Acta Anthropocenica 2025, 1

acta anthropocenica Acta Anthropocenica Závěrečné projekty kurzu Antropocén: současný svět v transdisciplinární perspektivě Soubor výstupů skupinových prací absolventek a absolventek mikrocertifikátového vzdělávacího programu Antropocén: Současný svět vtransdisciplinární perspektivě, akreditovaného Karlovou univerzitou. Běh 2024, ukončení leden 2025. Vychází digitálně. On-line publikace: srpen 2025. Vydává Centrum pro teoretická studia, společné pracoviště UK a AV ČR Husova 4, Praha, 110 00 www.cts.cuni.cz www.anthropocene.cz e-mail: [email protected] Editorky čísla 2025/1: Eliška Fulínová, Anna Kvíčalová, Karolína Pauknerová Mentoring účastnických skupin: Fordit: Eliška Fulínová, Jan Géryk Včelí úl: Anna Kvíčalová, Radan Haluzík, Jan Makovský Tabule skla: Eliška Fulínová, Karolina Jirkalová, Cyril Říha Tyrský purpur: Karolína Pauknerová, Marek Hudík, Irena Šímová Vůně antropocénu: Anna Kvíčalová, Petr Tureček Redakce textů: Eliška Fulínová Sazba, grafická úprava, obálka a ilustrace: Barbora Müllerová © Centrum pro teoretická studia, 2025 Illustrations © Barbora Müllerová, 2025 ISSN 3029-8423 (On-line) DOI: 10.5281/zenodo.15848716 obsah úvod Eliška Fulínová Anna Kvíčalová Karolína Pauknerová 7 včelí úl Tomáš Daněk Tereza Prášilová Anton Zubko tyrský purpur Viktor Hamšík Peter Koutsos Viktorie Patová tabule skla Sabina Vassileva Jana Jobbiková Ľuboš Slovák 11 fordit Anna Šímová Samuel Csanda Johana Zelenáková vůně antropocénu Hedvika Synková Yelyzaveta Kalinina Daniel Costa Jařab 23 37 53 65 summary 79 obsah 7 úvod Eliška Fulínová Anna Kvíčalová Karolína Pauknerová 9 úvod Shromážděné texty vznikly jako výstupy skupinových projektů absolventů aabsolventek mikrocertifikátového vzdělávacího programu Antropocén: současný svět vtransdisciplinární perspektivě, pořádaného Centrem pro teoretická studia, společného pracoviště Univerzity Karlovy aAkademie věd ČR vroce 2024. Program je akreditovaný Karlovou univerzitou a věnuje se komplexnímu tématu antropocénu zperspektivy různých oborů atematizuje spolupráci mezi společenskými apřírodními vědami, ale také mezi akademickým amimoakademickými formami poznávání. Kurz, který je vypisován každý rok vnovém aktualizovaném běhu, nabízí prostor pro experimentální zkoumání způsobů, jak porozumět současnému světu astudovat jej mezioborovým inadoborovým způsobem. Účastníci si během workshopů, seminářů, terénních exkurzí askupinové práce vyzkouší, jak mohou vystupovat za hranice vlastní odbornosti akomunikovat napříč disciplínami. Učí se taklépe reagovat na komplikované – ekologické, společenské iidentitární – výzvy současnosti. Antropocenní jevy jsou složité, dynamicky proměnlivé avzájemně provázané způsobem, který je často neintuitivní. Vprogramu Antropocén se jim společně snažíme porozumět pomocí objektově orientovaného přístupu, který komplexní vztahy současného světa studuje prostřednictvím jednotlivostí, které oantropocenních pohybech, principech iparadoxech vypovídají. Pět textů, které tvoří tuto publikaci, vzniklo vrámci kolektivní práce vheterogenních skupinách, které byly sestaveny sohledem na různorodou odbornost, pokročilost ve studiu iprofesní zázemí účastníků – ve skupinách tak spolupracovali studenti, akademici ilidé zpraxe. Během prezenční části programu si každá skupina zvolila svou antropocennost, tedy hmatatelnou jednotlivost, která – když ji nahlédneme tím správným způsobem – dokáže vypovídat něco podstatného oantropocenní realitě. Výsledky společné práce byly představeny ivrámci cyklu Čtvrtečních seminářů Centra pro teoretická studia vlednu 2025. Pět antropocenností vtéto publikaci – včelí úl, tabule skla, fordit, tyrský purpur aparfém – nabízí rozmanité perspektivy, kterými je možné dané jednotlivosti nahlížet. Eseje zkoumají jejich historické, ekologické isymbolické aspekty aodhalují skryté sítě vztahů, vnichž jsou tyto antropocennosti zapleteny. Věříme, že vám poskytnou inspiraci kzamyšlení nad novými způsoby uvažování oantropocénu ajeho mnohovrstevnatých výzvách. Eliška Fulínová, Anna Kvíčalová, Karolína Pauknerová koordinátorky kurzu Pro aktuální informace ovzdělávacím programu Antropocénu sledujte náš web: www.anthropocene.cz 11 včelí úl Tomáš Daněk Tereza Prášilová Anton Zubko [obr. 1][obr. 2] [obr. 3] 12 13 včelí úl Včely provází lidstvo již celá tisíciletí ajejich způsob života fascinoval řadu významných autorů. Včelí úl se stal symbolem nejen získávání medu, ale také kolektivní spolupráce, řádu aspolečenské organizace. Od dávných metafor vliteratuře až po moderní diskuse oudržitelnosti je včelí úl vděčným plátnem pro sociomorfní projekce, které zrcadlí proměny lidského chápání přírody. Vhistorii najdeme různé varianty využití motivu úlu jako metafory pro fungování společnosti. William Shakespeare například na začátku své hry Jindřich V. hojně využívá metaforu úlu ve vztahu ksociálnímu apolitickému uspořádání valžbětinské Anglii. Vtéto scéně se arcibiskup zCanterbury snaží přesvědčit mladého krále ojeho právu ucházet se ofrancouzský trůn argumentem, že země je schopna současně podporovat vojenské tažení vzahraničí azajistit domácí stabilitu. Ve sledované pasáži arcibiskup staví svůj argument na obrazu včelího úlu, který symbolizuje harmonicky uspořádané království. Vtakovém přirozeném uspořádání je stát schopen současně vést vojenské operace audržovat mír astabilitu doma (Grinnell 2016). Jednu znejvýznamnějších úvah ometaforickém významu včelího úlu na počátku 20. století přináší Maurice Maeterlinck, který vidí úl jako dokonale organizovaný systém, kde všechny části spolupracují ke společnému cíli. Autor popisuje úl jako příklad řádu aharmonie, vněmž má každá část akaždý jedinec své místo avýznam. Poukazuje také na to, jak je vše vúlu propojeno auspořádáno takovým způsobem, aby byla zachována stabilita aživot. Prostřednictvím obrazu úlu Maeterlinck vyjadřoval představu společnosti, vníž je obecný řád důležitější než osobní zájmy (Maeterlinck 1901). Navzdory asociaci úlu sprací apořádkem vyžadoval proces sběru medu dlouhá léta zničení samotného úlu. Vnitřní svět včelího úlu ajeho ekosystém, křehký asoběstačný, nevyhnutelně čelil dopadu lidské činnosti. Až průmyslová revoluce přinesla radikální změnu ve vnímání úlu avčelařství jako takového. Po Langstrothově vynálezu nástavkového úlu vroce 1852 se včelí úl stává symbolem racionality apokroku (Langstroth 1852). Poprvé vhistorii včelařství bylo možné organizovat proces získávání medu sminimálními ztrátami pro samotné včelstvo. Taková okolnost umožnila efektivnější využití přírodních zdrojů. Úl vtomto kontextu přestal být symbolem ničení či invaze astal se příkladem, jak lze lépe (ve srovnání sdestruktivními postupy vminulosti) dosáhnout oboustranného prospěchu. Produkovalo se více medu adalších včelích produktů, přičemž bylo zachováno zdraví včelstev. Vtéto podobě se úl zachoval dodnes. Dlouho zůstával jedním zmála objektů, které nebyly zasaženy digitálními technologiemi, přestože ty jsou vposledních desetiletích do zemědělství široce zaváděny. [obr. 1] Městské včelaření. Zdroj: Foto by Alvéole Buzz on Unsplash. [obr 2] Langstrothův včelí úl. Zdroj: The Encyclopedia Britannica, Eleventh Edition, New York: The Encyclopedia Britannica Company, 1910, III: 632. By: ClipArt ETC, Copyright 2004–2025 Florida Center for Instructional Technology. [obr. 3] Graf struktury opylovačů. Zdroj: Janovský aŠtenc 2023. včelí úl 14 15 Vposledních desetiletích lidé našli pro včelí úly opět další, nové uplatnění: vedle nástroje na masové opylování zemědělských plodin ana produkci medu teď včelí úly plní třetí roli – stávají se součástí ochrany přírody. Jejich úkolem je obrátit trend úbytku opylovačů, který podle mnohých ohrožuje přírodní ekosystémy, atak přeneseně ilidstvo. Městská společnost se teď hromadně obrací kvčelím úlům jako křešení tohoto problému. Důvody snah oměstské včelaření (anglicky urban beekeeping) lze odvodit například ze zjištění, že 87 % všech kvetoucích druhů rostlin a87 hlavních světových potravinářských plodin je při produkci semen závislých na opylovačích (Brunet aFragoso 2024). Tato ají podobné informace nejspíš způsobily boom fenoménu městského včelaření, který však přináší řadu nezamýšlených důsledků, jenž výstižně ilustrují antropocenní realitu – amohly by tvořit další zkazuistik vknize Elizabeth Kolbert, věnované nezamýšleným důsledkům snah onápravu škod způsobených lidským konáním (Kolbert 2023). Někdy je městské včelaření označováno za nedávný městský výstřelek, ale vmnoha metropolích jsme svědky opravdu husté sítě těchto včelích obydlí. VBerlíně můžeme na střechách najít okolo dvou a půl tisíc včelích úlů, zatímco vPaříži zdobí střechy prestižních domů, jako jsou Grand Palais, budova Louis Vuitton nebo hotel Westin (Tourneret ade Saint Pierre 2022). Nedávná studie Casanelles-Abelly aMorettiho ovšem ukázala, že městské zelené plochy nejsou schopné tento výrazný nárůst včelstev uživit. Autoři této studie přirovnávají městské včelaření kefektu známému jako „tragedy of the commons“, kdy nekontrolované zvyšování počtu dalších hospodářských zvířat (vtomto případě včelstev) vede kvyčerpání dostupných zdrojů (Casanelles- -Abella aMoretti 2022). Praha není výjimkou. Vsoučasné době zde můžeme najít až pět tisíc vystavěných včelích úlů. Například městská část Prahy 8 nedávno instalovala tři včelí úly na střechu radnice, což paní místostarostka prezentovala jako krok kochraně přírody. Svůj argument podpořila slavným údajným citátem Alberta Einsteina: „Kdyby včely zmizely zpovrchu Země, člověku by zbývaly jen čtyři roky života“ (Praha 8 2024). Použití tohoto citátu zde jasně odráží antropocentrické vnímání přírody, kdy hodnota ekosystému je měřena podle jeho užitečnosti pro člověka. Důležité je ale upozornit, že tvrzení očtyřech letech života je zcela nepodložené vědeckými fakty. Použití výrazu „včela“ je také problematické; na světě existuje přes 20 000 druhů včel avčela medonosná (Apis mellifera), která obývá včelí úly, zastupuje pouze jeden jediný druh. Srozvojem digitalizace atechnologií pro automatizaci procesů ve včelařství však úl začíná nabývat nových významů. Součástí nové reality včelařů se stala různá zařízení pro sledování zdravotního stavu včel, měření teploty avlhkosti aautomatizované systémy pro získávání medu (Marchal 2020, s. 358). Ačkoli moderní technologie slibují zdokonalení včelařských postupů, jejich zaměření na maximalizaci zisku může vést ke skrytým nákladům. Včelařům využívajícím špičkové technologie mohou unikat subtilnější procesy, které hrají klíčovou roli při udržování zdraví aživotaschopnosti včelstev. Profesionální včelař je schopný rozpoznat změny vchování včel ve zvukových projevech kolonie nebo vinterakcích mezi jedinci, které indikují stres, nemoc nebo narušení včelstva. Tyto nuance je obtížné zachytit pomocí technologie, ale hrají klíčovou roli při udržování zdraví včel astability včelstev. Část tradičních včelařů se nejvíce obává ztráty přímého kontaktu se včelami, který byl pro mnohé znich důležitým důvodem, proč se pro toto povolání rozhodli (Borioli 2023). Tento rozpor poukazuje ktypicky antropocennímu charakteru objektu včelího úlu, kde se střetávají technologické zásahy anaše vnímání přírody. Snahy oefektivitu někdy nahrazují přímý kontakt se živými bytostmi. Nejde ale jen omed nebo biodiverzitu – včelaři tuto práci dělají sláskou aradostí. Pro ně je včelaření způsob, jak být ve spojení sživým světem. Městské včelaření jako antropocenní paradox Poslední dobou si včelí úly našly své místo vurbánním prostředí, sdílejí snámi ve městech životní prostor, astaly se tak běžnou součástí městské krajiny. Nebylo tomu však vždycky tak. Historicky se na našem území včelí úly nacházely především ve volné krajině ave venkovských oblastech, kde byl vokolí dostatek přírodních zdrojů akde sloužily primárně kprodukci medu. Vkontextu antropocénu však došlo kdůležitému posunu, kdy včelí úly začaly sloužit nejen jako nástroje pro produkci medu, ale také křízené opylovací službě, která podporuje zemědělskou produkci. Jako příklad zde můžeme uvést masivní přesuny včelstev do kalifornského Central Valley, kam se každoročně do mandloňových sadů sjede více než 4000 nákladních aut naložených paletami se včelími úly ze všech států USA. Celkově se jedná omigraci jednoho apůl milionu včelích úlů, která se koná každým rokem na jaře (Tourneret ade Saint Pierre 2022). Jen těžko si lze představit tak obrovský přesun milionů včel, při němž je přírodní proces opylování centralizován amechanizován za účelem zemědělské produkce. včelí úl včelí úl 16 17 včelařských spolků (včetně těch virtuálních), zvyšovat environmentální povědomí (oroli včel vekosystému či jako bioindikátoru) nebo motivovat občany krozšiřování zelených ploch ve městech apéči oživotní prostředí vůbec. Přináší též finanční benefity vpodobě včelích produktů, čímž podporuje lokální ekonomiku. Na druhé straně však může vést kvýše uvedeným rizikům pro divoké opylovače aohrozit jejich populace. Autoři nabádají kdalšímu výzkumu dopadu městského včelařství na tyto divoce žijící druhy hmyzu, ato sdůrazem na specifické podmínky jednotlivých měst. Zároveň apelují na politiky, aby vytvořili smysluplné avědecky podložené strategie pro udržitelné včelařství ve městech, které by zohlednily jak sociální benefity, tak ochranu divokých opylovačů (Egerer aKowarik 2020). Použití tohoto citátu je také zajímavé tím, že neexistuje jediný důkaz otom, že by Albert Einstein tento výrok doopravdy pronesl (Breeze 2014). Městské včelaření sebou nese idalší nezamýšlené důsledky. Rostoucí počet vědeckých studií upozorňuje na negativní dopady městského včelaření na přírodní ekosystémy ana volně žijící opylovače. Včely medonosné nejen že soutěží sdivokými opylovači oomezené zdroje potravy, ale mohou také přenášet nemoci, které se díky opylování stejných květů šíří mezi volně žijícími druhy (Brunet aFragoso 2024). Typickým příkladem je varroáza včel, kterou amatérští včelaři (mezi něž ti městští často patří) nedokážou ve včelstvech eliminovat. Situace je však komplikovanější akontextově velmi specifická. Zatímco vněkterých městech či oblastech nepředstavuje přítomnost včely medonosné větší riziko, vjiných jich může přinášet hned několik. Včely neopylují všechny druhy rostlin, postupují selektivně, což může vést ke změnám vegetační struktury daných oblastí. To pak dál vede knárůstu populací včelami opylovaných druhů apoklesu početnosti ostatních. Takový vývoj může mít závažný dopad na biodiverzitu lokálních opylovačů, protože různé druhy hmyzu jsou vázány (typicky ne obligátně) na konkrétní druhy rostlin. Se snižováním celkového množství pastvy, sebrané včelami medonosnými, se tak snižuje imnožství druhů více vázaných na včelami nepreferované druhy rostlin. Proti tomu lze uvést, že včely medonosné zároveň často opylují nepůvodní druhy tvořící okrasnou městskou zeleň, což naopak může šetřit pastvu pro druhy divoce žijící. Přesto platí, že dopad na biodiverzitu může být přesně opačný, než byl původní záměr (Torné-Noguera 2015). Někteří autoři kvůli tomu volají po politikách, které by vedly kochraně divokých opylovačů (Geldmann aGonzáles-Varo 2018). Jako problematická se také ukázala jedna ze stěžejních motivací pro městské včelaření stojící na předpokladu, že včely opylují většinu rostlin, které se vdoletu včelstva nacházejí. Studie českých výzkumníků Javorského aŠtence (2023), zabývající se výzkumem struktury opylovačů ve střední Evropě, přinesla zjištění, že včela medonosná hraje ve spektru opylovačů zcela marginální roli (5,5%). Většina divoce rostoucích hmyzosnubných rostlin je totiž opylena čmeláky, pestřenkami adalšími dvoukřídlými (mouchami). Městské včelaření tedy představuje velmi ambivalentní činnost, která přináší výhody pro člověka irizika pro ochranu divokých opylovačů ve městech. Monika Egerer aIgor Kowarik nazývají tuto situaci „moderním gordickým uzlem“, protože se jedná osložitý problém bez snadného řešení. Městské včelaření nabízí na jedné straně nesporné sociální aekonomické výhody – může např. podporovat komunitní vztahy vpodobě [obr. 3] Graf struktury opylovačů. Zdroj: Janovský aŠtenc 2023. včelí úl včelí úl 30 31 Skleněná tabule však není takto genderovaná pouze metaforicky. Všudypřítomné tabule skla, které se blýskají čistotou triumfální modernity na kancelářských budovách, mrakodrapech, vzdělávacích institucích nebo zastávkách hromadné dopravy, vyžadují obrovskou míru neviditelné práce vrámci jejich údržby. Tuto reproduktivní práci (tedy práci nutnou kudržení skla “naživu”) vykonávají častěji ženy agenderové menšiny (Gender equality index 2023). Ve své neviditelnosti je tedy tato práce exemplárním příkladem pro antropocenní distribuci hodnoty produktivní areproduktivní práce podél genderové osy. Vytlačení reproduktivní práce zřetězce směnné hodnoty umožňuje její nekonečnou kumulaci ve sféře produktivní práce; ta se opírá okontinuální obnovu, kterou zajišťuje buď práce péče aregenerace, případně produkce nové pracovní síly (Federici 2004). Údržba skleněných tabulí je stejně jako ostatní úklidové práce komodifikována apřesunuta do sféry směnné hodnoty produktivní práce, avšak zůstává podhodnocená. Současně jsou vyvíjeny efektivnější čistící prostředky aglobální trh čištění skla roste. Jeho hodnota je odhadována na 4,4 miliardy dolarů (Cleanfax staff 2024). Zatímco tedy práci údržby menších skleněných tabulí mají na starost především ženy (často nadto ženy migrantky), vjejich výrobě nebo při čištění fasád (tedy výškových pracích) převažují muži. Ve sklářském průmyslu byly ženy tradičně zaměstnávány vpomocných pracech snižší směnnou hodnotou, naopak fyzicky namáhavá práce vodvětví foukaného skla byla valuována jako síla spjatá smaskulinitou (Round 2020). Technologie plochého skla přitom teoreticky mohla osvobodit navázání valuace práce na genderované fyzické schopnosti, protože využití technologické opory zde stojí místo fyzické síly. Přesto se zdá, že se trend feminizace na trhu práce naopak prohlubuje (Haraway 1985). Ve výsledku tak čím dál více lidí bez ohledu na gender čelí prekérním pracovním podmínkám, které byly dosud typické pro ženy. Posuneme-li metaforu skleněného stropu, či vnašem případě skleněné tabule, ještě dál, lze ji považovat za vyjádření paradoxu heteropatriarchální moci, která tvoří jeden zpilířů současného geopoliticko-ekonomického uspořádání azpůsobu vztahování se kdruhým, jež tvoří naší antropocenní současnost. Optická propustnost, transparentnost ačistota vyvazuje člověka zjeho podmíněnosti přírodou, odděluje od vnějšku azároveň znitra umožňuje na vnějšek dohlížet ado jisté míry ho kontrolovat. Představme si vyšetřovací místnost vníž jedna strana vidí přes transparentní sklo na druhou, zatímco druhá hledí do zrcadla. Takové konstitutivní vyloučení “za sklo” udržuje rozkvět toho, co je uvnitř. Ať už takovému vyloučení čelí mimolidští druzí*druhé, nebílé druhé*druzí nebo genderoví druzí*druhé, jeho mechanismem je vždy určitá forma dehumanizace, deracionalizace, která legitimizuje využívání jejich levné práce avykořisťování (Moore 2022). Vztah nitra avnějšku, který je ustavován tímto mechanismem vyloučení, lze považovat za skleněný, protože za zdánlivou prostupností, která je však nedosažitelná, moc sebe samu maskuje. Sklo se stává ničím. Toto skleněné sebemaskování proto umožňuje těm, kteří*které do skla nenarážejí, jeho existenci soustavně popírat aznevažovat zkušenosti těch, pro něž sklo tvoří překážku. Na vzdělávacích institucích se budoucí architekti orizicích skleněných budov pro ptáky neučí. Iproto budova zúvodního příběhu, vníž sídlí Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého vOlomouci, stále stojí asýkorky adalší ptáci do ní narážejí (Holinková 2016).[2] Nárazy žen do stropů, nárazy ptáků ahmyzu do fasád aoken jsou materiálními isymbolickými připomínkami tohoto “světa za sklem”, zněhož se kapitalismus živí azněhož zároveň produkuje svoje ruiny. Vtěch vyvstává možnost antropocenních spojenectví azměny pohledu na tyto vztahy kdruhým. *** Stále větší používání tabulového skla (okna, dveře, fasády, střechy, výtahy, zastávky, skleníky, nábytek, výlohy, vitríny, zábradlí, rámy obrazů arámečky fotografií, zrcadla, akvária, terária, fotovoltaické panely iochranná skla mobilů, laboratorních přístrojů azařízení, ale idechberoucí vitráže aumělecké objekty) nám má prosvětlit svět, případně nás před světem ochránit, ovšem zároveň stále víc avíc se zvyšuje napětí, že některé sklo praskne. Co se stane pak? Budeme rázem vohrožení? Je rozumné, že spoléháme na ochranu tak křehkého materiálu, jako je sklo? Spoléháme, že si nějak poradíme? Že něco vymyslíme? Nebo vjeho rozbití tajně doufáme? Příbytek člověka před světem jednoznačně uzavře, ale (zasklené) okno, byť malé, to mění. Je to tak, že čím větší okno, tím je otevřenost ve vztahu kvnějšku větší? Sýkorkám může umožnit bezpečné krmení, zatímco my je můžeme zpohodlí domova [2] Pilotní opatření z roku 2016 vedlo sice k snížení množství úmrtí, nelze však dohledat okolik. Od té doby se ale další okna nezabezpečila. pozorovat. Můžeme si tak na sebe pomalu apostupně zvykat, oťukávat se. Dokonce může být sklo rozhraním pro komunikaci. Zranění aúmrtí po nárazu do okna, stejně jako náraz na skleněný strop, však ukazují na tvrdé limity propustnosti skla ina jeho zavádějící neviditelnost. Sklo nikdy nepřestane být sklem, bariérou, tedy něčím. Asi bychom neměli*y (lidé ine-lidé) tolik propadat jeho kouzlu apředstírání, že je ničím. tabule skla tabule skla 34 35 Použitá literatura Cleanfax Staff. 2024. “Glass cleaner market to hit $7.5b by 2032”. cleanfax.com. September 6. https://cleanfax.com/glass-cleaner-market-to-hit-7-5b-by-2032/ Eskilson, Stephen. 2018. The Age of Glass: ACultural History of Glass in Modern and Contemporary Architecture. Bloomsbury Publishing. Faltys, Marcel. 2022. “Až milion ptáků vČesku zemře po nárazu do skla. Příští týden je příležitost zmapovat, kde umírají“. iROZHLAS. September 30. https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/priroda/ptaci-sklenene-plochy-umrti- -ptaku-ornitologove-tyden-skleneneho-zabijaka_2209301659_kac. Fára, Kamil. 2021. “Co ty lidi za sklem či plotem sežralo?”. Krajské listy.cz. March 31. https://www.krajskelisty.cz/kralovehradecky-kraj/25461-co-ty-lidi-za-sklem-ci- -plotem-sezralo-uzavreni-zoo-kvuli-covidu-bylo-pro-zvirata-sok-vyslo-najevo-ze-se - -bez-lidi-nudi-a-nemaji-na-co-koukat.htm Federici, Silvia. 2004. Caliban and the Witch: women, the body and primitive accumulation. Penguin Books. Frampton, Kenneth. 2004. Moderní architektura: kritické dějiny. Academia. Green, Penelope. 2022. “Marilyn Loden, who championed afeminist metaphor, died at age 76“. The New York Times. September 3. https://www.nytimes.com/2022/09/03/ us/marilyn-loden-dead.html Hammer-Tugendhat, Daniela, Ivo Hammer aWolf Tegethoff. 2013. Vila Tugendhat Ludwiga Miese van der Rohe: rodinný dům Tugendhatových: památka UNESCO. Barrister & Principal. Haraway, Donna. 2016 (1985). ACyborg Manifesto: Science, Technology and Socialist- -Feminism in the Late Twentieth Century. University of Minnesota Press. ProQuest Ebook Central. http://ebookcentral.proquest.com/lib/warw/detail.action?docID=4392065. Holinková, Petra. 2016. “Nárazem do budovy Přírodovědecké fakulty hynou desítky ptáků. Náprava vyjde na miliony.” Lidové noviny. May 22. https://www.lidovky.cz/ domov/ptaci-versus-prf-up.A160519_165239_ln_domov_ele Moore, Jason. 2022. “Anthropocene, Capitalocene & the flight from world-history: Dialectical Universalism & The Geographies of Class Power in the Capitalist World- -Ecology, 1492-2022”. Nordia Geographical Publications 51(2): 123–146. Plecháč, Tomáš. 2020. “Stará skla mizí, návštěvníci uvidí gepardy ve Dvoře Králové přes vodu”. iDNES.cz. January 16. https://www.idnes.cz/hradec-kralove/zpravy/zoo- -safari-park-dvur-kralove-pavilon-selmy-skla-vodni-prikop-stavba-kralovehradecky. A200114_526396_hradec-zpravy_tuu Popovič, Štěpán. 2009. Výroba azpracování plochého skla. Grada. Round, Kate. 2020. “The role of women in the glass industry”. Contemporary Glass Society Talk. May 25. Video. 1 hod., 22 min. https://kateround.com/2022/05/25/ the-role-of-women-in-the-glass-industry/ Sheppard, Christine aBryan Lenz. 2023. “Getting Clear on Birds and Glass.” American Bird Conservancy. January 14. https://abcbirds.org/blog/truth-aboutbirds-and-glass-collisions/. Ševčíková, Kateřina. 2015. “Mortalita Ptáků ubudovy Přírodovědecké Fakulty Univerzity Palackého vOlomouci“. Zprávy MOS 73: 23–29. Treisman, Rachel. 2022. “Remembering Marilyn Loden, who gave name to the glass ceiling”. Npr.org. September 5. https://www.npr.org/2022/09/05/1121132384/ marilyn-loden-glass-ceiling Volf, Miloš Bohuslav. 1947. Sklo: podstata, krása, užití. Pražské nakladatelství V. Poláčka. Zanotto, Edgar D. aJohn C. Mauro. 2017. “The Glassy State of Matter: Its Definition and Ultimate Fate“. Journal of Non-Crystalline Solids 471: 490–95. tabule skla tabule skla 37 [obr. 1] [obr. 2] fordit. mezi vrstvami více-než-lidského působení Anna Šímová Samuel Csanda Johana Zelenáková 38 39 fordit [obr. 1] Příklad šperku ze zpracovaného kusu forditu. Zdroj: “Fordite Teardrop” by Rhonda, CC BY-SA 2.0, flickr.com. [obr. 2] Vrstvy laku ve forditu zblízka. Zdroj: “Fordite (Dearborn, Michigan) 2” by James St. John, CC BY 2.0, flickr.com. fordit Příběh “nepravého drahokamu” ze syntetického emailového nátěru (vpodstatě zplastu), ze kterého jsou broušené ana webových portálech prodávané fancy šperky amanžetové knoflíčky [3] akterý je zároveň napodobován levnějším, také člověkem vytvořeným materiálem (jiným druhem plastu), vsobě vrství mnoho paradoxů modernity. Současná antropocenní doba se vněm střetává sdobami dávno minulými, kdy drahokamy vznikaly pouze pod obřím tlakem aza vysokých teplot zpravidla hluboko pod zemí. Fordit člověk vyrobil omylem během své spanilé jízdy za pokrytím světa silnicemi. Sledujeme tu proces “from trash to cash“, [4] aneb jak se znechtěného odpadu omylem stal šperk modernity. *** Drahokamy jsou hmatatelným důsledkem předlouhého působení přírodních procesů. Vútrobách země vznikaly za střetu geologických, chemických afyzikálních sil zobyčejných minerálů skvostné objekty, ztělesnění času dlouhého trvání, který překračuje lidskou zkušenost auchovává vsobě vzpomínku na něco, co sice již dávno pominulo, ale současně stále působí. Fordit není statický objekt, nýbrž objekt mnohočetný (Mol 2002), který je průsečíkem součinného působení lidských ine-lidských aktérů, rozporuplný, ale přesto jednotný, nikoli pasivní, ale působící. Fordit je zavěšen vrelační síti praxí, které ho utvářejí, stejně jako on utváří je – je to aktér. Drahokamy jsou pro svou krásu astáří ceněnými objekty; svědčí nejen okreativní síle ne-lidských aktérů, ale iotom, jak lidé ane-lidé za společného zjednávání přetvářejí hmotu vsymbolické artefakty, mnohdy nevyčíslitelné hodnoty. Dokud je formovaný minerál někde skryt, pod zemí, vříčním písku či zapadlý vté nejtemnější jeskyni, ještě [3] Příklady najdete zde: https://www. jewelrysetinstone.com/ fordite [4] Viz blog Happy Agate Studio: https:// happyagatestudio.com/ blogs/fordite-the-incidental-gemstone-that-goes-from-trash-to-cash drahokamem není. Teprve vsociálním kontextu, za součinnosti lidských ine-lidských aktérů se tento surový kus země stává působištěm nových sil, skrze něž se stává klenotem. Vdobě antropocénu se však poměr lidských apřírodních sil proměňuje. Stejně jako je možné vytvářet syntetické barvy či vůně, vznikají nakonec iumělé kameny adrahokamy. Člověk pomyslně iskutečně předbíhá geologický čas. Také diamant, dolovaný zhloubek země, kde jedině mohlo dojít ksetkání specifického tlaku ateploty nutnému pro jeho vznik, vnímaný jako jeden znejcennějších drahokamů, už je možné vytvořit synteticky (Owais 2024). Může se to zdát jako detail nebo naopak jako příliš velké časové měřítko na to, aby bylo 40 41 možné zaznamenat takovou změnu lidským okem. Ovšem ve světě, který je precizně periodizován dle dohledatelných vrstev geologických epoch, ve světě odměřovaném už od prvotních kosmologických představ nějakým druhem rytmu – dne anoci, couvání adorůstání Měsíce či pohybu hvězd, jakoukoliv pravidelností apravidly, jež umožňují snáz se orientovat vmlze skutečnosti – může najednou takové předbíhání času působit chaos. Ten pak jde zakusit ivlidském těle, ostatně stejně jako vtělech jiných-než-lidských. Pohybování se ve vlastních časových rámcích při vytváření různých druhů “umělých hmot”, určených krůzným druhům spotřeby, je nakonec důležitým průvodním jevem celkové akcelerace, jež je pro antropocenní dobu typická. Díky této syntetizaci materiálů, urychlení procesu jejich vzniku, zjednodušení získávání zdrojů ipráce snimi je možné stále naplňovat rostoucí poptávku. Drahokam, okterém je vtomto textu řeč, představuje jakési symbolické zachycení sedimentace tohoto zrychlení. Je to drahokam, jenž je zároveň plast; odpad, jenž je zároveň šperk; kámen, jenž vznikl nastříkáním vrstev autolaku. Vypéct Fordit vznikl doslova na okraji zájmu obřího automobilového průmyslu jako odřezek přebytečného laku na karoserie. Vždy snovou barevnou vrstvou opakovaně navštívil pečící kóji, kde měl lak za úkol na autech vyschnout apořádně ztvrdnout. Fenomén forditu se zrodil vlaboratoři technologie, která se během 20. století rozšířila masově ado všech koutů světa – automobilu. Sjeho zvětšující se produkcí adostupností souvisel inárok na variabilitu aosobitost barev karoserií, které se dalo dosáhnout jedině svyužitím laku. Ten ovšem nejdříve sám osobě musel projít technologickým vývojem, aby dosahoval nejen požadovaných barev, ale také kvalit voblasti lesku, tvrdosti aodolnosti vůči větru aslunečnímu svitu (Lamb 2017). Kruciální problém pak představovala také délka jeho schnutí – ani nejrychlejší pásová výroba ve Fordově továrně nedokázala se starou technologií manuálního natírání přírodních pryskyřicových laků přeskočit tuto iněkolik týdnů trvající fázi (Lamb 2017). Nemluvě otom, že jediná barva kdispozici byla černá. Autolak nutně potřeboval technologicky vylepšit. Zásadní zrychlení aesenciální prvek pro vznik forditu představoval vynález stříkací pistole ve 20. letech 20. století: auta tak už nemusela být natírána ručně (Pchrome, n.d.). Spolu stím vznikla také potřeba opěrných konstrukcí, držáků aližin, sjejichž pomocí se dalo sautodíly snadno manipulovat ana nichž se mohla během aplikace začít hromadit přebytečná barva (Wired Jewelry Bootcamp, n. d.). Druhým [obr. 3] Ilustrační ukázka nanášení laku na automobily pomocí stříkací pistole, za využití pomocných ližin akonstrukcí; zde údajně vbritské automobilce roku 1945. Zdroj: Ministry of Information Photo Division Photographer, Public domain, via Wikimedia Commons. [obr. 3] fordit fordit 42 43 převratným momentem změny, objevujícím se ve stejné době, pak byl zásah do struktury laku ajeho zprvu částečné anakonec úplné syntetizování. Znitrocelulózových laků se tak postupně přešlo na alkydové laky, až nakonec v50. letech získal zhruba na dvacet let výsadní pozici akrylátový termoplastický lak, tedy plně syntetická pryskyřice (Lamb 2017). Právě ta tvoří většinu originálních kousků původního forditu. Součástí procedury se pak stalo vytvrzování autodílů vpecích až při 360 stupních Celsia, aby lak řádně ztvrdnul (Jewelry Set in Stone, n. d.). Bez povšimnutí apokoutně tak na okrajích lakovacích aztvrzovacích kójí mohly sedimentovat azapékat se časové kapsule jednotlivých barevných odstínů konkrétních modelů aut aindividuální paměti pracujících. Čas slávy měl ale pro fordit teprve přijít – byť stále ořádově mnohonásobně kratší dobu, než tomu do té doby sdrahokamy bývalo. Strusku bylo potřeba odklidit vždy, když začala bránit hladkému pohybu autodílů. Někteří pracující si údajně začali všímat nahromaděných barev aefektů, jichž se dá dosáhnout při jejich příčném proříznutí, azačali si kousky odnášet (Chapman 2013; Jewelry Set in Stone, n. d.). Větší část laku však pravděpodobně skončila jako odpad. Vzhledem knásledujícím osudům této strusky, které proměňují její esenci avnímání, však fordit beze zbytku nespadá do jakési jednotné kategorie vyhozeného předmětu, aproto ipojem odpad zde ztrácí svůj zdánlivě jednoznačný význam. Vtextu ourčování odpadu se tomuto tématu věnuje Myra J. Hird, která mimo jiné ukazuje ito, že žádná věc není odpadem sama osobě – anaopak každá věc obsahuje potenciál se jím stát. Vhrubé zkratce řečeno ourčení něčeho jako “odpadu” rozhoduje, přestane-li být daná věc užitečná pro lidské účely (Hird 2012). Ontologie věcí vtomto pojetí odvisí přímo od jejich účelu, byť fakticky se jedná stále jednu atutéž entitu. Vsituaci forditu jde pak onáhodné rozprostření toho, na která místa nanášená barva dopadne: vjednom případě se stane kvalitním lakem asoučástí konkrétního kusu automobilu, zatímco vdruhém případě jen další vrstvou přebytečné, vršící se hmoty bránící vhladkém průběhu procesu lakování. Zahodit Co je to fordit? Odpad, hodnotná věc, drahokam nebo snad seskupení usazených azatvrdlých nátěrů? Hledání podstaty předmětu ajeho navázání na okolní kontext lze nahlížet také zpohledu materiálně-sémiotického přístupu Johna Law aAnneMarie Mol (Law aMol 2008). Ti si podobné otázky kladli ve vztahu ke kumbrijské ovci. Podle nich se nedá otázka po tom, co je ovce, zodpovědět pouhým pohledem [obr. 4] Nezpracované odřezky “strusky” vhorní části obrázku (zde vblízkosti tzv. duhové kalsiliky, rainbow calsilica, dalšího materiálu kontroverzního svou genezí). Zdroj: “Rainbow Calsilica and Fordite” by Deidre Woollard, CC BY-SA 2.0, flickr.com. na ni, ale je potřeba prozkoumat síť konkrétních praktik, vnichž byla ovce při epidemii slintavky akulhavky zjednávána. Ve veterinární praxi byla ovce zvířetem, které je potřeba diagnostikovat; vepidemiologické praxi zase statistickým modelem pravděpodobnosti nákazy; zatímco vpraxi ekonomické byla položkou vyčíslitelné hodnoty. Jako taková zároveň narážela na farmářskou praxi, vníž bylo stádo ovcí ajejich prosperita objektem nevyčíslitelné hodnoty, kulturního arodinného dědictví. Všechny tyto praktiky ale ovce zároveň ovlivňovala tím, jak byla aco dělala, ato za součinnosti sdalšími aktéry. [obr. 4] fordit fordit 44 45 Zatímco sociálně-konstruktivistické přístupy by ovci chápaly jako plurální, materiálně-sémiotický přístup Lawa aMol přistupuje krealitě skrze ovci jako kneustále vytvářenému spletenci praktik, které se neomezují pouze na symbolickou rovinu, nýbrž zahrnují ikonkrétní působení mimolidských aktérů. Law aMol tvrdí, že kumbrijská ovce má multiplicitní, neustále se proměňující bytí, jehož hranice apůsobení jsou mnohdy nejasné – je prolínavé afluidní. Hranice ovce se neustále přetvářejí apřelévají sjejím působením vsíti rozličných praktik, znichž žádná nezakládá absolutní nárok na její definici. Apřesto je to stále ovce, která jako taková není roztříštěná. Stejně tak fordit nelze vnímat jen vmezích jedné jeho interpretace, například té, která se jej chápe jako cenného šperku. Žádná jedna interpretace by nebyla dostačující kvystižení všeho toho, co fordit je, aomezením se na ni bychom si uzavřeli cestu kuvažování komplexity, propletenosti aambivalence, které jsou pro antropocén příznačné. Rovněž bychom zůstali stále uvězněni vdualismu přírody akultury, který ale právě fordit překonává. Nátěr, který je zároveň cenným drahokamem iodpadem, rozbíjí anarušuje protiklad mezi kulturou apřírodou, protože demonstruje komplexitu, která nás nutí, abychom oněm přemýšleli vrůzných odlišných intencích, které nejsou modernímu myšlení vlastní. Fordit jako opakovaná práce lakýrníků Fordit se zprvu objevoval vdetroitských automobilkách jako nátěr, zásadní předmět při výrobě aut. Pracovníci, kteří ho na výrobních linkách nanášeli na karoserie aut, jej zcela jistě nepovažovali za předmět samostatné hodnoty, nepovažovali ho ani za “fordit”. Přesto lze právě odtud trasovat zárodky jeho působení apraktik, které ho vytvářely. Při procesu výroby ulpíval, tvrdnul avrstvil se vpřítomnosti lidí, kteří jej většinou ignorovali či sním nakládali jako sodpadem, zatímco jejich zájem směřoval kmasové produkci automobilů. Vpoválečných USA poptávka po autech rostla avýroba vDetroitu byla intenzifikována, zatímco technologické inovace umožnily, aby lak byl ve stále větším množství abarevné rozmanitosti aplikován na auta azasychal, tvrdl, vrstvil se ahromadil se vbudovách, znichž byl někdy odnášen všímavými zaměstnanci, většinou však pokračoval ve svém bytí jako odpad. Fordit jako odpad Vtovárních halách ana výrobních linkách představoval fordit spíše obtíž než cosi hodnotného, jelikož ztvrdlé kusy laku narušovaly efektivitu výrobního procesu. Podobně jako jiný odpad byl zaschlý lak převážně likvidován, jak určovaly předpisy anormy pro nakládání sodpadním materiálem. Běžně fordit končil na skládkách či vútrobách opuštěných továrních hal. Dělníci jej seškrabávali, nakládali do vozů logistických firem, jejichž řidiči ho vozili na skládky, kde byl vyložen apro tu chvíli zapomenut, zatímco menší úlomky pravděpodobně končily vútrobách samotných hal se stejným osudem. Fordit jako odpad působil coby provozní zátěž či bezpečnostní nebo ekologické riziko, kterého bylo potřeba se zbavit. Fordit jako drahokam Když fordit putuje skrze jednání obchodníků, sběratelů ipříležitostných nálezců do dílen, ateliérů či galerií, stává se znovu předmětem aktivního zpracování. Broušení, řezání aleštění, prováděné lidskýma rukama, nástroji astroji, zněj vytváří šperk, který upoutává lidské oko vgaleriích, muzeích ana internetových tržištích. Tam díky kupcům, návštěvníkům adalším aktérům získává hodnotu objektu pozornosti, je oceňován pro svou krásu. Je připodobňován kdrahokamu, jelikož podobně jako drahokam ifordit je materiálním svědectvím opůsobení spletité sítě aktérů apraxí dob minulých, ale isoučasných. Podobně jako geologické jevy neustávají vmomentě, kdy je minerál vytvořen, protože je součástí ekologie, kterou se neustále přetváří, tak ifordit ve své působnosti neustává aupoutává naši pozornost, protože praxe, vnichž vznikal, vypovídají více oživotě vantropocénu, než by se mohlo na první pohled zdát. [obr. 5] Doprovodné doporučení ze stránek prodávajících šperky zforditu, reagující na přítomnost olova ve špercích. Screenshot, zdroj: https://www.jewelrysetinstone. com/fordite-care fordit fordit 46 47 Vybrousit Fordit není ani zdaleka drahokam. Tedy rozhodně ne vkategoriích, snimiž jsou adepti na toto označení běžně poměřováni. Nemá požadovanou tvrdost, původ, barvu, jas, karáty ani neumožňuje pro drahokamy typický styl broušení. Není ani odpadem – jeho cena včase naopak spíše roste akromě starých, originálních kousků způvodních automobilek snostalgickou příměsí olova se údajně stále sbírá vprovozech, kde vrstvy laku dodnes vznikají (Happy Agate Studio 2023). Přesto je však oběma těmito protiklady zároveň – mnoho forditu bylo vyhozeno coby zbytkového materiálu amnoho ho bylo vybroušeno vprvotřídních šperkařských dílnách. Nestvořila ho sedimentace přírodních materiálů vprůběhu tisíců let, ani nebyl záměrně aúčelně vytvořen člověkem coby zamýšlený předmět. Přece jsou vněm však uložené vrstvy paměti, jakoby mimochodem na sebe navršené vprůběhu času. Dozvědět se tak oněm můžeme jen skrze lidský zásah, spočívající vjeho sbírání, řezání abroušení. Kromě mnohého, co svou přítomností odhaluje apřipomíná, však zároveň svým působivým vzhledem naopak tak trochu umlčuje negativní okolnosti provázející těžký automobilový průmysl. Sentiment po úspěšném americkém období velkých automobilek abarvami hrajících mašinách vsobě přitom inherentně amlčky nese idůkaz otoxicitě této doby, symbolický idoslovný. Časová schránka jednoho palce, tj. 2,54 cm, vsobě údajně nese konkrétních 997 vrstev laku (Hsu aLucas 2016). Vzpomínající pracující nebo odborníci aodbornice na historické automobily či laky mohou být vkrajních případech ischopní/é zkonkrétních barevných atřpytících se vrstev obsažených ve forditu rozeznat přímo jednotlivé vozy. Konkrétní kousky technologie, která do dnešních dnů zaplavila svět vabsurdních, nepředstavitelných číslech. Fordit nabourává kategorie, sjejichž pomocí obvykle pojmenováváme svět, atak ukazuje, jak jsou jejich hranice křehké avzájemně se prolínají. Kromě pozoruhodných osobních výpovědí pracujících vtovárnách však také fascinujícím způsobem propojuje tento individuální kosmos sglobálním automobilovým trhem, který od svých počátků narostl do olbřímích rozměrů. Nostalgická touha po paměti míst ajednotlivých továren, vnichž různé druhy forditu sodlišnými barevnými variacemi vprůběhu let vznikaly avznikají, se tak dostává do střetu skritikou extraktivistického postoje kpřírodním zdrojům, které jsou vtomto odvětví masově spotřebovávány. Anakonec isamotná města ajejich vytěžená lidská práce tvoří hlubokou výpověď nejen ominulosti, na kterou se můžeme dívat vuzavřených časových kapsulích barevných odlesků, ale iobecně opřístupu klidským ipřírodním zdrojům. [obr. 6] Příklad vnímání propojení barev konkrétních jednotek aut svrstvami individuálního času. Screenshot, zdroj: https://www.reddit.com/r/Damnthatsinteresting/ comments/12rq2se/fordite_also_known_as_detroit_agate_is_old/ fordit fordit 62 63 Použitá literatura azdroje: Bradley, Mark. 2009. Colour and Meaning in Ancient Rome. Cambridge University Press. Brøns, Cecilie, Skovmøller, Amalie, aJean-Robert Gisler 2017. „Colour-Coding the Roman Toga: The Materiality of Textiles Represented in Ancient Sculpture“. Antike Kunst 60: 55–79. Cartwright, Mark. 2016. „Tyrian Purple“. World History Encyclopedia. https://www.worldhistory.org/Tyrian_Purple/ Cooksey, Chris. 2013. „Tyrian Purple: The First Four Thousand Years“. Science Progress, 96(2): 171–186. Elliott, Charlene. 2008. „Purple Pasts: Color Codification in the Ancient World“. Law & Social Inquiry 33(1): 173–194. Gorvett, Zaria. 2024. „Tyrian purple: The lost ancient pigment that was more valuable than gold“. BBC Future. https://www.bbc.com/future/article/20231122-tyrian-purple-the-lost-ancient-pigmentthat-was-more-valuable-than-gold Guckelsberger, Marianne. 2013. Purple Murex Dye in Antiquity, Bakalářská diplomová práce, University of Island. Gürses, Ahmet, Açıkyıldız, Metin, Güneş, Kübra., aM. Sadi Gürses. 2016a. “Colorants in Health and Environmental Aspects”. Dyes and Pigments, ed. A. Gürses, M. Açıkyıldız, K. Güneş, aM. S. Gürses. Springer. 69–83. Gürses, Ahmet, Açıkyıldız, Metin, Güneş, Kübra, aM. Sadi Gürses. 2016b. “Historical Development of Colorants”. Dyes and Pigments, ed. A. Gürses, M. Açıkyıldız, K. Güneş aM. S. Gürses. Springer, 1–12. Irimia-Vladu, Mihaj, Głowacki, Eric. D., Voss, Gundula, Bauer, Siegfried, aNiyazi Serdar Sariciftci, N. S. 2012. „Green and biodegradable electronics“. Materials Today 15 (7–8): 340–346. Kazhdan, Alexander. P. (editor in chief) 1991. The Oxford Dictionary of Byzantium. Oxford University Press. Plinius starší (Pliny the Elder). 1906. The Natural History, Book IX. The Natural History of Fishes, kap. 62 (38) — How Wools Are Dyed with the Juices of the Purple. Přeložil Karl Friedrich Theodor Mayhoff. Susmann, Natalie M. 2011. The Roman “Frantic Passion for Purple” (Pliny 9.66): AGeographic Analysis of the Murex Dye Industry from the late Roman Republican Period to Late Empire. Magisterská diplomová práce, Tufts University. Tondo, Martina. 2023. „From the Roman Empire to Valentino: Tyrian purple’sextraction is now sustainable“. Lampoon Magazine. https://lampoonmagazine. com/article/2023/03/05/valentino-tyrian-purple/ Toth Stub, Sara. 2020. „Letter from Israel—The Price of Purple“. Archaeology Magazine, November–December 2020. https://archaeology.org/issues/ novemberdecember-2020/letters-from/israel-purple-dye/ Veblen, Thorstein. 1999. Teorie zahálčivé třídy. Sociologické nakladatelství. Wolk, Joel L., aAryeh A. Frimer. 2010. „Preparation of Tyrian Purple (6,6′-Dibromoindigo): Past and Present“. Molecules 15 (8). tyrský purpur tyrský purpur 65 [obr. 1] [obr. 2] vůně antropocénu. parfém jako obraz ztracené divočiny Hedvika Synková Yelyzaveta Kalinina David Costa Jařab 66 67 vůně antropocénuvůně antropocénu [obr. 1] Vůně antropocénu. Autorka: Hedvika Synková. [obr. 2] Helen Keller (1880—1968). Zdroj: Whitman Studio, photographer, 1904. Public domain, via Wikimedia Commons. Véře antropocénu, kdy lidská činnost hluboce přetváří planetu, se příroda stává idealizovaným konceptem – romantickým obrazem, který mizí pod tlakem urbanizace, industrializace aklimatické krize. Ztéto nostalgie po ztracené divočině pramení lidská fascinace vůněmi, jež evokují pralesy, oceány nebo písečné duny, připomínající světy, které mnohdy včisté podobě existují spíše vnaší představivosti než vrealitě. Parfémy se tak stávají nejen kulturním artefaktem, ale imetaforou vztahu člověka kpřírodě: touhou zachytit ji apřiblížit se jí, zároveň ji však přetvořit apodmanit. Parfémy však nejsou jen estetickým vyjádřením touhy po divočině, představují také průsečík kulturních, biologických ahistorických procesů. Jejich složení, symbolika aužívání nám umožňují nahlédnout do různorodých přístupů kpřírodě ikčichu, smyslu, který je často opomíjen. Zatímco vzápadní civilizaci převládají vizuální asluchové modality, některé kultury – jako například jihoasijští Ongeeové nebo afričtí Dassanechové – staví čich do centra své identity. Tento etnologický pohled zdůrazňuje kulturní variabilitu ve vnímání vůní aukazuje, že parfémy nejsou jen chemickými produkty, ale inositeli sociálního, symbolického agenetického příběhu. Parfém jsme však zvolili nejen jakožto typicky antropocenní artefakt, ale ijako příměr antropocenního prožívání. Historie vůní odhaluje proměny tohoto vztahu – od posvátných kadidel starověkých chrámů přes luxusní symboly aristokracie až po syntetické produkty moderní éry, které přírodu nahradily laboratorní precizností. Antropocén je produkt velkého zrychlení, je dítětem syntetického věku, který paradoxně nevedl ke snížení tlaku na přírodní zdroje. Místo aby upřednostnil jedno před druhým, vantropocénu se syntetické spřírodním promíchává: vgeologických vrstvách se mísí mikroplasty sjílovými sedimenty, vatmosféře se srážejí antropogenní emise freonů aCO2 snevinnými molekulami běžných vzdušných proudů, vlahvičce od parfému se bratří jasmínový olej zEgypta apižmo ze sibiřského kabara [5] saldehydem zněmecké chemičky. Vtéto eseji se zaměříme na to, jak se parfémy vyvíjely coby odraz lidského vnímání [5] Kabar pižmový je sibiřský “jelínek” jehož samci produkují zapáchající sekret zvaný pižmo, jenž je pro své vynikající fixační vlastnosti používán v parfumerii. přírody ajak současné trendy vparfumerii zrcadlí nejen kulturní hodnoty antropocénu, ale ihluboké ekologické aetické dilema. Od otázky autenticity až po globální nerovnosti spojené stěžbou přírodních surovin se pokusíme pochopit, jak parfémy jako produkt isymbol definují naše spojení stím, co nazýváme divočinou. 68 69 Olfacio ergo sum Vparfému se odráží antropocenní doba, ale iantropocén samotný nese rysy parfému – je jako vůně, která se neohlíží na hranice aproniká všude. Jeho přítomnost je vše obklopující, roztroušená atěžko uchopitelná, přesto jeho důsledky intenzivně pociťujeme. Sociolog vědy Bruno Latour píše oantropocenní zkušenosti jako ojakémsi „krunýři“, kdy za sebou ztěžka táhneme dlouhou stopu CO2 ajsme obklopeni aerosolovým mrakem kapének. Toto ztěžknutí těla, které už není lehkou aod světa izolovanou jednotkou, ale entitou zapletenou do sítě vztahů, je jakýmsi antropocenním probuzením (Latour 2018). Vizuálně či hmatově může člověk působit jako jasně ohraničená entita, čich však takové pojetí člověka neumožňuje. Musíme vnímat člověka jako neurčitý, neohraničený mrak (lidských, přírodních isyntetických vůní), jenž nemá začátku ani konce, ale prolíná se svým prostředím, je roztroušený včase aprostoru. Tato roztroušenost je podle filosofa Timothy Mortona doprovodným jevem antropocénu, vněmž jsou zásadní hyperobjekty, tj. jevy „masivně rozmístěné včase aprostoru vzhledem klidem“. Ve své knize Hyperobjects popisuje „rozšířený fenotyp, který nekončí na okraji mé kůže, ale pokračuje do všech prostor, které moje lidskost kolonizovala“ [6] (Morton 2013, překlad autoři). Právě parfém, jakožto vědomá úprava lidského mraku, který nás obklopuje, ajakožto (nejen) podprahově komunikační nástroj na pomezí lidského, přírodního aumělého je zároveň typický produkt antropocenních časů, ale imetafora pro antropocenní situaci. Zatímco evropské myšlení se obtížně vypořádává snevyhraněnou podstatou vůní iantropocénu, jsou místa, kde je vnímání vůní primární způsob, jak uchopit svět. Biolog afilosof Stanislav Komárek rozlišuje mezi civilizacemi hyletickými, založenými mimo jiné na vizualitě, aeremiálními, jejichž podstatou je slovo asluch (Komárek 1993) – avšak postrádá rozdělení založené na vnímání vůní. Proč by měly být všechny kultury redukovány na pouhou dichotomii audiovizuality? Některé společnosti si plně uvědomují význam čichu ajeho roli vjejich kultuře, jako například etnikum Ongee zAndamanských ostrovů. Pro ně je tělesný pach nositelem životní [6] Rozšířený fenotyp, tj. soubor vlastností a znaků organismu, které zasahují do okolního prostředí (např. bobří hráz). síly – duchové naopak žádný pach nemají. Jejich kalendář je založen na vůních typických pro jednotlivé období roku aotázka „Jak se máš?“ se vjejich kultuře vyjadřuje dotazem „Kde máš nos?“. Odpověď pak může znít buď „Voním těžce“ nebo „Voním lehce,“ přičemž čich hraje klíčovou roli ivjejich kosmologii (Classen 1992). Ačkoliv takto výrazný důraz na čich je vkulturách po celém světě spíše výjimečný, kategorizace lidí na základě vůní není až tak neobvyklá. Například etiopské etnikum Dassanech rozděluje svou společnost na dvě skupiny – rybáře apastevce. Tyto skupiny se odlišují nejen svým způsobem života, ale isvým pachem. Dominantní pastevci pohrdají rybáři kvůli jejich údajně nepříjemnému zápachu. Aby se od nich distancovali, mažou se voňavými kravskými exkrementy, které slouží jako symbol jejich identity (Classen 1992). Zobou výše zmíněných příkladů vidíme, že vnímání pachů či vůní se liší jak mezi jednotlivými jedinci, tak imezi různými kulturami acivilizacemi. Je to dáno nejen obrovským množstvím variant vgenech apseudogenech, [7] které řídí naše receptory včichovém aparátu (Hoover 2010), ale také kulturním pozadím. Každý znás má svou vlastní pachovou stopu. Ta je dána imunitním systémem, stravou, prostředím, ve kterém žijeme, ale hlavně zděděnými geny (Toller aDodd 1988). Imunitní systém předává okolí kolem nás informace onašem zdravotním stavu. Cvičený čich lékaře může upozornit na mnohá infekční onemocnění pacienta, např. žlutá zimnice se podle J. Petra (2024) pozná jako „ovzduší vřeznictví“. Kromě naší vlastní pachové stopy je ale důležité také vnímaní pachů avůní kolem nás. Podle genetika Dorona Lanceta zodpovídá za odlišné vnímaní vůní opět genetický balíček, proto každý znás vnímáme paletu vůní odlišně (Howgego 2013). Dobrým příkladem je všeobecně známý akontroverzní koriandr. Koriandr buď vjídle milujete, nebo nesnášíte. Podle neurovědce Joela Mainlanda za to můžou chemické látky, které připomínají mýdlo (štiplavý zápach), aty buď dokážete odhalit čichem (ale ichutí), či nikoliv (Meeri 2013). Samotná otázka koriandru naznačuje, že někteří znás mohou mít lepší čich než jiní. Jak to ale ve skutečnosti je snaším čichem? Představa onedostatečnosti lidského čichu má kořeny už uAristotela abyla posílena v19. století Paulem Brocou, který tvrdil, že zakrnělá čichová oblast mozku činí člověka „necítícím tvorem“. Tento mýtus přetrvával až do 20. století (McGann 2017). Moderní výzkum však ukazuje, že člověk dokáže rozlišit miliony [7] Pseudogeny jsou úseky DNA, které se podobají genům, ale nepřepisují se do proteinů. Pravděpodobně vznikly během evoluce mutacemi z funkčních genů. vůní (Hoover 2010) amá unikátní schopnost spojovat vůně spamětí aemocemi díky propojení čichového systému shipokampem aamygdalou. Jak silně čich ovlivňuje naši schopnost vybavovat si vzpomínky aprožívat emoce, můžeme ilustrovat na příběhu Napoleona Bonaparta ajeho životní lásky Josefíny. Traduje se, že Napoleon nosil její medailonek společně sfialkami (oblíbenými květinami Josefíny) do každé bitvy. Vůně fialek mu tak připomněla jeho cit kJosefíně adobu sní strávenou. vůně antropocénuvůně antropocénu 70 71 Napoleon sJosefínou měli kromě květinových vůní voblibě také ty, které bychom mohli souhrnně označit jako „těžké“. Napoleon miloval kolínskou (Schwarcz 2017), kterou ve velkém každý den používal, zatímco Josefína upřednostňovala živočišné vůně, například pižmo (Pybus 2015). Vracíme se tak kpůvodní myšlence hledání divočiny adivokosti akpřírodě jako konceptu, které metaforicky nacházíme vparfému na Josefínině stolku na přelomu 18. a19. století. Parfém nad zlato Symbolizovaly parfémy vždy onu „divokost“ ahledání autenticity apřirozenosti, či se jejich koncept měnil vzávislosti na době? Samotné slovo „parfém“ vzniklo zlatinského slovního spojení per fumum, tedy doslova „skrz kouř“. Abychom pochopili vznik slova, musíme se vrátit včase do dob, kdy vůně patřily bohům, nikoliv lidem. První využití přírodních vůní má své kořeny ve čtyřech hlavních vznikajících civilizačních centrech – Číně, Indii, Egyptě aMezopotámii. Vůně symbolizovaly bohy, abyly tak používány kjejich uspokojení nejen při obřadech, ale také doprovázely mrtvé na jejich cestě kbohům (Pybus aSell 2006; Schwarcz 2017). Vidíme zde, že vůně ztělesňovaly něco nadlidského, abyly tak vyhrazeny pouze elitní vrstvě, která se jasně vymezovala vůči ostatním lidským bytostem. Vokamžiku, kdy Egypťané zachytili vůně do nádobek (kamenných či zalabastru), můžeme ovůních začít přemýšlet jako oparfému (Schwarcz 2017). Stává se znich produkt, který těží zpřírody aindikuje lidskou touhu ovládnout přirozené procesy. ZNového Zákona známe nesmrtelný příběh otřech králích, kteří Ježíškovi přinesli tři dary – zlato, kadidlo amyrhu. [8] Zlato symbolizovalo moc krále, kadidlo duchovního [8] Myrha je získávána po tisíciletí pro své vonné a léčebné vlastnosti z myrhovníku (Commiphora abyssinica), po poranění vytéká ze stromu pryskyřice – myrha. Strom se tak přirozeně brání před nepřáteli a své rány léčí antibakteriální a antifungální pryskyřicí. amyrha oběť. Myrha mohla být králi vnímána jako oběť, kterou strom musí vytvořit, aby přežil. Považovali si jí natolik, že ji darovali dítěti, které se narodilo do těch nejchudších poměrů. Co ztohoto příběhu můžeme dále vyčíst? Obě vonné substance, myrha akadidlo, byly na přelomu letopočtu považovány za ekvivalent zlata abyly určeny jen důležitým osobám (Sell 2015). Vnásledujících staletích se význam vůně aparfému dál proměňoval. Vantickém městě Capua začali působit první profesionální parfuméři amyrha akadidlo byly při jejich práci nepostradatelné. Avšak jejich symbolika se znatelně změnila. Zdokladů víme, že parfémy se prodávaly divákům (tedy vyšší astřední třídě) na gladiátorských hrách, aby překryly pach arény. Vkaždodenním životě vyšší třídy byly nepostradatelné při koupelích, péči osebe sama ipři náboženských praktikách (Castel et al. 2009). Do zbytku Evropy se cizokrajné vůně dostaly postupně převážně zmuslimských zemí díky obchodním stezkám, ahlavně díky křižáckým výpravám, kde vidíme náznaky začínající kolonizace. Muslimové obchodovali sexotickým zbožím, mezi které patřila mimo jiné ambra, pižmo, santalové dřevo askořice (Zohar aLev 2013). Vprůběhu středověku byly parfémy vyhrazené spíše vyšším třídám, královským rodinám. Mezi oblíbené ingredience patřily byliny (rozmarýn, máta), květiny (růže, violky), koření (hřebíček) ajiž zmíněné živočišné produkty jako je ambra [9] zvorvaňů nebo pižmo zkabarů. Parfémy se používaly především kpřekrytí nepříjemných pachů kvůli nedostatečným hygienickým podmínkám, které tehdy panovaly, ale také jako symbol moci aristokracie. Znalost výroby parfémů byla stejně tak potřebná jako výroba jedů. Šlechta si často brala na své cesty mistry valchymii, kteří byli zruční vobou disciplínách, jak ilustruje cesta Kateřiny Medicejské do Francie za nastávajícím manželem Jiřím II. Mnohdy však záliba vluxusních výrobcích, mezi které parfémy dozajista patřily, nepřinesla svým majitelům štěstí, ale naopak smrt pod gilotinou (Pybus 2015). Symbolika parfémů se po tisíciletí téměř nemění – od antiky až po počátek romantismu představují moc, luxus, sílu, vitalitu avzácnost, dostupné pouze elitám. Parfémy nebyly prostředkem hledání „divokosti“ či návratu kpřirozenosti, ale nástrojem přiblížení se bohům apozději sloužícím kdemonstraci vlastního postavení: „Jsem něco víc.“ Nižší vrstvy, blízké přírodě aspojené se zápachem, byly parfémováním vymezeny nejen sociálně, ale isymbolicky. Parfémy se tak staly symbolem odklonu od „divokosti“ apřírodního světa. Změna myšlení přichází sromantismem. Stáváme se svědky směru, který se inspiruje přírodou ahledá pomyslnou divočinu. Spřicházející průmyslovou revolucí tyto procesy vedou kvývoji parfémů, které nahrazují přírodní složky, jako je ambra či [9] Ambra je pevný voskovitý výměšek vorvaně, vysoce ceněný vparfumérském průmyslu pro své fixační vlastnosti amocný zápach, jenž se po úpravě mění vpříjemnou vůni. pižmo, syntetickými alternativami. Díky tomu se parfémy stávají dostupnou komoditou nejen vcelém „vyspělém“ světě, ale také přispívají křešení etických aekologických dilemat spojených svyužíváním zvířecích avzácných přírodních materiálů. Jejich širší dostupnost představuje významný krok směrem krovnoprávnější společnosti. Vminulém století stojíme uzrodu značek, které si svou slávu postavily na syntetických náhražkách, abojovaly tak proti vykořisťování přírody. Byla ale jejich sláva, která mnohdy trvá dodnes, oprávněná? vůně antropocénuvůně antropocénu 72 73 Chanel No. 5, vytvořený vroce 1921, se stal revolucí vparfémovém průmyslu díky použití syntetických aldehydů vkoncentraci až 1 %, což bylo několikanásobně více než obvyklých 0,3 %, jakou poskytují přírodní oleje. Tento krok znamenal výrazný odklon od tradičních parfémů, které byly postaveny na přírodních esencích (Clark 1997). Syntetické složky se navíc ukázaly jako podstatně levnější na výrobu než jejich přírodní protějšky. Chanel No. 5 se tak stává odrazem moderní touhy po dokonalosti atrvanlivosti, kterou příroda sama poskytnout nemůže. Například získání oleje zkvalitní bulharské růže přímo zpřírodního zdroje je až stokrát nákladnější než jeho syntetická výroba. Ipřes syntetičnost Chanel No. 5 obsahuje přírodní složky, jako je již zmíněná růže ajasmín, které jsou pečlivě vybírány ajejichž sběr vyžaduje náročné postupy apracovní sílu (Fortineau 2024). Kzískání jednoho kilogramu jasmínového oleje je potřeba asi sedm milionů květů jasmínu, které se musí ručně sbírat vprvních hodinách dne, kdy je obsah oleje vkvětech nejvyšší. Vzhledem kvysokým nákladům na pěstování aextrakci není překvapivé, že cena jasmínového oleje dosahuje zhruba 3000 dolarů za kilogram (Fortineau 2024). Aby se cena parfémů snížila, výrobci hledali alternativy kpřírodním zdrojům, ale stále toužili zanechat část autentičnosti. Příkladem této moderní práce svůní je parfém Dior Sauvage, který kombinuje přírodní asyntetické složky tak, aby evokoval představu „divokosti“ amužské síly. Tvůrci vůně čerpají inspiraci zdramatické krajiny pouště během soumraku – okamžiku, kdy se chlad noci mísí shorkým vzduchem dne akdy „vylézají vlci anebe je vplamenech“ (www.dior.com, volný překlad autorů). Tato romantizovaná představa přírody však ve skutečnosti vzniká vlaboratoři: ikonická trvalost akonzistence vůně je výsledkem pečlivé syntézy. Dior Sauvage tak ukazuje, jak současná parfumerie často pracuje spřírodou jako skonceptem, nikoli jako sautentickým zdrojem – vůně se nestává otiskem přírody, ale spíše její stylizovanou interpretací, která vyhovuje estetickým akomerčním očekáváním dnešní doby. Vdnešní době se paradoxně vracíme kpřírodním složkám vparfémech, odrážejícím přesvědčení, že přírodní je lepší než syntetické. Tento trend má pravděpodobně kořeny vromantismu, kdy byla příroda vnímána jako zdroj čistoty, krásy azdraví, což je vkontrastu seuforií ze syntetických materiálů, která dominovala vprůběhu 20. století. Syntetické složky považované za znak pokroku aluxusu postupně přinášejí obavy zjejich vlivu na zdraví. Navíc dnes ztrácí svou prestiž, protože jejich snadná dostupnost už nevyvolává pocit exkluzivity. Vkontrastu ktomu začaly být přírodní složky, náročnější na získání, vnímány jako hodnotnější, protože se spojují sautenticitou avzácností. Ačkoliv toto tvrzení mnohdy platí, otázkou zůstává, jaké jsou stinné stránky výroby parfémů zpřírodních zdrojů. Těžba azpracování těchto surovin může mít výrazné ekologické, ale imorální dopady, aproto je klíčové zvážit, zda je vždy přírodní složka skutečně udržitelnější než její syntetický protějšek. Globalizace arozvoj syntetického kosmetického průmyslu zpřístupnily parfémy širokému spektru spotřebitelů. Na druhé straně však parfémy obsahující přírodní, vzácné ingredience zůstávají luxusními produkty, které si může dovolit pouze bohatší vrstva. Tento trend nejen odráží existující ekonomické rozdíly, ale také vytváří tlak na přírodní zdroje, jejichž rostoucí poptávka může vést kjejich neudržitelné exploataci. Světové značky jako Dior, Chanel nebo Gucci prodávají stejné vůně vPaříži, Tokiu iNew Yorku, čímž vytvářejí univerzální symboly krásy aprestiže. Moderní parfumerie se však stále častěji potýká skritikou za etické aenvironmentální dopady své výroby adistribuce, včetně vysoké uhlíkové stopy anegativních dopadů na komunity zapojené do produkce surovin. Podle reportáže BBC poptávka po přírodních surovinách, jako je jasmín, růže či santalové dřevo, přináší závažné problémy zejména pracovníkům vzemích globálního jihu (El Shamy aCox 2024). Například sběrači jasmínu vEgyptě pracují za minimální mzdy, které často nestačí ani na základní životní potřeby, což vede kzapojení dětí do těžké manuální práce. Značky, jako je L’Oréal, Lancôme či Aerin Beauty, sice ve svých marketingových materiálech zdůrazňují čistotu aexkluzivitu svých produktů, ale realita jejich dodavatelského řetězce často odhaluje hluboké nerovnosti. Pracovníci zapojení do sběru surovin často žijí vchudobě ačelí těžkým podmínkám. Audity zaměřené na etické normy navíc často selhávají, zejména pokud jsou ohlášeny předem nebo se omezují pouze na tovární provozy (El Shamy & Cox 2024). Navzdory rostoucímu trendu zdůrazňovat udržitelnost aetiku produkce je zřejmé, že tlak na nízké ceny surovin spolu snedostatečnou kontrolou napomáhají reprodukci globálních nerovností. Zatímco značky deklarují nulovou toleranci kdětské práci, důkazy BBC naznačují, že tyto sliby zůstávají často nenaplněné, čímž odhalují dvojí tvář moderního luxusu. Parfém je tak svědectvím oglobalizované produkci iglobalizovaných nerovnostech, kdy jsou závratné materiálové toky poháněny velmi prostou marnivostí. Lidé globálního jihu pak smrdí potem ve snaze vydobýt zdivoké přírody substance, jež umožní bohatým lidem globálního severu vonět divokou exotikou. vůně antropocénuvůně antropocénu 74 Závěr: parfém jako kulturní artefakt antropocénu Vantropocénu se divočina stává idealizovaným konceptem, něčím, co téměř neexistuje vpůvodní podobě. Parfémy mohou tuto touhu po ztracené divočině vyjadřovat. Stejně jako fosilní paliva nebo beton iparfémy jsou kulturním artefaktem antropocénu. Představa divoké ačlověkem nedotčené přírody přitom stála vždy na vratkých nohách. Souběžně sglobálními procesy, jež zanechávají lidskou stopu na každém kusu přírody, zjišťujeme také, že valná většina jí byla člověkem ovlivněna už dávno. Koncept divočiny jakožto argument pro ochranu přírody se rozpadá frustrujícím způsobem zrovna vmomentě, kdy je jí nejvíce potřeba. To ovšem nebrání fetišizaci přírody, přírodních, atedy „divokých“ surovin, znichž pak paradoxně vytváříme naše nejkulturnější výtvory. Vůně symbolizují mosty mezi minulostí apřítomností, mezi přírodou akulturou, mezi tím, co je hmatatelné, atím, co zůstává vrovině vzpomínek aemocí. Parfémy jako moderní manifestace tohoto mostu nám ukazují, jak hluboce propojený člověk spřírodou je – ikdyž tuto přírodu často vnímáme prostřednictvím zprostředkované, umělé divočiny. Připomínají nám, že hledání autenticity není jen otázkou návratu kpřírodním zdrojům, ale také hlubokého pochopení vlastní identity asmyslového světa, který nás obklopuje. Americká hluchoslepá spisovatelka Helen Keller vroce 1908 napsala: „Čich je mocný kouzelník, který vás přenese přes tisíce mil avšechny ty roky, které jste prožili“ (Keller 1908, překlad autorů). Tato slova nesou zvláštní význam vnaší době, kdy vizuální aakustická data zaplavují naše smysly ačich zůstává opomíjený. Možná právě vtomto přetíženém světě potřebujeme Helenina slova slyšet hlasitěji. Parfémy, podobně jako kdysi Helen, překonávají bariéry času aprostoru apromlouvají tichým jazykem, který se dotýká naší duše, probouzí vzpomínky aevokuje touhu – po divočině, po pravdivosti, po lidskosti. vůně antropocénu 76 77 Použitá literatura azdroje: Castel, Cecillia, Fernandez, Xavier, Filippi, Jean-Jacques aBrun, Jean.-Pierre. 2009. “Perfumes in Mediterranean antiquity.” Flavour and Fragrance Journal 24 (6): 326–334. Clark, George Stuarte. 1997.” An Aroma Chemical Profile: Aldehyde C-11.” Perfumer & Flavorist 22 (5): 43–54. Classen, Constance. 1992. “The odor of the other: olfactory symbolism and cultural categories.” Ethos 20 (2): 133–166 El Shamy, Ahmed aCox, Natasha. 2024. “Luxury perfumes linked to child labour, BBC finds.” BBC, May 28. https://www.bbc.com/news/world-middle-east-68172560 Fortineau, Anne-Dominique. 2004. “Chemistry Perfumes Your Daily Life.” Journal of Chemical Education 81 (1): 45–50. Hoover, Kara C. 2010. “Smell with inspiration: The evolutionary significance of olfaction.” Americal Journal of Physical Anthropology. 143 (S51): 63–74. Howgego, Josh. 2013. ”Sense for scents traced down to genes.” Nature. Keller, Hellen. 1908. The world Ilive in. The Century Company. Komárek, Stanislav 1993. Sto esejů opřírodě aspolečnosti – Doudlebia ajiné fenomény. Vesmír. Latour, Bruno 2018. Down to Earth: Politics in the Climatic Regime. Přeložila Catherine Porter. Polity Press. McGann, John P. 2017. “Poor human olfaction is a19th-century myth.” Science 356 (6338). Meeri, Kim. 2013. “Genetics can determine why we smell certain odors differently, studies find.” The Washington Post, August 1. Morton, Timothy. 2013.: Hyperobjects: Philosophy and Ecology after the End of the World. University of Minnesota Press. Petr, Jaroslav. 2024. “Čich opomíjený apodceňovaný.” Vesmír 103 (7): 379. Pybus, David H. (2015). “The History of Aroma Chemistry and Perfume.” The Chemistry of Fragrances: From Perfumer to Consumer. Royal Society of Chemistry, ed. Charles S. Sell. Springer-Verlag. Schwarcz, Joe. 2017. The Story of Perfume. Office for Science and Society, McGill University, March 20. Sell, Charles. (2015): The Chemistry of Fragrances: From Perfumer to Consumer. 2. vydání, Royal Society of Chemistry. https://www.perlego.com/book/786665/ the-chemistry-of-fragrances-from-perfumer-to-consumer-pdf Toller, Steve V. aDodd, George H., eds.1988. Fragrance, The Psychology and Biology of Perfume. Springer. Zohar, Amar. aLev, Efraim. 2013. “Trends in the Use of Perfumes and Incense in the Near East after the Muslim Conquests.” Journal of the Royal Asiatic Society 23 (1): 11–30. vůně antropocénuvůně antropocénu summary The collected texts represent the final group projects of the graduates of the microcredential learning programme Anthropocene: the contemporary world in a transdisciplinary perspective, organized by the Centre for Theoretical Study, a joint research institute of Charles University and the Czech Academy of Sciences, in 2024. The programme addresses the complex topic of the Anthropocene from the perspectives of different disciplines and fosters collaboration between the social and natural sciences, as well as between academic and non-academic forms of knowledge. The course is offered in a new updated run each year and offers a space for exploring ways to understand and study the contemporary world in interdisciplinary and transdisciplinary ways. Through workshops, seminars, field trips and group work, participants experience how to go beyond their own expertise and communicate across disciplines to better respond to the complex challenges of current time. The five gathered texts were the result of collaborative work in heterogeneous groups. When assembling the groups, we took into account the participants‘ diverse expertises, study levels, and professional backgrounds, thus enabling collaboration among students, academics, and practitioners. Each group of participants chose its Anthropocene entity, that is, a tangible singular object that – when viewed through the right perspective – can say something essential about the nature of the Anthropocene. The five Anthropocene entities presented in this publication offer a variety of perspectives through which these entities can be viewed. The essays explore their historical, ecological and symbolic dimensions, revealing the hidden web of relationships in which these entities are entangled. We hope they will inspire you to consider new ways of thinking about the Anthropocene and its many challenges. Eliška Fulínová, Anna Kvíčalová, Karolína Pauknerová Coordinators of the micocredential course Anthropocene: The Contemporary World in Transdisciplinary Perspective For up-to-date information on the Anthropocene learning programme, please follow our website: www.anthropocene.cz 79 between nature and culture, waste and valuable object, and offers an opportunity to reflect on the complexity and ambivalence of relationships in the Anthropocene. The authors critically examine the role of human and non-human actors in the creation of this phenomenon. Tyrian Purple Authors: Viktor Hamšík, Peter Koutsos, Viktorie Patová The essay shows the rare pigment as an Anthropocene object with a rich history and contemporary significance. Tyrian purple, extracted from molluscs of the genus Murex, symbolized power and prestige in antiquity, influencing politics, economy and landscape. The text explores its production, from Phoenicia to Byzantium, and mentions its environmental and social costs. In modern times, purple has become the subject of synthetic chemistry and bioengineering, while remaining a symbol of the human desire to control nature. The authors highlight the paradox between the prestige associated with the pigment and the ecological or economic limits of its production. Tyrian purple illustrates the interconnection between history, science and the environmental challenges of the Anthropocene. Perfume Authors:Daniel Costa Jařab, Yelyzaveta Kalinina, Hedvika Synková The essay explores perfume as an Anthropocene artifact that mirrors the transformation of the human relationship to nature. In the context of the Anthropocene, where nature often exists as an idealized concept rather than a reality, perfume evokes a lost wilderness, but also illustrates global ecological and ethical paradoxes. The text traces the evolution of perfume from ritual incense to modern synthetic fragrances, revealing how these products link cultural values, symbolism and global inequalities. Perfumes represent the connection between nature and culture, past and present, while highlighting the influence of the Anthropocene on human identity and sensory perception. Essays In Brief Bee Hive Authors:Tomáš Daněk, Tereza Prášilová, Anton Zubko The essay explores the beehive as an Anthropocene object that connects historical, ecological, and technological aspects of the human relationship to nature. Beehives have gradually become a symbol of environmental responsibility, urban beekeeping and biodiversity conservation, but they also reveal the paradoxical effects of human efforts to repair ecological damage. The text traces the evolution from traditional beekeeping to technological innovations to urban hives, highlighting their potentially negative impact on wild pollinators and local ecosystems. The beehive thus represents not only a tool of agricultural production, but a metaphor for the complex relationships between humans and nature in the Anthropocene era. Plate Glass Authors:Jana Jobbiková, Ľuboš Slovák, Sabina Vassileva The text presents plate glass as a typical Anthropocene object that reflects and challenges modernist ideals. Glass, a symbol of transparency and progress, is analysed in terms of its technological development, ecological impact and cultural symbolism. The essay deals with the paradoxes of glass, which both connects and separates – it enables human contact with nature, but also creates barriers, for example in the form of the “glass ceiling”, symbolizing gender inequalities. The text mentions ecological consequences, such as the deaths of birds hitting glass surfaces, and calls for a new look at the relationship between humans, nature and other beings. Glass is presented here as a key phenomenon of the Anthropocene, reflecting the contradictory nature of human presence on Earth. Fordite Authors: Samuel Csanda, Anna Šímová, Johana Zelenáková The essay analyses Fordite, a synthetic material produced in car painting, as an example of an Anthropocene object that connects human and non-human processes. Fordite is presented as a “false gem”, a symbol of the acceleration and synthesis of materials in modern times. The text explores its origins as an industrial waste that was transformed into a prized jewel and connects it to the ecological and social consequences of the mass production of automobiles. Fordite breaks down the boundaries 8180