Kai kurių lietuvių kalbos episteminio modalumo žymiklių ir modalinių frazių pagrindinis tonas ir intensyvumas

Acta Linguistica Lithuanica 2025, roč. 93, s. 1–17 Odkaz na obsah / Turinį nuoroda ISSN 2669-218X (online / elektroninis) ZÁKLADNÍ TÓN A INTENZITA NĚKTERÝCH UKAZATELŮ EPISTEMICKÉ MODALITY A MODÁLNÍCH FRÁZÍ V LITEVŠTINĚ Základní frekvence a intenzita v litevských ukazatelích epistemické modality a modálních frázích EMILIJA CARBONI Univerzita Vytautase Velikého E-mail: [email protected] ORCID ID: https://orcid.org/0009-0007-5232-4479 Oblast vědeckého výzkumu: fonetika. https://doi.org/10.35321/all93-03 ANOTACE Cílem studie popsané v článku je určit nejdůležitější charakteristiky základního tónu a intenzity v modálních frázích: jaký základní tón a intenzita jsou pro modální fráze typické, zda se modální ukazatele vyznačují základním tónem a intenzitou a zda tyto rysy mohou v modálních frázích signalizovat různé stupně jistoty. Materiál výzkumu tvoří 17 vět s lexikálními ukazateli modality, věta, v níž je modalita vyjádřena foneticky, a z hlediska modality neutrální věta. Tyto věty byly načteny třikrát. Vybrané akustické parametry (průměrná hodnota, minimum a maximum základního tónu a intenzity) byly stanoveny pomocí programu pro analýzu zvuku „Praat“. Celkem bylo analyzováno 57 nahrávek. Ve výzkumu jsou použity experimentální, instrumentální metody analýzy zvuku a deskriptivní metoda. Výsledky ukazují, že fráze napodobující nejistotu mají parametry základního tónu poněkud vyšší a intenzitu nižší než neutrální fráze stejné struktury. Modální fráze s modálními ukazateli mají tendenci mít vyšší základní tón a větší intenzitu než neutrální fráze, výsledky však nejsou jednoznačné. Modální slova se vyznačují vyšším základním tónem a větší intenzitou než zbývající část fráze. Jsou tedy zdůrazněna, a tím je akcentována modalita fráze. Fráze vyjadřující větší či menší jistotu se vyslovují intenzivněji a s nižším základním tónem než fráze vyjadřující pochybnost. KLÍČOVÁ SLOVA: intenzita, modalita, ukazatele modality, základní tón. Copyright © 2025 Emilija Carboni. Vydal Institut litevského jazyka. Tento článek je článkem s otevřeným přístupem distribuovaným podle podmínek licence Creative Commons Attribution, která dovoluje neomezené užití, distribuci a rozmnožování v jakémkoli médiu za předpokladu uvedení původního autora a zdroje. // Vydal Lietuvių kalbos institutas. Tento článek je článkem s otevřeným přístupem, distribuovaným podle podmínek licence „Creative Commons“ Attribution, které dovolují neomezeně užívat, distribuovat a reprodukovat obsah v jakémkoli médiu za uvedení autora a zdroje. Obdrženo: / Gauta: 2025–06–20. Přijato: / Priimta: 2025–12–05. 1 ABSTRAKT Cílem studie je identifikovat klíčové charakteristiky základní frekvence (tónu) a intenzity v modálních frázích: jaký tón a intenzita jsou pro modální fráze typické, zda jsou modální slova označena tónem a intenzitou a zda tyto rysy mohou signalizovat různé stupně jistoty v modálních frázích. Materiál studie tvoří 17 vět obsahujících lexikální modální ukazatele, spolu s jednou větou vyjadřující modalitu foneticky a jednou neutrální větou. Každá věta byla načtena třikrát. Vybrané akustické parametry k analýze (průměrný, minimální a maximální tón a intenzita) byly stanoveny pomocí programu pro analýzu zvuku „Praat“. Celkem bylo analyzováno 57 nahrávek. Studie využívá experimentální, instrumentální akustickou analýzu a deskriptivní metody. Výsledky ukazují, že fráze napodobující nejistotu vykazují ve srovnání s neutrálními frázemi stejné struktury poněkud vyšší parametry tónu a nižší intenzitu. Modální fráze obsahující modální ukazatele mívají vyšší tón a větší intenzitu než neutrální fráze, ačkoli se výsledky mohou lišit. Modální slova jsou označena vyšším tónem a větší intenzitou než zbytek fráze, čímž je zdůrazněna modalita fráze. Fráze vyjadřující vyšší nebo nižší míru jistoty se vyslovují s větší intenzitou a nižším tónem ve srovnání s frázemi vyjadřujícími pochybnost. KLÍČOVÁ SLOVA: základní frekvence, intenzita, modalita, ukazatele modality. ÚVOD Kategorie modality v lingvistických pracích stále vyvolává značné diskuse, a proto je poměrně obtížné podat přesnou definici modality. Tento pojem se do lingvistiky dostal z logiky, dnes nazývané modální logika (lat. modus – způsob, soulad, způsob slovesný), v níž jsou takzvané „modality <...> určeny k sémantickému vymezení pravdivosti výpovědi“ (Kaufmann et al. 2006: 71) (zde i jinde přeložila autorka článku), takže modalita je logiky a filozofy vymezována na základě pojmů možnosti / nemožnosti (angl. possibility / impossibility) a nutnosti (angl. necessity). V lingvistice je modalita považována za sémantickou kategorii jazyka. Někdy se na základě myšlenek logiků modalita chápe jako „lingvistický jev umožňující gramatickými prostředky hovořit o situacích, které nemusí být nutně reálné“ (Portner 2009: 1), jinými slovy vyjadřuje vztah výpovědi ke skutečnosti (nakolik je výpověď pravdivá, možná). Jinde se vychází z názoru filozofů, podle něhož může modalita vyjadřovat také postoj mluvčího k obsahu propozice (srov. Lyons 1977; Perkins 1983; Kaufmann et al. 2006 a další), tj. modalita je chápána jako jazykový prostředek umožňující vyjádřit „hodnocení mluvčího“ (Palmer 2003: 3) nebo ukazující „postoj ke komunikované situaci“ (Nuyts 2006: 1). Podle litevských lingvistů se modalita jako sémantická kategorie vyjadřuje v každé větě a ukazuje „vztah obsahu k objektivní skutečnosti“ (Sriubaitė 2011: 