Varia Onomastica: Sarmato-Alanica (Danapria, Bohus)

Acta Linguistica Lithuanica 2025, roč. 92, s. 1–28 Odkaz na obsah / nuoroda ISSN 2669-218X (online / elektroninis) VARIA ONOMASTICA: SARMATO–ALANICA (DANAPRIA, BOHUS) Varia Onomastica: Sarmato–Alanica (Dniepras, Bugas) ALEXANDER I. ILIADI Státní instituce „Jihoukrajinská národní pedagogická univerzita K. D. Ušynského“ E-mail: [email protected] ORCID ID: https://orcid.org/0000-0001-5078-8316 Oblasti výzkumu: etymologie, srovnávací historická lingvistika, obecná a typologická lingvistika. https://doi.org/10.35321/all92-05 ABSTRAKT Výzkum je zaměřen na vyčlenění íránského jazykového dědictví v toponymii oblastí Dněpru a Bugu. Zvláštní pozornost věnuje rekonstrukci sarmatsko-alanského lexikálního stratum, jehož existence není v rozporu s údaji z historie a archeologie zkoumaných oblastí. Výzkum vedl k rekonstrukci 20 lexémů, o nichž se předpokládá, že náležejí ke slovní zásobě sarmatštiny a alanštiny. Tento závěr je podložen etymologií zkoumaných toponym, vysvětlenou pomocí slovní zásoby osetštiny. Ta jako jediný dochovaný potomek alanštiny na jedné straně zdědila typické rysy sarmatských a alanských nářečí a na straně druhé starých východoíránských nářečí úzce spjatých s nářečími Alanů a Sarmatů. Silný argument ve prospěch sarmatsko-alanského původu rekonstruovaného lexikálního fondu poskytuje řada výlučných celolexikálních alansko-osetských paralel. Lexikální rekonstrukci potvrzují určité fonetické a morfologické zvláštnosti vlastní pouze struktuře předpokládaných alanských prototypů a slov osetštiny. Popsány jsou také paralely mezi rekonstruovanou sarmatsko-alanskou slovní zásobou a slovní zásobou ostatních íránských jazyků. KLÍČOVÁ SLOVA: etymologie, relikt sarmatsko-alanského jazyka, rekonstrukce, prototyp, reflex, toponymický areál. Copyright © 2025 Alexander I. Iliadi. Vydal Institut litevského jazyka. Tento článek je článkem s otevřeným přístupem distribuovaným podle podmínek licence Creative Commons Attribution, která umožňuje neomezené užití, šíření a rozmnožování v jakémkoli médiu za předpokladu uvedení původního autora a zdroje. // Išleido Lietuvių kalbos institutas. Šis straipsnis yra atviros prieigos, platinamas pagal „Creative Commons“ priskyrimo licencijos sąlygas, leidžiančias neribotai naudoti, platinti ir atkurti turinį bet kokioje laikmenoje, nurodant autorių ir šaltinį. Obdrženo: / Gauta: 2025-04-18. Přijato: / Priimta: 2025-05-28. 1 ANOTACE Cílem výzkumu je vyčlenit íránské jazykové dědictví v toponymii oblastí Dněpru a Bugu. Zvláštní pozornost je věnována rekonstrukci sarmatsko-alanské lexikální vrstvy, jejíž existence není v rozporu s údaji z historie a archeologie zkoumaných míst. Tento závěr podkládá etymologie analyzovaných toponym, vysvětlená slovní zásobou osetštiny. Ta jako jediný dochovaný potomek alanštiny na jedné straně zdědila rysy typické pro sarmatská a alanská nářečí a na straně druhé rysy starých východoíránských nářečí úzce spjatých s nářečími Alanů a Sarmatů. Silný argument ve prospěch sarmatsko-alanského původu rekonstruovaného lexikálního fondu poskytuje celá řada výlučných alansko-osetských lexikálních paralel. Lexikální rekonstrukci potvrzují určité fonetické a morfologické rysy vlastní pouze struktuře předpokládaných alanských prototypů a slov osetštiny. Článek také popisuje paralely mezi rekonstruovanou sarmatsko-alanskou slovní zásobou a lexikou ostatních íránských jazyků. KLÍČOVÁ SLOVA: etymologie, relikt sarmatsko-alanského jazyka, rekonstrukce, prototyp, reflex, toponymický areál. 1. ÚVOD: ÍRÁNSKÉ JAZYKOVÉ RELIKTY V TOPONYMII OBLASTÍ DNĚPRU A BUGU 1.1. Otázka jazykových reliktů obvykle vychází z předpokladu stop dříve existujících specifických rysů zkoumaného jazyka, zachovaných v toponymii. Z různých důvodů toponymie uchovává archaismy, zatímco v apelativní slovní zásobě bývá ve vzájemné konkurenci starších a novějších jednotek stará slovní zásoba často vytlačena. Toponymie proto uchovává to, co se v apelativní slovní zásobě ztratilo. Tato specifická lexikální periferie rovněž zachovává doklady dřívější přítomnosti mluvčích jiných jazyků (substrátu, superstrátu) v oblastech dnešních jazyků. Badatelé v poslední době tradičně vztahují pojem jazykový relikt konkrétně k onomastickému substrátu (práce akademika Olega N. Trubačova a také několik publikací Vladimira E. Orela, Alexandra K. Šapošnikova a Alexandra V. Ivaněnka). Současná srovnávací historická indoevropská lingvistika disponuje údaji o slovanských jazykových reliktech (Slavica, Sclavania) v oblasti řecké a německé toponymie, baltských reliktech (Baltica) v hydronymii povodí řeky Dněpru, indoárijském jazykovém dědictví v severní černomořské oblasti (Indoarica), íránské složce (Scythica, Sarmato-Alanica, Alanica) v toponymii Krymu, severní černomořské oblasti, oblasti řeky Donu, oblasti řeky Volhy, oblasti řeky Dněpru a oblasti řeky Bugu, v evropské onomastice. 1.2. Níže jsou pojednány ukazatele poslední z výše uvedených kategorií jazykových reliktů (Iranica). Studie se zaměřuje na dědictví íránských nářečí, která kdysi běžně užívali obyvatelé území podél toku Dněpru a v meziříčí Ingulu a Bugu. Dosavadní popis íránských lexikálních starožitností v oblasti Dněpru umožnil částečně vymezit hranice jejich areálu na levém břehu Dněpru (Moszyński 1957; Toporov, Trubačėv 1962: 222–228; Trubačėv 1968: 276; Orel 1986: 111; Šapošnikov 2007: 291, 309; přehled etymologií viz také: Stryžak 1981: 31). Íránské lexikální jednotky v hydronymii pravého břehu Dněpru jsou 2 méně časté (Orel 1986: 111). Seznam byl však nedávno rozšířen o šest reliktů, z nichž tři jsou doloženy v povodí Rosy (Iliadi 2021). Íránské relikty mimochodem zcela chybějí ve speciální studii Iriny M. Železňak o hydronymii levobřežního středního Dněpru, zatímco cizí názvy z turkických, baltských, ilyrských, keltských a thráckých jazyků v povodí Rosy jsou popsány podrobně. Může to souviset se zaměřením na závěry, které dříve formuloval O. N. Trubačov, zejména s jeho myšlenkou, že „jižní íránismy jsou v povodích přítoků levého břehu Dněpru – Sul y, Psla, Samary a v jejich okolí; pouze Sura, Domotkan a Samotkan vtékají do Dněpru zprava, v těsné blízkosti ústí řeky Samary. Jinak se však pravobřežní Ukrajina v širším smyslu ukazuje jako prostá íránských stop v hydronymii“ (Trubačev 1968: 276). Pátrání po íránské hydronymii v oblasti Bugu prošlo dvěma podmíněnými etapami. První vedla k předpokladu absence íránských lexémů (Trubačev 1968: 276), další etymologický výzkum však tuto hypotézu nepodpořil (Orel 1986: 112; Lučyk 1999: 9–10, 12–13). Dnes je však třeba podstatně revidovat jak seznam íránských slov v hydronymii oblasti Bugu, tak soubor etymologií íránských hydronym v oblasti Dněpru. Srov. známou íránskou etymologii názvu levostranného přítoku řeky Suly Арманолот (Арманолоть), k němuž autoři studií o dněperské hydronymii nekriticky odkazují: z *Арманород = íránské *Arta-pord ~ alanské αрд ‚Bůh‘ a osetské ford ‚velká řeka‘ (Stryžak 1963: 83–84). Navrhli bychom je však považovat za prvek baltské vrstvy v místní onomastice, totiž za *arta-palta ‚blízký/poblíž ležící tok‘ ~ litevské artùs ‚blízký, nedaleký‘, artì ‚u, vedle, poblíž‘ a lotyšské paļts, palte ‚louže‘, ‚dešťový proud‘. 2. CÍL A ÚKOLY cílem předkládané studie je vyčlenit sarmatsko-alanskou lexikální vrstvu jako součást íránského jazykového dědictví v toponymii oblasti Dněpru a Bugu. Uvedeného cíle je dosaženo řešením několika úkolů: 1) Formulace fonetických, lexikálních a morfologických kritérií sarmatsko-alanské/alanské jazykové příslušnosti rekonstruovaných íránských forem; 2) Etymologická analýza lexikálního materiálu vybraného pro výzkum a revize dříve předložených etymologických verzí; 3) Rekonstrukce fragmentu slovní zásoby sarmatsko-alanských/alanských nářečí oblastí Dněpru a Bugu v jeho etymologické souvislosti s osetskou slovní zásobou; 4) Vymezení některých izoglos spojujících sarmatsko-alanskou slovní zásobu s lexikou ostatních íránských jazyků. 3. MATERIÁL A METODOLOGIE VÝZKUMU 3.1. Dnes známý soubor íránských lexémů v onomastice oblastí Dněpru a Bugu zahrnuje několik desítek jednotek; nelze jej však považovat za konečný, dokud nebudou využity všechny dostupné prameny. 3 Zavedení nových nálezů ovlivňuje původní pohled na areál a několik íránských lexémů. Výzkumnou základnu tvoří toponyma pravděpodobně íránského původu, převzatá z historických dokumentů (kronik, map, zeměpisných popisů), a prameny onomastické slovní zásoby slovanských a íránských jazyků. Tyto zeměpisné názvy ve svých foneticko-morfologických charakteristikách nekorelují s archaickými slovanskými, baltskými či turkickými lexémy, nýbrž se strukturálně blízkou nebo totožnou íránskou onomastickou a apelativní slovní zásobou. Jinými slovy, lze je vysvětlit výhradně na základě íránského jazykového materiálu, který se vyznačuje určitou podobou kořenů a afixů. 3.2. Podle našeho názoru další hledání íránských jazykových starožitností v onomastice oblastí Dněpru a Bugu vyžaduje dodržování následujících tří důležitých podmínek: 1) Analýza údajů z výše uvedených oblastí by neměla být omezena na hydronymii, tj. předmětem výzkumu by měly být jednotky všech toponymických tříd. To může výrazně rozšířit možnosti badatelů, protože názvy oblastí, terénních útvarů (kopců, hor, skal, horských průsmyků, říčních peřejí, ostrovů) atd. v některých případech rovněž uchovávají lexikální substrát; 2) Íránská slovní zásoba rekonstruovaná na základě toponymie Dněpru a Bugu by neměla být posuzována z hlediska stavu staré íránštiny s některými fonetickými rysy „skytského či osetského typu“, nýbrž jako součást slovní zásoby Sarmatů-Alanů/Alanů, kteří se na uvedených územích usadili mnohem později. Existují podstatné lingvistické doklady podpořené archeologickými a historickými nálezy (srov.: (a) sídla sarmatské epochy v dolním Podněpří; Viazmitina 1962; (b) Alani na Dněpru; Kazanskij, Mastykova 1999: 119); 3) Prototypy by měly být rekonstruovány v podobě odpovídající stavu střední íránštiny s rysy typickými pro východoíránská nářečí. Analyzované lexémy jsou převážně sarmatsko-alanskými inovacemi; proto rekonstrukce staré íránštiny provedená v předchozích studiích není vždy vhodná. 