Termino „žemė́vardis“ klausimu

DALIA SVIDERSKIENĖ Institut litevského jazyka ORCID id: orcid.org/0000-0003-3060-4713 Směr vědeckého výzkumu: onomastika (výzkum tvoření, původu a motivace vlastních jmen). DOI: doi.org/10.35321/all83-14 K OTÁZCE TERMÍNU ŽEMĖVARDIS O termínu žemėvardis ANOTACE Článek pojednává o procesu a výsledku terminologizace původního slova žemėvardis, které fungovalo v úzu meziválečného vědce Kazimierase Alminauskise, o jeho pojmu, místě termínu v systému vlastního názvosloví a vztahu k jiným termínům užívaným v litevské toponomastice. Po odhalení konceptuální informace poskytované tímto jazykovým znakem jsou nastíněny širší možnosti jeho využití. Článek rozšiřují encyklopedické údaje a fragmenty dějin zapisování místních jmen z živého jazyka (mluvené řeči); ty doplňuje informace z národního registru toponymie minulého století, Lietuvos vietovardžių žodyno, a příklady vlastní toponymie z dotazníků Žemės vardų reprezentující kulturní sémiotiku meziválečné vesnice. KLÍČOVÁ SLOVA: toponymum, původní termín, analýza textu užití, kontextová analýza, terminologická nominace, motivace, systém terminologie, mezioborová komunikace. ANNOTATION Článek pojednává o procesu a výsledku terminologizace původního slova žemėvardis („název pozemku“), které fungovalo v jazyce meziválečného vědce Kazimierase Alminauskise, o jeho pojmu, místě termínu v systému vlastních termínů a vztahu k jiným termínům užívaným v litevské toponomastice. Po odhalení konceptuální informace poskytované tímto jazykovým znakem jsou nabídnuty širší možnosti použití termínu. Článek rozšiřují encyklopedické údaje a fragmenty dějin sběru místních jmen z živého jazyka (mluvené řeči); dále jsou doplněny 310 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Termino žemėvardis klausimu informacemi z národního registru toponymie minulého století Dictionary of Lithuanian Toponyms a příklady místní toponymie reprezentující kulturní sémiotiku meziválečné vesnice z dotazníků Land Names. KLÍČOVÁ SLOVA: toponymum, původní termín, analýza textu užití, kontextová analýza, terminologická nominace, motivace, systém termínů, mezioborová komunikace. Úvod. Terminologie vlastních jmen je kvalifikována jako součást veškeré lingvistické terminologie se specifickými rysy, které jsou vlastní pouze jí. Bohužel se ve slovnících obecnějšího charakteru z této vědní oblasti (Šmilauer 1963; Подольская 1978, 1988; GTSGN 2002) jednotky národní terminologie, které nejlépe odrážejí pojmy jazykového společenství, modely jejich pojmenování, systém a oblast, kterou reprezentují, nevyskytují. S rozvojem vědy vzniká potřeba výběru termínů, která se stává jedním z nejdůležitějších úkolů badatele. Principy a kritéria výběru termínů definované vědci určují další etapy terminologické činnosti: realizaci zvolených výzkumných metod, shromažďování informací potřebných pro další užívání termínů a pro slovníky, a to na základě jak požadavků kladených na termín, tak připravených metodických principů terminologické práce, kritéria vymezenosti termínu a principů synchroničnosti, systematičnosti a standardizace, které se prakticky uskutečňují modelováním logicko-konceptuálního systému1. Terminologie jako „speciální lexikum jazyka vyžaduje i speciální standardizaci, založenou nikoli na literární, nýbrž na přirozené jeho pravdivosti a správnosti, podmíněné nikoli tradicí úzu nebo slovotvorby platnými v určitém jazyce, ale okolnostmi diktovanými tímto jazykovým subsystémem“2. Podle názoru litevské terminoložky Albiny Auksoriūtė je „velmi důležité, aby se litevský jazyk užíval jak ve veřejném životě státu, tak ve světě vědy“ (Auksoriūtė 2020). O spojení jazyka vědy s živým lidovým jazykem, aniž by se z něj stal čistě umělý prostředek komunikace odborníků, hovořil také Kazimieras Gaivenis (1987: 84). V poslední době se stále více osvědčuje kognitivní přístup k analýze morfologické motivace 1 Viz v této souvislosti práce litevských terminologů deklarujících tradiční postoje (Gaivenis 1987: 83–91; Gaivenis, Keinys 1990: 210) a současných ruských vědců pracujících v rámci antropocentrického paradigmatu (Костерина, Кондратюкова 2014: 133–137; Васильева 2014, 2015). 2 „Speciální lexikum podléhá zvláštní standardizaci, jejímž základem není literární, nýbrž výrobní správnost, diktovaná nikoli normami užívání slov nebo slovotvorby daného jazyka, ale podmínkami příslušného subsystému“ (Суперанская 2003: 28). Straipsniai / Articles 311 DALIA SVIDERSKIENĖ studií, a proto se jim nevyhýbají ani termíny. Jak uvádí ruská lingvistka Jelena S. Kubrjakovová, „informace zprostředkovaná slovem se balí do motivovaného znaku, který obvykle po částech předává svůj význam a nejvhodněji slučuje poznávací a komunikační potřeby“ (Кубрякова 2004: 393)³. „Při každém řečovém aktu se v mysli aktualizovaný mentální obsah vyznačuje subjektivní povahou, zatímco obsah aktualizovaný s konkrétním slovem je skutečným, reálným významem slova v situaci řečového aktu. Reálný význam je to, co si člověk myslí, co má na mysli, když chápe (slyší nebo sám užívá) určité slovo. Velká část takového významu je společná všem mluvčím díky podobné životní zkušenosti a opakování typických komunikačních situací“ (Gudavičius 2011: 111). Význam je chápán jako jednota obsahu a formy. Abychom porozuměli obsahu reprezentovanému jazykovým znakem, je třeba pochopit pragmatický rys, který dal podnět ke vzniku jazykového znaku. Podle názoru Nikolaje F. Alefirenka „se vnitřní forma jazykového znaku považuje za synchronní epidigmatickou složku jeho sémantické struktury, která plní funkci idioetnického základu nepřímé nominace, tj. odráží denotační rys, podle nějž byl pojmenován jeden z možných fragmentů skutečnosti“ (Алефиренко 2009)⁴. V jazykovědě se uznává, že „úkolem termínu není pouze přesně vyjádřit vědecký pojem, ale také plnit funkci určitého nástroje poznání a objasňovat to, co je nové v prostředí určité vědní oblasti, jíž slouží“ (srov. Блинова 1981: 28)⁵. Domníváme-li se tedy, že by se původní termín mohl prosadit v rozvíjející se vědě o vlastních jménech a zvýraznit její národní kognitivní rysy, byla jako hlavní zdroj