Kamenná promluva: Vnitřní pragmatika Vévody Arnošta

Kamenná promluva Vnitřní pragmatika Vévody Arnošta Matouš Jaluška Ústav pro českou literaturu AV ČR [email protected] https://orcid.org/0000-0001-8695-6246 ALITHIC SPEECH: INTRADIEGETIC PRAGMATICS OF THE OLD CZECH DUKE ERNST The Old Czech chivalric epic Vévoda Arnošt (Duke Ernst), dated usually to the late 14th century, belongs to abroader German tradition of narratives about Ernst, the Duke of Bavaria, and it follows his conflict with the emperor and the subsequent wanderings of his retinue in search of Jerusalem. The Czech version closely follows the Middle High German Herzog Ernst D. This study examines the effects of human speech that are enacted in the narrative, particularly focusing on the scene of the protagonist’s shipwreck on the Magnetic Mountain. The analysis shows that the stone which traps the hero not only hinders his journey but also serves as acatalyst for confession, verbalized repentance, and prayer, i.e. for valid speech acts that ultimately lead to ahappy resolution of the story. KLÍČOVÁ SLOVA: Vévoda Arnošt— Herzog Ernst— starší česká literatura— rytířská epika— překlad— literární pragmatika Duke Ernst— Herzog Ernst— Old Czech literature— chivalric epic— translation— literary pragmatics DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2025.1.4 Cílem této studie je prozkoumat fungování aúčinnost promluv postav vjedné větvi tradice vyprávění osporu bavorského vévody sjeho nevlastním otcem císařem aovévodově následné cestě do Jeruzaléma azpět po exotické periferii světa. Příběh shrnutý vpředchozí větě, konvenčně podle vévodova jména nazývaný Ernst-Geschichte, přechází od 12.století až dodnes mezi jazyky, kulturními kontexty imédii, zejména ve střední Evropě, ale nejen tam.1 Zde se zmnoha verzí této látky zaměřím především na staročeský „rytířský epos“ Vévoda Arnošt (dále VA) ana středohornoněmeckou verzi příběhu, konvenčně nazývanou Herzog Ernst D (dále HED), která českému 1 Pro úvod ke středověkým podobám Ernst-Geschichte viz Bumke 1990, s.76–79; Szklenar— Behr 2010 aZapf 2013. Raně novověké tisky apřeklady dále sleduje Flood 1992, s.13–57. Přehled přepracování látky od 18.století do poloviny osmdesátých let 20.století podávají Grosse— Rautenberg 1989, s.87–94. Srovnání animovaného filmu Lutze Dammberga zroku 1993 se starou podobou příběhu nabízí Schul 2014. OPEN ACCESS MATOUš JALUšKA 59 vzdělavateli příběhu posloužila jako hlavní předloha ajejíž autorství bývá někdy připisováno Ulrichovi von Etzenbach, dvorskému básníkovi posledních Přemyslovců.2 Vnávaznosti na podněty medievisticky orientovaných naratologických bádání posledních let budu vtěchto textech zkoumat řečové scény ajejich vliv na diegetický svět, uvědomí toho, že řeč postavy je vždy jednáním svého druhu. Pojem „řečová scéna“ přitom pojímám inkluzivně jako „oddíl narativního textu, vněmž se některá zpostav jeví jako hovořící subjekt“, tedy jako promluvu postavy vpřímé anepřímé řeči ijako zprávu ořeči proslovené.3 Volbou materiálu ajeho základní orientací volně navazuji na sérii příspěvků z68.čísla Světa literatury, jež byly věnovány roli nerostů vtextech azejména situacím, kdy osebe kameny alidé křešou anerosty motivují lidské aktéry khovoru.4 Místem takového křesání aprodukce pro tuto studii se stane magnetová hora, na níž Arnošt se svými společníky troskotá při cestě do Jeruzaléma. Tato epizoda, usazená nedaleko geometrického středu vyprávění, demonstruje nerostnou sílu magnetu, jeho schopnost přitáhnout si aznehybnit člověka, respektive lidský výrobek, loď sbitou železnými hřeby. Vproudu vyprávění tak magnetová hora vytváří cézuru na cestě kjeruzalémskému cíli, zdržuje, atím pádem působí docela tak, jak kameny působit mají, podle smyslu, který latinskému slovu lapis přiřkl Isidor ze Sevilly ve svých Etymologiích: „Kámen se jako něco pevnějšího odlišuje od země […]. Výrazu kámen se pro něj užívá proto, že zraňuje nohu (laedat pedem).“5 Lapis člověku brání vchůzi, působí mu bolest aproměňuje jej, působí na jeho těle viditelné zranění (laesio), jemuž je třeba věnovat pozornost. Během vynucené pauzy hrdinové Ernst-Geschichte hovoří, mnoho jiného ani dělat nemohou. Věnují se reflexi minulosti, mluví otom, jak mají vnastalé situaci jednat, adíky působící radě avzájemné dohodě jsou také nakonec schopni magnetovou horu opustit, uvést příběh znovu do pohybu. Pobyt na magnetové hoře je proměňuje. Sohledem na dějiny české literatury se epizoda smagnetovou horou jeví jako signifikantní především proto, že zErnst-Geschichte přechází rovněž do staročeské prózy oputování knížete Bruncvíka avknížkách lidového čtení působí až do 19.století. Oproti jiným podobám vyprávění kladou HED iVA zvýšený důraz na promluvy arozhojňují počet přímých inepřímých řečí, přičemž VA slouží jako platný doklad teze Jana Hona, podle níž středohornoněmecké epické texty při svém vstupu do staročeského jazykového prostoru procházejí procesem „dramatizace“, tj.posouvají se „od kontinua minulého času kdůrazu na dění hic et nunc“ ajsou aktualizovány do podoby tak či onak „moralizujícího exempla“.6 Tato aktualizace iexemplifikace je na magnetové hoře obzvlášť zřejmá. Vdalším textu se proto budu ptát, co tyto procesy znamenají pro příběh ajak se vnich zračí cesty amodality působení slov vdiegetickém světě. 2 Diskusi oUlrichově autorství shrnují askeptičtí vůči této atribuci zůstávají Bok 1982 aBumke 1990, s.78. 3 Srov.Miedema 2006, s.46–48; Philipowski 2007, s.45–46; Unzeitig— Miedema— Hundsnurscher 2011, s.3. 4 Bažant— Šorm 2023, s.10–13. 5 Etymologiae XVI,3,1; Isidor ze Sevilly 2000, s.108–109. 6 Hon 2009, s.41 a45–46. Kvazbám Kroniky oBruncvíkovi na Ernst-Geschichte srov.Lecouteux 1979. OPEN ACCESS 60 SVĚT LITERATURY 71 I Ernst-Geschichte vznikla patrně propojením kronikářských záznamů azastřených vzpomínek na konflikty mezi vladaři avazaly vŘíši římské (tj. v německých zemích) v10.a11.století slíčeními křižáckých tažení, popisy exotických zemí či encyklopedickými seznamy monster. Její nejstarší, fragmentárně dochovaná verze pochází patrně ze třetí čtvrtiny 12.století.7 Staročeský VA čítá šest tisíc veršů apůsobí jako poměrně věrný převod HED doplněný invencí autora amožná rovněž inspirací zjiných verzí příběhu; dochoval se pouze vtzv.Sborníku hraběte Baworowského sepsaném neznámo kde roku 1472, vznik básně bývá kladen do druhé poloviny 14.století.8 HED je kdispozici vjednom rukopisu pocházejícím zpočátku 15.století avjednom oněco starším fragmentu, složena byla tato báseň patrně na samém konci 13.století.9 Příběh společný všem verzím lze rozdělit do čtyř dějství podle lokace— první se odehrává především vŘíši, druhé vexotických krajinách, třetí vLevantě, čtvrté se vrací do Evropy. Na idylickém začátku prvního aktu si ovdovělý císař Otta bere za manželku Adličku, vdovu po bavorském vévodovi, ajejího syna Arnošta vyzdvihuje na vrchol mocenské pyramidy. Všichni aktéři vtéto části působí jako ctnostní lidé, Arnošt je mezi nimi ten nejdokonalejší.10 Do druhé části prvního dějství vstupuje konflikt jako paradoxní plod této idyly. Lantkrabě Jindřich, nejbližší Ottův pokrevní příbuzný, žárlí apomluvami nahlodává císařovu důvěru kArnoštovi, až mu nakonec Otta povolí, aby vojensky vtrhl do Bavorska. Arnošt Jindřicha poráží, akdyž vněm za pomoci Adličky rozpoznává viníka náhlé proměny císařova smýšlení, pomlouvače před Ottovýma očima zabíjí. Tragický příběh tak eskaluje, do Bavorska táhne císařské vojsko, Arnošt se útokům statečně brání, nakonec si však uvědomí, že trvale zvítězit nemůže, arozhoduje se proto opustit zemi avyrazit kBožímu hrobu jako křižák. Tak se mu skutečně daří konflikt ukončit.11 7 Srov.Herweg 2019, s.553–558. Khistorickému pozadí vzniku nověji srov.Althoff 2017, s.23–25 aQuenstedt 2021, s.274–294. 8 Eduard Petrů zahrnuje do počtu veršů rubriky adochází kčíslu 6088; veršů bez rubrik je 5968. Kdobě vzniku básně viz Lehár 2008, kjejím zdrojům srov.Hon 2014, s.20–21. Rukopis: Warszawa, Biblioteka Narodowa, 12594 II (online: https://polona.pl/item/1197592/0/; přístup 14.4.2025); transliteraci celku rukopisu podává Loriš 1903. 9 Kdobě vzniku srov.Rosenfeld 1992, s. XXVI–XXVIII. Rukopisy: Gotha, Forschungsbibliothek, Chart. B 48 (online: https://dhb.thulb.uni-jena.de/receive/ufb_cbu_00025804; přístup 14.4.2025) aCod. Memb. II 226a (online: https://dhb.thulb.uni-jena.de/receive/ufb_ cbu_00026563; přístup 14.4.2025). Fragment obsahuje 41 veršů ze čtyř úseků básně. 10 HED, f. 3r–14r, v. 58–501; VA, f. 67r–77v, v. 63–818. Zde aníže při odkazování ktextu HED aVA uvádím foliaci, podle níž lze pasáž dohledat velektronických faksimile rukopisů, avpřípadě VA rovněž vedici Vokabuláře webového vyhotovené Andreou Hlaváčovou Svobodovou (online: https://vokabular.ujc.cas.cz/edice/BawArn; přístup 14.4.2025), ačísla veršů podle standardních tištěných vydání obou básní, tj.Rosenfeld 1991 pro HED aPetrů— Marečková 1984 pro VA. 11 HED, f. 14r–46v, v. 502–1802; VA, f. 77v–95r, v. 819–2123. Situaci uOttova dvora jako středověkou „tragédii nutnosti“ zkoumají Jacobsen— Orth 1997, s.57–62. Jako akt zabraňující tomu, aby ktragédii došlo, hodnotí Arnoštův odjezd Ehlen 1996, s.67. OPEN ACCESS MATOUš JALUšKA 61 Druhé dějství lze rozdělit do tří narativních úseků či dobrodružství. První znich začíná mořskou bouří, která křižáckou flotilu rozpráší nedlouho po odplutí zByzance. Arnoštův koráb přistává uhradu na pobřeží ostrova Cypry.12 Poutníci zde vprázdném hradu nacházejí stoly plné jídla, nabírají si zásoby. Arnošt poté pojme úmysl, že se do hradu spolu spřítelem Veclem musí vrátit alépe jej prozkoumat. Nádhera drahocenných materiálů vkomnatách odvrací pozornost hrdinů od smyslu jejich výpravy asvádí kodpočinku, Arnošt iVecl uléhají, usínají apo probuzení se vkomnatě zmocňují luxusního oblečení. Bezprostředně po krádeži se do hradu vracejí obyvatelé, monstrózní lidé sjeřábími zobáky místo nosů, ve VA „řeřábi“. Vedou ssebou zajatou indickou princeznu, která se má stát manželkou jejich krále. Arnošt chce dívku osvobodit, monstra ji však svými zobany stihnou smrtelně zranit dřív, než se kní probojuje. Poté se strhne bitva lidí proti obludám, Arnoštovi křižáci trpí značné ztráty, prohrávají aodplouvají od ostrova. Následuje dobrodružství na magnetové hoře, během něhož křižáci svýjimkou Arnošta, Vecla ačtyř dalších družiníků hynou. Přeživší zhory unikají tak, že se nechávají zašít do kůží ajsou zostrova odneseni obrovskými ptáky jako potrava pro mláďata. Zpustiny, kde ptáci hnízdí, se hrdinové dostávají po řece tekoucí hlubokou průrvou aArnoštovi se tam podaří ze stěny vyloupnout drahokam, který bude podle vypravěčova ujištění jednou vsazen do císařské koruny. Díky této prolepsi je nadále zřejmé, že příběh dobře skončí.13 Poslední periferní dobrodružství se odehrává vzemi Arimapsí, kde žijí civilizovaná monstra, aArnošt se zde chová tak, jak by za normálních okolností jednal vŘíši— bojuje ve službách místního krále proti okolním monstrům, „šíronožcům“ a„ušákům“, pomáhá pygmejům vboji proti ptákům či válčí sobry podobnými biblickému Goliášovi. Srůznými monstry se přátelí azačleňuje je do své družiny.14 Třetí akt se odehrává vLevantě. Arnošt od dvou kupců získává informaci, že ve Svaté zemi zuří válka mezi křesťanskou zemí Ubian apohanským Babylonem, proto sdružinou tajně odplouvá, pomáhá křesťanům kvítězství anavštěvuje Boží hrob, kde působí značnou škodu Saracénům. Jeho sláva díky tomu roste, až dosáhne do Říše.15 Poslední dějství příběhu vypráví oArnoštově návratu. Adličce se daří zinscenovat synův návrat kcísařskému dvoru tak, že mu Otta uprostřed obřadů doprovázejících vánoční svátky odpustí, aniž by znal jeho identitu. Jednou pronesené císařovo slovo nemůže být vzato zpět, Arnoštovi je vrácena jeho země, kde vévoda zbožně žije, anakonec je pohřben uostatků světice.16 12 HED, f. 46v–79v, v. 1803–3144; VA, f. 95r–116r, v. 2124–3634. Ke světu „za Byzancí“ jako kprostoru zkoušek anesnází vpříběhu srov.Neudeck 1992, s.192–194. Ostrov má být patrně groteskní obdobou Kypru, německé alatinské verze jej označují jménem Grippia nebo Agrippa; viz Szklenar 1966, s.153, pozn.2, aCarey 2004, s.66–68. VHED jsou užity formy Kripia aKipria, nelze rozhodnout, která je původní; viz Rosenfeld 1991, s.191, srov.Turek 2025, s.334. 13 HED, f. 79v–91r, v. 3144–3622; VA, f. 116r–123v, v. 3635–4181. 14 HED, f. 91r–108v, v. 3623–4336; VA, f. 123v–133r, v. 4182–4857. 15 HED, f. 108v–126v, v. 4337–5128; VA, f. 133r–143v, v. 4858–5593. 16 HED, f. 126v–136v, v. 5129–5560; VA, f. 143v–150r, v. 5594–6088. Světice se ve VA jmenuje Ryngata, vHED Irmegart, její identitou se zabývá Rosenfeld 1991, s.198–199. OPEN ACCESS 62 SVĚT LITERATURY 71 První část příběhu je tedy zřetelně politická, té druhé dominuje exotika, politická linka je vní slabší, nemizí však docela. Jeřábí lidé vostrovním hradě, obyvatelé království Arimapsí ipohanští nepřátelé útočící na Jeruzalém tvoří hierarchizovaná společenství, azrcadlí tak Říši, již Arnošt dříve opustil, aby své poddané ochránil před útrapami války. Na jednání protagonisty jakožto politicky mocného aktéra závisí životy mnoha jiných osob ana tuto skutečnost nelze vpříběhu zapomenout. Rozdíly mezi VA aHED spočívají především ve způsobu líčení událostí, český vzdělavatel amplifikuje či umenšuje prvky zpřevzaté látky, ale jen máloco zcela eliminuje.17 Platí, že včeské verzi ustupují partikulární prvky dvorské rozpravy orytířství do pozadí adominují nad nimi otázky obecnější platnosti, zejména religiózního rázu. Ve všech středověkých verzích příběhu platí, že protagonista si je „setrvale vědom náboženského rozměru života“.18 VHED je tento rozměr učiněn ještě zřetelnějším, když je zejména na úkor politické linie příběhu aArnoštova jednání na vrcholu říšské moci zdůrazněno Arnoštovo křižáctví apříběh je opatřen zbožným prologem aepilogem.19 Přesto zde dominuje vytříbený, psychologizující diskurz klasických dvorských románů, jemuž je náboženská rovina podřízena jako něco, co ke dvorskému životu samozřejmě patří aco může poskytnout podklad pro diskusi vpubliku.20 Ani ve VA přitom kurtoazní či (obecněji) světská tematika aktérů nemizí. Jako její hlavní symptom se jeví úcta kženám, zdůrazněná již vprologu odsudkem kohokoli, kdo by „haněl ženskou tvář“, aspojená sobecnějším vědomím, že lidskou řeč je třeba neustále disciplinovat, neboť jako pomluva může způsobit široký aničivý konflikt, což se také vpříběhu exemplárním způsobem děje.21 Počet promluv, jejichž účinek se nabízí kmorálnímu hodnocení, přitom vHED iVA oproti starším verzím příběhu roste, ve shodě stezí o„dramatizaci“ pozdně středověké literatury. Platí rovněž postřeh Jakuba Sichálka, že staročeský vzdělavatel VA klade obzvláštní důraz na promluvy, hlasy ajejich „fónické ztvárnění“.22 Řečené lze doložit například srovnáním přechodové pasáže mezi „říšskou“ a„orientální“ částí příběhu vpodání těchto dvou verzí se čtyřmi jinými podobami Ernst- -Geschichte, vnichž architekturu řečových scén prozkoumala Nine Miedema.23 Tato badatelka ve sledovaném materiálu nachází celkem čtyři řečové scény, znichž dvě mají vHED aVA přímé ekvivalenty, jedna (rozhovor Arnošta sbyzantským císa- 17 Petrů 1996, s.74–76; Hon 2014, s.23. 18 Blamires 1979, s.65. 19 Jaluška 2017; Turek 2025, s.333–334. Substituci politických prvků vHED zkoumá Weitbrecht 2016, s.104–111. 20 Szklenar— Behr 2010, sl. 1180–1181; Zapf 2013, sl. 153. 21 Petrů— Marečková 1984, s.14; Petrů 1996, s.77. Slovo oženách zprologu VA (f. 67r, v.45–47) je zopakováno vpřechodu mezi prvním adruhým dějstvím (VA, f. 94v–95r, v.2106–2115), neúcta k„ženské tváři“ je dokladem barbarství jeřábích lidí (VA, f. 113r–v, v.3437–3443). Vjiných verzích je důležitějším motorem konfliktu Ottova důvěřivost či Arnoštova pomstychtivost; srov.např.Althoff 2017, s.25–28. 22 Sichálek 2014, s.730–731. 23 Miedema 2011, s.186. Jedná se overze B, C, EaErf. OPEN ACCESS MATOUš JALUšKA 63 řem) je stručně zmíněna ajedna (modlitba ke Kristu za šťastnou plavbu) má ve VA funkční ekvivalent ve zbožné písni, již Arnoštovi poutníci zpívají při nalodění (vHED tento ekvivalent chybí).24 Ktomu přistupují ve VA další řeči— ařeči ořečech. Pouze včeské verzi se císař Otta vdialogu rádců ptá, ským má bojovat, když Arnošt odchází zŘíše.25 Arnošt zde také děkuje Bohu za množství rytířů, kteří sním chtějí vyrazit na cestu, avyprošuje pro ně odpuštění vin.26 Před svým odjezdem pak vyprošuje požehnání pro všechny, odkazuje Bavorsko do Adliččiny ochrany astanoví, že pokud na křížové výpravě zahyne, jeho majetek má být rozdělen „kkostélóm, kněžím také“ (vodpovídajícím úseku HED se toto odevzdání děje bez přímé řeči aochrana země leží spíše na bavorských pánech než na Adličce).27 Další posun ve vyznění mezi HED aVA je patrně způsoben novým sociálním kontextem, do něhož byl německý text vnesen. Namísto aristokratů zvyklých na jednání ve dvorském prostoru sjeho specifickými komunikačními postupy nacházíme na české straně spíše nižší šlechtu aměšťany, kteří se aristokratům chtějí podobat, dvorský rozhovor, probíhající vnašich zemích především vněmčině, však znají jen zvenčí. Kurtoazie přestává fungovat avrozjitřené předhusitské době stoupá poptávka po nábožensky orientovaných textech. Jak však upozornil Jan Hon, postupy, které český vzdělavatel Ernst-Geschichte užíval, směřovaly především kzachování epického děje na úkor reflexivních pasáží asvědčí především otom, že se snažil podat příběh co nejvěrněji tak, jak jej sám pochopil.28 Sohledem na dobu, ve které pravděpodobně tvořil, je pochopitelné, že mu obecně náboženské ideové konstrukce připadaly nosnější nežli ty kurtoazní. Problematika disciplinace jazyka, jež ztrsu dvorských témat do VA přechází vnejvětší míře aje dále amplifikována, je podobně důležitá pro dvorské, církevní iměstské publikum. II Podle vlivné interpretace Francise Gentryho odpovídá dvojdílná forma Ernst- -Geschichte strukturám, které ve svých artušovských románech vybudoval Chrétien de Troyes, aby mohl zobrazit postupné zrání protagonistů. Hlavním úkolem pro Arnošta je podle tohoto čtení přijetí role vazala jakožto šlechtice „jednajícího ve prospěch společnosti“. Aby Arnošt mohl tuto čestnou, ale podřízenou roli přijmout, musí projít proměnou. Zdatnost, sníž Arnošt vArimapsí táhne na pomoc ohroženým pygmejům, či schopnost sebekritiky, díky níž dokáže odmítnout dary mouřenínského 24 Pozvání na křížovou výpravu: HED, f. 42r–43r, v. 1625–1670; VA, f. 92r–v, v. 1915–1958. Sbratření Arnošta ajeho druhů: HED, f. 44v–45r, v. 1720–1746; VA, f. 93v–94r, v. 2037–2053. Interakce sbyzantským císařem: HED, f. 49r, v. 1897–1900; VA, f. 96v, v. 2233–2238. Píseň jako modlitba: VA, f. 97r, v. 2274–2275. 25 VA, f. 93r, v. 1969–1978. Českému textu odpovídá HED, f. 43v, v. 1677–1683, ale bez přímé řeči. 26 VA, f. 93v, v. 2029–2034; HED, f. 44v–45r, v. 1723–1737. 27 VA, f. 94r–v, v. 2066–2091; HED, f. 45r–46r, v. 1747–1776. 28 Hon 2014, s.18–24. OPEN ACCESS 64 SVĚT LITERATURY 71 krále, protože jich podle svého mínění není hoden, pokládá Gentry za doklad toho, že kžádoucí proměně došlo.29 Metamorfovaný Arnošt se stává především člověkem věrným. Podle Moniky Schulz je celá druhá část příběhu Ernst-Geschichte naplněna příklady věrnosti, již projevují Arnoštovi družiníci svému pánovi aArnošt sám jim, Bohu isvému světskému vladaři, kterým je nejprve král orientálních monster, pak křesťanský král vPalestině anakonec se jím může stát icísař Otta procházející po Adliččině boku podobnou proměnou.30 Situace včeské verzi je složitější. Arnoštovi družiníci podle vypravěče vyrážejí na křížovou výpravu právě proto, aby se zbavili svých hříchů, azahájili tak proces osobní purifikace, jak oněm píše Gentry, sám Arnošt se však na rozdíl od nich na začátku cesty jako kajícný hříšník nechápe, naopak: sám sebe vpromluvách hrdě prezentuje jako ctnostného aktéra, kterému se stala křivda, ale jenž je přesto schopen moudře ukončit konflikt.31 Boží hrob spojený spokáním aodpuštěním se vtéto pasáži jeví jako přirozený apřípadný, ale nikoli jediný nutný cíl Arnoštova vyjití. Hrdost vtéto situaci sohledem na okolnosti nebezpečně hraničí spýchou, aproměna protagonisty se bude proto patrně podobat konverzi, po níž bude následovat pokání. Kpochopení role, kterou vtomto procesu hrají slova, bude tudíž třeba prozkoumat náboženský rozměr VA. Jak bylo řečeno, již HED se vrámci Ernst-Geschichte vyznačuje zvýrazněním religiózních aspektů látky ačeská verze postupuje touž cestou ještě dál, jak na prvním místě vyplývá zprologů obou děl.32 Zatímco na začátku verze Herzog Ernst B, která patrně posloužila jako hlavní pramen pro autora HED, zve vypravěč kpříběhu orytíři, jehož statečné činy vcizích krajích mají ostatní motivovat ke statečnosti, vymezuje se vůči těm, kteří podobné příběhy kritizují jako lži, apřitom sami nikdy neopustili domov, aláká ksobě publikum schopné „recipovat exotiku“,33 předmluvy HED iVA jsou od začátku orientovány podle náboženských souřadnic, atváří se tím pádem jako texty, jejichž četba může obohatit každého člověka-křesťana. Oba začínají apostrofou božské bytosti, vHED je takto osloven „Pán Bůh, otec Ježíše Krista“, ve VA „Ježíš Kristus, syn, mocný Bůh“. Další verše obou prologů vzákladních rysech odpovídají formě „epické modlitby“, již vjiných středověkých narativech zkoumal Eckart Lutz.34 Vsouladu sjeho zjištěním je tu apostrofou fungující jako vyznání víry ustavena moc oslovené entity, kníž se může vypravěč a/nebo hrdina vdalším kroku obrátit sžádostí opomoc— Bůh vHED je otcem Bohočlověka adárcem naděje spočívající ve křtu, Ježíš Kristus do VA vstupuje jako „mocný Bůh“, „stvořitel stvořenie všeho“, jehož „milost nade všecko móže“.35 29 Gentry 1990, s.118–119. Orient jakožto „prostor kompenzace“ deficitů protagonisty zkoumá Weitbrecht 2016, s.97–103. Kekvivalentní struktuře vChrétienových románech viz např.Uitti— Freeman 1995, s.50–58. 30 Schulz 2003. 31 VA, f. 92r–93r, v. 1930–1934 a1963–1966. 32 HED, f. 2r–3v, v. 1–57; VA, f. 66v–67r, v. 1–62. 33 Herweg 2019, s.10–15, v. 1–56. Srov.Schul 2014, s.499–500; Quenstedt 2021, s.296–300. 34 Lutz 1984, s.110–111 a138–160. 35 HED, f. 2r, v. 1; VA, f. 66v, v. 1–4. OPEN ACCESS MATOUš JALUšKA 65 Poté vypravěči přistupují ke konkrétním prosbám opomoc, přičemž konflikt, vněmž má být lidem pomoženo, popisují odlišně. Vpříslušné části prologu HED je exponován protiklad stálosti anestálosti, který je vprologu VA přítomen jen okrajově. Nestálý je svět (werlde fröude ist / ein lêhen und unstæter kouf),36 setrvalou platnost má oproti tomu slovo Boží, jež křesťana neustále afirmuje vtom, že křest (touf) mu umožňuje nestálost překonat. „Sladkým poslem“ mezi mocenským centrem vBohu apokřtěným jednotlivcem se stává modlitba (so ist daz gebet ein süezer bote). Podmínkou účinnosti této modlitby je horlivost, se kterou je pronesena, osobní angažmá modlícího se subjektu, jak vyplývá zbiblické parafráze, jež vypravěčova slova podpírá přímou řečí Boha: „jak jsem, Pane, sám slyšel, ajak se zpívává [při bohoslužbě] ačte od tebe, jak je to psáno: ‚Kdo mě prosí, ten dostává, pokud to činí shorlivostí‘“ (als ich die, hêrre, hân gehôrt / und als man singet unde list / von dir, daz ez geschriben ist: / swer bitet mich, der wirt gewert / von mir, swes er mit flîze gert).37 Citátová konfigurace propojená sodkazem kpsaní ikliturgickému kontextu „zpěvu“ umožňuje frázi mit flîze, nahrazující vněmeckých biblických překladech obvykle latinské slůvko diligenter, propojit skonkrétním místem Nového zákona asautoritou, která ztohoto propojení vyplývá.38 Nejde opřesný citát, odkaz nicméně zjevně směřuje kjedenácté kapitole Lukášova evangelia, vníž Ježíš učedníkům předává slova modlitby Páně apřidává výzvu kneochabujícím prosbám: „proste, abude vám dáno; hledejte, analeznete; tlučte, abude vám otevřeno.“39 Iprolog VA na odpovídajícím místě zmiňuje pomíjivost světa, který není člověku „půjčen kvěčnosti“, adále pojednává omodlitbě, přičemž se opírá obiblickou pasáž. Stěžejní myšlenka je zde však formulována odlišně ajako hlavní nesnáz se zde jeví emoce, „žalost“. Kristus zde lidem vzkazuje: „Kto koli mne poprosí, / což žádá avsrdci nosí, / ten uslyšen jistě bude / aktomu všie žalosti zbude.“ Eduard Petrů na tomto místě jako nejbližší biblické místo identifikuje verš ze třetí kapitoly prvního listu Janova: „oč bychom ho žádali, dostáváme od něho [tj.od Boha], protože zachováváme jeho přikázání ačiníme, co se mu líbí.“40 Kontext je však díky důrazu na emocionální stránku věci spíše matoušovský, zJežíšova kázání na hoře, kde se všesté kapitole (tak jako vLukášově jedenácté) nachází text modlitby Páně doplněný výzvou kuklidněnému, zbožnému životu: „Proto vám pravím: Nemějte starost osvůj život, co budete jíst, ani otělo, co budete mít na sebe. […] Kdo zvás může ojedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? […] Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.“41 Namísto ustavičné horlivosti jakožto podmínky vyslyšení modlitby vnestálém světě středohornoněmecké verze je vdalších verších 36 Motiv vdané době obvyklý, srov.např.didaktickou báseň Winsbecke; Leitzmann— Reiffenstein 1962, s.1–2. 37 HED, f. 2r, v. 6–10. 38 Kvýznamu mit flîze srov.např.Ziesemer 1927, s.8. Obrat als man singet unde list při prezentaci informací pocházejících zBible užívá iUlrich von Etzenbach; srov.Toischer 1888, s.344, v. 12918–12926; Rosenfeld 1929, s.128; Rosenfeld 1991, s. xxv. 39 L 11,1–10. Srov.Mt 7,7–11, kde se nachází stejná výzva, ale bez souvislosti se stěžejní modlitbou. 40 1J 3,22. Srov.Petrů— Marečková 1984, s.329. 41 Mt 6,25–33. OPEN ACCESS 66 SVĚT LITERATURY 71 staročeského prologu rozpracována diference mezi dobrými ašpatnými lidmi. Ti dobří dovedou platně jednat sBohem anepomlouvají své bližní— stímto tvrzením všesté kapitole Matoušova evangelia rezonují apely proti pokrytectví, závisti aneschopnosti odpouštět.42 Svou dobrotu pak mohou tito lidé rozpoznat především díky tomu, že Bůh plní jejich prosby. Modlitba tedy ve světě VA funguje především jako petitio, žádost, která si žádá vyplnění ajejíž vyslovení má zřetelné konsekvence pro narativ, mimo jiné iproto, že fakt jejího vyslyšení či oslyšení poskytuje čtenářům základní informaci ocharakteru epického aktéra, to, jestli je jako člověk dobrý anásledováníhodný, anebo zda má naopak vdanou chvíli působit jako odstrašující exemplum. Úvodní harmonická pasáž příběhu ujišťuje publikum, že se Arnošt narodil zdobré matky aotce jako dobrý člověk plný „ctnosti iviery“.43 Dokud Arnošt čelí Jindřichovi, který se jako strůjce pomluv sám vyřadil zdobré společnosti, dobrým člověkem nepochybně zůstává. Jeho modlitby fungují— ato itehdy, když vedou kproblematickým koncům, jak se ukazuje při zavraždění pomlouvače Jindřicha. Arnošt se před tímto skutkem na Boha obrací zmocňující apostrofou „všecka srdce rozeznáváš, / avšak pravému vždy pomáháš“ ažádá jej opomoc pro sebe právě jakožto pro člověka „pravého“, jemuž se děje křivda. Bůh jej má proto „pomstíti“.44 Následující akce se děje na první pohled hladce aúspěšně, podněcovatel konfliktu Jindřich je zahuben, Arnošt aVecl unikají zhradu. Vražda však po sobě jako svědka zanechala císaře aznemožnila smír. Vtéto nové situaci, ustavené jako problematický následek splněné modlitby, musí Arnošt svou dobrotu nově potvrdit, ato zejména proto, aby jako vévoda akřesťan dovedl platně mluvit— modlit se kBohu iobhájit se před císařem. Kdefinitivnímu ustavení této jeho esenciální dobroty akjejímu posunu na novou, kvalitativně vyšší úroveň, dochází prostřednictvím promluvy na magnetové hoře. III Epizoda ztroskotání na magnetové hoře působí vtěch středověkých narativech, kde se vyskytuje, obvykle jako klimaktická část, přesněji jako dno, od kterého se hrdina musí odrazit, aby příběh dobře dopadl.45 Ernst-Geschichte není vtomto ohledu výjimkou averze HED aVA tento význam lokace dále zdůrazňují. Zatímco kvyplutí zByzance klade vypravěč VA zlověstnou prolepsi onáležitém pláči panen imatek apři spatření magnetové hory konstatuje, že hrdinové „zle jedú“, po opuštění magnetové hory začíná vysílat pozitivní signály— Arnošt „sbožie pomocí“ dobývá ze skalní stěny drahokam, vpřímé řeči před družiníky tento úspěch prohlašuje za doklad toho, 42 VA, f. 66v–67r, v. 18–37. Srov.Mt 6,5–6, 14–15 a22–24. 43 VA, f. 67r–67v, v. 55–92. HED vekvivalentním verši nezve kvyprávění „odobrých“, ale k„dobrému vyprávění“: Die guoter rede kan gezemen, / die mügen gerne hie vernemen; HED, f.3r, v. 31–32. 44 VA, f. 85r, v. 1368–1373. VHED je Arnoštova promluva podána vnepřímé řeči aje mnohem stručnější, vévoda pouze prosí Boha, aby mu byl ku pomoci jakožto člověku, jemuž se děje křivda; HED, f. 29r, v. 1094–1095. 45 Herweg 2018, s.397–398. OPEN ACCESS MATOUš JALUšKA 73 nečekaně „vzchodil smysl“ toužící dále zkoumat nebezpečné místo.75 Dokladem Arnoštovy pročištěné dobroty se při zpětném pohledu stává série jednoznačně úspěšných, vyslyšených modliteb, vnichž oněkolik veršů dříve prosil za to, aby byli zmagnetové hory do hnízda přeneseni izbývající družiníci.76 Staročeskou epickou báseň tak lze číst ijako ilustraci bonmotu Nine Miedema otom, že bez řečových scén by děj mnoha středověkých narativů dospěl kpředčasnému konci.77 Dramatizace narativu ve staročeských adaptacích středohornoněmeckých látek se může projevovat různě, například itak, že vypravěč přestane děj hodnotit. Méně komentuje, více toho ukáže, vtahuje publikum do příběhu, svou ideologickou agendu realizuje pomocí toho, co se děje, mimo jiné prostřednictvím intradiegetické pragmatiky. Podle toho, jak působí akjakým následkům vedou promluvy, poznáváme charakter hrdinů aoceňujeme jejich konce. Arnošt se stává exemplárním dobrým člověkem nejen díky své esenciální dobrotě, ale především při dobře proslovené zpovědi, která jej zmocňuje kmodlitbě. Možnost, že všechno špatně skončí, je pro publikum Arnoštových dobrodružství neustále přítomna vpodobě korábů ztroskotaných na magnetové hoře. Díky protagonistově schopnosti využít vpravou chvíli moc svých icizích slov se však tato hrozba nenaplní. Studie vznikla vrámci projektu Grantové agentury České republiky 23-07559S: Účinnost slova ve středověké bohemikální literatuře. Při práci byla použita data Vokabuláře webového, která poskytuje výzkumná infrastruktura LINDAT/CLARIAH-CZ (https://lindat.cz), podporovaná Ministerstvem školství, mládeže atělovýchovy České republiky (projekt č. LM2018101), avýzkumná infrastruktura Česká literární bibliografie (kód ORJ 90243). LITERATURA: 75 VA, f. 103r–v, v. 2697–2711. Výčet mentálních pochodů vHED chybí, Arnošt jen Veclovi sděluje svůj úmysl; HED, f. 59r, v. 2301. 76 VA, f. 120v–121r, v. 3958–3963 a3979–3982; HED, f. 87r–v, v. 3444–3446 a3460–3467. 77 Miedema 2006, s.46. Althoff, Gerd. „Brüchige Helden: Herzog Ernst und Kaiser Otto“. In Brüchige Helden— Brüchiges Erzählen: Mittelhochdeutsche Heldenepik aus narratologischer Sicht. Eds. Anne-Katrin Federow, Kay Malcher, Marina Münkler. Berlin— Boston: De Gruyter, 2017, s.21–34. Antonín, Robert— Janiš, Dalibor— Rywiková, Daniela. Čtvrtý lateránský koncil ačeské země ve 13.a14.století. Praha: NLN, 2020. Bažant, Vojtěch— Šorm, Martin. „Dějiny akamení: Příspěvky kekokritické medievistice“. Svět literatury, 33, 2023, č.68, s.9–13. Behr, Hans-Joachim. Literatur als Machtlegitimation: Studien zur Funktion der deutschsprachigen Dichtung am böhmischen Königshof im 13.Jahrhundert. München: Fink, 1989. Blamires, David. Herzog Ernst and the Otherworld Voyage: AComparative Study. Manchester: Manchester University Press, 1979. Bok, Václav. „Behr, Hans-Joachim: Literatur und Politik am Böhmerhof…“ Listy filologické, 105, 1982, č.1, s.60–62. Bumke, Joachim. Geschichte der deutschen Literatur im hohen Mittelalter. München: Deutscher Taschenbuch Verlag, 1990. OPEN ACCESS 74 SVĚT LITERATURY 71 Carey, Stephen Mark. „,Undr unkunder diet‘: Monstrous Counsel in Herzog Ernst B“. Daphnis, 33, 2004, s.53–77. Činčurová, Bára. „Několik poznámek keschatologii vRozmlouvání člověka se Smrtí“. Česká literatura, 71, 2023, č.2, s.177–193. Ehlen, Thomas. Hystoria ducis Bauariae Ernesti: Kritische Edition des Herzog Ernst C und Untersuchungen zu Struktur und Darstellung des Stoffes in den volkssprachlichen und lateinischen Fassungen. Tübingen: Narr, 1996. Flood, John L. (ed.). Die Historie von Herzog Ernst: Die Frankfurter Prosafassung des 16.Jahrhunderts: Aus dem Nachlass von K.C.King. Berlin: Schmidt, 1992. Gentry, Francis G. „Herzog Ernst. An Interpretation“. In Fide et amore: AFestschrift for Hugo Bakker on his Sixty-Fifth Birthday. Ed.William C.McDonald, Winder McConnell. Göppingen: Kummerle, 1990, s.103–119. Grosse, Siegfried— Rautenberg, Ursula. Die Rezeption mittelalterlicher deutscher Dichtung: Eine Bibliographie ihrer Übersetzungen und Bearbeitungen seit der Mitte des 18.Jahrhunderts. Tübingen: Niemeyer, 1989. Halama, Ota. „Vzestup apád eucharistického kultu včeské reformaci: Od Milíče zKroměříže kBílé Hoře“. In Voplatce jsi všecek tajně: Eucharistie vnáboženské avizuální kultuře Českých zemí do roku 1620. Ed. Aleš Mudra. Praha: Národní památkový ústav, 2017, s.53–66. Heng, Geraldine. Empire of Magic: Medieval Romance and the Politics of Cultural Fantasy. New York: Columbia University Press, 2003. Herweg, Mathias (ed.). Herzog Ernst: Mittelhochdeutsch/Neuhochdeutsch: In der Fassung B mit den Fragmenten der Fassungen A, B und Kl nach der Leithandschrift herausgegeben: Mit Herzog Adelger (aus der Kaiserchronik). Ditzingen: Reclam, 2019. Herweg, Mathias. „Magnetberg, Magnetstein“. In Literarische Orte in deutschsprachigen Erzählungen des Mittelalters: Ein Handbuch. Eds. Tilo Renz, Monika Hanauska, Mathias Herweg. Berlin— Boston: De Gruyter, 2018, s.397–411. Hon, Jan. „Jetřich Berúnský: ‚Dramatizace‘ středohornoněmeckého Laurina“. In Pokušení Jaroslava Kolára: Sborník kosmdesátinám. Ed.Barbora Hanzová. Praha: Filozofická fakulta UK— Ústav pro českou literaturu AVČR, 2009, s.31–52. Hon, Jan. „Late Medieval Czech Adaptations of German Verse Romances: Research Perspectives“. Slovo asmysl, 11, 2014, č.22, s.13–37. Chrétien, Jean-Louis. Saint Augustin et les actes de parole. Paris: Presses Universitaires de France, 2002. Isidor ze Sevilly. Etymologiae / Etymologie XVI. Přel. aúvod napsala Hana Šedinová. Praha: OIKOYMENH, 2000. Jacobsen, Peter Christian— Orth, Peter (eds.). Gesta Ernesti ducis: Die Erfurter Prosa- Fassung der Sage von den Kämpfen und Abenteuern des Herzogs Ernst. Erlangen: Universitätsbibliothek Erlangen-Nürnberg, 1997. Jaluška, Matouš. „Nebeský klid: Role světecké intervence ve staročeské rytířské epice“. In Karel IV. aEmauzy: Liturgie, text, obraz. Ed.Kateřina Kubínová adalší. Praha: Artefactum, 2017, s.232–245. Jaluška, Matouš. „Slova“. In Nebe, peklo, poezie: Reformace zrůzných stran. Ed. Matouš Jaluška. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2019, s.11–80. Kasten, Ingrid. „Emotionalität und der Prozeß männlicher Sozialisation: Auf den Spuren der Psycho-Logik eines mittelalterlichen Textes“. In Querelles: Jahrbuch für Frauenforschung. Band 7. Kulturen der Gefühle in Mittelalter und Früher Neuzeit. Ed. Ingrid Kasten, Gesa Stedmann, Margarete Zimmermann. Stuttgart— Weimar: Metzler, 2002, s.52–71. Kobiela, Olivia. ÄsthEthik der Fremde des Herzog Ernst B: Die Kartographie des 12./13.Jahrhunderts als ästhEthisches Reflexionsmedium der mittelalterlichen Literatur. Paderborn: Brill Fink, 2022. Kubín, Petr. „Stručná historie eucharistického dogmatu“. In Voplatce jsi všecek tajně: Eucharistie vnáboženské avizuální kultuře Českých zemí do roku 1620. Ed. Aleš Mudra. Praha: Národní památkový ústav, s.17–28. Lecouteux, Claude. „Herzog Ernst v. 2164ff: Das böhmische Volksbuch von Stilfried OPEN ACCESS MATOUš JALUšKA 75 und Bruncwig und die morgenländischen Alexandersagen“. Zeitschrift für deutsches Altertum und deutsche Literatur, 108, 1979, č.4, s.306–322. Lehár, Jan. „Vévoda Arnošt“. In Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 4. Svazek II, U–Ž. Dodatky A–Ř. Ed. Luboš Merhaut. Praha: Academia, 2008, s.1324–1325. Leitzmann, Albert— Reiffenstein, Ingo (eds.). Winsbeckische Gedichte nebst Tirol und Fridebrant. Dritte, neubearbeitete Auflage. Tübingen: Niemeyer, 1962. Loriš, Jan (ed.). Sborník hraběte Baworowského. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost aumění, 1903. Lutz, Eckart Conrad. Rhetorica divina: Mittelhochdeutsche Prologgebete und die rhetorische Kultur des Mittelalters. Berlin— New York: De Gruyter, 1984. Miedema, Nine. „Die Gestaltung der Redeszenen im ersten Teil des Nibelungenliedes: Ein Vergleich der Fassungen *A/*B und *C“. In Ze Lorse bi dem münster: Das Nibelungenlied (Handschrift C): Literarische Innovation und politische Zeitgeschichte. Ed. Jürgen Breuer. München: Fink, 2006, s.45–82. Miedema, Nine. „Die Redeszenen in der verschiedenen Fassungen des Herzog Ernst“. In Redeszenen in der mittelalterlichen Großepik: Komparatistische Perspektiven. Eds. Monika Unzeitig, Nine Miedema, Franz Hundsnurscher. Berlin: Akademie, 2011, s.165–192. Moltzen, Andrea. Curiositas: Studien zu Alexander, Herzog Ernst, Brandan, Fortunatus, Historia von D.Johann Fausten und Wagnerbuch. Hamburg: Kovač, 2016. Murray, Alexander. Conscience and Authority in the Medieval Church. Oxford: Oxford University Press, 2015. Myers, David. Poor Sinning Folk: Confession and Conscience in Counter-Reformation Germany. Ithaca— London: Cornell University Press, 1996. Neudeck, Otto. „Ehre und Demut: Konkurrierende Verhaltskonzepte im Herzog Ernst B“. Zeitschrift für deutsches Altertum und deutsche Literatur, 121, 1992, č.2, s.177–209. Neumann, Frederike. Öffentliche Sünder in der Kirche des Späten Mittelalters: Verfahren— Sanktionen— Rituale. Köln— Weimar— Wien: Böhlau, 2008. Odo von Magdeburg. Ernestus. Ed. Thomas A.-P. Klein. Hildesheim: Weidmann, 2000. Petrů, Eduard— Marečková, Dagmar (eds.). Rytířské srdce majíce: Česká rytířská epika 14.století. Praha: Odeon, 1984. Petrů, Eduard. Vzdálené hlasy: Studie ostarší české literatuře. Olomouc: Votobia, 1996. Philipowski, Katharina. „Strophisches und stichisches Sprechen. Medientheoretische Überlegungen zur Figurenrede in höfischer Epik und Heldenepik“. In Formen und Funktionen von Redeszenen in der mittelhochdeutschen Großepik. Eds. Nine Miedema, Franz Hundsnurscher. Tübingen: Niemeyer, 2007, s.43–71. Pincikowski, Scott. „Wahre Lügen: Das Erkennen und Verkennen von Verstellung und Betrug in Herzog Ernst B, Kudrun und König Rother“. In Verstellung und Betrug im Mittelalter und in der mittelalterlichen Literatur. Eds. Matthias Meyer, Alexander Sager. Göttingen: V&R Unipress, 2015, s.175–193. Quenstedt, Falk. Mirabiles Wissen: Deutschsprachige Reiseerzählungen um 1200 im transkulturellen Kontext arabischer Literatur. Wiesbaden: Harrassowitz, 2021. Rosenfeld, Hans-Friedrich (ed.). Herzog Ernst D.Tübingen: Niemeyer, 1991. Salmon, Vivian. Language and Society in Early Modern England: Selected Essays, 1981–1994. Amsterdam— Philadelphia: John Benjamins, 1996. Sichálek, Jakub. „Výcejazyčnost literárního života včeských zemích 14.a15.století: Sedm tematických exkurzů vrámci bohemistiky“. Česká literatura, 62, 2014, č.6, s.711–744. Schmid, Florian. „Sehen— Deuten— Erkennen: Wahrnehmungsprozesse im maritimen Kontext im Herzog Ernst B“. In The Meeting of the Waters: Fluide Räume in Literatur und Kultur. Eds. Maria Javor Briški, Irena Samide. München: Iudicium, 2015, s.104–120. Schul, Susanne. „Das Eigene in der Fremde (er)finden: Ein fantastisches Wieder- und OPEN ACCESS 76 SVĚT LITERATURY 71 RECENZNÍ STUDIE Weitererzählen im mittelhochdeutschen Herzog Ernst und in Lutz Dammbecks Animationsfilm“. In Übergänge und Entgrenzungen in der Fantastik. Eds. Christine Lötscher, Petra Schrackmann, Ingrid Tomkowiak, Aleta-Amirée von Holzen. Münster: Lit, 2014, s.499–512. Schulz, Monika. Beschwörungen im Mittelalter: Einführung und Überblick. Heidelberg: Winter, 2003. Soukupová, Věra. „Eschatologie aspása vbohemikálních sporech duše stělem“. Česká literatura, 71, 2023, č.2, s.145–176. Szklenar, Hans— Behr, Hans-Joachim. „Herzog Ernst“. In Deutsche Literatur des Mittelalters: Verfasserlexikon. Band 3. Gert van der Schüren— Hildegard von Bingen. Eds.Kurt Ruh, Gundolf Keil, Werner Schröder, Burghart Wachinger, Franz Josef Worstbrock. Berlin— New York: De Gruyter, 2010, sl.1170–1191. Szklenar, Hans. Studien zum Bild des Orients in vorhöfischen deutschen Epen. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1966. Toischer, Wendelin (ed.). Alexander von Ulrich von Eschenbach [sic]. Tübingen: Litterarischer Verein in Stuttgart, 1888. Turek, Matouš. „Jerusalem and the Holy Land in Vernacular Medieval Literature in Bohemia“. In Reflecting Jerusalem in Medieval Czech Lands. Ed. Anna Kernbach, Lenka Panušková, Daniel Soukup. Amsterdam: Amsterdam University Press, 2025, s.325–363. Uitti, Karl D.— Freeman, Michelle A.Chrétien de Troyes Revisited. New York: Twayne, 1995. Unzeitig, Monika— Miedema, Nine— Hundsnurscher, Franz. „Einleitung“. In Redeszenen in der mittelalterlichen Großepik: Komparatistische Perspektiven. Eds. Monika Unzeitig, Nine Miedema, Franz Hundsnurscher. Berlin: Akademie, 2011, s.1–14. Weitbrecht, Julia. „Heterotope Herrschaftsräume in frühhöfischen Epen und ihren Bearbeitungen: König Rother, Herzog Ernst B, D und G“. In Literarische Räume der Herkunft: Fallstudien zu einer historischen Narratologie. Ed. Maximilian Benz, Katrin Dennerlein. Berlin— Boston: De Gruyter, 2016, s.91–120. Zapf, Volker. „Herzog Ernst“. In Deutsche Literatur-Lexikon: Das Mittelalter. Band 5: Epik (Vers— Strophe— Prosa) und Kleinformen. Ed.Wolfgang Achnitz. Berlin— Boston: Walter de Gruyter, 2013, sl. 149–165. Ziesemer, Walther (ed.). Eine ostdeutsche Apostelgeschichte des 14.Jahrhunderts (aus dem Königsberger Staatsarchiv, Handschrift A191). Halle an der Saale: Niemeyer, 1927. OPEN ACCESS