Zur Etymologie von lit. alėti, almuo, almė, elmės etc. und deren Zusammenhang mit dem deutschen Ortsnamen Ulm und dessen Verwandten

Acta Linguistica Lithuanica 2025, sv. 92, s. 1–19 Odkaz na obsah / odkaz Turin... ISSN 2669-218X (online / elektronicky) O ETYMOLOGII LIT. ALĖTÍ, ALMUÕ, ÁLMĖ, ẼLMĖS AJ. A JEJICH SOUVISLOSTI S NĚMECKÝM MÍSTNÍM JMÉNEM ULM A JEHO PŘÍBUZNÝMI O etymologii lit. aléti, almuõ, álmė, ẽlmės a dalších slov a jejich vztahu k německému místnímu jménu Ulm a jeho příbuzným HARALD BICHLMEIER Sächsische Akademie der Wissenschaften zu Leipzig Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg E-mail: [email protected] ORCID ID: https://orcid.org/0000-0003-0001-1677 Oblasti výzkumu: onomastika (toponymie), historická fonologie germánských jazyků, indoevropská lingvistika, aljamiado texty. https://doi.org/10.35321/all92-01 ANOTACE Lit. aléti ‚téci, krápat, běžet, spěchat‘, nualéti ‚přetékat, zaplavovat (pole)‘, almuõ (3) m. ‚hnis‘, álmė (1), almẽ (4) f. ‚hmota vytékající z těla‘, ẽlmės (4) f. mn. ‚tamtéž‘ jsou tradičně etymologizovány na základě kořene, který má znamenat ‚téci‘. Zde se argumentuje, že tato slova mají být založena přinejmenším na dvou různých kořenech: na jedné straně na ie. *h₁elh₂- ‚hnát někam‘ nebo ie. *h₂elh₂- ‚chodit bez cíle‘, na druhé straně na kořeni ie. *h₁el(H)- ‚být zahnívající, shnilý‘. Na základě kořene ie. *h₁el(H)- ‚být zahnívající, shnilý‘ je třeba vysvětlovat také místní jméno nhn. Ulm a s ním související jména. Ukazuje se, že tento soubor jmen je nejspíše třeba spojit s pragerm. *ulma- ‚hniloba, rozklad‘. Z dalších tří na první pohled funkčních odvození tohoto souboru jmen se jedno záhy ukázalo jako nesprávné, dvě další jsou sémanticky smysluplná, avšak pouze jedno z nich je možné i po stránce hláskoslovné. Návrh spojovat jméno s pragerm. *ual(l)-, *u̯ul- ‚vřít‘ z hlediska historické fonologie neobstojí. Odvození ze ‚staroevropského‘ hydronyma zůstává v zásadě možné, etymologii navrženou od dob Hanse Kraheho je však třeba modifikovat. Protože je germánská etymologie průchodná, je třeba dát jí přednost před ‚staroevropským‘ řešením. Copyright © 2025 Harald Bichlmeier. Vydal Institut litevského jazyka. Tento článek je článkem s otevřeným přístupem, distribuovaným za podmínek licence Creative Commons Attribution, která umožňuje neomezené užívání, distribuci a rozmnožování v jakémkoli médiu, pokud je uveden původní autor a zdroj. // Vydal Litevský jazykový institut. Tento článek je článkem s otevřeným přístupem, distribuovaným podle podmínek licence „Creative Commons“ Attribution, která dovoluje neomezeně používat, distribuovat a reprodukovat obsah v jakémkoli médiu za uvedení autora a zdroje. Obdrženo: / Gauta: 2025-02-03. Přijato: / Priimta: 2025-05-15. 1 KLÍČOVÁ SLOVA: staroevropská hydronymie, litevská etymologie, německá toponyma, historická hláskosloví germánských jazyků. ABSTRAKT Lit. aléti ‚téci, mrholit, spěchat‘, nualéti ‚zaplavovat (pole), přetékat‘, almuõ (3) m. ‚hnis‘, almē (1), almẽ (4) f. ‚hmota vytékající z těla‘, elmēs (4) f. mn. ‚tamtéž‘ byly tradičně etymologizovány jako odvozené od kořene znamenajícího ‚téci‘. Tento článek však tvrdí, že tato slova pocházejí přinejmenším ze dvou odlišných praindoevropských (ie.) kořenů. Na jedné straně je lze spojit s ie. *h₁elh₂ ‚hnát někam‘ nebo ie. *h₂elh₂ ‚chodit bez cíle, toulat se‘. Na druhé straně se některá z nich zřejmě odvozují od ie. *h₁el(H)- ‚být odporný, shnilý‘. Kořen ie. *h₁el(H)- ‚být odporný, shnilý‘ je také základem místního jména nhn. Ulm a souvisejících toponym v Německu. Tato jména lze spojit s pragerm. *ulma- ‚hniloba, shnilost‘. Ze tří převládajících vysvětlení těchto jmen lze jedno zcela vyloučit, zatímco zbývající dvě jsou sémanticky plausibilní — ale pouze jedno z nich odpovídá i po stránce fonologické. Návrh spojovat tato jména s kořenem pragerm. *ual(ʔ)-, *uul- ‚vařit, vřít‘ je nemožný. Alternativní hypotéza — vykládat je jako ‚staroevropská‘ hydronyma, kterou poprvé navrhl Hans Krahe — zůstává možná, vyžaduje však revizi. Protože lze podat germánské vysvětlení bez sémantických a fonologických rozporů, je metodologicky vhodnější než ‚staroevropská‘ hypotéza. KLÍČOVÁ SLOVA: staroevropská hydronymie, litevská etymologie, německá toponyma, historická fonologie germánských jazyků. 1. LITUANICA¹ Slovní rodiny kolem lit. aléti ‚téct, kapat, běžet, spěchat‘,² nualéti ‚přetékat, zaplavovat (pole)‘, almuõ (3) m. ‚hnis‘,³ almē (1), almẽ (4) f. ‚hmota vystupující z těla‘,⁴ elmēs (4) f. pl. ‚tamtéž‘⁵ byly Sergiem Nerim (v Neri, Ziegler 2012: 56n. a v Neri et al. 2016: 234n.) dávány do souvislosti s novoalt. nář. Eller ‚zemědělsky ne ¹ Příspěvek vychází z přednášky „On the Etymology of the Placename Ulm and its Relatives in Germany – and its Potential Connections with Some Baltic Words“, přednesené na konferenci „5-oji tarptautinė mokslinė Aleksandro Vanago konferencija „Kalbos ir kultūros dialogas XXI amžiaus onomastikoje““ / “5ᵗʰ International Scientific Aleksandras Vanagas’ Conference “Language and Culture Dialogue in 21ˢᵗ Century Onomastics””, Vilnius, 7.–8. listopadu 2024. – Děkuji oběma anonymním recenzentům příspěvku za jejich připomínky; z velké části byly zapracovány do článku. Za případné dosud přetrvávající chyby a nesrovnalosti odpovídám výhradně já. ² Neuvedeno v LitEW (tam LitEW I 7 uvádí pouze aléti ‚být chudý‘ a aléti ‚volat alala‘); LithED I 17 řadí aléti ‚cancat, kapat, vytékat, putovat‘ ke kořeni ie. *h₂el, aniž mu přiřazuje význam (stejně SEJL 2024 s.v. aléti), a odkazuje na heslo almuõ ‚hnis, hnisavý výtok z rány, hnisavé sputum‘ (LithED I 20n.; podobně SEJL 2024 s.v. almuõ), kde však autor tento indoevropský kořen nezmiňuje, nýbrž znovu odkazuje na aléti. K problematičnosti takového přístupu viz také níže v příspěvku. ³ Srov. LitEW I 8; LithEW I 20n.; SEJL 2024 s.v. almuõ (a předchozí poznámku pod čarou). ⁴ Srov. LitEW I 8. LithEW I 20n. (s.v. almuõ) a SEJL 2024 s.v. almuõ vysvětluje almē jako novotvar založený na novém kořeni ur(ost)balt./lit. *alm-/*elm-, abstrahovaném z almuõ. Toto odvození nedokáže vysvětlit akut v almē. ⁵ Srov. LitEW I 8; LithEW I 20n. (s.v. almuõ) a SEJL 2024 s.v. almuõ vysvětluje elmēs jako novotvar založený na novém kořeni ur(ost)balt./lit. *alm-/*elm-, abstrahovaném z almuõ. 2 využívaná plocha, pustina‘ nebo v souvislosti s nhn. dial. Ölme ‚pověstmi opředená krajina, vlhké místo na poli‘, ülmiġ ‚místy vlhký‘. Celkem jsou při vysvětlování odvození jedné či druhé z uvedených forem uplatňovány tři praindoevropské kořeny: - ie. *h₁elh₂- ‚hnát někam‘ (IEW I 306n.; LIV 2001 [1998]: 235)⁶, - ie. *h₂elh₂- ‚chodit bez cíle‘ (IEW I 27n.; LIV 2001 [1998]: 264)⁷, - ie. *h₁el(H)- (nebo *[s]h₁el(H)-?) ‚být zahnívající‘ (IEW I 305). Uvádějí se tyto úvahy či odvození: U Neriho 2012: 57 se almuõ, álmē, ēlmēs pokusně spojují s lit. ãlksna f. ‚louže, tůňka‘⁸, lot. al(u)ksna f. ‚bažinaté místo, do něhož se stahuje voda‘, přičemž posledně uvedené formy se vysvětlují z předbaltského *h₁ol(H)-s-nah₂- ‚ta bahnitá‘ (s vnitrobaltským sekundárně vloženým *-kpřed *-s-). Ostatní tři formy nejsou výslovně etymologizovány, lze však patrně předpokládat tyto předformy: - lit. almuõ < urbal. *almōn, gen. *almenes < předbal. *h₁ol(H)-mōn, gen. *-menes, - lit. álmē < urbal. *almiā- < předbal. *h₁olH-mi̯ah₂-, - lit. ēlmēs < urbal. *elmiā- < předbal. *h₁el(H)-mi̯ah₂-. Spojení s nhn. dial. Eller, respektive s jemu předcházejícím střhn. elle* ‚neúrodné pole‘, spočívá na tomtéž kořeni, který je základem i tohoto slova: střhn. elle* < stnhn. *elana < pragerm. *elanō ‚bažina, močál‘ < předpragerm. *h₁el(H)-onah₂- ‚hniloba‘, což je substantivizace pragerm. *ulana- < předpragerm. *h₁l(H)-ono- ‚shnilý‘. Lit. aléti se v této souvislosti nezmiňuje. V Neri et al. 2016 je celá věc představena poněkud diferencovaněji: Vysvětlení z roku 2012 je nadále v zásadě považováno za možné. Vedle toho se s odkazem na Harald Bichlmeier 2013a: 406nn. a Bichlmeier 2011⁹ zvažuje spojit litevská slova znamenající ‚hnis, hmota vytékající z mrtvého těla‘ se slovesem lit. aléti ‚téci, krápat, běžet, spěchat‘. ⁶ Kořen má bezpečné apelativní pokračování pouze v řečtině a arménštině a v LIV 2001 [1998] je uváděn s ‚?‘; autor však toto východisko považuje za přesvědčivé. ⁷ Kořen má bezpečné apelativní pokračování v řečtině, latině a snad lotyštině. ⁸ Srov. LitEW I 8; dále srov. ALEW 34, kde však není podána etymologie v pravém slova smyslu; LithED I 19 (s.v. a̋lksnis) spojuje lit. ãlksna ‚místo porostlé olšemi, olšový háj‘ a lot. ãlksna ‚lesní močál‘ se starším *aliksna < *alis-nā, přičemž akut vznikl v rámci náhradního prodloužení po zániku prostředního *-, a neuvažuje ani spojení s lit. aléti, álmē atd. V SEJL 2024 s.v. a̋lksnis autor nyní alespoň zmiňuje indoevropskou předlohu ie. *h₂elis-no-, ani zde však nedochází k propojení s kořenem *h₂el uvedeným v pozn. 2. ⁹ V Neri et al. 2016: 244 je v bibliografii pod heslem „Bichlmeier Überlegungen“ chybně uveden Bichlmeier 2013b místo Bichlmeier 2011. Pro lit. el̃mės se tím implicitně rekonstruuje urbalt. *elmiā- < předurbalt. *h₁elh₂-miāh₂, zatímco pro výše na témže místě probírané germ. *ulman (Neri in Neri et al. 2016: 234n. s ohledem na novoalt. nář. Ülme, ülmig) je třeba předpokládat buď amfikineticky skloňovaný n-kmen *h₁elh₂-mon- / *h₁l̥h₂-mn- ‚to, co je opatřeno kapalinou‘ > ‚hnis, hniloba‘ (v takovém případě by bylo nutné předpokládat, že lit. almuõ zavedlo sekundární o-stupeň), nebo první vnitrogermánskou substantivizaci adjektiva *ulma- ‚hnilobný‘ < *h₁l̥h₂-m(n)-ó- ‚hnisavý, tekutý‘. Dále by bylo možné stejně tak ‚předpokládat *h₂elh₂-mon- / *h₂l̥h₂-mn- „to, co je opatřeno tekutinou“ > „hnis, hniloba“, které je bez dodatečných předpokladů základem germánských a litevských forem‘. Otázkou samozřejmě zůstává, zda lze takto předpokládanému sémantickému vývoji „to, co je opatřeno tekutinou“ > „hnis, hniloba“ bez dalšího přitakat, zvláště když skutečně existuje i výše uvedený kořen ie. *(s)hₑl(H)- ‚být zahnívající‘ (IEW I 305), i když otázka, zda jde o kořen s mobilem s10, závisí především na tom, zda řecká a indoíránská slova s významem ‚vodní nádrž, jezero, močál‘ apod. (ai. sáras n. ‚vodní nádrž, rybník, [koncové] jezero‘, av. *harah n. v choronymu av. HaraXᵛaitī f., staropers. /harauvatī-/ f. ‚Arachosie‘, řec. ἕλος n. ‚vlhká louka, bažinatá nížina, močál, mokřina‘) skutečně pocházejí z kořene ie. *sh₁el(H)- ‚být zahnívající‘, nebo zda je jejich základem samostatný kořen ie. *sel- ‚močál, bažinatý‘ (srov. IEW I 901)11. Pro baltské slovní formy je třeba předpokládat předbaltský kořen bez počátečního *s-, avšak s koncovým laryngálem (tedy ie. *h₁eH-), neboť jinak nelze vysvětlit akutované slovní formy této rodiny, zatímco indoíránská a řecká slova vyžadují počáteční *s, avšak neposkytují sebemenší náznak ani *-h₁, ani koncového *-H (tedy ie. *sel-). Obě skupiny lze nyní sjednotit pod rekonstrukcí ie. *(s)hₑl(H)-, ale také nemusíme; patrně je to věcí vkusu. Úvahy v H. Bichlmeier 2011 a 2013a byly formulovány bez zahrnutí kořene ie. *(s)hₑl(H)- ‚být zahnívající‘ do zkoumání. Protože tento kořen nyní nepochybně existuje, zejména podle doložených pokračování v germánských jazycích, vyvstává otázka, zda jsou všechna uvedená litevská slova utvořena na základě téhož praindoevropského kořene, nebo zda jejich základem nejsou přinejmenším dva kořeny: Lit. aléti ‚téci, krápat, běžet, spěchat‘, nualéti ‚přetékat, zaplavovat (pole)‘ lze nejsnáze odvodit z předbal. *h₂elh₂-eh₁-/*h₂elh₂-e/o- ¹⁰ Rekonstrukce kořene s s mobile vedle kořene, který jinak začíná laryngálem, sice není pravidlem, lze ji však i jinde učinit pravděpodobnou; srov. Mark R. V. Southern 1999 passim. ¹¹ K diskusi této problematiky odkazujeme na Neri 2016: 234n.; její reprodukce by zde zašla příliš daleko. 4 odvodit; předbal. *h₁olh₂-eh₁-/*h₁olh₂-e/o se vzhledem k tehdy předpokládanému o-stupni jeví jako méně pravděpodobné. Lit. almuõ (3) m. ‚hnis‘ lze nejsnáze spojit prostřednictvím předbal. *h₁olH-mon s ie. *h₁elH- ‚být zahnívající‘: přechod ‚hniloba‘ > ‚hnití‘ > ‚hnis‘ se jeví jako bezproblémový. Spojení s ‚kořeny sloves pohybu‘ ie. *h₁elh₂- ‚hnát někam‘ (IEW I 306n.; LIV 2001 [1998]: 235) nebo ie. *h₂elh₂- ‚chodit bez cíle‘ (IEW I 27n.; LIV 2001 [1998]: 264) by vyžadovalo předpokládat, že pojmenovávacím motivem slova pro ‚hnis‘ je jeho tečení. S tím lze patrně spojit i lit. ãlksna f. ‚louže, tůňka‘, lot. al(u)ksna f. ‚bažinaté místo, do něhož se stahuje voda‘ < předbal. *h₁olH-s-nah₂- ‚ta bahnitá‘. Lit. álmē (1), almē (4) f. ‚hmota vytékající z těla‘, elmēs (4) f. mn. ‚tamtéž‘ se zařazují méně jistě: Jestliže měl být pojmenovávacím motivem ‚výstup‘ hmoty, tedy její pohyb, může být základem jeden ze dvou ‚kořenů sloves pohybu‘ (na jedné straně urbal. *álmijā- < předbal. *h₂elh₂-miēh₂ nebo *h₁olh₂-miēh₂ oproti urbal. *élmiā- < předbal. *h₁elh₂-miēh₂). Pokud však byl pojmenovávacím motivem fakt, že vytékající hmota byla shnilá, lze zde na jedné straně předpokládat také urbal. *álmijā- < předbal. *h₁olH-miēh₂ oproti urbal. *élmiā- < předbal. *h₁elhH-miēh₂ na straně druhé. Nelze patrně najít argumenty pro to, že litevština pokračuje ve všech třech původně uvedených kořenech, avšak protiklad ‚kořen slovesa pohybu‘ versus ‚hniloba, hnití‘ se jeví jako pravděpodobný. Zda byl ‚kořenem slovesa pohybu‘ ie. *h₁elh₂- ‚hnát někam‘ (IEW I 306n.; LIV 2001 [1998]: 235), nebo ie. *h₂elh₂- ‚chodit bez cíle‘ (IEW I 27n.; LIV 2001 [1998]: 264), anebo zda oba v (před)urbaltštině splynuly v jediný kořen raně urbal. *ełH-/*ałH, již nelze rozhodnout, respektive to závisí na tom, jakou teoretickou argumentační hodnotu přiznáme možným (před)urbaltským morfologickým derivačním mechanismům. Vedle právě předloženého vysvětlení rozdílných vokálů (a-: e-) v iniciále litevských slov na základě různých praindoevropských kořenů a/nebo na základě různých stupňů ablautu je třeba poukázat také na možnost, že jde o (dialektální) vnitrolitevskou či vnitrobaltickou variaci, při níž se podle ‚Lex Rozwadowski‘ ¹² lit. e mění právě s lit. dial. a, například v lit. ẽžeras m. ‚jezero‘ oproti lit. dial. ažaras, ažeras m. ‚tamtéž‘, pruštině assaran ‚tamtéž‘. Rozhodnout to patrně nelze. Na možnost různých základních kořenů může poukazovat intonační rozdíl litevských slovních forem: formy s akútem (álksna, álmē) lze sotva vysvětlit jinak než na základě praindoevropského kořene s koncovým laryngálem, zatímco formy s cirkumflexně intonovaným kořenem zde k rozhodnutí přispět nemohou, neboť cirkumflex mohl vyvolat i sufix *-ijā u kořene původně s intonací na rázu ¹² Srov. k tomu Jan Rozwadowski 1914–1915. 5 mít. Posouzení významu intonací pro vysvětlení dále ztěžuje skutečnost, že vedle kořene v o-stupni měl laryngál podle de Saussurova pravidla vlastně záhy zaniknout a akut by neměl být přítomen. V této souvislosti je třeba ještě upozornit, že prvek urbal. *alma se v litevské, respektive obecně baltské hydronymii vyskytuje poměrně často; srov. například názvy řek lit. Almė, Almajā, Almuonė nebo názvy jezer lit. Āl̄majas, Āl̄menas atd. Tradičně se spojují se slovesem alméti nebo se dokonce považují za odvozená od něj¹³. Zdá se, že žádné z těchto jmen nemá kořen s intonací na rázu. Tato jména se také často spojují se dvěma východoindoevropskými slovy, ai. árma m. ‚studna‘ a toch. B ālme n. ‚pramen‘. Obě formy ukazují na předlohu bez koncového laryngálu nebo neumožňují žádný závěr. Obě slova se obvykle řadí k ie. *h₂el-mo, odvozenému od kořene ie. *h₂el- ‚živit, růst‘ (IEW I 26n.; LIV 2001 [1998]: 262)¹⁴, a etymologicky se ztotožňují s lat. almus ‚výživný, živíc푹⁵. Za tohoto předpokladu se zdá pravděpodobné, že uvedená litevská hydronyma jsou utvořena právě na tomto základě a že také lit. alméti je denominalní sloveso od tohoto základu, přičemž je samozřejmě třeba přijmout značný sémantický posun: ‚živit‘ (ie. *h₂el-) > ‚plodit‘ > ‚pramen, studna‘ (ai. árma-, toch. B ālme) > ‚něco souvisejícího s vodou/tečením‘ (litevská hydronyma) > ‚zaplavovat‘ (lit. alméti). Za primární sloveso však lit. alméti ostatně nikdy nebylo možné považovat, tj. toto sloveso a uvedená hydronyma jsou nejspíše paralelními deriváty téhož východiska. Na úrovni ‚něčeho souvisejícího s vodou/tečením‘ (litevská hydronyma) by zde patrně bylo možné zařadit i výše diskutované formy začínající lit. a a vykazující cirkumflexní intonaci, tedy snad almuõ (3) m. ‚hnis‘ a jistě almẽ (4) f. ‚hmota vytékající z těla‘ – akutované formy a formy začínající na e nelze s předpokládaným kořenem ie. *h₂el sloučit. Zpět ke germánštině: Kořen znamenající ‚být zahnívající, shnilý‘ je v germánštině dobře pokračován. Zastoupené lexémy znamenají bez výjimky pouze toto a představují pokračování kořene *h₁el(H)-. Rekonstrukce tohoto kořene by se stala zbytečnou (a padla by tak za oběť Occamově břitvě), kdyby bylo možné všechna germánská slova tradičně od něj odvozovaná prokazatelně vrátit ke dvěma výše uvedeným ‚kořenům sloves pohybu‘ ie. *h₂elh₂- ‚hnát někam‘ (IEW I 306n.; LIV 2001 [1998]: 235) nebo ie. *h₂elh₂- ‚chodit bez cíle‘ (IEW I 27n.; LIV 2001 [1998]: 264). Na rozdíl od lit. almuõ, almẽ, el̃mės, která znamenají ‚hnis, tekutina vytékající z mrtvého těla‘, však u germánských slov nelze ani vzdáleně ¹³ Srov. Vanagas 1981: 39n. ¹⁴ Srov. DTB 2013 [1999]: 29, 60; EWAIa I 120. ¹⁵ Srov. EDLIL 35 (s.v. alō). 6 uchopit význam, který by ještě nějak souvisel s pohybem (kapaliny). Bude tedy lepší zůstat u tradičního pojetí. V němčině k tomuto kořeni patří například stnhn. olmo m. ‚shnilé, zetlelé dřevo‘, střhn. ulmic, -iges adj. ‚napadený hnilobou‘ (MH 2: 1721); v německých dialektech lze podobu ulmig ‚shnilý, zetlelý‘ doložit ještě v Alsasku, Falci a Vestfálsku¹⁶, v Durynsku k nim patří právě Ülme ‚pověstmi opředená krajina, vlhké místo na poli‘, ülmig ‚místy vlhký‘. Všechny tyto formy se vracejí k pragerm. *ulma- ‚hnití, hniloba‘. Vedle toho existuje také základové slovo nhn. Ulm ‚shnilé dřevo, hniloba‘ (DW XXIII 754 [Ulm²]). K dalším etymologickým souvislostem uvnitř germánštiny i mimo ni viz EWAhd VI 1168–1171. Není jasné, proč se tamtéž stnhn. olmo m. ‚shnilé/zetlelé dřevo‘ odvozuje od ie. *h₂elh₂- ‚hnát někam‘ (LIV 2001 [1998]: 235), respektive od ie. *h₂elh₂- ‚chodit bez cíle‘ (LIV 2001 [1998]: 264), ačkoli existuje kořen ie. *h₁elH- (tradičně „3. el-: ol- ‚být zahnívající, hnít‘“ [IEW I 305]). Odvození západogerm./pragerm. *ulm-an- ← západogerm./pragerm. *ulma- < předpragerm. *h₁l(H)-m(n)ó je zcela bezproblémové. Na toto etymon lze dále bez problémů navázat soubor německých místních a vodních jmen, jak bude dále ukázáno. 2. GERMÁNSKÁ ONOMASTIKA Místní jméno Ulm a s ním příbuzná jména dosud nalezla tři různá smysluplná vysvětlení – a čtvrté, o němž se již dávno zjistilo, že nemůže být správné. Stejnou etymologii základového slova vykazuje několik dalších místních a vodních jmen (Nieder-Olm, Ober-Olm, Ulmbach, další Ulm aj.), která všechna mají středověké předformy typu Ulma (v případě Ulmu na Dunaji), respektive Ulmena, Ulmene, Olmena. Tato tři vysvětlení mají být v následujícím příspěvku prověřena z hlediska jejich oprávněnosti a průchodnosti. Tento soubor jmen byl často spojován se slovesem pragerm. *ualle/a-/*uule/a- ‚vřít‘, za druhé s etymonem pragerm. *ulma- ‚hniloba, hnití‘ a konečně se jako východisko považovalo staroevropské hydronymum, respektive ‚vodní kořen *el-/*ol-‘. Čtyři právě zmíněné přístupy k řešení a další návrhy, o nichž zde již nebude pojednáno, nejpodrobněji zpracoval Lutz Reichardt (1986: 302–310, zejména 307–310). Všechny pozdější práce k tomu nepřinášejí ani pokrok, ani vždy neuvádějí všechny návrhy. ¹⁶ Srov. Martin, Lienhart 1899: 33; Christmann 1994: 874; Niebaum et al. 2021: 1075; DW XXIII 758. 7 2.1. Jména a jejich tradiční výklady V současné literatuře jsou pro souhrnně pojatý materiál uváděna tato vysvětlení: V DONB (= Niemeyer 2012: 632) Jörn Riecke uvádí všechna čtyři dosud navržená řešení a vysvětluje místní jméno Ulm takto: 813 Ulmam... villam (2. třetina 12. stol.), 854 Hulmam [Or], 856 Ulma [Or]; Ulm (1334) [<...> Základem místního jména je několikrát doložené hydronymum, které buď – s vnitrogermánskou etymologií – patří k silnému slovesu germ. *walla- ‚vřít, valit se‘, nebo – s ohledem na podobně znějící východoevropská hydronyma – je třeba je vykládat jako předgermánské hydronymické slovo (k *el-/*ol-). Napojení na střhn. ulmic ‚napadený hnilobou‘ je jazykově možné, protože lze předpokládat významový vývoj k ‚bažinatý‘. Toto napojení však nevysvětluje původ ostatních hydronym Ulm. Spojení s Ulme je vyloučeno, protože strom se ve středověku nazývá elm(boum). J. Riecke zde následuje L. Reichardta 1986, který uvádí tytéž tři schůdné možnosti. Ani zde, ani tam není citován Adolf Bach (1953: 157, 235), který vedle odvození ze střhn. ulmic ‚napadený hnilobou‘ uvádí také odvození od *ual(l)- a opírá se přitom znovu o ještě starší literaturu. Pokud jde o vyloučení označení stromu nhn. Ulme, respektive jeho předchůdců, v rámci výkladu místního jména, lze s J. Rieckem (a před ním již s Reichardtem 1986: 307n. a Bachem 1953: 235) pouze souhlasit: Toto slovo je doloženo teprve pozdně(staro)hornoněmecky, respektive středohornoněmecky v Gl. 3,40,59 (12. stol., bavorsky) a možná jde o výpůjčku z latiny, ačkoli nelze vyloučit výklad jako germánského dědičného slova (srov. EWAhd IX s.v. ulm)¹⁷. Co se u Rieckeho neuvádí, je skutečnost, že se u místního jména Ulm neuskutečnilo snížení *u > o, ačkoli v následující slabice stojí temná samohláska (západogerm. *Ulmō-). L. Reichardt (1986: 309n.) to vysvětluje tím, že rané doklady jsou vesměs dosvědčeny v latinských dokumentech a že zde brzy došlo k ovlivnění podoby jména lat. ulmus ‚jilm‘. Dále sem patří jméno Ulmen (v Eifelu), kterým se Albrecht Greule zabývá v DONB 632: ¹⁷ EWAhd IX: Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen [Etymologický slovník staré horní němčiny] 9: t- – u-, vyd. R. Lühr, zprac. D. S. Wodtko (vedení pracoviště), H. Bichlmeier, M. Kozianka, R. Schuhmann, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Svazek má vyjít pravděpodobně v roce 2026. 8 1074 Ulmena, kolem 1120–62 ulmene, 1253 Ulmen, 1434 Ulmen. III. Jméno patří do řady s místními jmény Nieder-/Ober-Olm (u Mohuče), Ulm (okr. Wetzlar), Ulm (okres Rastatt) a Ulm (okres Ortenau), která všechna leží u vodních toků a mají jako základní podobu Ulmena/Olmena. Ulmen (Eifel) leží u Ulmenského maaru. Ulmena, starší *Ulmana, je odvozeno pomocí n-sufixu od germ. adj. *(w)ulma- (k *wula- ‚vřít, valit se‘). Podobně píše A. Greule v DGNB 554 o hydronymu Ulmbach: ²Ulmbach, pravostranný přítok Lahnu (Rýn), pramení ve Westerwaldu jižně od Mademühlen (obec Driedorf, okres Lahn-Dill, Hesensko, Německo), přehradou Ulmbach je vzdut do podoby jezera, u Biskirchenu (město Leun, okres Lahn-Dill) se vlévá. – 1000 (opis z 12. stol.) flumen Ovmena (čti Olmena), 1313 mitten in de Ulmen, 1325 uff der Ulmene, 1341 zuschin... der Olmene, 1486 (opis z 18. stol.) uff der Vlme; místní jméno Ulm (obec Greifenstein, okres Lahn-Dill), 1286 de Olmene (a další doklady), 1308, 1328 de Ulmene, 1314 de Olmena (a další doklady), 1321 de Ulmina, 1495 Olmen. – Základní podoba FIN. starohornoněm. *Ulmana > střhn. Ulmene/Olmene, odvozené pomocí n-sufixu od (severo)germ. adj. *wulma- ‚zuřící‘ (staroisland. olmr ‚zuřivý‘) ke germ. slovesu *wul-a- ‚vřít, valit se‘; FIN. germ. *wulmanō se ztrátou iniciálního /w-/ před /u/ > *Ulmana. S názvem řeky a místním jménem je totožná řada místních jmen, která dnes znějí Olm/Ulm. K této skupině patří také další místní jména, například Nieder-Olm/Ober-Olm (srov. již Greule 1983: 280–282); celkem Greule 1983: 281 již shrnuje čtyři místní jména v Německu, jejichž nejstarší středověké doklady mají podoby Ulmena, Ulmene, Olmene, které všechny sahají k starohornoněm. *Ulmana < západogerm. *Ulmanō: Ulm (okres Wetzlar), Ulmen (okres Cochem-Zell), Ulm (město Lichtenau, okres Rastatt), Ulm (okres Ortenau) a dále odkazuje na Olmen v Belgii. V Německu se tedy jména se složkou Ulm(-) nacházejí v Hesensku, Porýní-Falci a Bádensku-Württembersku. Neu-Ulm jako jméno města v Bavorsku (vládní obvod Švábsko) sem jako jakési dodatečné pojmenování po Ulm nepatří. Zatímco A. Greule v DONB a DGNB uvádí již jen germánské řešení se spojením s urgerm. *u̯alle/a-/*u̯ule/a, ve své starší práci (Greule 1983: 281) zmiňuje ještě možnost odvození jmen patřících k této skupině od „hydronymického kořene *el-/*ol-“ a navazuje tak na analýzu H. Kraheho (1957: 7n.). V souvislosti s tímto kořenem je třeba znovu připomenout ústřední tvrzení v Bichlmeier 2024: 18n. (a podobně již v Bichlmeier 2013c: 21): Například ani v Lexikon der indogermanischen Verben, ani v IEW, vydaném již roku 1959, se nenachází kořen struktury *eL-/*ol-, který by v některé apelativní formaci znamenal ‚téci‘. Nacházejí se zde naopak tyto kořeny: „1. el-, ol-, əl-, ‚barevný kořen‘ s významem ‚červený, hnědý‘“ (IEW 302–304) [moderně: *h₁el-]; „2. el- ‚odpočívat??‘“ (IEW 304n.); „3. el-: ol- ‚být zahnívající, hnít‘“ (IEW 305) [moderně: *h₁el(H)-]¹⁸; „4. el-, ol- zvukový kořen“ (IEW 306); „5. el-, ol- ‚ničit, kazit??‘“ (IEW 306, 777) [moderně: *h₃el h₁- (LIV² 298)]; „6. el-, elo-: lā-; el-eu-(dʰ-) ‚hnát, uvádět do pohybu, pohybovat se, jít‘“ (IEW 306n.) [moderně: *h₁elh₂- (LIV² 235)]; „7. el-, elo-, s rozšířením -k elk-, elok- ‚hladový, špatný‘ (?)“ (IEW 307); „8. el-, eléi-, lēi- ‚ohýbat‘“ (IEW 307–309) [moderně: *h₁lei-?]. Zohledníme-li, že se uridg. *o mění v urgerm. a urbaltském *a, mohou tedy na základě právě uvedených kořenů nabývat následující rekonstruované formy podoby urgerm., respektive urbaltského *al: uridg. *h₁ol(H)-, *h₂el(H)-, *h₂ol(H)-, *h₃el(H)-, *h₃ol(H)- (příp. uridg. *a-, *ol-). K tomu přistupují ještě následující kořeny, které by se v hydronymu teoreticky mohly objevit (a další, jejichž výskyt v hydronymu je nepravděpodobný, jako *al- ‚hořet‘ [IEW 24–29 passim]): *al- ‚bílý‘ (IEW 29) [moderně: *h₂al-]; *al- ‚živit, růst‘ (IEW 26n.) [moderně: *h₂al- (LIV² 262)]; *āl- ‚bezcílně se potulovat, bloudit‘ (IEW 26n.) [moderně: *h₂elh₂- (LIV² 264)]; *alu- ‚hořký‘ (IEW 33n.) [moderně: *h₂al-?]. Odkazy na „*el-/*ol- ‚téci‘“ patrně míří na kořen uvedený ve výše zmíněném seznamu pod č. 6, který by snad nejspíše mohl fungovat jako ‚hydronymický kořen‘. ¹⁸ V aktuálním kontextu budiž uvedeno, že k tomuto omylu, respektive této chybné interpretaci IEW, se připojují také Reichardt 1986: 308 a 309 a přispívají k jeho šíření, když hovoří o „kořenu *el–/*ol– ‚téci, proudit, být vlhký, být zahnívající‘“ a na s. 308 se dokonce výslovně odvolává na IEW I 305, kde Pokorny tomuto kořenu význam ‚téci, proudit‘ vůbec nepřisuzuje. 10 V tomto ohledu je neuvedení tohoto řešení v novějších komentářích A. Greuleho k zde probíraným jménům pokrokem. Pojetí preferované v uvedených pracích A. Greuleho přejímá také Wolf-Armin Frhr. von Reitzenstein (2013: 266n. s.v. Neu-Ulm) s odvoláním na Greuleho (2007: 105 = 2004: 97), nachází se také v Greule (2007: 42 = 1998: 6) a s odvoláním na posledně jmenovaného pak i u Jürgena Udolpha (2004: 151). Dieter Berger (1999: 279n.) ještě ponechává toto vysvětlení vedle odvození od výše uvedeného staroevropského jména jako rovnocenné. Je-li zřejmé, když vezmeme v úvahu výše uvedené významové spektrum kořenů, že výše uvedené střhn. ulmic, -iges patrně patří ke kořeni „3. el-: ol- ‚být zahnívající, hnít‘ (IEW I 305) [moderně: *hel(H)-]“. Pokračuje patrně ve stnh. *ulmīg < západogerm. *ulmīga- < urgerm. *ulmīga- < předurgerm. *h₁l̥(H)-m. Další viz níže. 2.2. Analýza dosavadních výkladů německých místních jmen a hydronym Pro germánskou etymologii, která se snaží vytvořit souvislost s germ. *u̯alle/a- ‚vřít, valit se‘, respektive s nulovým stupněm téhož kořene jako v adjektivu *u̯ulma- (k *wule/a- ‚vřít, valit se‘, srov. got. wulan ‚tamtéž‘), představuje problém iniciální germ. *u slovesného kořene. Uváděná místní jména a hydronyma jej nikdy nevykazují. Podle svědectví gótštiny však bylo bezpečně přítomno i v nulovém stupni kořene. V každém případě tomu zde patrně odpovídá i hláskoslovný zákon, neboť kořenem je ve skutečnosti uridg. *u̯elH- ‚válet se, vřít, valit se‘ (LIV 2001 [1998]: 677), nikoli, jak se většinou dočítáme ve starší, respektive zastaralé literatuře, uridg. *u̯el-. To má za následek, že bez ohledu na to, zda po kořeni v nulovém stupni při tvoření slova následovala samohláska, nebo souhláska, vokalizace ve vzniklé fonémové řadě vždy vytvořila sonans l̥: předurgerm. *u̯l̥H-V/K- > urgerm. *u̯ul-V/K-; srov. například také uridg. *u̯rǵ- ‚pracovat‘ > urgerm. *u̯urk- (a nikoli urgerm. †urk-) v got. waúrkjan ‚pracovat‘, respektive stnh. werken/wurchen¹⁹. Pokud v takové podobě – ať už vzniklé jakkoli – vzniklo před samohláskou stojící urgerm. *u- > západogerm. *u, v západní germánštině (a následně také ve staré horní němčině) již nezaniklo – ani před -u- (srov. Braune, Heidermanns 2023: § 106). „Ztrátu iniciálního /w-/ před /u/“, která se v uvedených výzkumech místních jmen a hydronym tvaru Ulm(-) někdy předpokládá (DGNB 554; opatrněji již Greule 1983: 281!), tedy u této skupiny jmen nelze předpokládat, protože v západní germánštině nenastává. Zákonitý zánik tohoto typu existuje (před zaokrouhlenými samohláskami, před r + zaokrouhlenými samohláskami a v několika dalších ¹⁹ Srov. Lehmann 1986: W-41; Schützeichel 2012: 402. 11 pozicích) pouze v severní germánštině20, jak ukazuje v uvedené literatuře pravidelně citované adjektivum staisl. olmr ‚zuřivý‘ (< praseverské *[u]olma- < urgerm. *uulma-)21. Jako paralelu lze uvést k výše uvedenému got. waúrkjan odpovídající staisl. yrkja, préteritum orta (na rozdíl také od staroangl. wyrcan, préteritum worhta, respektive stnh. werken/ wurchen, préteritum wor[a]hta). Každopádně bude vodní název nor. Olma zmíněný v uvedené literatuře (Greule 1983; Reichardt 1986) patrně souviset se starosev. olmr, ačkoli by zde mohly přicházet v úvahu i dvě další etymologie uznané jako možné. Z toho tedy podle výše uvedeného plyne, že název řeky nor. Olma lze spojovat s ulmenskou slovní rodinou pouze tehdy, pokud etymologicky nepatří ke starosev. olmr, nýbrž je buď ‚staroevropského‘ původu, nebo je založen na germ. *ulma- ‚hniloba, zetlelost‘ (viz níže). Nechceme-li předpokládat, že se jména řídí jinými zákonitostmi než apelativa, nezbývá než se smířit s tím, že tuto tradiční etymologii je třeba u německých jmen, která je vysvětluje na základě *ual(l)-/*uul-, odmítnout. Zůstávají tedy dvě možnosti: další vnitrogermánská a staroevropská. Budeme-li dále vycházet ze zásady, že při etymologizaci jmen je třeba uchýlit se k výkladu na bezprostředně starším jazykovém stupni jen tehdy, když na mladším stupni nelze dospět k řešení, je třeba dát přednost germánskému řešení. Výše uvedené střhn. ulmic, -iges, adj. ‚napadený hnilobou‘, k západogerm., respektive urgerm. *ulma- ‚trouchnivění, hniloba‘ apod., se jeví jako bezproblémové; dále k tomu lze připojit výše uvedené stnh. olmo m. ‚shnilé/ztrouchnivělé dřevo‘ atd., což – jak již bylo výše uvedeno – umožňuje také připojení těchto lexémů i německých místních jmen a hydronym k baltskému jazykovému materiálu. Nakonec již J. Riecke (DONB 632 [viz výše]) viděl, že v zásadě je pro místní jméno Ulm myslitelný buď germánský výklad ve spojení se střhn. ulmic, nebo předgermánský výklad. Nejasné však zůstává tvrzení uvedené na témže místě: „Toto napojení však nevysvětluje původ ostatních Ulm-GwN.“ Jestliže přijmeme za základ stnh. *ulm (doloženo je pouze stnh. olmo [viz výše] < západogerm./urgerm. *ulm-an- < západogerm. *ulma- < urgerm. *ulma- < předurgerm. *h₁l(H)-m(n)ó-), což se jeví jako zcela bezproblémové, pak takové *ulme může být základem jak pro místní jméno Ulma > Ulm, tak pro výše uvedená hydronyma a místní jména typu západogerm. *Ulmanō- > Ulmena > Ulm, Ulmen. Pojmenovacím motivem byl patrně vždy vodní tok vyznačující se hnilobou/trouchnivěním. Nejsme-li ochotni přijmout tento vnitro(západo)germánský výklad, musíme počítat se staroevropským hydronymem. Z výše uvedené palety tuctu kořenů zaznamenaných Juliem Pokorným v IEW přicházejí vzhledem ke svému významu pro hydronymum v úvahu především tyto: 20 Srov. k tomu Noreen 1970: 169–171. 21 Srov. de Vries 1962: 418. 12 – 1. el-, ol-, əl- ‚barevný kořen‘ s významem ‚červený, hnědý‘ (IEW I 302–304) [moderně: *h₁el-]; – 3. el-: ol- ‚být zahnívající, hnít‘ (IEW I 305) [moderně: *h₁el(H)-]; – 4. el-, ol- zvukový kořen (IEW I 306) [moderně: *Hel(H)-]; – 6. el-, elo-: lā-; el-eu- (dʰ-) ‚hnát, uvádět do pohybu, pohybovat se, jít‘ (IEW I 306n.) [moderně: *h₁elh₂- (LIV 2001 [1998]: 235)]; – *al- ‚bílý‘ (IEW I 29) [moderně: *h₂al-/*h₂el-]; – *āl- ‚bezcílně se potulovat, bloudit‘ (IEW I 26n.) [moderně: *h₂elh₂- (LIV 2001 [1998]: 264)]; Z těchto kořenů vyplývají následující možné rekonstrukce: – 1’: uridg. *h₁l̥-m(n)ó- ‚načervenalý, nahnědlý‘, – 3’: uridg. *h₁l̥(H)-m(n)ó- ‚zahnívající, hnijící‘, – 4’: uridg. *(H)l̥(H)-m(n)ó- ‚šumící, hučící‘, – 6’: uridg. *h₁l̥h₂-m(n)ó- ‚pohybující se‘ [sekundárně (!) → ‚tekoucí‘?], – uridg. *h₂l̥h₂-m(n)ó- ‚bezcílně se pohybující‘ → ‚meandrující‘?], – *h₂l̥-m(n)ó- ‚bílý‘. Po zániku laryngál dávají všechny tyto formy předurgerm. *lmo-, které se při raném převzetí do germánštiny automaticky změnilo v *ulma. 4. SHRNUTÍ 1. Apelativa lit. aléti ‚téci, kapat, běžet, spěchat‘, nualéti ‚přetékat, zaplavovat (pole)‘, almūo (3) m. ‚hnis‘, álmė (1), almẽ (4) f. ‚hmota vystupující z těla‘, ẽlmės (4) f. pl. ‚tamtéž‘ byla tradičně vysvětlována z jediného kořene, jsou však patrně pokračováním nejméně dvou různých urindoevropských kořenů: jednak jednoho z ‚kořenů sloves pohybu‘ uridg. *h₁elh₂- ‚hnát kam‘ nebo uridg. *h₂elh₂- ‚bezcílně jít‘ (respektive kořene *alH-/*elH- [před]lurbaltského, který vznikl splynutím obou), jednak kořene uridg. *h₁el(H)- ‚být zahnívající, hnít‘. Etymologicky je od nich pravděpodobně třeba oddělit litevská/baltská hydronyma založená na prvku *alms a také sloveso lit. almėti, které se patrně vztahují k ai. árma-, toch. B ālme, lat. almus a v posledku spočívají na kořeni uridg. *h₂el- ‚živit, růst‘. 2. K prvně jmenovaným kořenům dále náleží německá místní jména a hydronyma (Ulm atd.), která spočívají na kořeni/derivačním základu předstaro­hornoněm./západogerm./urgerm. *ulma. Ten se v apelativní německé slovní zásobě projevuje například ve stnh. olmo ‚zahnívající/ztrouchnivělé dřevo‘, střhn. ulmic, -iges ‚napadený hnilobou‘. Tato jména jsou patrně původní hydronyma označující zahnívající, hnijící 13 vodní toky. Základem je urgerm. *ulma- < předurgerm. *h₁l(H)-m(n)ó ke kořeni uridg. *h₁el(H)- ‚být zahnívající, hnít‘. 3. Odvození německých jmen od kořene uridg. *u̯elH- ‚válet, vřít, valit se‘ není možné; skupina jmen by v západní germánštině/němčině musela začínat *u̯- > W, očekávali bychom totiž právě urgerm./západogerm. *uulm- > stnh. *wulm. 4. Teoreticky zůstává možné, že jména pokračují ‚staroevropská‘, tedy předgermánská hydronyma. V takovém případě přichází v úvahu nejméně těchto šest kořenů: – *el-/*ol-/*əl- ‚barevný kořen‘ s významem ‚červený, hnědý‘ (IEW I 302–304) [moderně: *h₁el-], – *el-/*ol- ‚být zahnívající, hnít‘ (IEW I 305) [moderně: *h₁el(H)-], – *el-/*ol- zvukový kořen (IEW I 306) [moderně: *Hel(H)-], – *el-/*elə-: *lā- ‚hnát, uvádět do pohybu, pohybovat se, jít‘ (IEW I 306n.) [moderně: *h₁elh₂- (LIV 2001 [1998]: 235)], – *al- ‚bílý‘ (IEW I 29) [moderně: *h₂al-/*h₂el-], – *āl- ‚bezcílně se potulovat, bloudit‘ (IEW I 26n.) [moderně: *h₂elh₂- (LIV 2001 [1998]: 264)]. K žádnému z těchto kořenů se nelze jednoznačně přiklonit. 5. Protože platí metodologická zásada, že vysvětlení na mladším jazykovém stupni má přednost před vysvětlením na starším jazykovém stupni, pokud jsou obě bezrozporně možná, je pravděpodobnějším vysvětlením to, že německá skupina jmen spočívá na západogerm./urgerm. *ulma, což lze na jedné straně spojit se stnh. olmo ‚zahnívající, ztrouchnivělé dřevo‘, střhn. ulmic, -iges ‚napadený hnilobou‘ atd. a na druhé straně s litevskými slovy z významového okruhu ‚hnis‘. LITERATURA ALEW 2015: Altlitauisches etymologisches Wörterbuch [Starolitevský etymologický slovník] 1–3, pod vedením W. Hocka, za spolupráce E. J. Bukeviciūtė, Ch. Schillera, zprac. R. Fecht, A. H. Feulner, E. Hill, D. S. Wodtko, Hamburk: Baar Verlag. Bach Adolf 1953: Deutsche Namenkunde II: Die deutschen Ortsnamen 1. Einleitung. Zur Lautund Formenlehre, zur Satzfügung, Wortbildung und -bedeutung der deutschen Ortsnamen [Německá onomastika II: Německá místní jména 1. Úvod. K hláskosloví a tvarosloví, skladbě, tvorbě slov a významu německých místních jmen], Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag. Berger Dieter 1999: Duden. Geographische Namen in Deutschland. Herkunft und Bedeutung der Namen von Ländern, Städten, Bergen und Gewässern [Duden. Zeměpisná jména v Německu. Původ a význam jmen zemí, měst, hor a vodních toků], 14 2., přepracované vyd., Mannheim, Lipsko, Vídeň, Curych: Duden-Verlag. Bichlmeier Harald 2011: Několik zásadních úvah o vztahu indoevropeistiky a předjednotlivě-jazykové, respektive staroevropské onomastiky s několika případovými studiemi (Moderní indoevropeistika versus tradiční onomastika, část 1) [Some Fundamental Considerations on the Relationship Between Indo-European Studies and Pre-individual or Old European Onomastics with Some Case Studies (Modern Indo-European Studies vs. Traditional Onomastics, Part 1)]. – Namenkundliche Informationen 95/96, 173–208. Bichlmeier Harald 2013a: Analýza a hodnocení lingvistických standardů současného tradičního výzkumu staroevropské hydronymie z perspektivy dnešní indoevropeistiky [Analýza a hodnocení lingvistických standardů současného tradičního výzkumu „staroevropské hydronymie“ z perspektivy dnešní indoevropeistiky]. – Namenkundliche Informationen 101/102, 397–437. Bichlmeier Harald 2013b: Několik indoevropeistických poznámek k předpokládanému derivačnímu základu místního jména Leipzig: říčnímu jménu urgerm. *Lībō, respektive názvu oblasti urgerm. *Lībía- (s exkurzem k názvu Rhön a dodatkem s dalšími úvahami o jménu Labe) [Několik indoevropeistických poznámek k předpokládanému derivačnímu základu místního jména Leipzig: říční jméno *Lībō nebo název oblasti *Lībía- (s exkurzem k názvu Rhön a dodatkem s dalšími úvahami o jménu Labe)]. – Namenkundliche Informationen 101/102, 49–75. Bichlmeier Harald 2013c: K lingvistické úrovni výzkumu staroevropské hydronymie – Reakce na polemiku [K lingvistické úrovni výzkumu „staroevropské hydronymie“ – reakce na polemiku]. – Acta Linguistica Lithuanica 68, 9–50. Bichlmeier Harald 2024: Ke staroevropské hydronymii – respektive k tomu, co z ní zbývá [K „staroevropské hydronymii“ – respektive k tomu, co z ní zbývá]. – Namenkundliche Informationen 115, 17–37. Braune Wilhelm, Heidermanns Frank 2023: Althochdeutsche Grammatik 1: Lautund Formenlehre [Gramatika staré horní němčiny 1: Hláskosloví a tvarosloví], 17. vyd., nově zprac. F. Heidermannsem, Berlín, Boston: De Gruyter. Christmann Ernst 1994: Pfälzisches Wörterbuch [Falcký slovník] 6, zprac. J. Krämer, Wiesbaden: Steiner. de Vries Jan 1962: Altnordisches etymologisches Wörterbuch [Staroseverský etymologický slovník], 2. opravené vyd., Leiden: Brill. 15 DGNB: Deutsches Gewässernamenbuch. Etymologie der Gewässernamen und der zugehörigen Gebiets-, Siedlungsund Flurnamen [Německý slovník hydronym. Etymologie hydronym a souvisejících jmen oblastí, sídel a tratí], A. Greule, ve spolupráci se S. Hackl-Rößler, Berlín, Boston: De Gruyter, 2014. DONB: Deutsches Ortsnamenbuch [Německý slovník místních jmen], vyd. M. Niemeyer, Berlín, Boston: De Gruyter, 2012. DTB 2013 [1999]: A Dictionary of Tocharian B. Revised and Greatly Enlarged [Slovník tocharštiny B. Revidované a značně rozšířené], 2 sv., D. Q. Adams, Amsterdam, New York: Rodopi. DW XXIII: Deutsches Wörterbuch [Německý slovník] 23, J. Grimm, W. Grimm, Mnichov: dtv Verlagsgesellschaft mbH & Co. KG, 1999. EDLIL: Etymological Dictionary of Latin and the other Italic Languages [Etymologický slovník latiny a ostatních italických jazyků], M. de Vaan, Leiden, Boston: Brill, 2008. EWAhd VI: Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen [Etymologický slovník staré horní němčiny] 6: māda – pūzza, vyd. R. Lühr, zprac. H. Bichlmeier, M. Kozianka, R. Schuhmann, L. Sturm, Göttingen, Bristol: Vandenhoeck & Ruprecht, 2017. EWAia I: Etymologisches Wörterbuch des Altindoarischen [Etymologický slovník staré indoárijštiny] 1, M. Mayrhofer, Heidelberg: Winter, 1992. Greule Albrecht 1983: Místní jména správního společenství Nieder-Olm [Místní jména obce Nieder-Olm]. – Nieder-Olm. Der Raum der Verbandsgemeinde, vyd. K. H. Spiess, Alzey: Verlag der Rheinhessischen Druckwerkstätte, 280–287. Greule Albrecht 1998: Vrstvy hydronym v povodí řeky Lahn [Vrstvy hydronym v povodí řeky Lahn]. – Die Welt der Namen. Sechs namenkundliche Beiträge, vyd. N. Nail, Marburg: Universitätsbibliothek Marburg, 1–17. Greule Albrecht 2007: Etymologische Studien zu geographischen Namen in Europa. Ausgewählte Beiträge 1998–2006 [Etymologické studie o geografických jménech v Evropě: vybrané příspěvky 1998–2006], vyd. W. Janka, M. Prinz, Řezno: Edition Vulpes. Greule Albrecht 2004: Germánská hydronyma se sufixem -m- [Germánská hydronyma sufigovaná pomocí -m-]. – Namenwelten. Ortsund Personennamen in historischer Sicht, vyd. A. van Nahl, L. Elmevik, S. Brink, Berlín, New York: De Gruyter, 93–102. IEW I: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch [Indoevropský etymologický slovník] 1, von J. Pokorny, München, Bern: Francke, 1959. Krahe Hans 1957: Fluß- (und Orts-)namen auf -mana/-mina [Názvy řek (a míst) zakončené na -mana/-mina]. – Beiträge zur Namenforschung 8, 1–27. 16 Lehmann Winfred P. 1986: A Gothic Etymological Dictionary: Based on the Third Edition of Vergleichendes Wörterbuch der Gotischen Sprache by Sigmund Feist, with Bibliography Prepared Under the Direction of H.-J. J. Hewitt, Leiden: Brill. LitEW I: Litauisches Etymologisches Wörterbuch [Litevský etymologický slovník] 1, von E. Fraenkel, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1962. LithED I: Lithuanian Etymological Dictionary 1, by W. Smoczyński, ed by A. Holvoet, S. Young with the assist. of W. Browne, Berlin, Bern, Bruxelles, New York, Oxford, Warszawa, Wien: Peter Lang GmbH Internationaler Verlag der Wissenschaften, 2018. LIV 2001 [1998]: Lexikon der indogermanischen Verben: Die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen [Lexikon indoevropských sloves: Kořeny a jejich primární kmenové derivace], unter Leitung von H. Rix, bearb. von M. Kümmel, T. Zehnder, R. Lipp, B. Schirmer, 2., verbesserte Aufl., Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag. Martin Ernst, Lienhart Hans 1899: Wörterbuch der elsässischen Mundarten [Slovník alsaských nářečí] 1, Straßburg: Verlag von Karl J. Trübner. MH II: Mittelhochdeutsches Handwörterbuch. Zugleich als Supplement und alphabetischer Index zum Mittelhochdeutschen Wörterbuche von Benecke-Müller-Zarncke [Stručný slovník střední horní němčiny. Zároveň doplněk a abecední rejstřík ke Středohornoněmeckému slovníku od Beneckeho-Müllera-Zarnckeho] 2, von M. Lexer, Leipzig: S. Hirzel, 1876. Neri Sergio, Ziegler Sabine 2012: „Horde Nöss“: Etymologische Studien zu den thüringischen Dialekten [„Horde Nöss“: Etymologické studie k durynským nářečím], Hamburg: Hempen Verlag. Neri Sergio, Sturm Laura, Ziegler Sabine 2016: Von Hammeln, Leichen und Unken: Etymologische Studien zu den thüringischen Dialekten [O beranech, mrtvolách a ropuchách: Etymologické studie k durynským nářečím] 2, Hamburg: Hempen Verlag. Damme Robert, Hrsg., 2021: Westfälisches Wörterbuch [Vestfálský slovník] 5: SI–Z, hrsg. von der Kommission für Mundart und Namensforschung des Landschaftsverbandes Westfalen-Lippe, Neumünster, Kiel, Hamburg: Wachholtz. Noreen Adolf 1970: Altnordische Grammatik 1: Altisländische und altnorwegische Grammatik (Lautund Flexionslehre) unter Berücksichtigung des Urnordischen [Staroseverská mluvnice 1: Mluvnice staré islandštiny a staré norštiny (hláskosloví a tvarosloví) se zřetelem k praseverštině], 5., unveränderte Aufl., Tübingen: Max Niemeyer. Reichardt Lutz 1986: Ortsnamenbuch des Alb-Donau-Kreises und des Stadtkreises Ulm [Slovník místních jmen okresu Alb-Donau a městského okresu Ulm]. Stuttgart: W. Kohlhammer. 17 Reitzenstein Wolf-Armin F. von 2013: Lexikon schwäbischer Ortsnamen: Herkunft und Bedeutung. Bayerisch-Schwaben [Slovník švábských místních jmen: Původ a význam. Bavorské Švábsko], München: C. H. Beck. Rozwadowski Jan 1914–1915: Příspěvky k historické fonetice slovanských jazyků [Contributions to the Historical Phonetics of Slavic Languages]. – Rocznik slawistyczny 7, 9–23. Schützeichel Rudolf 2012: Althochdeutsches Wörterbuch [Starohornoněmecký slovník], 7., durchgesehene und verbesserte Aufl., Berlin, Boston: De Gruyter. SEJL 2024: Słownik etymologiczny języka litewskiego [Etymologický slovník litevského jazyka], von W. Smoczyński, Version vom 30.1.2024; LII, 2308 S. Zugang: www.rromanes.org/pub/alii/Smoczyński W. Słownik etymologiczny języka litewskiego.pdf. Southern Mark R. V. 1999: Sub-Grammatical Survival: Indo-European s-mobile and its Regeneration in Germanic, Washington: Institute for the Study of Man. Udolph Jürgen 2004: Suffixbildungen in alten Ortsnamen Nordund Mitteldeutschlands [Sufixální derivace ve starých místních jménech severního a středního Německa]. – Sufixbildungen in alten Ortsnamen. Akten eines internationalen Symposiums in Uppsala 14.–16. Mai 2004, hrsg. von T. Andersson, E. Nyman, Uppsala: Kungl. Gustav Adolfs Akademien för svensk folklkultur, 137–175. Vanagas Aleksandras 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas [Etymologický slovník litevských hydronym], Vilnius: Mokslas. K litevské etymologii alėti, almuo, almė, elmės a dalších slov a jejich vztahu k německému místnímu jménu Ulm a jeho příbuzným SHRNUTÍ 1. Litevská apelativa alėti ‚téci, kapat, běžet, spěchat‘, nualėti ‚rozprostírat se (o polích), zaplavit‘, almuo (3) m. ‚hnis‘, almė (1), almė (4) f. ‚hmota vylučovaná z těla‘ se tradičně vysvětlují odkazem k jednomu kořeni, ačkoli jde o deriváty dvou různých indoevropských kořenů, totiž kořene slovesa označujícího pohyb, starého ie. *h₁elh₂- ‚tlačit, nést‘ nebo starého ie. *h₂elh₂- ‚potulovat se‘ (jde o derivát dvou starých baltských splynulých kořenů *alH-/*elH) a starého ie. *h₁el(H)- ‚hnít‘. Z etymologického hlediska je třeba odlišit litevská a baltská hydronyma se základem *alm a pravděpodobně ke stejnému základu náležející litevské sloveso al̀mėti, neboť mohou souviset 18 se staroindickým ārma-, tocharským B ālme, latinským almus a být odvozeny od starého ie. kořene *h₂el- ‚živit, růst, pěstovat‘. 2. S prvními uvedenými kořeny souvisejí také německá místní jména a hydronyma (Ulm a další), utvořená na základě raně starohornoněmeckého, západogermánského, starogermánského kořene *ulm. Ten se vyskytuje v obecných slovech německého jazyka, například starohornoněmecké olmo ‚hnijící, tlející dřevo‘, středohornoněmecké ulmic, -iges ‚shnilý, -á, tlející‘. Pravděpodobně se tak nejprve označovala hydronyma podle vlastností vody. Za základ jejich pojmenování je třeba považovat starogermánské *ulma- < raně starogermánské *h₁l̥(H)-m(n)õ na základě starogermánského kořene *h₁el(H)- ‚shnilý, -á, tlející‘. 3. Deriváty starého germánského kořene *uelH- ‚otáčet se, převalovat se‘ jsou v německých jménech nemožné. Takové případy této skupiny jmen by v západogermánštině (němčině) měly začínat *ų- > W-. Potom by se starogermánské, západogermánské *ųulm mělo změnit ve starohornoněmecké *wulm-. 4. Z teoretického hlediska lze tvrdit, že taková jména jsou dědictvím hydronym staré Evropy, tj. předgermánského období. Mohlo by to odrážet těchto šest kořenů: - *eI-/*oI-/*ōI kořen označující barvu ‚červený, -á, hnědý, -á‘ (IEW I 302–304) [moderně: *h₁el-], - *eI-/*oI- ‚shnilý, -á, tlející‘ (IEW I 305) [moderně: *h₁el(H)-], - *eI-/*oI- kořen označující zvuk, hlas (IEW I 306) [moderně: *Hel(H)-], - *eI-/*elə-: *l̥a- ‚tlačit, pohybovat, pohybovat se, jít‘ (IEW I 306f.) [moderně: *h₁elh₂- (LIV 2001 [1998]: 235)], - *al- ‚bílý, -á‘ (IEW I 29) [moderně: *h₂al-/*h₂el-], - *āl- ‚potulovat se, pobíhat‘ (IEW I 26f.) [moderně: *h₂elh₂- (LIV 2001 [1998]: 264)]. V tomto případě se nelze opírat o žádný z těchto kořenů. 5. S ohledem na metodologický princip, podle něhož se při vysvětlování pozdější jazykové variety dává přednost starší jazykové varietě, i když se údaje obou shodují, by v tomto případě bylo přesvědčivější tvrdit, že vysvětlení této skupiny německých jmen souvisí se starogermánským, západogermánským kořenem *ulma-. Je pak třeba upozornit také na starohornoněmecké olmo ‚shnilé, tlející dřevo‘, středohornoněmecké ulmic, -iges ‚shnilý, -á, tlející‘ atd., jakož i na litevská slova pro ‚hnis‘. 19