252). Ačkoli se názory některých lingvistů liší, objevily se pokusy tuto kategorii systematizovat. Lingvistická modalita se v odborné literatuře popisuje pokusem vymezit její typy a způsoby vyjádření, a proto existují různá dělení. V teoretických přístupech, v nichž je modalita zkoumána z perspektivy mluvčího, se rozlišují dva typy: na účastníkovi situace závislá (angl. participant-internal modality) a na účastníkovi situace nezávislá (angl. participant-external modality) modalita, jimiž se vyjadřuje schopnost či potřeba účastníka a okolnosti, kvůli nimž se situace stává možnou nebo nutnou (van der Auwera, Plungian 1998: 80). Není snadné vymezit všechny možné situace a každá z nich může být vyjádřena různě. Přesto se o to někteří pokusili, například Michaelis R. Perkins (1983) při popisu modality, 2 vychází z pojmů rozlišovaných v modální logice: aletická, deontická, časová, epistemická, volitivní, kauzální, evaluativní a pravděpodobnostní modalita. Někdy se volí hledání konkrétních ukazatelů modality v očekávání, že například v angličtině „modální systém nejlépe ilustrují funkce modálních sloves“¹ (Palmer 2003: 2). Podle Paula Portnera (Portner 2009: 2) je nejvhodnějším způsobem zkoumání modality zjistit, jakými prostředky je vyjadřována; v sémantice angličtiny se tedy „nejprve analyzují pomocná slovesa <...>, příslovce <...> a přídavná jména <...>, která nejvíce souvisejí s popisem hypotetických situac퓲. Po shrnutí názorů lingvistů je zřejmé, že každá definice modality vede k dvojímu rozlišení: jedna modalita ukazuje vztah mluvčího k obsahu výpovědi, zatímco druhá vztah obsahu výpovědi ke skutečnosti. Proto se v odborné literatuře rozlišuje epistemická a neepistemická modalita. O prvním termínu se obvykle nepochybuje; pochází z řeckého slova episteme, které znamená vědění, poznání, takže i epistemická modalita závisí na znalostech mluvčího (srov. Kaufmann et al. 2006; Portner 2009) nebo na nedostatku těchto znalostí (srov. Perkins 1983), například: Nejsem si jistý, zda tyto léky způsobují vedlejší účinky. K takovému výkladu se obvykle využívají již zmíněné pojmy jistoty, nejistoty a pochybnosti. Jde o nejčastěji užívaný druh modality, který „ukazuje stupeň mluvčího přesvědčení o tom, co se říká“ (de Haan 2006: 29), a jeho vyjadřovací prostředky mohou být rozmanité. V pracích litevské lingvistiky se pojem epistemické modality užívá podobně; uvádí se, že ukazuje, „nakolik určité tvrzení mluvčího odpovídá skutečnosti a nakolik je mluvčí přesvědčen o tom, o čem hovoří“ (Jasionytė-Mikučionienė 2015: 1). Zároveň se chápe, že v reálném jazyce je obtížné vymezit hodnocení skutečnosti mluvčím, a uvádí se, že jde o „gradující hodnocení, protože jeho rozsah zahrnuje jak epistemickou jistotu, tak epistemickou pochybnost (nejistotu). Je přirozené, že mezi těmito dvěma krajnostmi existuje mnoho mezistupňů“ (Usonienė 2016: 64). Neepistemickou modalitu je mnohem obtížnější popsat; někdy (de Haan 2006; Česnulienė 2012) se jednoduše nazývá deontickou (angl. deontic modality), ve většině případů se však rozlišuje na deontickou a dynamickou (angl. dynamic modality) (Palmer 2003; Kaufmann et al. 2006; Nuyts 2006; Šolienė 2013 a další). Deontická modalita (řec. deon – povinnost) tradičně vyjadřuje „nutnost morálně odpovědného aktéra nebo možnost vykonávat určité činnosti“ (Lyons 1977: 823), tento typ modality se tedy od epistemické liší tím, že závisí na vnějších faktorech a nepopisuje obsah výpovědi, „je založen na sociální nebo etické normě“ (Jasionytė-Mikučionienė 2016: 3), ukazuje, co je „přijatelné či nepřijatelné“ (Portner 2009: 2), například: Musíš se učit. V některých pracích se rozlišuje dynamická modalita, která na rozdíl od deontické neukazuje vnější normu, nýbrž vnitřní možnost či schopnost subjektu (srov. Palmer 2003; Nuyts ¹ „Modální systémy nejlépe ilustrují funkce modálních sloves <...>“ (Palmer 2003: 2). ² „V sémantice se tento postup nejprve zaměřil na studium určitých pomocných sloves, jako je must, určitých příslovcí, jako je maybe, a určitých přídavných jmen, jako je possible, protože jejich významy se zjevně týkají situací, které nejsou skutečné“ (Portner 2009: 2). 3 2006), i když je tento subjekt pouze gramatický, například: Tyto léky mohou způsobit vedlejší účinky. Nebo může být dynamická možnost dána i vnějšími okolnostmi, například Může utéct (tj. nic tomu nebrání) (srov. Palmer 2001: 77; van der Auwera, Plungian 1998: 80). Také v pracích litevské lingvistiky se za dynamickou modalitu považuje možnost či nutnost vzniklá z jakýchkoli důvodů, kdy „je určitá situace nebo činnost popsána jako možná či nutná v důsledku vnějších okolností, které ji podmiňují, schopností subjektu-účastníka nebo jeho přání“ (Šolienė 2013: 28). Existují i jiné podtypy modality a způsoby jejich rozlišování, například aletická modalita probíraná Janem Nuytsem (2006), diskurzní, větná a větněčlenská modalita zmiňovaná P. Portnerem (Portner 2009) nebo na účastníkovi situace závislá / nezávislá modalita Johana van der Auwery a Vladimira Plungiana (van der Auwera, Plungian 1998), v pracích jiných autorů však nejsou ani pojmenovány, ani podrobněji analyzovány. Výše popsané hlavní typy modality se nejčastěji rozlišují podle lexikálních prostředků vyjádření; nejčastější jsou modální příslovce a částice (například: možná, snad, asi, určitě), participia (například: možné, pravděpodobné, lze), mentální slovesa (angl. mental state predicate) (například: myslet, domnívat se), pomocná slovesa (například: moci, mít, muset) a podstatná