analýzy zvolena Instrukcija žemės vardynui surašyti Kazimierase Alminauskise sestavená v meziválečném období (dále jen Instrukcija; LŽVI). V oddíle Apie žemės vardyną, jo reikšmę ir surašymą se uvádí: „V lidové tvorbě mezi folklorem a lidovým uměním zaujímá čestné místo soubor názvů země“ (Alminauskis 1934: 3). Tváří v tvář globalizaci, která se zdá být opakováním meziválečné situace⁶ popsané opozicí slov „(z)aniknout, nebo (z)ůstat“, nedovoluje ³ „Informace, kterou předává, se balí do motivovaného znaku, který zpravidla členitě předává svůj význam, a také do znaku optimálně slaďujícího své kognitivní a komunikační úkoly“ (Кубрякова 2004: 393). ⁴ „Vnitřní forma jazykového znaku se chápe jako synchronní epidigmatická složka jeho sémantické struktury, sloužící jako idioetnický základ nepřímé odvozené nominace, tj. odrážející denotační rys, podle něhož byl pojmenován příslušný fragment reálného světa“ (Алефиренко 2009). ⁵ „Termín má nejen co nejpřesněji vyjádřit vědecký pojem, ale také sloužit jako svérázný nástroj poznání a odhalování nového v tom odvětví vědění, jemuž slouží“ (Блинова 1981: 28). ⁶ Myšlenky vyslovené K. Alminauskisem dnes jakoby odrážejí myšlenky litevské geografky Filomeny Kavoliūtė: „Názvy obydlených míst spolu s ostatními místními jmény vytvářejí specifickou 312 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Termino žemėvardis klausimu stále neklesající zájem o oblast vlastních jmen⁷. Tento výzkum je tedy důležitý jak pro toponomastiku, tak pro terminologii, protože „svéráz onomastiky a její postavení v prostředí humanitních věd nejednou vyvolaly mnoho sporů, stejně jako nejistota ohledně statusu vlastních jmen v jazykovědě a jejich rozmanitost ovlivnily proces onomastické terminologizace“ (Матвеев 2005: 5)⁸. Kromě toho „národní termíny jsou nevyčerpatelným zdrojem doplňování vědecké terminologie. V některých případech přesněji a precizněji informují o obsahu geografického objektu, přírodního jevu a jeho odstínech“ (Мурзаев 1984: 4)⁹. Cílem článku je na základě dokumentu reprezentujícího situaci meziválečného období, vytvořeného za účelem zachování celostátního soupisu místních jmen, tedy K. Alminauskisovy Instrukcija, stanovit rozsah obsahu poskytovaného jazykovým znakem žemėvardis, na základě získaných údajů vymezit pojem původního termínu žemėvardis a nastínit další možnosti využití tohoto termínu a slova. Za účelem jeho naplnění jsou stanoveny tyto úkoly: 1) objasnit původ slova žemėvardis; 2) představit encyklopedický pojem termínu žemėvardis ustálený v toponomastice, jeho terminologické okolí, kontextové partnery, vysvětlit (interpretovat) motivaci a odhalit strukturální model; 3) na základě textu K. Alminauskisovy Instrukcijos a nejnovějšího kontextu výzkumu vlastní toponomastiky odhalit (interpretovat) změny postoje k pojmenovávanému fragmentu skutečnosti (místním jménům), které vedou ke korekci obsahu pojmu žemėvardis. Aby tedy bylo možné určit (interpretovat) a vyzdvihnout, co je v jazyce nové a jak to souvisí s tím, co je stále užíváno jako staré, zkoumá se na lexikálně-sémantické, syntaktické a lingvokulturní úrovni při účelném kombinování onomasiologických a semasiologických metod. Kromě těchto metod jsou v článku použity metody teoretické kulturně-mentální vrstvu kraje, která existuje neoddělitelně se společností a není o nic méně významná než zvyky nebo tradice“ (Kavoliutė 2019: 740). ⁷ „Nehmotné kulturní dědictví – živé, kvetoucí, předávané z generace na generaci a poskytující člověku tak potřebný pocit identity – vždy zaujímalo důležité místo v životě společnosti: od tradic hluboce zakořeněných v krvi až po zvyky upřímně pěstované malými společenstvími, o něž se velkoryse dělí se všemi, kdo chtějí poznat a zakusit náš [...] světonázor, ba i specifické rysy lidských charakterů, které si zachovaly svou osobitost.“ Přístup online: http://lki.lt/lietuvos-nemate-rialaus-kulturos-paveldo-vertbyiu-savade-vietovardziu-atminties-ir-vartojimo-tradicija/ [citováno 2020-07-11]. ⁸ „Osobitost onomastiky a její postavení v prostředí humanitních věd nejednou vyvolaly četné spory, stejně jako neurčitost vědeckého postavení vlastních jmen v lingvistice a jejich rozmanitost ovlivnily proces onomastické terminologizace“ (Матвеев 2005: 5). ⁹ „Lidové termíny jsou nevyčerpatelným zdrojem doplňování vědecké terminologie. V řadě případů přesněji a konkrétněji informují o obsahu a nuancích geografického objektu či přírodního jevu“ (Мурзаев 1984: 4). Straipsniai / Articles 313 DALIA SVIDERSKIENĖ analýzy, analyticko-popisná metoda a metody komponentové analýzy; jsou dodržována pravidla kvalitativního výzkumu10 orientovaná na zkoumaný objekt. Článek je přínosný pro terminologii, terminografii, toponomastiku, kulturní geografii, sociolexikologii a mezioborovou komunikaci a je zajímavý z pedagogického hlediska. 1. Původ slova žemėvardis. Slovo žemėvardis vytvořené skládáním se skládá ze dvou členů. První souvisí s litevským žemė, druhý s litevským vardas. Původ prvního strukturního členu slova lze vysvětlit na základě databáze Lietuvių kalbos etimologinio žodyno duomenų baze (dále – LKEŽBе), vytvořené na Vilniuské univerzitě12, podle níž litevské žemė [...] stejně jako v jiných příbuzných jazycích sémanticky souvisí s „ležící nízko, to, co je nízko“ (cit. z Buck 1949: 16). Dále při zaměření na nejtypičtější, nejvíce samostatný a stylisticky nejneutrálnější význam uvedený v Lietuvių kalbos žodyne (dále – LKŽe), označený číslem jedna, vyplývá, že litevské žemė znamená „povrch (naší planety), [...] (často protikladně stavěný vůči nebeské klenbě)“ a odstín tohoto významu13 | „dno (ve vodě)“. Poslední složky významu doplňují a významovou strukturu rozvíjejí další významy polysémantického slova žemė: 4. „svrchní sypká (zpravidla obdělávaná nebo jinak využívaná) vrstva povrchu naší planety“; 5. „látka tvořící povrch naší planety || ‚jíl‘ || ‚bláto, nečistoty‘“; 6. „pozemek, plocha, pole určené k určitým účelům“; 7. „pevnina“ || „břeh, okraj“; 8. „orané, obdělávané pole, půda“; 9. „soukromý (zpravidla obdělávaný) pozemek, půda“ || „soukromý majetek“ || „hospodářství“ || „volok“; 10. „vrstva vhodná k růstu a pěstování rostlin, půda“; 11. „území obývané národem nebo národy, krajina, země“ || přen.14 „obyvatelé určitého kraje či země, národ“ || „stát“ || „etnická územní jednotka“ || „okolí, lokalita, oblast“ || „vlast, rodná země, domov“. Původ druhého strukturního členu je v litevském vardas „název daný nikoli jednomu určitému, nýbrž každému předmětu, jevu, úkonu apod. určitého druhu“. Dále srov. –onym [onyma], druhá část složeného slova znamenající 10 „Kvalitativní (kvalitativní) výzkum je systematické, nestrukturované zkoumání případu nebo skupiny jednotlivců, situace či události v přirozeném prostředí s cílem porozumět zkoumaným jevům a poskytnout jejich interpretační, holistické vysvětlení“ (Kardelis 2002). 