Cesty k básnickému bydlení

Konference Krajina Sídla Památky 2024 CESTY K BÁSNICKÉMU BYDLENÍ PATHS TO POETIC DWELLING Řehulková Hana Klíčová slova: A rchitektura; Heidegger; součtveří; Patočka; přirozený svět. Mgr. Hana Řehulková, Ph.D. [email protected] Department of Aesthetics Faculty of Arts Masaryk University Arna Nováka 1, 602 00 Brno, Czech Republic Education in philosophy, aesthetics, and psychology at Faculty of Art, Masaryk University. Ph.D. in 2015 (thesis: Anglo – American Reception Ingarden's Concept of the Literary Work). Since 2016, assistant professor at the Department o f A esthetics. Teaching courses Seminar in Aesthetics, Introduction into Philosophy, Psychology of Art, Ingarden's Theory of Literary Work. Abstrakt: Příspěvek se zabývá fenomenologickou intepretací vztahu mezi bytím, bydlením a domovem, kterou rozpracoval M. Heidegger, a v návaznosti rovněž J. Patočka. Heideggerovo pojetí bydlení jako specificky lidského z působu existence bylo rozpracováno v jeho přednášce o filoso f ii architektury Budovat, bydlet, myslet a završeno prací Básnicky bydl í člověk. Domov je zde chápán jako prostor specifické kvality, který se nevztahuje pouze k místu, ale také k duchovnímu a identifikačnímu rozměru naší mysli a jazyka. Pojmem součtveří pak Heidegge r z astřešuje své pojetí o vztahu mezi světem lidského bytí, zabydlovaným věcmi v omezeném horizontu trvání lidského života, a světem sám o sobě v kontinuitě minulého a budoucího se zřetelem k věčnosti. Obdobně v návaznosti na E. Husserla rozvíjí p ozději J. Patočka koncep t p řirozeného světa, který se snaží být reflektovaným a autentick y uvědomovaným pobytem. Cesty jsou lidským fenoménem, kter ý v krajině nabývá mnoha podob. Příspěvek se pokusí některé vybrané z naky související s cestami interpretovat v kontextu fenomenologické f ilosofie a odpovědět na otázku, jaké cesty vedou k „básnickému bydlení“ a jaké jsou konsekvence pro architekturu a urbanismus. Recenze | Review doc. Mgr. Rostislav Niederle, PhD. Mgr. Lenka Lee, Ph.D. 84 www.krajinasidlapamatky.cz Podstata básnického bydlení Vztah fenomenologické filosofie a architektury je historicky blízký. O tuto blízkost se zasloužil především německý filosof Martin Heidegger, který v roce 1951 vyslovil na architektonickém sjezdu v Darmstadtu přednášku s názvem Budovat, bydlet, myslet (Bauen, Wohnen, Denken). Přednáška zaznamenala velký ohlas, protože představovala odlišný způsob přemýšlení o architektuře, navíc v době, kdy nejen Evropa stála před rozhodnutím, jak znovu vybudovat válkou zničená města. Ve stejném roce vyslovil Heidegger rovněž zásadní přednášku Básnicky bydlí člověk (Dichterisch wohnet der Mensch), která bylo v roce 1954 publikována, a stala se jedním ze základních textů fenomenologie. Název práce je odkazem k pozdní Hölderlinově básni, začínající slovy „V rozmilé modři kvete kovovou střechou kostelní věž…“ . Heidegger na rozboru části této básně ilustruje spojení mezi bytím a bydlení. V obratu „básnicky bydlí člověk“ nevidí Heidegger totiž jen zvukomalebný básnický obrat, ale charakteristiku lidského bydlení, šířeji lidské existence, jejíž podstata je podle něj nutně básnická. Ústřední verš Holderlinovy básně, který poutá Heideggerovu pozornost, je následující: „Pln zásluh, leč přece básnicky bydlí člověk na této zemi.