jména (například: možnost, pravděpodobnost) (srov. Nuyts 2001; Šolienė 2013; Usonienė 2016). Za gramatické prostředky vyjádření se považují způsoby a časy, například Tyto léky by mohly způsobit vedlejší účinky. K označení epistemické modality se v angličtině nejčastěji používají modální slovesa (Šolienė 2007); v pracích některých vědců (Perkins 1983 a další) se také nazývají primárními modálními ukazateli, například moci (angl. can / may), muset (angl. must), nebo will označující budoucí děj. Litevština je v tomto ohledu mnohem flexibilnější a modální slovesa lze nahrazovat částicemi a příslovci, například asi / pravděpodobně / snad tyto léky způsobují vedlejší účinky. Analýza modality v angličtině má již svou tradici a existuje více teoretických prací i empirických výzkumů. Ne ve všech jazycích však lze nalézt zjevné projevy nebo ekvivalenty modality. Například italština „nemá konkrétní ukazatele k vyjádření epistemické modality ani jasné gramatické formy“ (Pietrandrea 2005: 61); za hlavní modální ukazatele se v italštině považují slovesa muset (it. dovere) a moci (it. potere), přesněji jejich tvary budoucího času a podmiňovacího způsobu (tamtéž). Ačkoli se vyjadřování modality může v jazycích lišit, předpokládá se, že „v jazycích, v nichž neexistuje samostatná klasifikace modálních ukazatelů, se k vyjádření modality používají jiné jazykové prostředky: určitá příslovce, intonace, slovosled ve větě, specifické užití slovesných způsobů“ (Favaro 2023: 22), takže lze říci, že modalita je univerzální jazykovou kategorií, ale její vyjádření se v jazycích liší. Většinu prací o modalitě litevštiny tvoří srovnávací výzkumy litevštiny a angličtiny (Usonienė 2006a; 2006b; Šolienė 2007; 2013; 2015; Šinkūnienė, van Olmen 2012; 2015), které se nejčastěji provádějí na základě příkladů z paralelních korpusů. Takové výzkumy jsou užitečné pro zjištění, jaké možnosti vyjádření modality v litevštině vůbec existují; například byl vznesen problém, že dosud je „v Litevském slovníku (LKŽe) asi 4 ztotožňováno s možná a pravděpodobně, což jako by naznačovalo, že pojem pravděpodobnosti se v litevštině neměří, ačkoli intuitivně je rozdíl zřejmý“ (Usonienė 2006a: 100). Ačkoli byla největší pozornost věnována analýze konkrétních ukazatelů, bylo zaznamenáno, že pro vyjádření epistemické modality je zvláště důležité celé spektrum jistoty / nejistoty: „vyjádření může být různé, lexikální nebo gramatické, důležité je, aby se neměnil stupeň pravděpodobnosti“ (tamtéž). Takové výzkumy jsou pravděpodobně užitečné nejen pro sestavovatele slovníků, ale důležité i pro překladatele, protože pomáhají lépe poznat méně popisované jazykové kategorie; například bylo zjištěno, že „v překladech jsou ukazatele epistemické nutnosti nahrazovány částicemi epistemické jistoty bez ohledu na stupeň jistoty či možnosti“ (Šolienė 2007: 98). Přehled prací litevských vědců umožňuje tvrdit, že dosud je větší pozornost věnována výzkumu epistemické modality. Dalším důležitým aspektem výzkumu modality v litevštině jsou různé diskurzy. Kvantitativní výzkumy ukazují, že nejčastější částice snad a možná „poměrně často figurují v textech krásné literatury, jejich prototypické užití je však typické pro mluvený jazyk. <...> [autoři] odborných textů využívají jiné lingvistické prostředky k vyjádření svého postoje jako autorů a mají tendenci přijímat odpovědnost za pravdivost svých tvrzení“ (Šolienė 2015: 156). Podrobnější kvalitativní výzkumy však tento poznatek nepotvrzují – autoři se ve vědeckém jazyce modalitě nevyhýbají a nepíšou vždy sebejistě (Šinkūnienė 2015). Tyto závěry upozorňují na význam praktického výzkumu a ukazují, že teoretické rozlišení modality reálné užití ne vždy potvrzuje; například „rozdíl mezi deontickým a nedeontickým podtypem nutnosti není vždy jasný a závisí na kontextu“ (Jasionytė-Mikučionienė 2016: 4). Provedené výzkumy modality v litevštině jsou významné, je však třeba poznamenat, že v litevské lingvistice byl dosud zkoumán pouze psaný jazyk. Proto je důležité rozšířit zkoumaný materiál, zahrnout co nejvíce vyjadřovacích prostředků a samozřejmě zohlednit kontext užití modálních ukazatelů. Jak již bylo uvedeno, vyjadřování modality bylo věnováno mnoho prací, avšak možné fonetické rysy modality nebyly zkoumány ani v litevštině, ani v jiných jazycích. Někdy se zmiňuje význam intonace (Sriubaitė 2011; Česnulienė 2012; Favaro 2023); také jedna studie mluvené italštiny uvádí, že „modalitu v mluveném jazyce mohou ukazovat i jiné rysy, jako jsou prozodické prvky, výraz tváře, gesta atd.“ (Tucci 2011: 87). V žádném z těchto článků však není vysvětleno, které konkrétní intonační či prozodické rysy a jak modalitu označují. Dalším aspektem ztěžujícím výzkum fonetických rysů je skutečnost, že modalitu lze hodnotit také z pragmatické perspektivy, kdy modální ukazatele získávají epistemické, deontické a jiné významy pouze v určitém kontextu a závisí na volbě mluvčího, jeho jazykové zkušenosti a rozmanitosti vyjádření. Shromáždit reprezentativní a kvalitní příklady spontánní řeči s dostatečným množstvím různých modálních slov je však obtížné; navíc by záměr mluvčího zůstal neznámý, v nejlepším případě pouze předpokládaný. Existují práce, v nichž se stále usiluje o vymezení jasných hranic jazykových kategorií, například ve výzkumu věnovaném ilokučnímu aktu (angl. illocution), modalitě a postoji (angl. attitude) se uvádí, že někteří autoři, „například Ungeheuer (1972), [řečové akty a modalitu] považovali za tutéž kategorii, <...> zatímco Lüdtke (1980) <...