Kirčio atitraukimas XX a. 6–7 dešimtmečių rytų aukštaičių uteniškių patarmės rankraštiniuose šaltiniuose

Acta Linguistica Lithuanica 2025, roč. 92, s. 1–15 Odkaz na obsah / Turinio nuoroda ISSN 2669-218X (online / elektronicky) RETRAKCE PŘÍZVUKU V RUKOPISNÝCH PRAMENECH VÝCHODNÍHO AUKŠTAITSKÉHO NÁŘEČÍ UTENY Z 60. A 70. LET 20. STOLETÍ Retrakce přízvuku v rukopisných pramenech východního aukštaitského nářečí Uteny z 50. a 60. let 20. století VIL IJA RAGAIŠIENĖ Institut litevského jazyka E-mail: [email protected] ORCID ID: https://orcid.org/0000-0002-5026-4667 Oblasti vědeckého výzkumu: akcentologie, dialektologie, etnolingvistika, lexikografie. https://doi.org/10.35321/all92-07 ANOTACE Článek zkoumá z hlediska přízvuku materiál rukopisných pramenů nářečí východních aukštaitských uteniškých mluv z 50. a 60. let 20. století, uložený v Dialektologickém archivu Centra geolingvistiky Institutu litevského jazyka. Cílem výzkumu je zjistit, jaké zákonitosti retrakce přízvuku působily v utenišském nářečí v polovině 20. století, a pojednat o povaze a rozšíření tohoto jevu v areálu nářečí. Provedená analýza ukazuje nerovnoměrné a poměrně pozdní formování retrakce přízvuku jako zákonitosti v utenišském nářečí. Na základě textů východních východoaukštaitských nářečí – kupiškiského, anykščiajského a utenišského – publikovaných v 19. století v 60.–80. letech německým lingvistou Franzem Spechtem v publikaci Litauische Mundarten gesammelt von A. Baranowski vydané v Lipsku, a popisů mluv z 50. a 60. let 20. století jsou předloženy nové poznatky o povaze retrakce přízvuku v utenišském nářečí. Předpokládá se, že v severních mluvách utenišského nářečí a na jeho západních okrajích, které zpracovatelé Atlasu litevského jazyka (1982) přiřadili k areálu slabé podmíněné retrakce přízvuku, se v 50. a 60. letech 20. století formovala zákonitost intenzivnější, nikoli slabé podmíněné retrakce přízvuku. KLÍČOVÁ SLOVA: východní aukštaitské utenišské nářečí, zákonitost retrakce přízvuku, „dvojvrcholový“ přízvuk, slabika, rukopisný pramen. ABSTRAKT Článek zkoumá z hlediska přízvuku rukopisné prameny východního aukštaitského nářečí Uteny z 50. a 60. let 20. století, uložené v Dialektologickém archivu Centra geolingvistiky Institutu litevského jazyka. Studie si klade za cíl zjistit jevy retrakce přízvuku, které působily v utenišském nářečí v polovině 20.th století, a pojednat o povaze a rozšíření tohoto Copyright © 2025 Vilija Ragaišienė. Vydal Institut litevského jazyka. Tento článek je článkem s otevřeným přístupem, šířeným podle podmínek licence Creative Commons Attribution, která dovoluje neomezené užití, šíření a reprodukci v jakémkoli médiu za předpokladu uvedení původního autora a pramene. // Išleido Lietuvių kalbos institutas. Šis straipsnis yra atviros prieigos, platinamas pagal „Creative Commons“ priskyrimo licencijos sąlygas, leidžiančias neribotai naudoti, platinti ir atkurti turinį bet kokioje laikmenoje, nurodant autorių ir šaltinį. Obdrženo: / Gauta: 2025-04-18. Přijato: / Priimta: 2025-05-14. 1 jev v areálu nářečí. Analýza ukazuje nerovnoměrné a poměrně pozdní formování retrakce přízvuku jako zákonitosti v utenišském nářečí. Článek na základě textů z 19. století (z 60. až 80. let) zachycujících mluvy Kupiškisu, Anykščiai a Uteny (patřící k východní části východního aukštaitského nářečí), publikovaných německým lingvistou Franzem Spechtem v Litauische Mundarten gesammelt von A. Baranowski v Lipsku, a také popisů mluv z 20. století (z 50. a 60. let), přináší nové poznatky o povaze retrakce přízvuku v utenišském nářečí. Předpokládá se, že mezi 50. lety a polovinou 60. let 20. století se v severní části a na západním okraji utenišského nářečí formovala zákonitost intenzivnější, nikoli slabé podmíněné retrakce přízvuku; tuto oblast sestavovatelé Atlasu litevského jazyka (1982) dříve přiřadili ke slabé podmíněné retrakci přízvuku. KLÍČOVÁ SLOVA: východní aukštaitské utenišské nářečí, zákonitost retrakce přízvuku, dvojvrcholový přízvuk, slabika, rukopisný pramen. ÚVOD Jevy retrakce přízvuku působící ve východním aukštaitském utenišském nářečí dosud přitahovaly jen malou pozornost badatelů. V odborné literatuře je povaha retrakce přízvuku v areálu tohoto nářečí pojednávána poměrně fragmentárně. Nejčastěji se uvádí, že přízvuk se z krátké koncovky retrahuje pouze v části utenišského areálu – v severozápadních mluvách a na západních okrajích u nářečí anykštėjského a širvintiškého (Zinkevičius 1966: 447, mapa č. 2; LKT 1970: 34–35). V dřívějších dialektologických pracích se uvádělo, že zde působí dvě zákonitosti retrakce přízvuku – slabá podmíněná a intenzivnější podmíněná: v okolí Molėtai, Suginčiai, Debeikiai, Panemunėlis a Šuvieka se přízvuk retrahuje z krátké koncovky na slabiku tvořenou dlouhou samohláskou nebo ie, uo, zatímco v okolí Rokiškisu a Obeliai na libovolnou předposlední dlouhou slabiku (LKA II 123–124, mapa č. 105; Urbanavičiūtė-Mark evičienė, Grinaveckis 1992: 12; Zinkevičius 1994: 74; Markevičienė 1999: 16). V posledních letech převládá názor, že v areálu dotčených mluv existuje pouze intenzivnější podmíněná retrakce přízvuku (LKTCH 2004: 126–127; RAU 2010: 35). A na samém okraji utenišského areálu – v severní části mluvy Vabalninkas – se přízvuk retrahuje z krátké koncovky na předposlední dlouhou i krátkou slabiku (Zinkevičius 1966: 447, mapa č. 2; LKA II 124, mapa č. 105; LKTCH 2004: 126). Údaje o změnách retrakce přízvuku jako zákonitosti v severozápadním cípu a na některých západních okrajích uvedené v odborné literatuře mohou ukazovat na probíhající změny tohoto jevu v celém areálu nářečí. Prameny, cíl, metody. Zkoumaný materiál byl získán z rukopisných pramenů utenišského nářečí z 60. a 70. let 20. století uložených v Dialektologickém archivu Centra geolingvistiky Institutu litevského jazyka. Při shromažďování materiálu pro Atlas litevského jazyka¹ dialektologové během dvou desetiletí zkoumali obydlená místa (body)² náležející k areálu východního aukštaitského utenišského nářečí a zpracovali jejich nářeční popisy (viz obr. 1)³. Údaje byly shromážděny téměř ze všech ¹ LKA I; LKA II; LKA III. ² Zkoumaná obydlená místa (názvy a čísla bodů) stanovili zpracovatelé Atlasu litevského jazyka. ³ Rukopisný pramen bodu se obvykle skládá z představení zkoumané lokality, jazykových rysů mluvy a informátorů, z odpovědí na otázky lexikálního, fonetického, morfologického a syntaktického charakteru programu sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka⟟, z transkribovaných textů (podrobněji viz Ragaišienė 2024: 181–183). 2 všech utenišských obydlených míst – v archivu bylo nalezeno 89 pramenů (asi 2100 stran) z 66 bodů4. Při analýze materiálu rukopisných pramenů se vychází také z utenišských textů zveřejněných v chrestomatii Litevská nářečí vydané roku 1970. Shrnutím údajů nalezených ve zkoumaných pramenech lze konstatovat, že jich je pro pojednání o tendencích retrakce přízvuku převládajících v areálu nářečí v polovině 20. století dostatek. Cílem článku je popsat jevy retrakce přízvuku působící v polovině 20. století ve východním aukštaitském utenišském nářečí a odhalit jejich areálové rozšíření v jeho území. Hlavní úkoly výzkumu jsou tyto: 1) sestavit soupis slov nalezených v rukopisných pramenech, v nichž může docházet k retrakci přízvuku; 2) posoudit poměr forem, které zachovaly přízvuk v koncovce, a forem, v nichž se přízvuk retrahoval na předposlední slabiku; 3) zjistit povahu retrakce přízvuku v areálu nářečí. Při výzkumu se používá deskriptivní analytická metoda, dále byly využity metody komparativní a vnitřní rekonstrukce. Provedený výzkum by měl být relevantní nejen pro badatele změn akcentologických jevů litevských nářečí, ale také pro badatele vývoje přízvuku baltských jazyků. Především proto, že závěry článku doplňují zveřejněné výsledky výzkumů rukopisných pramenů kupiškiského a anykštėjského nářečí z 60. a 70. let 20. století a přinášejí nové údaje o jevech retrakce přízvuku v areálu východních východoaukštaitských nářečí (Ragaišienė 2018: 176–201; 2020a: 85–94; 2020b: 211–226). JEVY RETRAKCE PŘÍZVUKU: ZMĚNY A TENDENCE Materiál rukopisných pramenů ukazuje, že přízvukový systém východního aukštaitského utenišského nářečí byl v 60. a 70. letech 20. století poměrně složitý. Ve zkoumaném období působilo několik vzájemně souvisejících akcentologických jevů: vyrovnávání akcentových paradigmat, vytvoření dvou typů přízvukového paradigmatu – kmenového a koncovkového –, akcentologická analogie, zachování reliktů starobylého kořenového přízvuku (například ukmenových adjektiv) a formování zákonitosti retrakce přízvuku (Ragaišienė 2024: 184–185). Ne vždy je jasné, které formy s přízvukem na kmeni vznikly v důsledku vyrovnání paradigmatu nebo vytvoření kmenového typu přízvuku a které souvisejí s retrakcí přízvuku. Zvláště to platí pro mluvy, v nichž je retrakce přízvuku nepravidelná. Na druhou stranu se uvedené akcentologické jevy s výjimkou retrakce přízvuku týkají akcentace skloňovaných a časovaných slov. Při hodnocení povahy retrakce přízvuku v konkrétních mluvách je proto nutné vycházet z akcentace slovesných tvarů a neohebných slov. Zkoumaný materiál ukazuje, že v 60. a 70. letech 20. století se v části areálu utenišského nářečí přízvuk retrahoval s nestejnou intenzitou – někde pravidelně, jinde střídavě nebo pouze v jednotlivých formách (viz obr. 1). Podle povahy jevu (intenzity) lze zkoumaný areál rozdělit do tří oblastí. V severních mluvách utenišského nářečí, tj. v areálu Užūbaliai (87)5 – Ūnuškis 4 Údaje ze tří bodů – Vyžuonos (275), Aknystėlės (307) a Deguliai (345) – nejsou k dispozici. V chrestomatii Litevská nářečí je uveden pouze text zaznamenaný v mluvě Vyžuonos, v němž nebyly nalezeny žádné případy retrakce přízvuku (LKT 1970: 321–322). 5 Číslo bodu Atlasu litevského jazyka je uvedeno v závorkách. 3 (88) – Rokiškis (147) – Obeliai (148) – Svėbiškis (150) se přízvuk pravidelně retrahoval z krátké koncovky na libovolnou předposlední dlouhou slabiku, např.: aĩni⁶ ~ eini⁷, dur̃nų⁸, gal̃va, ruñka ~ ranka, bėda, kãrtus, luñkus ~ lankus, nuveĩni ~ nueini, nuveĩsi ~ nueisi, su mė́sų ~ mėsa, septintì, svìrnì ~ svirne, uñksti ~ anksti, pìnki ~ penki, par vaŕtus, vìena, óška ~ ožka, mér̃ga, žmõna Užb; skū́ra, aĩni ~ eini, aĩnų ~ einu, gal̃va, liẽpsna, liẽtus, jaũni, kãlbi Bč; aĩni ~ eini, aĩšų / aĩšiu ~ eisiu, aļga, ãrti, keŕti ~ kerti, šìrdis, bárždu ~ barzda, gìrdžių ~ girdžiu, su karū́nų ~ karūna, laĩku, mãrti, meŕgų ~ merga, pìñkus ~ penkius, sõdi ~ sode, šáltą žiemą, šmaĩkštus, šlaũnis ~ šlaunis, vaĩkus, jaũni, vìeni, nuõga Rk; aĩnų ~ einu, neužeĩnų, balsù, diẽna, kãlbu maldẽlas ~ maldeles, laĩki ~ laike, prakeĩkta meŕga, šeĩma, žmõna Ob; aĩsi ~ eisi, diẽna, diẽnas, dur̃na, gal̃va, laĩki ~ laike, piẽla⁹, pìñkis ~ penkis, pìñkus ~ penkius, ruñka ~ ranka, vìena Svb¹⁰. Přízvuk byl pravidelně retrahován také v severozápadním cípu, v utenišských mluvách za anykštėjskými a kupiškiskými mluvami, např.: aĩ.