Pasvarstymai apie vietovardžių ir asmenvardžių rašymą senosios Lietuvos istorijos tyrimų vertimuose

INGĖ LUKŠAITĖ Ústav dějin Lietuvos Směry vědeckého výzkumu: kulturní dějiny Lietuvos, dějiny Reformace, historiografie a prameny Malé (Pruské) Lietuvos. DOI: doi.org/10.35321/all84–18 ÚVAHY O PSANÍ MÍSTNÍCH A OSOBNÍCH JMEN V PŘEKLADECH VÝZKUMŮ STARÝCH DĚJIN Lietuvos V současnosti se stále více děl o starých dějinách Lietuvos překládá do cizích jazyků: angličtiny, němčiny aj. Vynořují se oprávněné otázky, jak by se v překladech měla psát osobní a místní jména. Existuje více než jeden názor. Jeden z nich formuloval habil. dr. Harald Bichlmeier v recenzi německého překladu knihy Ingė Lukšaitė (Bichlmeier 2020: 197–201). Autor recenze kriticky pohlíží na zásady psaní osobních a místních jmen stanovené v překladu a kritizuje kvůli nim pracovníky vydavatelství Lipské univerzity. Cítím povinnost konstatovat, že tyto zásady stanovila autorka a nakladatelství s ní spolupracovalo na jejich uskutečnění, proto nesu plnou odpovědnost. Podle názoru autora recenze se „v německé odborné literatuře přednostně uvádějí skutečně doložené podoby osobních jmen. Konkrétně to znamená: pokud je Polák a Litevec (i když jeho osobní jméno je pouze polonizováno úředníkem) z Lietuvos Velkoknížectví v pramenech uváděn pouze v polské (a/nebo latinské) podobě osobního jména, musí se používat právě tato podoba, nikoli litevská (i kdyby byla zrekonstruována z dobrých pohnutek); (výjimkou může být litevská podoba mezinárodně známé osoby, např. Martynas Mažvydas aj.). To platí zejména v případech, kdy se litevské podoby osobních jmen v německy mluvící oblasti nepoužívají: Radziwiłł(i) je známé, ale Radvila?“ (Bichlmeier 2020: 198). Požadavek používat podobu osobního jména uváděnou v pramenech je opodstatněný a v recenzované knize se dodržuje. V pramenech se však obvykle nevyskytují dvě podoby, nýbrž podstatně více. V odborných textech, stejně jako v recenzované knize, se při prvním uvedení zapisují ve všech jazycích pramenů. Lietuvos Články / Articles 351 INGĖ LUKŠAITĖ Ve Velkoknížectví Lietuvos se v prvních staletích existence státu používaly novolatinské, rusínské (severovýchodní Slované žijící ve Velkoknížectví Lietuvos) / běloruské kancelářské psané jazyky, při korespondenci se sousedními státy – nejčastěji také jazyky adresátů: se státy Německého a Livonského řádu latinsky a německy, s Lenkija latinsky a polsky, s Tatary jejich jazykem. Na počátku raného novověku se užívání jazyků v písemném styku stalo ještě složitějším: od poloviny XVI. století se o místo písemného jazyka ucházela i polština jako lingua franca pro všechna území mnohojazyčné Republiky obou národů. Od XVI. století začala polština postupně pronikat i do mluveného jazyka: začali ji přebírat nejvyšší státní úředníci a magnáti; během několika staletí se část šlechty stala dvojjazyčnou: rusínsky / bělorusky – polsky, rusínsky / ukrajinsky – polsky, litevsky – polsky. V dokumentech Malé (Pruské) Lietuvos převládaly zápisy v německých jazykových podobách. Po vzniku litevské písemné kultury se litevština pomalu začala stávat také písemným jazykem, avšak ve Velkoknížectví Lietuvos se v ní nepsaly dokumenty určené pro správu, diplomacii a politiku. Údaje, které poskytovala o osobních a místních jménech, proto byly nesystematické a často sporadické. Navzdory omezenému užívání litevštiny v písemném styku nám začala poskytovat údaje jak o místních, tak o osobních jménech. Další otázkou je, zda tyto informace dostatečně známe. Pro litevská sídelní území a osoby litevského původu existuje ještě jeden pramen, který bychom měli respektovat; popřít jej by nebylo historické. Je jím kontinuita mluvené litevštiny a relativní stabilita jazykových podob: pro osobní i místní jména máme dochované informace z mluveného jazyka v litevštině. Tyto podoby musíme respektovat ve XXI. století, zvláště když výzkum onomastiky a hydronymie již značně pokročil a máme shromážděné informace, slovníky i popsané zákonitosti jazykových změn. Musíme uznat mluvenému jazyku status pramene a opírat se o něj při volbě litevských podob osobních a místních jmen. Nejde pouze o teoretické rekonstrukce nebo výmysly historiků. V historiografiích