“ Co znamená básnické bydlení? Jedná se o zdánlivě nesourodé pojmy, protože zatímco básnictví tradičně řadíme k literatuře, bydlení chápeme jako způsob vytváření přístřeší. Bydlet však neznamená jen mít obydlí, vytvořit stavbu, která ochraňuje před nepřízní počasí a dává bezpečí. Hovoří-li Hölderlin ve své básni o bydlení, myslí tím podle Heideggera způsob, jakým člověk pobývá na zemi. Jinými slovy, ptá se na vztah člověka k jeho bytí – jde tedy o otázku existenciální. V Hölderlinově básni se totiž nehovoří o nikom jiném, kdo by zemi obýval básnicky než o člověku. Jedná se o specificky lidský způsob obývání země. „Básnění je to, co člověka nechává bydlet ve vlastním smyslu.“ píše Heidegger [3, s. 79] . Vlastním smyslem bydlení je podle Heideggera nejen ona praktická část postupů potřebných k vytvoření stavby jakožto přístřeší, ale budování samo o sobě. Esenciální souvislost mezi básnictvím a budováním je odvozena také etymologicky z řeckého slova ποίησις (poiesis), jež označuje nejen tvoření, ale právě i budování. Odkazuje tak k podobnosti mezi procesem budování obydlí jakožto utváření prostoru pro bydlení a procesem tvoření pomocí řeči, která utváří náš vztah k „věcem“ 1 . Řeč poměřuje skutečnost, jež nás obklopuje tím, že slovy vymezuje, charakterizuje a definuje věci (respektive skutečnosti kolem nás), čímž přispívá k samotnému utváření věcí. Nejedná se však o řeč, která je pouhým prostředkem výrazu. Řeč není podle Heideggera pouhým nástrojem, vynálezem člověka. Naopak řeč je tím, co člověka utváří, řeč sama je spojena se zemí a promlouvá ve vlastním smyslu, který je odhalován nejúplněji v básnickém jazyce [1, s. 108– 110] . V tomto poměru se setkává básnění s bydlením. Heidegger ve své rozvaze nad Hölderlinovou básní uvažuje obrat „básnicky bydlí člověk“ samozřejmě i v širším kontextu básně. Tím se vrací k úvodu verše, ve kterém je vyjádřen jistý rozpor: „Pln zásluh, leč přece…“ . Prvotní úvahy nás mohou vést k přesvědčení, že osvojování jazyka, stejně jako zabydlování prostoru, je lidskou aktivitou, zásluhou člověka. Nicméně je to naopak řeč, která určuje náš jazyk, a prostor, respektive krajina, které předurčuje způsob stavění obydlí. Jinak řečeno, tím, jak je skutečnost kolem nás pojmenovávána, utváří skutečnost známou, blízkou, osvojenou. Podobně je zabydlován prostor nám známý a osvojený. Vymezením prostoru, jeho zabydlením, se z něj stává místo s určitým významem. Za příklad zde mohou posloužit nejstarší stavební projevy – megality. Vztyčení kamene, menhiru, spodobňuje nejen základní napětí mezi horizontální a vertikální orientací, reprezentující tíhu, spočinutí, hmotu na straně jedné, a sílu, námahu, volnost na straně druhé. Jedná se také o způsob, jak vymezit prostor určitého významu. Podobná funkce přetrvávala po staletí například v podobě hraničních kamenů [1, s. 114–116] . Bydlení chápané jako veskrze existenciální osmyslnění prostoru ilustruje Heidegger v práci Původ uměleckého díla na příkladu antického chrámu. Etymologie slova „templum“, označující chrám, původně odkazuje k „výseku země“, „vyčleněnému poli“. „Tato 85 Konference Krajina Sídla Památky 2024 stavba v sobě chová podobu božstva a nechává ji, takto skrytou, zasahovat otevřeným sloupovím do posvátného okrsku. Prostřednictvím chrámu je bůh v chrámu přítomen. Právě tato přítomnost boha je tím, co rozestírá a vymezuje okrsek jakožto posvátný.“ [5, s. 48] . Chrám není jen symbolem či reprezentací božského, bůh je v chrámu přítomen, stává se posvátným, právě díky chrámu samotnému. Kruciálním pojmem Heideggerova pojetí vztahu bytí a bydlení je tzv. součtveří (Geviert). Součtveří označuje spolupůsobení země, nebe, smrtelného a božského, čímž se stává popisem parametrů básnického bydlení. Bydlet na zemi znamená současně bydlet pod nebem, a to ve společnosti druhých lidí, v nekonečném plynutí času, který nám současně dává vědomí naší smrtelnosti. „Bydlet na zemi a pod nebem tak znamená vždy sdílet s druhými lidmi běh života a vědomí smrti. Člověk bydlí plně jen jako smrtelný, totiž jako živá bytost, která myslí na smrt, zakouší ji jako součást existence a vztahuje se k ní. Tím ji už jistým způsobem transcenduje. A potucha čehosi, co zůstává i po naší smrti, čeho se možná smrt netýká (…) je potuchou a zakoušením „božského“.“ [1, s. 121–122] . Součtveří dohromady vytváří z prostoru „místo“ – široce existenciálně chápané jako místo pobytu, obývání, bydlení. V přednášce Budovat, bydlet, myslet uvádí Heidegger často citovaný příklad mostu, kdy jen zdánlivě na březích řeky hledáme vhodné místo na stavbu mostu, ale teprve tím, že je postaven most, vzniká to správné místo ve smyslu sídla součtveří. „Most je ovšem věc zvláštního druhu; neboť most shromažďuje součtveří tím způsobem, že mu skýtá sídlo. Ale sídlo může poskytovat jen to, co samo je místem. Místo tu není dříve nežli most.“ [6, s. 293] . Vztah mezi místem a součtveřím je vzájemně podmíněný. „Místo poskytuje součtveří prostor, a to ve dvojím smyslu. Jednak tím, že nechává součtveří přijít (umožňuje, aby mělo kam přijít, zřizuje, uvolňuje mu sídlo), jednak tím, že součtveří ubytovává (zařizuje a uspořádává jeho sídlo).“ [6, s. 296] . Vzájemná podmíněnost součtveří a místa se ukazuje v architektonické praxi v nutnosti ochrany země, její přírody a zdrojů, které z ní čerpáme, v nutnosti respektovat klimatické a povětrnostní podmínky. Dále v rozvaze o stavbě v časovém horizontu ve smyslu jejího budoucího účelu a současně respektu k historii místa a rovněž s ohledem na další přetrvávání stavby v budoucnosti příštích generací. „Smrtelníci jsou v součtveří, pokud bydlí.“ píše Heidegger [6, s. 295] . Bydlení proto není jen prostor, který chrání obyvatele. Není-li bydlení jen přístřeškem, ale bydlením básnickým, pak vznáší vlastní požadavek na nutnost ochrany místa a péči o součtveří. Cesty v kontextu fenomenologické architektury Heideggerovy úvahy vedly v architektuře k ocenění udržitelnosti, lokalismu, rezervovanému postoji k technice a ve své době k nebývalému vzdoru vůči nadšení z ideálů moderny. Jak píše Sharr: „Otázky techniky, autenticity a činnosti se zdají výsostné pro udržitelnost a pro pojmy, v nichž jsou formulovány: vyžaduje se kritická pozornost.“ [8, s. 148] . Známým fenoménem byla chata v Todtnaubergu, kam se Heidegger uchyloval před městským a akademickým životem a kde se pravděpodobně setkával se svojí vlastní zkušeností s básnickým bydlením. I díky této chatě dostávaly Heideggerovy úvahy o architektuře přesnější kontury. Heideggerova chata v Todtnaubergu [9] 86 www.krajinasidlapamatky.cz Hovoříme-li tedy o příkladu architektonického díla opírajícího se o fenomenologickou filosofii, vyvstává před očima často obraz tradičního hospodářského stavení usazeného v krajině jižního Německa. Jak píše Blecha: „Statek stojí na závětrné straně, orientován na jih, poblíž pramene vody. Má širokou střechu, která dobře snese tíhu sněhu a vytváří ještě ochranu před prudkým sluncem. Je v něm místo pro společné stolování, výklenek pro kolébku, ale i pro rakev, čímž pod jednou střechou působivě spíná časový běh lidského života.“ [1, s. 128] . Ačkoliv by se mohlo zdát, že Heideggerovu architektonickou koncepci lze zjednodušeně chápat jen jako obhajobu tradicionalismu, nebyla jeho cílem pouhá kritika moderny. 2 Vůči ideálům moderny byl ostražitý především pro její sepjetí s rozvíjející se technikou, které se obával hlavně s ohledem na ztrátu autenticity a blízkosti. Ačkoliv se díky technickému pokroku podařilo překonat mnohé komunikační, informační i prostorové vzdálenosti, nepřispěl tento rozvoj ke štěstí člověka ani společnosti – „(…) navzdory všemu překonávání vzdálenosti stále chybí blízkost toho, co jest.“ [4, s. 9] . Není proto divu, že přehodnocení v rovině umění i architektury, které s sebou přináší postmoderna, jakožto reakce na modernu, se k Heideggerovým úvahám o architektuře opět vrací, a to především tam, kde se jedná o snahu vrátit do popředí sociální funkci architektury. 3 Cesty jsou z hlediska Heideggerova učení o místě, součtveří, pobytu, bydlení a míře úzce spojeny s časem a změnou, nejsou místem setrvávání, ale naopak něčím, co nás k místům přivádí, nebo od nich odvádí. Více než kde jinde zde platí Heideggerova teorie o přirozeném vyvstávání cest v krajině, které určují své plynutí a přirozeně spojují místa jako uzly v toku krajiny. Heideggerovská lekce zde tedy jasně hovoří v neprospěch more geometrico. Nepotvrzuje však jen obecně sdílené nadšení pro lesní pěšinu na úkor čtyřproudé dálnice, spíše poukazuje na existenciální souvislosti, které jedno i druhé přináší. Z hlediska urbanismu se jedná především o města a jiné sídlení útvary, v nichž cesty nejsou jen spojovací osy mezi body, ale nezbytnými a určujícími součástmi utvářejícími město jako místo k životu. Vedle dopravní infrastruktury, která je mnohdy určujícím faktorem městských cest, vedle nejrůznějších pečlivě plánovaných a vystavěných stezek a chodníků zde zůstává stále prostor i pro vyšlapané pěšiny a zkratky, které mohou mnohdy působit provokativně, jako projev lenosti, nedbalosti nebo dokonce vandalismu. Přesto jsou právě tyto švédské chodníčky těmi, které v duchu fenomenologické lekce přirozeně vyvstávají z charakteru místa ve vztahu k člověku, který jím prochází. Pokusíme-li se na tomto místě shrnout to, co bylo doposud řečeno, pak Heideggerovo pojetí básnického bydlení znamená následující. 1/Bydlení je tvořivý a existenciálně fundovaný způsob pobytu člověka na zemi, v prostoru, který nacházíme jako osmyslněný a srozumitelný. Tak jako se skutečnost odhaluje v básnickém jazyce, kterým je pojmenovávána a osvojována, je prostor zabydlován básnicky. 2/Ptá-li se Heidegger, zda bydlíme básnicky v naší každodenní praxi, odpovídá, že pravděpodobně ne. To však neznamená, že bydlení je „nebásnické“. Zůstává básnické ve své bytnosti tak, jak je podstatou existenciálního rozměru člověka. Proto nebásnické bydlení přirovnává k slepotě – slepota přepokládá zrak a dochází-li k jeho ztrátě, pak se ptáme po příčinách, které mohou mít původ v nedostatku, nebo nadbytku, jsou tedy otázkou míry. 3/Jen člověk může obývat zemi lidsky, nahlížet a reflektovat svoji existenci ve vztahu k prostoru a času a tím si uvědomovat skutečnost své konečnosti. Toto ohrožující a zúzkostňující vědomí však přináší možnost nahlédnout skutečnost lidské existence (Dasein). Přirozený svět Motiv cesty lze nahlédnout rovněž z perspektivy dalšího fenomenologického pojmu, a to přirozený svět. Pojem Lebenswelt nacházíme u pozdního Husserla a soustavně je rozpracován v díle Jana Patočky. Husserl chápal přirozený svět jako svět předvědecký, k němuž všichni svým životem náležíme a který prožíváme. Věda tento svět předpokládá, ale nevědomě jej zakrývá vlastními konstrukcemi, které potom chápe jako „skutečnější“, než samotnou 87 Konference Krajina Sídla Památky 2024 skutečnost. „Člověk nezačíná svou zkušenost nikdy od začátku, nikdy nepřijímá chaos, ale svět. V tom je korelace člověka a světa. Proto „přirozený“ svět. Není dílem našeho konání; toto konání je zapuštěno do něčeho před námi, co v nás i s námi funguje.“ říká Jan Patočka [7, s. 23] . V Patočkově pojetí přirozeného světa lze chápat samu lidskou existenci jako cestu svého druhu. Vznik filozofie totiž Patočka klade právě do okamžiku, kdy již nepostačuje vyprávění mýtů o minulém a ukončeném. Filosofie vzniká tehdy, kdy „vědomě (i když tíživě) akceptujeme sféru dosud nezjevného a nesamozřejmého“ [2, s. 110] . Člověk, jenž zakouší bytí jedině prostřednictvím své vlastní existence, během života prochází třemi základními pohyby: 1/první pohyb znamená úsilí člověka o zařazení do společnosti druhých, je orientován na minulost a fundován v rodině 2/druhý pohyb je spojen s prací a reprodukcí, obstaráváním života, je orientován na přítomnost a obranu toho, co chápeme jako domácké 3/třetím pohybem je nové nahlédnutí skutečnosti v její problematičnosti, kdy se práce stane výrobou a bytí je zpředmětněno do nehybného jsoucna. V tu chvíli jsem vystaveni otřesu, stáváme se součástí „společenství otřesených“. Cílem lidského života je tak hledání domova nejen jako místa, ale jako cesty k sounáležitosti s přirozeným světem. Domov „je ta část univerza, která je nejvíce lidsky proniknuta.“ píše Patočka [7, s. 83] . Proto se i na cestách, které nás provází odněkud někam, udomácňujeme, abychom se neztratili z okrsku lidského. Příkladem toho bývala boží muka podél cest. Ačkoliv byla spojena i s praktickou funkcí, dávala těm, kteří po nich kráčeli také vědomí toho, že jsou stále v kraji svých spoluvěřících, nebo ještě obecněji, že i na opuštěné cestě jsou doprovázeni Bohem. „Patří k podstatě našeho světa, že je jeho centrálním jádrem část, s níž jsme převážně obeznámeni, v níž se cítíme bezpečni, kde není takřka nic co objevovat, kde každé očekávání již bylo anebo vždy může být typickým způsobem vyplněno, a tuto část nazýváme domovem.“ [7, s. 85] . Závěr Ačkoliv nejsou cesty tradičním tématem úvah fenomenologů, jsou jevem, který do koncepce fenomenologického uvažování neproblematicky a smysluplně zapadá. Svojí podstatou nejsou určena k setrvávání, nesou znaky dynamičnosti, změny a míjivosti. Přesto jsou nutnou podmínkou budování míst v heideggerovském smyslu slova, přivádějí nás k domovu, zabydlují krajinu, činí svět lidským a domáckým a přirozeným. 88 www.krajinasidlapamatky.cz Použité zdroje: [1] BLECHA, Ivan. Bytí a svět. Zlín: Archa, 2019. [2] BLECHA, Ivan a kol. Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. [3] HEIDEGGER, Martin . Básnicky bydlí člověk . Praha: OIKOYMENH, 1993. [4] HEIDEGGER, Martin. Věci. In: M. Heidegger. Básnicky bydlí člověk . Praha: OIKOYMENH, 1993. [5] HEIDEGGER, Martin. Původ uměleckého díla . Praha: OIKOYMENH, 2016. 1 „Myslíme-li věc jako věc, pak klademe bytnost věci šetrně do oblasti, z níž bytuje. Věcnění je přibližování světa.“ [4, s. 33]. 2 Jak uvádí Blecha, z děl moderní architektury oceňoval Heidegger např. kapli v Ronchampu, dílo jednoho z nejvýznamnějších představitelů moderní architektury La Corbusiera. [1, s. 128] [6] HEIDEGGER, Martin. Budovat, bydlet, myslet. In: M. Ajvaz, I. Havel, M. Mitášová (eds). Prostor a jeho člověk . Praha: Vesmír, 2004. [7] PATOČKA, Jan. Přirozený svět jako filosofický problém . Praha: Československý spisovatel, 1992. [8] SHARR, Adam. Heideggerova chata . Zlín: Archa, 2013. [9] Heideggerova chata v Todtnaubergu. In: Wikipedie [online]. cit. 2024-07-07. Dostupné z: Heideggerrundweg0009 - Martin Heidegger – Wikipedia. 3 Heideggerova kritika techniky je rovněž slavně vyjádřena v jeho posledním rozhovoru pro časopis Der Spiegel. Poznámky: 89