Volga – the First River of Europe

VÁCLAV BLAŽEK Masaryk University Oblasti výzkumu: indoevropeistika, zejména slovanské, baltské, keltské, anatolské, tocharské a indoíránské jazyky; ugrofinština; afroasijské jazyky; etymologie; genetická klasifikace; matematické modely v historické lingvistice. DOI: https://doi.org/10.35321/all81-03 VOLHA – PRVNÍ ŘEKA EVROPY Volha – první řeka Evropy Aby mezi svobodnými lidmi nebyly sváry, Volho, Volho, rodná matko, vezmi si tu krasavici! „Ať navždy zavládne mír v této svobodné a statečné družině, Volho, Volho, matko Volho, udělej této krásné dívce hrob!“ Дмитрий Николаевич Садовников¹ v roce 1883 ANOTACE Tato studie shrnuje všechna označení řeky Volhy, která jsou, pokud je to možné, zasazena do širšího kontextu primárních textů a uspořádána v příloze. Druhým úkolem je přehled a diskuse dosavadních etymologií. Třetím cílem je nabídnout nová řešení, nejsou-li ta dosavadní dostatečně přesvědčivá. Nakonec jsou formulovány některé obecné závěry. KLÍČOVÁ SLOVA: řeka, Volha, hydronymum, etymologie. ¹ Dostupné na: <https://en.wikipedia.org/wiki/Stenka_Razin> [citováno 01.11.2019]. 52 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Volga – the First River of Europe ANOTACE Tato studie shrnuje všechna pojmenování řeky Volhy v co nejširším kontextu primárních textů uvedených v příloze článku. Druhým cílem výzkumu je prozkoumat a prodiskutovat dosavadní etymologie, třetím pak navrhnout nová řešení, pokud ta stávající nejsou dostatečně přesvědčivá. Na závěr článku jsou uvedeny obecné závěry. KLÍČOVÁ SLOVA: řeka, Volha, hydronymum, etymologie. Volha je se svou délkou 3 534 km (před vybudováním soustavy přehradních nádrží měřila 3 693 km) a povodím o rozloze 1 380 000 km² největším vodním tokem v Evropě, nejzápadnější velkou řekou Eurasie a největší bezodtokou řekou na světě. Pro takto dlouhé řeky je typické, že mají v různých jazycích několik názvů. Následujících sedm hydronym, seřazených abecedně, bude podrobně analyzováno z etymologického hlediska i z hlediska sémantické motivace. 1. Ἀράξης 1.0. Hérodotos [1.201–202] (asi 450 př. n. l.) zmínil Ἀράξης jako řeku srovnatelnou s Istrem, tj. Dunajem, nebo dokonce větší. Tento Araxes měl protékat 40 rameny, ale pouze jedno z nich se vlévalo do Kaspického moře. V její deltě se měly nacházet ostrovy o velikosti Lesbu (1 630 km²). Tento popis lze vztáhnout pouze na Volhu (původně 3 693 km; povodí 1 380 000 km²; průtok 8 060 m³/s v Astrachánu; delta Volhy sestává z přibližně 500 ramen² na ploše 27 224 km²), nikoli na řeku Ἀράξης, známou v moderní arménštině jako Araks, v turečtině, perštině a kurdštině jako Aras, v ázerbájdžánštině jako Araz (1 072 km; 102 000 km²; průtok 285 m³/s u ústí do Kury), pramenící poblíž města Erzurum ve východním Turecku ve stejné oblasti jako pramen ² Dostupné na: <https://earthobservatory.nasa.gov/images/5650/volga-river-delta> [cit. 01.11.2019]. Straipsniai / Articles 53 VÁCLAV BLAŽEK 3. Tato řeka Araks byla popisována jako prudká, avšak úzká4, což je v rozporu s Herodotovým popisem. 1.1. „Prudký tok“ může být přesvědčivým motivem pojmenování této kratší a rychlejší řeky, která pramení na svazích hor ve výšce přes 3 000 m a jejíž název se tradičně vykládá pomocí arménských výrazů arag, erag „rychlý, prudký“ (srov. Tomaschek 1895, s. 404), které mají samy íránský původ; srov. parthské (turfanské) rg „rychlý, prudký“, avestské rayu- „leicht beweglich, flink“ (Olsen 1999: 868; Bailey 1979: 359). Počáteční samohláska představuje typickou arménskou prothesi před výpůjčkami s r̥-5. Dodejme, že v klasických arménských pramenech se řeka nazývala Erask‘, zatímco stará gruzínština měla podobu Rakšī6, stále bez počáteční samohlásky. 1.2. Pokud Herodotos skutečně popsal Volhu jako Ἀράξης, etymologie „prudký“ se neuplatní, neboť pramen Volhy leží v nadmořské výšce pouhých 228 m a vzhledem k délce toku, původně téměř 3 700 km, je jeho rychlost mimořádně malá. V takovém případě by bylo možné vykládat název řeky z íránského *a-raxsa- „neškodný“, srov. mladší avestské akuzativní sg. (kmen na ā?) 3 To věděl již Pompeius v roce 68 př. n. l., jak dokládá Plútarchos ve svém životopise Pompeia [33.1: Πομπήιος δὲ εἰς Ἀρμενίαν ἐνέβαλε τοῦ νέου Τιγράνου καλούντος αὐτόν ἤδη γὰρ ἀφειστήκει τοῦ πατρός, καὶ συνήντησε τῷ Πομπήιω περὶ τὸν Ἀράξην ποταμόν, ὃς ἀνίσχει μὲν ἐκ τῶν αὐτῶν τῷ Εὐφράτῃ τόπων, ἀποτρεπόμενος δὲ πρὸς τὰς ἀνατολὰς εἰς τὸ Κάσπιον ἐμβάλλει πέλαγος, „Pompeius pak vpadl do Arménie na pozvání mladého Tigrana, který se nyní vzbouřil proti svému otci a setkal se s Pompei­em poblíž řeky Araxes, jež pramení ve stejné oblasti jako Eufrat, ale stáčí se na východ a ústí do Kaspického moře“ (Plútarchos 1917: Pompey. – Plutarch’s Lives, with an English Translation by Bernadotte Perrin. Cambridge (MA): Harvard University Press – London: Heinemann, 1917). Dostupné na: <http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0007.tlg045.perseus-grc1:33.1-[accessed 01.11.2019]; <http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0007.tlg045.perseus-eng1:33.1> [cit. 01.11.2019]. 4 Srov. Vergilia: Aeneid 8.728: pontem indignatus Araxes „Araxes, rozhněvaný, že přes něj byl postaven most“. Viz také heslo Araxes v Encyclopaedia Iranica, sv. II, sešit 3 (1986), s. 268–271, jehož autory jsou W. B. Fisher (& C. E. Bosworth). Dostupné na: <http://www.iranicaonline.org/articles/araxes-river> [cit. 01.11.2019]. 5 Srov. arménské aroy̌r „mosaz“ a íránské < *rauða-, srov. manichejskoperské středoperské rwy, zoroastrovské středoperské lwd „měď, mosaz“; arménské erang „barva“ oproti manichejskému středoperskému rng; sanskrtské raṅga- „barva, barvivo“; arménské erak „žíla“ oproti zoroastrovskému středoperskému rk’tamtéž atd. (Olsen 1999: 869, 879). 6 W. B. Fisher, C. E. Bosworth. Dostupné na: <http://www.iranicaonline.org/articles/araxes-river> [cit. 01.11.2019]. 54 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Volga – the First River of Europe raxsam „újma“ [Vištāsp Yašt 2.127; překlad Jamese Darmstettera⁸]. Podobná sémantická motivace byla použita například u Tichého oceánu. 1.3.1. Mezi hydronymy jsou poměrně častá jména motivovaná barvami. Slibným kandidátem by mohl být íránský *raxšā- „tmavě zbarvený“, >chotansko-sakské rraša „tmavě zbarvený“, sogdské rγš „hnědák“, perské raxš „smíšeně červený a bílý, mezi černým a tmavohnědým“, >vachánské rakš „šedý, hnědý“ (Steblin-Kamenskij 1999: 292), kurdské raš „černý, tmavý“ (Bailey 1979: 362; Cabolov 2010: 194). Otevřenou otázkou zůstává výklad počáteční samohlásky. Nejjednodušším řešením by bylo záporné *a-, tj. *a-raxšā- = „netmavý“. Bylo by však poněkud zvláštní, kdyby se místo něj nepoužilo přímo nějaké slovo označující světlou barvu. Na druhou stranu se alespoň střední tok Volhy označoval jako „černý“ (viz níže). 1.3.2. Další možností je složenina *ha-raxšā- „zcela tmavý“, srov. avestské ha- „společně“, chotansko-sakské ha „vše“ (ESI] 3: 345–353; Bailey 1979: 438). 1.3.3. Třetí možností je složenina *āh-raxšā- „tmavá ústa“, srov. avestské āh-, chotansko-sakské āha- „ústa“ (Bartholomae 1904: 345, 351, 357; Bailey 1979: 29–30; ESI] 1: 303–304). Hypotetický význam „tmavá ústa“ by snad odrážel skutečnost, že v deltě Volhy se nacházejí ložiska ropy⁹. 1.3.4. V zásadě lze připustit také to, že Hérodotos spojil dva téměř homonymní hydronymy: jeden s počáteční samohláskou, představující „arménskou prothesi“ (Araks/Ars/Araz; dříve Eraskʿ, ale starogruzínsky Rakšī), a druhý bez ní (*Raxsanebo *Raxšā-; snad Volha). Výsledkem bylo vyrovnání, které vedlo k podobě *Araxšās analogickou počáteční a-. 2. *As(a)tEl > Ἀσστὴλ/Ἄσσατὴλ ~ Ἀττίλας ~ Ἄτελ ~ Τίλ ~ Ätil 2.0.1. Byzantské prameny (chronologicky; viz Moravcsik 1958: 78–79): Ἀττίλας … řeka u Zemarcha, kolem roku 570 (zprostředkováno Menandrem Protektorem) Τίλ … řeka u Theofylakta Simokatta, Historiae, sepsané kolem roku 630 o událostech konce 6ᵗʰ století Ἄτελ … řeka u Theofana Homologéta (†818), Chronicle (284–813 n. l.; přibližně kolem roku 680) ⁷ Dostupné na: <http://titus.fkidg1.uni-frankfurt.de/texte/etcs/iran/airan/avesta/avest.htm> [cit. 01.11.2019]. ⁸ Dostupné na: <http://www.avesta.org/fragment/vytsbe.htm> [cit. 01.11.2019]. ⁹ Dostupné na: <https://earthobservatory.nasa.gov/images/5650/volga-river-delta> [cit. 01.11.2019]. Straipsniai / Articles 55 VÁCLAV BLAŽEK Ἄσθηλ... řeka a pevnost v Chazarii v byzantských geografických zprávách z 8.th století. Ἀσατήλ... biskupství v Chazarii podle jednoho pařížského rukopisu (kolem roku 800?). Ἄτηλ... řeka u Konstantina Porfyrogennéta (první polovina 10.th století, pojednávající o 9.th století). Ἀτελκούζου... místo, kde žili Pečeněhové za Konstantinovy doby (tamtéž). Ἐτέλ καὶ Κουσού... místo dříve obývané Turky (= Maďary), později Pečeněhy (tamtéž). 2.0.2. Arménské prameny (Pritsak 1956: 407): Et‘il v Geografii Pseudo-Mowsēse Chorenac‘iho v opisu Ananii Šira-kac‘iho (kolem roku 700 n. l.). At‘l u Řehoře z Akanc‘ (†1333). 2.0.3. Prameny psané hebrejským písmem (Gaster 1899: 67, § 34.14): Htl {חטל} v Yosipponu (kolem roku 900 n. l.). 2.0.4. Prameny psané arabským písmem (Marquart 1929: 96; Pritsak 1954: 407–408): Itil u Ibn Rusty (kolem roku 903) a al-Muqaddasího (996) Ātl & Ʀtl u Ibn Faḍlāna (922) ʔIṭl u al-Balḫího (†934) Iṭil u Iṣṭaḫrího (polovina 10. století) a Idrísího (1157) ʔātil u Ibn Ḥawqala (977/8) Ātil u Maḥmūda Kašġarīho (kolem roku 1070) a Marwazího (1120) ʔatal u Abū Ḥāmida al-Andalusího al-Ġarnāṭího (1080–1170) Itil u Yāqūta (†1229) Ītīl u Ğuwainího (†1283) Ṣdīl v Šaġarat al-atrāk (kolem roku 1457) Ṣadl u al-Iṣfaháního (kolem roku 1509) Ṣadal or Ṣadil v Derbend-nāmeh atd. 2.0.5. Záznamy evropských cestovatelů ze 13. století: bratr Richard Ethyl; Rubruk Etilia, Ethilia, Edilia; Marco Polo Edilia; Benedictus Polonus Ethyl (Gombocz 1917: 183; Pritsak 1956: 409). 2.0.6. Hydronymum je doloženo v turkických jazycích od 11.th století (Maḥmūd Kašġarī) a v mongolských jazycích od 13.th století (Tajná kronika Mongolů): karachánština Etil „název řeky, snad Volha“ [Maḥmūd Kašġarī, 11. století; Legenda o Oghuz–Qaghanovi ze 13. století] (DTS 187), čagatajština Ātil, Ādil „Volha“, Ak–Ādil „Kama“, doslova „Bílý Ādil“, kazaština a nogajština Edil, teleutština Ädäl, baškirština Idal „Volha“, kazaňská tatarština Izal, Idal „Volha“, Kara Idal „Volha“ = 56 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Volga – the First River of Europe „Černý Idal“ oproti Ak Idal „Kama“¹⁰ = „Bílý Idal“, čuvašsky ADăl „Volha“, Šură-ADăl „Kama“, doslova „Bílý ADăl“ (Gombocz 1917: 183; Radlov I: 842, 857, 1509; Räsänen 1969: 52). Později se občas užívalo také apelativně: čagatajsky ädil „řeka, tok“, zdrobněle ädil-ča & ădil-čik „říčka“, kazaňskotatarsky idal „velká řeka“ (> mansijsky eĕtl „mořská voda“) oproti idal-čäk „říčka“ (Pritsak 1956: 415). Střední mongolština Idil „řeka Volha“ [Tajná kronika Mongolů, §§ 262, 270], Ežil „město zničené Mongoly“ [Tajná kronika Mongolů, § 274], kalmycky Idžl (mörn) „Volha (řeka)“ (Ramstedt 1935: 205). Byly (nebo mohly být) navrženy následující etymologie či etymologické komentáře: 2.1. Klaproth (1826) rozlišoval ’Aṭṭílas „Volha“ (s. 117) a Tíl „Kama“ (s. 274), přičemž druhému přisuzoval význam „černý“ (s. 268). Vycházel ze své představy o vztahu mezi starověkými Avary a moderními Avary z Dagestánu a hydronymum srovnával s andijským dir, ale výraz „černý“ by měl být v andijštině b-ečedir, vedle karatského b-ečetiro-b, hunzibského çədilu, bežtinského çodolo atd. (Klimov & Xalilov 2003: 354; podle NCED 556 je andijské -dir slovotvorná přípona). K přívlastku „černý“ srov. Pritsak (1956: 411), který odkazuje na dílo Theofylakta Simokatta Historiae [258.9]: (napsané kolem roku 630 o událostech z konce 6ᵗʰ století), kde kde protéká řeka Til, kterou Turci obvykle nazývají Černou <ἔθος> „kde protéká řeka Til, kterou Turci obvykle nazývají ‚Černou‘ <zu>nennen<pflegen>“ (viz Haussig 1953: 283, 287), a dále časté turkické označení Volhy jako „černé“, Qara Idil nebo Qara Itil. Pritsak (1956: 411) je vykládal ve významu „velká“, podobně jako Rašíd ad-Dín (†1318) označil Žlutou řeku jménem Qara Mö́ren. 2.2. Haussig (1953: 426) rekonstruoval podobu ’Aστıλ jako *’As-Til = *„řeka ’Ασιοι“, kde podobu Tíl zaznamenal Theofylaktos Simokattés (již Abel-Rémusat 1820, 320 ztotožnil v Tíl řeku Volhu). Haussig však nedokázal doložit, že Tíl mělo apelativní význam „řeka“ vel sim., a to nejen v turkických jazycích. 