Kalba ir tikrovė

NAGLIS KARDELIS Vilniuská univerzita ORCID id: orcid.org/0000-0002-2179-3754 Oblasti vědeckého výzkumu: filozofie jazyka, filozofie Antiky, filozofie středověku, filozofie náboženství. DOI: doi.org/10.35321/all84-16 JAZYK A SKUTEČNOST Vztah jazyka a skutečnosti je nejzajímavějším a nejobtížněji řešitelným problémem filozofie jazyka. Má mnoho aspektů, protože i sama skutečnost je v různých kontextech filozofické analýzy chápána a popisována odlišně. Lze například zkoumat to, co bychom nazvali vnitřní skutečností samotného jazyka – imanentní přirozeností jazyka, projevující se na různých úrovních analyzovaných jazykovědou. Svět jazyka, který se otevírá při pohledu z nitra jazyka jako uzavřeného systému a je hodnocen vnitřními měřítky samotného jazyka, se zcela liší od světa, který se otevírá za hranicemi samotného jazyka. Imanentní skutečnost jazyka se nekryje se skutečností otevírající se za hranicemi samotného jazyka, kterou je jazyk povolán uvést do řeči a o níž musí vypovídat. Pravda slova jakožto „věci“ samotného jazyka se liší od pravdy věci mimojazykové skutečnosti: například když objasníme etymologii některého slova, která odhaluje jazykovou „pravdu“ o věci tímto slovem označované, samo o sobě se tím nedozvíme pravdu o věci samé, existující za hranicemi jazyka, ačkoli nám jazyk může poskytnout cenné vhledy do toho, jak bychom o této věci měli přemýšlet. Nebo jiný příklad: ačkoli se v imanentní skutečnosti jazyka – ve skutečnosti slov – jasně rýsuje rozdíl mezi věcností a procesualitou, který se na úrovni morfologie projevuje jako rozdíl mezi podstatným jménem a slovesem, při pohledu každodenní zkušenosti se tento rozdíl jeví jako správně ukazující rozdíl mezi objekty a procesy existujícími za hranicemi samotného jazyka, přesto jej nelze bez zásadních výhrad a korekcí považovat za charakteristický pro samotnou mimojazykovou skutečnost, která je mnohem složitější, podivnější a záhadnější než její povrch odhalený každodenní zkušeností: vždyť jak tvrdil starořecký filozof Parmenidés, bytí je monoliticky jednotné, totožné se sebou samým, nehybné a neměnné, a moderní fyzikové by s ním možná souhlasili, kdyby říkali, že veškerá fyzická skutečnost je natolik jednotná, že vůbec nelze hovořit o přísně lokalizovaných a navzájem oddělených věcech, a kromě toho i sám čas – a s ním i to, co vnímáme jako v čase rozvíjející se Články / Articles 331 NAGLIS KARDELIS odlišné události – je pouhou iluzí každodenní lidské zkušenosti, byť velmi přesvědčivou. Mimochodem, je to jen jeden konkrétní příklad, jímž jsme chtěli upozornit na to, že „pravdy“ odhalující se ve vnitřní skutečnosti samotného jazyka – ve skutečnosti slov, jejich významů, morfologických a syntaktických forem – bychom neměli nekriticky ztotožňovat s pravdou o světě existujícím za hranicemi jazyka. To, co bychom nazvali vnitřní skutečností samotného jazyka, zkoumá spíše lingvistika než filozofie (ledaže bychom byli velkými obdivovateli Heideggerovými), zatímco o vztahu jazyka a mimojazykové skutečnosti – skutečné skutečnosti – je povolána přemýšlet filozofie. Je však třeba uznat, že filozofie jazyka se rovněž zabývá tím, jak se v jazyce ustavuje jazykový obraz světa a jak jazyk na různých úrovních svého systému odráží a zobrazuje mimojazykovou skutečnost. Přesto je pro filozofii nejzajímavější sama radikálně položená otázka vztahu jazyka a skutečnosti. Filozofové při zvažování této otázky někdy upadají do dvou krajností, které nyní stručně pojednáme a podrobíme kritice. První krajnost souvisí s názorem, že mimojazyková skutečnost existuje, ale v jazyce se buď vůbec nijak neodráží, nebo je její jazykový obraz zcela zkreslený a neadekvátní. Někteří filozofové zastávající tento názor hledí na skutečnost a jazyk jako na dvě nespojené nádoby. Podle přesvědčení těchto myslitelů není člověk zcela bez přístupu ke skutečnosti – má možnost zakoušet ji tělesnými smysly, především zrakem –, avšak to, o čem vypovídá jazyk, zejména abstraktní jazyk odtržený od smyslového obsahu, není ani zkresleným obrazem mimojazykové skutečnosti, nýbrž spíše pseudorealitou, falzifikací mimojazykové skutečnosti. Takový názor nevyhnutelně vede k tomu, že na jazyk hledíme podezíravě, skepticky, ba nihilisticky, bez očekávání, že jazyk někdy dokáže odhalit hloubky a tajemství mimojazykové skutečnosti nebo poskytne sílu filozofického vhledu. Toto krajní hodnocení jazyka jako něčeho, řekli bychom, filozoficky a existenciálně neschopného, je z logického hlediska vadné, neboť naráží na neřešitelné vnitřní rozpory. Vždyť pokud se jazyk nijak nedokáže dotknout skutečnosti, jinými slovy pokud se jazyk ve svém vztahu ke skutečnosti ukazuje jako zcela neschopný, mohli bychom se zeptat, jak by se filozof uvažující o takové neschopnosti jazyka mohl stát schopným ji nejen sám pochopit, ale také ji jiným komunikovat jinak než právě prostředky jazyka, vezmeme-li v úvahu, že teorie neschopnosti jazyka jsou vykládány jazykem ve vědeckých filozofických traktátech. Jednoduše řečeno, kdyby byl jazyk v uvedeném ohledu zcela neschopný, nebyl by schopen ani předat vědění o své vlastní neschopnosti. Je zřejmé, že při formulování takových teorií neschopnosti jazyka prostředky jazyka a jazykového myšlení se právě jazyk – především jazykové myšlení – stává měřítkem souměřitelnosti či nesouměřitelnosti jazyka a mimojazykové skutečnosti a v osobě myslícího a hovořícího filozofa arbitrem, který toto měřítko používá. Ten, kdo je od narození slepý, přece není schopen pochopit a 332 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Jazyk a skutečnost hodnotit rozdíl mezi zrakem a slepotou, stejně jako ten, kdo necítí chuť, nemůže pochopit a vymezit, v čem se liší chuť a bezchutnost. Při kritice tohoto radikálního pojetí vztahu jazyka a skutečnosti bychom se mohli zeptat i jinak: pokud ne jazykem, jakým nástrojem, ať smyslovým, či nadsmyslovým, je filozof schopen zakoušet neschopnost jazyka a předávat o ní zprávu jiným? Za předpokladu, že jazyk a skutečnost jsou skutečně jako dvě nespojené nádoby, a za dalšího předpokladu, že filozof má navzdory neschopnosti jazyka přece jen nějaký jiný přístup ke skutečnosti, řekněme schopnost smyslů nebo nediskurzivní – nejazykové – intuice, přesto zůstává nejasné, jak může filozof s takto neschopným jazykem komunikovat jiným zprávu o neschopnosti jazyka. Myslitelé, kteří považují jazyk a mimojazykovou skutečnost za dvě nespojené nádoby, narážejí na další nepřekonatelný rozpor. Pokud zastáváme názor, že navzdory neschopnosti jazyka odhalit skutečnost má člověk přece jen smyslový přístup k ní, stává se nevysvětlitelným paradoxem obraznost jazyka, jehož schopnost ve zprostředkujícím médiu jazykových znaků reprezentovat nadsmyslové smyslové dojmy je nadsmyslová: vždyť každý básník a prozaik dobře zná pravdu, že v prostředí jazyka lze napodobit přímé smyslové dojmy – v básních, románech a dramatech slovy malovat obrazy, šířit zvuky a vůně, zprostředkovat zkušenosti chuti a hmatu. Jestliže totiž předpokládáme, že jazyk jako údajně radikálně nadsmyslové médium nemá se smyslovostí nic společného, není jasné, jak je v jazyce možné – byť nepřímo, zprostředkovaně – přesně a jednoznačně předávat jemné smyslové dojmy. Přiznáme-li, že právě smysly nám poskytují přístup ke skutečnosti, musíme zároveň nevyhnutelně uznat, že právě tím způsobem a v tom stupni, v němž jazyk jako prostředí znakem zprostředkovávající smyslové dojmy dokáže napodobovat smyslovost, nám – spolu se samotnými nezprostředkovanými smysly – také poskytuje určitý, byť poněkud slabší přístup k mimojazykové skutečnosti. Mimochodem jako samostatný problém, který vyvstává před filozofy příliš radikálně oddělujícími roviny jazyka a skutečnosti, bychom měli zvažovat otázku, zda