ši ~ eisi, bùrobùs, su dãžiaugsmu ~ džiaugsmu, gal̃va ~ galva, gãmta, gì.vi ~ gyvi, juõsva, kapù.stus ~ kopūstus, luñ.kus ~ lankus, nebėra, pìl.ka ~ pilka, pìj.ki ~ penki, su ruñ.ku ~ ranka, šál.ta ruñ.ka ~ šalta ranka, vìena, vìeni Gtč; aĩ.ni ~ eini, baĩ.gu ~ baigiu, bal̃.ti ~ balti, blaũ.zda ~ blauzda, gė́l.svi ~ gelsvi, diẽna, dùñ.gus ~ dangus, ì.ra ~ yra, kaŕ.tu ~ kartu, kir̃.vu ~ kirviu, laũ.ki ~ lauke, lìñ.ksma ~ linksma, lìñ.ksmi ~ linksmi, meŕ.ga ~ merga, miẽgu, pavaŕ.ksti ~ pavargsti, pìj.ki ~ penki, põña ~ ponia, ruñ.kas ~ rankas, sãl.di ~ saldi, sukal̃ti ~ sukalti (kuolai), trùm.pi ~ trumpi, tvõra, val̃.džia ~ valdžia, vaŕ.tus ~ vartus, vìena, žù.si.s ~ žąsis Drs¹¹. V rukopisných pramenech mluv Vabalninkas a Darsiškiai byly nalezeny jednotlivé případy intenzivní podmíněné retrakce přízvuku, např.: su kìtu ~ kita, vėdì Vb; ãkis, šãku ~ šaka, vìsi Drs¹². V rukopisných pramenech mluv přiřazených k uvedenému areálu nebyly nalezeny formy, v nichž by se přízvuk z krátké koncovky na dlouhou slabiku neretrahoval, ani případy vedlejšího či „dvojvrcholového“ přízvuku¹³. ⁶ V zkoumaných pramenech se transkripce slov liší, vyskytují se nepřesnosti nebo chyby v přízvuku. Transkripční značky příkladů uvedených v článku nejsou upravovány a chyby nejsou opravovány. ⁷ Za znakem tildy (~) jsou uvedeny transponované tvary slov, které nejsou opatřeny přízvukem. Pokud se transponovaný tvar kromě přízvuku neliší od transkribovaného, není uveden. ⁸ Výpůjčka durnas, -à (4) se užívá ve významu „hloupý, nerozumný“. ⁹ Slavismus pielà (4) se užívá ve významu „pila“. ¹⁰ V článku nejsou uvedeny všechny příklady nalezené v rukopisných pramenech ani frekvence jejich záznamu. Mnoho slov je v popisech mluv doloženo několikrát nebo tucetkrát. Například v popisu nářečních rysů mluvy Darsiškiai je forma vìena uvedena jedenáctkrát, ì.ra ~ yra desetkrát, su põnų ~ ponia čtyřikrát atd. ¹¹ Přízvuk je pravidelně retrahován také v textu mluvy Darsiškiai zveřejněném v chrestomatii Litevská nářečí (LKT 1970: 273). ¹² Tyto formy by neměly být považovány za chyby. V popisu nářečních rysů mluvy Darsiškiai se uvádí, že „nářečí retrahuje přízvuk podmíněně. <...> někdy je patrná všeobecná retrakce přízvuku, ale takové případy jsou velmi vzácné“ (Gargasáitė, Misiūnaitė 1958: 6–7). ¹³ K termínu „dvojvrcholový“ přízvuk viz podrobněji Girdenis 1978: 75–76. „Dvojvrcholový“ přízvuk funguje v západním aukštaitském kauniškém, východním aukštaitském anykštėjském, utenišském, vilniškém a dalších nářečích (Girdenis 1978: 75–76; Mikulėnienė, Morkūnas 1997: 16; Markevičienė 2001: 15–16; Urbanavičienė 2006: 224; Ragaišienė 2020b: 214, 219 a další). Tento přízvuk byl zaznamenán také v areálu jižního aukštaitského nářečí (Leskauskaitė 2004: 164). 4 Obrázek 1. Povaha retrakce přízvuku v rukopisných pramenech utenišského nářečí z 60. a 70. let 20. století Z hlediska intenzity retrakce přízvuku patří do stejného areálu severní mluvy Panemunėlis (177) – Aleksandravėlė (180) – Kriaunos (179) – Sūvieko (181) a západní okraje areálu nářečí – okolí Debeikiai (274) – Suginčiai (379) – Bitu­tiškis (479) – Giedraičiai (504) – Alanta (377) (viz obr. 1). Někde byl přízvuk retrahován zřídka (byly nalezeny pouze jednotlivé případy), jinde nepravidelně (formy s retrahovaným přízvukem obvykle tvoří přibližně 26–32%). Ani podle povahy retrakce přízvuku nebyl zkoumaný areál v daném období jednotný. Atlas litevského jazyka uvádí, že zde v polovině 20. století působila zákonitost slabé podmíněné retrakce přízvuku (LKA II 123–124, mapa č. 105). Materiál rukopisných pramenů ukazuje, že v severních mluvách utenišského nářečí se formovala intenzivnější podmíněná retrakce přízvuku – přízvuk se zde zpravidla retrahoval z krátké koncovky na libovolnou předposlední dlouhou slabiku, např.: ai̇̃nu ~ einu, pīlna karieta, liėtus, par dirvas, diėna, dirva, pī̃kas ~ penkias, prigim̃tis, daikteĩ ~ daikte, viėna, gir̃džu ~ girdžiu, pōna ~ ponia, rūnka ~ ranka, ūntri ~ antri, užmiẽgu, žmōna Alk. Formování zákonitosti dokládá i užívání forem s „dvojvrcholovým“ přízvukem (srov. Urbanavičiūtė-Markevicienė, Grinaveckis 1992: 12; Stundžia 1995: 70; Ragaišienė 2020b: 214–215; 2024: 185), srov. formy s „dvojvrcholovým“ a retrahovaným přízvukem zaznamenané v téže mluvě, např.: cviekùs ~ cviekus¹⁴, kalavār.tū ~ kalavartų¹⁵, ¹⁴ Cviėkas (4) „hřebík“. ¹⁵ Kalavartas (2) „kolovrat“. 5 laũ.kùs ~ laukus, piñ.kùs ~ penkius, piẽtus ~ pietus, piñ.kì ~ penkti, sergù ~ sergu, skūrã ~ skūra, šìltã ~ šilta, vaĩ.kùs ~ vaikus, viẽnà / kàrtì, laũ.kus ~ laukus, piñ.kus ~ penkius, viẽnà Pnm¹⁶; aĩnì ~ eini, viẽnà ~ viena / aĩšù ~ eisiu, viẽnà, šìmtus, vaŕpus Krn. Upevnění intenzivnější, nikoli slabé podmíněné retrakce přízvuku v severních mluvách ukazují dvě skutečnosti. Za prvé výslovnost forem, v nichž by měl být přízvuk retrahován na dlouhou slabiku, s „dvojvrcholovým“ přízvukem, např.: šùnùs ~ šunus, taŕ.nùs ~ tarnus, saldõtùs ~ saldotus¹⁷, karūnãs ~ karūnas, ĩrã ~ yra, eĩ.nì ~ eini, maĩ.