3.3. Metody použité v předkládané studii jsou následující: etymologická a srovnávací historická (zejména jsou relevantní tyto postupy: stanovení genetické identity porovnávaných forem, určení relativní chronologie jazykových jevů, rekonstrukce prototypů). 3.4. Íránské prototypy uvedené níže jsou rekonstruovány, etymologizovány a ověřovány především s ohledem na slovní zásobu osetštiny, tj. genetického pokračovatele jazyků Sarmatů-Alanů a Alanů. Na tomto základě jsou obnovené íránské formy určovány jako alanské nebo sarmatsko-alanské. Máme tedy alanské lexémy zachované v toponymii; jde o prototypy, tj. formy odrážející starý fonetický a morfologický stav osetské slovní zásoby. Jazykové konstrukce jsou porovnávány s historickými údaji. Označení Alano-Sarmaté badatelé běžně používali pro všechny íránsky mluvící kmeny stepí 4 a přilehlých území, potomky antických Sarmatů a Alanů. „Na černomořském pobřeží byla většina z nich na počátku období stěhování národů již známa jako Alani“ (Kazanskiĭ, Masty kova 1999: 119). Kritéria sarmatsko-alanské nebo alanské příslušnosti rekonstruované slovní zásoby Lexikální: a) Obnovená íránská forma má ve slovní zásobě osetštiny celolexikální analogii; b) Rekonstruovaný kompozit nemá v osetské slovní zásobě celolexikální etymologický protějšek, avšak osetské analogy se nacházejí samostatně pro každou část kompozita; c) Celolexikální etymologické paralely se nacházejí v pamírských jazycích náležejících k východoíránské skupině. V tomto případě jde o jednotky archaické slovní zásoby společné nářečím Sarmatů-Alanů a předkům Pamírců; d) Sarmatsko-alanský prototyp rekonstruovaný s odkazem na úplné korespondence v západoíránské slovní zásobě reprodukuje archaickou paralelu ze skupiny jednotlivých sarmatsko-alansko-západoíránských izoglos (předběžný závěr). Fonetická (vlastní historické fonetice alanštiny a osetštiny): a) Monoftongizace dvojhlásek *ai > i, *au > u před n; b) Synkopa krátkých a, i; c) Změna *k > x pod vlivem i v následující slabice; d) Změna *p > f před i; e) Změna *t > c před i; f) Sporadické vypuštění w ve vnitřní pozici po sonorantách a konsonantech před ā, a; g) Změna fonetické skupiny „t + i + č“ v geminovanou sykavou afrikátu (po synkopě i): tič > cic > cc (> slovanské ц [ts]); Derivační a morfologická: přítomnost sufixů a sufixálních komplexů –ak–/–āк–, –čī–, –al–/–el–, –ag–ān–, –i–čī–ā, –ič–a– v rekonstruovaných slovech. 4. SARMATSKO-ALANSKÉ JAZYKOVÉ RELIKTY: ETYMOLOGIE A AREÁL 4.1. Areál oblasti Dněpru *āf-sarak (< *āpi šar-aka-) Авсорок, Овсорок – levostranný přítok řeky Bolvy, levostranný přítok řeky Desny. V. N. Toporov a O. N. Trubačev uznávají íránský charakter tohoto hydronyma s odkazem na osetské æfsūrǧ ‚filtrát piva‘ (doslova ‚červená voda‘) (Toporov, Trubačev 1962: 222 (ævsurǧ); přitom však nevylučují ani možnost místního slovanského utvoření). Přestože tuto etymologii přijímáme, domníváme se, že možnosti výkladu vzniku hydronyma dosud nejsou vyčerpány. Toto substantivum lze například ve stejné míře chápat jako alanské slovo *āf-sarak (< *āf-šarak) [‚řeka s] vodními peřejemi/proudovými prahy‘, které 5 vzniklo na základě zaniklého spojení *āpi šar–aka– = voda, která hlučně teče/padá. V jeho složení rozpoznáváme reflex *āpi– jako ženský rod protoíránského *āp– ‚voda‘ (doložený v apelativní slovní zásobě osetštiny (Abaev 1949: 153; 1958: 84) a v hydronymii). Druhou částí je pravděpodobně íránský onomatopoický kmen s příponou (-ak-) *šar- ‚šumění vody‘, srov. vachánské šor–šor ‚totéž‘, šaršará ‚vodopád‘, ‚říční práh‘, perské šārīdan ‚téci se šuměním‘, tádžické šoridan ‚téci‘, ‚téci jako řeka‘ (Abaev 1958: 220; Stebline-Kamensky 1999: 328, 329). Pravděpodobný alanský prototyp *āj–sarak (> současné Авсорок) odpovídá bezpříponovému perskému absār ‚vodopád‘ (Abaev 1958: 220) s *āpa–. *dür–astur nebo *dür–ustur Дирéхтур – kámen u vstupu do dněperské peřeje Vovnigy. V onomastické literatuře se tento název na základě lidové etymologie vykládá jako nářeční podoba slova дирéктор, protože podle vyprávění se u tohoto kamene přihodila „událost jednomu дирéхтур“ (Čabanenko 2008: 42). Domníváme se, že současná podoba toponyma je výsledkem reinterpretace neslovanského názvu v místní slovanské mluvě. Pravděpodobně jde o alanské *dür–astur nebo *dür–ustur ‚velký kámen‘. Srov. osetské dūr, dor ‚kámen‘ a (æ)stur, (u)stur ‚velký‘, toponyma s obráceným pořadím částí Stur–dor „Velký kámen“, Устур дори уор „U Velkého kamene“ (Tsagaeva 1975: 363), tj. se stejným устур дор. Rekonstrukci variant prototypů vyžaduje značně nejasná kvalita protheze (a– nebo u–?) v alanském adj. *stur; starobylost forem s vokalickou prothesí nepřímo potvrzuje etymologie dnešního Днестр jako skytského *Dan–ast(u)r nebo *Dan–ust(u)r ~ osetské ustur–don ‚velká řeka‘ (Kambolov 2006: 114). Kompozitum obsahuje název kamene převzatý z kavkazských jazyků, a proto je logické dospět k závěru, že *dür–astur/*dür–ustur náleží ke slovní zásobě Alanů, jejichž předkové přišli z Předkavkazska. Etymologii v (Iliadi 2018) je třeba podstatně revidovat. *lakand Lochany, 1594 – název třetí peřeje na Dněpru (Lassota 1866: 209). Pozdější podoby jsou: Лоханнов, 1627: «А ниже Сурского 2 версты порог Лоханнов» (Kniga 1950: 111), Порог Лохань, 1697 (Veličko 1855: 473), Luchan, 1736–1737 (PTT 1736–1737), Luchanskoy, 1769 (NAM 1769), Порог Лаханский, 1779 (na mapě dolního Dněpru od Ê. Arapova), Порог Лоханинъ, 1780 (DPND 1779–1780), dnes Лоханьский – peřej na Dněpru nad ostrovem Strelčatyj. Verze jeho původu v onomastické literatuře je následující: kmen tohoto toponyma souvisí s ukrajinským nářečním лóхнути ‚prudce udeřit‘, protože vodní proud „prudce narážel na žulový práh ve své cestě“ (Čabanenko 2008: 95). Rozdíl v přízvuku porovnávaných forem však není komentován. 6 Varianty toponyma vykazují pohyblivý vokalismus kořene (o: y: a), rozdíl v derivační struktuře a gramatických vlastnostech, srov.: –o || –bl (–y) || –h–oũ || –eũ nebo –ũ (–b̃ũ) || –ckũi (–skey) || –un. Takové případy jsou běžné u detymologizované slovní zásoby: nejasnost vnitřní formy slova vede k jeho konvergenci s foneticky podobnými heterogenními slovy a následně k jeho morfologické změně. V případě názvu Лохань máme co do činění s výsledkem lidově etymologické reinterpretace cizího toponyma. Existuje důvod domnívat se, že pochází ze střední íránštiny *lakand jako reflex protoíránského part. akt. *lakant-, srov. jazgulámské lakánd ‚převislá skála‘ ~ protoíránské *lak- < PIE *lek- ‚ohýbat, sklánět, prohýbat‘, ‚viset‘, ‚skákat‘, ‚vyskočit‘ (Stebline–Kamensky 1999: 223; Edelman 2015: 57, 59, 60). Jde o vizuální obraz kamenů vystupujících nad vodu a strmého spádu, který způsobuje zvýšení rychlosti vody nebo turbulenci. Voda „skáče“ a tato metafora věrohodně vysvětluje užití středněíránského *lakand ‚skála, kámen v peřejích‘ jako názvu říčního prahu. Ke struktuře a sémantice *lakant– srov. part. *barž–ant– nebo *brž–ant– ‚vysoký, tyčící se‘ (: avestánské barǝzant– ‚vysoký‘, osetské bærzond ‚vysoký‘) < *barž– ‚stoupat‘ (Abaev 1958: 254). Atypickost koncového –d (a obecně výstupu –nd) ve slovanské toponymii přispěla k formální modifikaci tohoto názvu ve slovanském jazyce: tento zvuk byl odstraněn a zkrácená podoba *Лакан splynula s nářečním лоха́ня, лоха́нь ‚hliněná mísa‘, ‚džbán‘, ‚vědro‘, odkud pochází náhrada původního *a > o (avšak *a se po určitou dobu stále zachovávalo, srov. výše Порогъ Лаханский) a *k > x. Etymologii v (Iliadi 2018) je třeba podstatně revidovat. K praindoevropskému etymonu viz: (Pokorny 1959: 673; LIV 2001 [1998]: 411). Podle slovníku Helmuta Rixe je kořen *leknejistý. Tento etymon je však doložen nejen v baltských a germánských jazycích (LIV 2001 [1998]: Ibid.), ale také v původní slovní zásobě slovanských jazyků (ESSJ XIV 147–148: s podrobným rozborem známých verzí) a řečtiny (Beekes 2010: 856: *lek- ‚skákat‘). PIE *lek je uznáván i v novějších studiích, srov. například (Edelman 2015: 57–60: rozsáhlý íránský etymologický shluk s širokým sémantickým spektrem) a (Adams 2013: 613: lyak), kde je jedním z možných zdrojů tocharijských slov. *sāg–barz Сағбарса – místní název v okolí obce Zolotaja Balka v Novovoroncovském okrese Chersonské oblasti (dolní tok Dněpru, pravý břeh) (záznam z roku 1973; OA). Pravděpodobně jde o výsledek vývoje původního *Сағбарз v cizím prostředí. *Сағбарз reprodukuje alanské slovo *sāg–barz ‚Jelení vrch‘, srov. osetské Сағбарз = „Jelení vrch“ z са ‚jelen‘ + барз ‚vrch‘, ‚vyvýšenina‘, ‚návrší‘ (Tsagaeva 1975: 429). *san–ford/*sān–ford Staroruské Снопородъ, 1169 («слысшее же князи, оже Половци побѣгли и оста­вивше кошь свои поидоша по них вборзь, оставивше у возѣ своих Ярослава 7 Всеволодича. Пришедше же взяша вежи Половецкы на Угль рѣць, а другые по Снопороду, а самѣхъ постигόша у Черного лѣса, и ту избиша...”; Moskovskij svod 1949: 77), Снепородъ, 1187 («князи Роуськы поидоша по Днѣпру <...