2.3. Pritsak (1956: 404–419; 1982: 444) analyzoval osobní jméno i název řeky ’Aттíλας a název řeky ’Aστıλ jako hypotetické starobulharské složené slovo sestávající ze složek *as „velký, starý“ a *til „moře“, tj. „oceánský = univerzální {vládce}“ (srov. mongolský titul Dalaj-in Qa’an s jeho turkickým překladem Talui-nuŋ Xanï – viz Pelliot 1923: 24–25: ‚oceánský chán‘; Pritsak ¹⁰ Alternativně se Kama kazaňskotatarsky nazývala Čölmen-Idal, tedy „řeka pustiny“, obdobně čuvašsky čolma a starobulharsky Čölmän-Itıl (Tomaschek 1889: 33), oproti starotureckému çöl, kazašskému śöl atd. „step, pustina“ (Räsänen 1969: 117). Straipsniai / Articles 57 VÁCLAV BLAŽEK 1956: 417), s doklady v následujících turkických podobách: čuvašsky as-lă „hrubý, urozený“¹¹, čagatajsky äs-li „velký, silný“, staroujgursky, středoturkicky äs-ki „starý“ atd. (Räsänen 1969: 50), a staroturkicky talüy „moře“, staroujgursky taluj „moře“ nebo „jezero“, saryjgursky talej, tali, tali „jezero, moře, oceán“ atd. (Räsänen 1969: 130; Clauson 1972: 502). Tento termín by mohl být čínského původu, pokud by představoval adaptaci čínského názvu řeky 大漠 dà(i)lěi¹² < Late Middle Chinese *tha(i)lɣjʹ < Early Middle Chinese *daʾlwiʹ or *dajhlwiʹ (Hirth 1895: 18). Je však sporné, zda se tato čínská výpůjčka mohla již v 6. stol. proměnit ve složku Tíl. Pravděpodobnější je jiná Pritsakova myšlenka, že Tíl odpovídá čuvašskému hydronymu TilĚe (> Russian Tel’ca), v němž poslední slabika odráží turkickou zdrobňovací příponu *-čǎ/*-čě. Pritsak (1956: 410–412) rozpoznal tentýž kořen v dosti záhadném názvu řeky Qara Tíl z povodí Syrdarji u Nizāma ad-Dīna (†1404), alternativně nazývaném Qara Tal „Anonymním autorem Iskandera“ z roku 1414. Podle Ḥudūd al-ʿĀlam se do jezera Balchaš vlévala další řeka Qara Tal. Skutečné apelativní užití kořene *til-/*tíl nalezl Pritsak (1956: 413) pouze v tunguzštině: evenksky tilkan „povodeň“, evencky ṭilqa, ulčsky čílčan, nanajsky čílqā „tamtéž“, vedle sloves evenkského tilka-, evenckého ṭilqən-, ulčského čílčan-, nanajského čílqa- „přetékat, cákat“ (Cincius 1977: 180–181). V EDAL je srovnáván s turkickým *d(i)äl(i)- „přetékat“ > Old Uyghur, Karakhanid taš-, Turkmen dāš-, Kirghiz, Tatar taštĭ-, Yakut tahijetc., id., besides Oirat tašṭin “flood” (Räsänen 1969: 466; Clauson 1972: 559; ESTJ 3: 169–170), a mongolským *čilga- / *čal-gi- „přetékat“ > Written Mongolian čilga-, čalgi-, Khalkha calgi-, Ordos čal-gi-, Buryat salgĭ-, šalšagana-, šald. Čuvašské hydronymum Tiland jeho středoasijské protějšky Tíl / Tal lze spojit s turkickým *d(i)äl(i)- „přetékat“. V takovém případě lze hydronymum Ἀστῆλ analyzovat jako starobulharskou složeninu *as-tiál „nadměrně se rozlévající“ nebo „{řeka přinášející} velké povodně“. Note: It is necessary to mention that Eugene Helimski (2000, 2004; plus Evgenij Xelimskij 2000, 2003) tried to present arguments about a Tungusic component in language(s) of the Avar Kaganat. It is natural to add the Tungusic candidate for the first component *asof the hydronym Ἀστῆλ etc. It could be ¹¹ Pritsak (1956: 414) tried to identify the component *äsin the Hunnic name Έσκάμ = *äs-kam “great priest”, and in the name of the Khazarian majordomus, called ʾaštarḥān (Ṭabarī), i.e. “great tarxan”, or rāštarḥān (Yaʿqūbī), with the first Arabic component raʾs “head; top; leader”, i.e. *“over-tarxan”. He added, the same etymology could be ascribed to the city-name Astraxán, although it was known only from the 14ᵗʰ cent. ¹² 大 dà, dài „velký, značný, rozlehlý, široký, hluboký“ < Late Middle Chinese *thaʾ, *thajʹ < Early Middle Chinese *daʾ, *dajh & 濁 lěi „název řeky“ < Late Middle Chinese *lyjʹ < Early Middle Chinese *lwiʹ (Pulleyblank 1991: 69, 185). 58 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Volga – the First River of Europe tunguzský kořen *as- „velmi; mnoho“ > Udihe asahᶦ „velmi“, ulčsky asir tamtéž, nanajsky asō, asor „ne příliš“, mandžusky asi, asuru „velmi; mnoho, hodně, často“ (Cincius 1975: 54–55). Složenina *as(V)til by znamenala *„{řeka přinášející} velmi {velké} povodně“, tedy téměř totéž co starobulharský výklad. 2.4. Axmetjanov (2001: 76) odvodil podoby typu karachánidština Etil z *ertil, možná přes *ettil, a navrhl stejný původ jako u hydronyma Irtyš; to by podle něj mělo být odvozeno od slovesa doloženého ve staré ujgurštině, kumánštině a šorštině ert-, chakasky a čuvašsky irt-, jakutsky irdě- „projít“ (Räsänen 1969: 46). 2.5. S ohledem na zápis ’Αστῆλ existuje alternativní turkické řešení založené na hypotetické složenině *ast¹³–(h)ȫl¹⁴ „nížinná vlhkost“, kterou lze vztáhnout k deltě Volhy. 2.6. Alternativně nám podoba ’Αστῆλ umožňuje uvažovat o rané maďarské složenině, sestávající ze staromaďarského (1055 n. l.) azaa, azah „Fluß, Bach“ (UEW 3) ~ ‘fehe rea’, moderního maďarského (nář.) aszó „Wasserriβ, zeitweiliger Wasserlauf; Trockental“ (EWU I: 54), „Tal, Niederung; ein Tal, in dem in Regenperioden und zur Zeit der Frühjahrschneeschmelze ein kleiner Bach fließt, das aber sonst trocken ist“ (UEW 3); a maďarského tele (poprvé 1372), tel, nář. telle „plný, naplněný“, tel- „stát se plným, naplnit se“, teljes, arch. teles „celý, úplný, celkový, kompletní; plný“, töl-t „(tekutinu) vylít, nalít, (nápoje) nalévat; naplnit, doplnit“ (EWU II: 1497–1500; UEW 518: spolu s mansijským Tᵊ täwl, permským tayla a chantyjským Vj. O tel „plný“ lze odvodit z ugrofinského *tälk³ nebo *täwdę). Hypotetická složenina asz(a)tele by mohla označovat „údolí plné {vody}“ nebo „řeku plnou {vody}“. Poznámka 1: Konstantin VII. Porfyrogennetos zaznamenal také složeninu Ἀτελκούζου [§ 38.30], vysvětlenou jako místa, v nichž v jeho době žil národ Pečeněhů. Dále se objevila ve spojení Ἐτελ {ποταμός} καὶ¹⁵ ¹³ Turkmensky, krymskotatarsky, krymskokaraimsky, karakalpacky, ujgursky ast, uzbecky åst, kyrgyzsky, tatarsky as(t), baškirsky aş(t)/aθ(t) „dole“ (Sevortjan 1974: 195–196); srov. karachánidské (11. stol.) astīn „pod, níže“, (13. stol.) astındaɣı „umístěný dole“, čagatajské ast(i) „pod“, kumánské astında „pod“ atd. (Clauson 1972: 242). ¹⁴ Praturkické *(h)ȫl > staroturkické (manichejské), staroujgurské (buddhistické) (obě 8. stol.) ȫl „vlhký“ (o půdě), karachánidské öl [Maḥmūd Kašġari: Qutadğu Bilig] „vlhký, mokrý“, středoturkické öl (Sanglax) tamtéž, (Payet de Courteille) „bažina“, čagatajské (15. stol.) öl „vlhký“, užívané také pro darya „moře“, turecké öl „vlhký, mokrý“, osmanské öl „tůň“, turkmenské öl, nář. hȫl „vlhký, mokrý“, chaladžské hēl, hēl, kyrgyzské öl, karakalpacké hȫl, uzbecké hul tamtéž, ujgurské hȫl „vlhký, navlhlý“, chakaské öl „vlhký, mokrý“, šorské ül, ojratské ül, tuvinské, tofalarcké öl, jakutské üöl „vlhký, mokrý“, čuvašské vile tamtéž (Räsänen 1969: 371; Clauson 1972: 124; Sevortjan 1974: 524–525). ¹⁵ Marquart (1903: 33, fn. 3) explained the conjunction as a mistake of a copist, who thought that Κουζού was an alternative name for Ἐτελ. Straipsniai / Articles 59 VÁCLAV BLAŽEK Kουζού [§ 40.24], což bylo výslovněji vysvětleno takto: „Místo, kde dříve bývali Turci (= Uhři), se nazývá podle jména řeky, která jím protéká, Etel a Kouzou, a nyní v něm žijí Pečeněhové“ (přeložil Jenkins). Menges (1944–1945: 259) se domníval, že toto označení pojmenovávalo buď jinou řeku, nebo se stalo apelativem. Markwart (1903: 33) navázal na Zeus­se (1837: 751) a spekuloval, že slovo Kουζού je ekvivalentem řeckého μεσοποταμία; v Kουζού rozpoznal maďarské köze (3. os. sg. posesivního tvaru köz „střed, prostředek“), které se užívalo také v maďarských názvech oblastí, např. Szamos-köz, Mura-köze, Rába-köze. Maďarské köz lze odvodit z finsko-ugrického *kütz (UEW 163; EWU II, 827) ~ *kütï „střed“ (Sammallahti 1988: 544). Poznámka 2: Müllenhoff (1906: 75) navrhl, že hydronymum Δάϊς [Ptolemy 6.14.2,4,5], Δαϊχ [Zemarchus], Γεϊήχ [Constantine Porphyrogenitus 37.2], později Jajïk, srov. čuvašské Jejăk, kazašské Žajyk, od roku 1775 nazývané Ural River (Vasmer IV: 551–552), by mohlo být uralského původu; spojoval je s uralským *joke „řeka“ (UEW 99) ~ *jukă (Sammallahti 1988: 537), ačkoli se obvykle předpokládá turkická etymologie (srov. Menges 1944–1945: 260, který porovnával turecké jaj-yк „rozšířený, otevřený“, příčestí trpné minulé jaj- „rozšiřovat“, tuvinské čat-, středoturkické [MK] jad-, staroujgur­ské jad-; altajské d’ajɣ „povodeň“ a tuvinské čajɣ „záplava, liják“ jsou však významově bližší pojmenování řeky a nelze je odvodit z obecnoturkického *jad-, nýbrž pouze z *jāj-, které pokračuje v tuvinském čaj- „houpat, pumpovat“. Altajské d’aj- znamená „přetékat, zaplavovat, rozlévat se (o řece)“ – viz ESTJ 1989: 76–77). 3. УЛ 3.0. Mari: KB Jăl, В Jul, U Ju·l-lǝt Wolga (Wichmann 1953: 54, #264); východní Jul (Paasonen 1948: 29). 3.1. Paasonen (1926: 38) spojoval hydronymum s chantyjskými výrazy z oblasti Konda i̯atpз „pramen, zdroj“, i̯atpo·ŋ „ústí potoka vytékajícího z pramene“, a s juganským i̯aLpa „malý prudký potok, bystřina“. Koncovou slabiku vysvětlil Toivonen (1933: 382–383). 3.2. Markwart (1929: 96) vyslovil domněnku, že toto mari hydronymum vzniklo adaptací jeho čuvašského ekvivalentu A̯Dăl prostřednictvím podoby *A̯jol. Takový vývoj však nemá obdobu v čuvašských výpůjčkách v mari. 3.3. Za nejpravděpodobnější se jeví řešení Sinora (1964: 1–8), který hledá původ mari Jul „Volha“ v turkickém *jul „proud, potok, pramen“, srov. > staroujgur­ské yuul „horský potok, pramen“, karachanidské jul, jul „potok“, ojratské a salarské jul, 60 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Volga – the First River of Europe koibalština jul „potok, horský tok“, chakaské čul „potok“, čuvašské š́wəl „pramen“ (Räsänen 1969: 209–210; Clauson 1972: 917–918; Sevortjan 4, 244; DTS 277). 3.4. Tatarské a baškirské jul „cesta, stezka“ oproti staroturkickému jol tamtéž aj. (Räsänen 1969: 205–206; Sevortjan 4: 217–219). Konkrétně řeka Volha byla od prehistorických dob hlavní dopravní tepnou spojující ruský sever s pontsko-kaspickými stepmi. Pokud jde o vztah významů „cesta“ a „řeka“, lze uvést výmluvné sémantické paralely v kušitštině a čadštině, konkrétně v severní kušitštině: bežské lagi f., pl. -a „stezka, cesta, vyšlapaná pěšina“ (Roper); ve východní kušitštině: somálské laag „vodní kanál“ (Luling), baysoské lága „říční břeh“ (Hy); oromo macha laga „řeka“, lage „údolí“ (LVS); > ve vysokohorské východní kušitštině *laga „řeka“ (Hudson 1989: 124); konso lak-a „rovina, vnějšek“, d’irajtské lak „místo, prázdné místo, místnost, prostor“ (B1), srov. Sasse 1982: 131; v jižní kušitštině: kwadžské lagalako „stezka, cesta“ (Ehret); a ve střední čadštině: wamdiuské làgu, margijské lagù, západomargijské lakù, kilbské làkù „cesta“ (Kraft 1981: 73, 93, 112, 122). 4. Λύκος 4.0. Herodotos [4.123] zmínil čtyři velké řeky, které z území Thyssagetů protékaly pustou krajinou a dále zemí Maeetů a ústily do jezera zvaného Maeetian; jmenovaly se Lycus, Oarus, Tanaïs a (S)yrgis. Tomaschek (1889: 32) vyslovil domněnku, že Lycus lze ztotožnit s řekou Jajik (dnešní řekou Ural) nebo s horním tokem Volhy, zatímco Oarus by měl odpovídat jejímu dolnímu toku. 4.1. Tomaschek (1889: 32–33) spojil, byť jen nepřímo, jméno řeky Λύκος s udmurtským hydronymem Jug, vedle L’ug, jehož ruským ekvivalentem je Belaja, přítok Kamy. Vykládal je z udmurtského malmyžského ju·g-ak, přísl. „pekelně, jasně, čistě“, malmyžsko-uržumského l’u·g-ak, d’ug-ak „náhle a jasně“; sarapulského, malmyžského a jelabužského jugit, jelabužského a malmyžsko-uržumského l’ugit, ufského d’ugit, příd. „jasný, světlý“ aj. (Wichmann 1987: 82). Komijské jugid „světlo (podst., příd.), blesk“, jug „blesk“, jugör „paprsek, světlo“, jugδini „rozednívat se, rozjasňovat“ (KESK 334). Toto řešení je nepochybně uspokojivé pro hydronymum Jug/L’ug, pro Λύκος je však obtížně přijatelné. Důvod spočívá v historické fonetice: počáteční udmurtské l’- a d’- jsou sekundárními variantami j- a permický mediální -g odpovídá mari a mordvinskému -ŋg- < finsko-ugrickému *-ŋk- (srov. KESK 14). Permický kořen *jug pravidelně odpovídá mari jongəštas „rozjasnit se“, jongədo „prostorný“ (KESK 334; Paasonen 1948: 27). 4.2. Snad slibnější je uvažovat o motivaci vyplývající ze skutečnosti, že řeka Λύκος protékala pustinou, jak ji popisuje Herodotos. Srov. také kazaňskotatarské Čölmən–Idal „Kama“, tedy „řeka pustiny“, podobně čuvašské Straipsniai / Articles 61 VÁCLAV BLAŽEK čolma and Old Bulgarian Čolmän-Itil (Tomaschek 1889: 33) vs. Old Turkish čöl, Kazakh söl etc. “steppe, wasteland” (Räsänen 1969: 117). If this is the case, the Baltic term *laukas “terrain without trees” seems to be a good candidate, cf. Lithuanian laũkas “terrain without trees, free space, field”, Latvian laũrs “clearing, opening (in forest), free space, field”, Prussian (III) laucks, acc.sg. laukan “field” (ALEW I: 561–562), all from IE *leuk- “to light” (Pokorny 1959: 687–689). 4.3. Další řešení by mohlo vycházet ze skutečnosti, že Volha mění směr svého toku z východního na jižní u ústí svého největšího přítoku, Kamy. V marijštině, kterou se nyní mluví v blízkosti tohoto ohybu a v minulosti se mluvilo v jeho okolí, existuje slovo luk (P, B, M, U, CÜ), lŭk (CK, Č, J), lāk (K) „roh, kout“ a také „ohyb řeky nebo jezera“ < Proto-mari *lukā (Bereczki 1992: 34, č. 165; 2013: 124–125). Právě tento význam dokonale odpovídá ohybu Volhy od východu k jihu. Přednost tohoto významu potvrzují i další příbuzné výrazy: finské loukka, loukas „doupě, pelech“, loukku „trhlina, jeskyně“, loukko „roh, úhel, úkryt, jeskyně“,?laukku „otvor, díra“,?liukku „sněhová jeskyně“; maďarské lyuk (dial. gyuk, juk, lik, luk) „díra, netěsnost; jeskyně; hýždě“; něnecké O loxəʔ „roh (např. v místnosti, v protáhlém jezeře)“ (UEW 252: *lowkə). Poznámka: Podobnou sémantickou motivaci lze rozpoznat ve staroruském hydronymu Erelb (dnes Oreľ), označujícím levý přítok Dněpru, který je poprvé zmíněn v hypatském znění Ruské prvotní kroniky k roku 1183 n. l.: Ереҕ, егоже Русь зовуть Уголь. Vasmer (III, 151) je etymologizoval pomocí osmanského əjri „šikmý, křivý“, əjrilä „ohýbat se“ (Radloff I: 661–662), tureckého eğri „křivý; zatáčka“, eğrilik „zakřivení“, staroujgurského ägri „šikmý“, karachánského, kumánského a čagatajského ägri „křivý, ohnutý“; čuvašského avăr „hluboké místo, prohlubeň v řece nebo jezeře“ aj. (Räsänen 1969: 37–38). 5. RAV & RAVO 5.0. Mordvinské erzjanské Rav, Ravo „Volha“, mokšanské rava „řeka“, Rav „Volha“ (UEW 420). Ibn Ḥawqal, 977/8 n. l.: naḥr al-Rōs ~ mordvinská určená forma Rav-ś (Aalto 1976[79], 37). Předchůdce mordvinského hydronyma byl rekonstruován jako (i) *rava (Keresztes 1986: 127), existují však nejméně dvě další možnosti, (ii) *raya a (iii) *raja; srov. k (ii) mordvinské mokšanské pavaź ~ pavas „Bůh“ < *payas <indoíránské *bhagas a k (iii) mokšanské ov(a) „zeť“ < finsko-volžské *wäje (viz Keresztes 1986: 106, 103). Srovnání s chantyjským DN rōu, DT rāu „nečistota, odpad, kal (ve vodě)“, Likr. rāɣɜ, Mj. rāuɣ3 „kal, bahno (ve vodě)“ (Korenchy 1972: 65), které podporuje možnosti (i) a (ii), je sémanticky slabé. 62 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Volga – the First River of Europe 5.1. Schlözer (1771: 306) byl pravděpodobně první, kdo spojil mordvinské hydronymum s řeckým označením „Ῥᾶ řeky Volhy16, které zaznamenal Ptolemaios [6.14.1,4]. Následovali jej například Klaproth (1826: 82), Šafarik (1837: 402) a Kiepert (1878: 346, pozn. 3). De Lagarde (1866: 263) spojil Ptolemaiovo „Ῥᾶ se jménem mytické řeky v Avestě Ranhā-, ale k ztotožnění těchto hydronym s Volhou se stavěl zdrženlivě17. Později (1868, 62) doplnil sanskrtské Rasā a v obou studiích fryžské „Ῥέα, tj. Réha?, a arménské hydronymum Rah, které Koriwn zmínil ve svém „Životě Mesropa Maštotse“ [11.33]. Kuhn (1887: 214–215) přidal avestánské Ranhāa védské Rasā-, obě označující mytické řeky. Vyjádřil pochybnosti o jejich ztotožnění. Zmínil Geigerův pokus ztotožnit Ranhā s Iaxartem a komentoval jej: „die Ranha wiedererkennen will, führte jedenfalls bei seinen anwohnern einen anderen namen, aus dem das moderne Sīr hervorgegangen ist und der bei den Griechen als Silis, bei den Indern als Sidā erscheint“ (Kiepert 1878, § 58). Dále uvedl, že... Sidā ist selbstverständlich als die iranische, nicht etwa als die indische form des namens zu betrachten. Let us mention that Rasā- (see Blažek 2016a: 13) was the name of a mythical stream flowing around the earth and the atmosphere [e.g. RV IX.41.6; 10.108., also Nirukta of Yaska], only in RV V.53.9. is it described as the western tributary of the Indus River. In Puranas and Mahabharata Rasā is connected with the underworld or hell (MW 870c). The form rasāis the feminine to the masculine rāsa- “the sap or juice of plants, juice of fruit, any liquid or fluid, moisture, humidity, essence, marrow” [RV] (MW 869b, 870c: rasā- = “moisture, humidity”, but Mayrhofer in EWA I: 441–442 expressed doubts about any appellative sense of rasā-). In Iranian the corresponding hydronym is identified in Young Avestan Ranhā- ‘a mythical river’ [Yašt 5.63, 5.81, 10.104, 14.29, 15.27; Vidēvdāt 1.19 etc.], transcribed in Zoroastrian Pahlavi as Arang (Bartholomae 1904: 1510–1511). Poznámka 1: Marquart (1903: 378–379, pozn. 4) vykládal etnonymum Rogasta-dzans u Jordanese [Getica 23, § 116] jako *Rauwa-stadjans „obyvatelé břehů Volhy“. Stejné hydronymum spatřoval v etnonymu „Ρόβοσκοι, zaznamenaném Ptolemaiem. 16 Volhu dosud nazývají Rhau, stejně jako u Ptolemaia se jmenuje „Ῥᾶ. 17 Myslím, že jméno známé řeky „Ῥᾶ nebude nic jiného než Raniha: přirozeně tím nemyslím, že by mytická Ranha z textů byla Volhou. אראם {ʔarūm} v pehlevijském překladu Vd 7, 9 bude, jak připustil Spiegelův komentář na s. 46, novoperské Harūm (město Amazonek): Ptolemaios nechává v ε 9.19 Amazonky žít μεταξὺ τοῦ „Ῥᾶ ποταμοῦ καὶ τῶν Ἰππικῶν ὀρέων. Straipsniai / Articles 63 VÁCLAV BLAŽEK 5.2. Schrader (1890: 633f) a Schrader & Nehring (1917–1923: 329) spatřovali v hydronymu adaptaci indoevropského *srou̯a „tok“, srov. epické sanskrtské giri-srāvā- „horský potok“, litevské sravā „plynutí, krevní tok, menstruace“ aj. (Pokorny 1959: 1003). 5.3. Bartholomae (1890: 1108) se ve své recenzi Schradera (1890) pokusil vysvětlit mordvinské hydronymum a Ptolemaiovo Ῥᾶ na základě avestského rau̯an-/raon- „řeka, vodní tok“ [Yt. 14.21, 18.6, V. 5.1f / Y. 10.17, V. 2.23] (Bartholomae 1904: c. 1512) < íránské *hrauᵒ < *srauᵒ (srov. EWAI II: 784). 5.4. Paasonen (1897: 122–123) Schraderovu myšlenku odmítl a předložil vlastní etymologii založenou na finském rapa „bahno, kal; něco křehkého, lámavého“, estonském raba „rašeliniště; mláto; nahnilý, křehký“, livonském raba mā „kyprá půda“; sámském N rappe „bahno v místě, po němž lidé nebo dobytek často šlapou“. Ve skutečnosti je sámský výraz finského původu a baltofinské tvary jsou skandinávského původu, srov. staroseverské draf „sedlina, kvasnice“ (de Vries 1962: 79–80; SKES 735–736). 6. *U̯ar(i̯)- > ᾽Oαρος 6.0. Hydronymum ᾽Oαρος poprvé zaznamenal Herodotos [4.123–124] kolem roku 450 př. n. l. Stejnou složku *u̯ar lze identifikovat v hydronymu Οὐαρουδάνης, zaznamenaném Ptolemaiem [5.9.5, 28], který pravděpodobně označoval řeku Kubáň (srov. Abaev 1949: 188: *u̯aru-dānu- „široká řeka“). 6.1. Marquart (1903: 378–379, pozn. 4) se domníval, že hydronymum ᾽Oαρος by mělo být alternativním označením řeky Volhy, vykládaným jako íránské *u̯aru- „široký“18, srov. avestské vouru-, např. ve staroavestském vouru-cāšani- „v rámci 18 Rogastadzans je gótský překlad Ῥόβοσοι, národa zaznamenaného Ptol. 6.14 p. 426, 28 Wilberg u nejvýchodnějších pramenů Rhy; u Orosia I, 2, 2 Rhobasci, který je totožný s Βοροῦσκοι Ptol. 3, 5 p. 201, 15, sídlícími pod Ripejskými horami. Ῥόβοσοι, Rhobasci je odvozeno od finského názvu Volhy, který se dodnes u Mordvinů vyskytuje jako Raw, Rau, v určitém tvaru Rawš a pravděpodobně tvoří základ Agathemerova Ῥᾶς. Ten je zřejmě přejat ze skytsko-íránského *Raha, u Ptol. Ῥᾶ (pouze gen. a akuz.), avestského Raihā, védského Rasā. Vedle tohoto názvu znali íránští Skythové pro Volhu také označení ᾽Oαρος (Herodotos 4, 123. 124), tj. *waru- „široký“ (srov. Βοροῦ-σθένης, hunské War), od něhož je odvozeno etnonymum Βοροῦσκοι. Srov. Zeuss 1837: 80; Müllenhoff 1906: 98; Tomaschek 1889: 20. Pro rovnici Ῥᾶ = Raiha se vyslovili P. de Lagarde 1866: 263; Id. 1868: 62. 64 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Volga – the First River of Europe hledící“ ~ védské uru-cākṣas-; osetské urux „široký, prostorný“ (EWAI I: 227). Podobně Herrmann (1937: cc. 1680–1681¹⁹). 6.2. Kretschmer (1928: 101) vysvětlil hydronymum pomocí sanskrtského vār(i) „voda“ a zmínil význam „déšť“ odpovídajícího avestského protějšku vār-. Ve skutečnosti existuje védské vār- „voda“ [RV, AV, VS], vedle sanskrtského vārī- s významy „voda“ i „déšť“ [Mn, MBh], které odpovídá avestské vār- „déšť“, ale také sanskrtské vārī-, pl. varyas „řeka“, jemuž odpovídá avestské vai̯ri- „moře, mořský záliv“ [Y. 42.2, 65.4, 71.10; Yt. 5.37, 8.46.8, 10.14, 19.51, 19.56, 19.59; Aog. 28; Ny. 5.5; S. 2.9] > zoroastrijskoperské var „jezero“ (Bartholomae 1904: 1364–1365; Eilers & Mayrhofer 1960: 110–111; Nyberg 1974: 203). Kretschmer spojil toto hydronymum také s tocharským A wār „voda“ a dále s ligurským názvem řeky Vārus, poprvé zaznamenaným Caesarem [BG 1.86.8]. Krahe (1964: 38–40) jej později zařadil do své „staroevropské“ hydronymie. 6.3. Napolskix (osobní sdělení) hledal původ Herodotova Ὄαρος přímo v tocharském A wār, B war „voda“, B -wār „tok“, např. ñoru-wār „po proudu“ (Adams 2013: 627–628), přičemž v tomto hydronymu předpokládal stopu východní migrace pra-tocharštiny. 6.4. Schramm (1973: 115) odmítl Ὄαρος jako označení Volhy a upřednostnil jeho spojení s Dněprem, výslovně nazvaným Var u Jordanese 52: ut vix pars aliqua hostium remaneret, quae in fuga versa eas partes Scythiae peteret, quas Danabri amnis fluente praetermeant, quam lingua sua Hunni Var appellant²⁰, a Βαζούχ u Konstantina Porfyrogennéta (De administrando imperio 38.68). Toto hydronymum bylo etymologizováno také několika způsoby: 6.4.1. Klaproth (1826: 245) v tom spatřoval stopu dávných Avarů a pokusil se vysvětlit Var pomocí dnešního avarštiny z Dagestánu, kde se objevuje slovo ʒor „řeka“. Nikolajev & Starostin (NCED 537) je srovnávali s tindalským reha „vodní nádrž“, bežtinským rühi „umělý potok“, lezginským a tabasaranským hül „moře“ aj. a rekonstruovali severokavkazskou praformu *hʷilV/*l̥hʷV. ¹⁹ Oaros – podle Herodota [IV 123] přítok Maiotidy vedle řek Lykos, Tanais a Syrgis, pramenící u Thyssagetů. Z Herodota [IV, 124] vyplývá, že O. byla větší řeka, u níž Dareios nechal utábořit své vojsko a postavil osm pevností, když postupoval až do pustiny mezi Budiny a Thyssagety. Podle toho (c. 1681) může jít pouze o Volhu, kterou Herodotos omylem nechává ústit do Maiotidy namísto do Kaspického moře. Kiessling u. Bd. IA s. 1f srovnává název O. s avestským Vouru „široký (tok)“, což turkické kmeny přeložily jako Atl; ²⁰ „Zbytek se obrátil na útěk a zamířil do těch částí Skythie, které sousedí s tokem řeky Danaper, již Hunové ve svém jazyce nazývají Var.“ Viz The Gothic history of Jordanes v anglickém překladu s úvodem a komentářem Charlese Christophera Mierowa. Princeton: University Press – London: Humphrey Milford – Oxford: University Press 1915: 128. Straipsniai / Articles 65 VÁCLAV BLAŽEK 6.4.2. Tomaschek (1889: 20) srovnával Βαqούη s jakutským üräx „řeka“ (Böhtling 1851: 49). Příbuzné může být čuvašské vъrə, užívané ve spojení šъ vъri „ústí řeky“. Ztrátu koncového veláru lze srovnat s homonymním čuvašským vъrə „semeno“ oproti starotureckému uruy ve stejném významu (Egorov 1964: 49; Räsänen 1969: 516). 6.4.3. Vasmer (1923: 66), Abaev (1949: 187) a Schramm (1973: 99) vysvětlovali Βαqούη na základě osetštiny: iron. wærax, digorského urux „široký“ < *uaruka−/*uruka− (Abaev 1989: 90). 6.4.4. Pritsak (1954: 124–134; srov. také Schramm 1973: 99) navrhl starobulharské vysvětlení Var, při němž vycházel z čuvašského var „údolí, koryto, rokle, soutěska; vnitřek, střed, prostředek, břicho“; anatolskotureckého básnického öz v názvech řek Ėgri öz, Qïlïğ özü; dále kazaňskotatarského üzän „údolí, nížina“, barabinskotatarského üzön „říčka, potok“, kazašského özän „řeka; vnitřek“; kromě toho označení Yozu (= özü < *özi) pro Dněpr v pozdním opisu „Geografie“ Pseudo-Mow­sése Chorenacʿiho, snad přepracovaném Ananiou Širakacʿim kolem roku 700 n. l., a oghuzsko-kumánské jméno Özi téže řeky (-i je přivlastňovací sufix 3. osoby, sloužící k určení). Poznámka: Je lákavé spekulovat, že starobulharský předchůdce čuvašského var „údolí, koryto, rokle, soutěska; vnitřek, střed, prostředek, břicho“ v názvu Dněpru mohl být kalkován výrazem -коúζου, Κουζού, který Konstantin Porfyrogennetos zaznamenal ve složenině Ἀτελλοúζου [§ 38.30] a ve spojení Ἐτέλ {ποταμός} καὶ Κουζού [§ 40.24]. Zeuss (1837: 751) a Markwart (1903: 33) ztotožnili v -коúζου a Κουζού maďarské köze (3. os. sg. poses. od köz „střed, prostředek“), které se používalo také v maďarských názvech krajů, např. Szamos-köz, Mura-köze, Rába-köze. Maďarské köz lze odvodit z ugrofinského *kütз (UEW: 163; EWU II: 827) ~ *kütï „prostředek“ (Sammallahti 1988: 544). V tomto případě byly podoby -коúζου a Κουζού ekvivalentem řeckého μεσοποταμία a starobulharské Var patrně plnilo stejnou funkci. 