11 Sociolexikologie je věda zkoumající souvislosti užívání slov s místem bydliště, povoláním a sociálním statusem lidí. Obecně řečeno jde o vědu o vztazích mezi slovy a společností. 12 Vedoucí projektu prof. dr. Daiva Sinkevičiūtė. Přístup online: http://etimologija.baltnexus.lt/ [citováno v září–říjnu 2020]. 13 Dále se k označení odstínu (odstínů) významu užívá znak ||. 14 Zkratky jako LKŽe se samostatně nevysvětlují. 314 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Termino žemėvardis klausimu „jméno“, „název“, „slovo“ (TŽŽ 2013: 822), onyma [řec. onyma – jméno] lingv. vlastní slova nebo slovní spojení pojmenovávající objekty (tamtéž)15. 2. Pojem termínu, terminologické okolí, místo v systému, motivace, strukturální model. Na základě encyklopedických údajů se toponyma neboli místní jména, tj. vlastní jména míst, nejprve dělí na názvy neobydlených míst a názvy obydlených míst. Názvy neobydlených míst se dále dělí na dvě velké skupiny – hydronyma a žeměvardy. Žeměvardy jsou názvy hor, kopců, srázů, roklí, údolí, luk, niv, pastvin, polí, úhorů, štěrkových jam, hlinišť, lesů, mýtin, borů, houštin, lesních porostů, cest, stezek a dalších míst. Žeměvardy jsou nejpočetnějšími litevskými toponymy. Je jich zapsáno více než 500 000. Podle původu i doby vzniku jsou mezi toponymy nejrozmanitější. Jsou to názvy převážně drobných a nepříliš významných míst; s proměnou historických a sociálních okolností se proměňují, zanikají nebo vznikají nové. Do úředních dokumentů se jich dostává méně a méně často jsou uzákoněny. Pro komunikaci a orientaci však nejsou žeměvardy o nic méně důležité než názvy vodních toků nebo obydlených míst (LKE 2008: 599, 556–557)16. Toto (roz)dělení odhaluje postavení žeměvardů v celkovém systému toponymických termínů – nacházejí se na nižší úrovni názvů neobydlených míst a spolu s hydronymy17 tvoří poddruh toponym neboli místních jmen. Grasilda Blažienė na základě zkušeností německé onomastiky uvádí, že „toponyma, která zůstanou po oddělení oikonym a hydronym, by bylo nejvhodnější nazývat žeměvardy neboli názvy neobydlených míst“ (Blažienė 2006: 27). Pojem systému toponym neboli místních jmen Vitalije Maciejauskienė se odhaluje z popisu zdroje Lietuvos vietovardžių žodyno, kartotéky uložené ve fondech Centra výzkumu baltských jazyků a názvosloví Institutu litevského jazyka: „Byla shromažďována téměř po celé dvacáté století a v současnosti obsahuje asi 600 tisíc lístků. Jsou na nich zapsána litevská místní jména získaná v různých dobách a různými způsoby ze živého jazyka – názvy obydlených míst, hydronyma a názvy různých dalších objektů zemského povrchu (oraných polí, vyvýšenin, bažin, brodů, roklí, půd, 15 Dále srov. reprezentanta ruské terminologie: „Toponymum (ze starořeckého τόπος – místo + ὄνομα – jméno, název) – třída onym, vlastní jméno označující vlastní název přírodního objektu na Zemi nebo objektu vytvořeného člověkem na Zemi. Toponyma zkoumá toponymie, která je oddílem onomastiky“ (Подольская 1988: 127). 16 Viz též TŽŽ 2013: 822: toponimas (topo– + řec. onyma – jméno), lingv. místní jméno, vlastní jméno obydleného místa nebo jiného geografického objektu. Podle údajů LKŽE vietāv ardė „vlastní místní jméno, název“ [V Aukštaitiji jsou příjmení a místní jména – Kušlaukčių Vaižg.]. 17 K užívání tohoto termínu v úzkém i širokém smyslu viz Vanagas 1999: 239. V prvním případě se termínem hydronymum označují řeky a jezera, ve druhém i další vlastní názvy vodních ploch – moří, oceánů, jezer, řek, rybníků, příkopů, brodů, bažin, mokřadů aj. Straipsniai / Articles 315 DALIA SVIDERSKIENĖ pastvin, příkopů, zátok, hor, kopců, cest, polí, lesů, bažin, rašelinišť atd.). Těchto místních jmen je velmi mnoho a jsou nejméně prozkoumána (Maciejauskienė 2002: 102)18. Skupina objektů, v encyklopedii označovaná jako žeměvardy, zůstává u této autorky nepojmenována; je však zřejmé, že ji onomastka odlišuje od názvů jiných tříd (podtříd). Jak se již stalo zvykem, ve všech pracích věnovaných litevské regionální (areální) toponymii – v kolektivní monografii litevských vědců Lietuvių vietovardžiai, žemėvardžiai ir vandenvardžiai Europos kontekste (LOFGEK 2019), ve studiích Ilony Mickienė, Renaty Endzelytė a Neriji Bartkutė i v publikacích lokální výzkumné řady „Versmė“ – se k označení názvů zemského povrchu, tj. hor, polí, luk, lesů, cest, stezek aj., užívá termín žemėvardis. Užíval jej také geograf zabývající se jazykovými otázkami Stanislovas Tarvydas (1958: 5, 46), lingvisté Bronys Savukynas (1963: 235)19, Aleksandras Vanagas (1988: 16), Marija Razmukaitė (2003: 67) a etnoložka Auksoolė Čepaitienė (2013: 112, 129). Okolnosti vzniku termínu a jeho motivace se ze synchronního hlediska zdají být snadno pochopitelné – vznikla potřeba pojmenovat zóny suchého zemského povrchu (zemského pokryvu), které se odlišují od okolního prostředí (obdělávané, hornaté, zalesněné, takové, po nichž se chodí, jezdí apod.). Motivace umožňuje pochopit další užívané druhové termíny téže úrovně: vandėnvardžiai, názvy obydlených míst. V litevské toponymii se vedle toho užívají i termíny smíšeného původu: litevské i s kmeny řeckého původu. Synonymně se užívají termíny: vandėnvardis – hydronymum; název obydleného místa – oikonymum; název bažinatého místa – helonymum; název hory – oronymum; název pole či louky – agronymum; název lesa – drymonymum; název cesty či stezky – hodonymum. Podle potřeby se tyto názvy souhrnně označují jako místní jména nebo toponyma, zatímco oronyma, agronyma, drymonyma a hodonyma jako žeměvardy. Terminologický model se tedy vytvořil z hlavního členu vardas označujícího třídu (kategorii) vlastních jmen a vedlejšího členu žemė označujícího místo a vymezujícího podtřídu neživých objektů. Abychom porozuměli informaci poskytované jazykovým znakem, je nutné dbát na syntaktické vztahy mezi hlavním a vedlejším členem (respektive vardas a žemė), protože důležitý není součet významů jednotlivých členů, ale významový celek, tj. význam odvozeniny. 