> jednoduše za různé druhy vyjádření autorova postoje k obsahu výpovědi 5 z hlediska“ (Mello, Raso 2011: 3). Stále tedy není jasné, kdy můžeme určité lexikální jednotky v psaném jazyce považovat za modální ukazatele, jimiž autor vyjadřuje nejistotu, možnost či pravděpodobnost, a kdy za vyjádření určité ilokuce, například když chce informovat, připomenout, zmocnit apod. Někdy se uvádí, že „modalita i ilokuce ukazují autorův ‚postoj‘“ (Tucci 2011: 85)3. Podobně je tomu se způsobem výpovědi. Podle některých autorů „některé způsoby výpovědi souvisejí s obsahem propozice (například ironie, nejistota, zjevnost, překvapení apod.), zatímco jiné souvisejí se sociálními vztahy účastníků komunikace během komunikačního aktu (například zdvořilost, arogance, autorita apod.)“ (Moraes et al. 2010, cit. podle Mello, Raso 2011: 4). Z toho plyne, že vedle lexikálního a gramatického vyjádření bychom měli určit i další rozlišující, přesněji psychoakustické rysy podobných kategorií. Předpokládá se, že výzkum fonetického vyjádření by pomohl přesněji vymezit nejen tyto pojmy, protože „jelikož jak zmírňující prostředky, tak epistemická modalita vyjadřují postoj mluvčího k pravdivosti vysloveného tvrzení, jsou tyto dva jevy úzce propojeny“ (Šinkūnienė 2008: 98). Na všechny zde položené a podobné otázky zatím nelze odpovědět vzhledem k novosti výzkumu, proto ani empirická data prezentovaná v tomto článku nelze porovnat s výzkumy cizích jazyků. Nečiní se ani významné závěry o místě modality mezi ostatními sémantickými kategoriemi; analýza je omezena pouze na ukazatele jednoho typu modality ve větách podobné struktury s očekáváním, že získané výsledky budou užitečné v dalším výzkumu. Cílem výzkumu je určit nejdůležitější charakteristiky základního tónu a intenzity v modálních frázích: jaký základní tón a intenzita jsou pro modální fráze typické, zda se modální ukazatele vyznačují základním tónem a intenzitou a zda tyto rysy mohou v modálních frázích signalizovat různé stupně jistoty. Předmětem výzkumu je trvání jednotek mluvené řeči (tempo), základní tón a intenzita ve frázích čtené řeči vyjadřujících modalitu (dále modálních frázích). Zkoumaný materiál tvoří referenční fráze bez sémantického emocionálního zabarvení – Tyto léky zvyšují krevní tlak, tj. věta přečtená neutrální intonací, a k ní přidaná modální slova, která byla ve výzkumu zařazena do dvou skupin: označující nejistotu, pochybnost (stěží, nejsem si jistá, kdoví, snad, patrně, asi, zdá se, vypadá to, zřejmě) nebo různé stupně jistoty (pravděpodobně, je pravděpodobné, nejspíš, bezpochyby, jistě, především, bohužel, je škoda, poslední mají odstín lítosti). Jednotky vyjadřující modalitu byly vybrány podle seznamu uvedeného ve funkční gramatice litevského jazyka (viz Valeckienė 1998: 76–77). Po provedení přípravného výzkumu s několika mluvčími vyvstala otázka, zda výsledky nemohl ovlivnit logický přízvuk, kvůli němuž byla modální slova vyslovována vyšším tónem a intenzivněji; proč byly některé jednotky zdůrazněny více; zda mluvčí nemohli některé modální ukazatele nerozpoznat, protože některé z nich (například může, mohl by) byly uprostřed věty a nesouvisely s hodnocením obsahu mluvčího výpovědi. Proto se v tomto výzkumu používá nikoli predikát s předponou – způsobuje, nýbrž predikát zvyšuje; ten je považován za centrální 3 „<…> jak modalita, tak ilokuce vyjadřují ‚postoj‘ mluvčího“ (Tucci 2011: 85). 6 slovem fráze (vždy dostává logický přízvuk), čímž se sleduje, zda se intonace nějak mění v důsledku modálního ukazatele na začátku. Od modálních ukazatelů uprostřed věty se rovněž upustilo. 1. METODOLOGIE VÝZKUMU ZÁKLADNÍHO TÓNU A INTENZITY MODÁLNÍCH FRÁZÍ Při tvorbě vět bylo rozhodnuto vycházet pouze z příkladů epistemické modality, protože právě ty nejvíce odrážejí subjektivitu v jazyce a používají se nejčastěji, takže jejich fonetické rysy by mohly být výraznější. Každá věta byla načtena třikrát. Referenční věta byla navíc načtena třikrát nejen neutrálně, ale také v pokusu napodobit modalitu (nejistotu, pochybnost). Nahrávky pořídila autorka práce (24 let); cílem bylo vyhnout se velké rozmanitosti údajů a zajistit spolehlivost výsledků: při načítání vět byla zachována stejná vzdálenost mezi mikrofonem a ústy, fráze byly vyslovovány se snahou co nejlépe zprostředkovat významy označované modálními jednotkami a všude bylo zachováno stejné centrální slovo fráze. Toto rozhodnutí vycházelo také ze zkušenosti z předchozího výzkumu, v němž rozmanitost mluvčích nepomohla odhalit možné zákonitosti. Proto se nyní předpokládalo, že pokud ani po pořízení nahrávek se znalostí předmětu výzkumu nebudou zjištěny výrazné akustické rozdíly, lze předpovědět, že modalita je vyjadřována sémanticky a gramaticky, nikoli však foneticky. Celkem bylo analyzováno 57 nahrávek: z toho 51 nahrávek frází s lexikálními ukazateli modality, 3 nahrávky frází, v nichž byla modalita vyjádřena pouze intonací, a 3 nahrávky referenčních frází. K segmentaci nahrávek, jejich anotaci a stanovení vybraných fonetických rysů byl použit program pro analýzu zvuku „Praat“ (Boersma, Weenink 2022, verze 6.2.23). Nejprve se nahrávka poslouchala a segmentovala (označily se hranice frází a slov). Na obrázku 1 je zobrazen hlavní analytický panel programu, v němž je nahoře vidět zvuková vlna, uprostřed spektrogram a dole anotovaná fráze. Obrázek 1. Hlavní okno programu „Praat“ 7 Dále se v každé nahrávce vybere zkoumaný segment: celá fráze, modální slovo, zbývající část fráze. V těchto částech frází se měří průměr a maximum základního tónu (F0) a intenzity a také směrodatná odchylka a minimum základního tónu. Statistická významnost údajů byla vyhodnocena pomocí t testu (hladina významnosti je 0,5). Ve výzkumu se používají experimentální, instrumentální metody analýzy zvuku a deskriptivní metody. 