7. VOLHA 7.0. Hydronymum Volga se poprvé objevilo jako staroruské Volga v Ruské prvotní kronice sepsané kolem roku 1100, v líčení událostí datovaných do roku 964 n. l. 7.1. Byzantský historik a archivář, teolog a astronom Nikeforos Gregoras (1290/1–1360) ve svém díle Byzantina Historia 1.26.19–21 vyslovil hypotézu, že označení Bulharů Βούλγαροι je odvozeno od říčního jména Βούλγα „Volha“ (srov. také Moravcsik 1958: 105). Další Volga je přítokem Dněpru. V Polsku jsou dva přítoky Visly nazývané Wilga; jeden ústí u Krakova (délka 25 km), druhý 66 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Volga – the First River of Europe ústí na jižním okraji Varšavy (délka 67 km). Tato hydronyma lze transparentně odvodit ze společněslovanského *Volga „vlhkost, mokrost“ (Vasmer I: 336–337). Je třeba doplnit přímé baltské kognáty, které mohou rovněž etymologicky vysvětlovat hydronymum Volga, totiž lotyšské vāļgs m., vaļga f. „vlhký“, vīlgt, ōgstu, ōgu „vlhnout“ (ME IV: 454, 587), litevské vīlgti, vīlgstu, vīlgau „navlhčit“ aj. (Pokorny 1959: 1145–1146: *uelg-). Existují také alternativní etymologické pokusy: 7.2. Tomaschek (1889: 32) a Rozwadowski (1913: 49; 1948: 227–230) se pokoušeli vysvětlit hydronymum z ugrofinského *walkeda „bílý“²¹, ale Vasmer (I: 336–337) je odmítl jako fonologicky nemožné. To platí pro *walkeda „bílý“ a jeho pokračování, existují však i jiné podoby, které nejsou odvozeny sufixem *–đa, zejména marijské wolɣem „svítím, zářím (o ohni, vodě, zlatě, skle)“. Jeho tvar pro 3. os. sg. wolɣa „je světlý“ se jeví jako vhodný kandidát vzhledem k tomu, že největší přítok Volhy, Kama, se nazývá „bílý“, totiž čagatajské Ätil, Ädil „Volha“, Ak-Ädil „Kama“, doslova „bílá Ädil“; kazaňskotatarské Iẓal, Idal „Volha; velká řeka“, Kara Idal „Volha“ = „černá Idal“ oproti Ak Idal „Kama“ = „bílá Idal“; čuvašské ADăl „Volha“, Šură–ADăl „Kama“, doslova „bílá ADăl“ (Gombocz 1917: 183; Radloff I: 842, 857, 1509; Räsänen 1969: 52). Tomaschek (1889: 32) ještě zmínil jezero Volgo (61 km²), nejníže položené ze čtyř přírodních jezer, jimiž Volha protéká. 7.3. Podle ústního svědectví Romana Jakobsona navrhl jeho někdejší krajan Nikolaj Sergejevič Trubeckoj během svých přednášek ve Vídni ve 30. letech baltskou etymologii hydronyma Volga. Podle něj byla etymologie Volga následující: v praslovanštině východních Slovanů se nezaokrouhlené přední samohlásky měnily v zaokrouhlené zadní samohlásky před tautosylabickým l, takže jilga se muselo změnit na julga; iniciální j se před zaokrouhlenými samohláskami ve východoslovanských jazycích ztratilo a iniciální u získalo povinné protetické v. Tak vznikla podoba vulga a krátké u se ve 12.–13. století změnilo na o. Dlouhým řetězcem změn se tak Jilga změnilo v Volga. Citováno podle Gimbutas 1963a: 69; 1963b: 33, 205. Viz také Toporov 1980: 40. Mezi baltskými hydronymy se skutečně vyskytují názvy utvořené z baltského adjektiva „dlouhý“, které pokračuje v litevském ilgas, lotyšském ilgs ve stejném významu, a dále v pruském příslovci ilga „dlouho“, ²¹ Ugrofinské *walkeda > finské valkea „bílý; zářící, jasný; oheň, zářící plamen, světlo ohně, blesk“, ludické valged, estonské valge „bílý, jasný, blonďatý; bělost, světlo“, livonské vālda (SKES: 1619–1621); severní sámské viel’gâd „bílý; světlý, bledý“, kildinské vielked, nɔldské vielked ve stejném významu; erzjanské mordvinské valdo, mokšanské valdă „jasný, světlý“; marijské (I) waylăd, (U B) wolyadă „čirý, jasný; jas, čistota“. Dále srov. marijské wolɣem „svítím, zářím (o ohni, vodě, zlatě, skle)“; maďarské világ „světlo; svět; lidé“, (zast.) „lidstvo, život“, které ukazuje na ugrofinské *walkз „bílý, světlý; zářit“ (UEW: 554–555; Bereczky 2013: 315–316). Sammallahti (1988: 551) rekonstruoval ugrofinské *wilki– „světlo“ a dále ugropermské *vēlkita. Straipsniai / Articles 67 VÁCLAV BLAŽEK např. v Litvě řeky Įlga, Įlė, Įlgės, Įlgupys atd. a jezera Įlgai, Įlgis, Įlgys, Įlgžeris, Įlgžeris atd. (Vanagas 1981: 129); lotyšské řeky Įlga upe, Įlupe a jezera Įldza-ęzers, Įldzes-ezers atd.; pruská jezera Įlgayn, Įlgen See, Įlgowen atd. (Toporov 1980: 39). Nejdelší „Dlouhá řeka“ je čínská 長江 Cháng Jiāng, dlouhá 6 379 km, s povodím o rozloze 1 808 500 km²; „Dlouhá“ se jí říká od období Šesti dynastií (220–589 n. l.). Současné jméno 揚子 Yángzǐ se původně používalo pro dolní tok řeky²². 7.4. Ještě méně pravděpodobný je pokus Mikoly (1929: 127–128) určit jako zdroj proto-marské *Jyl⁽²³⁾, doložené ve skutečnosti jako západomarské Jāl a východomarské Jul „Volha“ (viz níže). K vysvětlení rozdílu v anlautu Mikola (1929: 127) uvedl staroruský přepis Омov(ь)за, Омovуза estonského jména řeky Emajõgi. Existence staroruského *Vьlga by měla být prokázána udmurtským folklorním přejatým slovem Bulga „Volha“ (Mikola 1929: 128). Vasmer (I: 337) dodal, že hypotetické proto-marské *Jyl by bylo přejato z takových turkických jazyků, jako jsou baba-tatarština, baškirština jylya „řeka, potok“, kazaština žylğa „říčka, řeka“ (Räsänen 1969: 200; přejato z mongolského žylga „koryto řeky, potok, svah“ – viz Ramstedt 1935: 109). 7.5. Zcela nové řešení lze nabídnout na základě maďarského völgy „údolí“ (121); (zastarale) „znamení, jádro vředu“, srov. staromaďarské místní názvy: Furizelgi (121), Welg (120), Saswelgy (126), Welgzad (1338), Worrewwabelgy (1342) atd. (EW 1653). Příbuzné jsou obugrické *wāyəl > PKhanty *wāyəl > chantijské Trj. wāyəl „přítok Obu“, Oxal, Kaz. wōxal „přítok; Vogul“, wōxal-jōxan „Boryka (říčka); mansijské *wāl > mansijské (LM) vuol „říční zákrut“, (KU KM P LO) wōl, (So.) wōl „úsek řeky“ (Honti 1982: 193, #677); komijské (S) vol, vol-ju „malá řeka“, (Vō) vel „pravostranný přítok horní Vyčegdy“; něnecké (Nj.) wäej ve spojení jaew wäej „delší rovný úsek řeky mezi dvěma zákruty; плёс“ < uralské *waδз „malá řeka; říční zákrut nebo úsek řeky mezi dvěma zákruty“ (UEW: 550–551). 7.6. Pro úplnost je třeba jako hypotetický zdroj doplnit také tocharštinu B walke (nesklonné) adj. „dlouhý (o čase)“, adv. „dlouho“. Sémantická motivace je stejná jako u litevského ilga f. „dlouhý“ (srov. § 7.3). Synchronic­ká podoba je rovněž velmi blízká tvaru Volga. Tradiční rekonstrukce *uḷ₂Hgo-, snad odvozeného od slovesa *uel- „otáčet“, (Adams 2013: 631–632), je použitelná také pro Volhu. Etymologická analýza *u̯i-dH̥gʰo- (viz Blažek 2015: 62), je-li správná, však toto řešení pravděpodobně vylučuje. 22 Dostupné na:<https://en.wikipedia.org/wiki/Yangtze> [cit. 01.11.2019]. 23 Zánik γ po odpadnutí koncové samohlásky je pravidelný, srov. marijské KB jal „noha“ oproti mordvinskému mokšskému jalga „pěšky“, finskému jalka „noha“ (Mikola 1929: 127; UEW: 88–89). 68 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe 8. SHRNUTÍ indoíránský slovanský baltský íránský tocharský mordvinský marijský maďarský tatarský (srov. tatarské Kara Tatar Volga) * astai s velkými záplavami * ast(h)ol nížinná vlhkost * ul potok tatarská cesta asz (V) údolí plné vody zákrut řeka * Rava * Rava * Runa * draša- vlhkost > avestánské Raŋha- * naraxs- zcela tmavý * hraxsa- temné ústí * daugas bezlesý terén * Aogəs * As(a)f[?] * ul * Aresos Rau(e) Strainsai / Articles 69 VÁCLAV BLAŽEK indoevropský *Ocos slovanský *bog vlhkost baltský lotyšské padag, t. vlhký *lōg dlouhý t. íránský avestánské tāri – moře, mořská zátoka; pahlaví bar – jezero *pāru- široký tocharský B war – voda; B-war – proud mordvinský mari nuolya je světlo maďarština údolí zóly turkické jazyky baškirské iylya „řeka“ 70 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe 9. ZÁVĚR 9.1. Předchozí tabulka (§ 8) shrnuje všechna více či méně pravděpodobná řešení, přestože se často vzájemně vylučují. Podle sémantické motivace je lze rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří plně „hydronymická“ pojmenování motivovaná významy spojenými s „vodou“, a to „voda“ samotná, dále „řeka“, „(říční) údolí“, „potok“, „povodeň“, „vlhkost“, „jezero“, „moře“. Druhá skupina zahrnuje výrazy charakterizující říční tok nebo břehy, konkrétně „široký“, „dlouhý“, „zakřivený“, „bezlesý“, „neškodný“, „bílý/světlý“, „černý/tmavý“. Je zřejmé, že první sémantická skupina přímo souvisí s vodou, a měla by proto být upřednostněna. V případě několika etymologických kandidátů se sémantická motivace opakující se v různých pojmenováních jeví jako slibnější než izolovaná vysvětlení. Tak staroruské Volga < obecněslovanské *vəlgə „vlhkost“ odpovídá íránskému, snad skythskému, *raha-, jehož význam „vlhkost, mokrost, vlhký stav“ je rekonstruován podle védského [RV] rasā-, které je ženským rodem mužského rāsa- „míza nebo šťáva rostlin, ovocná šťáva, jakákoli tekutina, vlhkost, vlhký stav, esence, dřeň“. Třetí protějšek by bylo možné identifikovat v hypotetickém turkickém složeném slově *ast-(h)öl „spodní vlhkost“. Lze si představit, že označovalo deltu Volhy. Nabízí se závěr, že slovanská a snad i turkická hydronyma jsou kalky svých íránských předloh. 9.2. Z chronologického hlediska se jako nejstarší jeví mytická jména řek Rasā́, známé již z Ṛgveda, složené pravděpodobně mezi lety 1500–1100 BCE, a její protějšek v mladší avestštině Raŋhā, z počátku 1st tisíciletí BCE. Mordvinské Rav nebo Rav může odrážet jak *ra, tak *raya. První případ zachovává specifický vývoj sekvence *ə̄hā podobný avestštině, zatímco pozdější případ pravděpodobně představuje formu *Rahā, rekonstruovatelnou pro několik staroíránských a raně středoíránských dialektů, totiž skythštinu, sarmatštinu a sakštinu, s ohledem na jejich geografické rozšíření. Ptolemaiovo Ῥᾶ a Pseudo-Agathemerovo Ῥᾶ jsou ještě blízké podobě *Rahā, a to ve 2nd a 3rd století CE. V polovině 5th století BCE zaznamenal Hérodotos tři různá jména řek, která snad mohou náležet Volze: Ὄαρος, Ἀγάρης, Λύκος. Jméno Ὄαρος lze etymologicky vyložit na základě mladší avestštiny vāiri- „moře, mořský záliv“ a pahlavského var „jezero“. Toto řešení ukazuje na řeku ústící do velké vodní nádrže. V konkurenci s neméně lákavou tocharštinou (B war „voda“, -wär „tok“) by měl být upřednostněn íránský původ, s ohledem na Ptolemaiovo hydronymum Οὐαράνης, pravděpodobně označující řeku Kubáň, která ústí do Azovského moře/Maiotidy a které lze výslovně analyzovat jako *uar(V)-dānu- „řeka ústící do moře/jezera“, kde druhá složka je íránské *dānu- „řeka“ > mladší avestština dānu „řeka, potok“, osetské don „řeka, voda“, bez jakéhokoli známého Straișnai / Articles 71 VÁCLAV BLAŽEK Tocharský protějšek. Řeku Ἀογῆς popsal Hérodotos jako tok rozdělený před ústím do Kaspického moře do 40 ramen. Tento popis lze vztáhnout pouze na skutečně rozlehlou deltu. Pokud měl na mysli deltu Volhy, připadají v úvahu přinejmenším tři íránské výklady, totiž *a-raxsā- „neškodný“ s ohledem na její klidný tok, nebo *ha-raxsā- „zcela tmavý“, s variantou *āh-raxsā- „tmavé ústí“ s ohledem na černé bahno v deltě (srov. také kazaňskotatarské Ka-ra Idəl). Třetí Hérodotův hydronym, pravděpodobně označující Volhu, Λύκος, vypadá jako řecký přepis protomarského *lukə „zákrut“, který může označovat zákrut Volhy od východu k jihu u ústí jejího největšího přítoku, řeky Kamy. Toto řešení se zdá přesvědčivější než alternativní baltské označení *laukas „bezlesá krajina“, které by označovalo pustinu kolem řeky Kamy popsanou Hérodotem. Ačkoli je takový výklad zcela legitimní, není obecně typický pro sémantickou motivaci hydronym. V 2nd a 3rd století n. l. zaznamenali Ptolemaios a Pseudo-Agathemeros názvy Volhy Ῥᾶ a Ῥᾶς, které představují pokračování íránského *Rahā, o němž byla řeč výše. Od 6th století n. l. je znám nový název Volhy, který lze rekonstruovat jako *As(a)tEl. Existují přinejmenším tři alternativní etymologie. Starobulharské *as-tíl „s velkými povodněmi“ podporuje skutečnost, že například Astrachaňská a volgogradská oblast bývají víceméně pravidelně zaplavovány jednou za 5 let. Slabinou tohoto řešení je, že v čuvaštině není doloženo žádné pokračování apelativa, pouze hydronymum Tilž (viz § 2.3). Hypotetické složené slovo *ast-(h)əl „dolní vlhkost“ by mělo být nejspíše připsáno přímo některému z hlavních turkických nářečí, protože v čuvaštině se nedochovala žádná z jeho složek. Třetí etymologický pokus představuje hydronymum jako předchůdce hypotetického maďarského složeného slova asz(V)-tele „říční údolí plné vody“. Možnost maďarské etymologie by také neměla nikoho překvapovat. Migrační trasa předků Maďarů pravděpodobně vedla podél toku Kamy a dále Volhy od jejich soutoku k povodí Donu, odkud je přivedla k Pontu a podél jeho pobřeží dále do povodí Dunaje (srov. Blažek 2013: 181). Tato etymologie předpokládá přítomnost předků Maďarů v povodí dolní Volhy před rokem přibližně 570 n. l., kdy Zemarchus překročil řeku a zaznamenal její název jako Ἄττιλας. Tento výklad může podpořit jedna z alternativních etymologií samotného hydronyma Volga, totiž maďarské völgy „údolí“. Volha sama byla poprvé zmíněna v ruské Pověsti dávných let, datované do roku 964 n. l. Její slovanská praslovanská podoba *vьlga „vlhkost“ se zdá být jistá; odpovídající hydronyma jsou známa z povodí Dněpru a Visly. Volha však může být 24 Dostupné na: <https://www.climatechgepost.com/russia/river-floods/> [citováno 01.11.2019]. 72 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe Východoslovanská adaptace baltského jména typu lotyšského valga f. „vlhký“ je rovněž možná. Blízká sémantická motivace se navrhuje u védské mytické řeky Rasā a jejího avestského protějšku Raŋhā, které byly spojovány s íránskou / indoíránskou pravlastí a ztotožňovány s Volhou. Hypotetické turkické složené slovo *ast-(h)öł „dolní vlhkost“ by vyjadřovalo tytéž vlastnosti. Existuje však několik alternativních etymologií založených na jazycích, jimiž se podél Volhy mluvilo dříve, než k řece dorazili první Slované (snad kolem roku 600 n. l., vezmeme-li v úvahu glottochronologické datování rozpadu praslovanštiny do 6.th století), a to baltská (lotyšské valga f. „vlhký“; méně pravděpodobné je litevské ilga f. „dlouhý“ vzhledem k obtížnému vysvětlení slovanského v–); mari wolγa „je světlý“; maďarské völgy „údolí“; tocharské wake „dlouhý“. Baškirské yïlya „řeka“ lze přímo vyloučit jako pozdní mongolskou výpůjčku. Ačkoli mari, maďarská a tocharská interpretace nejsou slučitelné, mohly být v různých dobách uplatněny pro tutéž řeku. Lze si představit, že starší pojmenování bylo nahrazeno novým na základě kvazihomonymie, nezávisle na sémantickém rozdílu. Příkladem může být například staroruské hydronymum Erel, v Ruské prvotní kronice přeložené jako Уголъ „úhel“, v souladu s jeho turkickou etymologií (osmanské äjri „hlavní, křivý“, äjrilä „ohýbat se“), avšak dnes se změnilo na Orel, tedy „orel“ (viz § 4.3). Z posledních tří alternativ se jako první oddělila tocharská. Podle glottochronologických analýz se oddělení tocharské větve od indoevropského hlavního proudu (anatolská větev se oddělila již v 5.th tisíciletí př. n. l.) datuje do let 3810 př. n. l. a 3900 př. n. l. podle Sergeje Starostina, respektive Georgije Starostina (viz Blažek & Schwarz 2017: 203–204), zatímco rozpad prajazyka ugrofinské větve se datuje pouze do roku 2350 př. n. l. podle Blažka (2012: 34; 2016b: 89), do roku 2180 př. n. l. podle S. Starostina (viz Blažek 2012: 32) a do roku 2160 př. n. l. podle G. Starostina (2015: 569); průměrně tedy do roku 2230 př. n. l. Oddělení maričtiny a permské větve datuje S. Starostin do roku 1370 př. n. l. a Blažek do roku 1200 př. n. l. (viz Blažek 2012: 32, 34; 2016: 89); oddělení maďarštiny od obugrických jazyků datuje S. Starostin do roku 1340 př. n. l. a Blažek do roku 1480 př. n. l. (viz Blažek 2012: 32, 34). To znamená, že se tocharská větev oddělila přibližně o 1,5 tisíciletí před rozpadem ugrofinské jednoty a přibližně o 2,5 tisíciletí před oddělením maričtiny a maďarštiny. Tocharové byli v 1.st tisíciletí n. l. nejvýchodnější indoevropskou větví. Pravděpodobně zaujímali nejvýchodnější polohu i v indoevropské pravlasti. Přijmeme-li severopontskou lokalizaci indoevropské pravlasti, přinejmenším po oddělení anatolské větve, mohla Volha představovat východní hranici indoevropského dialektového kontinua, kterou jako první překročili pouze předkové Tocharů, snad v první polovině 4.th tisíciletí. Strapšnia / Articles 73 VÁCLAV BLAŽEK př. n. l. V takovém případě by se zdálo přirozené, že pojmenování tak mohutné řeky, důležité pro orientaci, dopravu a rybolov, se uchovávalo po dlouhou dobu a že když se na jejích březích usazovaly nové populace, dávaly přednost kvazihomonymním názvům, jejichž významy však byly reinterpretovány. Vedle nejdelšího řetězce, který představuje tocharské B wake „dlouhý“²⁵ → maďarské volǵ „říční údolí“ → mari wolγa „je bílý“ → lotyšské vala „vlhký“ → staroruské Volga *„vlhkost“, existuje také řada tvořená tocharským B war „voda“, -wār „tok“ → avestské vari- „moře, mořský záliv“, pahlavské var „jezero“ → čuvašské var „údolí, koryto, rokle, soutěska; vnitřek, střed, prostředek, břicho“, nebo mladší avestské Raŋhā či „skytské“ *Rahā → mordvinské erzjanské Rav, Rav „Volha“, mokšanské rava „řeka“, Rav „Volha“. Tato hypotéza předpokládá kontinuitu populací navzdory obdobím rozsáhlých migrací, pravděpodobně v podobě reliktních sídel podél významných řek, která zprostředkovávala původní hydronyma. Díky tomuto mechanismu se uchovala jména mnoha významných řek, přestože se jazyky na jejich březích měnily. Přirozeně se vedle starých jmen zavádějí i nová. V případě Volhy je nejmladším příkladem tohoto typu pravděpodobně mari Jul, převzaté z nějakého turkického zdroje typu staroujgurského yul „horský potok, pramen“. 10. PŘÍLOHA: TEXTOVÉ UKÁZKY Ruská prvotní kronika Laurentijská redakce [642 (964)] Князь Стославъ възрастыю. и възмужавъ. нача воѣ сокупляти. многи и храбры и легко хода. акы пардусь. воинѣ многи творяше хода. воз по собѣ не возяше. ни котла ни мясъ варя. но потонку изрѣзавъ. коню ли. звѣрину ли. или говядину. на углехъ испекъ ядяше. ни шатра имаше. но подкладъ пославъ. и сѣдло в головахъ. также и прочи воѣ его вси бѣхѫ. [и] посылаше къ странамъ глѣ. хочю на вы ити. и иде на Оку рѣку и на Волгу. и налезе Вятичѣ. и речѣ Вятичемъ. кому дань даете. они же рѣша Козарамъ по щьлягу. и тѣ ра даемъ. Dostupné na: <http://litopys.org.ua/lavrlet/lavr03.htm> [citováno 1. 11. 2019]. 25 Pokud tocharské B wake skutečně vzniklo z *ui-dḷHgh⁰-, mělo by být vyřazeno z kandidátů na praformu názvu Volhy. V takovém případě by nejstarším členem tohoto řetězce, který kopíruje tok Volhy, bylo mari. Řetězec by měl vypadat takto: maďarské volǵ ← mari wolγa → lotyšské vala → staroruské Volga. 74 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe Hypatská redakce [6472 (964)] Князю Святославу възрастьшю. и възмужаю. нача воевати. многы и храбры. бѣ бо и сам храбръ и легокъ. хода акы пардусъ. воины многы творяше. въз бо по себѣ не возяше. ни котла ни масла варя. но по тонку изрѣзав. конину. или звѣрину. или говядину на угльех испекъ аше. ни шатра имаше. но подклада постилаше. а сѣдло въ головѣ. тако же и прочи вои єго бѣху. и посылаше къ странамъ. глаголя хочю на вы ити. и иде на Оку рѣку. и на Волгу. и налѣзе Вятичи. и рече имъ кому дань даете. они же рекоша Козаромъ. по щелягу ѡ рала даємъ Dostupné na: <http://litopys.org.ua/ipat/ipat03.htm> [citováno 01.11.2019]. Anglický překlad Laurentijské redakce 472 (964). „Když kníže Svjatoslav dospěl a dozrál, začal shromažďovat početné a statečné vojsko. Pohyboval se lehce jako leopard a podnikl mnoho tažení. Na výpravách s sebou nevozil vozy ani kotle a nevařil maso, nýbrž odřezával tenké proužky koňského masa, zvěřiny nebo hovězího a jedl je po upečení na uhlících. Neměl ani stan, ale rozprostřel pod sebou koňskou přikrývku a pod hlavu si položil sedlo; (65) stejně tak činili i všichni jeho družiníci. Vysílal posly do ostatních zemí a oznamoval jim svůj úmysl zaútočit na ně. Vydal se k Okě a Volze a když se setkal s Vjatiči, zeptal se jich, komu platí tribut. Odpověděli, že Chazarům odvádějí za každý pluh jednu stříbrnou minci.“ Ruská primární kronika: Laurentijský text, přeložili a redigovali Samuel Hazzard Cross & Olgerd P. Sherbowitz-Wetzor, Cambridge, Massachusetts: The Medieval Academy of America, No. 60, 1953. Dostupné na:<http://www.mgh-bibliothek.de/dokumente/a/a011458.pdf> [citováno 01.11.2019]. Svědectví řeckých autorů Herodotos 1.201–202: 201. Když Kýros podrobil i tento národ, zatoužil podrobit si Massagety. Říká se, že tento národ je veliký a statečný a že obývá kraje směrem k úsvitu a východu slunce, za řekou Araxem, naproti Isédónům. Někteří tvrdí, že tento národ je skythský. Dostupné na: <http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0016.tlg001.perseus-grc1:1.201.1> „Když Kýros podmanil i tento národ, zatoužil podrobit si Massagety. Říká se, že jde o velký a mocný lid, který žije směrem k Stripsnii / Articles 75 VÁCLAV BLAŽEK na východě a při východu slunce, za Araxem a naproti Issedonům; někteří pak říkají, že jsou skytským národem.“ Dostupné na: <http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0016.tlg001.perseus-eng1:1.201.1> 202. Říká se, že Ἀράξης je větší i menší než Ister; prý je v něm mnoho ostrovů velikých jako Lesbos a žijí na nich lidé, kteří v létě vykopávají a jedí rozličné kořeny; plody, které v pravý čas nalezli na stromech, ukládají jako potravu a jedí je v zimě. Říká se, že Ἀράξης je větší i menší než Ister; prý je v něm mnoho ostrovů velikých jako Lesbos a žijí na nich lidé, kteří v létě vykopávají a jedí rozličné kořeny; plody, které v pravý čas nalezli na stromech, ukládají jako potravu a jedí je v zimě. Vypráví se také, že našli jiné stromy nesoucí takové plody, že když se shromáždí v zástupu a kolem dokola rozdělají oheň, házejí tyto plody do plamenů; vdechují dým z hořících plodů a opíjejí se jejich vůní, podobně jako se Řekové opíjejí vínem. Čím více plodů do ohně přidávají, tím více se opíjejí, až nakonec povstanou k tanci a začnou zpívat. Takový prý je jejich způsob života. Řeka Ἀράξης teče ze země Matienů, odkud také Gyndés, který Kýros rozdělil do tří set šedesáti kanálů, a ústí čtyřiceti rameny; všechna kromě jednoho ústí do bažin a močálů. Říká se, že v nich žijí lidé, kteří jedí syrové ryby a jako oděv používají tulení kůže. Jedno z ramen Araxu však teče čistým korytem do Kaspického moře. Dostupné na: <http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0016.tlg001.perseus-grc1:1.202> [citováno 01.11.2019]. Někteří tvrdí, že Araxes je větší než Ister, jiní, že menší. Podle zpráv je v něm mnoho ostrovů velkých jako Lesbos a žijí na nich lidé, kteří se v létě živí všemožnými kořeny, jež vykopávají, a v zimě plody, které v době zralosti nasbírali na stromech a uskladnili jako potravu. (Říká se,) že znají stromy, které nesou plody s tímto účinkem: lidé se shromažďují ve skupinách, rozdělají oheň a posadí se kolem něj, načež házejí plody do plamenů; výpary z hořících plodů je opíjejí, jako se Řekové opíjejí vínem, a čím více plodů přihazují do ohně, tím více se opíjejí, až nakonec vstanou k tanci a dokonce zpívají. Takový je prý jejich způsob života. Araxes pramení v zemi Matienů (stejně jako Gyndés, který Kýros rozdělil do tří set šedesáti kanálů) a ústí čtyřiceti 76 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe rameny, z nichž všechna kromě jednoho ústí do bažin a močálů, kde údajně žijí lidé, jejichž potravou jsou syrové ryby a obvyklým oděvem tulení kůže. Jediné zbývající rameno Araxu teče čistým korytem do Kaspického moře.Araxes Dostupné na: <http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0016.tlg001.perseus-eng1:1.202.1> [citováno 01.1.2019]. Herodotus 1920: Histories, anglický překlad A. D. Godleyho. Cambridge: Harvard University Press. Herodotos 4.123–124: 4.123.3 Za onou pouští žijí Thyssagetové; z jejich země vytékají čtyři velké řeky, které protékají Matty a ústí do jezera zvaného Maeetské; jejich jména jsou tato: Lykos, Oaros, Tanais, Syrgis. Dostupné na: <http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0016.tlg001.perseus-grc1:4.123.3> [cit. 01.1.2019]. Za touto pustou krajinou žijí Thyssagetové; z jejich země protékají krajinou Maeetů čtyři velké řeky a ústí do jezera zvaného Maeetské; jejich jména jsou Lykos, Oarus, Tanais, Syrgis. Dostupné na: <http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0016.tlg001.perseus-eng1:4.123.3> [cit. 01.1.2019]. 4.124.1. Když tedy Dareios přišel do pusté krajiny, ukončil pochod, utábořil vojsko u řeky Oaros. Poté postavil osm velkých pevností, vzdálených od sebe přibližně šedesát stadií; jejich ruiny byly v mé době ještě neporušené. Dostupné na: <http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0016.tlg001.perseus-grc1:4.124.1> [cit. 01.1.2019]. Když Dareios vstoupil do pusté krajiny, zastavil pronásledování a utábořil se u řeky Oarus, kde postavil osm velkých pevností, jejichž ruiny stály ještě za mého života; všechny byly od sebe vzdáleny přibližně sedm mil. Dostupné na: <http://data.perseus.org/citations/urn:cts:greekLit:tlg0016.tlg001.perseus-eng1:4.124.1> [cit. 01.1.2019]. Herodotus 1920: Dějiny, s anglickým překladem A. D. Godleyho. Cambridge: Harvard University Press. Straipsniai / Articles 77 VÁCLAV BLAŽEK Ptolemaios, 6.14.1–4: Skythie uvnitř pohoří Imaos je na západě ohraničena sarmatskou částí v Asii podél vyznačené strany, na severu neznámou zemí, na východě pohořím Imaos, které se táhne k severu přibližně po poledníkové linii od uvedeného horského výběžku až k neznámé zemi __________________, na jihu a dále na východě pak Sakou, Sogdianou a Margianou podél jejich vyznačených hranic až k ústí řeky Oxu do Hyrkánského moře a dále částí Hyrkánského moře odtud až k řece Rha, jak je vymezena tímto popisem. Zákrut řeky Rha, kde leží hranice mezi Sarmatií a Skythií ___________· πε νδ za ústími řeky Rha, která leží na délce ________ ς μ η γ ústí řeky Rymnus ______. α μ η δ ústí řeky Daïkos ________ δ μ η δ ústí řeky Iaxartes ______ ς μ η ústí řeky Iasos _______. ε μ ζ ústí řeky Polymetus __ ργ με _ město Aspabota ____________. β μ δ za nímž jsou ústí řeky Oxu. Skythie uvnitř pohoří Imaos je na západě ohraničena stranou asijské Sarmatie, jak jsme již uvedli; na severu Terra Incognita (neznámou zemí); na východě pouze pohořím Imaos, které se táhne k severu podél poledníkové linie, jež, jak jsme uvedli, sahá až k Terra Incognita; na jihu východní Sogdianou a Margianou a podél jejich vyznačené hranice až k ústí řeky Oxu, která se vlévá do Hyrkánského moře, a částí Hyrkánského moře až k řece Rha, jejíž pobřeží je popsáno takto: Za ústím řeky Rha: ústí řeky Rymnus 91 48 15; ústí řeky Daix 94 48 15; ústí řeky Iaxartes 97 48; ústí řeky Istus 100 47 20; ústí řeky Polymetus 103 45 30; město Aspabota 102 44; za ním ústí řeky Oxu 100 43 Anglický překlad Edwarda Luthera Stevensona (1932). 78 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe [Anonym] Geographiae expositio compendiaria (obvykle připisováno Agatherovi; 3. stol. n. l.) § 29. Iaxartes, Oxus, Rhymnus, Rhas, Cyrus a Araxes se vlévají do tohoto moře „Iaxartes, Oxus, Rhymus, Rhas, Cyrus a Araxes se vlévají do Kaspického moře.“ Poznámka: Editor vyslovil domněnku `Ρᾶς místo `Ρώς Geographi Graeci Minores, Vol. II, ed. by Karl Müller. Paris: Firmin-Didot, 1861, 502. Byzantské prameny Zemarchus, kolem roku 570 (zprostředkováno Menandrem Protektorem, narozeným kolem poloviny 6.th století) Zemarchos putoval podél písčitého břehu jezera po dvanáct dní a poté, co obešel několik obtížně průchodných míst, dorazil k tokům řeky Ikh, dále k Daikhu a přes další jezera pak k Attile. „Zemarchos putoval po písčitém břehu dvanáct dní a poté, co obešel obtížný terén, dorazil k řece Ikh, potom k Daikhu a po průchodu kolem dalších jezer k řece Atilas.“ Edited and translated by Blockley 1985: 124–125. Further see Moravcsik (1958: 78–79): Theofylaktos Simokattés (Θεοφύλακτος Σιμοκάτ(τ)ης: Historiae (napsáno kolem roku 630, pojednává o konci 6.th století) 258.9: řeka Til..., kterou Turci nazývají Černá<obvykle> Theofanés Homologétés (†818), Kronika (284–813 n. l.; vznikla přibližně kolem roku 680) 356.23: Atil V severních okrajových oblastech Pontu Euxinského, v jezeře zvaném Maiétis, do něhož se vlévá obrovská řeka přitékající od oceánu přes zemi Sauromatů a nazývaná Atil, se vlévá řeka zvaná Tanais, která rovněž vytéká od iberských bran v Kavkazských horách. Ze soutoku Tanaidy a Atilu (přičemž Atil se rozděluje nad výše zmíněným jezerem Maiétis) vzniká řeka zvaná Kufis, která ústí na okraji Pontského moře poblíž Nekropyl, u mysu zvaného Beraní tvář. Stripsni / Articles 79 Václav Blažek „V severních částech Černého moře, u jezera zvaného Maiótis, do něhož se vlévá velká řeka tekoucí od Oceánu přes zemi Sarmatů, nazývaná Atel, do něhož se vlévá řeka jménem Tanais, pramenící u Iberských bran v Kavkazských horách; od soutoku Tanaidy a Atel (nad výše zmíněným jezerem Maiótis, kde se Atel rozděluje) teče řeka zvaná Kuphis a ústí do nejzazší části Pontského moře poblíž Nekropole u mysu zvaného Beraní pysk.“ Byzantské zeměpisné záznamy z 8. století: ὁ Ἀστήλ ἐν ᾧ λέγεται ὁ Ἀστήλ ὁ ποταμὸς τῆς Χαζαρίας, ἔστιν δὲ κάστρον „{biskupství} Astil, tedy Astil – řeka v Chazarii, ale je zde také pevnost {téhož jména}“ (viz Moravcsik 1958: 78). Seibt (2017: 301) uvádí variantní záznam Ἀσταήλ tohoto biskupství podle jednoho pařížského rukopisu. Konstantin VII. Porfyrogennetos (Κωνσταντίνος Πορφυρογέννητος; 905–959 n. l.): De Administrando Imperio (kolem roku 50) 37.2–4: Ἰστέον, ὅτι οἱ Πατζινακῖται τὸ ἀπ’ ἀρχῆς εἰς τὸν ποταμὸν Ἀτήλ τὴν αὐτῶν εἶχον κατοίκησιν ὁμοίως δὲ καὶ εἰς τὸν ποταμὸν Γείχ, ἔχοντες τοὺς τε Χαζάρους συνοροῦντας καὶ τοὺς Οὔζους „Původně sídlili Pečeněhové u řeky Atil a rovněž u řeky Geik; sousedili přitom s Chazary a takzvanými Uzemi.“ 38.30 εἰς τόπους ἐπονομαζομένους Ἀτελούζου, ἐν οἷς τόποις τὰ νῦν τὸ τῶν Πατζινακιτῶν ἔθνος κατοικεῖ „do míst nazývaných Atelkouzou, v nichž nyní žije národ Pečeněhů“ 38.66–71 Ὅτι ὁ τῶν Πατζινακιτῶν τόπος, ἐν ᾧ τῷ τότε καιρῷ κατῴκησαν οἱ Τοῦρκοι, καλεῖται κατὰ τὴν ἐπωνυμίαν τῶν ἐκεῖσε ὄντων ποταμῶν. Οἱ δὲ ποταμοί εἰσιν οὗτοι· ποταμὸς πρῶτος ὁ καλούμενος Βαρούχ, ποταμὸς δεύτερος ὁ καλούμενος Κουβού, ποταμὸς τρίτος ὁ καλούμενος Τρούλλος, ποταμὸς τέταρτος ὁ καλούμενος Βρούτος, ποταμὸς πέμπτος ὁ καλούμενος Σέρετος. „Území Pečeněhů, kde tehdy žili Turci, se nazývá podle jmen místních řek. Jsou to tyto řeky: první řeka se nazývá Baroukh {Dněpr}, druhá Kouou {Bug}, třetí Troullos {Dněstr}, čtvrtá Broutos {Prut} a pátá Seretos {Seret}.“ 40.23–25 Místo, kde dříve sídlili Turci, se nazývá podle jména řeky, která tudy protéká, Etel a Kuvú; nyní v něm sídlí Pečeněhové. 80 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe „Místo, kde dříve žili Turci (= Uhři), se nazývá podle jména řeky, která jím protéká, Etel a Kouzou, a nyní v něm žijí Pečeněhové.“ Edited by Gy. Moravcsik; translated by R. J. H. Jenkins 1967: 166–179. Niceforos Gregoras (1290/1–1360) 1.26.19-21 Za Istrem, směrem dále na sever, leží jakási země zvaná Osós a protéká jí dosti velká řeka; Bulharskou ji nazývají místní obyvatelé; podle ní také sami přijali jméno Bulharů, ačkoli původně byli Skyty. „Za Istrem směrem na sever leží krajina, kterou protéká nemalá řeka, místními nazývaná Bulga; od ní také sami získali jméno Bulharů, ačkoli původně byli Skyty.“ Nicephori Gregorae Byzantina Historia, Graece et Latine, cum annotationes Hier. Wolfii, Car. Ducangii, Io. Boivini et Cl. Capperonnerii. Bon: Weber, 1829 (Scriptorum Historiae Byzantinae, editio emendatior et copiosior, consilio B.G. Niebuhr, Pars IX: Nicephorus Gregoras, Vol. I), 26. Dostupné na: <https://ia800207.us.archive.org/31/items/byzantinahistor00bekgoog/byzantinahistor00bekgoog.pdf> [přístup 01.11.2019]. Starý avestský doklad Avestan Raŋhā- ‘a mythical river’ (Bartholomae 1904: 1510–1511) ym bariti Karō masiō upā yō Raŋhaiiā dūrāeparāiia. jafraiia hazarō vīraia varəsō.stauuaŋhəm apō uruaesəm maraiiete „který má rybu Kara žijící ve vodě, jež spatří vodní vír široký jako vlas v hluboké Raŋhā, vzdálené na hranici, tisíc mužů hluboké“ [Yt. 14.29]. təm yazata yōišō yō friianąm paiti pəduuaēpā Raŋhaiiā. satəm aspanəm aršnəm hazarəm gauuəm baēuuarə anumiiąm „Yōišta z rodiny Fryanů jí obětoval na ostrově omývaném vlnami Raŋhā sto hřebců, tisíc kusů hovězího dobytka a deset tisíc ovcí“ [Yt. 5.81]. xšuuāš.kasəm asahəmca šōiθranəmca | vahištəm frāβərəsəm azəm yō ahurō mazdā | upa aoδešu Raŋhaiiā | yō. asarō. aibiiaxšaienti: Stripsnai / Articles 81 Václav Blažek „Jako šestnácté z míst a příbytků jsem stvořil Já, Ahura Mazdāh, (zemi) upa aodāešu Rahaiiā (= u pramenů Rahā), kde žijí ti, kdo nemají nadřízeného“ [Vd. 1.19]. yațcīt ahi rašnuō āšam upa aodāešu raha iiā yațcīt ahi rašnuō āšam upa sanke raha iiā „I kdybys byl, ó požehnaný Rānu, u pramene Rahā, vzýváme tě … I kdybys byl, ó požehnaný Rānu, u ústí Rahā, vzýváme tě“ [Yt. 12.18–19]. yațcīt sanke raha iiā yațcīt ūmaidīm aihā zəmō „i kdyby (Mithra) byl u ústí Rahā, i kdyby byl zde uprostřed země“ [Yt. 10.104]. təm yazata naire.māṇ kərəsāspō upa guδəm apəžarəm Ranhaiiā mazdātaiiā. „Jemu obětoval hrdinný Kərəsāpa u Guδy, ramene Ranhā darované Mazdou“ [Yt. 15.27]. Aduiš ūre āhite | mōšu mē javca auuahe | nūram mē bara upastaṇ hazərəm tē azəm zaoθraṇ | haomauuaitiṇəm gaomauuaitiṇəm | yaoždātəm pairihaštāṇəm | bārani | oi āpəm yəm Rahəm | yezi jun frapaiēni | oi zəm ahuraδātəm | oi nūnan yim xᵛēpaθəm „Ó mocná, neposkvrněná Arəδvī! Rychle mi přispěchej na pomoc, přines mi nyní podporu! Přinesu ti tisíc obětí zaóthra, obsahujících haomu a mléko, náležitě připravených a procezených, k vodě Rahā, pokud živý dojdu k zemi stvořené Ahurou i ke svému domu“ [Yt. 5.63]. Available at: <http://titus.fkidg1.uni-frankfurt.de/texte/etcs/iran/iran/avesta/avest.htm> Německý překlad Wolff 1910. Védské svědectví I.12.12 yā́bʰiḥ rasā́m kṣódasā udnā́ pinvat́ uḥ anasvám yā́bʰiḥ rāt́ am āvatam iṣé yā́bʰiḥ triṣókaḥ usriyā́h údīyata tá́bʰiḥ u sū́ utíbʰiḥ áśvinā ā́ gatam 82 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe Ja: „Těmi, jimiž jste rozvodnili Rasā přívalem vody, jimiž jste pomohli bezkoňskému vozu k vítězství, jimiž Triśoka vyhnal rudé krávy – s těmito pomocemi přijďte sem, ó Aśvinové.“ Gr: „Čím jste naplnili Rasā vodními přívaly a přivedli vůz bez koně k vítězství; čím Triśoka vyhnal své znovunabyté krávy — s těmito pomocemi přijďte k nám, ó Aśvinové.“ Ge: „Jimiž jste rozvodnili Rasā přívalem vod, jimiž jste pomohli vozu bez koně k vítězství, jimiž Triśoka vyhnal krávy, s těmito pomocemi přijďte přece sem, ó Aśvinové!“ IV.43.6. sindhūḥ ha vām rasāyā sincad áśvān ghṛṇāḥ! vāya aruṣāsa pari gman tā ū sū vām ajiram ceti yānam yena pāti bṛhávātah sūryāḥ Ja: „Řeka Sindhu kropí vaše koně řekou Rasā; vaši rezaví ptáci unikají žhnoucímu žáru. Vaše rychlé vozidlo se právě objevilo, jímž se vy dva stáváte pány [/manžely] Sūryi.“ Gr: „Ať Sindhu svou vlnou svlaží vaše koně: v ohnivém žáru sem přiletěli rudí ptáci. Všichni spatřili vaši rychlou jízdu, díky níž jste se stali pány Dcery Sūryi.“ Ge: „Sindhu s Rasou svlažil vaše koně; načervenalí ptačí oři unikli žáru. Tato vaše rychlá jízda vzbudila pozornost, díky níž se stanete manžely Sūryi.“ V.41.15 padé-pade me jaramāṇi dhāyai vārtrī vā śakrā yā pāyubhiḥ ca śak tu mātā mahī rasā naḥ smat surbhih juhāsta juvanih Ja: „Krok za krokem mi bylo zajištěno stáří, buď (jí), která je mocnou ochránkyní, nebo ochránci. Kéž nás provází matka, veliká Rasā, spolu s našimi patrony, ona s rukama napřaženýma a s výhrami napřaženými.“ Gr: „Každému jednotlivě byla náležitě vzdána má chvála. Ať je Varātrī se svými silami mocná a přispěchá na pomoc. Kéž nám zde velká Matka Rasā pomáhá, s rukou napřaženou a s dary, a snaží se jít vpřed.“ Ge: „Krok za krokem ať je mi zajištěno stáří, ať už mocnou Vatrī a ochrannými duchy. Kéž nám stojí po boku velká matka Rasā spolu s pány odměn, ona, která má poctivou ruku a přináší bohatý zisk.“ Straipsniai / Articles 83 VÁCLAV BLAŽEK V.53.9. mā vaḥ rasā anitabʰā kubʰā kr̥muḥ mā vaḥ sindʰuḥ ni rīramat mā vaḥ pāri stʰāt sarayuḥ puriṣiṇī asmē it sunnām astu vaḥ Ja: „Ať vás Rasā {řeka}, Anitabhā, Kubhā ani Krumu nezastaví, ať vás nezadrží Sindhu. Ať vás neobklopí rozvodněná Sarayu. Kéž je vaše přízeň jen s námi.“ Gr: „Ať vás tedy Rasā, Krumu ani Anitabhā, Kubhā či Sindhu nezadržují. Ať vám vody Sarati nebrání v cestě. Kéž je s námi všechna blaženost, kterou dáváte.“ Ge: „Ať vás Rasā, Anitabhā, Kubhā ani Krumu nezadržují, ať vás nezastaví Sindhu, ani ať vám v cestě nestojí pramenitá Sarayu. Kéž je vaše přízeň s námi.“ VII.72.13. ā suté siñcata śriyam rodasyoḥ abʰiśriyam rasā dadʰīta vr̥sabʰām Ja: „Do vylisované sómy vlijte slávu {= mléko}, plnou slávu obou polovin světa. Ať Rasā přijme býka (řeku {= vodu}).“ Ge: „Vlij slávu do vylisované šťávy, která zastíní oba světy! Ať Rasā přijme býka!“ IX.41.6. pári naḥ sarmayāntā dʰārā soma viśvataḥ | sāra rasā́ iva viṣṭapam Ja: „Ó Sómo, proudi k nám ochranným proudem ze všech stran, jako {nebeská řeka} Rasā po horním povrchu {filtru}.“ Gr: „Ze všech stran kolem nás, ó Sómo, proudi svou ochrannou bystřinou, tak jako Rasā obtéká svět.“ Ge: „Proudi pro nás v ochranném proudu, ó Sómo, kolem dokola jako Rasā kolem zemského návrší!“ X.75.6 tr̥ṣṭāmayā pratʰamā yatave sajūḥ susartvā rasayā śvetāyā tvām sindʰo kubʰayā gomatiṃ kr̥mum mehanvā saratʰam yábʰiḥ iyase Ja: „Abys cestovala nejprve spojená s Tr̥ṣṭou, {poté} se Susartū, Rasou a touto Śvetou, ty, ó Sindhu, {přicházíš} s Kubhā ke Gomati, s Mehatnem ke Krumu, na témže voze {se všemi těmito}, s nimiž se ženeš vpřed.“ 84 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe Gr: „Nejprve s Tṛstāma toužíš vytrysknout, s Rasā a Susartū a zde se Śvetā; s Kubhā; a s nimi, Sindhu a Mehatnū, hledáš ve svém toku Krumu a Gomati.“ Ge: „Nejprve se spojuješ s Trstamou, aby ses rozběhla, přicházíš se Susartū, Rasā a touto Svetou, Sindhu, s Kubhā ke Gomati, s Mehatnū ke Krumu, s nimiž táhneš dál na stejném voze.“ X. 108.1–2 kím ich ánti saramá prá idám ánat dúré hí ádh vā jagurih parācáḥ kā asméhitih kā pártakmyā ásit kathām asāyā atarah pāyamsi índrasya dútih iśā carāmi maháś ich ánti panáyah nidh vah atiśadabh iyāsā tát nah ávat tāthā asāyā ataram pāyamsi Ja: [Pani] „Co hledá Saramā, že dorazila sem, když cesta je dlouhá a v dálce pohlcuje (pocestného)? Jaké je tvé poslání u nás? K jakému poslednímu obratu (který tě sem přivedl) došlo? Jak jsi překročila vody Rasā?“ [Saramā] „Putujíce jako Indrův posel, hledám vaše velké skryté poklady, ó Paniové. Strach z přeskoku – ten nám pomohl! – tak jsem překročila vody Rasā.“ Gr: „Jaké přání přivedlo Saramu sem? Cesta vede daleko, do vzdálených míst. Jaký máš pro nás úkol? Kam se obrací tvá cesta? Jak ses dostala přes vody Rasā?“ „Přicházím jako Indrův ustanovený posel a hledám vaše bohaté poklady, ó Paniové. To mě uchránilo před strachem z překročení: tak jsem se dostala přes vody Rasā.“ Ge: „S jakou žádostí sem Sarama přišla? Cesta do dalekých končin je přece tak vyčerpávající. Co znamená poslání k nám? Který obrat byl rozhodující? Jak ses dostala přes vlny Rasā?“ „Přicházím jako Indrova poselkyně, byla jsem vyslána hledat vaše velké poklady, ó Paniové. Strach z přeskočení nám přitom pomohl. Tak jsem prošla vlnami Rasā.“ X. 121.4. yásya imé himávantaḥ mahitvā yásya samudráṃ rasáyā sahá āhuḥ yásya imāḥ pradíśaḥ yásya bāhū kásmai devāya haviṣā vidhema Ja: „Čí jsou tyto zasněžené hory (= Himálaj) ve své velikosti; čí je moře spolu s proudem světa, jak se říká; čí jsou tyto světové strany, čí jsou (jejich) dvě paže (= zenit a nadir?) – Kterému bohu máme vzdát hold svou obětí?“ Stripsnai / Articles 85 Václav Blažek Gr: „Jeho mocí jsou tyto zasněžené hory a lidé nazývají moře a Rašā jeho vlastnictvím: Jeho jsou tyto paže, jeho jsou tyto nebeské oblasti. Kterého boha máme uctívat svou obětí?“ Ge: „Jeho mocí jsou tyto zasněžené hory, jeho mocí je podle jejich slov oceán i Ra, jeho mocí jsou tyto nebeské oblasti, které jsou oběma jeho pažemi. – Kterému bohu máme sloužit obětí?“ Dostupné na: <http://titus.fkidg1.uni-frankfurt.de/texte/etcs/ind/ind/ved/rv/mt/rv.htm> Translations: Ja = Jamison & Brereton 2013; Gr = Grith 189[1987]; Ge = Geldner 1951. Poznámka: Zkratky bez zvláštního vysvětlení, tedy názvy částí Avesty nebo dialektů uralských jazyků, odpovídají standardně zkratkám používaným v citovaných pramenech. BIBLIOGRAPHY Aalto Pentti 1976[79]: Kara-kala, le poison. – Études Finno-Ougriennes 13, 29–38. Abaev Vasili I. 1949: Osetinskij jazyk i fol’klor I. Moskva–Leningrad: Izdatel’stvo Akademii nauk SSR. Abaev Vasili I. 1958–1973–1978–1989–1995: Istoriko-ètimologičeskij slovar ossetinskogo jazyka I–V. (Moskva)–Leningrad: Izdatel’stvo Akademii nauk SSR. Abel-Rémusat M. 1820: Recherches sur les langues tartares, ou Mémoires sur differens points de la grammaire et de la littérature des Mandchous, des Mongols, des Ouigours et des Tibétains. Paris: Imprimerie Royale. Adams Douglas Q. 2013: A Dictionary of Tocharian B (Revised and Greatly Enlarged) 1–2. Amsterdam–New York: Rodopi. Aufrecht Theodor 1955: Die Hymnen des Rigveda. Wiesbaden: Harrassowitz. Axmetjanov R. G. (Әхмәтьянов Р. Г.) 2001: Татар теленең кыскача тарихи-этимологик сүзлеге. Казан: Тат. кит. Нәшр Bailey Harold W. 1979: Dictionary of Khotan Saka. Cambridge: University Press. Barthélemae Christian 1890: Review of Shader 1890. – Wochenschrift für klassische Philologie 7, 1105–1110. 86 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe Bartholomae Christian 1904: Altiranisches Wörterbuch. Berlin: Walter de Gruyter. Bereczki Gábor 1992: Grundzüge der Tscheremissischen Sprachgeschichte II. Szeged: Studia uralo-altaica, 34. Bereczki Gábor 2013: Etymologisches Wörterbuch des Tscheremissischen (Mari). Der einheimische Wortschatz, Nach dem Tode des Verfassers herausgeben von Klára Agyagási und Eberhard Winkler. Wiesbaden: Harrassowitz. Blažek Václav 2012: Was the a Volgaic unity within Finno-Uric? – Finnisch-Ugrische Forschungen 61, 29–91. Blažek Václav 2013: Northern Europe and Russia: Uralic migrations. – The Encyclopedia of Global Human Migration I, ed. by Immanuel Ness & Peter Bellwood. Oxford: Wiley-Blackwell, 178–183. Blažek Václav 2015: A Long Way to “far”: Tocharian A lo, B lau and A lok, B lauke adv. “(a)far (off; away” in perspective of the Indo-European etymon “long”. – Journal of Indo-European Studies 43(1–2), 57–80. Blažek Václav 2016a: Hydronymia Řgedica. – Linguistica Brunensia 64(2), 7–54. Blažek Václav 2016b: On the classification of the Samoyed languages. – Finnisch-Ugrische Forschungen 63, 79–125. Blažek Václav & Schwarz Michal 2017: Early Indo-Europeans in Central Asia and China. Cultural relations as reflected in language. Innsbruck: Innsbrucker Beiträge zur Kulturwissenschaft, Neue Folge, Band 13. Böhtling Otto 1851: Die Sprache der Jakuten, Theil 2: Jakutisch-deutsches Wörterbuch. St. Petersburg: Kaiserliche Akademie der Wissenschaften. Bongard-Levin G. M. & Grantovskij E. A. 1983: Ot Skifii do Indii. Moskva: Mysl’. Cabolov Ruslan L. 2001–2010: Ėtimologičeskij slovar’ kurdskogo jazyka I–II. Moskva: Vostočnaja literatura. Cincius Vera I. (ed.) 1975–1977: Sravnitel’nyj slovar’ tunguso-man’čžurskix jazykov I–II. Leningrad: Nauka. Clauson sir Gerard 1972: An Etymological Dictionary of Pre-Thirteenth-Century Turkish. Oxford: Clarendon Press. Collinder Björn 1960: Comparative Grammar of the Uralic Languages. Stockholm: Almqvist & Wiksell. Constantine Porphyrogenitus 1967: De administrando imperio, ed. by Gyula Moravcsik, translated by R. J. H. Jenkins. Dumbarton: Center for Byzantine Studies. Straipsniai / Articles 87 VÁCLAV BLAŽEK Cf. Available at: <https://epf.pub/de-administrando-imperio.html> [accessed 01.11.2019]. Eilers Wilhem & Mayrhofer Manfred 1960: Namenkundliche Zeugnisse der indischen Wanderung? Eine Nachprüfung. – Sprache 6, 107–134. ERS – Ėrjansko-russkij slovarʹ, ed. by M. N. Koljadenkov & N. F. Cyganov. Moskva: Gosudarstvennoe izdatelʹstvo inostrannyx i nacionalʹnyx slovarej, 1949. ESIJ – Ėtimologičeskij slovarʹ iranskix jazykov I–IV, by V. S. Rastorgueva (I–III) & Dž. I. Ėdelʹman (I–IV). Moskva: Vostočnaja literatura, 2000–2011. ESTJ – Ėtimologičeskij slovarʹ tjurkskix jazykov 1 (glavnye), 2 (B), 3 (V, G, D) by Ė. V. Sevortjan. Moskva: Nauka, 1974, 1978, 1980; 4 (Ď, Ž, Z) by Ė. V. Sevortjan & L. S. Levitskaja. Moskva: Nauka, 1989; 5 (K, Q). Moskva: Jazyki russkoj kulʹtury, 1997 & 6 (K) by L. S. Levitskaja, A. V. Dybo, V. I. Rassadin. Moskva: Indrik, 2000; 7 (L, M, N, P, S) by L. S. Levitskaja, G. F. Blagova, A. V. Dybo, D. M. Nasilov. Moskva: Institut jazykoznanija RAN, 2003. EWAI – Etymologisches Wörterbuch des Altindischen I–II, by Manfred Mayrhofer. Heidelberg: Winter, 1986. EWU – Etymologisches Wörterbuch des Ungarischen I–II, ed. by Loránd Benkő. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1994. Gaster M. 1891: The Chronicles of Jerahmeel, or the Hebrew Bible Historie. London: Royal Asiatic Society. Geldner Karl Friedrich 1951: Der Rig-Veda aus dem Sanskrit ins Deutsche übersetzt (3 vols.). London and Wiesbaden: Harrassowitz. Available at: <http://www.sanskritweb.net/rigveda/rigveda.pdf> [accessed 01.11.2019]. Gimbutas Marija 1963a: Ancient Baltic Lands. – International Journal of Slavic Linguistics and Poetics 6, 65–102. Gimbutas Marija 1963b: The Balts. London: Hudson & Thames. Gombocz Zoltán 1917: A magyar őshaza és a nemzeti hagyomány. – Nyelvtudományi Közlemények 45, 129–194. Griffith Ralph T. H. 1884[2002]: Hymns of the Atharvaveda I–II. New Delhi: Munshiram Manoharlal. Griffith Ralph T. H. 1889[1987]: Hymns of the Ṛgveda I–II. New Delhi: Munshiram Manoharlal. Hausig J. 1953: Theophylakts Exkurs über die skythischen Völker. – Byzantion 23, 275–462. 88 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe Helimski Eugene 2000: On probate Tungus-Manchurian origin of the Byla inscription from Nagy-Szentmiklós. – Studia Etymologica Cracoviensia 5, 43–56. Helimski Eugene 2004: Die Sprache(n) der Awaren: Die manschu-tungusische Alternative. – Procedings of the First International Conference on Manchu-Tungus Studies (Bonn, VIII–IX, 2000), Vol. 2: Trends in Tungusic and Siberian Linguistics, ed. C. Näher. Wiesbaden (Tunguso-Sibirica 9), 59–72. Hermann Albert 1937: Oars. – Pauls Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft, neue bearbeitung von Georg Wissowa und Wilhelm Kroll, 34. Halbband. Stuttgart: Druckenmüller, cc. 1680–1681. Hirth Friedrich 1895: Nachwort zur Inschrift des Tonjuk. Beiträge zur Geschichte der Ost-Türken im 7. und 8. Jahrhundert nach chinesischen Quellen. – Die Alttürkische Inschriften der Mongolei von Wilhelm Radloff. St. Petersburg: Académie imperiale des sciences, 1–140. Honko Lauri et al. 1993: The Great Bear. A Thematic Anthology of Oral Poetry in the Finno-Ugrian Languages. Helsinki: Suomalaisen Kirjallisuuden Seura. Honti László 1982: Geschichte des ugrischen Vokalismus der erste Silbe. Budapest: Akadémiai Kiadó. Horn Paul 1893: Grundriss der neupersischen Etymologie. Strassburg: Trübner. Humbach Helmut, in collaboration with Josef Elfenbein & Prods O. Skjærvø 1991: The Gāthās of Zarathustra and the Other Old Avestan Texts. Heidelberg: Winter. Jacobsohn Hermann 1922: Arier und Ugrofinen. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Jamison Stephanie & Brenton Joel P. 2014: The Rigveda. The Earliest Religious Poetry of India Vol. I–III. Oxford: University Press. Joki Aulis J. 1973: Uralier und Indogermanen. Helsinki: Suomalais-Ugrilainen Seura (Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 151). Keresztes László 1986: Geschichte des mordwinischen Konsonantismus. II: Etymologisches Belegmaterial. Szeged: Studia uralo-altaica, 26. KESK – Kratkj etimologičeskij slovar’ komi jazyka, by Vasilij I. Litkin & Evgenij I. Guljaev. Moskva: Nauka, 190. KEWA – Kurzgefasstes etymologisches Wörterbuch I–IV, by Mannfred Mayrhofer. Heidelberg: Winter, 1956f. Kiepert Heinrich 1878: Lehrbuch der alten Geographie. Berlin: Reimer. Straipsniai / Articles 89 VÁCLAV BLAŽEK Klaproth Julius 1826: Tableaux historiques de l’Asie, depuis la monarchie de Cyrus jusqu’à nos jours; accompagnés de recherches historiques et ethnographiques sur cette partie du monde. Paris: Schubart. Klimov Georgij A. & Xailov Magiz Š. 2003: Slovar kavkazskix jazykov. Sopostalenie osnovnoj leksiki. Moskva: Vostočnaja literatura, RAN. Korenchy Éva 1972: Iranische Lehnwörter in den ugrischen Sprachen. Budapest: Akadémiai Kiadó. Krahe Hans 1964: Unsere ältesten Flussnamen. Wiesbaden: Harrassowitz. Kretschmer Paul 1927: Weiteres zur Urgeschichte der Ind. – Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der Indogermanischen Sprachen 55, 75–103. Kuhn Ernst 1887: Miszellen. – Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung 28, 214–216. de Lagarde Paul 1866: Gesammelte Abhandlungen. Leipzig: Brockhaus. de Lagarde Paul 1868: Beiträge zur batrischen Lexikographie. Leipzig: Teubner. Lehtiranta Juhani 1989: Yhteis-saamelainen sanasto. Helsinki: Suomalais-ugrilainen Seura (Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 200). Lewy Ernst 1937: Merja und Tscherewisen. – Ungarische Jahrbücher 16, 79–81. Available at: <http://real-j.mtak.hu/7008/1/MTA_UngarischeJahrbücher_16.pdf> [accessed 01.11.2019]. Lytkin Vasilij I. & Guljaev Evgenij S. 1970: Kratkij etimologičeskij slovar komi jazyka. Moskva: Nauka. Macdonell A. A. 191: Vedic Mythology. Delhi–Varanasi: Indological Book House. Markwart Josef 1929: Kultur- und sprachgeschichtliche Analekten. – Ungarische Jahrbücher 9, 68–103. Available at: <http://real-j.mtak.hu/7008/1/MTA_Ungarische-Jahrbücher_9.pdf> [accessed 01.11.2019]. Marquart Josef 1903: Studien zur Geschichte des 9. und 10. Jahrhunderts (ca. 840–940). Leipzig: Dietrich. ME – Mühlenbach K. & Endzelin J. 1929–1932: Lettisch-deutsches Wörterbuch IV. Band. Riga: Herausgegeben vom lettischen Kulturfonds. Menander 1985: The history of Menander the Guardsman. Introductory essay, text, translation, and historiographical notes R.C. Blockley. Liverpool: Cairns. Menges Karl H. 1944–1945: Etymological notes on some Päčäg names. – Byzantion 17, 256–280. 90 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe Mikkola J, J. 1929: Der name Wolga. – Finnisch-ugrische Forschungen 20, 125–128. Available at: <http://fennougrica.kansalliskirjasto.fi/handle/10024/9295> [accessed 01.11.2019]. Montgomery James E. 2000: Ibn Faḍlān and the Rūsiyah. – Journal of Arabic & Islamic Studies 3, 1–25. Available at:<http://www.unm.edu/~doug/montgomery.ibn-fadlan.2000.pdf> [accessed 01.11.2019]. Moravcsik Gyula 1958: Byzantinoturcica II: Sprachreste der Türkvölker in den byzantinischen Quellen. Berlin: Akademie-Verlag. Morgenstierne Georg 1974: Etymological Vocabulary of the Shughni Group. Wiesbaden: Reichert. Müllenhoff Karl 1906: Die Nord- und Ostnachbarn der Germanen. – Deutsche Altertumskunde II, 1–416. Munkácsi Bernát 1910: Review of Arische U rzeit von Hermann Brunnhofer (Bern: Francke 1910). – Keleti Szemle 11, 150–158. Munkácsi Bernát & Kálmán Béla, ed., 1986: Wogulisches Wörterbuch. Budapest: Akadémiai Kiadó. MW – Monier-Williams Sir Monier 1899 (reprint 1993): A Sanskrit-English Dictionary. Delhi: Motilal Banarsidas. NED – A Northern Caucasian Etymological Dictionary, Sergei L. Nikolayev & Sergei A. Starostin. Moscow: Asterisk Publishers, 1994. Nobe C. F. A. 1966: Claudi Ptolemaei Geographia. Hildesheim: Olms. Nyberg Henrik S. 1974: A Manual of Pahlavi Vol. II. Wiesbaden: Harrassowitz. Olsen Birgit A. 1999: The Noun in Biblical Armenian Origin and Word-Formation – with special emphasis on the Indo-European heritage. Berlin–New York: de Gruyter Mouton (Trends in Linguistics. Studies and Monographs 119). Paasonen Heikki (Henrik) 1897: Indogermän eredetű-e a Volga folyónak régebbi ismeretes mordvin neve? – Nyelvtudományi Közlemények 27, 121–123. Paasonen Heikki 1926: Ostjakisches Wörterbuch (nach den Dialekten an der Konda und am Jugan), ed. Kai Donner. Helsingfors: Société Finno-Ougrienne (Lexica Societatis Fenno-Ugricae II). Paasonen Heikki 1948: Ost-Tscheremissisches Wörterbuch, ed. P. Siro. Helsinki: Suomalais-Ugrilainen Seura (Lexica Societatis Fenno-Ugricae XI). Pellioi Paul 1923: Les Mongols et la papauté. – Revue de l’Orient chrétien 23, 3–30. Straipsniai / Articles 91 VÁCLAV BLAŽEK Pokorny Julius 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern–München: Francke. Pritsak Omeljan 1954: Ein hunnisches Wort. – Zeitschrift der Deutschen Morgenländischen Gesellschaft 104(1), 124–135. Pritsak Omeljan 1956: Der Titel Atila. – Festschrift für Max Vasmer, ed. by Margarete Woltner & Herbert Bräuer. Wiesbaden: Harrassowitz, 404–419. Pritsak Omeljan 1982: The Hunnic Language of the Attila Clan. – Harvard Ukrainian Studies VI(4), 428–476. Ptolemäus 1990: Cosmographia. Das Weltbild der Antike. Stuttgart: Parkland. Ptolemaeus Claudius 1998: Geography, book 6: Middle East, Central and North Asia, China, eds. Humbach Helmut & Ziegler Susanne. Wiesbaden: Reichert. Ptolemy Claudius 1932 (repr. 1991): The Geography by Claudius Ptolemy, translated and edited by Edward Luther Stevenson. New York: The New York Public Library. Available at: <http://www.heritageinstitute.com/zoroastrianism/reference/ptolemy/index.htm> [accessed 01.11.2019]; <http://bedrosian.com/Classic/Ptol/ptoltoc.html> [accessed 01.11.2019]. Radloff Wilhelm (Radlov Vasilij V.) 1893: Versuch eines Wörterbuches der Türk-Dialecte 1. Band. St. Petersburg: Commissionaires de l’Académie Impériale des Sciences. Ramstedt Gustav J. 1935: kalmückisches Wörterbuch. Helsinki: Lexica Societatis Fenno-Ugricae, 111. Räsänen Martti 1969: Versuch eines etymologischen Wörterbuchs der Türksprachen. Helsinki: Lexica Societatis Fenno-Ugricae, XVII.1. Rédei Károly 1986: Zu den indogermanisch-uralischen Sprachkontakten. Wien: Österreichische Akademie der Wissenschaften (Sitzungsberichte, Philosophisch-historische Klasse, Bd. 468). Rozwadowski Jan 1913: Kilka uwag do przedhistorycznych stosunków wschodniej Europy i praojczyzny indoeuropejskiej na podstawie nazw wód. – Rocznik slawistyczny 6, 39–73. Rozwadowski Jan 1948: Studia nad nazwami wód słowiańskich. Kraków: Polska Akademia umiejętności (Prace onomastyczne Nr. 1). Sammallahti Pekka 2001: The Indo-European Loanwords in Sami. – Early Contacts between Uralic and Indo-European: linguistic and Archaeological Considerations, eds. 92 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe Christian Carpelan, Asko Parpola & Petteri Koskikallio. Helsinki: Suomalais-ugrilainen seura (Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 242), 397–415. Schlözer August Ludwig von 1771: Allgemeine nordische Geschichte aus den besten nord. Schriftstellern und eigenen Untersuchungen beschrieben & als eine geogr. & histor. Einleitung zur richtigen Kenntniß aller Skandinavien... Völker in alten & mittleren Zeiten. Halle. Schrader Otto 1890: Sprachvergleichung und Urgeschichte 2. Jena: Costenoble. Schramm Gottfried 1973: Nordpontische Ströme. Namenphilologische Zugänge zur Frühzeit des europäischen Ostens. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Seit W. [Zaj[t] V.] 2017: Iako, mitropolit Gotii, i ego pečat’ (XIV v.). Materialy po arxeologii, istorii i etnografii Tavrii, vypusk 22, 299–305. Sertjan Ervand V. 1974–1980: Ėtimologičeskij slovar’ tjurkskix jazykov I–III. Moskva: Nauka. Sinor Denis 1964: Yul. – Studia Orientalia (Helsinki) 28(7), 1–8. SKES – Suomen kielen etymologinen sanakirja, ed. Y. H. Toivonen et al. Helsinki: Suomalais-Ugrilainen seura, 1955f. Starostin Georgij S. 2015: K istokam jazykov raznoobrazi͡a. Desyat’ bes o sravni-tel’no-istoričeskom jazykoznanii. Moskva: Izdatel’kij dom Delo. Steblin-Kamenskij Ivan M. 1999: Ėtimologičeskij slovar’ vaxskogo jazyka. Sankt-Peterburg: Sankt-Peterburgskij Gosudarstvennyj universitet. Strabonis Geographica recognit A. Meineke. Lipsiae: Teubner, 1907. Šafarik Pavel Josef 1837: Slowanské starožitnosti. Oddíl dějepný. Praha: Spurný. Tereškin Nikolaj I. 1981: Slovar’ vostočno-xantyjskix dialektov. Leningrad: Nauka. Toivonen Y. H. 1933: Kleiner Beitrag zur Geschichte der finnisch-ugrischen Sib-anten. – Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 67, 377–384. Tomaschek Wilhelm 1888: Ueber das Arimaspische Gedicht des Aristeas. – Sitzungsberichte der philosophisch-historischen Classe der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften 116, 715–780. Tomaschek Wilhelm 1889: Kritik der ältesten Nachrichten über den skythischen Norden II: Die Nachrichten Herodots über den skythischen Karawanenweg nach Innerasien. Sitzungsberichte der philosophisch-historischen Classe der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften 117, Abh. Nr. I, 1–70. Stripsnai / Articles 93 VÁCLAV BLAŽEK Tomaschek Wilhelm 1895: Araxes. – Pauly Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft 2.1. Stuttgart: Metzler, cc. 403–404. Toporov Vladimir N. 1980: Prusskij jazyk. Slovar (I–K). Moskva: Nauka. Toporov Vladimir N. 1981: Ob iranskom vlijanii v mifologii narodov Sibiri i Central'noj Azii (1–2). – Kavkaz i Srednjaja Azija v drevnosti i srednevekoje (istorija i kultura). Moskva: Nauka, 146–162. Turner Ralph L. 1966: A Comparative Dictionary of the Indo-Aryan Languages. London: Oxford University Press. UEW – Uralisches etymologisches Wörterbuch, ed. Károly Rédei et al. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1986–1988. Vanagas Aleksandras 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. Vilnius: Mokslas. Vasmer Max 1923: Untersuchungen über die ältesten Wohnsitze der Slaven I: Die Iranien in Südrussland. Leipzig: Markert & Peters. Vasmer Max 1986–1987: Etimologičeskij slovar' russkogo jazyka I–IV, translated in Russian by Oleg N. Trubačev. Moskva: Progress. Wichmann Yrjö 1953: Tscheremissische Texte mit Wörterverzeichnis und grammatischem Abriss. Turku: Turun suomalai ja kirjapaino osakeyhtiö. Wichmann Yrjö 1987: Wotjakischer Wortschatz, bearbeitet von T. E. Uotila & Mikko Korhonen. Helsinki: Suomalais-Ugrilainen Seura / Lexica Societatis Fenno-Ugricae XI. Wolff Fritz 1910: Avesta. Die heiligen Bücher der Parsen. Strassburg: Trübner. Xelimskiĭ Evgeniĭ 2000: Jzyk(i) avarov: tunguso-man'čžurskiĭ aspekt. – Folia Orientalia 36, 135–148. Xelimskiĭ Evgeniĭ 2003: Tunguso-man'čžurskiĭ jazykovyj komponent v Avarskom kaganate i slavjanskaja etimologija. – Zbornik povzetkov 13. Mednarodni slavistični kongres (Ljubljana, VII, 2003), I. del: Jezikoslovje, ed. F. Novak. Ljubljana, 140–141. Zeuss Kaspar 1837: Die Deutschen und die Nachbarstämme. München: Lentner. Acknowledgement The article was prepared under the auspice of the research Fund of Masaryk University, Nr. 287. I am grateful to John Bengtson for his correction of English. 94 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Volga – the First River of Europe Volga – pirmoji Europos upė SANTRAUKA Šiame tyrime apibendrinami visi Volgos upės pavadinimai, kurie, kai įmanoma, yra aprašomi platesniame pirminių tekstų, pateiktų prie, kontekste. Taip pat straipsnyje tiriamos ir aptariamos esamos etimologijos bei nurodomos naujos etimologijos, kai senosios atrodo nepakankamai įtikinamos. Volga yra ilgiausia Europos upė (ilgis – 3534 km (prieš užtvankų sistemą ji buvo 3693 km) su didžiausiu baseinu (1 380 000 km²), vakariausia ir didžiausia Eurazijos upė bei didžiausia endorinė upė pasaulyje. Tokiems ilgiems upėms būdinga, kad jos įvairiomis kalbomis vadinamos keliais pavadinimais: septyni hidronimai (Ἀράξης, *As(a)tEl, Jul, Λύγος, Rav(o), Ὄαρος, Volga), išdėstyti abėcėlės tvarka, yra išsamiai išanalizuojami tiek etimologiniu, tiek semantinės motyvacijos požiūriais. Nors šių hidronimų etimologijos yra dažnai nesuderinamos, įvertinus jų semantinę motyvaciją, jos gali būti suskirstytos į dvi grupes. Pirmą grupę sudaro visiškai hidroniminiai vardai, pagrįsti reikšmėmis, susijusiomis su „vandeniu“, t. y. „vanduo“, toliau „upė“, „(upės) slėnis“, „srovė (tėkmė)“, „potvynis“, „drėgmė“, „ežeras“, „jūra“. Antroji grupė apima terminus, apibūdinančius upę ar krantus, būtent: „platus“, „ilgas“, „išlenktas“, „be medžių“, „nekenksmingas“, „baltas / šviesus“, „juodas / tamsus“. Akivaizdu, kad pirmoji semantinė grupė yra tiesiogiai susijusi su vandeniu ir turėtų būti svarbesnė. Keliems etnonimams skirtinguose varduose pasikartojanti semantinė motyvacija atrodo yra perspektyvesnė nei pavieniai paaiškinimai. Tai senovės rusų Volga < bendrinės slavų *vьlga „drėgmė“ sutampa su iranėčių, greičiausiai skitų, *rahā-, kurio reikšmė „drėgnė“ gali būti rekonstruojama pagal vedų [RV] rasā- (vyriškos giminės rasā- „augalų sultys ar sula, vaisių sultys, bet koks skystis ar skystis, drėgmė, esme, čiulpai“ moteriškos giminės forma). Trečiąjį atitikmenį būtų galima identifikuoti hipotetiniame tiurkų junginyje *ast-(h)ōl „apatinis drenumas“. Tikėtina, kad tai apibūdino Volgos deltą. Kyla pagrįsta išvada, kad slavų ir galbūt tiurkų hidronimai kilo iš iranėčių kalbos. Remiantis senoviniais tekstais, prieinama prie išvados, kad Volga galėjo žymėti rytinę indoeuropiečių tarmės kontinuumo ribą, kuri pirmiausia kito tik toliau protėviai, galbūt pirmoje 4-ojo tūkstantmečio prieš Kristų pusėje. Tokiu atveju atrodytų natūralu, kad tokios galingos upės vardas, kuri yra svarbi orientavimuisi, laivybai, krovinų gabenimui ir žvejybai, buvo išlaikytas ilgą laiką. Kai šios upės krantuose apsigyveno naujų tautų, teisių pirmenybę, kvaizonominiškiems vardams, pradėtos naujai interpretuoti šių vardų reikšmės. Šalia ilgiausios vardų grandinės – tocharų B waike „ilgas“ → vengrų völgy „upės slėnis“ → marų (finougrų) wola „yra baltas, balta“ → latvių valga „šlapias“ → senovės rusų Volga „drėgnumas, drėgė“ – egzistuoja dar viena: tocharų B war „vanduo“, -wär „srovė, tėkmė, upė“ → avestų vairi- „jūra, jūros įlanka“, pelevų var „ežeras“ → čuvašų var „slėnis, pylimas, vaga, tarpeklis; vidurė, centre, viduryje, pilvas“, arba nauji avestų Raŋhā arba ‘skitų’ *Rahā → mordvių erzių Rav, Ravo ‘Volga’, mokšų rava „upė“, Rav ‘Volga’. Ši hipotezė, nepaisant minių migracijų laikotarpių, rodo populiacijų tęstinumą, greičiausiai atsispindi Straipsniai / Articles 95 VÁCLAV BLAŽEK reikinių gyveniečių prie svarbių upių varduose, kurie yra kilę iš pirminių hidronimų. Šis mechanizmas padėjo išsaugoti daugelio svarbių upių vardus, nors jų krantose keitėsi kalbos. Natūralu, kad šalia senų vardų atsiranda naujų. Volgos atveju jauniausias tokio tipo pavyzdys yra greičiausiai marų (fino-ugrų) Jul, paimtas iš senovės turkų šaltinio senovės uigūrų yul „kalnų upelis, šaltinis, versmė“. Įteikta 2019 m. lapkričio 4 d. VÁCLAV BLAŽEK Ústav jazykovědy a baltistiky Filozofická fakulta Masarykovy University A. Nováka 1, CZ-60200 Brno [email protected] 96 Acta Linguistica Lithuanica XXI