316 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Termino žemėvardis klausimu 3. Retrospektiva užívání termínu. 3.1. V Instrukcijoje se uvádí, že soubor názvů země „tvoří místní jména20) a žeměvardy21), jimiž lidé pojmenovali téměř každé místečko: pole, les, jezírko, potok, louku... kopeček... pokaždé jiným jménem odlišujícím je navzájem“ (Alminauskis 1934: 3). Nejprve je třeba probrat případ užití žemėvardžio, jehož význam se v poznámce pod čarou k Instrukcijos vysvětluje slovy samotného autora: „Žeměvardy v širokém smyslu zahrnují všechny názvy míst na zemském povrchu, tedy i místní jména“ (tamtéž). Z řečeného lze pochopit, že pojem termínu žemėvardis fungujícího v úzu K. Alminauskise se utvářel podle představy „to, co je nízko“, přičemž všechny segmenty okolního prostředí (prostoru) byly chápány jako protiklad nebe. Podle názoru meziválečného lingvisty je tedy žemė základem systematizace vrch / spodek. Toto pojetí opozice je deklarováno i ve slovnících symbolů (Bekeris 1996: 318; Lapinskienė 2007: 176)22. V současné vlastní toponomastice23 je tomu jinak: za toponyma neboli místní jména se považují také názvy objektů vesmíru – hvězd, souhvězdí, planet, komet apod. (jinak kosmonyma a astronyma) (viz také LKE 2008: 557). 3.2. Tvrzení K. Alminauskise, že téměř každé místo (místečko24 – K. A.) bylo pojmenováno25 a pokaždé jiným jménem navzájem je odlišujícím, (po)svědčí seznam zkratek odkazů na objekty v Lietuvos vietovardžių žodyno sestavený pro praktické potřeby identifikace míst26. Jak uvádí šéfredaktor slovníku Laimutis Bilkis, „ve srovnání s I. dílem byl pojem místního jména poněkud rozšířen: do II. dílu byly zahrnuty názvy jednotlivých geografických objektů (kamenů, stromů), staveb s určitými pozemky (hostinců, čeledníků, lázní), dopravních objektů (lávok, mostů). Cílem je, aby tato onyma, často zajímavá svou strukturou a původem, nezůstala ležet v archivu a postupně neupadla v zapomnění“ (LVŽ II: VII). Lze tedy snadno předpokládat, že v naší kultuře jsou pojmenovány téměř všechny společensky významné segmenty zemského povrchu. Jejich příslušnost k určité třídě či podtřídě ukazuje odkaz na objekt. Za účelem odlišení jmen od sebe se tento odkaz používal (a stále používá) jak u poskytovatelů místních jmen, tak u učitelů a lesníků, kteří je zapisovali do dotazníků, i u badatelů. Dokládají to tabulky standardizovaných listů Žemės vardų anketų27, zejména 7. sloupec „Objekt“, v němž se uvádělo, jaký fragment skutečnosti je pojmenován. Jak ukazuje nejnovější výzkum litevské toponomastiky, odkaz na fyziografický termín není ze sémantiky místního jména eliminován – je nezbytný pro zdůvodnění nominace a motivace místního jména28. Jde o nezbytnou informaci ztotožnitelnou s jednotlivým pojmem29 vyjádřeným přirozenou vlastností vlastních jmen. 3.3. O rozdílnosti obsahu žeměvardů a jejich vzájemné konkurenci svědčí i následující myšlenky K. Alminauskise: „Tato jména země nám podrobně ukazují připoutanost národa k vlastní zemi, jeho lásku k ní a zálibu v ní. Lidé pojmenují vlastním jménem i ten nejmenší kout země, jinými slovy si jej uvědomí, a tím si jej přiblíží“ (Alminauskis 1934: 3). Zvýrazněná věta ukazuje, že zpracovatel Instrukcijos věnoval pozornost názvům země Straipsniai / Articles 317 DALIA SVIDERSKIENĖ vztahy k lidem, představitelům určitého jazykového společenství, kteří místa ztotožňují se sebou, ale zároveň je od sebe v nějakém ohledu odlišují³⁰. Ve vlastní toponymii lze nalézt příklady, které to potvrzují. Jedním z nich, založeným na subjektivismu, je místo, člověk – bažina je Panaïtė (Vv³¹). Stefan Ullmann mezi tendence metaforizace řadí také antropomorfismy (viz Ульман 1970). Jde o slova označující lidské tělo, ducha a činnost, užitá k pojmenování věcí neživého světa³². Při takovém pojmenovávání topoobjektů se u adresáta vyvolávají asociace s člověkem³³. Adjektiva charakterizující člověka (živého tvora) jsou základem nominace následujících zemějmen: půda Mùdrė (Brb); bažina Skaitė (Kdn), louka Skaitė (Lbv); podle informátora toponyma Žemės vardų anketos z obce Melagiai vzniklo pojmenování části orné půdy a louky Piktãbalė (Kdn) z toho, že na onom místě dříve bývala bažina, v níž se utopilo mnoho dobytka. Podle Vaidos Drukte inytė, která zkoumala slovesa v přeneseném významu, se tato „ocitají na periferii sémantických skupin, protože v mnoha případech se totéž sloveso, užité v doslovném a přeneseném významu, dostává do různých sémantických skupin“ (Drukte inytė 2002: 318). V kontextu pojednávané otázky je toto konstatování mimořádně významné, neboť upozorňuje na významové změny, určité deformace ve struktuře významu místních jmen. 3.4. „Zemějména nás často seznamují s dřívějšími životními podmínkami národa a dávají nám příležitost hlouběji nahlédnout do jeho duše,“ – praví se v Instrukcijoje (Alminauskis 1934: 3). „S některými³⁴ z nich (se zemějmény – poznámka autora) jsou spojeny vzpomínky na dávné časy, starobylá kouzla, víry a podobné skutečnosti z dějin kultury národa, o nichž bychom bez nich nic nevěděli“³⁵ (tamtéž). Z vět zapsaných v Instrukcijoje lze pochopit (interpretovat), že 30 Epigraf Kazimierase Būgy, který se stal oporou mnoha vystoupení a článků litevských badatelů při zdůrazňování významu místních jmen, neztrácí v tomto kontextu smysl ani vzhledem k postoji jazykovědců z počátku minulého století k vlastním místním a krajovým vlastním jménům. „Místními jmény k nám promlouvá sama země. Jejími slovy jsou názvy měst, vesnic, řek, jezer, bažin, hvozdů, hor a dalších“ (Būga 1961: 491). 