> и доидоша до Снепорода»; Ipatieskaja letopis 1962: 653), Снепородъ, 1552 (Литовская метрика: «Князь великий Литовскій Гедиминъ, завоевавши надъ моремъ Кафу и весь Перекопъ и Черкасы Питигорское, и приведши Черкасовъ часть з княгинею ихъ, посадилъ ихъ на Снепородѣ а иннихъ на Днепре»), Слѣпородъ, 1887 (Lazarevskij 1887: 39), Sliporok, 1665, dnes Слiпорiд, -оду (podoba s Слiп se objevuje od počátku 18.th století) – řeka, pravostranný přítok Suly, levostranný přítok Dněpru (SHU 1979: 510). Dříve uvedený (viz: Iliadi 2021: 504–505) přehled přijaté etymologie O. N. Trubačeva Снопород, Снепород jako vývoje středněíránského *san-pord/*san-ford ‚soutok, soutoková řeka‘ < *san-parata- (kompozitum árijské předpony *san a *parata- ‚velká řeka‘) nás zbavuje nutnosti zabývat se historickou částí problému. Je třeba uvést pouze dva důležité body: 1) árijská předpona *san již v protoíránštině zněla jako *han- (!), proto musíme hledat jiné vysvětlení pro *san-; 2) protoíránský prototyp středněíránského -pord/-ford je podle novějších studií *paud-ra- ‚(velká) řeka‘ (← ‚něco pohybujícího se‘), což nesouvisí s *parata-, skytským Πόρτα (viz: Džitstsoity 2021: 265). Novou etymologii hydronyma jako středoíránského *[a]sang-pord/*[a]sang-parat „kamenná řeka/voda“ (Iliadi 2021: 504–505) je třeba objasnit. Zejména prof. Yury A. Džitstsoity v ústní diskusi (2021) poukázal na možnost genetické souvislosti první části kompozita s protoíránským *san- „vystoupat, stoupat“, „zvedat se“ (podrobně o tomto etymonu viz: Bailey 1979: 419; Steblinе–Kamensky 1999: 307; Cheung 2007: 330–332). Vzhledem k tomuto výkladu se vysvětlení tohoto hydronyma jako sarmatsko-alanského původu nejeví jako rozporné *san-ford/*sān-ford, skládajícího se z: 1) reflexu protoíránského *san-a- (part. akt.) nebo *sān- (kauz.) ~ *san- „vystoupat, stoupat“, „zvedat se“; 2) sarmatsko-alanského *ford (: osetské ford „velká řeka“). Pro jasnější pochopení významu *san-/*sān je užitečné věnovat pozornost jeho kognátům, srov. avestánské sanaka- „ústí řeky“ (nebo „místo, kde [říční pobřeží] stoupá“), osetský topografický termín sæn *„úbočí“ v Sæna (oronymu) a Dorgin-sæn (Džitstsoity 2018a: 100; 2020: 105–107). Snad *san-ford/*sān-ford bylo popisné označení řeky, v níž hladina vody stoupá v důsledku přírodních překážek, nebo prostě řeky s kaskádami. Určení hydronyma jako jednotky sarmatsko-alanské slovní zásoby není dáno pouze údaji jazyků úzce příbuzných se sarmatsko-alanskými dialekty. Zařazení *san-ford/*sān-ford mezi sarmatsko-alanské lexikální relikty je nepřímo potvrzeno jeho geografií: oblast tohoto názvu (pravý břeh Sul y) se shoduje s oblastí sarmatských pohřebišť z I.–II. století n. l. (Prijmak 2022: 224: mapa) a hraničí s 8 oblastí alansko-sarmatských pohřebišť z III.–IV. století n. l., jejíž část se nachází v povodí řeky Vorskly (Kazanskij, Mastykova 1999: 119, 126). *wār-dax-āl or *wār-dax-el (< *wār-tax-āl/-el) Вордахель – pravostranný přítok řeky Molohvy, pravostranný přítok Vehry, pravostranný přítok Sože. V klasické studii O. N. Trubačeva a V. N. Toporova je toto hydronymum uvedeno jako varianta k Ведрихан. To je určeno jako nejasné, avšak závěr doprovází předpoklad podobnosti koncovky slova s názvem řeky Хан (povodí řeky Sejm) = íránské χan- „studna, pramen“ a lability dr: rd (jako v osetštině), vlastní některým dialektům, ačkoli nepřítomnost dalších íránských hydronym v této oblasti snižuje pravděpodobnost íránské etymologie (Toporov, Trubačev 1962: 223). Вордахель a Ведрихан jsou heterogenní formace s minimální fonetickou podobností. Ведрихан ponechme stranou, dokud nebudou objasněny podrobnosti jeho morfologie a genetických vztahů, a zaměřme se na Вордахель. Strukturální vývoj v izolaci od prostředí mateřského jazyka změnil podobu slova, avšak zdá se, že se zachovaly některé stopy jeho etymologického složení. Máme na mysli zachování sarmatsko-alanského *wār-dax-āl < *wār-tax-āl ‘řeka s peřejemi’ v hydronymu. Kompozitum se skládá z: *wār < Proto-Iranian *war-/*wār- „déšť“, „voda“ (: avestánské vairy- „jezero“, vār- „déšť“; Bartholomae 1904: 1364, 1410; Var (jinak – Danabri) – řeka ve Skythii (u Jordanese); Jordanes 2001: 166; osetské waryn, warun „prší“; Abaev 1989: 52) a *tax- „peřeje“, „rychlý proud“ (: osetské tæx „peřeje v řece“, „rychlý, prudký proud“, „rychlý“, „prudký“, „bouřlivý“ (< protoíránské *taxa-); Abaev 1979: 284; mæx „bouřlivý, silný, rychlý říční proud“, „peřeje“; Takazov 2015: 528). Rozšíření druhé části o –āl je sufix, srov. například zastoupení neproduktivního -a-l a varianty –e-l– v osetské toponymii: Xiz-al-a, Met-el-a-skæ aj. (Dzitssoity 2018a: 103; viz také Gabaraev 1977: 59). Je tedy přípustné rekonstruovat nejen podobu *wārdaxāl, ale také variantu *wārdaxel s přihlédnutím k Met-el-a-skæ a podobným osetským příkladům. V zásadě máme co do činění s lexémem, jehož podoba *wardæxal (*уапдæхал) or *wardæxel (*уапдæхел) je pro osetský jazyk zcela typická. Typologie pojmenování je doložena, srov. osetské (digorské) tæx don „bouřlivá řeka“ (Abaev 1979: 284), Тæххæ дон „Letící voda“ – levostranný přítok řeky Zakadon (Tsagaeva 1975: 16, 212). Jedinečnost tohoto íránského názvu v oblasti slovanské hydronymie se vysvětluje jeho přenesením do povodí Sože Slovany Slavs, kteří přišli z území, kde jsou doloženy íránské názvy. V. E. Orel spatřuje podobný případ v sekundárním „přesazení“ íránského hydronyma Морoжа v povodí řeky Pripjať z jižnějších oblastí (Orel 1986: 109–110: baltickou etymologii nevylučuje). 9 *xati-či-ā (> *xaccā?) or *xat-iča Хауа (Хитeу, Хатeу, Хичeя) – pravostranný přítok řeky Osmy, levostranný přítok Dněpru. V. N. Toporov a O. N. Trubačev uzavírají: „Snad z *Хатыца, což však etymologii neobjasňuje“ (Toporov, Trubačev 1962: 227). Foneticky je pravděpodobné vysvětlit jej jako *xati-či-ā or *xat-iča se sufixálním rozšířením protoíránského etymonu *kati- (*kənti-), který je nulovým stupněm k *kanta-ka-, *kanti-ka- „příkop, strouha, jáma“ (kurdské (sorání) kandak „příkop, strouha“, sogdijské kntyк, (křesťanské) qntyʿ „hrob“) (Edelman 2011: 206). Přechod iniciální souhlásky *k- > *x v *xat se vysvětluje přítomností i, jako v osetském xæзar „dům“ < *kat-ia- (Dzитstsоity 2017: 22–23); xæfs | xæfsæ „žába“ < *kaśiapa- ~ Avestan kasθvapa-, Old Indian kaśyapa- (Abaev 1989: 162–163). Oba formanty jsou doloženy ve východoíránské toponymii a apelativní slovní zásobě s topografickým významem, srov.: osetské Gob-ус-а s pravděpodobným staroíránským sufixem -iča a balacc = *baria-(a)ti-či-ā (Dzитstsоity 2018a: 101: s literaturou). Ve slovanském výsledku se –(i)č změnilo na –всв (srov. variantu Хатeу) a –вса (Хауа < *Хамуа), protože bylo chápáno jako odpovídající formant. Varianta Хауа však ukazuje na možnost rekonstrukce foneticky pokročilejší podoby prototypu s geminovanou sykavou afrikátou *xaccā, tj. jde o fonetický stav blízký osetskému acc || accæ „divoká kachna“ < *āti-či-ā, balacc atd. (Dzитstsоity Ibid.). *xur-sin nebo *xur sin Хурсинъ, 1697 – ostrov na řece Dněpr ve směru od města Perevoločnaja (Veličko 1855: 473). Údaje slovanských a turkických jazyků stále nepostačují k etymologizaci tohoto názvu. Alanská etymologie je přípustná v rámci pracovní hypotézy s odkazem na osetské (digorské) xuræ „hrubý písek“, „štěrk“, „oblázky“ a uræ „(říční, pobřežní) oblázky“, „štěrk“ (o jejich formálních a etymologických vztazích viz: Abaev 1989: 119, 266–267) a alanské *sin „výčnělek“, „vrchol“, „vypouklina“ < *saina- (s přirozenou monoftongizací ai > i před n), srov. osetské (ironské) synæg, (digorské) sinæk, sinæг (z *sainaka-) „strana“, „ňadro“, „výčnělek (hory, skály)“, avestánské saēni- „ostrý, zašpičatělý“, „vrchol“ (viz: Bailey 1957: 59; 1960: 32 (s některými poznámkami k sémantice); Abaev 1979: 199–200: *sainaka-). Tímto způsobem bylo pravděpodobně alanské *xur-sin (podoba dosud nezasažená asimilací rs > ss) topografickým termínem, názvem kamenného/kamenitého kopce, což je logické i vzhledem k ostrovu jako kamennému výčnělku nad vodou. Sémanticky podobný případ představuje staroseverské hólmr „kopec“ a „ostrov (v zátoce, jezeře, řece)“ (Cleasby 1874: 280) ~ staroanglické holm „kopec“, „vyvýšenina“ (Bosworth 1921: 550). Absence asimilace však může mít jiný důvod: za doloženou podobou nestojí kompozitum, nýbrž slovní spojení *xur sin „kamenný/kamenitý kopec/výčnělek“. Srov. osetská toponyma digorské Хурæ къулдын „Kamenný kopec, kopeček“ (Tsagaeva 1975: 305), ironské Хъырдзæнг „Kamenný kopeček“ (Tskhovrebova, Dzитstsоity 2015: 542) a přesný 10 významový opak v íránském Хувырнук „Kamenná prohlubeň“ = хъуыр „kámen“, „drcený kámen“ + нук „prohlubeň (v zemi)“, „dutina“, „výklenek“ (Tsagaeva 1975: 119). 4.2. Oblast Bug *ars-warm[ā] Разварма – koryto vyschlého toku z pravého břehu řeky Inhulec (Bělozerský okres Chersonské oblasti; Černega 1981: 11). Podobnost počátečního segmentu Раз se slovanskou předponou raz nedává důvod k jejich ztotožnění: předpona raz by předpokládala kompozici s určitým slovesným kmenem *варм-, avšak takový základ není ve slovanských jazycích znám. Bylo by možné rekonstruovat takový sémanticky abstraktní slovanský etymon *vъrm-, avšak s jistou mírou pochybností, neboť stopy jeho slovesného užití nebyly zjištěny. Tato etymologie je uvedena v (Iliadi 2001: 80–81): verze je založena čistě na onomastických lexémech, jejichž genetická homogenita není odůvodněna. Existují důvody považovat Разварма za výsledek vývoje neslovanského názvu ve slovanském jazyce, kde byl jeho počáteční segment asociací ztotožněn s předponou раз-/роз-. Máme na mysli alanské *ars-warm[ā] „medvědí rokle“ ~ *ars (: osetské ars „medvěd“) & alanské wærm (: osetské wærm, wærmæ „jáma, dutina“, „sklep“; Abaev 1958: 69; 1989: 95). Pro osetský lexém a jeho alanský předchůdce je doložena sémantika „jáma, dutina“, avšak jejich celoslovní kognáty v jiných jazycích mají širší rozsah významů včetně hydrografických, srov.: chotanské sakské bārman- „nádrž“, pahlavské (zoroastrijské) warm „totéž“, perské barm „totéž“ (Bailey 1979: 278), balúčské gwarm „tůň v řečišti“ (Abaev 1989: 95), „tůň“ (Dashti 2021: 708). Jak vidíme, významy „prohlubeň v zemi“, „jáma, dutina“, „jeskyně“ (odvozené od „uzavírat“, „zavírat“), doložené u íránských reprezentantů (Bailey 1979: 278; Abaev 1989: 95), se v íránských jazycích poměrně brzy (srov. středoíránské příklady) rozvinuly ve významy „vodní nádrž“, „přírodní vodní nádrž (louže, tůň)“. K rozvoji „vodní“ sémantiky přispěly hydromorfologické skutečnosti: malé řeky a potoky často tečou na dně roklí, strží, tj. v přirozených dutinách, prohlubních v zemi, „ukrývajících“, „uzavírajících“ vodu. Příkladem takového sémantického vývoje je právě alanské wærm „jáma, dutina“ → *„rokle/strž s malou řekou“. Příklady užití ars „medvěd“ v osetských toponymech-kompozitech jsou: Æрсхъуынкъ „Medvědí doupě“ = арс „medvěd“ + хъуынкъ „díra“, „nora“, Æрсбадæн „Místo, kde přebývají medvědi“ = арс + бадæн „místo, kde jsou“ atd. (Tsagaeva 1975: 78, 139). Příklady toponymického užití wærm(æ): Уæрмытыл ком „Soutěska s jámami/dutinami“, Гыццыл уæрмытæ „Malé jámy“ (Tskhovrebova, Dzitssoity 2015: 535, 647) atd. Koncovka -а může být jak slovanským prostředkem gramatické adaptace cizího názvu (byla přizpůsobena výrazům река, вода), tak alanskou příponou -ā- (*ars-warm-ā; srov. osetskou příponu -а v toponymii: Dzitssoity 2018a: 107), kterou Slované interpretovali jako flexi ženského rodu. Etymologická a funkční totožnost alanského -ā a osetského koncového -а v toponymech (k tomuto -а viz: Tsagaeva 1971: 58–61) je rovněž plausibilní. 