lze i samotné smyslové dojmy zakoušet absolutně čistým, jazykově nezprostředkovaným způsobem. Vždyť je velmi pravděpodobné – nebo spíše dokonce nepochybné –, že člověk zakouší smyslové dojmy tak silně a intenzivně nejen díky zdraví a síle smyslů samých o sobě, ale také díky onomu nadsmyslovému „odstínu“ či „koření“, které těmto dojmům během smyslového prožitku propůjčuje zprostředkující síla jazykového prostředí: fyzický prožitek spojený se vzpomínkami, představami zrozenými tvořivou fantazií, projekcemi budoucnosti, hrou jazykových figur nebo dokonce s určitými abstraktními myšlenkami – jinými slovy spojený s tím, co se v prostředí jazyka zaznamenává, ustavuje nebo se v něm prostě spontánně rodí –, se stává mnohem silnějším než čistý fyzický prožitek oddělený od jazyka. Jazyk a osudy / Language and destiny 333 NAGLIS KARDELIS Ačkoli to nemůžeme přímo ověřit, je velmi pravděpodobné, že kvůli nadsmyslovému – symbolickému – zprostředkování a zesílení smyslových dojmů poskytovanému jazykem člověk zakouší i smyslové prožitky silněji, intenzivněji a expresivněji než živé bytosti bez jazyka. Jazyk a jazykové myšlení nám umožňují reflektovat smyslovou zkušenost, obdivovat a oceňovat sílu a intenzitu smyslových dojmů. Bytostem, které nedokážou mluvit a myslet jazykově, tato výsada není dána. Při této příležitosti je třeba upozornit na to, že dokonce i ti myslitelé, kteří jazyk příliš znehodnocují a smysly značně přeceňují, dokážou svůj vlastní obdiv k mocnosti smyslové zkušenosti – stejně jako přehnaně zdůrazňovanou propast mezi „neschopným“ jazykem a „schopnými suverénními“ smysly – předat jiným právě jazykem a pouze jazykem, nikoli smysly, intuitivně, telepaticky nebo nějakými jinými nástroji těla či duše. Je zřejmé, že právě jazyk, nikoli smysly samy o sobě, poskytuje myslitelům popírajícím schopnost jazyka moc jasně chápat a myšlením reflektovat působivost smyslové zkušenosti. Proto ve skutečnosti nemůžeme tvrdit, že člověku poskytuje přístup k mimojazykové skutečnosti pouze čistý smysl – přesněji bychom měli tvrdit, že takový přístup ke skutečnosti, jaký je člověku vůbec možný, neposkytují ani tak čisté smysly samy o sobě či čistý jazyk sám o sobě, jako spíše jazyk a smysly společně, vzájemně působící v celistvé lidské zkušenosti. Druhá krajnost hodnocení vztahu jazyka a skutečnosti se projevuje v názoru, že „skutečná“ skutečnost vůbec neexistuje a její iluze se ustavuje v jazyce, za jehož hranicemi údajně vůbec nic není. Je to názor nejčastěji spojovaný s postmoderní filozofií, na niž měl velký vliv strukturalistický a poststrukturalistický záměr analyzovat jazyk jako uzavřený systém, jehož každý prvek je vymezen vztahem k ostatním prvkům, nikoli tím, co je – nebo by mohlo být – za hranicemi tohoto systému. Při strukturalistické analýze fungování jazyka jako jednotného a uzavřeného systému není nutné předpokládat, že za hranicemi tohoto systému něco existuje, protože všechny prvky jazykového systému fungující na jeho různých úrovních lze jasně vymezit na základě vztahů těchto prvků k ostatním prvkům systému. Výklady lingvistů zastupujících strukturalismus o tom, jak se v jazykovém systému na základě určitých binárních opozic ustavují prvky nižších úrovní jazyka, jako jsou fonémy, jejichž fonologická identita je vymezena nikoli izolovaně, nýbrž ve vztahu k ostatním prvkům téže úrovně, byly poststrukturalisty a postmodernisty extrapolovány na mnohem vyšší úrovně jazykového systému související s ustavováním významů a smyslů. Podle postmodernistů se význam jazykového znaku na kterékoli úrovni, například slova, ustavuje na základě určitých diferenčních rozdílů vymezujících vztahy znaků v systému, nikoli na základě vztahu signifikantu znaku k signifikátu existujícímu za hranicemi jazyka – v „skutečné“ skutečnosti –, neboť jak tvrdí postmodernisté, se sebou totožné signifikáty, které bychom na základě tradičního názoru považovali za 334 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Jazyk a skutečnost existující za hranicemi jazyka, jsou ve skutečnosti pouhou iluzí vyvolanou pohybem signifikantů v samotném prostředí jazyka. Přijmeme-li postmodernistické pojetí přirozenosti jazyka, měli bychom jazyk chápat jako „plochý“ a přísně „horizontální“ – jinými slovy jako čistě syntaktický systém, zatímco realitu subjektivně zakoušené „vertikální“ sémantické úrovně jazyka, která údajně vymezuje vztah jazyka ke skutečnosti nacházející se za jeho hranicemi, bychom museli považovat za pouhou jazykovou iluzi vznikající v důsledku neustálého pohybu signifikantů na „horizontální“ úrovni – úrovni syntaxe jazyka. Vezměme velmi zjednodušený příklad určitého hypotetického jazykového systému složeného ze tří prvků – a, b a c. Podle obvyklého klasického názoru by význam jazykového prvku a v takovém systému složeném ze tří prvků určoval jeho vztah k jeho protějšku A existujícímu v mimojazykové skutečnosti; obdobně by významy prvků b a c určovaly jejich vztahy k jejich mimojazykovým protějškům B a C (velkými písmeny jsme zvolili označení protějšků jazykových prvků a, b a c existujících v mimojazykové skutečnosti, přičemž jsme zdůraznili jejich větší ontologickou realitu ve srovnání s prvky existujícími v samotném jazykovém prostředí, označenými malými písmeny). Podle postmodernistického názoru by však význam jazykového prvku a jednoznačně vymezoval jeho vztah k prvkům b a c; význam prvku b jeho vztah k prvkům a a c a význam prvku c jeho vztah k prvkům a a b. Podle přesvědčení postmodernistů se právě takto – cirkulárně – ustavují i významy slov užívaných v běžném každodenním jazyce (a vůbec v jakémkoli jazyce): řekněme, že význam slova „strom“ se neustavuje jako výsledek vztahu určitého zvukového či grafického signifikantu ke stromu zelenajícímu se za hranicemi jazyka (jakožto signifikátu), nýbrž jako výsledek horizontálních vztahů slova „strom“ ke slovům „pole“, „půda“, „nebe“, „slunce“ atd. Vrátíme-li se k úvahám o vztahu jazyka a skutečnosti, mohli bychom se zeptat, jak se podle právě stručně pojednaného postmodernistického pojetí přirozenosti jazyka v jazyce ustavuje význam samotného slova „jazyk“. Na rozdíl od ostatních slov užívaných v jazyce, která v jazykovém systému – jakožto množině určitého rozsahu – existují jako singulární „bodové“ prvky do něj vstupující nebo jako podmnožiny menšího rozsahu, by se prvek jazyka v případě slova „jazyk“ – jako část množiny slov – překrýval s celou množinou slov. To znamená, že při snaze „postmoderně“ definovat jazyk bychom v něm samém – jako v největší množině jazykových prvků – museli hledat jiné prvky, které by umožnily cirkulárně definovat význam slova „jazyk“. Okamžitě bychom narazili na neřešitelný paradox: takové prvky by jakožto za hranicemi slova „jazyk“ zároveň přesto musely být uvnitř jazyka jako systému zahrnujícího všechny menší prvky. Bylo by zřejmé, že to není možné – takové prvky bychom nemohli nalézt uvnitř samotného jazykového systému jako největší množiny – zahrnující všechny ostatní prvky Jazyk a osudy / Language and destiny 335 NAGLIS KARDELIS zahrnující – množiny, protože jazyk by předem vymezoval a zahrnoval vše, co je v něm možné říci. Pokud bychom tedy chtěli slovo „jazyk“ definovat cirkulárním způsobem obvyklým u postmodernistů, museli bychom najít něco, co by neexistovalo jako určitý prvek uvnitř samotného jazykového systému, nýbrž jako nezávislý prvek existující za jeho hranicemi, který bychom mohli využít jako východisko definice jazyka. Podle základního postoje postmodernistů (alespoň jeho nejradikálnější verze) však za jazykem nic není a ani být nemůže – za jazykem tedy nejsou a nemohou být žádné vnější prvky, které by se nám mohly stát východisky při cirkulárním definování významu slova „jazyk“. Podle logiky argumentace samotných postmodernistů tedy musí za účelem vymezení významu slova „jazyk“, a tím i pochopení, co je jazyk, existovat nejen jazyk, ale také něco za hranicemi samotného jazyka, bez ohledu na to, co by to bylo a jak by se to nazývalo. Předpokládáme-li, že za hranicemi jazyka už nic není, musíme uznat, že v takovém případě již jazyk nelze chápat a definovat na základě jeho vztahu k tomu, co by bylo za jeho hranicemi, což by zároveň znamenalo, že jej – právě podle postmodernistické logiky definování jakýchkoli významů – již nelze nijak definovat, a tedy ani nelze pochopit, co jazyk vůbec je. V takovém případě by jazyk jednoduše byl vším, co existuje, splýval by se skutečností a byl by samotnou skutečností – a mimochodem, kvůli shodě skutečnosti a jazyka by tato skutečnost nebyla o nic méně iluzorní, protože by jednoduše neexistovalo samotné měřítko její skutečnosti či neskutečnosti. Jak jsme odhalili argumentem právě uvedeným, přesvědčení postmodernistů, že za hranicemi jazyka nic není a samotná skutečnost je jen iluzí staticky vznikající v prostředí jazyka, vede právě podle představy samotných postmodernistů o tom, jak se v jazykovém systému ustavují významy, nevyhnutelně k závěru, že pokud za hranicemi jazyka není nic, co by poskytlo alespoň jedno vnější východisko, o něž bychom se mohli opřít při pokusu vymezit význam slova „jazyk“, pak již nelze vymezit a pochopit jazyk splývající s největší množinou všeho, co existuje, na základě vztahu jazyka k tomu, čím není; pak musíme uznat, že jazyk je skutečností, neboť je vším, co existuje. Paradoxně by tedy skutečná skutečnost navzdory přesvědčení postmodernistů, že je pouhou jazykovou iluzí, musela být v takovém případě uznána jako reálně existující, přestože by splývala s jazykem, neboť jazyk a skutečnost by byly jednoduše dvěma odlišnými způsoby popisu téhož tajemného a nedefinovatelného souboru existujících věcí. Paradoxní je, že postmodernistické popření reálnosti skutečnosti na základě svébytné představy o tom, jak se v jazyce ustavují významy, se ukazuje jako analyticky rozporné a sebevyvracející – při popření mimojazykové skutečnosti se sám jazyk, který již nelze definovat a jasně, určitě promyslet na základě jeho 336 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Jazyk a skutečnost vztahu k nějaké vnějšnosti existující za jeho hranicemi, jakožto k širšímu kontextu jeho chápání a vymezení než je jazyk sám, nevyhnutelně musí myslet jako totožný se skutečností – ve skutečnosti jako jediná možná skutečnost. Kritika obou krajních postojů ke vztahu jazyka a skutečnosti, kterou jsme předložili, nás musí naplnit nadějí. Musíme učinit tento závěr: právě skutečnost, že – byť možná ne zcela jasně – chápeme, co je jazyk jako i další důležitá skutečnost, že jazyk potřebujeme jako most spojující nás, mluvčí, nejen navzájem, ale i s tím, co se rozprostírá za hranicemi jazyka, zjevně ukazuje přinejmenším tři věci: za prvé, že jazyk a mimojazyková skutečnost se od sebe liší, protože kdyby splývaly, jazyk bychom vůbec nepotřebovali – vůbec bychom nechápali a nemohli chápat, co jazyk je; za druhé, že jazyk a skutečnost, ačkoli se od sebe liší, nejsou zcela oddělené, protože kdyby byly zcela oddělené, jazyk by nám opět nebyl užitečný jako most spojující nás s tím, co je za jeho hranicemi; za třetí, jazyk, ačkoli je velmi bohatý, je vždy chudší než skutečnost rozprostírající se za jeho hranicemi, protože kdyby byl stejně bohatý, chtěli bychom zůstat uvnitř jazyka a nechtěli bychom překračovat jeho hranice – ani tentokrát bychom jazyk nepotřebovali jako most, po němž bychom chtěli kráčet do zaslíbené země, která nás láká a která jazyk předčí bytím i bohatstvím... Přijato 17. května 2021. NAGLIS KARDELIS Vilniuská univerzita Fakulta filozofie Universiteto g. 9/1, LT–01513 Vilnius, Litva [email protected] Jazyk a osudy / Language and destiny 337