šù ~ maišu, piñ.kùs ~ penkius, šõkùs ~ šokius, mẽr.gù ~ merga, žmõgus ~ žmogus, vaŕ.dù ~ vardu, ke.kvienà dienà ~ kiekviena diena, devỹnì ~ devyni, uñ.kštì ~ anksti, kaŕ.tùs ~ kartus, kẽr.tù ~ kertu, viẽnà ~ viena, nebepra keĩ.kta ~ nebeprakeikta, õrì ~ ore Rg. Za druhé střídavé užívání forem zachovávajících přízvuk a forem s jeho retrakcí na předposlední dlouhou slabiku, např.: biẽdnà / biẽdna ~ biedna, i.rã / ĩrã ~ yra, piñkì / piñkì ~ penki, šìrdis / šìrdis ~ širdis atd. Rg. Odlišná situace byla ve zkoumaném období na západních okrajích areálu nářečí u nářečí anykštėjského a širvintiškého. Ve více než polovině textů mluv je doložena nepravidelná retrakce přízvuku na libovolnou předposlední dlouhou slabiku, např.: aĩnù ~ einu, aĩšù ~ eisiu, bẽda, juõdi, mẽrga, piŕštu, šìmtus, švìesa, ùntra ~ antra, viẽnà, žmõną / kìrviù ~ kirviu, miegù, vaĩkùs atd. Čkn; daĩktì ~ daikte, dūdù ~ dūda (hraje), juõda, kaũlas ~ kiaules, pasṍeikši ~ pasveiksi, piñkis ~ penkis, prõtu ~ protu, šìmtus, viẽnà / aĩsmì ~ eisme, baisùs, barzdù ~ barzda, burnã, neĩslaidùs ~ neišlaidus, neĩšù ~ neisiu, nusperkì, piñkãs ~ penkias, sunkù, šeimù ~ šeima, vaikù, vaikùs atd. Skd; aĩšù ~ eisiu, kelìntà, laũkì ~ lauke, lìndì ~ lendi, lìėtus, miẽstì ~ mieste, nuõga põna ~ ponia, piñkus ~ penkius, piñkì ~ penki, šìrdis, švìesa, vaŕkstu ~ vargstu, viẽnà, viẽtą, žiẽmą / aĩnù ~ einu, aĩšì ~ eisi, ausìs, baigì, dainã, kalbì ~ kalbi, neb eĩnù, neĩšù ~ neisiu, su šeimù ~ šeima, piñkì ~ penki, piñkus ~ penkius, suprantù ~ suprantu, urkstì ~ anksti, verkšì atd. Sgn; daržùs, nekũntrì ~ nekantri, tvõra, šìmtus, viẽnà / lietùs, mergã, miršù ~ mirsiu, piñkì ~ penki, viršùs atd. Grs; aĩšù ~ eisiu, liẽtus, piñ.kùs ~ penkius, riẽstą, õšką ~ ožką, skìlas ~ skyles, vaĩ.kùs ~ vaikus / aĩšù ~ eisiu, barzdã, ilgì, jaunã, i.rã ~ yra, sunkù ~ sunku, uždėta atd. Vdn¹⁸. V jiných mluvách byly zaznamenány jednotlivé případy, kdy se přízvuk retrahuje z krátké koncové slabiky na slabiku tvořenou dlouhou samohláskou, ie, uo nebo dvojhláskami ei, ui, např.: kariẽta¹⁹, kuĩnu, kuĩnus, rū.bus ~ rūbus (srov. ru.bùs ~ rūbus) Lln. Takových případů bylo v uvedeném areálu nalezeno málo²⁰. ¹⁶ Lingvistky, které zkoumaly nářečí obce Robliai náležející k bodu Panemunėlis, upozornily, že informátoři nejstarší generace neretrahují přízvuk z krátké koncovky na dlouhý kořen, představitelé střední generace v takových slovech „vyslovují dva přízvuky“ a mladí retrahují přízvuk důsledně (Grinaveckienė, Gargšaitė 1956: 4). Ve vyprávěních představitelů nejstarší generace byly nalezeny jednotlivé případy retrakce přízvuku, poněkud více bylo zaznamenáno případů „dvojvrcholového“ přízvuku. ¹⁷ Saldõtas (2) „voják“. ¹⁸ V textech mluvy Suginčiai tvoří formy, v nichž se přízvuk retrahuje z krátké koncovky na libovolnou předposlední dlouhou slabiku, přibližně 38% (51 případů ze 134), ve vyprávěních z bodu Gireitiškiai přibližně 26% (8 případů z 31), v materiálu shromážděném v okolí Videniškiai přibližně 22% (7 případů z 33). ¹⁹ Forma byla zaznamenána třikrát. ²⁰ Část těchto forem lze spojovat také s morfonologickým vyrovnáním paradigmatu nebo s formováním kmenového typu přízvuku (Ragaišienė 2020b: 222; 2024: 185). 6 V 60. a 70. letech 20. století byly projevy retrakce přízvuku zaznamenány ve východních a jihovýchodních mluvách utenišského nářečí, které zpracovatelé Atlasu litevského jazyka nepřiřadili k areálu slabé podmíněné retrakce přízvuku. Materiál rukopisných pramenů ukazuje, že tento areál a západní okraje území se z hlediska retrakce přízvuku v zásadě neliší. Ve východních a jihovýchodních mluvách byly rovněž zaznamenány formy s „dvojvrcholovým“ přízvukem, např.: aĩ.nù ~ eĩnu, audė́ja, sùnkù ~ sunku, telõkùs ~ teliokus, ùnkstì ~ anksti, vaĩ.kù ~ vaiku, viẽną Spt a další²¹. Stejně jako v pramenech západních mluv bylo i v rukopisech východních a jihovýchodních mluv nalezeno jen málo případů označení tohoto typu přízvuku. To ukazuje, že uvedený jev mohl mít v utenišském nářečí v 60. a 70. letech 20. století nestejnou intenzitu, a proto vedlejší přízvuk pravděpodobně nebyl označován ve všech případech. Předposlední dlouhá slabika – první složka „dvojvrcholového“ přízvuku – mohla být vyslovována dokonce déle než přízvučná slabika a nemusela se výrazně lišit od retrahovaného přízvuku (srov. Stundžia 1989: 435; Girdenis 2003: 95; Ragaišienė 2018: 184). Nelze vyloučit možnost, že v některých případech badatelé nářečních rysů uvedli přízvuk pouze na předposlední slabice. Šíření jevu ve východní a jihovýchodní části areálu nářečí dokládají také jednotlivé případy retrakce přízvuku (srov. Ragaišienė 2024: 185). V některých mluvách se přízvuk častěji retrahuje z krátké koncovky na slabiku tvořenou ie, uo nebo dlouhou samohláskou, např.: liẽtus (srov. liẽtus ~ lietus, lẽ.taũs ~ lietaus), raudõ.ni ~ raudoni (srov. raudonõ.s ~ raudonos), sū̃nus ~ sūnus (srov. su sūnum̃), viẽdrus ~ viedrus²², viẽna ~ viena (srov. vienà ~ viena), viẽni ~ vieni (srov. viẽni ~ vieni) Kkt; diẽna, geltõna (srov. gelta.nũ ~ geltonų), negì.va ~ negyva, nẽra, sū̃nus, viẽna (srov. viẽną) Brč²³. V jiných mluvách, stejně jako na západních okrajích areálu nářečí, se přízvuk retrahuje na libovolnou dlouhou slabiku, např.: aĩme ~ eime, su bar̃zdu ~ barzda, diẽnas, grìbus ~ grybus, su plūgù ~ plūgu, laĩškì ~ laiške, liẽtus, ruñkas ~ rankas, suprantũ ~ suprantu, šìntus, viẽna kapeĩka, žmõna Jnš; balti, jermẽkus²⁴, kalbi, kàrtu aĩnu ~ einu, kir̃vu ~ kirviu, krū́va ~ krūva, miẽgu, piñkas ~ penkias, diẽnas, širdis nesveĩka, blogà žmõna ~ bloga žmona, supilti Arn²⁵. V obou oblastech mohly být formy s retrahovaným přízvukem užívány jako varianty, např.: dienà / diẽna, skurà / skūrà, sū̃nus / sū̀nus, vienà / viẽna, tvorà / tvõra atd. Lb²⁶; baĩsi / baĩsì, baĩsi ~ baisi, gýva / gì.va ~ gyva, jì.rà / jì.ra ~ yra, kapeĩkas / kapeĩkas, põne / po.nė ~ ponia, su.nùs / sū̀.nus ~ sūnus, šìntus / šìntus, viẽną / viẽna atd. Bjt; i.rą / ì.ra ~ yra, pinkì / piñki, piñkì ~ penki, vienà / viẽna Jnš. Je třeba upozornit, že přízvuk se z krátké koncovky retrahuje na předcházející dlouhou slabiku jak s cirkumflexním, tak s akutovým přízvukem (obdobné ²¹ Formování retrahovaného přízvuku bylo spojováno s „dvojvrcholovým“ přízvukem. V popisu jazykových rysů mluvy Spitrėnai se uvádí, že „proces retrakce přízvuku již zasáhl i toto nářečí. V některých slovech jsou zřetelně slyšet dva přízvuky“ (Urbanavičiūtė 1966: 5). ²² Viẽdras (2) „vědro“. ²³ Formy s retrahovaným přízvukem tvoří méně než 10%. ²⁴ Výpůjčka jermė́kas je užita ve významu „dlouhý plášť, vojenský plášť“. ²⁵ Uvedeny jsou všechny formy s retrahovaným přízvukem nalezené v rukopisech obou mluv (tvoří 11%, resp. 9%). ²⁶ V popisu nářečí Labanõras Jonas Šukys (1958: 5) uvedl, že „retrakce přízvuku byla zaznamenána pouze ve dvouslabičných slovech, když je kořen dlouhý a koncovka krátká“. 7 akcentologické tendence jsou typické také pro východní aukštaitské anykštėjské nářečí, viz Ragaišienė 2020b: 215–216, 222). Materiál rukopisných pramenů ukazuje nerovnoměrné a poměrně pozdní formování odsunu přízvuku jako pravidla v utenánském nářečí: v polovině 20. století byl tento jev již ustálen v samém severu oblasti a v severozápadním cípu, v areálu severně od Panemunėlis (177) – Aleksandravėlė (180) – Kriaunos (179) – Sūviekas (181) a na západních okrajích při sousedství anykštėnského a širvintiškého nářečí se teprve formoval. Že se tento jev v utenánské oblasti začal formovat poměrně pozdě, potvrzují texty Antana Baranauskase z druhé poloviny 19. století (Specht 1920: 52–83)²⁷. V publikaci vydané roku 1920 Litauische Mundarten gesammelt von A. Baranowski byl ve vyprávěních z nářečí Vabalninkas (142) přízvuk pravidelně odsouván z krátké koncovky na jakoukoli dlouhou slabiku, zatímco v textech z farností Žiobiškis (147)²⁸ a Vyžuonos (275) se neodsouval; byly zde nalezeny pouze jednotlivé případy „dvouvrcholového“ přízvuku, které nejsou statisticky významné (Ragaišienė 2015: 180–181). V době A. Baranauskase se intenzivnější podmíněný odsun přízvuku, ustálený v severní části kupiškėnské oblasti, v severozápadním cípu utenánské oblasti a na západním okraji anykštėnské oblasti, posouval směrem na jih (viz obr. 2; podrobněji viz Ragaišienė 2015: 180–183; 2018: 181–184; 2020b: 215). Materiál rukopisných pramenů z 50. a 60. let 20. století ukazuje, že v kupiškėnském nářečí se přízvuk již pravidelně odsouval, ačkoli s nestejnou intenzitou, a také v celé oblasti anykštėnského nářečí (Ragaišienė 2018: 185; 2020a: 90–93; 2020b: 215–216)²⁹. Lze tedy říci, že v těchto nářečích se přízvuk odsouvaný v polovině 20. století formoval na západním okraji utenánského nářečí a posouval se do východních a jihovýchodních mluvených variet. ²⁷ Antanas Baranauskas během svého působení jako profesor v kněžském semináři v Kaunasu přibližně v letech 1867–1884 organizoval sběr nářečních textů svými studenty, které později zaslal německému lingvistovi Hugovi Weberovi. ²⁸ Antanas Salys zařadil Žiobiškis k bodu 147 (Geržotaitė ir kt. 2014: 412; srov. také Geržotaitė 2015: 147). Žaneta Markevičienė (2011: 306) toto místo rovněž uvedla jako bod utenánského nářečí. ²⁹ Na formování pravidla odsunu přízvuku v těchto nářečích mohl mít vliv substrát Sélů (Zinkevičius 2006: 30, 73). 8 Obrázek 2. Povaha odsunu přízvuku v textech východních východoaukštaitských nářečí uváděných A. Baranauskasem Na základě materiálu z textů A. Baranauska a rukopisných pramenů východních východoaukštaitských nářečí lze předpokládat, že se v západních okrajových oblastech utenského nářečí v polovině XX. století formoval intenzivnější, nikoli slabší podmíněný zpětný přízvuk. Lietuvių kalbos atlaso jeho sestavovatelé mohli mít potíže při určování typu zpětného přízvuku z několika důvodů. Především proto, že v sousedních mluvách byl tento jev ve zkoumaném období různé intenzity (viz obr. 1). V některých rukopisech tvoří formy se zpětným přízvukem přibližně 21–38%, v jiných byly nalezeny pouze jednotlivé případy zpětného přízvuku a (nebo) formy s „dvojvrcholovým“ přízvukem. Nelze vyloučit možnost, že badatelé mohli se zpětným přízvukem spojovat případy morfonologického vyrovnání akcentačního paradigmatu (Ragaišienė 2024: 185). V rukopisech západních okrajových, východních a jihovýchodních mluv, v nichž se přízvuk stahuje jen zřídka, tvoří více než polovinu sledovaných případů tvary jednotného instrumentálu a množného akuzativu cirkumflexního kmene (68 případů ze 115)30. Je pozoruhodné, že takto jsou častěji přízvučná slova druhého akcentačního typu, jejichž základ předposlední slabiky tvoří dlouhá samohláska a ie, uo, např.: 30 Ve kmeni se přízvukem mají tendenci vyslovovat také tvary nominativu singuláru, např.: ma.kkla ~ mokykla, sta.vkla ~ stovykla „socha“ Int aj. (Ragaišienė 2024: 185). 9 gaidžōkus ~ gaidžiokus, su pōnu, sagōnus³¹, viščiōkus ~ viščiokus Šd; ma.kìklas ~ mokyklas, su plūgu, su pōnu, rūbus, rūtas ~ rūtas, samagōnù³² Int; su diẽdu, baravì.kus ~ baravykus, ragutẽlãs ~ raguteles, rūbus, sijōnus, viščiōkus ~ viščiokus Mdk; burōkus, niẽkus (srov. niẽkai), miẽstus (srov. miestẽ), miežius, su vỹnu, žỹdus (srov. žỹdų) Gdr³³. Analogické akcentuační tendence jsou charakteristické také pro východní východoaukštaitská vilniškėnská a jižní východoaukštaitská nářečí, která nepatří do oblasti odsunu přízvuku (Grumadienė 1994: 101–104; Mikulėnienė 1996: 149; Urbanavičienė 2006: 220; Ragaišienė 2010: 53; 2016: 162–163 a aj.). Shrneme-li, lze říci, že materiál rukopisných pramenů z 50. a 60. let 20. století svědčí o dvou důležitých skutečnostech. Zaprvé ukazuje formování odsunu přízvuku jako jevu na západních okrajích utenánské oblasti a ve východních a jihovýchodních mluvených varietách. Zadruhé vyvolává pochybnosti o působení slabého podmíněného odsunu přízvuku v tomto areálu jako samostatného pravidla v daném období. SHRNUTÍ Materiál rukopisných pramenů z 50. a 60. let 20. století z utenánské oblasti východních východoaukštaitských nářečí ukazuje, že odsun přízvuku se jako pravidlo začal v nářečí formovat poměrně pozdě a působil nerovnoměrně. V polovině 20. století byl tento jev již ustálen v samém severu oblasti a v severozápadním cípu, v severním areálu Panemunėlis (177) – Aleksandravėlė (180) – Kriaunos (179) – Sūviekas (181) a na západních okrajích při hranici s anykštėnským a širvintiškým nářečím se teprve formoval, ve východních a jihovýchodních mluvených varietách byl vzácný. Provedená analýza potvrzuje současnou teorii původu litevských nářečí a podporuje závěry výzkumů textů A. Baranauskase z druhé poloviny 19. století východních východoaukštaitských kupiškėnských a anykštėnských nářečí a popisů nářečních rysů mluvených variet z 50. a 60. let 20. století, že odsun přízvuku postupoval ze severu na jih. Je pravděpodobné, že inovativní vlna odsunu přízvuku, která se ve druhé polovině 19. století šířila ze severní části kupiškėnské a anykštėnské oblasti směrem k východnímu okraji, mohla do západních utenánských mluvených variet dosáhnout nejdříve v polovině 20. století. V severním areálu Panemunėlis (177) – Aleksandravėlė (180) – Kriaunos (179) – Sūviekas (181) a na západních okrajích, které sestavovatelé Atlasu litevského jazyka zařadili do oblasti slabého podmíněného odsunu přízvuku, působil v 50. a 60. letech 20. století patrně pouze intenzivnější podmíněný odsun přízvuku. Materiál rukopisných pramenů neukazuje souvislou oblast, v níž by působil slabý podmíněný odsun přízvuku. Projevy tohoto pravidla byly nejspíše považovány za případy morfonologického vyrovnání přízvukového paradigmatu (v předposlední slabice slov druhého přízvukového paradigmatu, jejímž základem je dlouhá samohláska nebo ie, uo, jsou přízvukovány tvary instrumentálu singuláru a akuzativu plurálu). Předpoklady o působení pravidla slabého podmíněného odsunu přízvuku (a o jeho existenci) v utenánské oblasti je třeba opírat o materiál mluvených variet tohoto nářečí, v nichž se přízvuk neodsouvá, z druhé poloviny 20. století a začátku 21. století. ³¹ Sagōnas (2) „velký litinový hrnec s uchy nebo bez uch“. ³² Samagōnas (2) „domácí pálenka“. ³³ Tvarů těchto pádů zachovávajících přízvuk v koncovce bylo nalezeno málo, např.: gri.būs ~ grybus, kisielùs ~ kisielius, miežius ~ miežius, po.nū ~ ponu Gdr. 10 LITERATURA A PRAMENY Gargasa itė Dalia, Misiūnaitė Aldona 1958: Daršiškių kaimo tarmės aprašas: rukopisný pramen [Popis nářečí vesnice Daršiškiai: Rukopisný pramen], Vilnius: Nářeční archiv Centra geolingvistiky Institutu litevského jazyka. Geržotaitė Laura, Kaikarytė Aušra, Šinkūnas Mindaugas 2014: Srovnávací Lietuvių kalbos atlaso ir Antano Salio Apklauso 1 gyvenamųjų vietovių analizė (punktų sąvadas) [Srovnávací analýza Atlasu litevského jazyka a průzkumu Antanase Salys 1: Obytné oblasti (soupis bodů)]. – XXI. století pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), ed. D. Mikulėnienė, V. Meiliūnaitė, Vilnius: Briedis. Geržotaitė Laura 2015: Geolingvistická analýza klasifikace litevských nářečí Antanase Baranauskase [Geolingvistická analýza klasifikace litevských nářečí Antanase Baranauskase]. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 4, ed. V. Ragaišienė, V. Meiliūnaitė, Vilnius: Institut litevského jazyka, 133–165. Girdenis Aleksas 1978: Akcentologická drobnost [Akcentologická drobnost]. – Baltistica 14(1), 75–76. DOI: http://dx.doi.org/10.15388/baltistica.14.1.1254. Girdenis Aleksas 2003: Teoriniai lietuvių fonologijos pagrindai [Teoretické základy litevské fonologie], Vilnius: Institut pro vědu a encyklopedická vydavatelství. Grinaveckienė Elena, Gargasa itė Dalia 1956: Roblių kaimo tarmės aprašas: rukopisný pramen [Popis nářečí vesnice Robliai: Rukopisný pramen], Vilnius: Nářeční archiv Centra geolingvistiky Institutu litevského jazyka. Grumadienė Laima 1994: Některé novější rysy skloňování a přízvukování punského nářečí [Některé novější rysy skloňování a přízvukování punského nářečí]. – Lietuvių kalbotyros klausimai 34, 97–106. Leskauskaitė Asta 2004: Pietų aukštaičių vokalizmo ir prozodijos bruožai [Rysy vokalismu a prozodie jižních Aukštaitů], Vilnius: Institut litevského jazyka. LKA I: Lietuvių kalbos atlasas 1: Leksika [Atlas litevského jazyka 1: Lexikum], odpovědný red. K. Morkūnas, Vilnius: Mokslas, 1977. LKA II: Lietuvių kalbos atlasas 2: Fonetika [Atlas litevského jazyka 2: Fonetika], odpovědný red. K. Morkūnas, Vilnius: Mokslas, 1982. LKA III: Lietuvių kalbos atlasas 3: Morfologija [Atlas litevského jazyka 3: Morfologie], odpovědný red. K. Morkūnas, Vilnius: Mokslas, 1991. LKT 1970: Lietuvių kalbos tarmės: čítanka [Litevská nářečí: Čítanka], ed. E. Grinaveckienė, A. Jonaitytė, K. Morkūnas, B. Vanagienė, A. Vidugiris, Vilnius: Mintis. 11 LKTCH 2004: Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija [Čítanka litevských nářečí], ed. R. Bacevičiūtė, A. Ivanauskienė, A. Leskauskaitė, E. Trumpa, Vilnius: Institut litevského jazyka. Markevičienė Žaneta 1999: Aukštaičių tarmių tekstai [Texty aukštaitských nářečí] 1, Vilnius: Nakladatelství Vilniuské univerzity. Markevičienė Žaneta 2001: Aukštaičių tarmių tekstai [Texty aukštaitských nářečí] 2, Vilnius: Nakladatelství Vilniuské univerzity. Markevičienė Žaneta 2011: Diferenciace anykštėnského nářečí [Diferenciace anykštėnského nářečí]. – Lituanistica 57(1), 305–311. Mikulėnienė Danguolė 1996: O přízvukových variantách skloňovaných slov v jižních aukštaitských nářečích [O přízvukových variantách skloňovaných slov v jižních aukštaitských nářečích]. – Lietuvių kalbotyros klausimai 36, 148–155. Mikulėnienė Danguolė, Morkūnas Kazys 1997: Dieveniškių šnektos tekstai [Texty dieveniškėnského nářečí], Vilnius: Institut pro vědu a encyklopedická vydavatelství. Ragaišienė Vilija 2010: Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo variantai pietų aukštaičių ir rytų aukštaičių vilniškių tarmėse: doktorská disertační práce [Varianty přízvukování skloňovaných slov v jižních aukštaitských a východních aukštaitských vilniškėnských nářečích: doktorská disertační práce], Vilnius: Institut litevského jazyka. Ragaišienė Vilija 2015: Rysy aukštaitského přízvukování v textech Antanase Baranauskase [Rysy aukštaitského přízvukování v textech Antanase Baranauskase]. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 4, ed. V. Ragaišienė, V. Meiliūnaitė, Vilnius: Institut litevského jazyka, 166–210. Ragaišienė Vilija 2016: Akcentuační systém a jeho změny [Akcentuační systém a jeho změny]. – Lietuvių tarmių kaita XXI a. pradžioje: Lenkijos lietuvių šnektos, D. Mikulėnienė, A. Leskauskaitė, V. Ragaišienė, N. Birgelienė, Vilnius: Institut litevského jazyka, 120–204. Ragaišienė Vilija 2018: Proměny akcentuačního systému východních aukštaitských kupiškėnských nářečí od 7th–9th desetiletí 19th. století do 6th–7th desetiletí 19.th století [Proměny akcentuačního systému východních aukštaitských kupiškėnských nářečí od 7.–9. desetiletí 19. století do 6.–7. desetiletí 19. století]. – Rytų aukštaičių patarmė: kaita ir pokyčiai, ed. J. Urbavičienė, R. Petrokienė, Vilnius: Institut litevského jazyka, 176–203. Ragaišienė Vilija 2020a: Nový systematický přístup k odsunu přízvuku ve východně-východních aukštaitských nářečích. – Lithuanian Dialectology Profiles: Problems and Findings, redakční rada: D. Mikulėnienė (šéfredaktorka), A. Stafecka, M. Jankowiak, E. Trumpa, I. Lemeškin, editorka zvláštního čísla V. Meiliūnaitė, 85–94. DOI: https://doi.org/10.35321/e–pub.8.problems–and–findings. 12 Ragaišienė Vilija 2020b: Odsun přízvuku v textech anykštėnského nářečí východních Aukštaitů [Odsun přízvuku v textech anykštėnského nářečí východních Aukštaitů]. – Acta Linguistica Lithuanica 83, 211–226. DOI: https://doi.org/10.35321/all83–10. Ragaišienė Vilija 2024: Tendence v přízvukování skloňovaných slov v rukopisných pramenech východních aukštaitských utenánských mluvených variet z 50. a 60. let 20. století [Tendence v přízvukování skloňovaných slov v rukopisných pramenech východních aukštaitských utenánských mluvených variet z 50. a 60. let 20. století]. – Bendrinė kalba 97, 179–205. DOI: https://doi.org/10.35321/bkalba.2024.97.09. RAU 2010: Rytų aukštaičiai uteniškiai [Východní Aukštaitové z Uteny], ed. R. Rinkauskienė, R. Bacevičiūtė, V. Salienė, Vilnius: Institut litevského jazyka. Specht Franz 1920: Litauische Mundarten gesammelt von A. Baranowski 1: Texte [Litevská nářečí shromážděná A. Baranowským 1: Texty], Leipzig: Verlag von K. F. Koehler. Stundžia Bonifacas 1989: Antanas Baranauskas akcentolog [Akcentolog Antanas Baranauskas]. – Baltistica 3(2) dodatek, 434–442. DOI: http://dx.doi.org/10.15388/baltistica.0.3.2.870. Stundžia Bonifacas 1995: K odsunu přízvuku v litevských východních aukštaitských mluvených varietách [K otázce odsunu přízvuku ve východoaukštaitských nářečích litevštiny]. – Res Balticae, 67–72. Šūkys Jonas 1958: Labanoro tarmės aprašas: rukopisný pramen [Popis labanorského nářečí: Rukopisný pramen], Vilnius: Nářeční archiv Centra geolingvistiky Institutu litevského jazyka. Urbanavičienė Jolita 2006: Akcentuační rysy okrajových východních aukštaitských vilniškėnských mluvených variet [Akcentuační rysy okrajových mluvených variet východních Aukštaitů vilniškého nářečí]. – Baltistica 41(2), 219–231. DOI: http://dx.doi.org/10.15388/baltistica.41.2.974. Urbanavičiūtė Žaneta 1966: Spitrėnų šnektos aprašas: rukopisný pramen [Popis spitrėnského nářečí: Rukopisný pramen], Vilnius: Nářeční archiv Centra geolingvistiky Institutu litevského jazyka. Urbanavičiūtė–Markevičienė Žaneta, Grinaveckis Vladas 1992: Lietuvių tarmės: fonetika, morfologija [Litevská nářečí: Fonetika, morfologie] 2, Vilnius: Vilniuská pedagogická univerzita. Zinkevičius Zigmas 1966: Lietuvių kalbos dialektologija [Dialektologie litevského jazyka], Vilnius: Mintis. Zinkevičius Zigmas 1994: Lietuvių kalbos dialektologija [Dialektologie litevského jazyka], Vilnius: Institut pro vědu a encyklopedická nakladatelství. Zinkevičius Zigmas 2006: Lietuvių tarmių kilmė [Původ litevských nářečí], Vilnius: Institut litevského jazyka. 13 Zkratky názvů obcí východních aukštaitských utenánských mluvených variet (Atlasu litevského jazykabodů) Alk (180) – Aleksandravėlė, okres Rokiškis. Arn (526) – Arniōnys, okres Molėtai. Bč (121) – Bučiūnai, okres Rokiškis. Bjt (479) – Bijūtiškis, okres Molėtai. Brč (245) – Berčiūnai, okres Anykščiai. Čkn (306) – Čekó̇nys, okres Molėtai. Drš (172) – Daršiškiai, okres Kupiškis. Gdr (504) – Giedraičiai, okres Molėtai. Grs (412) – Girsteitiškis, okres Molėtai. Gtč (114) – Gataučiai, okres Biržai. Int (480) – Įnturkė, okres Molėtai. Jnš (506) – Jõniškis, okres Molėtai. Kkt (380) – Kūktiškės, okres Utena. Krn (179) – Kriaūnos, okres Rokiškis. Lb (414) – Labanõras, okres Švenčionys. Lln (344) – Leliūnai, okres Utena. Mdk (481) – Medeikiai, okres Molėtai. Ob (148) – Obeliai, okres Rokiškis. Pnm (177) – Panemunėlis, okres Rokiškis. Rg (178) – Ragėliai, okres Rokiškis. Rk (147) – Rõkiškis Sgn (379) – Sugiñčiai, okres Molėtai. Skd (378) – Skudutiškis, okres Molėtai. Spt (309) – Spitrėnai, okres Utena. Svb (150) – Svõbiškis, okres Rokiškis. Šd (478) – Šiaudžiai, okres Molėtai. Užb (87) – Užubal̇iai, okres Rokiškis. Vb (142) – Vabalniñkas, okres Biržai. Vdn (450) – Vidėniškiai, okres Molėtai. Odsun přízvuku v rukopisných pramenech východního aukštaitského utenánského nářečí z 50. a 60. let 20. století SHRNUTÍ Článek se zabývá rukopisnými prameny východního aukštaitského utenánského nářečí z 50. a 60. let 20. století, uloženými v Nářečním archivu Centra geolingvistiky při Institutu litevského jazyka, se zaměřením na akcentuaci. Tomuto tématu dosud 14 věnovali lingvisté jen malou pozornost. Cílem článku je určit jevy odsunu přízvuku, které působily ve východním aukštaitském utenánském nářečí v polovině 20th. století, a odhalit jejich areálové rozšíření v rámci oblasti nářečí. Výzkumný materiál přináší nové údaje o vývoji a povaze odsunu přízvuku ve východním aukštaitském utenánském nářečí. Studie ukazuje, že odsun přízvuku se jako pravidlo začal v nářečí formovat poměrně pozdě a fungoval dosti nerovnoměrně. V polovině 20th. století byl tento jev již ustálen v nejsevernější části a v severozápadním cípu oblasti. V severní oblasti kolem Panemunėlis, Aleksandravėlė, Kriaunos a Suviekas a podél západního okraje sousedícího s anykštėnským a širvintiškým nářečím se však stále formoval a ve východních a jihovýchodních částech zůstával vzácný. Analýza podporuje současnou teorii původu litevských nářečí a posiluje závěry výzkumů textů Antanase Baranauskase z druhé poloviny 19th. století, které pokrývají východní aukštaitská kupiškėnská a anykštėnská nářečí, a popisů nářečních rysů místních mluvených variet z 50. a 60. let 20. století, podle nichž se odsun přízvuku šířil ze severu na jih. Je pravděpodobné, že inovativní vlna odsunu přízvuku, která se ve druhé polovině 19th. století šířila ze severní části kupiškėnského a anykštėnského nářečí směrem k východnímu okraji, mohla do západní části utenánského nářečí dorazit až v polovině 20th. století. Severní oblast a západní periferie, které sestavovatelé Atlasu litevského jazyka dříve zařadili do oblasti slabého podmíněného odsunu přízvuku, zřejmě v 50. a 60. letech 20. století vykazovaly pouze intenzivnější formu podmíněného odsunu přízvuku. Rukopisné prameny neukazují na jednotnou oblast, v níž by působil slabý podmíněný odsun přízvuku. Projevy tohoto pravidla pravděpodobně souvisejí s případy morfonologického vyrovnání přízvukového paradigmatu. V popisech místních nářečí, v nichž se přízvuk odsouvá nepravidelně, tvoří více než polovinu případů přízvuku na kmeni tvary instrumentálu singuláru a akuzativu plurálu slov druhého přízvukového paradigmatu, jejichž předposlední slabika obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásky ie či uo. Poznatky uvedené v článku o fungování (a existenci) pravidla slabého podmíněného odsunu přízvuku v utenánském nářečí podporují údaje z místních mluvených variet tohoto nářečí, shromážděné od druhé poloviny 20th. století do začátku 21st. století, v nichž se odsun přízvuku neprojevuje. 15