11 *aspa-xāg (< *aspa-xāk) Чacxагу Су [Spashagu Su] – horní přítok Inhulu, jehož název je nejistě srovnáván (Šapošnikov 2015: 98) s Спасибóгова – rokle, pravostranný přítok řeky Gruzkaja, pravostranný přítok Može, pravostranný přítok Severního Donce, pravostranný přítok Donu, 1863, Спасисогова (SHU 1979: 523; Otin 2012: 185). O etymologicky nejasném Чacxагу Су se uvádí: „navzdory adaptaci využívající barbarismus су ‚voda‘ [může být hydronymum] původem neturkické“ (Šapošnikov 2015: 98). Podle našeho názoru vznikly zmíněné názvy z povodí Inhulu a Donu (poslední byl analyzován v jiné studii) adaptací íránských lexémů ve slovanském a turkickém užívání (s komplexem procesů doprovázejících lidovou etymologii). Mají etymologicky společnou první složku – skythské, sarmatské aspa „kůň, klisna“ (forma předcházející osetskému æfsæ), avšak druhá část má navzdory opakujícím se hláskám c – z v obou hydronymech odlišný původ. V případě Чacxагу Су jde o *xāg – pozdní podobu *xāk „potok, pramen, vývěr“ se znělostí k > g ve středoíránské epoše, srov. její ekvivalenty v jiných jazycích: ormurské xāk „vývěr, studna“, sogdijské (buddhistické) γ’γh, (manichejské) x’x „pramen, potok“, jaghnóbské xok „pramen, potok, voda“ atd. < *xāka- (uvedeno podle: Edelman 2011: 215). Za tohoto předpokladu můžeme Чacxагу považovat za zkomolené sarmatsko-alanské kompozitum *aspa-xāg (< *aspa-xāk) „koňská řeka, voda“, „koňský pramen, potok“, srov. slovanské názvy levého ramene Dněpru Конские Воды, Konsca Uoda, Konska Woda, Конские источники (SHU 1979: 251). Pro rekonstrukci místního íránského lexému a jeho areálové souvislosti je velmi cenné jaghnóbské hydronymum Aspi xok „Pramen koní“ (jaghnóbské xāx // xāk // xok „vývěr, pramen“) (Turaev 2010: 13) a tádžické vodní názvy Асни хоки чашма [Aspi xoki čašma], (s rozšířením první části) Acnmu xok [Aspti xok] „Pramen koní“ (tádžické xok „vývěr, pramen“) (Khomidov 2018: 19) s etymologicky totožným složením a pořadím složek. Prvek -c mezi částmi Cna-c-xагу nezapadá do uvedené analýzy názvů. Přijmeme-li tuto etymologii, lze jej jen stěží vysvětlit jako etymologickou složku struktury slova. S největší pravděpodobností je jeho přítomnost ve slově výsledkem zkomolení názvu v cizím prostředí v důsledku odlišných asociací s formálně podobnými slovy. *be-ган (< *bai-kana-) Беzан – vyschlý potok, pravostranný přítok Bolšoj Vysi, levostranný přítok Siniu chy, levostranný přítok Jižního Bugu (Krivulčenko 2011: 30). Bylo by možné hovořit o zařazení názvu mezi slovanské hydrografické termíny, jako je poleské біло́к, бігу́чка „tekoucí voda“ (Čerepanova 1983: 188), avšak termín *беzан není ve východoslovanské apelativní slovní zásobě znám. Předpoklad, že Беzан patří k turkickým hydronymům s příponou -γan, není potvrzen vzhledem k nejasnosti počátečního Бе-. 12 Předpokládáme zde středoíránský původ *be-gan < *be-kan < *bai-kana- „místo, kde se řeka větví do ramen“, „rameno řeky“ – nominální kompozitum protoíránského *bai- „dva“ (v kompozitech viz: Rastorgueva, Edelman 2003: 481, 489) & *kana- (: pozdně avestánské kanai- „příkop, strouha“, (s prefixem) sogdijské prkn „vodou naplněný příkop“ atd.; Edelman 2011: 206). Znělost starého k > g je pro fonetiku středoíránských jazyků běžná (srov. níže *sarda-gan). Pokud jde o tento typ nominální kompozice, stejný postpozitivní *kan je přítomen také v Мородожоновa (pravobřežní přítok Dněpru), jako vývoj protoíránského *mrta-xan- > *mard(a)-xan- „mrtvá studna“ (Orel 1986: 109) nebo *mardaganu- „mrtvý pramen“ (Sapošnikov 2007: 304) se stejnou znělostí veláry. *dāčī-kāθ Дачичóмка, 1868–1869 – řeka (vyschlý potok), pravostranný přítok Kamianky, levostranný přítok Inhulu, levostranný přítok Jižního Bugu (Krivulčenko 2011: 57). Ve zdrojích nářeční slovní zásoby se nám nepodařilo nalézt foneticky podobná slova nějak spojená s geografickými skutečnostmi. Shoda s ruským nářečním дача „rezervní les; lesní porost“, kdysi užívaným v místních nářečích (hydronymum Дáчи (řeka v povodí Inhulce) je na toto apelativum navázáno v: Krivulčenko 2011: 57), je náhodná; kromě toho jeho zapojení do analýzy neobjasňuje druhou část. Hydronymum lze považovat za výsledek degradace středoíránského východního *dāčī-kāθ v cizojazyčném užívání. První část je zde středoíránskou podobou protoíránského *dāta-čī- (> *dātčī- > *dāčī-, srov. *rāθa-čī- > *raca-; Cheung 2008: 280), srov. variantu s prefixem *ui-dāta-čī v šugnijském widāč „otvor ve zdi, odemykající zavlažovací kanál“ (Morgenstierne 1974: 88: *wi-dāta-čīor *wi-dāvṛī-; podrobně o tomto etymonu viz: Rastorgueva, Edelman 2003: 438–439). Druhá část *kāθ pokračuje protoíránské *kāθa-, tj. fonetickou podobu k *čāǰ-, *čāt- „jáma, dutina“, „studna“, srov. z hlediska sémantiky vachánské čot „průsak“, „výplav“ (v zavlažovacím kanálu) (Rastorgueva, Edelman 2003: 252; Steblinе-Kamensky 1999: 130). Tímto způsobem *dāčī-kāθ „příkop s jezem“ poukazuje na praktické využití vodního tělesa uzavřeného primitivní hydraulickou stavbou. Korelace *kāθa-: *čāǰ-, *čāt odráží výsledek nářeční nesekvenční „sekundární palatalizace“ *k před *a, *ā, které pocházejí ze slabičných variant *m, *n (podrobně viz: Edelman 1986: 30–31). Přípona -ka odráží pozdní derivační adaptaci cizího názvu Slovany, protože výsledek –at není pro jejich toponyma běžný. Slovo bylo rozšířeno o -ka, a tím *Дачикат–ка získalo podobu strukturálního typu geografických názvů jako Гороховáтка, Комишувáтка, Лозовáтка atd. Pokud jde o hláskové změny, srov.: (a > o) Большой Катлабугъ a Большой Котлабугъ (SHU 1979: 91); (к > х) Кашилагач a Хашлахачъ (SHU 1979: 243). *frās-sāyan (= *frān-sāyan) or *fars-san Фрассанъ, 1794 – řeka v meziříčí Bugu a Dněstru, která byla již v Meyerově popisu země zařazena mezi vysychající řeky, jež neměly podzemní 13 prameny a na jaře se plnily pouze deštěm a tajícím sněhem (Šmidt 1863: 238). Mohli bychom mít co do činění s alanskou lexikální relikvií *fråssāyan – podobou vzniklou asimilací ns > ss ve starším *frān-sāyan, srov.: skytské Μασσαγέται – Massagetae (skytský kmen u Hérodota) = staroosetské man-sag-a-ta „muži-jeleni“; osetské xussar < xunsar (Abaev 1949: 172); ironské yssad: digorské insad; ironské yssæʒ: digorské insæj < *winsati; ironské ysson: digorské insojnæ < *han-sāna– (Abaev 1989: 276–278). Alanské *frān-sāyan je nominální kompozitum skládající se z reflexů následujících protoíránských prototypů: 1) *frāna- „rovný, plochý“ (→ „široký“, „prostorný“; Rastorgueva, Edelman 2007: 78–79), srov. jeho zachování v osetském toponymu Rouwændag = *Ron-vændag (Džitstsoity 2018b: 124); 2) *sāiana- „lůžko“, „které leží“ (: osetské sąn (= staroindické sāyana- „lůžko“), sogdijské *šāyan-(š’yn-) „lůžko“; Abaev 1979: 60, 204; Abaev 1995: 52; sāyana-; Steblinе-Kamensky 1999: 427: heslo y̌išr). Předpokládaná sémantika popisného *fråssāyan (= *frān-sāyan) tedy zněla „široké [říční] koryto“, nebo spíše „[řeka se] širokým korytem“. Typologicky je sémantický vývoj bed → river bed potvrzen nejen anglickým river bed nebo bed of the river, ale také ruským ложе реки nebo речное ложе „říční koryto“ (река „řeka“ & ложе „lůžko“). Ve slovanském užívání toto cizojazyčné slovo prošlo synkopou: slabika āy byla vypuštěna. Na druhé straně jsou vodní útvary často pojmenovávány podle povahy okolní krajiny, proto by bylo přijatelné vysvětlit první část také jako zkomolené *fars „strana“ (> osetské fars „totéž“; Abaev 1958: 423) a *-san jako reflex protoíránské části. act. *san-a ~ *san- „stoupat“, „zvedat se“, podobně jako osetský topografický termín sæn *„úbočí“ v Sæna (oronymu) a Dorgin-sæn (Džitstsoity 2018a: 100; 2020: 105, 106). Výsledkem je, že alanské *fars-san (*Фарссан > Фрассан), změněné v cizojazyčném prostředí, lze chápat jako „část fluviálního reliéfu, kde jeden břeh přečnívá nad vodou“ (pravý břeh řeky je vždy vyšší než levý). *kard-āf Kардána [Карʾdana], -u, fem., 1988 – název mělčiny (povodí Siniuchy) a rokle, jíž protéká (sídlo Novoarchangelsk v novoarchangelském okrese Kirovogradské oblasti; Hromko 2017: 253). Pravděpodobně jde o reliktní název reprodukující alanské *kard-āf „kalná voda“ – kompozitum skládající se z alanských reflexů protoíránského *kard- „zakalit, umazat“, „bláto, špína“ & *āpa- „voda, tok, proud, řeka“, a přesněji – femininum *āpi-, odkud pochází koncové -f jako v osetském æf jako součást hydronyma Æræf (viz: Džitstsoity 2023: 359). Pokud jde o první část, srov. osetské læk’erdæ „vlhkost“, „mokrost“, „bláto, špína“, „blátivý, špinavý“ < *fra-karda- ~ staroindické karda- „bažina, močál“ (Abaev 1973: 27; Mayrhofer 1992: 317: kardama- „bahno“, „bláto“ jako „nejasné“, osetské slovo však zřejmě dokládá potenciální společné íránsko-indickoárijské dědictví). Morfologicky variantní kompozitum je zastoupeno v paštštině xarob „zavlažovaný, zalévaný“ < *xar- (xərə „usazenina“) + *āp(a)- (Edelman 2011: 290). 