Simas Karaliūnas. „Baltų etnonimai“

DALIA PAKALNIŠKIENĖ Univerzita v Klaipėdě Oblasti vědeckého výzkumu: baltistika, geolingvistika, dějiny slovesa. SIMAS KARALIŪNAS BALTŠTÍ ETNONYMÁ Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2015, 620 p. ISBN 978-609-411-150-1 Klasické etymologie názvů baltských kmenů a národů, nejčastěji spojované s hydronymií1, se ve druhé polovině 20. století začaly aktivně ověřovat. Jedním z nejvýraznějších „revizorů“ baltského onomastikonu je slavný baltista Simas Karaliūnas2, který už několik desetiletí „rozčeřuje“ problematiku etnonym. V monografii jsou baltská etnonyma pojednána v mimořádně širokém historicko-srovnávacím kontextu. Téma, po mnoho let mimořádně pečlivě zkoumané a známé vědecké komunitě v Litvě i ve světě z konferenčních příspěvků, článků3 a opus magnum „Baltų praeitis istoriniuose šaltiniuose“4, zde zásadně— 1 Kazimieras Būga, Janis Endzelynas, Antanas Salys, Jerzy Nalepa, Kazimieras Kuzavinis, Jonas Kabelka, Bronys Savukynas, Vilius Pėteraitis, Zigmas Zinkevičius a další. 2 O monografii se psalo ještě za života váženého autora. V paměti světové lingvistické obce žije dodnes. 3 Karaliūnas S. O významu a původu pruského etnonyma. – Baltistica, 13(2), 1977, 372–373; Karaliūnas S. Aisčiai a jejich jméno (Kritický přehled lingvistických výzkumů). – Mokslas ir Lietuva, 1991, č. 2(3), 4–12; Karaliūnas S. Původ názvu Litvy. – Lietuvių kalbotyros klausimai 35, 1995, 55–99; Каралюнас С. Problematika utváření baltských a slovanských etnonym. – Slavistika Vilnensis [= Kalbotyra 47(2)], 1998, 7–28; Каралюнас С. Etnonyma v tzv. polsko-jatvžském slovníčku. – Полутропон. K 70-летию Владимира Николаевича Топорова, Moskva, 1998, 154–156; Karaliūnas S. Původ etnonyma gudai. Z dějin baltsko-germánských a baltsko-slovanských kontaktů. – Darbai ir dienos 10(19), 1999, 7–54; Karaliūnas S. Etnonyma na území Lotyšska. – Tarptautinis baltistų kongresas „Baltų kalbos amžių kaitoje“. Teze příspěvků. Riga, 2000, 125–129; Karaliūnas S. O původu a tvoření názvu Aismarės. – Leksikografijos ir leksikologijos problemos. K 100. výročí narození Antanase Salise. Teze konferenčních příspěvků, Vilnius, 2002, 7–8; Karaliūnas S. Dainava. Význam, dějiny a původ názvu. – Baltistica 41(1), 2006, 103–117. 4 Karaliūnas S. Baltų praeitis istoriniuose šaltiniuose 1, 2. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2004, 2005. Straipsniai / Articles 297 DALIA PAKALNIŠKIENĖ byla rozsáhle rozpracována a doplněna o nové výzkumy. Ve 14 kapitolách jsou systematicky představeny dějiny bádání o etnonymech, areální distribuce variant, kritický přehled všech etymologií a předloženy nové originální hypotézy o původu etnonym. První kapitola zkoumá údaje o prvních zmínkách o baltských etnonymech v několika nejdůležitějších historických pramenech: v „Geografii“ Klaudia Ptolemaia (2. stol., Γαλίνδαι καὶ Σουδινοί, Βορούσχοι), v „Dějinách hamburských biskupů“ Adama Brémského (11. stol., Churland, Chori, Semland, Sembi vel Pruzzi), ve skandinávských pramenech (11.–14. stol., SæimgaliR, Kūrland, Vitland, Sámland, Ermland, Lifland), v dánských pramenech (12. stol., Pruscia, Prycia, Prussia, Samland, Semlandia, Sembi, Kurland, Semigalia), v „Kronice světa“ Alberika (13. stol., Prutia, Curlandia, Lethovia, Withlandia et Sambia), na začátku „Popisu světa“ neznámého autora (13. stol., Pruscia, Prutheni, Jetwisia, Ituesi, Zambia, Curlandia, Samoitia, Lectauia, Lectaui a Nalsani) a v „Kronice pruské země“ Petra z Dusburgu (14. stol., Sudowia, Galindia). Druhá kapitola představuje problematiku Galindů. Na základě dokumentů Řádu německých rytířů a dalších geografických a historických pramenů, někdy také archeologických údajů, je lokalizováno území, které obývali, a historické události; zkoumají se záznamy jednotlivých variant jména a jejich spolehlivost, souvislosti s antroponymy, toponymy a apelativy i vztahy západních a východních Galindů. S. Karaliūnas odmítá dosavadní etymologie jako nedostatečně podložené a navrhuje novou hypotézu. Předpokládá se, že původní význam forem etnonyma Galindů *Galindā / *Gelindā, *Galendā / *Gelendā nebo *Galandā / *Gelandā, *Gilandā byl „obyvatelé vzdáleného okolí, odlehlého kraje jako nedělitelného celku“, z něhož vznikl význam označení kraje „vzdálené okolí, odlehlý kraj“. Motivace tohoto toponyma je založena na srovnávacích historických názvech částí těla (žaludku, střev) téhož kořene v baltských, řeckých a slovanských jazycích, které vysvětlují sémantickou filiaci sémém „břicho, žaludek; útroby“, „vnitřnosti; střeva“, „hluboké místo, prohlubeň“, „hloubka, hlubina“, „dno (nádoby, moře apod.)“, „země, půda, podloží; základ, podklad…“. Třetí kapitola monografie je věnována Súdovům. Autor pečlivě prozkoumal zápisy v pramenech a reflexy jména Súdovů v pruských a litevských oikonymech, pojednal o možných etymologiích tohoto etnonyma a opět předkládá novou hypotézu o jeho původu: rekonstruuje baltské adj. *sūd̄as „baculatý, bujný, úrodný; tlustý, kulatý (o muži, dítěti, dívce); pevný, hustý (o plátně, nitích, útku)“ (vedle litevského sūd̄ras / sūd̄rūs) jako derivát slovesa sūd̄yti „solit, činit slaným, konzervovat solí…“ a od něj odvozuje etnonymum i název kraje Sūdava ir Sūduva. Sémantickou typologickou paralelu takové motivace autor opírá o původ etnonym jiných národů: o výrok sibiřského národa Encu, příbuzných Něnců, моду погой незва „můj rod je tlustý (tj. početný, četný)“ a o subst. ve staré turečtině türk „spolek kmenů“ vedle adj. türk „silný, pevný, mocný; početný“. 298 Acta Linguistica Lithuanica LXXV Simas Karaliūnas. Baltų etnonimai Dále jsou připojeny interpretace původu názvů zemí Súdovů, které zmínil Petr z Dusburgu: Pokima, Kymenov ir Kisrnovia. Čtvrtá kapitola pojednává o etnonymu Jatvingů. Autor s neúnavnou vytrvalostí inventarizuje všechny etymologie jména Jatvingů a poukazuje na jejich nedostatky. Souvislost etnonyma Jatvingů s hydronymy Jatfa, Jotupis, Jotija, Jotūlė odmítá s tím, že etnonymum a hydronyma vznikla nezávisle ze stejného slovesného kořene *jā- „jít, jet, jezdit na koni“. Na základě hypotézy Kazimierase Būgy o příbuznosti jména Jatvingů s apelativy rus. ямба́, я́мбо „velké hejno ryb“, bulh. я́мо „řada, zástup, houf“, srbochorv. jàto „houf, hejno (ryb, ptáků); stádo (ovcí, dobytka, koní)“, slovin. játo, játa „velké hejno, zástup živých tvorů téhož druhu (ryb, ptáků…) plovoucích či letících“, S. Karaliūnas rekonstruuje jatv. *jātvā „bojovníci, oddíl bojovníků“ a všechna apelativní substantiva odvozuje od téhož slovesného kořene jako hydronyma. Podle badatele vznikla v baltských jazycích z *jā- „jít, jet, jezdit na koni“ jména s kmeny na i a u, *jāti- a *jātu-, s významy „houf, stádo (pohybujících se živých tvorů)“ a „jezdci-bojovníci, jízda“. V jatvingském jazyce dostala forma kmene na u *jātu- kolektivní formant *-ā (< ide. *-aH), zatímco z kmenové formy na u byl vytvořen tvar *jā́tv-ingas „patřící k Jatvingům“. Původ jmen Dainavy a Dainavců představuje pátá kapitola. Autor navrhuje nespojovat záznamy v historických pramenech s litevskými oikonymy Dainava, Dainiai ani s odpovídajícími hydronymy doloženými v baltském areálu. Na základě užívání a sémantiky litevských adjektiv dieni „březí, mající hříbě, čekající (o klisně)“ a dienė „nalitá, která brzy přivede hříbě (o klisně)“ a na korespondencích v indoíránských jazycích lingvista předpokládá baltský kořen *dēi-n- a rekonstruuje litevská substantiva *diena, *dienė „kráva“, jejichž původní, etymologický význam je „ta, která kojí, která je kojící“. Označení obyvatel *dainiai „Dainavci“ tedy spojuje s baltskými výrazy *dáinē, *dēinā, *dēinē, subst. fem. „kráva, která se telí; mladá dojná kráva“, a *dēinī, adj. fem. „březí, mající hříbě, čekající (o klisně)“. Odvozené podoby Dainavà, Dainuvà mohly vyjadřovat kolektivní význam celého kmene. Sémantická motivace etnonyma *dainiai od substantiva *dáinē „kráva“ se vysvětluje významem „ti, kdo patří ke kravám, kdo jsou s nimi spojeni, tj. pastevci, honáci“. V šesté a sedmé kapitole pokračuje tematika Jatvingů: pojednává se o jazykových reliktech doložených v nářečích jižní Litvy a Běloruska i v místních jménech, zejména v hydronymii. Na základě historické dokumentace a archeologie se pokoušejí lokalizovat území obývané Jatvingy a předkládají se nové hypotézy o původu Polesí a slovanských etnonym вельняне, древляне, dregoviči, Pollexiani; analyzují se názvy levostranných přítoků Pripjati, které dokládají baltství území od nejstarších dob, od Nemunu na severu až po Pripjať a její levostranné přítoky na jihu. Aktualizováno Recenzijos / Reviews 299 DALIA PAKALNIŠKIENĖ problematika vztahů mezi Balty a Slovany5: otázky chronologie slovanského etnika, pravlasti a migrací, které ostatně značně disonují s novějšími archeologickými výzkumy6. Osmá kapitola monografie se věnuje problematice etnonyma Prusové a názvů pruských zemí. Téma Prusů začíná záměrně doklady lexému Prus ve starých litevských a lotyšských slovnících, dalších písemnostech a nářečích i v lidové slovesnosti. Podrobně je vyloženo sémantické dějství etnonyma (od starého baltského kmene až po Němce z Východního Pruska či představitele konfesní příslušnosti) i jeho formální struktura. Po podrobné analýze historických pramenů se dochází k závěru, že Prusové museli být skupinou společenské prestiže, druhem vitingů, jízdními bojovníky spojenými s koňmi a jejich chovem a výcvikem, nikoli však s nějakou oblastí či zemí. Hypotézu podporují lexémy s kořenem prus- doložené v germánských a slovanských jazycích ve významech ‚Prus; kůň, oř, hřebec‘. Po kritickém zhodnocení všech výkladů původu etnonyma Prusů (včetně svého dřívějšího7) S. Karaliūnas zdůrazňuje sémantiku rekonstruovaného základového slovesa *prus- ‚šlehat, cákat, stříkat; frkat (o koních)‘, z něhož se odvozují související jména, a zejména jeho spojitost s vyléváním vody, která se odráží ve staroind. pruṣṇóti ‚stříká, kropí, kape, zvlhčuje‘, srbochorv. prskām, prskati ‚tryskat‘, litev. praūšti (–ia, –ė) ‚čistit vodou, omývat, mýt (obličej); omývat (ruce, nohy, hlavu, celé tělo), koupat; prát (prádlo, nádobí)‘ atd. S oporou v typologických paralelách v germánských, indoíránských, anatolských a dalších indoevropských jazycích badatel navrhuje novou etymologii: původní význam etnonyma Prusů mohl být ‚zvlhčující, stříkající, rozsévající semena (semina emittentes)‘, tedy ‚muži‘. Dále je nově vykládán původ názvů pruských zemí uvedených v kronice Petra z Dusburgu. Názvům Kulm a Löbau, pokládaným za cizího původu, jsou navrženy baltské etymologie. Spojení názvu Löbau s litev. liubėti však není spolehlivé, neboť toto sloveso je v LKŽ doloženo jedinou větou, rekonstruováno z jediného tvaru prézentu a související výraz liūbyti se pokládá za slavismus8. Podle S. Karaliūnase motivaci názvů pruských zemí nejčastěji určovalo zaměstnání či činnost obyvatel (Liubavas, Varmė, Notanga, Semba, Nadruva, Barta, Skalva), méně často fyziografické a topografické rysy (Kulmas, Pamedė, Pagudė). Země Sasna, zmiňovaná v jiných pramenech, po odmítnutí hydronymického a „zaječího“ původu, 5 Viz podrobnou publikaci, která neztratila na aktuálnosti: Karaliūnas S. Kai kurie baltų ir slavų kalbų seniausiųjų santykių klausimai. – Lietuvių kalbotyros klausimai 10, 1968, 7–100. 6 Například Eugenijus Jova datuje vznik Slovanů do 5. století (Jova E. Aisčiai. Kilmė. Vilnius: Edukologija, 2012, 44–55). 7 Karaliūnas S. O významu a původu pruského etnonyma. – Baltistica 13(2), 1977, 372–373. 8 Fraenkel E. Litauisches Etymologisches Wörterbuch 1. Heidelberg: Winter; Göttingen: Vandenhoec & Ruprecht, 1962, 378. 300 Acta Linguistica Lithuanica LXXV Simas Karaliūnas. Baltų etnonimai také se vykládá nově – rekonstruovaný lexém pr. *sasnā ‚kůra stromu; borovice‘ se spojuje se sl. *sosna ‚borovice‘. Historickými prameny zmiňovanou Vitlandu spojuje S. Karaliūnas s označením vitingů jako společenské skupiny, které odvozuje od *vītā (nebo vītia- ‚pronásledování, obrana, zahánění, vyhánění…‘) a přípony -ing-: vitingai – ‚patřící k pronásledování, pronásledovaní muži‘. Jméno Litva a etnonymum Litevci jsou v deváté kapitole vykládány s využitím výzkumů historika Artūrase Dubonise o leičiích a jejich společenských funkcích i skutečností uváděných v historických pramenech o pravděpodobných služebnících litevského panovníka. Právě tato profesně-společenská kategorie mohla dát jméno Litevcům jako etniku. Argument Zigmase Zinkevičiuse o rozdílu v přízvuku, který neumožňuje spojit leitį a Litvu, Karaliūnas odmítá jako nepodstatný – jde prý o pravidelnou záležitost apofonie vokalismu kořene a intonačního systému litevštiny, která nebrání pokládat tato pojmenování za příbuzná. Uvádějí se také strukturální analogické varianty, srov. vienas, vič-vienas ir vič-veinėlis, šiekštas ir šeíkštis, príemenė ir preímenė, miélas ir meīlas a další. Litev. *leitīs autor odvozuje od ie. kořene *leit- ‚jít, jet, cestovat; doprovázet‘ (stejně jako gótské ga-leiban ‚(od)jet, (ode)jít‘, staroseverské líða ‚(pro)jít, (od)jet; zmizet, zaniknout, ztratit se‘, staroanglické (ze)līðan ‚(ode)jít, (od)cestovat; plout‘, starosaské līthan, līðan ‚jít, jet‘, starofríské lītha ‚(s)nést, neochotně dovolit‘, starohornoněmecké ga-līdan ‚(od)cestovat‘ atd.). Podoba litev. *leit-(i)jai se v některých litevských nářečích změnila na leičiai ‚služebníci panovníka, krmiči koní‘, v jiných na *liečiai ‚Litevci‘. V jednotlivých litevských nářečích vzniklo kvantitativní střídání samohlásek v kořeni: *leit(i)jai > *leit(i)jai; přidáním přípony -uv- z něj vzniklo litev. Lietuvà jako označení celku (srov. bernavà ‚skupina mladých mužů, chlapců‘, brolavà, broliavà ‚bratrstvo, bratři a jejich děti‘). Desátá část pojednává o problematice etnonym Lotyši a Latgalci a dělí se na tři oddíly – doklady v historických pramenech a výklad doložených podob, původ etnonym a zdůvodnění baltského původu apelativa lata. Badatel se drží hypotézy o původu etnonyma Lotyšů, která byla navržena na VII. mezinárodním kongresu baltistů v Rize9 a kterou podporují apelativy lot. lata ‚pozemkový pruh; pole, půda‘, late ‚část půdy, orné půdy či pole‘. Jméno latuvā ‚Lotyši‘, *latā ‚Lotyši‘ etymologicky znamenalo ‚lidé země‘. Uvádějí se typologické paralely z téhož areálu: estonské marahvas ‚lidé své země (die Leute (unseres) Landes)‘, Zemgalci (zemgali), Žemaité (žemaiši). Jedenáctá kapitola začíná analýzou lokalizace Sélů, jejich etnické příslušnosti a údajů historických pramenů. Místo tradičního odvozování etnonyma od příslušných hydronymů je navržena nová hypotéza původu, která spojuje Ptolemaiovy Σάλοι s apelativy litev. salà ‚vesnice‘ a lot. sala ‚totéž‘; podle autora, VII Starptautiskais baltištu kongress 1995. g. 13.–15. jūnijā. Referātu tēzes, Rīga, 1995, 47–49. Recenzijos / Reviews 301 DALIA PAKALNIŠKIENĖ mohlo jít o kolektivní plurál *salā „vesnice jako nedělitelný celek“, později se název přenesl na její obyvatele. Uvedená apelativa se spojují s litev. salà „pevnina obklopená ze všech stran vodou; vyvýšený, suchý kousek země v močálu, bažině...“, lat. solum „země, půda; podlaha, podlahová krytina (v místnosti); chodidlo; základ; dno; spodek“, st. hornoněm. sal masc. „byt; obydlí, příbytek; síň“, st. sl. selo „půda, pole; pastvina; vesnice, osada“, rus. село „vesnice, farní ves; byt, obydlí, příbytek; osada, ves; pole, obdělávaná půda, pozemek“ atd., odvozenými od indoevropského slovesného kořene *sel- „žít, být“. V četných hydronymech a toponymech Lotyšska, Litvy a Kuronska (Sēlnieki, Sēļi, Sēlietis, Sēļu muiža, Sēļēķi, Sēlis, Sēles, Sēļi, Sēļa purvs, Sēlieši, Sēliškas, Sēlieši, Sēļi, Sēleši, Sēlieši, Sēlaiši, Sēlas, Sēlēki, Sēliupis, Sēliupỹs, Sēlē, Sēliškes) S. Karaliūnas nevidí etnonymum sėlių, nýbrž rekonstruuje baltské apelativum *sėlā „ostrov; vyvýšenina, kopec v bažině; lesní, zalesněná půda; bažina, močál apod.“, kvantitativní střídání kořenových samohlásek souvisí s litev. *selā, *selio-, *seliā- „vesnice“, st. sl. selo „půda, pole; pastvina; vesnice, osada“. Podle jeho názoru „etnonymum Sélů v historických pramenech, lat. Selones, něm. Sēlen a lotyšské oikonymum Sēlpils se mohou opírat jak o baltský prajazykový tvar *sēl(i)iai, který je s posesivní příponou *-(i)ia- nejspíše odvozen z *sėlā, resp. *sēl(i)iā „ostrov; vyvýšenina, kopec v bažině; bažina, močál apod.