však existuje (a převládá) formalistický přístup, podle něhož, nejsou-li podoby osobního či místního jména zapsány v dokumentech písemným jazykem, vůbec neexistují. Takový přístup není historicky spolehlivý ani argumentovaný. Od XVI. století se tedy v pramenech osobní a místní jména uvádějí v těchto písemných jazycích – novolatině, rusínském kancelářském jazyce, polštině, němčině a litevštině, přičemž v posledně jmenované jsou doložena také v mluveném jazyce. Chceme-li zůstat věrní podobám zaznamenaným v pramenech, musíme proto psát nejméně 3–4 podoby každého osobního a místního jména. Tento princip je dodržen v recenzované knize: při prvním uvedení osobního jména jsou v ní zapsány všechny jeho podoby, které se vyskytují v dobových pramenech (u osob litevského původu také podoby doložené v mluveném jazyce), s výjimkou nepatrných pravopisných variant; opakují se také v rejstříku osobních jmen. Uvádět pokaždé všechny podoby ve větě 352 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Úvahy o psaní místních a osobních jmen v překladech výzkumů starých dějin Lietuvos však narušuje plynulost věty, a proto je nutné z nich zvolit jednu – hlavní. Osobní jména zapsaná různými písemnými jazyky se liší pravopisem kmene a samozřejmě také koncovkou. V knize bylo rozhodnuto zvolit tu podobu, která odpovídá etnickému původu osoby, je-li znám. V současnosti již byl v Lietuvos státě projednán etnický původ vysokých úředníků a části magnátských rodů, takže je možné volit podobu jejich osobního jména podle původu osoby. Autor recenze souhlasí s užíváním litevské podoby osobního jména sestavitele první litevské knihy Martyno Mažvydo. Litevskou podobu považuje za rekonstrukci. S tím lze souhlasit. Dochovaly se dva latinské autografy podepsané vlastní rukou Martyna Mažvydase M. Mofsuīd, Martinus Mossuid, Martinus Mosvidius, Martinus Masvidas, mnoho různých podob se nachází na titulních listech jeho knih, hlavní jsou M. Mossuidas Vaitkunas, Martinas Mosvidas, Moscouidius apod. Oddanost této osoby přípravě knih v litevštině je zároveň dokladem její národní identity. Užívání takové litevské podoby osobního jména je tedy oprávněné. Recenzent však nesouhlasí s užíváním osobních jmen Radvila a Palius Megot (Prus, spolupracovník na překladu katechismu z roku 1564 do pruštiny). V pramenech XVI. století a první poloviny XVII. století se rovněž vyskytuje více než jedna podoba osobního jména Radvila: novolatinsky Radivilus (Radvanas 1592: 1r.), polsky – Radziwiłł, podpisy Boguslava Radvily v latinských a německých textech – Radzivil / Radzivill (Čapaitė 2020: 15, 20–23), litevsky – Radvilas (Pociūtė 2004: 7). Výzkumy autografů magnátů Rūty Čapaitė odhalily, že většina z nich ovládala několik jazyků a byla cvičena v psaní několika druhy písma (Čapaitė 2019: 228–230). V polovině XVII. století zapsal kėdainský purkmistr Steponas Jaugelis Telega v litevské dedikaci Jonuši Radvilovi litevskou podobu příjmení Radivilus: „Jonuſſie Radowilay, Kunigaiͤkſti, Pone...“ (Pociūtė 2004: 7). Dodnes se dochovala a používá podoba příjmení Radvila, Radvilas (Vanagas, Maciejauskienė, Razmukaitė 1989: 241–249). Radvilos byli litevského původu a v druhé polovině XVI. až první polovině XVII. století byli evangelíky, představiteli větve magnátského rodu; v dobové literatuře byli hodnoceni jako obránci státu Lietuvos, strážci jeho zájmů a pokračovatelé věrnosti Lietuvai a její historické tradici. V recenzované knize je zveřejněn dopis Venclovase Agripy Mikolaji Radvilovi Černému, v němž se jasně tvrdí, že Lenkija a Lietuva mají odlišné zájmy, že Lenkija usiluje o podrobení Lietuvos a že Radvila Černý je oslovován jako obránce zájmů státu Lietuvos (Lukšaitė 2017: 537–553). V XVI. a první polovině XVII. století není žádný historický základ považovat Radvilase za Poláky. Na základě všech těchto informací můžeme oprávněně zvolit litevskou podobu jejich osobních jmen jako hlavní, pokud souhlasíme s tím, že hlavní podobu osobního jména volíme s ohledem na etnický původ. Postřehy / Insights 353 INGĖ LUKŠAITĖ Nejobtížnější je zvolit hlavní podobu osobního jména pruského pomocníka při překladu z němčiny do pruštiny Pauliaus Megoto. V pramenech se dochovalo pouze osobní jméno neznámé