2. ZÁKLADNÍ TÓN MODÁLNÍCH FRÁZÍ A UKAZATELŮ MODALITY Základní tón (angl. fundamental frequency), označovaný F₀, udává frekvenci kmitů vyvolaných hlasivkami. V této studii se F₀ měří v hercích (Hz). Program poskytl průměr základního tónu zkoumaných segmentů (F₀vid), jeho nejvyšší (F₀max) a nejnižší (F₀min) hodnoty. Směrodatná odchylka F₀ neboli standard deviation (dále F₀SN) ukazuje, jak frekvence základního tónu variuje, tj. čím širší je amplituda základního tónu, čím více se při mluvení tónem variuje, tím vyšší F₀SN získáme. Výsledky průměru základního tónu (F₀vid) ukazují, že u 7 z 18 modálních frází je F₀vid vyšší než u neutrální fráze. U frází s modálními výrazy nebyly zjištěny pravidelné rozdíly ve F₀vid v závislosti na stupni nejistoty, F₀vid frází vyjadřujících pochybnost a jistotu je téměř stejný: 215 Hz, respektive 212 Hz. Je třeba upozornit, že fráze bez modálního markeru, ale vyslovená s napodobením nejistoty, má poměrně vysoký F₀vid a patří mezi pět frází s nejvyšším F₀vid (viz tabulku 1). Tabulka 1. F₀vid frází a modálních markerů, F₀min a F₀max frází (Hz) 8 Především tyto léky zvyšují krevní tlak. 208 (±24) 223 204 168 302 Bohužel, tyto léky zvyšují krevní tlak. 209 (±25) 215 208 166 281 Škoda, tyto léky zvyšují krevní tlak. 212 (±24) 220 210 173 285 Ve všech 17 frázích s modálními markery byl stacionární fragment (Tyto léky zvyšují krevní tlak) vysloven nižším tónem než modální jednotka, ale rozdíl se značně liší, například ve frázích s možná, patrně, zdá se, nejspíš je rozdíl velmi malý a lze tvrdit, že ani modální marker nebyl zvýrazněn základním tónem. F₀vid modálního markeru je v průměru 1,1krát vyšší než u zbývající části fráze, tyto rozdíly jsou statisticky významné (tₚ=5,4>t₀,₀₅=2,1). Z toho plyne, že modální markery jsou zdůrazněny a pravděpodobně získávají větný přízvuk (angl. phrasal stress) – stávají se nejdůležitějším slovem fráze a jsou zvýrazněny pomocí F₀, nebo se stávají samostatnou vnitřní frází (angl. intermediate phrase), tj. součástí intonační fráze. F₀vid markeru možná se nejvíce podobá F₀vid stacionárního fragmentu (Tyto léky zvyšují krevní tlak) téže fráze. Zřejmě to souvisí s malým počtem hlásek a pouze jednou slabikou, proto se možná stává klitikou a připojuje se k následujícímu slovu a celá fráze se vyslovuje poměrně vysokým základním tónem. Při porovnání modální jednotky vyjadřující pochybnost i jistotu a F₀vid příslušných stacionárních fragmentů, které po nich následují, nebyly zaznamenány žádné výraznější rozdíly. Ačkoli F₀vid modálních jednotek vyjadřujících pochybnost a zbývající části fráze (232 Hz, respektive 210 Hz) jsou poněkud vyšší než u frází vyjadřujících jistotu (228 Hz u modálních jednotek, 207 Hz u zbývající části fráze), rozdíly mezi příslušnými částmi frází vyjadřujících pochybnost a jistotu nejsou statisticky významné (u modálních jednotek t-kritérium tₚ=0,58<t₀,₀₅=2,1; u zbývající části fráze – tₚ=0,84<t₀,₀₅=2,1). Ve výzkumech emocí v litevštině (Dereškevičiūtė, Kazlauskienė 2016) bylo zjištěno, že při vyjadřování silnějších emocí se hodnoty směrodatné odchylky základního tónu (F₀SN) zvyšují. Předpokládalo se, že rozdíly ve F₀SN by v této studii mohlo způsobovat modální slovo: pokud modalita skutečně souvisí s (ne)jistotou, F₀SN neutrálních frází by bylo nižší. Pouze tři fráze mají F₀SN stejné jako referenční fráze, u ostatních je F₀SN v průměru 1,3krát vyšší. Od neutrální fráze se F₀SN nejvíce liší fráze s modálními markery stěží, nejsem si jistá, možná, pravděpodobně, nejspíš, zdá se, patrně, samozřejmě. Jak je vidět, tento seznam zahrnuje jak modální jednotky vyjadřující velkou, tak malou pochybnost, což ukazuje, že F₀SN může variovat i při jistém vyjadřování, například při jistém čtení věty s markerem samozřejmě se tón hlasu variuje téměř stejně jako při čtení věty s stěží. Kromě toho je F₀vid těchto dvou jednotek vzhledem ke zbývající části fráze obzvlášť vysoký. V analyzovaných frázích se maximum základního tónu (F₀max) pohybuje od 275 Hz do 333 Hz. Nejvyšší hodnoty F₀max byly zaznamenány ve frázích s modálními výrazy pravděpodobně, patrně, samozřejmě, stěží (319–333 Hz). Je patrné, že vyšší F₀max nesouvisí s rozdíly ve významu modální jednotky: 9 mezi nimi se nacházejí výraz vyjadřující vysokou pravděpodobnost samozřejmě i jeho úplný protiklad stěží. Nebyl tedy zjištěn rozdíl ve F₀max mezi frázemi vyjadřujícími pochybnost a jistotu, průměry obou skupin jsou stejné: 303 Hz, respektive 302 Hz. V této studii nebyl zjištěn rozdíl ve F₀min mezi frázemi vyjadřujícími pochybnost a jistotu, průměry obou skupin jsou stejné: 168 Hz, respektive 166 Hz. Je třeba upozornit, že F₀max neutrální fráze a fráze napodobující nejistotu patří k nejnižším, podobný F₀max mají ještě tři fráze s modálními markery nejspíš, bohužel, škoda. V posledně uvedených frázích byla modální slova vyslovena s nejnižším základním tónem, jsou nejméně zdůrazněna, což vede k nízkému F₀max. Na druhou stranu je F₀min všech frází s modálními markery nižší než F₀min neutrální fráze a fráze napodobující nejistotu. Jeden z nejvýraznějších rozdílů byl zaznamenán při analýze neutrální fráze a fráze vyjadřující nejistotu bez modálního markeru: F₀ neutrální fráze je nejvyšší na jejím začátku, základní