“, tak i o baltské *sėlā nom. plur. neutr. „Sélové jako nedělitelný celek“. Problematika Sélů je uzavřena krátkým oddílem o pozůstatcích sélštiny, které jsou ostatně známy z jiných výzkumů. Dvanáctá část monografie se zabývá původem etnonyma Žemgalů. Vědec se domnívá, že etymologickým protějškem názvu žemgalské země může být oikonymum Žemýgala z okolí Raseiniai, název žemgalské země je tedy složen ze slov litev. žẽmė, lotyš. zeme a gãlas, lotyš. gals ‚oblast, kraj‘ – Žemgalové ‚lidé země‘. V povědomí uživatelů jazyka mohlo v důsledku podobného znění a splynutí slov litev. žẽmė, lotyš. zeme a litev. žiemiai ‚sever‘, lotyš. ziemeļi ‚sever‘ dojít k reinterpretaci názvu žemgalského kmene a země jako ‚nacházející se v zimním kraji, na severu‘. Typologické paralely představují etnonyma žemaitis, *latuvā, *latā bei *talavā, která mohla vzniknout podle téhož sémantického modelu – z obecných slov žẽmė, *lat(av)ā, *talavā označujících zemi (půdu, pole). Poměrně podrobně jsou probírány reflexy žemgalštiny v nářečích a místních jménech: anaptixe, osud tautosylabických skupin s n, pokračování baltských š, ž, měkkých k, g atd. Třináctá kapitola představuje problematiku posledního baltského etnonyma – Kuršanů. Etnonymum se spojuje s apelativem *kuršā-, srov. litev. kuršas ‚hák (Haken)‘. Významy hypotetického výchozího slova kuršas ‚klín, hák‘, ‚kůl, tyč; sloup‘ se odvozují od významu slovesného kořene ‚štípat; štěpit se‘, tedy kuršas znamená ‚to, co se oddělilo, bylo odštípnuto‘, ‚to, co se rozvětvilo‘. Takový význam mohl být základem pro vznik významů ‚skupina lidí, oddíl‘, ‚rod, kmen‘, 302 Acta Linguistica Lithuanica LXXV Simas Karaliūnas. Baltų etnonimai ‚generace (lidí)‘, ‚kmen‘. Z baltského *Kuršā ‚kmen Kuršanů jako nedělitelný celek‘ (rekonstruovaného na základě dokladů jako Kursa Dunika, lidová píseň; tamniek. Kuorsa ‚země Kuršanů (Kurland)‘) mohla být odvozena označení obyvatel: litev. kuršiai, kuršai, lotyš. kursi. Nová etymologie je hojně dokládána typologickými sémantickými paralelami z indoevropských a finských jazyků, které objasňují vývoj významů ‚rozštípnutý, hák‘, ‚kůl, tyč; sloup‘ a ‚skupina lidí, oddíl‘, ‚rod, kmen, generace (lidí)‘, ‚kmen‘. Kromě toho jsou osobitě propojeny hypotézy Jonase Kazlauskase a Maxe Vasmera s tvrzením, že litev. kuršas ‚hák‘ a sl. *kъrchъ (< ide. *ḱr̥so-) ‚zakřivený, ohnutý, křivý‘ (> ‚levý, nalevo‘) jsou slova téhož kořene. Nově jsou etymologizovány názvy dvou kuronských oblastí – Ceklis ir Vannenia. Krátký čtrnáctý oddíl je věnován baltským sousedům, Livoncům. Etnonyma a názvy zemí livon. līva, lība, est. liivi, liivilane ‚Livonci‘, fin. liivi, Liivinmaa ‚země Livonců‘, liiviläinen ‚Livonci‘ se spojují s apelativy est. liiv, fin. liiva ‚písek; kal, bahno‘ aj., které jsou v etymologickém slovníku finštiny považovány za baltské výpůjčky10, srov. lotyš. glūve ‚zelený sliz na vodě, žabinec, kal; barva‘ (ME I 628) a litev. glyvas (bez přízvuku) ‚sliz?