31 Zkratky jako LVŽ nejsou samostatně vysvětlovány. 32 Viz také Gudavičius 2007: 165–168. Tatjana Fedotova (Zavjalovská státní humanitně-pedagogická univerzita) tento druh metafory v toponymii nazývá kognitivní (viz Федотова 2008: 48, 49). 33 Antropomorfní metafory tvoří základ personifikace – stylistických figur, při nichž jsou věcem neživého světa přisuzovány lidské vlastnosti a znaky (srov. Gudavičius 2009: 117). 34 Pravopis podle Instrukcijoje. 35 Obsah 3. listu dotazníků: 13. „Historické údaje“, 14. „Archeologické údaje“, 15. „Výklady původu jmen“, 16. „Folklorní údaje“. Standardizovaný list dotazníku je zakončen tabulkou údajů o věkovém intervalu informátorů, tj. informací, do které věkové skupiny patřili. 318 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Termino žemėvardis klausimu Pojem zemějména je spojen s určitým obdobím, dějinami národa36, územím, lidstvem, jeho antropologickými shodami a rozdíly, jednotlivci (způsobem obživy, konzervující tuto informaci funkci zemějmen, z níž lze usuzovat na vnitřní svět, světový názor, vnímání světa a standardy myšlení lidí žijících v určité oblasti. Jak přesně postřehl Kazimieras Būga, „naše minulost, naše bytí (dějiny) je těsně spojeno s jazykovým názvoslovím“ (LKŽe). Podobný názor na místní jména zastávají i dnešní badatelky: „Studium místních jmen je výjimečné tím, že k poznání původu a významu jména je třeba otevřít dveře nejen do světa slov, ale i přírody, dějin, mytologie, geografie a psychologie [...]“ (Kiseliūnaitė, Simutytė 2005: 7); „Mikrotoponyma a další toponyma: odrazy lidského vnímání světa“ (Sinkevičiūtė 2015: 75). Pojem termínu mikrotoponymum užívaného poslední autorkou souvisí s lokalitou: první strukturální složka ukazuje, že mikro jsou toponyma určitého území37 (srov. také kolokaci zemějména lokality, zaznamenanou v jednom z dotazníků), individualitu38, osobitost a výlučnost (odlišnost). Takto pochopený obsah přibližuje pojem posledního termínu k pojmu zemějména39, poskytuje doplňující informaci o jeho neoficiálnosti40, omezení užívání pouze v určité vědní oblasti (oblastech) a zároveň odhaluje vztah k termínu 36 Srov. také: „Místní jména jsou nám drahá tím, že v rukou znalce mohou sloužit jako historické dokumenty“ (Būga 1961: 743); „Kde v dávnověku žil který národ, může nám říci země: stačí se jí umět zeptat a porozumět její odpovědi“ (tamtéž, 491). 37 K interpretaci první strukturální složky termínu mikrotoponymum viz Васильева 2014: 117–126. 38 Další příklady, v nichž je ilustrováno, jak určitý fakt krajiny (přírody, přírodní lokality) symbolizuje fakt psychického stavu jednotlivce, D. Sviderskienė shromáždila z práce litevské etnoložky a badatelky folkloru, baltského náboženství a mytologie Radvilė Račėnaitė, která na základě materiálu z dotazníků Zemės vardų anketos z okresů Alytus a Trakai analyzovala, jak jsou vzpomínky na minulost upevňovány v různých žánrech pověstí a jak vzájemně působí s krajinou; z článku Vigimantase Butkuse, který zkoumal topografii literatury; a z článku litevské mytoložky a folkloristky Daivy Vaitkevičienė, připraveného na základě přednášky „Slyšet místo a být vyslyšen“, v němž se zmiňují „žabí bažiny“ (viz příslušně: Sviderskienė 2015: 173–174, 183; 2016: 261). 39 K užívání termínu v litevské toponymii viz Bilkis 1997: 35–57; viz také Подольская 1978: 86: „Mikroto­ponymum – vlastní jméno (častěji) přírodního, fyzickogeografického objektu, (méně často) objektu vytvořeného člověkem, s úzkou oblastí užívání: fungující pouze v rámci mikrouzemí, známé úzkému okruhu lidí žijících v blízkosti pojmenovaného mikroobjektu, včetně mikrohydronym, mikroomykonym, mikrooronym, mikrochoronym, názvů tratí, hospodářských pozemků, mikrostaveb (studní, mostů, budek, věží, zimovišť, kordónů, loveckých chat a podobně).“ 40 Toto konstatování srov. také s encyklopedickými údaji uvedenými ve 2. kapitole tohoto článku. Straipsniai / Articles 319 DALIA SVIDERSKIENĖ toponymem, které se nachází na vyšším stupni hierarchické struktury a užívá se na oficiální úrovni vědeckého jazyka. G. Blažienė při řešení problémů výzkumu pruských zemějmen uvádí, že „zemějména neboli názvy neobydlených míst užívá malá skupina lidí, např. obyvatelé jedné vesnice“, a dále se opírá o názor L. Bilkise: „Je třeba být obeznámen s lokalitou, v níž jeho jméno existuje“ (viz také: Blažienė 2006: 27; Bilkis 1997: 49). Soubor zemějmen jako místních jmen nacházejících se uvnitř určité správní jednotky41 v určitém jazykovém prostředí odrážejícím jazykové, kulturní, historické a regionální (areálové) rysy zkoumá Dalia Sviderskienė. K uskutečnění tohoto záměru badatelce pomáhá jednotka meziválečného dědictví – Lietuvos žemės vardyno dotazníky. 4. Perspektiva užívání termínu a slova zemějméno. 4.1. Na základě analýzy užívání zemějména lze konstatovat, že se pojem změnil a rozšířil. Zemějmény se v návaznosti na tradici nazývají nejen názvy zemského pokryvu – hor, polí, luk, lesů, cest a stezek –, ale také místní jména netypických struktur spojených s historickými a etnokulturními oblastmi vývoje a fungování. Takové užívání termínu by se jevilo jako zvláště opodstatněné v rámci antropocentricky orientované regionální (areálové) toponomastiky. Hlavním argumentem tohoto tvrzení je, že místní jména jsou výsledkem lingvistické a extralingvistické zkušenosti členů určitého jazykového etnického společenství43. Neoficiální místní jména jsou informativní pouze v užívání (mluvě), v sociokulturním a etnokulturním prostředí svého vzniku. Bez znalosti onymického kontextu se místní jméno může stát příčinou nedorozumění. Protože místní jména jsou svědky minulosti, které uchovávají obecná (vlastní i přejatá) slova, osobní jména dnes v souborech nezaznamenaná, okolní prostředí a jeho detaily, stopy historicko-kulturních vztahů národů a představitele netypických struktur určité etnické oblasti s jejich charakteristickou „infrastrukturou“, lze je nazývat zemějmény. 41 Meziválečný okres Marijampolė. 42 Při výzkumu názvoslovného souboru bylo zaznamenáno, že místní jména zapsaná v listech Žemės vardų nazývá zemějmény učitel, který je zapsal: v dotazníku z obce Žilvyčiai, okres Seirijai, Alytuský kraj, byl nalezen přiložený lístek s rukou psanou informací, která to potvrzuje. Zemějména obce Žilvyčiai (13) zapsal Kalėda Juozas, získaná od učitele ze Stračiūnai Liega v Pranase. Zemějména téže lokality (zvýraznění autora) zapsal také učitel z Krikštonys Lekavičius Rapolas, v jehož listu jsou pouze 4 zemj. (3krát méně?!). A. N. 1936-IV-24. Vyskytl se také případ, kdy v nevyplněné tabulce dotazníku Žemės vardų byl jediný záznam „zemějména nejsou“. 43 Podrobněji o soustavně prováděných výzkumech z posledních let, které přinesly výsledky tohoto druhu, viz: Sviderskienė 2015, 2016, 2017, 2019. 320 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Termino žemėvardis klausimu 4.2. Argumenty Pranase Skardžiuse zdůvodňující hodnotu složených slov umožňují předvídat další možnosti využití zemějména jako slova našeho jazyka: „Svou povahou jsou většinou vhodná pro přesnější, kondenzovanější a bohatší, významuplnější vyjadřování. Proto mají složená slova velmi často mnohem bohatší, obsahově bohatší a zároveň specifičtější obsah než jednotlivé, ještě jako celek neaperceptované části skupin slov“ (Skardžius 1943: 396). „Složená slova tak tvoří jeden z hlavních zvláštních prostředků vyjadřování [...], nejčastěji v sobě nesou něco vybraného“ (tamtéž, 397). Bylo zjištěno, že původ a tematické prostředí druhé strukturální složky jméno se neomezuje na oblast toponymie, srov. osobní jméno – termín antroponomastiky označující vlastní jména osob, dále srov. onomastický termín zoonymum s druhou strukturální složkou řeckého původu, která plní tutéž pojmenovávací funkci. Všechny představitele těchto tříd spojuje tváří v tvář globalizaci výzva (vy)hynutí, (pře)žití a myšlenka uchování. Na základě analogie, jejímž základem byly v meziválečném období za účelem uchování místních jmen dotazníky Žemės vardai (srov. sousední podobu názvu dotazníků Žemėvardžiai⁴⁴), lze tedy zemějmény kvalifikovat a nazývat původní představitele i představitele jiných sémantických skupin důležité pro složku identity⁴⁵. Jejich seznam není úplný, neboť jak uvádí K. Alminauskis v Instrukcijoje, „statisíce zemějmen jsou ukryty mezi lidmi“. Závěry. Po analýze K. Alminauskisovy Instrukcijos vietovardžių rinkėjams (1934) jako hlavního textu vzniku termínu zemějméno, toponymického kontextu a multidisciplinárního vědeckého prostředí, v němž tento termín podle dostupných znalostí funguje, a po zohlednění specifiky objektů (reálných), které termín označuje, ⁴⁴ Jazykový materiál shromažďovaný Společností litevských milovníků vědy byl rovněž nazván Žemėvardžiai. Ve fondech Centra výzkumu baltských jazyků a názvosloví Litevského jazykového institutu byly nalezeny tyto standardizované listy Žemės vardų s vícesloupcovými tabulkami obsahujícími informace o vesnickém prostředí, vytvořené ve formátu o něco menším (A4) než při všeobecném soupisu místních jmen a tvořící naprostou většinu. Na titulním listu materiálu jsou kromě uvedených údajů uvedeny i další informace: Úřední název: Driškūnų (Dryszkūny) vesnice, velkostatku, samoty, folvarku, městečka, kolonie, gir-jos (lesní správy – pozn. autora), okresu Daugėliškis, švenčionského kraje. Zapisovatel: příjmení, jméno Švilpa Kazimieras, povolání učitel, hospodář. Místo narození: okres Lobiniai, okres Dūkštas, Breslauja. Adresa: třída Velniadvaris, obec Gyvatbalis, okres Pumpėnai. Údaje byly zapsány v prosinci 1939. Informace o této jednotce nehmotného dědictví je v tomto článku zveřejněna poprvé. ⁴⁵ Loreta Vaičiulytė-Semėnienė, která usilovala o rekonstrukci konceptu identity podle tapatus, –i a jeho derivátů v publicistice současného litevského jazyka, na základě údajů výzkumu vyčlenila tyto vrstvy lidské identity: sociální (blízká / vzdálená; rodina / lidstvo) ↔ já (stálé / proměnlivé; pomoc / podobné) ↔ místo (blízké / vzdálené; rodné / svět) ↔ čas (minulost / přítomnost / budoucnost) (podrobněji viz Vaičiulytė-Semėnienė 2018: 131). Viz také shrnující závěry tohoto jedinečného výzkumu, v nichž jsou naznačeny souvislosti s místem, individuálním vnímáním světa a chápáním osobitosti a odlišnosti (tamtéž, 137–138). Straipsniai / Articles 321 DALIA SVIDERSKIENĖ z toho vyplynulo, že (1) zemějméno zaujímá přechodné postavení mezi živým jazykovým prvkem a přesně fixovanými systémovými jednotkami terminologie. Komplexní kvalitativní výzkum stanovil (2) strukturální model a sémantickou amplitudu tohoto termínu. Bylo objasněno, že sémantická oblast země souvisí s (a) vyjádřením okolního prostředí (prostoru) – země jako nízko položené místo na povrchu (aniž by se vylučovalo i dno ve vodě jako poloha zemského povrchu), (b) vyjádřením reliéfu – země jako část povrchu vyznačující se určitými rozlišitelnými antropogenními a geogenními rysy (srov.: obydlená, mokrá, porostlá určitými druhy rostlin, obdělávaná, segmenty zemského povrchu, po nichž se chodí, jezdí apod.), (c) země je ztotožnitelná s určitým krajem, místem bydliště, (d) se sociálně významnými kulturními a jinými objekty. Výzkum dále odhalil (e) lingvokulturní konotaci: země je živá. Dosud termín zemějméno v domácí toponomastice tradičně označoval pojem vlastních jmen zemského pokryvu (hor, polí, luk, lesů, cest, stezek atd.). Analýza terminologického prostředí umožnila pochopit bohatší obsah termínu zemějméno a předvídat širší možnosti jeho využití. Předpokládaný pojem termínu zemějméno – názvy zemského pokryvu vzniklé v určité době a na určitém území přirozeným nominativním způsobem, důležité v orientačním, komunikačním a emocionálním smyslu, odrážející psychologii bytí členů místního jazykového společenství. Proto by se užívání termínu zemějméno v budoucnu jevilo jako zvláště opodstatněné v oblasti výzkumu antropocentricky orientované regionální (areálové) toponomastiky. Tento předpoklad podporují zkušenosti autorky článku z prováděných výzkumů, které zvýrazňují společný rys nominačních rozhodnutí určité polyetnické oblasti, projevující se snahou posílit princip sémantické jednoty fragmentace a organizace prostoru prostřednictvím určitého subjektivismu. Lokální model informačního systému meziválečných dotazníků Lietuvos žemės vardyno, (s1)konstruovaný podle správních jednotek (okresů, újezdů, vesnic, statků a samot), tento předpoklad posiluje. Kromě toho, jak ukázal provedený výzkum, země – je nejtypičtějším vyjádřením vlastnosti místa, tj. plochy či prostoru, v němž se něco nachází nebo probíhá. Shrneme-li řečené, lze konstatovat, že (3) žemėvardis je složkou identity. Označením žemėvardžiais tedy mohou být označována nejen jména míst, ale i reprezentanti jiných sémantických skupin související s identitou našeho národa, kteří tváří v tvář globalizaci čelí výzvě (zániku) či (přežití). (4) Široké pole užívání zemějména je dáno jeho bohatým sémantickým obsahem; odhalená vnitřní forma souvisí s lokalitou, osobitostí, výlučností a identitou, takže v různých situacích může tento jazykový znak uspokojovat různé potřeby vědecké komunikace a vzdělávání v závislosti na záměrech badatelů. 