Zemřel kníže soudobé české poezie…

Zemřel kníže soudobé české poezie… Jiří Opelík Zemřel kníže soudobé české poezie. Bohatý kníže luk avinohradů jižní Moravy iulic, domů advorků zakouřeného Brna, provázený láskou svých čtenářů azáští nesvých mocných, bohatý kníže starých ctností, které se vjeho případě nazývaly zejména cudnost, čest alítost, bohatý kníže, který měl verbu studánku. Na jeho poezii je nejzvláštnější, jak potřebovala idovedla stavět most, nesčíslně mostů mezi časovostí atrváním ajak se pod těmi mosty mísily vody zvané „nedávno“ a„odedávna“ do jediné řeky; jak od samého svého počátku nalézala na časných jevech stopy věčnosti, ato ina nejkřehčích anejpomíjivějších znich, jako jsou třebas kapička deště nebo jeden lidský život. Jeho krajiny jsou krajinami utvářenými po věky; jeho lidé mají za vrstevníky postavy zpísní, pohádek, legend amýtů; vjeho verších leží zapomenutá azapomínaná slova vytěžená zminulosti jazyka tak, jako leží na horských polích ze země vyvržené kameny. Právě tato geologičnost, archeologičnost amýtotvornost Skácelovy poezie byla tím, čím byla podsklepena anad čím se zvedala její naprostá časovost. Ten, kdo takto stál snohama zapuštěnýma do hlubin přírody alidství, věru věděl, co je jejich pokračováním podle skutku aco jen podle jména, kdo je dědic akdo jen parvenu, nezakořeněný povýšenec zřad samozvané elity. Proto mohl Skácel nejen do jazyka starobylá slova navracet, nýbrž také stávající slova ajejich významy očišťovat. Jsa angažovaným básníkem vdobě, vníž si tento přívlastek propachtovali slouhové, vracel svou starostí olidský úděl lidí tomuto termínu jeho pravý obsah. Vzal na sebe bez omluv abez gest, co na něho připadlo: kříž své země. Pod ním obtížen, ale nesehnut, vyslovil jej definitivně básněmi jako Modrý pták, Verše věnované památce Isaaca Babela, Zakázaný člověk, Sonet osmrti Dona Quijota amnoha dalšími. Hle, jaká silueta se rýsuje na obzoru českého básnictví: zbojník nesoucí kříž, „sveřep tak trochu vzpřímený“; ale také: vysílený, unavený zbojník. Není divu, že se mu nepodařilo odročit smrt— ani on, tak jako velcí symfonikové, nedokázal překonat hranici osudového čísla devět, hranici devíti sbírek. Skácelova poezie znala smrt od své prvotiny: tu přirozenou, jak ani jinak nešlo uvesnického chlapce, jenž má stále na očích cestu vedoucí kcintorínu, itu násilnou, jak ani jinak nešlo uválečného nasazence, jenž po skončené válce žije už definitivně ve stínu atomového hřibu. Jak mu však osobně musela být tenkrát ve skutečnosti daleka, hodila- -li se mu vpopohřebních verších Děti jdou dál, pod okny poslouchají ženy, jak voní mužský život ukončený OPEN ACCESS 226 SLOVO A SMYSL 45 za kukátko pozorující zajímavý žánrový výjev! Od cizí smrti kvlastní došel Skácel ve Smuténce: zde poprvé zaznělo spojení „moje smrt“, zde poprvé kvůli převoznému pro Charóna šacoval své vlastní kapsy. Vnásledujících Metličkách, své „páté“, poprvé projektoval smrt na široké metafyzické plátno, jak se od dědice Máchova, potomka Erbenova ažáka Halasova (ale také čtenáře Pascalova) ostatně dalo očekávat. Vbásních šesté sbírky byla pak přímo vytažena stavidla smrti, možná iproto, že Dávné proso vyšlo po mnohaleté přestávce, vníž se přihodilo všelicos, po pauze zaviněné nikoli snad Skácelovým odmlčením, ale umlčením. Tíha života, vlastní stárnutí apočínající ztráty vkruhu nejbližších daly básníkovi smrt osobně zakusit apocítit. Tento naléhavý osobní prožitek však dramatismus vzájemného vztahu nevyostřil, nýbrž naopak otupil: následovala nikoli básníkova vzpoura proti ní, urputný zápas kdo skoho, ale statečné přijetí nutnosti, klidné vyrovnání zbylých účtů, ba obhajoba práva na „poslední postel… celou zhlíny“ ičekání na úlevu, jakou přinese máchovský věčný sen: přijmu ji jako zlatý lem jedinou svoji jiná není přespříliš zápasil jsem sandělem achromý jsem aunavený Leč zároveň stím, jaký zázrak, rozlila se Skácelovou šestou knihou slunečná záplava lásky, jediné síly smrti opravdu čelící asní komplementární, abásník do stříbra talismanu vyryl heslo „Sine amore nihil“, bez lásky není nic. Od Dávného prosa až do konce, to jest do deváté knihy, už tomu nemělo být jinak. Smrt nakonec uposlechla přání svého moudrého čekatele: kéž dostaví se bez klepání nutná jak zasloužený spánek ať nemusím se schovávati za vůbec nic aza krušpánek Astalo se, co už živý básník věděl: aje to prosté jako zázrak ajako věčnost ve chvíli kdy zase znovu nebudeme jako jsme předtím nebyli Buď tedy sbohem, Jene, Honzo, Janíčku. Divý Janku, buď sbohem! Ze strojopisu řeči na rakví Jana Skácela proslovené 15.listopadu 1989 vobřadní síni vBrně-Židenicích. Autorova rukopisná poznámka „otištěno spříšerným množstvím chyb (bez korektur)“ odkazuje na jedinou publikaci tohoto textu, opatřeného redakčním titulem: Osudová do ztraceného vosku. Jan Skácel: 7.února 1922— 7.listopadu 1989 (Rok 1, 1990, č.1, únor, Volná příloha, s.2). OPEN ACCESS