‘ (LKŽ III 428). Souhlásková skupina gl byla kvůli fonotaktickým pravidlům finských jazyků nahrazena l. Do tohoto oddílu by se hodila i další etymologie uvedená v kapitole o Kuršanech, která etnonymum Livonců spojuje s apelativy lotyš. līvis (līve, līvens) ‚tažená síť, zátahová síť k lovu v mělké vodě (ein Stossnetz); trojúhelníkový vrš, koš na ryby (eine dreieckige Garnreuse); čtyřúhelníková síť‘ (ME II 491), slīvo ‚také‘ (Rauna – ME II 937), litev. nu-leiŏvėti, su-lei-vėti (-lėvi, -ėjo) ‚zeslábnout, zeslábnout, rozbřednout‘ (< *‚ohnout se, sklonit se‘) (LKŽ VII 297), (iš-)làiveti (-ėja, -ėjo) ‚rozházet, poválet (o žitu); polehnout, skácet se‘, iš-laivoti (-ója, -ójo) ‚vytvářet zákruty (Biegungen machen)‘ (LKŽ VII 74), rus. nář. ливый ‚mírný, svažitý, odtokový‘, staroslov. левъ ‚levý, nalevo‘, lat. laevus ‚levý, levostranný‘ (a ‚křivý, ohnutý, skloněný dolů‘), řec. λαίός ‚levý, levostranný‘. Autor se domnívá, že est. līv ‚síť‘ může být výpůjčkou z lotyštiny (stejně jako litev. nář. lyvas ‚soubor několika zátahových sítí (sítí připevněných k tyči) k lovu v mělké vodě‘ (LKŽ VII 631)), která se stala základem pro vznik livon. līva, lība, est. liivi a názvu západofinského kmene na severovýchodě Lotyšska leivi, rekonstruovaného A. Breidákem. Při shrnutí své metodologie a praxe etymologizace baltských etnonym se S. Karaliūnas opírá o teorii kulturního kapitalismu slavného francouzského sociologa Pierra Bourdieu, která umožňuje vysvětlit funkční a strukturální vztahy etnonym: „Kapitálem ovládaným prvotní patriarchální komunitou byla její země, matka země, živitelka, kterou různé baltské komunity nazývaly různými jmény. Habitus takových komunit habitą Suomen sanojen alkuperä. Etymologický slovník 2. Helsinki, 1995, 75, 76. Recenzijos / Reviews 303 DALIA PAKALNIŠKIENĖ formovala půda, kterou ovládali, a její charakter. Tento habitus rozšiřovaly a prohlubovaly vlastnické vztahy v rodovém společenství, stejně jako vztahy v rodině a s jinými rodinami, kultura (náboženství) a jazyk jako prostředek vzájemné komunikace a dorozumívání; slovo označující ovládanou půdu či patrimonium se v mnoha případech stávalo také názvem kmene.“ Zdaleka však ne všechna baltská etnonyma probíraná v monografii tento model odrážejí. Akademická litevská obec již dlouho pociťovala potřebu souhrnného přehledu baltských etnonym. Hypotézy o původu etnonym uváděné v úvodech do baltských jazyků a v učebnicích lingvistiky ani poznámky roztroušené v článcích a tezích příspěvků nemohou podat celkový obraz a neumožňují posoudit spolehlivost jednotlivých etymologií. V monografii S. Karaliūnase jsou všechny výzkumy pečlivě shromážděny a ověřeny. Množství bibliografie a pramenů svědčí o úplnosti a hloubce výzkumu. Vědec věnuje značnou pozornost vnitřní rekonstrukci a opírá se o široký historicko-srovnávací kontext a typologii; navrhuje nové odvážné etymologie, které odmítají převládající model hydronymického původu etnonym: „<...> podle dostupných údajů neexistuje ani jedno baltské etnonymum hydronymického původu.“ Věda i široká veřejnost se mohou rozhodnout, zda nové etymologie přijmou, či odmítnou. Tato monografie se nepochybně stane jedním z habitusů společnosti a ovlivní pole naší kultury. Za to bychom chtěli váženému autorovi Simasi Karaliūnasovi upřímně poděkovat. Předáno 30. září 2016. DALIA PAKALNIŠKIENĖ Univerzita v Klaipėdě Salomėjos Nėries ul. 5, LT-92227 Klaipėda [email protected] 304 Acta Linguistica Lithuanica LXXV