Cesta jako duchovní proměna

Konference Krajina Sídla Památky 2024 CESTA JAKO DUCHOVNÍ PROMĚNA THE JOURNEY AS A SPIRITUAL TRANSFORMATION Niederle Rostislav Klíčová slova: cesta; umění; filosofie; Heidegger; Wittgenstein; Pirsig; Singer; Guevara doc. Mgr. Rostislav Niederle, Ph.D. [email protected] Department of Aesthetics Faculty of Arts Masaryk University Arna Nováka 1, 602 00 Brno, Czech Republic The author deals mainly with analytical Philosophy and A esthetics. He is interested in the problems of the language of art criticism, the theory of interpretation, Fregean semantics and ontology. He has published scholarly articles, reviews, and translations, most recently a revised text, Gödel's Proof (VUTIUM 2024). He is the author of the monograph Concepts of Aesthetics: an analytical approach (MUNI PRESS 2012, second, expanded edition 2014). Abstrakt: Na stezky, silnice, cesty lze nahlížet mnoha způsoby – technicky, ekonomicky, historicky. Náš pohled je filosofický. Ovšem s filosofií se p ojí principiální problém jejího jazyka: o čem jsou vlastně tvrzen í f ilosofie? Jak ověřit jejich pravdivostní hodnotu? V textu je zmíněn z námý Wittgensteinův skeptický imperativ o tom, že filosofie by měla mlčet, i když se pravda ve filosofických tvrzeních tajuplně ukazuje. Heidegger na onom ukazování staví svoji pozdní filosofii a jako specificky pravdivá filosofická tvrzení nabízí nejvyšší umělecké výkony. Tímto směrem se berou i naše úvahy zde: říci něco duchovního, f ilosofického o tématu cest znamená obrátit se k umění. Článe k p ředstavuje několik jednoduchých argumentů pro přijetí ontologick y robustní teorie pravdy ukazování, alétheia, a metodou pars pro toto p řibližuje několik textů o lidských proměnách na cestách, které b y mohly vyhovovat heideggerovskému kritériu duchovní pravdivosti: Guevarovy Motocyklové deníky, dvě povídky Isaaca Bashevise Singera a Pirsigovo opus magnum Zen a umění údržby motocyklu. V umění se může inženýr dozvědět, že jeho práce má rys věčnosti, neboť je jednou z nutných podmínek proměny člověka. Recenze | Review Mgr. Lenka Lee, PhD. Mgr. Ondřej Krajtl 60 www.krajinasidlapamatky.cz Jazyk filosofie Zkušenost nám představuje bezproblémově svět jako kypící pohyb. Ovšem už antická filosofie postavila Herakleitovo panta rhei, věčné plynutí a neustálou změnu, proti argumentům o věčné nehybnosti elejské školy. Argumenty těchto zastavitelů byly tak silné, že byly novodobou matematikou vyvráceny až po tisících let. Časnost a věčnost se v tomto smyslu od antiky vine západní filosofií a duchovními hnutími jako Aeskulapův had. Není snad Ježíšovo zvolání „Co je císařovo, císaři, co je Božího, Bohu“, ozvěnou oné dávné dichotomie pomíjivého a věčného? A není téma cest, tak často zmiňované Biblí, právě proto tak časté, že vyjadřuje cestu od pomíjivého k věčnému? Sám pojem cesty je polymorfní: je cesta duchovní, dobrá i špatná, je třeba nalézt svoji cestu, přejeme šťastnou cestu, ukazujeme cestu k věčnému. Je ale i cesta panta rhei, cesta císařova, hmotná, kterou je třeba fyzicky postavit a opravovat. A ano, obě cesty, fyzická i duchovní, se přirozeně propojují. Když zakladatel křesťanství Pavel z Tarsu obhajoval v tureckém Perge věčného Ježíše, měl za sebou drsnou cestu po východním Středomoří jako Saul, který pronásledoval ty, k nimž se později, po duchovní proměně na cestě, přidal. Když se mladý Ernesto Guevara rozhodne poznat sebe sama – zcela sókratovsky – vyrazí s přítelem Albertem na motocyklovou pouť po Jižní Americe. Podobné podniká Pirsig v knize Zen a umění údržby motocyklu : na cestě si ujasňuje vztah se synem, zkoumá filosofii, sebe i svět. Dean Moriarty (to je nomen omen) v Kerouacově románu Na cestě je hrdina ze stejně zvědavého těsta. Zmiňme Londonovu Cestu , Hopperův film Bezstarostná jízda , to vše jsou strukturně ne-li stejná, pak podobná díla – nejsou to suché cestopisy, jsou to, to je třeba zdůraznit cesty sebepoznání, cestopisy vnitřní. Zobecněme to a připusťme, že taková už je vlastnost cest: duchovní proměna je možná jen tehdy, je-li fyzická cesta někým připravena inženýrsky. Někdo by se zeptal: lze přechod od hmotného k duchovnímu pojmout racionálně, tak, že by všechna tvrzení, tedy jak složky fyzické, tak i složky duchovní, byla empiricky ověřitelná? Uvažme inženýrskou stránku: text M4 – Zásady a požadavky na projektování silnic (Metodika) je souborem jednotných norem a pravidel vycházejících jednak z přírodních zákonů, vlastností materiálů a dohodnutých rozměrů apod. Vše empiricky ověřitelné z hlediska filosofie korespondenčně. Pravděpodobně by nikoho mimo katedru filosofie nenapadalo uvažovat pravdu jinak, než právě jako shodu tvrzení se skutečností: je však taková korespondenční pravda použitelná pro duchovní pandány fyzických cest, například výše uvedená umělecká díla? Na tuto otázku odpovídá jeden z nejvýznamnějších filosofů 20. století, Ludwig Wittgenstein: nikoli, jazyk empirie, jazyk inženýrství (Wittgenstein mimo jiných oborů studoval též letecké inženýrství) je jediný smysluplný režim jazyka, jehož pravdivostní hodnoty lze empiricky ověřit. Co si ale počít s jazykem duchovním, jazykem Bible, Jacka Kerouaca, Pirsiga, zkrátka co si počít s tvrzeními etiky a estetiky, jazykem umění? Ze sémantiky je známa lekce Gottloba Frega, podle níž není pravda – překvapivě – pro porozumění nějakému tvrzení vůbec nutná. Argument není složitý: kdyby totiž bylo pro porozumění nějakému tvrzení nutné znát její pravdivostní hodnotu pravdu, nerozuměli bychom jednoduchému tvrzení typu „V Ostravě prší“ bez toho, že bychom zjišťovali aktuální stav ostravského podnebí. Běžně používáme vlastní jména mrtvých osob, smyšlených postav, rozumíme vlastním jménům neexistujících osob jako jsou Pierre Bolkonskij či Vilém z Baskervillu. Pro jazyk umění, jazyk duchovní to znamená, že se nevztahuje přímo ke skutečnému světu, přesto mu rozumíme. Proč si jej tedy vlastně ceníme, proč tak rádi věnujeme čas příběhům, které přísně vzato nejsou pravdivé v tom zmíněném korespondenčním smyslu? Wittgenstein v Tractatu tvrdí, že tyto mimoempirické věty, tento jazyk estetiky (a etiky), sice nelze popsat v žargonu korespondenční pravdy, přesto však je tento „duchovní“ jazyk důležitější nežli ten první. 61 Konference Krajina Sídla Památky 2024 Jak je tomu ale s pravdou? Ceníme si snad umění nikoli pro jeho pravdivost? Kolik jen citátů a postřehů o pravdě umění by bylo možné zde uvést! Umění dle Wittgensteina začíná za hranicemi fyzického, inženýrského, v tom je jádro poslední věty, sedmé, v Tractatu : O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet. Nelze mluvit o nevyslovitelném, o duchovním, náš empirický inženýrský jazyk neví, jak by bylo možné takové věty ověřit. Wittgenstein, ale současně píše, že pravda se v duchovních tvrzeních zeigt, ukazuje. A tvrdí to i Wittgensteinův údajný filosofický antipod, Martin Heidegger, který z této „pasti“ pravdy nabízí východisko, které evropská filosofie už jednou držela ve svém „dětském“, předsókratovském období, totiž od korespondenčního konceptu pravdy pojem odlišný, totiž koncept alétheia: ve vrcholných uměleckých dílech pravdu ve šťastných chvílích odkrývá, ukazuje sama bohyně Diké. Takové odkrývání, ukazování je tajemné, intuitivní, a v tomto smyslu metafyzické, vyžaduje náležitou vstřícnost. Přesto je to nabídka v souladu se zkušeností: dobré umělecké dílo je bytostně spjato s nevysvětlenou, či přísněji nevysvětlitelnou intuicí, která je v základu aha efektu známého v psychologii. Je to tedy nakonec pravda, která svazuje inženýrskou i duchovní stránku cest, byť v rozdílných konceptech. Abychom se mohli, poučeni strádáním z cesty, jako ztracení synové a dcery, poučit o tom, co je v životě duchovní a podstatné, tedy věčné, musí tu být nejprve inženýr, který cesty navrhne v čase a materiálně postaví. Věčné je rubem časnosti. Obiter dictum Uvažme pro náš cíl patrně nejvhodnější texty, výše uvedené Zen a umění údržby motocyklu Roberta M. Pirsiga a Motocyklové deníky Ernesta Guevary, jako příklady kognitivních změn po návratu z cest. V první z uvedených knih vyráží autor se svým synem na dlouhou motocyklovou cestu Spojenými státy. Po stovkách najetých kilometrů a stovkách stran filosofických, technických a cestovatelských úvah kniha končí katarzí – otec a syn dramaticky odvalují dosavadní chlad a dospívají k osvobozujícímu sebepoznání i poznání vzájemnému i obecnému: „A tak jedeme dál, projíždíme Ukiahem, Hoplandem a Cloverdalem a přijíždíme do vinařské oblasti. Jízda po dálnici působí snadným dojmem. Tenhle motor nás přenesl přes půl kontinentu, a i teď věnuje pozornost pouze svým vlastním silám. Projíždíme Asti a Santa Rosou, Petalumou a Novatem, dálnice se neustále rozšiřuje a doprava houstne, přetéká asuty, náklaďáky a autobusy plnými lidí a za chvíli se u silnice objevují domy a čluny a hladina Zátoky. Životní zkoušky samozřejmě nikdy nekončí, to jistě. Neštěstí a smůla se budou objevovat, pokud budou žít lidé, jenže teď je tady pocit, který dříve neexistoval a který nelpí jen na povrchu věcí, ale proniká jimi skrznaskrz: Dokázali jsme to. Teď už to bude lepší. Tyhle věci se dají tak nějak vytušit.“ [3, s. 278]. V doslovu psaném po deseti letech Pirsig šokuje oznámením o zavraždění syna Chrise, který se nedožil třiadvaceti let. Další úvahy o zmizelém synovi, o jejich vzájemném vztahu vybudovaném na dlouhé cestě, vrcholí odmítáním a poté narozením dcerky. Ta cesta, ta motocyklová kalvárie vedla nejen ke splynutí otce se synem, ale nakonec k novému životu. Také Guevara ve svých Motocyklových denících přiznává svoji proměnu po ukončené cestě: „Ten, kdo zapisoval tyto poznámky, přestal existovat s návratem do Argentiny, a ten, který je pořádá a upravuje, „já“, nejsem já, nebo už nejsem stejný uvnitř. Ta bezcílné toulky po naší „Velké Americe“ mě změnily víc, než jsem si myslel, …, ale teď už vás nechám se mnou, s tím, kým jsem byl“ [1, s. 22]. V povídce laureáta Nobelovy ceny Isaaca Bashevise Singera Koza Zlatka vypraví otec syna Árona, aby kozu zavedl do města, prodal ji řezníkovi Fejvlovi a pomohl tak rodině překonat těžké časy. Na cestě přepadla Árona i kozu několikadenní sněhová bouře, před níž se chlapec i zvíře zachránili v náhodně objevené kupce sena. Z kupky sena vyšli až za tři dny, poté, co divoká bouře skončila. Chlapec ovšem nedovedl kozu k řezníkovi, ale zpátky domů. V té kupce totiž chlapec – i zvíře – pochopili něco o lásce v tomto světě, proměnili 62 www.krajinasidlapamatky.cz se. Domů se vrátili jiní, ta cesta je podstatně změnila, podobně jako Šavla změnila v Pavla. V jiné povídce líčí Singer cestu pecivála Vrtáka z Chelmu do Varšavy. Vrták si u cesty zdřímne, když si předtím postaví boty špičkou k Varšavě. Vtipálek kovář mu během jeho spánku boty otočí a Vrták se vypraví zpět do Chelmu v přesvědčení, že jde k Varšavě. V Chelmu, do něhož se vrátil, má za to, že musí být Chelmy dva podle poučky, že svět je všude stejný: jeho žena, děti, sousedé, jen on je někdo jiný, je občanem Chelmu číslo jedna, a dokonce si nechává platit za hlídání vlastních dětí. A protože je to všude stejné, jaký smysl má cestovat, jaký „smysl má vydat se na cestu, když nikam nevede?“ [4, s. 73]. S novým poznáním o návratu domů si Vrták pobrukuje: „Když odejde člověk z Chelmu, časem skončí zase v Chelmu. Kdo zůstane bydlet v Chelmu, má jistotu, že je v Chelmu. Všechny cesty vedou sem. Svět je jeden velký Chelm“ [4, s. 73]. To je přirozeně humorný pohled na věc. Závěr Pokusili jsme se skromnými argumenty, a ještě skromnějšími odkazy ukázat, že uvažuje-li inženýr stavař o smyslu své práce a pro své úvahy se hodlá obrátit k filosofii, měl by se z dobrých důvodů obrátit spíše k umění. Tam je duchovní jazyk, jazyk smyslu, který hledá. Právě v umění se může dozvědět, že – jakkoli to zní pateticky – jeho práce má rys věčnosti, neboť je jednou z nutných podmínek proměny člověka. Použité zdroje: [1] GUEVARA, E. Motocyklové deníky . Praha: Labyrint a Triton, 2006. [2] HEIDEGGER, M. Původ uměleckého díla . Praha: OIKOYMENH, 2020. [3] PIRSIG, R. M. Zen a umění údržby motocyklu . Praha: Volvox Globator, 1996. [4] SINGER, I. B. Jak šel Vrták do Varšavy. In: Rabín a čarodějnice . Praha: Albatros, 1997. [5] SINGER, I. B. Koza zlatka. In: Příběhy pro děti . Vimperk: VIK, 1995. [6] WITTGENSTEIN, L. Tractatus logico-philosophicus . Praha: OIKOYMENH, 1993. 63