tón stoupá na první slabice slova, poté prudce klesá a zůstává nízký (viz obrázek 2), zatímco ve frázi, v níž se modalita vyjadřuje pouze hlasem, F₀ stoupá u predikátu, dále mírně klesá, ale zůstává vysoký po celý konec fráze (viz obrázek 3). Obrázek 2. Křivka F₀ neutrální fráze (150–300 Hz) 10 Obrázek 3. Křivka F₀ neutrálně vyslovené fráze (150–300 Hz) Na začátku křivek frází s modálními slovy lze pozorovat odlišnou tendenci F₀. V takových frázích se vyšším základním tónem vyslovuje pouze modální slovo, pro zbývající část fráze je charakteristické F₀, které je běžné u mluvčího F₀ (viz obrázek 4). Z toho plyne, že modální marker získává větný přízvuk, a tím se posiluje modalita fráze, která je primárně vyjádřena lexikálně a gramaticky. Obrázek 4. Křivka F fráze s modálním markerem stěží₀ (150–350 Hz) Jak je patrné z obrázku, křivka základního tónu dosahuje nejvyššího bodu u modálního slova a bezprostředně po něm klesá – modální slovo je zjevně zdůrazněno. Toto oddělení modálního slova od celé fráze a následné mírné zdůraznění centrálního slova fráze zvyšuje ukazují, že modální fráze mohou být vyslovovány jako dvě vnitřní fráze: centrem jedné je modální slovo, centrem druhé predikát zvyšuje. Ve všech 17 větách s modálními markery byl stacionární fragment vysloven nižším tónem než modální jednotka. 11 Z analyzovaných parametrů základního tónu lze nejvýraznější pravidelnosti spojovat s F0vid modálních markerů, který je statisticky významně vyšší než F0vid zbývající části fráze. Fráze s modálními markery se v této studii vyznačují vyššími hodnotami F0max a nižšími hodnotami F0min než neutrální fráze nebo fráze napodobující nejistotu, ale vzhledem k malému počtu posledně uvedených frází nelze rozdíl statisticky vyhodnotit. 3. INTENZITA MODÁLNÍCH FRÁZÍ A MODÁLNÍCH MARKERŮ Intenzita (angl. intensity), neboli síla, rovněž patří k souboru akustických vlastností; ukazuje, jakou silou se během řeči rozkmitávají hlasivky. V této studii se intenzita měří v decibelech (dB). Z 18 modálních frází bylo 13 přečteno s vyšší intenzitou než referenční fráze. Nejnižší hodnota průměru intenzity je charakteristická pro nejistě přečtenou frázi bez modálního markeru. Fráze s markery možná, nejspíš, nejsem si jistá, pravděpodobně, asi se od referenční fráze liší nejméně, jejich průměr intenzity se pohybuje od 47,06 do 48,34 dB, zatímco průměr intenzity ostatních frází je výrazně vyšší, mezi 60,62 dB a 61,91 dB (viz tabulku 2). Tabulka 2. Průměr intenzity frází a modálních slov (INTvid) a maximum intenzity frází (INTmax) (dB) Věta | INTvid celé fráze | INTvid modálního slova | INTvid části fráze | INTmax fráze Tyto léky zvyšují krevní tlak. (neutrální fráze) | 49,16 | - | - | 55,26 Tyto léky zvyšují krevní tlak. (napodobená modalita) | 45,79 | - | - | 51,81 Stěží, zda tyto léky zvyšují krevní tlak. | 61,09 | 63,32 | 60,26 | 68,14 Nejsem si jistá, zda tyto léky zvyšují krevní tlak | 47,18 | 48,98 | 46,36 | 55,55 Kdoví, zda tyto léky zvyšují krevní tlak. | 61,39 | 63,86 | 61,43 | 68,65 Možná tyto léky zvyšují krevní tlak. | 47,06 | 51,18 | 49,04 | 52,68 Patrně tyto léky zvyšují krevní tlak. | 61,91 | 64,22 | 61,03 | 68,28 Asi tyto léky zvyšují krevní tlak. | 48,34 | 48,80 | 48,09 | 54,63 Zdá se, že tyto léky zvyšují krevní tlak. | 61,06 | 62,06 | 60,82 | 67,32 Vypadá to, že tyto léky zvyšují krevní tlak. | 60,62 | 62,25 | 59,89 | 67,16 Patrně tyto léky zvyšují krevní tlak. | 61,54 | 62,46 | 61,26 | 67,79 Nejspíš tyto léky zvyšují krevní tlak. | 46,89 | 47,10 | 46,71 | 52,96 12 Pravděpodobně, tyto léky zvyšují krevní tlak. 47,94 47,19 48,25 53,80 Nejspíš tyto léky zvyšují krevní tlak. 61,45 62,61 60,99 68,80 Bezpochyby, tyto léky zvyšují krevní tlak. 62,48 65,59 60,71 68,95 Samozřejmě, tyto léky zvyšují krevní tlak. 60,76 62,84 59,81 66,88 Především tyto léky zvyšují krevní tlak. 62,26 63,34 61,75 68,66 Bohužel, tyto léky zvyšují krevní tlak. 61,67 63,77 60,68 67,67 Škoda, tyto léky zvyšují krevní tlak. 62,87 65,59 61,95 69,13 Průměr intenzity má na typu modality jen malou závislost: s větší intenzitou mohou být vysloveny jak fráze vyjadřující pochybnost, tak fráze vyjadřující jistotu. Fráze vyjadřující větší či menší jistotu se vyznačují vyšší intenzitou (průměrně 58,29 dB) než fráze vyjadřující pochybnost (56,69 dB). Vzhledem k velkému rozptylu hodnot však rozdíl není v žádné z obou skupin statisticky významný (tₚ=0,48<t₀,₀₅=2,1). Všechny modální markery mají více či méně vyšší intenzitu než zbývající část fráze. Modální markery jsou vyslovovány 1,6krát4 silněji než celá zbývající část fráze, ačkoli vzhledem k velkému rozptylu hodnot není rozdíl statisticky významný (tₚ=0,93<t₀,₀₅=2), je však třeba uznat, že pro statistickou významnost rozdílů v intenzitě by v budoucnu bylo třeba hledat jiná statistická kritéria. Intenzita modálních slov vyjadřujících různé stupně jistoty je souhrnně 1,3krát vyšší než intenzita modálních slov vyjadřujících pochybnost. Nejvyšší průměr intenzity byl zjištěn u markerů patrně, bezpochyby, škoda. Jejich průměr základního tónu byl zároveň jeden z nejnižších, ačkoli vzhledem ke stacionárnímu fragmentu vyšší, proto lze předpokládat, že nízký základní tón kompenzuje vyšší intenzita. Po rozdělení modálních markerů podle průměru intenzity se mezi prvních pět markerů s nejvyššími hodnotami intenzity kromě již zmíněných nacházejí be abejo, gaila, ko gero, yra kažin a deja. Nejnižší F₀vid byl zjištěn u výrazů deja, turbūt, greičiausiai, ko gero, gaila. Jak je patrné, tři z nich byly přečteny s vyšší intenzitou. Pro další dva markery greičiausiai, turbūt byl charakteristický jak nízký F₀, tak nízká intenzita. Modální slovo tikėtina, které bylo podle F₀vid nejvíce zdůrazněno, bylo přečteno s nejnižší intenzitou, zatímco ze slov s nejvyšším F₀vid – tikėtina, matyt, vargu, tikriausiai – se žádné nevyznačovalo vysokým průměrem intenzity. Intenzita modálních frází vyjadřujících jistotu a její maximum jsou 1,3krát vyšší než u frází vyjadřujících pochybnost. Nejnižší hodnota maxima intenzity ⁴ Poměr intenzity byl vypočten jinak než u základního tónu, kde se jedna hodnota dělí druhou. Pokud je celkový průměr intenzity modálního markeru 59,13 dB a zbývající části fráze 57,002 dB, pak poměr intenzity je 10⁽⁵⁹,¹³⁻⁵⁷,⁰⁰²⁾/¹⁰=1,6. 13 je charakteristická pro nejistě vyslovenou frázi bez modálního markeru. Při ověření, v kterém místě dosahuje křivka nejvyššího bodu, je ve všech nahrávkách patrný stejný výsledek – nejvyšší intenzity se dosahuje při vyslovení predikátu, u něhož stoupala i křivka základního tónu. Může vyvstat otázka, proč jsou hodnoty intenzity této fráze nižší a základní tón vyšší než u referenční fráze, pokud je v obou frázích zdůrazněno stejné slovo. Zásadní rozdíl mezi těmito frázemi spočívá v akustických vlastnostech konce. Při čtení věty vyjadřující nejistotu se konec fráze prodlužuje, tempo se zpomaluje, intenzita klesá, zatímco základní tón naopak stoupá. Podle všech analyzovaných parametrů intenzity jsou modální fráze vyjadřující větší či menší jistotu a jejich modální markery vyslovovány s vyšší intenzitou než fráze vyjadřující pochybnost a jejich modální markery. Fráze napodobující nejistotu má nejnižší intenzitu, stejně jako její maximum intenzity. ZÁVĚRY Na základě výzkumu základního tónu a intenzity v modálně neutrální frázi, ve frázi napodobující nejistotu a v modálních frázích s modálními markery lze formulovat následující závěry. Studované parametry základního tónu neutrální fráze a fráze napodobující nejistotu jsou podobné. Průměr a minimum základního tónu neutrální fráze a fráze napodobující nejistotu jsou podobné, zjevné tendence nebyly zjištěny. Modální slova se vyslovují vyšším základním tónem než zbývající část fráze, zatímco celá modální fráze se od neutrální liší vyšším maximem základního tónu. Z toho plyne, že v modální frázi je modální marker zdůrazněn a získává větný přízvuk, nebo se stává samostatnou vnitřní frází. Fonetické vlastnosti modálního slova a jeho status ve struktuře prozodické fráze by měly být zkoumány podrobněji. Vyčlenění modálního slova vede také k vyšší směrodatné odchylce průměru základního tónu modálních frází. Ačkoli všechny zkoumané parametry základního tónu ukazují, že fráze vyjadřující pochybnost mají tendenci mít vyšší základní tón, rozdíly jsou příliš malé na to, aby umožnily spolehlivé závěry. Průměr intenzity a její maximum u fráze napodobující nejistotu jsou v analyzovaném materiálu nejnižší. Z toho plyne, že nízká intenzita by mohla být jedním z rysů vyjadřování modality hlasem, k potvrzení této domněnky je však zapotřebí dalšího výzkumu. Modální fráze s modálními markery mají tendenci mít vyšší intenzitu než neutrální fráze, ale výsledky nejsou jednoznačné. Maxima intenzity těchto frází však nejsou vždy vyšší než u neutrální fráze. Modální markery byly ve zkoumaném materiálu vysloveny s vyšší intenzitou než zbývající část fráze. Všechny zkoumané parametry intenzity ukazují, že fráze vyjadřující větší či menší jistotu byly vysloveny s vyšší intenzitou než fráze vyjadřující pochybnost. Souhrnně lze konstatovat: 1) parametry základního tónu frází napodobujících nejistotu jsou poněkud vyšší, zatímco parametry intenzity nižší než u neutrálních frází stejné struktury; 2) modální fráze s modálními markery mají tendenci mít vyšší základní tón 14 a vyšší intenzitu než neutrální fráze, ale výsledky nejsou jednoznačné; 3) modální slova se vyznačují vyšším základním tónem a vyšší intenzitou než zbývající část fráze, jsou zdůrazněna, a tím se akcentuje modalita fráze; 4) fráze vyjadřující větší či menší jistotu se vyslovují s vyšší intenzitou a nižším základním tónem než fráze vyjadřující pochybnost. Zjištěné tendence umožňují předpokládat, že v čtené řeči může být modalita vyjadřována nejen lexikálními či gramatickými, ale také akustickými prostředky. Tyto výsledky naznačují směry dalšího výzkumu: rozšířit zkoumaný vzorek, přizvat více mluvčích a připravit více vět (zohlednit místo modálního markeru ve větě a odstíny jeho významu), analyzovat více akustických rysů (fluktuaci frekvence a amplitudy, trvání atd.), přičemž zvolené rozdělení modálních markerů pouze do dvou skupin by mělo být revidováno. Je třeba upozornit, že vyjadřování modality může záviset na mluvčím, a proto je pro podrobnější výzkum zapotřebí větší soubor dat. Opírat se však o nahrávky spontánní řeči je obtížné, protože není vždy jasné, proč si mluvčí volí právě ty či ony modální markery. Bylo by proto třeba zkoumat kontrolovanou řeč a provést dotazování účastníků rozhovorů. Kromě toho stále není jasné, zda jsou modalita a nejistota skutečně rovnocenné pojmy ani zda by se lišily fonetické vlastnosti interakčních, ilokučních a způsobových výpovědí. LITERATŪRA Boersma Paul, Weenink David 2022: Praat: Doing Phonetics by Computer, version 6.2.23. Prieiga internete: https://praat.org. Česnulienė Vida 2012: Modaliniai konektoriai mokslinio ir publicistinio stiliaus tekstuose [Modal Connectors in the Texts of Scientific and Publicistic Style]. – Žmogus ir žodis 14(1), 30–34. de Haan