osoby zapsané německy v dopise podepsaném jménem Paull Megot. Autograf dnes není znám (Mažiulis 1981: 242). Není tedy jasné, zda zapisovatel dopisu přesně uvedl osobní jméno pruského překladatele. Podle názoru recenzenta není třeba osobní jméno vůbec lituanizovat, případně je třeba uvést německou podobu; rekonstruovaná pruská podoba osobního jména by podle něj mohla znít Paulli/as/ Megot/i/as/. Jelikož lze pochybovat, zda je německá podoba osobního jména uvedená jako jediná přesně zapsána, a pruština je baltský jazyk, byla při opakovaném uvedení osobního jména zvolena lituanizovaná podoba stanovená Vytautasem Mažiulisem (Mažiulis 1981: 241–249). V recenzované knize bylo při opakovaném uvedení osobního jména zvoleno uvádět jeho podobu podle etnického původu. Proto se v knize při opakovaném uvedení píše u osob rusínského původu Valovič, Chadkevič, Sapega, Eulašauski, u osob litevského původu – Kęsgaila, Goštautas, Radvila, u Poláků – Kiszka, Laski, u Němců Krautmüller atd. Je-li etnická příslušnost nejasná, volí se latinská podoba, existuje-li. Podobná situace je i u psaní místních jmen. Monografie pokrývá velmi rozsáhlé území, v němž se v pramenech používala místní jména v litevštině, rusínštině, němčině a polštině. Část těchto území byla z etnického hlediska smíšená a v průběhu staletí měnila svou politickou příslušnost. Autor recenze se domnívá, že by se měla používat místní jména rozšířená v německé historiografii. Princip navržený recenzentem by byl vhodný pro místní jména široce rozšířená v historických pracích, což jsou nejčastěji názvy velkých politických center, měst či míst politických událostí. Když se dostaneme k fundacím kostelů v době Reformace, musíme jako reálie tohoto hnutí uvádět malá městečka, vesnice, statky a folwarky. Většina z nich není v německé historiografii známa nebo je v ní málo rozšířená. Rozlišují se tedy tři skupiny místních jmen, které je třeba samostatně projednat a stanovit, jak by se měla psát: 1) široce rozšířená jména velkých měst nebo historicky známých míst; 2) jména malých sídel rozšířená v různých etnických územích a jazykových zónách; 3) místní jména území se smíšeným etnickým složením a území, která měnila politickou příslušnost. Stejně jako u osobních jmen se v odborných pracích zapisují podoby místních jmen uváděné v pramenech, avšak uvádět při každé zmínce všechny jejich podoby není účelné. V německé historiografii byla místní jména Velkoknížectví Lietuvos nejčastěji převzata z polské historiografie, což bylo dáno historickými okolnostmi XIX. století a první poloviny XX. století. Polská historiografie se stala vlivnou v XIX. století a obzvláště významnou ve XX. století. Ve skutečnosti ji po několik staletí vytvářeli kvalifikovaní historikové, pokrývá mnoho témat, je autoritativní a polský stát udržuje mnoho institucí historické vědy. Polská historiografie se v průběhu XIX.–XX. století stala měkkou mocí. Dodnes v ní však přetrvává názor, že Republika obou 354 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Úvahy o psaní místních a osobních jmen v překladech výzkumů starých dějin Lietuvos národů je Lenkija, že všichni, kdo v XVI.–XVII. století psali polsky, byli Poláci, a tento pohled je přenášen do dalších historiografií. Od počátku XX. století začaly vznikat také národní historiografie zemí, které před více než sto lety tvořily Republiku obou národů; zvláště zesílily poté, co Lietuva, Baltarusija a Ukrajina vyhlásily svou státnost. Tyto historiografie již celé století vstupují do mezinárodního povědomí. Nastal čas zohlednit také historiografie Lietuvos, Baltarusijos a Ukrajiny; v nich se místní jména liší od podob zapisovaných polsky, zachovávají si vlastní podoby a většina z nich se používá v litevštině, běloruštině a ukrajinštině. Polština v těchto územích dnes není lingua franca, takže sotva má smysl nadále polonizovat místní jména uvedených států a národů. Při zachování principu, podle něhož musí být uvedeny podoby místních jmen vyskytující se v pramenech (v textu nebo soustředěné v rejstřících), je třeba stejně jako u osobních jmen zvolit jejich hlavní podobu. V recenzované knize byla zvolena podoba, jaká se dnes používá na daném území podle jeho současné politické