322 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Termino žemėvardis klausimu LITERATURA A PRAMENY Auksoriūtė Albina 2020: Je velmi důležité, aby se litevština užívala jak ve veřejném životě státu, tak ve světě vědy. Online přístup: https://www.manokrastas.lt/straipsnis/albina-auksoriute-labai-svarbu-kad-lietuviu-kalba-butu-vartojama-ir-viesajame-valstybes-gyvenime-ir-mokslo-pasaulyje [citováno v srpnu–září 2020]. Bekeris Udo 1996: Slovník symbolů, dotisk, Vilnius: Vaga. Bilkis Laimutis 1997: Litevská helonyma: navržení termínu, pojem, místo v toponymickém systému. – Lituanistica 1(29), 35–57. Blažienė Grasilда 2005: Problémy výzkumu pruských zemějmen. – Baltistica. Priedas 6, 27–40. Būga Kazimieras 1961: Vybrané spisy 3, Vilnius: Státní nakladatelství politické a vědecké literatury. Drukteinytė Virginija 2002: Přenesený metaforický význam a jeho syntagmatická charakteristika. – Vārds unt tā petīšanas aspekti: rakstu krājums 6, 313–322. Gaivenis Kazimieras 1987: Pestrý svět slov: Jazyk a lidé, Vilnius: Mokslas. Gaivenis Kazimieras, Keinys Stasys 1990: Slovník lingvistických termínů, ed. K. Morkūnas, Kaunas: Šviesa. GTSGN – Glossary of Terms for the Standardization of Geographical Names. United Nations group of Experts on Geographic Names, Organizace spojených národů, New York, 2002. Gudavičius Aloyzas 2007: Srovnávací sémantika, Šiauliai: nakladatelství Šiauliajské univerzity. Gudavičius Aloyzas 2009: Etnolingvistika (Národ v jazyce), Šiauliai: nakladatelství Šiauliajské univerzity. Gudavičius Aloyzas 2011: Význam – pojem – koncept a smysl. – Res humanitariae 10, 108–119. Kardelis Kęstutis 2002: Metodologie a metody vědeckého výzkumu, Kaunas: Judex. Kavoliūtė Filomena, ed., 2019: Země žádá nezapomenout jména: Kniha našich zaniklých vesnic, Vilnius: Petro ofsetas. Kiseliūnaitė Dalia, Simutytė Laima 2005: Jména Kurské kosy, Klaipėda: nakladatelství Klaipėdské univerzity. Lapinskienė Lionė 2007: Slovník symbolických významů, Vilnius: Magilė. Straipsniai / Articles 323 DALIA SVIDERSKIENĖ LKE – Encyklopedie litevského jazyka, sest. K. Morkūnas, ed. V. Ambrazas, Vilnius: Institut pro vydávání vědecké a encyklopedické literatury, 1999. LKE – Encyklopedie litevského jazyka, sest. K. Morkūnas, ed. V. Ambrazas, 2. opravené a doplněné vydání, Vilnius: Institut pro vydávání vědecké a encyklopedické literatury, 2008. LKEŽBe – Databáze litevského etymologického slovníku. Online přístup: http://etimologija.baltnexus.lt/ [citováno v září–říjnu 2020]. LKŽe – Slovník litevského jazyka 1–20 (1941–2002), redakční kolegium G. Naktinienė, J. Paulauskas, R. Petrokienė, Ž. Šimėnaitė, V. Vitkauskas, J. Zabarskaitė, šéfredaktorka G. Naktinienė; elektronická verze, 2. elektronické vydání, Vilnius: Litevský jazykový institut, 2017. Online přístup: www.lkz.lt [citováno v březnu–červnu 2020]. LOFGEK – Litevské místní, traťové a vodní názvy v evropském kontextu, ed. G. Blažienė, L. Bilkis, vědecký redaktor H. Bichlmeier, Hamburg: Baar-Verlag, 2019. LVŽ I – Slovník litevských místních jmen 1, redakční kolegium L. Balode, V. Blažek, G. Blažienė, V. Kardelis, A. Ragauskaitė, S. Temčinas, J. Udolph, Vilnius: nakladatelství Litevského jazykového institutu, 2008. LVŽ II – Slovník litevských místních jmen 2, autoři L. Bilkis, G. Blažienė, M. Norkaitienė, A. Ragauskaitė, M. Razmukaitė, D. Sviderskienė, odpovědný redaktor L. Bilkis, Vilnius: nakladatelství Litevského jazykového institutu, 2014. LVŽ III – Slovník litevských místních jmen 3, autoři V. Adamonytė, L. Bilkis, G. Blažienė, D. Kačinaitė-Vrubliauskienė, M. Norkaitienė, A. Ragauskaitė, M. Razmukaitė, D. Sviderskienė, odpovědný redaktor L. Bilkis, Vilnius: nakladatelství Litevského jazykového institutu, 2018. LŽVI – Litevský názvoslovný soubor. Instrukce k sepsání litevského názvoslovného souboru, sest. K. Alminauskis, Klaipėda: akciová společnost „Ryto“, 1934. Maciejauskienė Vitalija 2002: „Slovník litevských místních jmen“: povaha a struktura. – Lituanistica 2(50), 102–117. Maciejauskienė Vitalija 2002a: Litevská místní jména – pro společnost a vědu. – Kalbos kultūra 75, 56–65. Maciejauskienė Vitalija 2002b: Jaký bude nový slovník litevských místních jmen. – Gimtoji kalba 9, 3–7. Mitkevičienė Asta 2016: Termín v kontextu (na úrovni slovního spojení). – Terminologija 16, 73–104. Razmukaitė Marija 2003: Složené litevské oikonymum. – Baltu filologija 12(2), 63–80. 