Ferdinand 2006: Typological Approaches to Modality. – The Expression of Modality, ed. W. Frawley, Berlin, New York: Mouton de Gruyter, 27–69. DOI: https://doi.org/10.1515/9783110197570.27. Dereškevičiūtė Sigita, Kazlauskienė Asta 2016: Emocijos: jų atpažinimas ir kai kurie akustiniai požymiai [Emotions: Recognition and Some Acoustic Features]. – Baltistica, 51, 129–148. DOI: 15388/baltistica.51.1.2242. Favaro Marco 2023: Modal Particles in Italian: Adverbs of Illocutionary Modification and Sociolinguistic Variation, Berlin: Language Science Press. DOI: https://doi.org/10.5281/zenodo.10259474. Jasionytė-Mikučionienė Erika 2015: Modalumo tyrimas senuosiuose XVI–XVII a. lietuvių kalbos raštuose [A Study of Modality in Old 16th–17th Century Lithuanian Writings]. – Gimtoji Kalba 9, 12–14. Jasionytė-Mikučionienė Erika 2016: Semantinės ir struktūrinės modalumo raiškos priemonių ypatybės senuosiuose (XVI a.) lietuvių kalbos raštuose [Semantic and Structural 15 Properties of Modal Markers in Old Lithuanian Writings (the 16th Century)]. – Lietuvių kalba 10, [1–22]. DOI: http://dx.doi.org/10.15388/Lietkalb.2016.10.9926. Kaufmann Stefan, Condoravdi Cleo, Harizanov Valentina 2006: Formal Approaches to Modality. – The Expression of Modality, ed. W. Frawley, Berlin, New York: Mouton de Gruyter, 71–106. Mello Heliana, Raso Tommaso 2011: Illocution, Modality, Attitude: Different Names for Different Categories. – Pragmatics and Prosody: Illocution, Modality, Attitude, Information Patterning and Speech Annotation, ed. H. Mello, A. Panunzi, T. Raso, Firenze: Firenze University Press, 1–18. Nuyts Jan 2001: Epistemic Modality, Language, and Conceptualization: A Cognitive–Pragmatic Perspective, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company. DOI: https://doi.org/10.1075/hcp.5. Nuyts Jan 2006: Modality: Overview and Linguistic Issues. – The Expression of Modality, ed. W. Frawley, Berlin, New York: Mouton de Gruyter, 1–26. Palmer Frank R. 2001: Mood and Modality, 2nd ed., Cambridge: Cambridge University Press. Palmer Frank R. 2003: Modality in English: Theoretical, Descriptive and Typological Issues. – Modality in Contemporary English, ed. by R. Facchinetti, F. Palmer, M. Krug, Berlin, New York: Mouton de Gruyter, 1–17. DOI: https://doi.org/10.1515/9783110895339.1. Perkins Michael R. 1983: Modal Expressions in English, London: Frances Pinter. DOI: https://doi.org/10.2307/414408. Pietrandrea Paola 2005: Epistemic Modality: Functional Properties and the Italian System, Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company. Portner Paul 2009: Modality, Oxford: Oxford University Press. Lyons John 1977: Semantics, Cambridge: Cambridge university press. Sriubaitė Jurgita 2011: Text Modality and the Modus in Lithuanian and English art Review. – Kalba ir kontekstai 2, 249–257. Šinkūnienė Jolanta 2008: Autoriaus pozicijos švelninimas: tarpdal ykiniai ir tarp kalbiniai raiškos priemonių ypatumai [Hedging in Lithuanian and English Research Articles: A Cross – Disciplinary and Cross – Linguistic Study]. – Kalbotyra 58, 97–108. Šinkūnienė Jolanta 2015: Neepisteminis modalumas lietuvių ir anglų mokslo kalboje: kiekybiniai ir kokybiniai vartosenos ypatumai [Nonepistemic Modality in English and Lithuanian Academic Discourse: Quantitative and Qualitative Perspectives]. – Kalbotyra 67, 131–154. DOI: http://dx.doi.org/10.15388/Klbt.2015.8946. Šinkūnienė Jolanta, van Olmen Daniel 2012: Modal Verbs of Necessity in Academic English, Dutch, and Lithuanian: Epistemicity and/or Evidentiality? – Darbai ir dienos 58, 153–181. 16 Šolienė Audronė 2007: Epistemic Modality in English and Lithuanian Translations. – Kalba ir kontekstai 2, 90–102. Šolienė Audronė 2013: Episteminio modalumo ekvivalentiškumo parametrai anglų ir lietuvių kalbose: daktaro disertacija [Parameters of Epistemic Modality Equivalence in English and Lithuanian: Doctoral Dissertation], Vilnius: Vilniaus universitetas. Šolienė Audronė 2015: Multifunctionality of Modal Markers: Lithuanian Epistemic Adverbials gal and galbūt ‘perhaps/maybe’ vs. Their Translational Correspondences. – Kalbotyra 67, 155–176. DOI: http://dx.doi.org/10.15388/Klbt.2015.8947. Tucci Ida 2011: Illocution and Modality in Spoken Italian: Performing a Speech Act Through Words and Judging Their Semantic Content: a Corpus-Based Analysis. – Pragmatics and Prosody: Illocution, Modality, Attitude, Information Patterning and Speech Annotation, ed. H. Mello, A. Panunzi, T. Raso, Firenze: Firenze University Press, 83–100. Usonienė Aurelijia 2006a: Episteminio modalumo raiška: ekvivalentiškumo bruožai anglų ir lietuvių kalbose [The Expression of Epistemic Modality: Equivalence Features in English and Lithuanian]. – Darbai ir dienos 45, 97–108. Usonienė Aurelijia 2006b: Tikimybės veiksmažodžiai anglų ir lietuvių kalbose: atitikmenų paieška [Verbs of Probability in English and Lithuanian: In Search of Equivalents]. – Baltistica, 41, 321–332. DOI: http://dx.doi.org/10.15388/baltistica.41.2.1002. Usonienė Aurelijia 2016: Reikšmės pasaulis: tekstynais paremti semantiniai kalbų tyrimai [The World of Meaning: Text-Based Semantic Language Research], Vilnius: Vilniaus universitetas. Valeckienė Adelė 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika. Kalbos ugdymo programa [Functional Grammar of the Lithuanian Language. Language Education Program], Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. van der Auwera Johan, Plungian Vladimir 1998: Modality’s Semantic Map. – Linguistic Typology 2(1), 79–124. 17