příslušnosti. To řeší otázku i v případě, kdy se místní jména nacházejí na území, které po staletí přecházelo z rukou do rukou, leží v pohraničních pásmech států a národů, a proto má několik podob v různých jazycích: Gdanskas / Dancigas, Vroclavas / Breslau, Biaresce / Brest, Ošmianý / Ašmena. Výjimku tvoří místní jména Malé (Pruské) Lietuvos, protože jejich současné podoby nevznikly evoluční cestou během staletí, nýbrž byly zavedeny politickou vůlí bez vazby na dřívější podoby. Pro ně byla zvolena jiná cesta: v německém překladu se při prvním uvedení uvádějí německé a litevské podoby místních jmen, hlavní podobou je německá a současné ruské podoby se uvádějí v rejstříku. Tyto zásady psaní místních a osobních jmen jsou v recenzované knize projednány ve vysvětlivkách k rejstříkům osobních a místních jmen (Lukšaitė 2017: 635, 653). Je třeba přiznat, že v knize zůstalo nevyřešeno, jakými znaky německého jazyka zapisovat hlásky č, ž, které se v litevských a ruských osobních i místních jménech vyskytují často: zůstala v nich písmena litevské abecedy jako znak toho, že byly přeloženy z litevštiny. Podobnou cestu již vyzkoušel Zigmantas Kiaupa v překladu syntézy dějin Lietuvos do angličtiny (Kiaupa 2002) a Darius Baronas se Stevenem Christopherem Rowellem ve vědecké monografii o vstupu pohanské Lietuvos do společenství křesťanských států (Baronas, Rowell 2015). V anglickém překladu Kiaupovy knihy se osobní jména litevského původu píší v litevské podobě, avšak u většiny osob rusínského a polského původu z Velkoknížectví Lietuvos byla zvolena polská podoba. V Baronasově a Rowellově knize se všechna osobní jména v dějinách Lietuvos píší v litevské podobě, zatímco pravopis místních jmen kolísá: některá jsou v jazyce současné územní příslušnosti: Gerviaty, Gdansk, Briansk, u jiných se zachovává tradiční litevská historická podoba (Kreva, ačkoli dnes leží na území Baltarusijos), zatímco Brest (Litovsk) je podoba rozšířená v historiografii v ruštině a běloruštině. Postřehy / Insights 355 INGĖ LUKŠAITĖ Jelikož se v běloruštině používají dokonce čtyři podoby tohoto místního jména (Brest, Beraście, Bierascie, Berestje), je taková volba oprávněná. Psaní jmen historických osobností a místních jmen v překladech je složité; již se formují vymezené zásady, zda se však prosadí, ukáže čas. LITERATŪRA Baronas Darius, Stephen C. Rowell 2015: The Conversion of Lithuania from Pagan Barbarians to Late Medieval Christians, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas. Bichlmeier Harald 2020: Inge Lukšaitė, Die Reformation im Grossfürstentum Litauen und Preussisch-Litauen (1520er Jahre bis zum Beginn des 17. Jahrhunderts), Leipzig: Leipziger Universitätsverlag GmbH, 2017 [recenzija]. – Acta Linguistica Lituanica 82, 197–201. Čapaitė Rūta 2020: Boguslavo Radvilos autografas XVII a. lotyniškojo kursyvo kontekste. – Lietuvos istorijos metraštis 2020 2, Vilnius: Lietuvos istorijos institutas, 5–39. Čapaitė Rūta 2019: Lotyniškojo kursyvo įvairovė Lietuvos Didžiojoje Kunigaikštystėje asmens autografo aspektu (XV a. paskutinysis ketvirtis – XVI a.). – Ženklai. Simboliai. Prasmės. Lietuvos Didžiosios Kunigaikštystės tyrimai pagalbinių istorijos mokslų aspektu, sud. R. Čapaitė, G. Zujienė, Vilnius: Lietuvos istorijos institutas, 185–230. Kiaupa Zigmantas 2002: The History of Lithuania, Vilnius: Baltos lankos. Lukšaitė Inge 2017: Die Reformation im Grossfürstentum Litauen und Preussisch-Litauen (1520er Jahre bis zum Beginn des 17. Jahrhunderts), Leipzig: Leipziger Universitätsverlag. Mažiulis Vytautas 1981: Prūsų kalbos paminklai 2, Vilnius: Mokslas. Pociūtė Dainora 2004: Knyga nobažnystės krikščioniškos 1653, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas. Radvānus Ioannus Lit[uanus] 1592: Radvilias, sive de vita et rebus [...] Nicolai Radvili [...], Vilna: Ioannus Kartzanus. Vanagas Aleksandras, Maciejauskienė Vitalija, Razmukaitė Marytė 1989: Lietuvių pavardžių žodynas 2: M–Ž, atsak. red. A. Vanagas, Vilnius: Mokslas. Įteikta 2021 m. kovo 2 d. INGĖ LUKŠAITĖ Lietuvos istorijos institutas Lietuvos Didžiosios Kunigaikštystės skyrius Architektų g. 25–87, Vilnius LT–04105, Lietuva [email protected] 356 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV