìbsmiltė ‘hrubý písek’ I 132, džỹtena ‘sušené maso’ I 151, antsigérti, ants-igera, antsigére ‘zapít’ I 181, ėdėklis, -ė ‘kdo hodně jí, žrout’ I 152, gýdysena ‘léčení’ I 183, gyvatinis ‘kdo chytá hady’ I 190, piemenāšas ‘dospívající chlapec, výrostek’ II 52, sāntelis ‘soutok’ II 167. Při pohledu na slovník z hlediska slovních druhů upoutá pozornost množství zvukomalebných citoslovcí i jejich strukturální a sémantická rozmanitost. Citoslovce patří k ozdobám slovníku: vystihují osobitost, expresivitu, emocionalitu a obraznost žemaitské řeči. Pro ilustraci uvádíme skupinku méně častých citoslovcí, která nejsou zaznamenána v LKŽe: biñkt ‘označení úderu’ I 62, či čiči̇r ‘napodobení cvrlikání vrabce polního’ I 95, fiùmt ‘označení bouchnutí’ I 160, pakiùkiu ‘vyjádření běhu skoky’ II 10, páṅkš ‘označení rychlého rozštípnutí’ II 18, pỹl ‘volání na kachny’ II 56, pi̇m tararaĩ ‘vyjádření úderu, rány’ II 60, plàk ‘vyjádření tlukotu srdce’ II 68, plał ‘vyjádření pomlouvání’ II 69, pučỹ ‘při posílání psa’ II 103, pùru ‘vyjádření třesení, chvění’ II 60, ruruĩ ‘vyjádření hlučného pádu’ II 60, šiùmel tūrnel ‘vyjádření šťourání, kutění’ II 286, šnùlkt ‘vyjádření odhození’ II 297, ūlulu „vyjádření klokotání krocana“ II 383. Některá citoslovce mají také jiný význam, který LKŽe neuvádí, např.: pùšt ‘vyjádření náhlého pohybu’ II 116, spýkt ‘vyjádření vyskočení’ II 226, šlèk ‘jemnému otevření Recenzijos / Reviews 359 JŪRATĖ LUBIENĖ „vyjádřit“ II 290. Citoslovce jsou zajímavá také z hlediska fonosémantiky či fonetiky; například v nich se i, u nejčastěji vyslovují bez rozšiřování. Jako samostatná hesla jsou ve slovníku nejčastěji uváděny pečlivě zaznamenané nejrůznější fonetické dialektismy, např.: besmagėnis „viz besmegenis“ I 58, erbetà „viz arbatà“ I 157, brižėktorius „reflektor“ I 77, driaũgas „přítel“ I 132, gintà „viz gvintà“ I 186, gysakiai „živé oči“ I 189, vėbras „viz bebras“ II 421, vendrỹkštė „viz vengrykštė“ II 428, verbūzas „viz arbūzas“ II 429, vėrėlis „viz ėrelis“ II 429; hojně jsou zastoupeny také přízvukové dialektismy, které se projevují u transponovaných hesel. Velkou hodnotou slovníku jsou dokladové věty. Jsou vynikajícím zdrojem pro možný výzkum morfologie a syntaxe a dokládají různé morfologické formy i případy syntaktické valence, které nejsou pro spisovný jazyk typické. Věty zaznamenané z živého jazyka zachycují život lidí v určitém období: podrobnosti každodenního života i svátků, proměny nálad a myšlenek, svébytné vnímání a hodnocení světa; jsou proto novým a významným zdrojem pro výzkumníky pragmatiky, etnolingvistiky, a dokonce i etnografie. Každý nový slovník je příspěvkem do pokladnice lexikografické teorie a praxe. Recenzovaný slovník například uvádí značné množství mnohoznačných slov, zejména sloves; některá z nich mají až několik desítek významů (např.: dėti, dėda, dėjo I 116 – šestnáct; eiti, eita (eina), ėjo I 153–154 – patnáct; versti, verčia, vertė II 431 – dvanáct). Je třeba zdůraznit, že Vanagienė úspěšně vyřešila otázky genealogických vztahů mezi významy a rozlišování polysémie a homonymie. Diskutovat lze jen o několika konkrétních případech; například významy polysémního lexému panėlė „1. viz pana 1“ a „2. jeden ze sloupků, k nimž se připevňuje cívka“ II 18 by bylo možné chápat jako dvojici homonym; otázkou je, zda se řídit pořadím významů u hesla typu batėlis „1. okrasná, velmi jedovatá léčivá rostlina, oměj; 2. zdrob. viz batas 1“ I 51. K diskusi vybízejí snad o něco více formulace některých definic. Z různých důvodů – adekvátnosti definice vůči významu hesla, jednotného výkladu významů absolutních synonym uváděných ve slovníku, frekvence užívání lexému zvoleného pro definici či nejednoznačnosti významu atd. – by bylo možné některé definice zpřesnit; například u paršėlaitis „prase“ II 25 by význam přesněji vystihla popisná definice a/nebo zdrobnělina („mládě prasete“ / „selátko“); paliepà „aptaka“ II 13, dėselė „vedega“ I 115 – lexémy použité v definicích jsou poměrně vzácné, vhodnější by byly definice popisného typu (srov. LKŽe); bakėlis „malý balíček“ I 43 – definice je nadbytečná, stačilo by „balíček“; eironas „kardelis“ I 153 a Eirono rýkštės „zahradní kardelky“ I 153 – pro synonyma označující tutéž skutečnost jsou uvedeny různé definice (mezi označovanými skutečnostmi neexistuje opozice rod: druh); blaivà „říční ouklej“ I 65 – nepřesná definice, podle níž je obtížné označovanou skutečnost identifikovat (ouklej obecná?). Otázky tvorby a zdokonalování definic by tedy mohly přitáhnout pozornost lexikografických teoretiků. 360 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Birutė Vanagienė Šiaurės vakarų žemaičių žodynas: Ylakių, Lenkinų, Mosėdžio, Skuodo, Šačių apylinkių šnektos Souhrnně lze konstatovat, že recenzovaný slovník je připraven na mimořádně profesionální úrovni, splňuje vysoké akademické standardy a podrobně dokládá situaci nářečí západní části severní žemaitské oblasti ve druhé polovině 20. století. Bohatství a spolehlivost materiálu z něj činí výjimečné dílo, mimořádně přitažlivé pro vědce z různých oborů: je potřebné nejen odborníkům z oblastí opírajících se o dialektologická data, jako jsou lexikologie, frazeologie, morfologie, syntax, lexikografie či etnolingvistika. Čekala na něj také další skupina čtenářů – lidé z tohoto kraje. Slovník totiž zaznamenává údaje o těch žemaitských nářečích, která mají mimořádně silný společenský půvab a živě se užívají v mluvené podobě, v některých společenských a kulturních oblastech i v podobě psané. Slovník je nepochybně potřebný nejen jako zdroj slovní zásoby severních žemaitských nářečí druhé poloviny 20. století, ale také jako mnohostranný soubor údajů o živém jazyce té doby. Za jeho vydání v podobě významného dvousvazkového díla vděčíme nejen autorce slovníku, ale i všem nadšencům, kteří se zasloužili o jeho vydání, zvláště literárnímu historikovi, podporovateli slovníku a manželovi Birutė Vanagienė Vytautovi Vanagovi. Je velmi líto, že se sama autorka nedožila vydání svého opus magnus6; tímto výjimečným dílem však vědkyně vtiskla smysl celému svému životu lingvistky a postavila pomník jazyku svého rodného kraje. Přijato 6. června 2016. JŪRATĖ LUBIENĖ Klaipėdská univerzita Herkaus Manto g. 84, LT-92294 Klaipėda, Lietuva [email protected] 6 Tak přesně slovník pojmenoval Giedrius Subačius. Recenzijos / Reviews 361