14 K substituci etymologického íránského f hláskou p došlo ve slovanském jazyce, který zpočátku neměl odpovídající foném (tj. f), a po jeho stabilizaci v souhláskovém systému východoslovanských dialektů zůstalo postavení f omezeno na iniciální slabiku nebo vnitřní pozici. Koncové -a je slovanská flexe, prostředek gramatické adaptace cizích slov, přizpůsobený apelativům река, речка/річка, балка, вода atd. *mār–wārā or *mār–rār– Mapapa (první polovina 19th století) – řeka na pravém břehu Inhulu (Šmidt 1863: 166), Mapāpa, -u, 1968 – rokle v oblasti vesnice Syrovoje ve vradijevském okrese Nikolajevské oblasti (SHU 1979: 352: s příklady přehodnocení gramatické formy tohoto názvu při jeho přenesení na sousední geografické objekty). Hydronymum lze chápat jako kompozitum s kmenem *mār– < protoíránské *mara- „jez“ (< *mar– „zatarasit cestu, překážet“ → „oddělit přepážkou, přehradit“), zastoupeným ve sarmatsko-alanské a osetské hydronymii, srov. potamonyma se stejným kořenem: Sarmatský Marabius (u Ammiana Marcellina, XXII, 29; Ammianus Marcellinus 1874: 280: u Sauromatů Tanais) = *Mār–āb ze staroíránského *māra–āpa- „řeka s hrází“, osetské *Raw–mar–don „voda hráze velké řeky“ (B. A. Alborov), don–mar–æn „přehrada, hráz“ (Džitstsoity 2018b: 120–121); alanijské *mār–āf „řeka s hrází“ (Iliadi 2020: 54) < *māra–āpi–; alanijské *mār–want (< *māra–uanta–) – označení řeky nebo toku přehrazeného hrází (doslova – „[řeka] s hrázemi“) (Iliadi 2022: 519–520). Druhá část složeniny je etymologicky nejednoznačná. V důsledku fonetických procesů došlo v druhé části slova k zániku počáteční hlásky, proto lze –ara stejně dobře vysvětlit jako *wār < protoíránské *uar–/*uār– „déšť“, „voda“ (srov. avestské vairi- „jezero“, vā̆r- „déšť“; Bartholomae 1904: 1364, 1410; Var (jiný název – Danabri) – řeka v oblasti Skythie (u Jordanese); Jordanes 2001: 166), jako i slovem *rār–, které se zachovalo v osetském oikonymu Papo a munžském hydronymu Laro – levostranném přítoku řeky Munjan (Tskhovrebova, Džitstsoity 2013: 378–379: se srovnáním Papo a Laro). V obou případech jde o hydrografický termín; proto je rekonstruovaná sémantika „řeka/voda s hrází“ (doslova – „Hráz-řeka/voda“) pro oba předpokládané prototypy stejně přijatelná. Pokud jde o interpretaci fonetiky postpozitivní složky, při přijetí *wār je třeba zmínit zánik w po r, jako v osetském toponymu Byzyrat s -at < –wat (Džitstsoity 2018a: 95, 100). Jde o proces, který začal ve skytském jazyce a je vlastní osetštině: o nepravidelný zánik vnitřního w po konsonantách a sonantách před ā, a, srov. bunat < bun–wat, fudag < fud–wag (Abaev 1949: 208). Flexe –a ve formě Mapapa, známá z dokumentů, může být jak vlastním slovanským morfologickým prvkem, tak alanijskou příponou –ā– (*mār–[w]ār–ā), srov. výše Раъзæрмæ. Rekonstrukce formy *mār–rār– předpokládá zjednodušení geminovaného rr > r Turky nebo Slovany: taková geminace pro ně není typická. 15 *sarak nebo *sarāk Сорока – řeka (ves Kitaigorod v alexandrovském okrese Kirovogradské oblasti) (Krivulčenko 2011: 176) & Сорока – malá řeka v hydrosystému řeky Valuj (povodí Donu) (Otin 2012: 263), Соро́ка – názvy řek: 1) levostranný přítok Jižního Bugu; 2) pravostranný přítok Dněpru; 3) levostranný přítok Dněstru; 4) levobřežní přítok Západního Bugu; 5) levobřežní přítok Desny (SHU 1979: 521). Hydronyma sotva souvisejí s názvem ptáka, jinak bychom měli přídavná jména Сорочий, Сорочья, Сороча, and Сорочача. Kmen Сорок také nelze odvozovat z turkického zdroje, jako je са:ры (< са:рығ) „žlutý“, „bílý, světlý“ (úplný rozsah jeho významů viz: ESTJ VI 220–222), protože ve východoslovanském užití tento lexém v kořeni vždy zachovává a, srov. například v ruštině Саратов ~ сары „žlutý“ (viz etymologickou literaturu). Zdá se nám, že jde o foneticky, morfologicky a sémanticky opodstatněnou etymologii Сорок jako východoíránského lexému (v jeho středoiránské podobě) *sarak or *sarāk: sogdijské sry /sarē/, sr’k „hlava“, „hlavní“, „první“ (Gharib 1995: 362) < *saraka-, osetské sæjrag „hlavní“ < *sarāka-; Abaev 1979: 59–60) < *šarә-ka-, *šar-āka z *šarah- „hlava“, zastoupeného v osetské a sogdijské (a nejen v nich) toponymii ve významu „počátek“, „pramenný tok“. Srov. osetské Донысæр (Донисар) = „Pramen řeky“ z доны – gen. sg. дон „voda“ + сæр „pramen“, „hlava“, a také Доны сæр = „Nad řekou“, „Prameny řeky“ (Tsagaeva 1975: 184, 232, 337, 453, 518). Srov. také perské, tádžické sar „hlava“, „počátek“ a „pramen“ (Abaev 1979: 75). Flexe –a je prostředkem gramatické adaptace středoiránského východního *sarak, *sarāk „hlavní přítok“, „pramenný tok“ ve slovanštině podle nomenklaturních termínů *rěka, *voda. Z areálového hlediska je íránský původ hydronyma doložen lokalizací dalších názvů íránského původu v povodích Jižního Bugu, Donu a Dněpru. Jde o toponymické markery oblasti archeologických kultur spojovaných se Sarmaty a Alany. *sarda-gan (< *sarda-kan) nebo *sard-ag-ān Сандаган, -а, 1988 – název pramene a vyschlého toku (pravostranný přítok Ingulu v okolí vesnice Kalinovka ve vitovském okrese Nikolajevské oblasti; Hromko 2017: 253). Předpokládáme vývoj původního *Сардаган na slovanském základě, při němž hydronymum podléhalo regresivní asimilaci р – н > н – н, sporadicky doložené v dialektech. Hypoteticky by zde mohlo jít o zachování východoíránské složeniny *sarda-gan (z *sarda-kan) „letní pramen“, „teplý pramen“, složené z reflexů protoíránských *šarda- „léto“ a *kana- „studna, zřídlo, pramen“ (k prvnímu kmeni viz: Abaev 1979: 80; Bailey 1979: 421–422: sala). Znělost *k- > g v druhé části složenin je starou inovací, vlastní rovněž alanijštině a osetštině. Obě složky se v osetské toponymii užívají často, srov. Сæрдъы дон „Letní voda“, Сæрдъы ком „Letní soutěska“, Сæрдъы færдас „Letní cesta“ se сæрдъы – gen. sg. сæрд 16 „léto“ a Ендæрæхен „Jiný pramen“ s хæн „pramen“ (Tsagaeva 1975: 62, 78, 211, 255). Tato okolnost nás vede k tomu, abychom *sarda-gan zařadili do alanijské vrstvy místní toponymie. Pochopení morfologie *Сардагæн jako komplexního sufixálního derivátu vede k alternativní rekonstrukci *sard-ag-ān s protějškem v osetském Сæрдæгон дæрæхен (сæрд „léto“ + suff. -вıгон; Tsagaeva 1975: 39) = *sard-ug-ān? Toponyma s komplexní sufixální formou -ag-ān (< staroíránské -ak-āna-) se vyskytují v oblasti osetštiny, kde se tato přípona přirozeně vyvinula v -æг-on (příklady viz: Dzitsitsoity 2018a: 99). *un[i]-gul (< *un[i]-kul) Ингул – řeka, levostranný přítok Jižního Bugu: «простуючи чрезъ Ингулъ до Очакова», 1673 (Veličko 1851: 341), «Пятій отпочивокъ на рѣчцѣ <…>, которая зъ правой руки припадаетъ отъ Чорного лѣса, а котитъ въ Инкгулъ, на которой лози и терни есть и вода плесами, а ити по надъ нею не переходячи до Инкгула», «Шестій отпочивокъ на рѣчцѣ Инкгуль <…>, на которой два броды шляховіи <…>, а опрочь тихъ бродовъ на иншихъ мѣстцахъ переправи робити трудно для плесь многихъ и крутыхъ береговъ», 1697 (Veličko 1855: 484), Ingu̇l, 1882 – levostranný přítok limanu Bugu (tatarsky Jeni-gel; SG III 291), Angul, Angulet Wielki, Инегуль, dnes Ингýл, -у (SHU 1979: 222). Jazyková interpretace tohoto hydronyma má svou historii. Pokud je známo, Max Vasmer jako první navrhl turkickou etymologii: konkrétně spojil Инегул s tureckým ӓngül „klidný, líný“ nebo s tureckým, krymskotatarským, kipčackým aj. in „jeskyně, dutina“, případně s tureckým, ujgurským än „široký“ a druhou částí tureckým göl „jezero“ (Vasmer 1986 [1967]: 131). Později O. N. Trubačev navrhl svou verzi slovanského původu tohoto slova, v níž rozpoznal turkickou fonetickou adaptaci staroruského Уголъ: „Turci jižních ruských stepí zase pravděpodobně převzali a asimilovali toto staroruské místní jméno Уголъ nebo dokonce jeho starší podobu – *Qogъlъ, a přetvořili je v hydronymum Ингул (variantou je Angul)“ (Trubačev 1968: 206). Viz také rozvinutí myšlenky o slovanském původu hydronym Ингул, Ингулец < *Qogъlъ s následným turkickým fonetickým zpracováním v: (Lučyk 1996: 132–135). Pojem „úhel“/„roh“ se však vztahuje k velkým řekám (například v místě jejich soutoku s jinými vodními tepnami), proto „úhel/roh řeky“ sotva představuje atribut odlišující řeku od jiných podobných řek, jejichž tok rovněž vytváří „úhel/roh“ vzhledem k pobřežní linii jiného vodního objektu. „Úhel/roh“ v geografickém významu se spíše vztahuje k terrain sevřenému mezi dvěma soutokovými řekami nebo mezi říční nivou a horským pásmem. Možným příkladem odrazu slovanského *уголъ ve staré historické toponymii Evropy je název území podél ústí Dunaje Ὀγγλος, Ὀγλός, Onglos, zmiňovaný patriarchou Nikeforem. Tato oblast, obývaná Bulhary, je uváděna k roku 660 v souvislosti s jejich ústupem pod náporem Chazarů (SSS I 203) a ve vědecké literatuře se tento název obvykle připisuje jazyku Asparuchových Bulharů a vysvětluje jako „Deset řek (jezer)“. To 17 předpokládá, že toponymum obsahuje turkickou číslovku on (Georgiev 2002: 74) (ve druhé části se zřejmě předpokládá reflex turkického qo:l „řeka“, „údolí“ nebo kö:l „jezero“). Avšak Онгл, ležící tehdy někde mezi karpatskými svahy a dunajskou nivou, již byl osídlen Slovany, s jejichž vůdci Asparuch navázal kontakt (KIB 1987: 41), proto je toto toponymum vhodnější vysvětlit jako slovanské slovo, k čemuž napomáhají jeho doložené podoby. Podle našeho názoru je hydronymum výsledkem turkické asimilace (fonetické a morfologické) předturkického názvu. Jde o *un[i]-gul < *un[i]-kul, které reprodukuje středoiránské složené slovo (reflex protoíránského *auni-kula–?), skládající se z: 1) *un-i- < protoíránské *aun-i- (au > u před nazálním sonantem), tj. sufixovaný íránský (východní) *au-: *u-: *ua- „téci (?)“. Srov. chotanské sakské vaṇi „toky“ (< *u-anor s kořenovým diftongem *au-, kde se počáteční hláska později ztratila, srov. staroindické avāni- „tok“), vāma „moře, záplava“ (Bailey 1979: 373, 383: k PIE *au-: *u- „být vodnatý“) a sogdijské ʾwʾn [āwān] „řeka“ (?), srov. ʾwʾn p (Sims-Williams 1983: 46; Rastorgueva, Edelman 2000: 256), které jsou variantou *un-iin charakteristickou vokalizací formantu a kořene; 2) *kul (> *gul se znělostí k ve složeném slově) z *kula- ~ *kau-l- „hluboký“, „dutina, jáma“, srov. středoperské kōl {kʷl} „jáma“, kurdské (kurmandžské) k̆ōl „jáma, dutina, příkop“, k̆ūl „hluboký“, lurijské kol „dutina, dutina, jáma“, talyšské xəl „vír; hluboké místo“ (Edelman 2011: 356, 357). Variantní kmen *čau-lis je zachován v osetské toponymii, srov. Cul-ægон (Dzitsotsoity 2018a: 99, 109). Významy obou složek analyzovaného hydronyma umožňují rekonstruovat obecné obrysy pojmenovací sémantiky jako „tok z jámy nebo rokle“ (název se pak původně vztahoval k pramenům řeky, srov. osetské Донадаг „Říční rokle“, „Rokle vody“ = дон „voda“, „řeka“ + адаӕ „rokle“; Адаӕджы дон „Řeka rokle“; Tsagaeva 1971: 61, 131) nebo prostě „tok s víry“. Sémanticky se taková etymologie jeví jako přesvědčivější než „Klidné/líné jezero“ (není důvod tvrdit, že lexémy jako turecké äŋgül „klidný, líný“ se užívaly v toponymii) nebo „Široké jezero“. K turkickému reinterpretování íránského hydronyma jako Jeni-gel přispěly dva faktory: 1) přítomnost reliktní přípony –iin *uni-gul (srov. výše chotanské sakské vaṇi „toky“, staroindické avāni–); 2) vnější zvuková podobnost postpozitivního *gul s turkickým göl. Varianty Ingul, Angul jsou výsledkem pokusů interpretovat strukturu tohoto názvu ve vztahu k jiné turkické slovní zásobě, viz výše příklady M. Vasmera. Velký zájem vzbuzují toponyma Хиггълоус, Хиггиллоус, která uvádí A. K. Šapošnikov. Učenec je přirovnává k dnešním Жёлтые воды (pramen Malého Ingulu nebo Inhulec) a vysvětluje je jako zkomolení sindo-meotského *hingul– ~ staroindického hiṅgula- „šarlatová barva, barvivo“, choronyma a hydronyma Hiṅgulā (Šapošnikov 2015: 35: jako Hiṅgulā). Dříve však Хиггиллоус, Зуггул (řeka v zemi Chazarů a Uhrů, „pravděpodobně Ingul nebo Inhulec“) řadil k pozůstatkům sarmato-turanského jazyka a pro tato toponyma rekonstruoval prototyp *hingilu- „červený“? (~ staroindické hydronymum Siṅgula-) (Šapošnikov 2007: 298: Siṅgula-). Avšak nedostatek dalších názvů s odůvodněnou 18 „sindo-meotskou“ etymologií v toponymii Jižního Bugu vyvolává pochybnosti o správnosti vysvětlení Χιγγιλούς, Χιγγιλούς jako *hingul-, stejně jako sarmato-turanského *hingilu-. Přijetí historické totožnosti všech forem (s počátečním X i bez něj) jako zachycení jediného íránského *hingilu naráží na námitky formální povahy. Nelze vyloučit, že rozdíl anlautu ΧI-: I-, A v Χιγγιλούς, Χιγγιλούς VS Ингул, Ingul, Angul označuje dialektové varianty, které vznikly v turkickém jazyce: foneticky korelovaly jako nogajské, tatarské izan „orná půda“, „hranice“ ~ kumánské hizan „hranice“ (Sevortian 1974: 647), turecké yryldymaq ~ hyrıldamaq „bručet, řvát“, chäladžské ayač ~ hagač „strom“ (Tenišev 1984: 396). Pokud je zvuk X cizojazyčným fonetickým „navrstvením“, docházíme k původnímu *Ιγγυλούς, Ιγγιλούς. *waran, *warān Воро́на, -u – řeka (vyschlý potok), pravostranný přítok Sugokleji-Kamenovaty, pravostranný přítok Ingulu, levostranný přítok Jižního Bugu (Krivulčenko 2011: 48) & Worona, 1736–1737 (РТТ 1736–1737), Worona R., 1769 – řeka, pravostranný přítok Dněpru (oblast peřejí; NAM 1769; v letech 1779–1780 jako рѣчка Воронaя; DPND 1779–1780), Вóрон, -a – řeky v povodích Dněpru (Воронь, 1898, Воринъ) a Černého moře na Krymu (Ворона) (SHU 1979: 121). Názvy nesouvisejí ani s adjektivem воронóй, ani s ornitonymem воро́на (jinak bychom očekávali Воронья, Вороний nebo Вороняча, Воронячий). Moderní podoba názvu je spíše výsledkem adaptace sarmato-alanijského *waran, *wārān „déšť, dešťový tok“ (srov. pahlavské wāran „déšť“, kurdské waran „totéž“; Abaev 1989: 52) ve slovanském jazyce, srov. výmluvné osetské slovní spojení waryny don „dešťová voda“ (vztahující se k vysychající řece) spojené s hydronymem na Krymu (Šapošnikov 2007: 317). Na druhé straně je třeba věnovat vážnou pozornost protoíránskému *uarana jako součásti prefixální formace *apa-uarana- ~ *uar- „vyvodnit“ (Rastorgueva, Edelman 2000: 314). Koncové -a je slovanská flexe, která tento íránský výraz přizpůsobuje slovanské gramatice (snad jako součást *Ворона река). *xūs-dān Хузда́н [Хузʾда̄н], 1988 – rokle, pravostranný přítok Ingulu (alexandrovský okres Kirovogradské oblasti; Hromko 2017: 253). Jde o *xūs-dān, foneticky změněné ve slovanském užití (přirozené znělostní přizpůsobení c > з před д), pozůstatek jazyka sarmato-alanijského obyvatelstva tohoto území. Složené slovo vzniklo lexicalizací atributivního spojení *xūs dān „vysychající řeka“, „mělká řeka“. Tuto etymologii potvrzuje osetské Хусдон = „Vysychající řeka“ z хус(къ) „suchý“ + дон „řeka“ (Tsagaeva 1975: 415). Vzhledem k zachování a bylo slovo převzato Slovany (za turkického zprostředkování?) před změnou alanijského ā > о před m, n, i, tedy před koncem 14ᵗʰ století. 19 5. ZÁVĚR 5.1. Podle našeho názoru etymologie popsané v této práci umožňují dospět k závěru o íránském původu několika toponym v určitých oblastech Dněpru a Bugu. Tyto etymologie jsou důležité jako lingvistický doklad pobytu íránských etnik v dané oblasti. Výše formulovaná kritéria genetické příslušnosti vyčleněných iranismů umožňují identifikovat je jako prvky sarmato-alanijské slovní zásoby. Vzhledem k absenci spolehlivých osetských lexikálních paralel relevantních pro alanijskou rekonstrukci jsou navržené prototypy definovány jako sarmato-alanijské s ohledem na fonetické rysy vlastní osetštině. 5.2. Fonetické a derivační rysy doložených iranismů a jejich strukturně-etymologické analogie v íránské slovní zásobě postačují k prokázání sarmato-alanijské jazykové příslušnosti 20 lexémů. Patří sem toponyma poprvé uvedená do vědeckého užívání (*ars-warm[ā], *be-gan, *frās-sāyan or *fars-san, *mār-wārā or *mār-rār-, *xur-sin or *xur sin), názvy s dříve předpokládanou turkickou (Ицæуг = Sarm.-Alan. *un[i]-gul < PIran. *auni-kula-), slovanskou (Лахан-, Лохан- = Sarm.-Alan. *lakand) etymologií nebo slova s dříve nedostatečně odůvodněnou íránskou etymologií (Сопороб = Alan. *san-ford/*sān-ford; Сандаган = Alan. *sard-ag-ān or *sarda-gan; Вордахель = Alan. *wār-dax-āl or *wār-dax-el). 5.3. Rekonstrukce části slovní zásoby reliktního íránského jazyka odhaluje povahu vztahu těchto slov k osetské slovní zásobě. Srov.: a) Alano-osetské úplné lexikální ekvivalenty (Alano-Ossetica): Alan. *dūr-astur or *dūr-ustur: Osset. (inverted) уcтур дор, Stur-dor; Alan. *sāg-barz: Osset. Сæгбарз; Alan. *sard-ag-ān: Osset. Сæрдъыон (дæрæн) or Alan. *sarda-gan: Osset. Сæрдъы дон; Alan. *xus-dān: Osset. Хусдон; b) Alanijská složená slova bez úplných lexikálních etymologických analogií v osetštině, avšak vysvětlená pomocí osetské slovní zásoby: Alan. *ars-warm[ā]: Osset. ars & wærm(æ); Alan. *frās-sāyan (= *frān-sāyan) or *fars-san: Osset. *ron (in *Ron-wændæg) & sajæn or fars & sæn, Sæna; Alan. *kard-āf: Osset. læk’ærdæ (< *fra-karda-); Alan. *mār-wārā or *mār-rār-: Osset. mar in *Raw-mar-don, don-mar-æn & Osset. waryn, warun (< *wār) or Papo; Alan. *san-ford/*sān-ford: Osset. sæn, Sæna & ford; Alan. *wār-dax-āl or *wār-dax-el: Osset. waryn, warun & tæx & suff. -āl or -el; Alan. *xur-sin or *xur sin: Osset. xuræ & Digor. sinæk, sinæg. 5.4. Vnější vztahy slovní zásoby sarmato-alanijských dialektů Dněpru a Bugu v rámci íránské skupiny představují následující izoglosy: a) Alanijské–východoíránské: (pokud jde o 1ᵗʰ část) Sarm.-Alan. *dāčī-kāū: Shug. wičič; Sarm.-Alan. *lakand: Yazg. lakánd; Alan. *sarak or *sarāk: Osset. sæjræg, Sogd. srɣ /sarē/, sr’k; (pokud jde o 1ᵗʰ část) Alan. *un[i]-gul (< *un[i]-kul): Khot. vaṇi, Sogd. ”w’nh [āwā́n]; b) Alanijské–západoíránské: Alan. *āf-sarak: Pers. ābšār; (pokud jde o 2ᵗʰ část) *un[i]-gul (< *un[i]-kul): M. Pers. kōl {kʷl}, Kurd. Kurm. kʿōl, kʿūl etc.; 20 c) S rozsáhlou geografií protějšků: Alan. *aspa-xāǰg (< *aspa-xāk): Yagn. Aspi xok, Taj. Acnu xoku čauma [Aspi xoki čašma], Acnmu xok [Aspti xok]; Alan. *waran, *wārān. Je třeba poukázat na to, že rekonstruované lexémy s geografickým významem mají protějšky nejen v apelativní slovní zásobě ostatních íránských jazyků, ale také v jejich toponymii. REFERENCES Abaev Vasilij I. 1949: Osetinskij jazyk i folklor [Ossetian Language and Folklore] 1, Moskva, Leningrad: Izdatelstvo AN SSSR. Abaev Vasilij I. 1958: Istoriko-etimologičeskij slovar osetinskogo jazyka [Historical and Etymological Dictionary of Ossetian Language] 1: A–K, Moskva, Leningrad: Izdatelstvo AN SSSR. Abaev Vasilij I. 1973: Istoriko-etimologičeskij slovar osetinskogo jazyka [Historical and Etymological Dictionary of Ossetian Language] 2: L–R, Leningrad: Nauka. Abaev Vasilij I. 1979: Istoriko-etimologičeskij slovar osetinskogo jazyka [Historical and Etymological Dictionary of Ossetian Language] 3: S–T, Leningrad: Nauka. Abaev Vasilij I. 1989: Istoriko-etimologičeskij slovar osetinskogo jazyka [Historical and Etymological Dictionary of Ossetian Language] 4: U–Z, Leningrad: Nauka. Abaev Vasilij I. 1995: Istoriko-etimologičeskij slovar osetinskogo jazyka. Ukazatel [Historical and Etymological Dictionary of Ossetian Language. Index], Moskva: RAN. Adams Douglas Q. 2013: A Dictionary of Tocharian B. Revised and Greatly Enlarged 1–2, Amsterdam, New York: Rodopi. Ammianus Marcellinus 1874: Rerum gestarum libri qui supersunt 1, recensuit notisque selectis instruxit V. Gardthausen, Lipsiae: in aedibus B. G. Teubneri. Bailey Harold W. 1957: Dvārā mātinām. – Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London 20(1/3), 41–59. Bailey Harold W. 1960: Arya II. – Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London 23(1), 13–39. Bailey Harold W. 1979: Dictionary of Khotan Saka, Cambridge, London, Melbourne: Cambridge University Press. Bartholomae Christian 1904: Altiranisches Wörterbuch [Old Iranian Dictionary], Lex 8°, XXXII, Strassburg: Karl J. Trübner. Beekes Robert S. 2010: Etymological Dictionary of Greek 1, with the assist. of L. van Beek, Leiden, Boston: Brill. Bosworth Joseph, Toler Thomas N. 1921: An Anglo-Saxon Dictionary: Based on the Manuscript Collections of the Late Joseph Bosworth. Supplement (Classic Reprint), Oxford: Clarendon Press. 21 Cheung Johnny 2007: Etymological Dictionary of the Iranian Verb, ed. by A. Lubocky, Leiden, Boston: Brill. Cheung Johnny 2008: Očerki istoričeskogo razvitija osetinskogo vokalizma [Studies in the Historical Development of the Ossetic Vocalism], Vladikavkaz: Izdatelsko-poligrafičeskoe predprijatie im. V. Gassieva. Cleasby Richard 1874: An Icelandic–English Dictionary, enlarged and completed by G. Vigfusson, M. A., Oxford: Clarendon Press. Čabanenko Viktor A. 2008: Porožystyj Dnipro. Istoryko–toponimičnyj slovnyk [Rapids Dnieper. Historical and Toponymic Dictionary], Zaporižžia: ZNU. Čerepanova Evgenija A. 1983: Geografičeskaja terminologija Černigovsko–Sumskogo Polesja (opyt semantičeskoj klassifikacii) [Geographical Terminology of Chernigov–Sumsky Poles’ja (Attempt at Semantic Classification)]. – Polesskij etnolingvističeskij sbornik: materialy i issledovanija, pod red. N. I. Tolstogo, Moskva: Nauka, 173–189. Čěrnega Andrej T. 1981: Počvy bassejna reki Ingulets (dokladnaja zapiska i karta) [Soils of the Ingulets River Basin (Report and Map)], Kirovograd: [b. i.]. Dashti Naseer 2021: English–Balochi Dictionary (Englís–Balóči Labzbalasi), Trafford: Trafford Pub. DPND 1779–1780: Dva plana nižnego Dnepra (konec XVIII v.) iz sobranija D. I. Javornickogo. 1779–1780 [Two Plans of the Lower Dnieper (Late 18th Century) from the Collection of D. I. Javornickij. 1779–1780], available online. Internet Access: https://papacoma.narod.ru/maps/dnepr_evarnickiy.htm. Dzitstsoity Yury A. 2017: Voprosy osetinskoj filologii [Questions of Ossetian Philology] 1, Čchinval: Respublika. Dzitstsoity Yury A. 2018a: Slovoobrazovatelnye tipy osetinskoj toponimii [Derivational Types of Ossetian Toponimy]. – Izvestija SOIGSI 27(66), 94–111. Dzitstsoity Yury A. 2018b: O nekotorych reliktach dreveniranskoj leksiki v toponimii Osetii [On Some Relics of Ancient Iranian Vocabulary in the Toponymy of Ossetia]. – Izvestija SOIGSI 29(68), 117–128. Dzitstsoity Yury A. 2020: Toponimija kak istočnik po etničeskoj istorii: osetinskoe Sæna / russkoe Соны [Toponymy as a Source of Ethnic History: Ossetian Sæna / Russian Sonya]. – Tomskij žurnal LING & ANTHRO 3(29), 102–114. Dzitstsoity Yury A. 2021: Etimologičeskij slovar iranskich jazykov [Etymological Dictionary of Iranian Languages 6. – Nartamongæ 16(1/2), 260–287. Dzitstsoity Yury A. 2023: K istorii labialnych fonem v osetinskom jazyke [On the History of Labial Phonemes in the Ossetian Language]. – Indoevropejskoe jazykoznanie i klassičeskaja filologija 27(1) (čtenija pamjati I. M. Tronskogo): materialy meždunarodnoj konferencii, prochodivšej 26–28 ijunja 2023 g., gl. red. N. N. Kazanskij, Sankt-Peterburg: ILI RAN, 354–367. 22 Edelman Džoj I. 1986: Sravnitelьnaja grammatika vostočnoiranskih jazykov. Fonologija [Comparative Grammar of Eastern Iranian Languages. Phonology], Moskva: Nauka. Edelman Džoj I. 2011: Etimologičeskij slovar iranskih jazykov [Etymological Dictionary of Iranian Languages] 4, Moskva: Vostočnaja literatura. Edelman Džoj I. 2015: Etimologičeskij slovar iranskih jazykov [Etymological Dictionary of Iranian Languages] 5, Moskva: Vostočnaja literatura. ESSJ XIV: Etimologičeskij slovar slavjanskih jazykov. Praslavjanskij leksičeskij fond [Etymological Dictionary of Slavic Languages. Proto-Slavic Lexical Fund] 14: *labati – *lětepьjь, pod red. O. N. Trubačёva, Moskva: Nauka, 1987. ESTJ VI: Etimologičeskij slovar tiurkskih jazykov. Obščetiurkskie i mežtiurkskie osnovy na bukvy “L”, “M”, “N”, “P”, “S” [Etymological Dictionary of Turkic Languages. Common Turkic and Inter-Turkic Stems with the Letters “L”, “M”, “N”, “P”, “S”] 6, E. V. Sevortian, Moskva: Nauka, 2003. Gabaraev Nikolaj J. 1977: Morfologičeskaja struktura slova i slovoobrazovanie v sovremennom osetinskom jazyke [Morphological Structure of the Word and Word Formation in the Modern Ossetian Language], Tbilisi: Mecniereba. Georgiev Pavel 2002: Imeto Karvuna i prabalgarite [The Name Karvuna and the Proto-Bulgarians]. – Palaeobulgarica–Starobalgaristika 2(26), 70–82. Gharib Badr al-Zamān 1995: Sogdian Dictionary: Sogdian–Persian–English, Tehran: Farhangān Publications. Hromko Tetjana V. 2017: Materialy do slovnyka hovirok ukrajinsʲkoji movy [Materials for the Dictionary of Idioms of the Ukrainian Language]. – Naukovi zapysky, vyp. 160, Kropyvnycʲkyj: RVV CDPU im. V. Vynnyčenka, 239–253. Iliadi Olexandr I. 2001: Etymologične gnizdo z korenem *veru praslovjansʲkij movi [Etymological Cluster with the Root *verin Proto-Slavonic], Kyjiv, Kirovograd: DLAU. Iliadi Alexander I. 2018: Areas of Iranian Lexical Relicts in Toponymics of the Dnieper and the Bug Basins. – Paradigm of Knowledge 1(27), 101–123. Iliadi Alexander I. 2020: Alanica v toponimii Dona [Alanica in the Don Toponymy]. – Acta Onomastica 61(1), 48–60. Iliadi Alexander I. 2021: Iranica v toponimii Podneprovja [“Iranica” in the Dnieper Region Toponymy]. – Indoevropejskoe jazykoznanie i klassičeskaja filologija 25(1) (čtenija pamjati I. M. Tronskogo): materialy meždunarodnoj konferencii, prochodivšej 21–23 ijunja 2021 g., gl. red. N. N. Kazanskij, Sankt-Peterburg: ILI RAN, 502–513. Iliadi Alexander I. 2022: Alanskie sledy v toponimii Posavija [Alanian Traces in the Sava Region Toponymy]. – Indoevropejskoe jazykoznanie i klassičeskaja filologija 26(1) (čtenija pamjati I. M. Tronskogo): materialy meždunarodnoj konferencii, prochodivšej 27–29 ijunja 2022 g., gl. red. N. N. Kazanskij, Sankt-Peterburg: ILI RAN, 512–523. 23 Iordanes 2001: De origine actibusque Getarum, vstup. statja, per., komment. E. Č. Skržinskoj, Sankt-Peterburg: Aleteia. Ипатьевская летопись 1962: Ипатьевская летопись [Hypatian Codex]. – Polnoe sobranie russkich letopisej 2, Moskva: Izdatelstvo vostočnoj literatury. Kambolov Tamerlan T. 2006: Očerk istorii osetinskogo jazyka: učebnoe posobie dlja vuzov [Essay on the History of the Ossetian Language: A Textbook for Universities], Vladikavkaz: Ir. Kazanskij Michail M., Mastykova Anna V. 1999: Alany na Dnepre v epochu Velikogo pereselenija narodov: svidetelstvo Markiana i archeologičeskie dannye [Alans on the Dnieper During the Great Migration Period: Marcian’s Testimony and Archaeological Data]. – Rossijskaja archeologija 4, 119–130. Khomidov Dilmurod R. 2018: Lingvističeskoe issledovanie gidronimov regiona istoričeskogo proživ anija tadžikov v Mavераннахре: Avtoreferat dissertacii na soiskanie učënoj stepeni doktora filologičeskich nauk [Linguistic Study of the Hydrological Region of the Tajik Historical Research in Mavераннахре: Author’s Abstract of a Dissertation for Obtaining a PhD in Philology], Dušanbe: TGPU im. S. Ajni. KIB 1987: Kratkaja istorija Bolgarii. S drevnejšich vremen do našich dnej [A Brief History of Bulgaria. From Ancient Times to the Present Day], otv. red. G. G. Litarvin, Moskva: Nauka. Kniga 1950: Kniga Bolšomu Čertežu [Book of the Big Drawing], podg. k pečati i red. K. N. Serbinoj, Moskva, Leningrad: Izdatelstvo AN SSSR. Krivulčenko Anatolij I. 2011: Vodni objekty Kirovogradskoj oblasti. Častyna I. Slovnyk vodnych objektiv. Častyna II. Atlas geografičnoji mereži. Klasyfikator vodotokiv. Vodoschoovyšča [Water Bodies of the Kirovograd Region. Part I. Dictionary of Water Bodies. Part II. Atlas of the Geographical Network. Classifier of Watercourses], Kirovograd: Imeks. Lassota Erich 1866: Tagebuch des Erich Lassota von Steblau: Nach einer Handschrift der von Gersdorff-Weicha’schen Bibliothek zu Bautzen herausgegeben und mit Einleitung und Bemerkungen begleitet von Reinhold Schottin [Diary of Erich Lassota von Steblau: Edited from a Manuscript in the Gersdorff-Weicha Library in Bautzen and Accompanied by an Introduction and Remarks by Reinhold Schottin], Halle: Verlag von G. Emil Barthel. Lazarevskij Alexandr M. 1887: Archivnye otryvki dlja istorii Poltavskoj jeparchii [Archival Excerpts for the History of the Poltava Diocese] 1, Poltava: Tipografija N. Pigurenko. LIV 2001 [1998]: Lexikon der Indogermanischen Verben: Die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen [Lexicon of Indo-European Verbs: Roots and their Primary Stem Formations], unter Leitung von H. Rix, bearb. von M. Kümmel, T. Zehnder, R. Lipp, B. Schirmer, 2., verbesserte Aufl., Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag. Luc̆yk Vasyl V. 1996: Avtochtonni hidronimy Serednioho Dnipro-buzkoho mežyrічčia [Autochthonous Hydronyms of the Middle Dnieper-Bug Interfluve], Kirovograd: Narodne slovo. 24 Lučyk Vasyl V. 1999: Inšomovni hidronimy Serednioho Dnipro-buzkoho mežyriččja [Foreign Language Hydronyms of the Middle Dnieper-Bug Interfluve], Kirovograd: RVG ITS KDPU im. V. Vynnyčenka. Mayrhofer Manfred 1992: Etymologisches Wörterbuch des Altindoarischen [Etymological Dictionary of Old Indo-Aryan] 1, Heidelberg: Carl Winter. Morgenstierne Georg 1974: Etymological Vocabulary of the Shug hni Group 6, herausg. von G. Redard, Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag. Moskovskij svod 1949: Moskovskij letopisnyj svod konca XV veka [Moscow Chronicle Collection of the Late 15ᵗʰ Century]. – Polnoe sobranie russkich letopisej 25, Moskva, Leningrad: Izdatelstvo AN SSSR. Moszyński Kazimierz 1957: Pierwotny zasiąg języka prasłowiańskiego [The Original Range of the Proto-Slavic Language], Wrocław: PAN. NAM 1769: A New & Accurate Map of the Krim Tartary, the Sea of Azof, and Parts of the Rivers Dneper, Bog and Kuban. Taken from Original Drawings & Memoirs, London, available online. Internet Access: https://www.swaen.com/listing/a-new-accurate-map-of-the-krim-tartary-the-sea-of-azof-and-parts-of-the-rivers-dneper-bog-and-kuban/14232. OA: Onomastičeskij archiv Instituta ukrainskogo jazyka NAN Ukrainy [Onomastic archive of the Institute of Ukrainian Language of the National Academy of Sciences of Ukraine], Kyiv: Institute of the Ukrainian Language of the National Academy of Sciences of Ukraine. Orel Vladimir E. 1986: K voprosu o reliktach iranskoj gidronimii v bassejnach Dnepra, Dnestra i Južnogo Buga [On the Issue of Relics of Iranian Hydronymy in the Basins of the Dnieper, Dniester and Southern Bug]. – Voprosy jazykoznanija 5, 107–113. Otin Evgenij S. 2012: Gidronimija Dona 2: Nižnij Don [Hydronymy of the Don 2: The Lower Don], Doneck: Jugo-Vostok. Pokorny Julius 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch [Indo-European Etymological Dictionary] 1, München, Bern: A. Francke AG Verlag. Prijmak Viktor V. 2022: Pogrebenija sarmatskogo vremeni bassejnov verkhnej Suly i verkhnego Psla (načаlo I tys. n. e.) [The Burials of the Sarmatian Period in the Basins of Upper Sula and Upper Psla (The Beginning of the 1st Millennium AD)]. – Druzej medlitelnуj uchod… Pamiati Olega Šarova / The footsteps of my friends leaving… Ad memoriam Oleg Sharov, sost. i otv. red. M. M. Kazanski, A. V. Mastykova, Kišinіov: Stratum Plus, 221–234. DOI: https://doi.org/10.55086/SL23VAD649. PTT 1736–1737: Provinciarum Turcico tartaricarum inter Tanaim Borysthenem et Bogum sitarum quas duobus an[n]is viz. 1736. et 1737. Anna augustissima russorum autocratrix subegit ex prototypo petropolitano concin[n]ata accuratissima delineatio: in qua simul occupatio peninsulæ Crim[m] et Cuban nec non expugnatio Assow et Oczakow exhibentur 25 [studio Ant. du Chaffat, circ. Suevici et civ. imp: august. capit. et rei fortific. præf.], available online. Internet Access: https://ryhiner.ub.unibe.ch/de/world/volume/390/image/9545. Rastorgueva Vera S., Edelman Džoj I. 2000: Etimologičeskij slovar iranskich jazykov [Etymological Dictionary of Iranian Languages] 1, Moskva: Vostočnaja literatura. Rastorgueva Vera S., Edelman Džoj I. 2003: Etimologičeskij slovar iranskich jazykov [Etymological Dictionary of Iranian Languages] 2, Moskva: Vostočnaja literatura. Rastorgueva Vera S., Edelman Džoj I. 2007: Etimologičeskij slovar iranskich jazykov [Etymological Dictionary of Iranian Languages] 3, Moskva: Vostočnaja literatura. Sevortian Èrvand V. 1974: Etimologičeskij slovar tiurskich jazykov (Obščetiurskie i mežtiurskie osnovy na glasnye) [Etymological Dictionary of Turkic Languages (Common Turkic and Inter-Turkic Vowel Bases)], Moskva: Nauka. SG III: Słownik geograficzny Królestwa Polskiego i innych krajów słowiańskich [Geographical Dictionary of the Kingdom of Poland and Other Slavic Countries] 3, pod red. F. Sulimierskiego, B. Chlebowskiego, W. Walewskiego, Warszawa: Wiek, 1882. SHU 1979: Słownyk hidronimiv Ukrajiny [Dictionary of Hydronyms of Ukraine], Kyjiv: Naukova dumka. Sims-Williams Nicholas 1983: Chotano-Sogdica. – Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London 46(1), 40–51. SSS I: Słownik starożytności słowiańskich: encyklopedyczny zarys kultury słowian od czasów najdawniejszych do schyłku wieku XII [Dictionary of Slavic Antiquities: An Encyclopedic Outline of Slavic Culture from the Earliest Times to the End of the XII Century] 1: A–E, cz. 1, red. W. Kowalenko, G. Labuda, T. Lehr-Spławiński, Wrocław, Warszawa, Kraków: Ossolineum. Wyd. PAN, 1961. Stebline-Kamensky Ivan M. 1999: Etimologičeskij slovar vachanskogo jazyka [Etymological Dictionary of the Wakhi Language], Sankt-Peterburg: Peterburgskoe Vostokovedenie. Stryžak Olexij S. 1963: Nazvy ričok Poltavščyny [Names of the Rivers of Poltavschyna], Kyjiv: AN URSR. Stryžak Olexij S., ed., 1981: Hidronimija Ukrajiny v jih mižmovnych i miždialektnych zvjazkach [Ukrainian Hydronymy in Interlanguage and Interdialect Connections], Kyjiv: Naukova dumka. Šapošnikov Aleksandr K. 2007: Sarmatskie i turanskie jazy­kovye relikty Severnogo Pričernomorija [Sarmatian and Turanian Linguistic Relics of the Northern Black Sea Region]. – Etimologija. 2003–2005, Moskva: Nauka, 255–322. Šapošnikov Aleksandr K. 2015: Novorossija pervonačalnaja. Toponimičeskie i topografičeskie svidetelstva (po sostojaniju na 1774/5 g.) [Novorossiya Initial. Toponymic and Topographical Evidence (as of 1774/5)]. – Rekvijem filologičeskij. Pamiati E. S. Otina, Kiev: Izdatelskij dom Dmitrija Burago, 51–109. 26 Šmidt Alexandr O., compil., 1863: Materialy dlja geografii i statistiki Rossii, sobrannye oficerami Generalnogo štaba. Chersonskaja [gubernija] [Materials for the Geography and Statistics of Russia, Collected by Officers of the General Staff. Kherson [Province]] 1, Sankt-Peterburg: Voennaja tipografija. Takazov Fedar M. 2015: Digorsko-russkij slovar. Russko-digorskij slovar [Digor–Russian dictionary. Russian–Digor dictionary], Vladikavkaz: Pervaja Obrazcovaja tipografija. Tenišev Edchjam R., ed., 1984: Sravnitelno-istoričeskaja grammatika tiurkskich jazykov: Fonetika [Comparative-Historical Grammar of the Turkic Languages: Phonetics], Moskva: Nauka. Toporov Vladimir N., Trubačеv Oleg N. 1962: Lingvističeskij analiz gidronimov Verchnego Podneprovija [Linguistic Analysis of Hydronyms of the Upper Dnieper Region], Moskva: Izdatelstvo AN SSSR. Trubačеv Oleg N. 1968: Nazvanija rek Praoberežnoj Ukrainy. Slovoobrazovanie. Ètimologija. Ètničeskaja interpretatsija [Names of the Rivers of Right-bank Ukraine: Word Formation. Etymology. Ethnic Interpretation], Moskva: Nauka. Tsagaeva Anastasija Dz. 1971: Toponimija Severnoj Osetii [Toponymy of North Ossetia] 1, Ordžonikidze: Ir. Tsagaeva Anastasija Dz. 1975: Toponimija Severnoj Osetii 2: Slovar geogrāfičeskich nazvanij [Toponymy of North Ossetia 2: Dictionary of Geographical Names], Ordžonikidze: Ir. Tskhovrebova Zamira D., Dzitstsoity Yury A. 2013: Toponimija Južnoj Osetii 1: Dzauskij rajon [Toponymy of South Ossetia 1: Dzauski District], Moskva: Nauka. Tskhovrebova Zamira D., Dzitstsoity Yury A. 2015: Toponimija Južnoj Osetii 2: Znaurskij rajon, Čhinvalskij rajon [Toponymy of South Ossetia 2: Znaursky District, Tskhinvali District], Moskva: Nauka. Turaev Burchon B. 2010: Leksiko-semantičeskoe i slovoobrazovatelnoe issledovanie mikrotoponimii doliny Jagnob: avtoreferat dissertacii na soiskanie učionoj stepeni kandidata filologičeskich nauk [Lexical-Semantic and Word-Formation Study of Microtoponymy of the Yagnob Valley: Abstract of a Dissertation for the Degree of Candidate of Philological Sciences], Dušanbe: TGPU im. S. Ajni. Vasmer Max 1986 [1967]: Etimologičeskij slovar russkogo jazyka [Etymological Dictionary of the Russian Language] 2: E–Muž, perevod s nemeckogo i dop. čl.–kor. AN SSSR O. N. Trubačeva, izd. 2, Moskva: Progress. Veličko Samoil 1851: Letopis sobytij v Jugo-Zapadnoj Rossii v XVII-m veke [Chronicles of Events in South-Western Russia in the 17th Century] 2, sost. S. Veličko, Kiev: Lito-tipografičeskoe zavedenie Josifa Valnera. Veličko Samoil 1855: Letopis sobytij v Jugo-Zapadnoj Rossii v XVII-m veke [Chronicles of Events in South-Western Russia in the 17th Century] 3, sost. S. Veličko, Kiev: Lito-tipografičeskoe zavedenie Josifa Valnera. 27 Viazmitina Marija I. 1962: Zolota Balka (poselennia sarmatskoho času na nyžnomu Dnipri) [Zolota Balka (Sarmatian Settlement on the Lower Dnieper)], Kyïv: Vydavnyctvo AN URSR. Železniak Iryna M. 1987: Ros i etnolingvist yčni procesy Serednionaddniprianskoho Pravoberežžia [Russian and ethnolinguistic processes of the Middle Dnieper Right Bank], Kyïv: Naukova dumka. Varia Onomastica: Sarmato-Alanica (Dniepras, Bugas) SANTRAUKA Atlikus Dniepro ir Bugo regionų toponimijos etimologinę analizę, skirtingose abiejų upių vagų ruožuose, aptiktas iranėnų vardų sluoksnis (20 vienetų). Šias iranėnų kalbų leksemas pagrįstai galima priskirti alanų kalbos paveldui. Prielaidą patvirtina kai kurios rekonstruotų prototipų fonetikos ir morfologijos ypatybės bei ypatingos jų paralelės su osetinų kalbos, kaip alanų tarmių palikuonės, žodynu. Tariamo alanų substrato žodžių, išlikusių minėtu vietovių slaviškoje toponimijoje, sąrašą sudaro šie elementai: *ăf-sarak (< *ăpi šar-aka-) ‘[upė su] vandens slenksčiais / tarpeklais’, *dur-astur arba *dur-ustur ‘didelis akmuo’, *lakand ‘uola, akmuo skersai upės’, *sāg-barz ‘elnių kalva’, *san-ford/*sān-ford, *wār-dax-āl arba *wār-dax-el ‘upė su slenksčiais’, *xati-či-ā (> *xaccā?) arba *xat-iča, *xur-sin arba *xur sin (Dniepro srities teritorija); *ars-warm[ā] ‘lokio dauba’, *aspa-xāg (< *aspa-xāk) ‘arklių upė, vanduo’, *be-gan (< *bai-kana-) ‘vieta, kur upė išsišakoja’, ‘upės atšaka’, *dāč-kāu ‘griovys su užtvanka’, *frās-sāyan (= *frān-sāyan) arba *fars-san ‘plati [upės] vaga’, arba ‘[upė su] plačia vaga’, *kard-āf ‘purvo vanduo’, *mār-wārā arba *mār-rār- ‘upė / vanduo su užtvanka’, *sarak arba *sarāk ‘pagrindinis intakas’, ‘aukštupys’, *sarda-gan (< *sarda-kan) arba *sard-ag-ān ‘vasaros šaltinis’, ‘šiltas šaltinis’, *un[i]-gul (< *un[i]-kul) ‘upelis iš duobės ar daubos’, *waran, *wārān ‘lietus, lietaus upelis’, *xūs-dān ‘išdžiūstanti upė’, ‘seklį upė’ (Bugo srities teritorija). Rekonstruoti prototipai leidžia daryti išvadas dėl Dniepro ir Bugo regionų alanų tarmių leksikos sudėties, fonetikos ir žodžių morfologijos. 28