324 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Termino žemėvardis klausimu Savukynas Bronys 1963: Genitivní litevská místní jména. – Lietuvių kalbotyros klausimai 6, 235–246. Sinkevičiūtė Daiva 2015: Vlastní lexikum litevského jazyka. Základní vrstvy. Úkoly pro studenty: elektronická kniha, Vilnius: nakladatelství Vilniuské univerzity. Skardžius Pranas 1943: Tvoření slov v litevském jazyce, Vilnius: Litevská akademie věd, Litevský jazykový institut. Sviderskienė Dalia 2015: K pragmatické lingvistické analýze místních jmen (na základě místních jmen okresu Marijampolė). – Acta Linguistica Lithuanica 73, 166–199. Sviderskienė Dalia 2016: Motivace složených helonym okresu Marijampolė. – Acta Linguistica Lithuanica 75, 243–273. Sviderskienė Dalia 2017: Motivace kompozitních helonym okresu Marijampolė. – Acta Linguistica Lithuanica 77, 78–102. Sviderskienė Dalia 2019: Motivace helonym okresu Marijampolė tvořených sufixy. – Acta Linguistica Lithuanica 81, 110–140. Vaičiulytė-Semėnienė Loreta 2018: Koncept lidské identity podle tapatus, –i a jeho derivátů v publicistice současného litevského jazyka. – Acta Linguistica Lithuanica 79, 78–102. Šmilauer Vladimir 1963: Úvod do toponomastiky, Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Tarvydas Stanislovas 1958: Litevská místní jména, Vilnius: Státní nakladatelství politické a vědecké literatury. TŽŽ – Slovník mezinárodních slov, redakční rada A. Kaulakienė a další, Vilnius: Alma littera, 2013. Vanagas Aleksandras 1988: Přenesená místní jména v Litvě. – Mokslas ir gyvenimas 5, 14–17. Алефиренко Николай Ф. 2009: Kognitivně-diskurzivní paradigma jazykového znaku. – Язык. Текст. Дискурс: vědecký almanach pod redakcí G. N. Manajenko, sešit 7, Stavropol, 7–17. Блинова Ольга И. 1981: Termín a jeho motivovanost. – Терминология и культура речи, Moskva: Nauka, 28–37. Васильева Наталия Н. 2014: Tradiční a nové v ruské toponymické terminologii. – Mikrotoponimia / Makrotoponimia: Problematyka wstępna, ed. A. Gałkowski, R. Gliwa, Łódź: nakladatelství Lodžské univerzity, 117–126. Straipsniai / Articles 325 DALIA SVIDERSKIENĖ Васильева Наталия Н. 2014а: O koordinaci onomastické terminologie. – Вестник Нижегородского университета им. Н. И. Лобачевского 2(1), 373–377. Васильева Наталия Н. 2015: Potřebuje onomastika nový terminologický slovník? – Этнолингвистика. Ономастика. Этимология: materiály III. mezinárodní vědecké konference. Jekatěrinburg, 7.–11. září 2015, odpovědná redaktorka E. L. Berezovič; redaktoři E. O. Borisova, N. V. Kabinina, M. E. Rut, L. A. Feoktisťova, 60–62. Костерина Юлия Е., Кондратюкова Людмила К. 2014: Kritéria a principy výběru termínů. – Омский научный вестник 1(125), 133–137. Кубрякова Елена С. 2004: Jazyk a význam. Na cestě k získávání poznatků o jazyce: slovní druhy z kognitivního hlediska. Úloha jazyka v poznávání světa, Moskva: Jazyki slavjanskoj kultury. Матвеев Александр К. 2005: Onomastika a onomatologie: terminologická studie. – Вопросы ономастики 2, 5–11. Мурзаев Эдуард М. 1984: Словарь народных географических терминов. Moskva: Мысль. Подольская Наталья В. 1978: Словарь русской ономастической терминологии, odpovědná redaktorka А. В. Суперанская, Moskva: Наука. Подольская Наталья В. 1988: Словарь русской ономастической терминологии, 2. vydání, přepracované a doplněné А. В. Суперанской, Moskva: Наука. Суперанская Александра В., Подольская Наталья В. 2003: Общая терминология: Вопросы теории, отв. ред. А. В. Суперанская, Н. А. Подольская, Н. В. Васильева, Москва: ЛИБРОКОМ. Ульльман С. 1970: Семантические универсалии. Dostupné online: http://www.philology.ru/linguistics1/ullman-70.htm [citováno 2020–11–09]. Федотова Татьяна В. 2008: Specifika metaforických toponym z hlediska vnímání světa člověkem. – Вестник ВГУ, série: Лингвистика и межкультурная коммуникация 2, 48–51. 326 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Termino žemėvardis klausimu O termínu Žemėvardis S H R N U T Í Po analýze díla Instrukcija vietovardžių rinkėjams (Instrukce pro sběratele místních jmen) (1934) Kazimierase Alminauskise jako hlavního textu, v němž termín žemėvardis (‘název půdy’) vznikl, jeho toponymického kontextu a multidisciplinární vědecké oblasti, v níž podle našich nejlepších znalostí tento termín funguje, a s přihlédnutím ke specifičnosti objektů (jevů), k nimž se termín vztahuje, se ukázalo, že (1) žemėvardis zaujímá mezilehlé postavení mezi prvkem živého jazyka a přesně zaznamenanými systémovými jednotkami termínů. Komplexní kvalitativní studie určila (2) strukturní model tohoto termínu a jeho sémantickou amplitudu. Bylo zjištěno, že sémantická oblast žemė (půda) souvisí s (a) vyjádřením okolního prostředí (prostoru) – půda jako nízká povrchová plocha (aniž by byla vyloučena poloha dna ve vodě jako povrchu půdy), (b) vyjádřením terénu – půda jako část povrchu charakterizovaná určitými rozlišujícími antropogenními a geogenními vlastnostmi (srov. obydlená, mokrá, porostlá určitým typem rostlin, obdělávaná půda, části povrchu půdy určené k chůzi, jízdě atd.), (c) půda je ztotožňována s určitým krajem, místem života, (d) společensky významnými kulturními a jinými objekty. Studie rovněž odhalila (e) lingvokulturní konotaci: půda je živá. To odůvodňuje tradiční pojetí termínu žemėvardis ustálené v místní toponymii – vlastní jména půdního pokryvu (kopců, polí, luk, lesů, cest, stezek atd.); zároveň nám umožňuje chápat bohatší obsah termínu žemėvardis a předvídat širší možnosti jeho užití. Implikovaná koncepce termínu žemėvardis je následující: názvy půdního pokryvu vytvořené v určité době v určité oblasti přirozenou nominací, které jsou důležité z orientačního, komunikačního a emocionálního hlediska a odrážejí psychologii existence členů místní jazykové komunity. Užití tohoto termínu ve výzkumné oblasti antropocentrické regionální (areálové) toponomastiky se v budoucnu jeví jako obzvláště pravděpodobné. Výše uvedený předpoklad podporují autorčiny výzkumné zkušenosti zdůrazňující společný rys nominačních rozhodnutí určitého polytechnického oboru, který se projevuje ve snaze posílit princip sémantické integrity fragmentace a organizace prostoru díky určitému subjektivismu. Lokální model meziválečného informačního systému, dotazníky Land Names, konstruované na základě administrativních jednotek (okresů, obvodů, vesnic, statků, jednotlivých usedlostí), výše uvedený předpoklad posiluje. S ohledem na výše uvedené lze dospět k závěru, že (3) žemėvardis je složkou identity. V důsledku toho nejen místní názvy, ale také reprezentanti jiných sémantických skupin (jak uvádí Alminauskis, „stovky tisíc názvů půdy jsou ukryty mezi Straipsniai / Articles 327 DALIA SVIDERSKIENĖ lidé“) spojené s identitou našeho národa a čelící v podmínkách globalizace výzvě zániku a přežití lze označovat jako žemėvardžiai. Doručeno 6. prosince 2020. DALIA SVIDERSKIENĖ Institut litevského jazyka Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Litva [email protected] 328 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII