Boris Jocov a Čechy (Nad první reprezentativní bibliografií popraveného bulharského bohemisty a slavisty)

Boris Jocov aČechy (Nad první reprezentativní bibliografií popraveného bulharského bohemisty aslavisty) Marcel černý1 Boris Jocov and the Czech lands (On the first presentable bibliography of the executed Bulgarian bohemist and slavist) The text critically comments publication Boris Yotsov. Biobibliografiya (2018), an annotated list of works by Boris Jocov (1894–1945) and texts written about him. This professor of the university in Sofia, important personage of literary history, Czech studies, Bulgarian studies, and Slavic studies, was, because of his „pro-fascist“ attitudes and involvement in two governments (1942–1944) as Minister of Public Education, executed. After this, Jocov’s name— because of new cultural politics after September the 9th 1944— was forcefully expelled from both public and academic awareness. His many publications were forbidden to cite in academic texts, although results of his investigations were non-ethically appropriated by several Bulgarian slavists who presented them as their own. Writings of Jocov start to return to general public cultural awareness since 1989, especially after publication of groundbreaking monography Opera Slavica ili Nazad kăm Boris Yotsov (1995) by V.Todorov. Main aim of the presented text is focused on bibliographical additions documenting „Czech trace“ of Jocov in wider meaning of the word; presented are his studies in Prague (1923–1925), his dissertation on poet and translator from Polish O.Mokrý, reception of his texts in Czech newspapers (J.Páta was the one who informed about them most systematically), Jocov’s own texts, which were partly published in the Czech lands and which were not documented in above mentioned bibliography, as well as general incentives of his works which influenced Czech Bulgarian and Slavic studies (V.Bechyňová, M.Černá, D.Hronková, Z.Urban, etc.). KEYWORDS: Bulgarian–Czech cultural relations; Czech studies in Bulgaria; Bulgarian studies in the Czech lands; literary history; history of Slavic studies Knižní bibliografie kživotu adílu význačných osobností slovanské filologie vycházely vBulharsku iunás zejména vdobě, kdy ještě neexistovaly elektronické bibliografické databáze ainternetové zdroje. Vsoučasnosti takové publikace vznikají rovněž, avšak vmnohem menší míře. Vpřípadě anotovaného soupisu prací literárněvědného bohemisty, bulharisty aslavisty Borise Jocova (1894–1945)2 jde opionýrskou příručku asoučasně gesto rehabilitace azadostiučinění, neboť tento vědec auniverzitní profesor, vnoci z1.na 2.února 1945 popravený za své „profašistické“ postoje 1 Slovanský ústav AV ČR, v. v. i., kontakt: [email protected]. 2 Румяна Дамянова — Северина Николова Георгиева [edd.] [et al.]: Борис Йоцов. Биобиблиография. Издателски център „Боян Пенев“ при Институт за литература — БАН, София 2018, 271 c., ISBN 978-619-7372-17-5. OPEN ACCESS 50 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2020 aúčast ve dvou vládách (vletech 1942–1944) ve funkci ministra národní osvěty, byl po své násilné smrti vrámci nové kulturní politiky, nastolené státním převratem Vlastenecké fronty 9.září 1944, autoritářsky vytěsňován zpovědomí laické ivědecké veřejnosti, jeho četné odborné příspěvky se nesměly vodborných studiích citovat, ač výsledky jeho bádání si někteří bulharští slavisté neeticky přivlastňovali aprezentovali je jako vlastní názory,3 jeho jméno mělo být navždy zapomenuto avymazáno zdějin bulharských humanitních věd… B. Jocov patřil knemnohým Bulharům vystudovavším slovanskou filologii na filozofické fakultě české Karlovy univerzity, ovšem vůbec prvním sorientací na literárněvědnou bohemistiku.4 VPraze působil nejprve od února 1923 jako zahraniční stážista Ministerstva školství anárodní osvěty ČSR (pět semestrů vletech 1923–1925), kdy navštěvoval semináře apřednášky řady renomovaných pedagogů (Miloslava Hýska, Jaroslava Vlčka, Emila Smetánky, Josefa Skrbinšeka, Břetislava Foustky, Františka Kováře, Jana Jakubce, Josefa Páty, Františka Krejčího, Jana Máchala či Matyáše Murka),5 3 Opakovaně se vtéto souvislosti např.objevuje jméno literárního historika Emila Georgieva, jehož využívání Jocovových textů hraničí splagiátorstvím: „shodné či obdobné závěry např.prvních poválečných bohemistických studií Emila Georgieva, vydávané autorem za původní, mohly totiž stěží vzniknout samostatně, protože Georgiev příslušné Jocovovy ‚gründliche Beiträge zu den čechisch-bulgarischen Beziehungen‘ oněkolik málo let dříve vautoritativním orgánu Zeitschrift für slavische Philologie sám recenzoval avnaprostém rozporu se svým pozdějším postojem onich napsal, že ‚stellen musterhafte Untersuchungen mit einer grossen Fülle von Material dar‘“ (Urban 1994: 57); kUrbanovu tvrzení dodávám, že Georgiev Jocova vdotyčném obsáhlém přehledu Die bulgarische Literaturwissenschaft in den Jahren 1930–1939 chválil opakovaně ana mnoha místech (srov.Georgiev 1942–1943: 207–209, 421, 425, 429; Georgiev 1944: 133–134, 136, 138), avšak např.vmonografii tematicky, metodologicky imateriálově bezprostředně vyvěrající zJocovových výzkumů— Епопея на освободителната борба на българския народ в славянските литератури— dovolává se Jocových studií jen nepřímo, anonymně (tedy bez udání autorova jména), ato pouze jedním jediným odkazem na jeho zásadní monografii Български страдания и борби за свовода в славянската поезия (Георгиев 1976: 173); nejnověji na tuto skutečnost upozornila komparatistka Christina Balabanova (Балабанова 2014: 50–51). 4 Před B.Jocovem byli pražskými studenty tři budoucí profesoři: jazykovědci Aleksandăr Teodorov-Balan (doktorát udělen jako vůbec prvnímu zahraničnímu studentu české univerzity roku 1884) aStefan Mladenov (doktorát udělen roku 1905) ačistě bulharisticky zaměřený literární historik afolklorista Michail Arnaudov (doktorát udělen t. r.). 5 Doposud se mylně uvádělo, že Jocov absolvoval vPraze jen čtyři semestry (Urban 1994: 58), avšak jak jsem ověřil v„nacionálech“ FF UK (Ústav dějin Univerzity Karlovy aArchiv Univerzity Karlovy [dále ÚDAUK], f. FF, katalogy Filosofové— mimořádní frequentanti, hospitanti acizinci, sv.Letní běh 1923, Zimní běh 1923–24, Letní běh 1924, Zimní běh 1924–25, Letní běh 1925), dokládajících zápisy studentů vjednotlivých semestrech, absolvoval Jocov semestrů pět. Protože doposud nikdo Jocovovo pražské studium důkladněji nezmapoval, dovolím si zde pro každý semestr uvést iseznam jím zapsaných předmětů: LS 1923: Vybrané kapitoly zčeskoslovenské (dále čs.) skladby + Skloňování vjazyce čs. (Smetánka), České drama od otevření Národního divadla + Básně Petra Bezruče + Vývoj české literární historie (Hýsek), Úvod do jazyka českého + Česká četba (Skrbinšek); ZS 1923/24: Čs. časoOPEN ACCESS MARCEL čERNý 51 anato vroce 1926 (resp.1927, kdy vykonal irigoróza6) navázal úspěšnou obhajobou doktorské disertace na téma Otakar Halina <Mokrý> apolská literatura (Studie zdějin české literatury). (Kdějinám polského romantismu vČechách) (Jocov 1925a).7 Odisertaci autoři bibliografie sice vědí podle soupisu disertací pražské univerzity Marie Tulachové (239, záznam č.6298 [srov.Tulachová 1965: 1229]), avšak samotná rozprava jako významný ahodnotný Jocovův odborný text vsoupisu chybí, ač její kompletní rukopis se zachoval vuniverzitním archivu (odisertaci aprvní části zní vycházející— nedokončené— bulharské monografie viz níže). Vtomto příspěvku se soustředím právě na české souvislosti Jocovova působení atvorby, jež doplní ibibliografickou část posuzované publikace oněkolik poměrně podstatných položek. Knihu, která vznikla vÚstavu literatury Bulharské akademie věd vrámci jocovovského projektu Българският литературен пантеон и славянският свят внаучното наследство на Борис Йоцов: Реконструкция на идеите, otevírá anonymní úvodní slovo, vněmž je Jocov jmenován jako „един от най-изявените български хуманитаристи на ХХ век“ (7). Poté následuje předmluva zpera vedoucí autorského vání (Smetánka), Česká literatury od smrti Husovy (Jakubec), Praktická filosofie (Foustka) [původně si zapsal iLumírovci + J.K.Tyl. Život, dílo adoba (Hýsek), ale předměty byly vyškrtnuty]; LS 1924: Střední doba české literatury (Jakubec), Čs. časování + Vybrané kapitoly zčs. skladby (Smetánka), Řecká filosofie aprvotní křesťanství (Kovář); ZS 1924/25: Od rozkvětu české literatury vdobě střední (Jakubec), Úvod do studia české literatury (Hýsek), Od Dobrovského ke Kollárovi (Vlček), Vůdčí postavy lužickosrbského národního obrození (Páta) [původně si zapsal iDějiny filosofie se zvl. zřetelem kvšeobecnému kulturnímu vývoji (František Drtina), ale předmět byl vyškrtnut]; LS 1925: Od Kollára kHavlíčkovi (Vlček), Staročeská literatura (Jakubec), Český román historický (Hýsek), Výklad vybraných ukázek znárodní epiky slovanské (cvičení) (Máchal), Vůdčí postavy lužickosrbského obrození (Páta), Vůle acharakter (Krejčí), Jazykozpytná činnost Vuka Karadžiće (Murko), Hláskosloví jazyka čs. (Smetánka). 6 „Odborné dvouhodinné rigorosum“ bylo vykonáno 31.října 1927 ze slovanské filologie adějin moderních literatur [původní zápis „sr[o]v[návacích] dějin literárních“ byl přeškrtnut] uM.Hýska (výborný), Mariana Szyjkowského (dostatečný) aJiřího Horáka (dostatečný) poté, kdy Jocov 13.října t. r. byl složil jednohodinové rigorózum zfilozofie uF.Krejčího (dostatečný) aB.Foustky (výborný). Vprotokole je ještě zapsána vysvětlující poznámka: „Profesorský sbor filosofické fakulty prozkoumal studijní doklady Borise Jocova aseznav, že složil při universitní zkoušce ze slovanské filologie také zkoušku zlatiny sdobrým azřečtiny svelmi dobrým prospěchem, jednomyslným usnesením svým ze dne 29.října 1925 svolil, aby připuštěn byl kfilosofickým rigorosům.“ To znamená, že Jocov vr.1925 složil zmíněné zkoušky anásledujícího roku předložil svou disertaci, kterou hned posoudili školitel aoponent, ovšem studia ukončil až zkouškou rigorózní vroce 1927. ÚDAUK, f. FF, Rigorózní protokoly 1882–1939, sv. 2, záznam č.1464. 7 „Halina“ a„(Kdějinám polského romantismu vČechách)“ je vrukopisu dopsáno perem a„Mokrý“ je přeškrtnuto; název cituji podle originálu, ÚDAUK, f. FF, disertace, č.1464. 8 Všechny údaje bez bližšího udání pramene odkazují ke knižní jocovovské „biobibliografii“. 9 Vtomto soupisu je disertace zařazena podle data vykonané rigorózní zkoušky voddíle 1927/1928, avšak samotná disertace, dopsaná již 1925, byla obhájena vroce následujícím, jak dokumentují oba zachované posudky zdubna 1926 (viz níže). OPEN ACCESS 52 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2020 kolektivu,10 specialistky na problematiku bulharského národního obrození Rumjany Damjanovy (Предговор, 9–17).11 Autorka se podrobněji zastavuje uJocovova vztahu kjeho vlastnímu učiteli (auniverzitnímu předchůdci) Bojanu Penevovi,12 nastiňuje Jocovovo veřejné působení vkulturních ipolitických funkcích, označuje ho za inovátora komparatistiky vBulharsku, který vlecčems anticipoval pozdější vývoj domácí literární vědy, ba jehož metodologické přístupy zůstávají aktuální podnes— Damjanova se domnívá, že jeho různorodé dílo „се нуждае от цялостно издаване, осмисляне, обглеждане, от аналитично ситуиране в българския и в европейския литературен развой“ (13). Autorka předmluvy předesílá, že bibliografie je jen prvním krůčkem krekonstrukci celistvého Jocovova vědeckého ilidského profilu akrehabilitaci jeho badatelského odkazu, který by se měl časem postupně vrátit ido bulharského literárněvědného, komparatistického, antropologického, historického, slavistického, sociologického či kulturologického odborného diskursu. Před centrální bibliografickou částí (33–241), rozdělenou do šesti segmentů13 aobsahující celkem 634 údaje, je ještě zařazena stručná charakteristika způsobu zpracování bibliografie (Обяснителни бележки, 19–22; kromě poměrně podrobné anotace všech položek slouží krychlému dohledání textů signatura jedné ze čtyř zapojených bulharských knihoven— Národní, Univerzitní, Centrální akademické amenší ústavní), kalendárium (Основни дати от живота, научната и обществената дейност на Борис Йоцов, 23–25) afotografické přílohy (škoda, že žádná nezachycuje jeho pražský pobyt). Knihu uzavírají praktické bibliografické pomůcky: jmenný ukazatel (243–252), rejstřík excerpovaných periodik aostatních publikací (253–260), abecední soupis všech Jocovových uveřejněných děl (261–269) akonečně seznam katalogů apublikací, jichž bylo použito při sestavování bibliografie (270–271). Opakuje-li se vrecenzované bibliografii požadavek, že je třeba Jocovovy názory, myšlenky, postřehy ainterpretace znovu navrátit do bulharské literární vědy aslavistiky, bude včeském prostředí platit jen částečně, neboť zejména včeské bulharistice 10 Kolektiv dále tvoří bibliografka aspolueditorka Severina Nikolova Georgieva, literární vědci Christina Balabanova, Dobromir Grigorov, Nedka Kapralova, Marija Kitanova, Aleksandăr Kjosev, Radosvet Kolarov, Andriana Spasova, Svetla Strašimirova, Nikolaj Želev ajako konzultantka aredaktorka Elena Janakieva. 11 Táž autorka před nedávnem publikovala zprávu sumarizující prezentaci jocovovského projektu vrámci XVI. mezinárodního sjezdu slavistů vBělehradě vroce 2018 (Дамянова 2019); ostatně bezmála celá první polovina dvojčísla časopisu Език и литература, vněmž příspěvek R.Damjanovy vyšel, je věnována tématu Завръщане на Борис Йоцов вславистиката alze ji chápat jako kolektivní jocovovský sborník, doplňující recenzovanou bibliografii. 12 Jocov byl mj.editorem monumentálního, až posmrtně vydaného Penevova cyklu přednášek История на новата българска литература I–IV. (1930–1936), které vydal na základě těsnopisných záznamů za vydatné pomoci dvou stenografů. 13 1. Jocovovy vBulharsku před r.1945 (33–164) a2.po r.1945 vydané publikace (165–168), 3.bulharské publikace oJocovovi před r.1945 (169–225) a4.po r.1945 (226–238), 5.Jocovovy zahraniční publikace (239–240; jen 5 záznamů) a6.zahraniční publikace oJocovovi (241; pouze jediný záznam). OPEN ACCESS MARCEL čERNý 53 (ale vmenší míře též bohemistice aslavistice) je Jocovova mentální stopa přítomna permanentně. Byl totiž prvním bulharským znalcem českého písemnictví, který prolomil pranepatrný zájem onaši poezii akulturu ve své domovině,14 průkopníkem, jenž zároveň zpohledu vzdělaného Balkánce objevoval českou literaturu nám samým svými originálními postřehy anečekanými konfrontacemi.15 Vjeho nemalé amnohovrstevnaté vědecké produkci nalezneme např.plastické portréty věnované českým 14 Do konce dvacátých let 20.století vyšlo vbulharštině jen několik málo překladů zčeské literatury, znichž je na místě jmenovat alespoň ty umělecky nejzávažnější: roku 1910 se objevil výbor zveršů různých slovanských (mezi nimi též českých) básníků vknižním překladu Stiliana Čilingirova Славянска антология, následovala ukázka zlyriky J.Vrchlického vpřekladu Kirila Christova (Славянски календар 1913) akonečně roku 1919 dvě knihy: bulharská verze Písní otroka (Песни на роба) S.Čecha aŘíma (Рим) J.S.Machara (obě přeložil básník S.Čilingirov za spolupráce českého novináře Vladimíra Síse [Sís 1931: 1]). 15 VBulharsku vpopřevratové době na Jocovův význam pro bulharsko-českou literární kontaktologii poprvé významněji upozornily knižní výbor zjeho studií Славянството иЕвропа (Йоцов 1992) připravený Ivanem Pavlovem aVladimirem Penčevem amonografie Velička Todorova Opera Slavica или Назад към Борис Йоцов (Тодоров 1995); pro české prostředí je důležitá ibrožura Не забравям аз красивата Прага (Йоцов 2004) súvodem Vătja Rakovského, vníž jsou vydány Jocovovy vzpomínky na Prahu apřipojena ukázka zjeho básnických překladů— bulharská verze Wolkrovy Balady oočích topičových. Obr. 1Obálka Biobibliografie Borise Jocova (2018). OPEN ACCESS 54 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2020 básníkům amyslitelům (K.Jirečkovi, J.Wolkerovi, O.Březinovi, O.Mokrému, P.Bezručovi, T.G.Masarykovi, F.Wollmanovi, J.Pátovi, J.Máchalovi), spozitivistickou akribií bibliograficky vyčerpávající pojednání orecepci folklorních sběrů bratří Miladinovových vČechách arecipročně— rozpravu opřijímání atvůrčím rozvíjení filologických podnětů J.Dobrovského vBulharsku,16 cennou ave své době zcela neotřelou analýzu bulharské tematiky vdílech ostatních slovanských autorů (zČechů P.Chocholouška, V.Beneše Třebízského, V.Hálka, J.V.Friče, E.Krásnohorské, S.Čecha) amnohé další stati arecenze (mj.též hodnocení soudobých českých překladů Ch. Boteva či N.Lilieva), které by si zasloužily detailnějšího posouzení ve speciální studii. Akonečně již svou výše citovanou doktorskou disertací podal cenný příspěvek nejen kčeskému literárnímu regionalismu akčesko-polským literárním stykům, nýbrž ikteorii překladu, jak pregnantně vyjádřil V.Todorov (Тодоров 1995: 18): С единството на фактографски и тълкувателски контекст докторската дисертация на Йоцов е принос към тогавашните славистични схващания за транслатологията и контактологията (по онова време наричана влиянология). От една страна, в своите сравнителни анализи на полския оригинал и чешкия превод Б.Йоцов с вещина се спира на различни йерархически равнища на преводимостта— адекватност, дословност и волност. По този начин, без да формулира това, българският учен на практика доказва (при това върху материал, невключващ родния му език) много по-късно установения от науката за превода релативен характер на преводимостта. От гледна точка на рецепционната естетика неговият труд може да се разглежда като първия български (при това небългаристичен) апостроф към модната и през 20-те години в чешки позитивистичен контекст влиянология. Zastavme se zde ujiž několikrát citované disertace Otakar Halina <Mokrý> apolská literatura (Studie zdějin české literatury). (Kdějinám polského romantismu vČechách), jejíž rukopis se zachoval vpražském univerzitním archivu (viz výše), jejím poněkud důkladnějším popisem aobsáhlejší charakteristikou. Jak bylo řečeno, vbibliografii byla jako samostatná položka vynechána, autoři pouze odkázali kbiblio16 Zde bych doplnil recenzovanou bibliografii ozásadní odborný text B.Jocova: kromě stručnější studie Йозеф Добровски и нашето Възраждане zr.1930 (srov.76–77, záznam č.109) autor otématu pojednal vrozsáhlé monografické rozpravě Иозеф Добровски в България, jež vyšla ve sborníku kI. (pražskému) sjezdu slavistů (Йоцов 1932: 773–850, 1058–1060). Jocov při příležitosti sjezdu navštívil 12.října 1929 hrob J.Dobrovského vBrně azde očeském osvícenci promluvil, jak víme znovinové zprávy: „Dr. Boris Jocov, profesor bulharské literatury vSofii, připomenuv verš Kollárův Stoj noho, posvátná místa jsou…, prohlásil, že Dobrovský svým kulturním dílem náleží imezi bulharské buditele. Jeho hlavní spisy poznali Bulhaři zruských překladů. Dobrovský přispěl ke vzniku kultu církevněslovanského jazyka aCyrila aMetoděje vBulharsku, měl přímý vliv na vývoj jazyka aliteratury bulharské apovznesl národní vědomí, které se projevilo bojem slavismu proti helenismu tak obdobným českému boji proti germanizaci.“ (sh 1929: 2 [zdůr. sh]) OPEN ACCESS MARCEL čERNý 55 grafickému soupisu M.Tulachové aúdaj opatřili nepříliš výstižnou anotací (239, záznam č.629). Rukopis (resp.strojopis sčetnými vpisky, korekturami adoplňky17), datovaný vPraze 1925, má rozsah 74 stran aje poněkud mechanicky členěn na tři části bez názvu, označené jen římskými číslicemi: Po stručném úvodu (Jocov 1925a: 1–2), nastiňujícím kontinuální tradici polských literárních „vlivů“ na novodobé české básnictví od A.J.Puchmajera, přes V.Štulce, romantiky amájovce, až po E.Krásnohorskou aJ.Vrchlického, následuje I. část (Jocov 1925a: 2–8), kde je vyložena geneze Mokrého polonofilství azájmu opolské básnictví, zejména otvorbu tří „věštců“— A.Mickiewicze, J.Słowackého aZ.Krasińského. II. část (Jocov 1925a: 9–22) se soustřeďuje na Mokrého překlady Słowackého, konfrontuje jeho techniku (metrika, sémantická věrnost, obraznost, hudebnost, umělecká působivost předlohy ajeho jinojazyčné varianty) se staršími asoudobými českými přebásněními (hlavním konkurentem Mokrého je jmenován především František Kvapil). III., nejrozsáhlejší ajiž dále nesegmentovaná část (Jocov 1925a: 23–74) je nejprve (Jocov 1925a: 23–30) věnována Mokrého poměru kMickiewiczovi, který podnítil ibásníkovu vlastní obrazivost. Poté (jako by Jocov zapomněl na členění na kapitoly) autor bez přerušení přechází kinspiracím Słowackým uMokrého (hlavně metodou motivické komparace, typické pro tzv.vlivologii). Tento pasus (Jocov 1925a: 30–56) zabírá 27 stran, tedy větší třetinu disertace. Dále (Jocov 1925a: 56–71) se Jocov zabývá rezonancí Krasińského vMokrého tvorbě (reflexe Irydiona, zaujetí „dějinnou tragikou“, oslava křesťanství, mesianistický motiv ukřižování azmrtvýchvstání).18 Poslední stránky (Jocov 1925a: 71–74) resumují hlavní závěry práce. Poezie tří polských básníků-věštců svým mesianismem spoluvytvářela Mokrého poetickou tvorbu od mládí až do sklonku života. Na základě provedené analýzy Jocov tyto vlivy dokonce kvantifikoval vpoměru 6 (Mickiewicz) : 100 (Słowacki) : 38 (Krasiński).19 Ze statistiky vyplývá, že zatímco nejméně apouze vnějškově působil 17 Zdá se, že zachovaný exemplář není předloženým čistopisem, ale spíše dodatečně vytvořeným exemplářem karchivaci (některé listy nejsou psány černou barvou, nýbrž modrým písmem, typickým pro inkoustový kopírovací papír), neboť lze předpokládat, že originál disertace si Jocov odvezl ssebou do Bulharska. 18 Nezávisle na Jocovovi (vcelé knize je citována jen jeho práce oChocholouškovi [Pelikán 1974: 132]; bulharská monografie oMokrém je pouze součástí soupisu Bibliografie prac iwypowiedzi oSłowackim wukładzie chronologicznym [Pelikán 1974: 152]) rozsáhlou problematiku orecepci tvorby J.Słowackého uČechů synteticky ametodologicky moderněji zpracoval aMokrého význam včeském prostředkování jeho děl nastínil polonista Jarmil Pelikán vmonografii Juliusz Słowacki wśród Czechów (Zarys historyczno-bibliograficzny) (Pelikán 1974). 19 Oponent práce, vPraze působící literární historik spolonistickou, bohemistickou aromanistickou orientací Marian Szyjkowski (1883–1952), vposudku z28.dubna 1926 (ÚDAUK, f. FF, Disertační posudky, karton 109, složka 1925/26) se sobě vlastní pozitivistickou precizností mj.vytkl chybu při konečném součtu evidovaných vlivů. Jádro posudku zní: „Ze strany literatury polské nemám zásadních námitek. Konstrukce jest průsvitná: první částí je historicko-literární pozadí, potom je analýza překladů avlivu Mickiewiczova, Słowackého aKrasińského, konečně je syntéza. Vlastní titul práce měl by býti: OMokrém OPEN ACCESS 56 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2020 Mickiewicz aKrasiński ovlivnil zejména myšlenkově poslední Mokrého sbírky, Słowacki „všude zůstal vychovatelem Mokrého“ po stránce formální iideové. Celé básnické trojhvězdí pak zásadně přispělo „kvybroušení básnického vkusu Mokrého, kposílení avzrůstu motivů jeho citového amravního idealismu, kprohloubení jeho vlasteneckého citu, kokřídlení jeho básnické vize, kobohacení původních zřídel jeho romantismu amysticismu“, takže lze konstatovat, že Mickiewiczovi vizionáři, Krasińského blouznivci aSłowackého snílci „mají sourozence uMokrého“. Současně si ale lumírovecký básník osvojil jen umírněnou formu mysticismu (podobně rezervovaný vztah kpolskému mysticismu, obzvláště kTowiańskému, měli také J.V.Frič aF.Kvapil), „jenž má své vlastní jádro, tak význačné pro jihočeskou tvůrčí povahu“, jako by se snažil osloučení „francouzské formální přesnosti alogické jasnosti sčeskou střízlivostí apolskou bolestnou citovostí“ (všechny citace Jocov 1925a: 72). Mokrého básnickou osobnost sice nahlíží jako epigona polských romantiků, ovšem epigona nesmírně kultivovaného apo lidské stránce sympatického svou skromností aupřímným obdivem kduchovním géniům spřízněného národa, jejichž kult včeském prostředí utvrzoval aspolubudoval (následující citace Jocov 1925a: 73–74): Ze všech těchto vlivů polské romantiky na Mokrého poznáváme, že zaplatil zjedné strany dluh své době, zdruhé ukojil svou touhu po nových uměleckých vzorech, ztřetí našel výživnou stravu pro základní složky svého vnitřního bytí. Přitom šíření těchto vlivů se podporuje básnickou jeho skromností, neodvážností, bezmocí jeho obraznosti. Zamiluje-li se např.do pěkného obratu nebo obrazu, cizího nebo svého, nosí je dlouho vduši, žije snimi ačastokráte je opakuje, nemaje složitých duševních zážitků abohatých uměleckých prostředků. Udělá-li smělejší krok, ačkoliv iskutečně pěkný, bojí se jej abojácně se ohlíží.20 Byl básník, jenž neměl síly odpoutati se od svých vzorů, učil se, jak dovedou pilní, avšak nepříliš nadaní žáci: dobývají nadšení, směr, vzlet, ale nedovedou jíti svou cestou dále. Je však značně vzácnou okolností, že cizí elementy vjeho básnickém díle jsou tak využity, kombinovány, přetaveny, oživeny jeho bytostí, že vypadají jako jeho vlastní statek. Proto nejsou mechanické, proudí životem celého jeho díla, nepotlačují příliš jeho tvůrčí individuality, do jejíchž hlubin můžeme sejíti, sezná[mí] me-li se podrobněji scelým jeho básnickým zjevem. Nesprávně bylo by tvrditi, že apoezii tří mistrů polského romantismu, poněvadž se autor nezabývá vlivem jiných polských mistrů. Nejslabší částí práce je část první: hist[oricko]-lit[erární] úvahu bylo by třeba provésti důkladněji. Při studiu vlivů formy aobsahu bylo užito metody příliš svobodně estetizující, zčehož vznikla jistá problematičnost vyložených závěrů. Vkoncovém resumé cifrové sestavení textu se neshoduje se zvláštním vylíčením vpoznámkách, takže místo podaného obecného poměru 6 : 100 : 38 mělo by být, jak je patrné zčísel vpoznámkách, 9 : 88 : 37. Vcelkovém poměru vlivů třech polských romantiků na Mokrého se tím mnoho nemění, nicméně jest třeba tento omyl autorův vytknouti. Celkem jest práce velmi dobrá.“ [zdůr. M.Sz.]. 20 [O. Mokrý:] Na vrbském jezeře. [In:] Povídky aarabesky. [VPraze 1884], s.193 [pozn.B.J.]. OPEN ACCESS MARCEL čERNý 57 bez polské literatury nebylo by Mokrého. Ale že bez ní nebyl by takovým, jakým ho známe, je přece samozřejmé. Takže Mokrý, nejen odchovanec, žák, ale iepigon polské romantiky, vábí nás svou ušlechtilou apoctivou prací zrovna jako svým básnickým alidským životem. […] Mokrý získal si zásluhy nejenom [tím], že šířil známost polské literatury do Čech, že byl svodem polského myšlení acítění, že uvedl mezi své krajany jednoho zpolských veleduchů, že přejatými vlivy znich ukázal na jejich velikost, že křížil dva bratské duchy, ale iže horoval vůbec pro jednu velkou ideu, pro duševní sjednocení českého apolského národa, všech slovanských kmenů. Zde sdružuje se Ot. Mokrý scelou řadou básníků apracovníků, jako [jsou] V.Štulc, Ed. jelínek, Fr. Kvapil, Ad. Černý aj., snažící se dáti slovanské myšlénce, zděděné ze skvělé minulosti, živoucí sílu. […] Vdějinách česko-polských kulturních styků zachová si Mokrý čestné místo, řadě se mezi skromné, ale vznešené apoštoly slovanského ducha. Zoponentova posudku bylo již citováno, zbývá zde připojit edici recenze (dokument zde vydávám in extenso) školitele Miloslava Hýska (1885–1957), proslulého pozitivistického literárního historika, prosazujícího mj.regionalismus vliterárním dějepisectví, jenž usvého doktoranda probudil zájem ozdánlivě periferní literární osobnost akterého si Jocov hluboce vážil:21 Posudek odisertaci p[ana] Borise Jocova „Otakar Mokrý apolská literatura“ Práce p[áně] Jocovova chce býti příspěvkem kdějinám básnických vlivů polských na literaturu českou; Otokar Mokrý tvoří sFr. Kvapilem aEd. Jelínkem mezi lumírovskou generací trojici literárních polonofilů, která svou prací paralyzovala jednostranně západnickou orientaci překladů Vrchlického, ajak svými články, tak zvláště překlady poezií adramat Jul. Słowackého na tomto poli si získal značných zásluh. Proto je téma disertace p[áně] Jocovovy důležité. Pan Jocov jeho zpracováním projevil značný rozhled po příslušné literatuře, aačkoliv ohistorii literárních vztahů česko-polských před O.Mokrým referuje jen stručně, vystihl jejich vývoj avýznam celkem správně. Těžiště práce jest vrozboru aocenění překladů Mokrého ave zjištění ohlasů Słowackého, Mickiewiczových aKrasińského vjeho tvorbě původní; vycházeje zprostředí, vněmž Mokrý vyrůstal, azjeho statí literárních, znichž je viděti hloubku jeho zájmů opolské písemnictví ajimiž projevil skutečně obsáhlé znalosti, analyzuje p[an] Jocov překladatelskou metodu Mokrého aoceňuje básnickou hodnotu jeho překladů vsouvislosti se soudobými překladateli jinými splným 21 Miloslav Hýsek: Posudek odisertaci p. Borise Jocova „Otakar Mokrý apolská literatura“, dat. vPraze 20.dubna 1926, ÚDAUK, f. FF, Disertační posudky, karton 109, složka 1925/26. Jocovův niterný vztah ksvému univerzitnímu pedagogovi ilustruje např.emotivní vzkaz vdopise J.Pátovi, psaném vSofii 6.března 1927: „Vyřiďte, prosím Vás, můj vroucí pozdrav milému mému prof. p. Hýskovi ařekněte mu, že ho nikdy nezapomenu.“ Literární archiv Památníku národního písemnictví, Praha, f. Páta Josef, korespondence vlastní— přijatá, složka Jocov Boris. OPEN ACCESS 64 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2020 Сборник Българско-чехословашка взаимност (Páta 1931b: 412–413) nebo oprvních třech svazcích Penevových dějin История на новата българска литература (Páta 1934a: 73–74), revue Pestrý týden zase přinesla slavistův medailon sfotografií (Páta 1934b) či zprávu ojeho jmenování ředitelem sofijského Národního divadla, ozvolení členem Slovanského ústavu aopropůjčení vysokého státního vyznamenání— řádu Bílého lva (Páta 1936b; také spodobiznou); Národní politika pak oznámila jeho zvolení předsedou spolku Bulharsko-československá vzájemnost rovněž vSofii (Páta 1936c) amedailon (též doprovázený reprodukcí fotografie) se objevil ivtýdeníku Letem světem (Páta 1936d). Vsouvislosti sJocovovou studií „Kde domov můj“ у нас Páta podotkl, že ani bulharskému kolegovi se doposud nepodařilo objevit bulharskou parafrázi inženýra Josefa Proška (1861–1928) aže uznámé čtyřslokové úpravy Jocov mylně připisuje celou skladbu T.Ikonomovovi, ač ve skutečnosti je autorem dodatečně vepsané 3.strofy V.D.Stojanov, celkově ovšem práci chválí, neboť je „posud největší slovanskou úvahou onárodní české hymně ajejích ohlasech ve slovanském světě“ (Páta 1935a: 77). Dále si Páta všímá Jocovových komparativních postřehů opoetice Petra Bezruče (ve studii obásníkovi včasopise Златорог 1926) aprecizuje některá tvrzení (Páta 1935b: 8 [zdůr. J.P.]): Jocov dokonce— ato právem— našel určité analogie mezi výbušným temperamentem Bezručovým aBotevovým: to vté silné notě hospodářsko-politického útlaku, vněmž mohli oba básníci zazpívati své zpěvy trvalé umělecké ceny. Ovšem Jocovu jako členu národa, jenž nepodléhal už vnové době násilnému odnárodnění ze žádné strany (tomu se ostatně dovedli Bulhaři již vnové době rázně ubrániti!), byl poněkud vzdálen Bezručův tón ogermanizaci, jenž zní zveršů slezského básníka takovou silou, jako nikde unás nezazněl: proto např.necituje působivé básně Bernard Žár. Vtom se také Jocov poněkud mýlil, že by verše Bezručovy byly dnes již jen pouhými dokumenty národní tragédie, neboť poměry se unás utvářely tak, že některé zpěvy Bezručovy dosud zaznívají plnou silou, že dokonce docházejí nových anových ohlasů aparafrází… […] Přesto bulharské výklady B.Jocova vjádře zůstávají vplatnosti: jsou první zdařilou bulharskou charakteristikou našeho básníka, charakteristikou, kterou později Jocov dobře začlenil do svých bohatých apodrobných výkladů očeské literatuře vmonografii oOtakaru Mokrém (Sofie 1928). Vní se často sBezručem setkáváme ato je druhá [po studii včasopise Златорог] bulharská práce, vníž se mluví oBezručovi po boku jeho vrstevníků acitují se jeho slova. Pátovskou jemnost aslušnost při posuzování Bezručovy bulharské recepce převzala vpoválečných letech ičeská bulharistika. Otom, že dobovému nešvaru (či spíše diktátu) pojímat literární jevy striktně marxisticky az„třídního hlediska“ spisovatele kádrovat na pokrokové areakčně buržoazní se dokázala súspěchem vyhýbat, svědčí např.článek Danuše (Dany) Hronkové Petr Bezruč aBulharsko, vněmž si autorka dovolila podat kladnou aideologizujících dezinterpretací prostou charakteristiku tehdy vbulharském prostředí běžně tabuizovaného azamlčovaného literárního vědce (Hronková 1957: 18): OPEN ACCESS MARCEL čERNý 65 Za první bulharskou aobsáhlou studii oBezručovi lze však považovat až práci Borise Jocova Petr Bezruč, uveřejněnou vliterárním akritickém časopise Zlatorog vr.1926. Jocov, jako slavista azejména bohemista, odchovanec naší univerzity, uvádí do bulharské literární veřejnosti mnoho svých poznatků očeské literatuře asvým výkladem zvelké míry určuje zejména ve 20.ačástečně i30.letech oficiální poměr kčeské literatuře. Ikdyž studie nepostihuje podstatu Bezručova sociálního protestu ani složitost sociálně-nábožensko-nacionálního útisku Slezska apříčinu Bezručovy básnické anonymity, snaží se přece proniknout kBezručovu vlastenectví, sociálnímu cítění ikosobní anárodní tragédii. Stouto studií přichází také do bulharské literatury pravděpodobně první překlad Bezručova díla. Nikolaj Liliev […] přetlumočuje jako ukázku kJocovově studii první dvě části překrásné Bezručovy básně Já. Detailně se pak Jocovově bezručovské eseji zroku 1926 věnují— místy kriticky anesouhlasně— iDagmar aIvan Dorovští ve studii Recepce Bezručova díla vbalkánských literaturách (Dorovská— Dorovský 1978: 182–184). Několikrát se Páta rozepsal oknize Български страдания и борби за свобода вславянската поезия (Páta 1935c: 46; Páta 1936a), nejobsáhleji pak ve Slavii, časopise pro slovanskou filologii. Zvýkladů obulharských syžetech vtvorbě popuškinského ruského básníka Jakova Petroviče Polonského, Slovince Antona Aškerce aElišky Krásnohorské nejvíce oceňuje umělecký portrét české básnířky: Zejména verše E.Krásnohorské, znichž za nejzdařilejší pokládá Bulharské Vánoce, rozebírá podrobně. Činí tak proto, že česká poetka nejvíce ze všech soudobých básníků se dovedla přiblížiti bulharskému duchu asrdci, podle Jocova dokonce tak, že by to ani vlastní bulharský básník nedovedl vyjádřiti. El. Krásnohorská nebyla vBulharsku. Proto se přirozeně vyhýbala líčení krajinnému, zato stím větší péčí se věnovala dušemalbě svých hrdinů. Ona jediná svorně sbulharským klasikem Penčo Slavejkovem dospěla ksprávnému názoru, že bulharské osvobození bylo přirozeným vývojem událostí aže si bulharský národ nové svobody zasloužil. Třebaže si je prý Jocov vědom, že verše ani jednoho ztrojice protagonistů nedosahují „vrcholů geniální básnické tvorby“, označuje je souborně za „vzácný květ voblasti duchovní jednoty slovanské, snad poslední plod slovanské bohatýrské romantiky“ (všechny citace Páta 1938a: 606). Vzávěru recenze Páta připodotýká, že Jocov mohl více zdůraznit, že projev českých aslovinských sympatií vůči Bulharům byl zásadně ovlivněn vědomím vlastního jařma, proti němuž se Krásnohorská iAškerc básnicky vyhraňovali, atak tyto verše „byly snad větší měrou adresovány vlastnímu národu než slovanskému jihu, jenž již svého cíle dosahoval ataké dosáhl“ (Páta 1938a: 607). Vtéže slavistické tribuně Páta souhrnně pojednal oJocovových studiích „Kde domov můj“ у нас aБратя Миладинови в Чехия, opublikované přednášce Станислав Виспяньски (1869–1907), proslovené na slavnostním shromáždění sofijské Polsko- -bulharské společnosti, ozáslužné prvoedici tvorby zapomenutého obrozenského veršovce, představitele tzv. daskalské poezie Charalana Angelova (1845–1904) Стихотворения aomoderním (již 3.novobulharském) překladu Paisijovy slavné OPEN ACCESS 66 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2020 kroniky История славеноболгарская, pořízeném filologem Aleksandrem Filipovem, kněmuž rozsáhlý úvod akomentáře vypracoval Jocov (Páta 1937: 141–144). Vjubilejním sborníku Slovanská vzájemnost 1836–1936, vydaném k100. výročí Kollárovy rozpravy oslovanské vzájemnosti, Páta zevrubně parafrázoval (Páta 1938b: 148–149) Jocovovy postřehy oKollárovi, publikované ve studii Славянските литератури и славянското съзнание в България (Български преглед 1929). Není bez zajímavosti, že ostať oKollárovi aBulharsku pro tuto kolektivní monografii byl požádán právě Jocov, avšak „jiné úkoly (vedení sofijského Národního divadla)“ (Páta 1938b: 150) mu znemožnily vyhovět přání hlavního redaktora publikace J.Horáka. Vbulharském časopise Светоглас / La Voix du Monde se Páta zamyslel nad problematikou romantismu vbulharské literatuře (včlánku Особености на българската романтика) vdobě, kdy bychom marně „търсили някоя монография, която обхваща романтиката в българската литература“.24 Český bulharista za průkopníky bádání obulharském romantismu označuje Bojana Peneva, Jana Máchala či Franka Wollmana, avšak vzápětí dodává, že doposud nejhodnotněji kosvětlení tohoto období přispěl B.Jocov, jehož výzkumy bude muset vzít vúvahu každý další badatel (Пата 1940: 1): От българските литературни историци единствен Б.Йоцов е обърнал особено внимание на романтиката в българската литература. Той е установил точно иправилно, че особеността на българската романтика трябва да се търси вреволюционния дух на българския народ и в неговия непотушим стремеж към свобода. Важният и богато обоснован преглед на Б.Йоцов Българска революционна романтика, който се появи като първи принос на българската историческа библиотека, е до сега най-добрата студия върху българската романтика. Йоцов е съсредоточил своето внимание изключително върху двамата типични представители на тази романтика, Д.П.Чинтулов иГ.С.Раковски. Именно този преглед на Б.Йоцов трябва да послужи като изходна точка за по-натат[ъ]шни трудове върху българската романтика. Poslední zjištěná Pátova jocovovská reflexe pochází ze samého sklonku smutného válečného roku 1941 abyla vyprovokována novou publikací italského bulharisty avpoválečném období rovněž makedonisty Giorgia Nurigianiho (1892–1981; vBulharsku známého jako Žorž Nurižan)— monografií literárních portrétů několika bulharských kritiků Български критици (Páta 1941: 5): Jocovův zájem očeskou literaturu byl nově připomenut italským spisovatelem Ž.Nurižanem, žijícím již přes dvacet let vSofii. Prof. Ž.Nurižan vytiskl nedávno poutavou knížku Bulharští kritikové (Sofie 1941), vníž ve formě přátelských rozhovorů pojednal oživotě adíle desíti bulharských kult[urních] alit[erárních] kritiků. Mezi ně také zařadil univ[erzitního] prof. dr. B.Jocova, nynějšího hlavního 24 Zpracovat tento úkol zhlediska marxistické literární vědy se ne zcela úspěšně pokusil Krăstjo Genov vmonografii Романтизмът в българската литература, kriticky se odvolávaje ina některé zásadní studie B.Jocova (Генов 1968: 37). OPEN ACCESS MARCEL čERNý 67 tajemníka vministerstvu nár[odní] osvěty. Prof. Jocov vytiskl celou řadu studií očeské literatuře, se zajímavými hledisky vzdáleného pozorovatele, jenž za svého dvouletého pobytu na Karlově univerzitě vPraze mohl český literární život sledovati zblízka. Jocov vytiskl úvahy oBřezinovi, Bezručovi aWolkerovi, podrobně probral vztahy Chocholouškovy, Fričovy aTřebízského kbulharským látkám, samostatně pak vydal největší své literárněhistorické dílo zčeského oboru Otakar Mokrý. Vtéto knize, posud největším bulharském díle očeské literatuře, se bulharští čtenáři mohou dočísti nejen oživotě adíle O.Mokrého, nýbrž také ocelém současném národním akulturním životě českém. Nurižanova kniha sice není včeských knihovnách dostupná, ale měl jsem kdispozici fotokopii.25 Slavistova podobizna zpera italského intelektuála, prostě nazvaná Проф. Д-р Борис Йоцов (Нурижан 1941: 122–128), se bezpochyby jeví jako významné obohacení jocovovské literatury (vrecenzované bibliografii absentuje). Pravda, charakteristika Jocovovy kritické invence je poněkud nadsazená aobdivně nekritický tón je součástí literární stylizace autorského subjektu, oto zajímavější je však druhá část, koncipovaná jako rozhovor, vníž Jocov na otázku, jaká je společenská úloha umění ajeho odraz vbulharské literatuře, zareagoval jako hluboce věřící člověk ahumanista (Нурижан 1941: 127): „Духовно да възвиси и просветли човека, да го доближи до Бога, да сближи близки и непознати и да ги води към една вдъхновена цел— Царството Божие тук на земята.“ Vsouvislosti sNurižanem si ještě dovolím malou vsuvku. Všedesátých letech autor vydával na pokračování své paměti Visti econosciuti avjejich 3.svazku, vmedailonu (Nurigiani 1967: 82–83) věnovaném Pátovi, snímž ho pojilo iosobní přátelství, výslovně obvinil Jocova, že když byl vroce 1942 Pátovými příznivci (včetně samotného Nurižana, jemuž zprávu oPátově zatčení Gestapem dopisem sdělil jistý „dobry přećel zmjenom Horanek“26 [Bučar 1968: 360]) požádán ointervenci uněmeckých pohlavárů ve prospěch svého zatčeného učitele, zobav, že by vočích nacistů ztratil dosavadní důvěryhodnost, se zachoval zbaběle, pro záchranu jeho života nepodnikl nic, aPáta byl vkrátké lhůtě po zatčení popraven. Toto pro Jocovův lidský profil osudové selhání se vpoválečných letech stalo lacinou etiketou, která měla po badatelově smrti beze stopy překrýt jeho vysoké kvality odborné aučinit zněj po zásluze potrestaného aloajálního spoluvykonavatele hitlerovské zvůle. Paradoxně iJocovův život skončil obdobně tragickým způsobem jen několik let po vraždě Pátově… Dodejme, že Nurižanovo svědectví bezprostředně reflektovala ilužickosrbská veřejnost včlánku slovinského slavisty Vekoslava Bučara, znějž ocituji delší pasus ilustrující Jocovovu povahu (Bučar 1968: 360): Boris Jocew [vtomto tvaru je Jocovovo jméno zkomoleno vcelém článku; M.Č.] by dyrbjał pola němskeho pósłanca wSofiji so zasadźić za to, zo Pátu njebychu 25 Za její obstarání srdečně děkuji své milé sofijské kolegyni dr. Jordance A.Trifonově. 26 Není jasné, ojakou jde osobu; za heydrichiády proslul svou odvahou aprotinacistickou činností velitel četníků vTáboře nadporučík Karel Hořánek, který by snad mohl být Pátovým přímluvcem. OPEN ACCESS 68 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2020 wotprawili. Nurigiani bě přeswědčeny, zo minister Jocew jako čłowjek apřećel sčini wšo, štož je wjeho mocy, aso nadźiješe, zo budźe interwencija wuspěšna, wšak běchu Bołharjo zwjazkarjo Němcow. Nurigiani přepoda Horanekowy list Jocewej wministerstwje. Tutón je list přečitawši po krótkim přemyslenju rjekł, zo próstwu dopjelnić njemóže, dokelž by ztym sebi samomu zeškodźał. Nurigiani spyta Jocewa pohnuć, zo by wobhladniwy přez druhe zamóžne wosoby pospytał zasadźić so za Pátu. To je Jocew wotpokazał anjechaše ani Horanekowy list Nurigianej wróćić, dokelž bě wnim jako Pátowy přećel mjenowany. Wo njewuspěchu je Nurigiani Horaneka informował atajnje někotrych bołharskich přećelow Páty, mjez nimi tež spisowaćela Stefana Popa Wasilewa,27 kiž bě tehdy načolnik wotdźělenja wministerstwje kultury. Nurigianej njebě znate, hač bě Horanek list pisał zPátowym wědźenjom abo na samsnu iniciatiwu. Jeli bě pisał zPátowym wědźenjom, potom je tutoho najskerje informował wo negatiwnym wuslědku interwencije. Wtym padźe móžemy sej myslić, kak je Páće było wokoło wutroby, hdyž bu takle zničena jeho dowěra kbołharskim přećelam. Jeho najlěpši přećel, nahladny słowjanski literarny stawiznar akritik, uniw. prof. dr. Boris Jocew, jako sobustaw bołharskeho knježerstwa we wysokim zastojnstwje, njebě wrozsudnym wokomiku ani porsćika zhibnył, zo by znajmjeńša spytał wuchować žiwjenje přećelej, kiž bě nimo Łužiskich Serbow tak jara lubował tež Bołharjow. Po Listopadu 1989 se ke kauze znovu vrátil Zdeněk Urban (Urban 1994: 66; Urban 1995) či I.Dorovský28 aznačné místo bylo Jocovovým sorabistickým aktivitám poskytnuto vmé studii České kořeny bulharské sorabistiky, vníž jsou podrobně zhodnoceny všechny jeho texty oLužických Srbech ajejich písemnictví atéž vliv J.Páty na tuto odbornou činnost (Černý 2010: passim). Komplexně bude tento aspekt Jocovova slavistického profilu osvětlen, až bude připravena edice jeho korespondence, ato zejména sPátou. Ten nadchl mladšího kolegu do té míry, že Jocov služickosrbskou literaturou seznamoval své posluchače vrámci sofijských univerzitních slavistických literárních přednášek ave formuláři kpřijetí za člena-dopisovatele Slovanského ústavu29 (1930) 27 Stefan Tenev Popvasilev (1888–1985)— bulharský slavista alingvista, přítel J.Páty, zabývající se zejména pravopisem, kulturou řeči, stylistikou aspecifiky jazyka bulharských klasiků (Botev, Karavelov, Veličkov, Vazov, Strašimirov aj.) [pozn.M.Č.]. 28 Ve studii oPátovi vzpomíná na setkání sitalským slavistou koncem 60.let: „S.G.Nurigianim jsem se osobně seznámil vsrpnu 1969 na semináři makedonského jazyka, literatury akultury vOchridu. Od té doby trvalo naše přátelství anaše korespondence až do Nurigianiho smrti. Vrozhovorech se Giorgio Nurigiani několikrát zmínil otom, že B.Jocov nepomohl Josefu Pátovi.“ (Dorovský 2003: 63) 29 Vjocovovském kalendáriu autoři bibliografie (24) uvádějí zavádějící informaci, že se Jocov stal „дописен член на Славянския институт към Чешката академия на науките“, to je ovšem anachronismus: Slovanský ústav existoval od roku 1922 (resp.1928) jako nezávislá vědecká ahospodářská instituce (vlastně malá „akademie věd“ sama osobě) až do vzniku Československé (nikoliv České!) akademie věd (1953), kdy byl ústav začleněn do jejích struktur, avšak k31.12.1963 byl zrušen; součástí Akademie věd České republiky je znovuobnovený Slovanský ústav jako plnohodnotný subjekt od roku 1998 doposud. OPEN ACCESS MARCEL čERNý 69 uvádí překvapivou informaci: mezi ostatními mimoakademickými funkcemi se objevuje formulace, že je „předseda kroužku přátel Lužických Srbů“.30 Snad je to potvrzení předpokladu autora zokruhu Česko-lužického věstníku kryjícího se pod značkouα., že podle písemné zprávy ze Sofie ze 4.února 1928 „dojde snad itu kbrzkému ustavení bulharského Spolku přátel Lužice“ s„naším přítelem“ B.Jocovem včele (α. 1928: 18). Přesto je pravděpodobné předpokládat, že společnost fungovala pouze jako podsekce sofijského Slovanského spolku, poněvadž si lze těžko představit, že by ooficiál ním vzniku samotné bulharské sekce Spolku nepsal náš hlavní sorabistický tiskový orgán— Česko-lužický věstník. Rozšířit lze rovněž vlastní seznam Jocovových děl. Již vpředchozích odstavcích jsem upozornil na Jocovovu česky psanou disertaci (Jocov 1925a), na rozsáhlou studii (de facto malou monografii) Иозеф Добровски в България (Йоцов 1932) či na český překlad březinovské eseje (Jocov 1941). Ktomu je možno doplnit literárněvědnou prvotinu Иванко и Макбет (Йоцов 1911; oní viz níže), na serbistickou studii Йован Скерлич като литературен критик (Йоцов 1921),31 anonymní recenzi na pojednání Henryka Batowského Królestwo Serbów, Chorwatów iSłowieńców (Йоцов 192932), studii Пенчо Славейков и Т.Г.Масарик (Йоцов 1930), kterou Jocov podepsal vcelku průhledným pseudonymem Bogdan Jonov (snad proto, aby ve sborníku neměl— na rozdíl od ostatních autorů— současně dva příspěvky pod svým jménem33), recenzi vpražské Slavii na rozpravu B.Peneva Първа българска повест Нещастна фамилия на В.Друмев (Йоцов 1931), rukopisnou studii Чешкият народ и Масарик (srov.Тодоров 1995: 63, 95) adva drobnější juvenilní příspěvky, psané samotným autorem patrně přímo česky. První, Žena vnárodních písních bulharských (Jocov 1924), je zajímavý svým předmětem ametodou, vnichž tušíme inspirace soudobou literární vědou afolkloristikou (romantické hledání národních specifik ve slovesnosti dostalo svou moderní podobu vtzv.etnopsychologii34), abyl psán speciálně pro časopis Ženský svět, proto zřejmě nemá žádnou pozdější bulharskou variantu. Jde oslohově vytříbenou esej, svědčící oJocovových básnických zkušenostech, avšak zároveň autor zvládl pojednat ovšech podstatných rysech Bulharky vlidových písních (sněkolika citáty, četnými narážkami iskrytými odkazy na ně) způsobem, který je blízký syntetizujícímu (neřku-li slovníkovému) heslu (Jocov 1924: 74, 76): 30 Osobní složky členů, MÚA, f. Slovanský ústav, karton 14, Zahraniční členové, i. č.57, složka Jocov Boris. 31 Vlastní text je podepsán jen iniciálami Б.И., avšak vobsahu čísla je jako autor uveden „Бор. Иоцов“ [!]. 32 Autorství určeno podle B.Jocov: Data bibliografická, rukopis, s.5, MÚA, f. Slovanský ústav, karton 14, Zahraniční členové, i. č.57, složka Jocov Boris. 33 Autorství určeno podle B.Jocov: Data bibliografická, rukopis [op. cit., pozn.32], s.3; vodborné literatuře je „Bogdan Jonov“ pokládán za reálného autora (srov.např.Тодоров 2000: 15; Marholeva 2013: 391 [zde dokonce vpočeštěné podobě „Bohdan Jonov“]). 34 Charakteristická je gnómická definice typického lidového zástupce bulharského národa na základě genderové dichotomie (Jocov 1924: 74): „Zatímco Bulhar je vždy jen ‚utajeným žhavým uhlem‘— Bulharka má vždy otevřené srdce azavřená— ústa. Sálá víc žáru zjejí duše než ztěla. Je hrda na svou krásu, ale doplňuje ji vždy obsahem duchovním— hlubokou mravní čistotou.“ OPEN ACCESS 70 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2020 Bulharka, dcera selského lidu, neupírá svého pohledu khvězdám, nýbrž ksvé matce— černé půdě. […] Vsrdci plane jí láska kživotu, kzemi, kčlověku. Divně zní ta píseň, jíž prosí, aby jí, až zemře, vystavěli náhrobek sčtyřmi okny: chce jimi pozorovati, jak kolem život, věčně mladý ijásavý, dál bujaře kypí. Její lásku kzemi vyčtete opětně ztoho, jak se raduje zkaždého dobrého božího tvorečka. Ztoho opět vyplývá její úcta kčlověku, její vznešená představa oněm, její odpouštějící úsměvy ijemná shovívavost klidským nedostatkům. Nechce nikomu ublížiti, jakoby pamětliva stále biblického: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim!“ Pohlédneme-li na životní její pouť svýšky, uvidíme, že jitrem jejího života je touha po volnosti; polednem sebeobětování pro rodinu; večerem apoteóza mateřství. Jak zjitra, tak izpoledne avčera zaznívají pesimistické tóny, zanikají však nakonec vpokorné rezignaci anebo vhluboké víře, že existuje ještě vyšší spravedlnost vosudech lidských. […] Na smrtelném lůžku vzpomíná na své mládí, manželskou oddanost, mateřskou obětavost— cesta jejího života vine se před ní jak perlový náhrdelník dobrých skutků— asmravním uspokojením žehná celé rodině, žehná iživotu. Bezprostředně za Jocovovou esejí ještě následuje překlad zbulharské umělecké literatury, který měl snad za cíl představit jeden zpříkladných typů bulharské ženskosti. Byla zvolena symbolistně-dekorativní legenda Carevna Achinora Nikolaje Rajnova (1889–1954), jehož hlavní protagonistkou je bulharská panovnice, choť Asparuchova (Rajnov 1924), jíž dal emblematickou výtvarnou podobu Ivan Milev svým slavným secesním portrétem zroku 1925. Nutno podotknout, že se jedná opřekvapivou volbu, neboť Jocovův text mohla příhodně ilustrovat ukázka zbulharského písňového folkloru. Tragický obraz Achinory, jež ze záhrobí jako přízrak vypráví osvém skonu na hranici, kdy musela sama přinést krvavou oběť bohům za budoucí mír Asparuchovy říše avěčnou ochranu celého národa, je však monumentálním podobenstvím nezlomné životní síly Bulharů, kteří ani vnejtěžších chvílích nepodléhají dekadentním náladám, sebevražedně sžíravé skepsi adefétismu, avtomto smyslu Jocovovu etnopsychologickou skicu završuje asémanticky pointuje. Poeticky působivý překlad Marie Sísové je pak hodnotným činem literárním, uvádějícím do českého prostředí význačného prozaika, zjehož tvorby byly vpozdějších letech uváděny pouze pohádky (jednak ty čistě autorské, jednak takové, které byly adaptacemi lidových předloh). Obratného recenzenta prozrazuje druhá juvenilie Nová kniha obohomilství, referát oknize Jordana Ivanova Богимилски книги и легенди. Jocov zde vněkolika řádcích dokázal vystihnout hlavní přínos publikace, jež měla svůj význam ipro českou slavistiku abulharistiku (Jocov 1925b: 9): […] nenalézáme doposud ani jedné knihy, jež by nám poskytla možnost seznámiti se co nejpřehledněji bezprostředně se všemi známými výtvory nejstaršího slovanského hnutí. Díla bohomilského písemnictví (která autor neslučuje sapokryfickými) jsou buď ještě neznámá, nebo jsou rozptýlena nejvíc po různých ruských, jihoslávských [!] abulharských časopisech azvláštních vydáních. Sháněti materiál pro boh[o]milskou literaturu není tak snadné, ani vděčné. Můžeme býti velmi spokojeni tím, že prof. Ivanovovi se podařilo přemoci všecky obtíže audálo se mu sebrati vcelku apořádku nejdůležitější zdoposud známých knih literární OPEN ACCESS MARCEL čERNý 71 produkce bohomilů avydati je spolu scelou řadou legend bulharského lidu, ve kterých lze stopovati vlivy jejich učení. Tím více se zasloužil zde prof. Ivanov, že první ze všech badatelů bulharského hnutí obrátil co nejdůležitější zřetel na samu bohomilskou literaturu. Zdá se, že tyto texty psal česky přímo Jocov, byť súčastí nějakého redaktora. Zejména recenze pak prozrazuje, že by jejím autorem mohl být Bulhar (např.výrazy eretik či pavlikeni; hrubka analitickými; vazby aspojení sebrati vcelku apořádku; prameny, které tryskají zděl; carství ďábla aj.). Záhadou zůstává Jocovova mluvnice češtiny pro Bulhary, jež by se bývala stala průkopným činem. V.Todorov oautorových patáliích svydáním tohoto díla ve studii Славистичният канон на Борис Йоцов napsal (Тодоров s. a.: s. p.): […] условната употреба на понятието „канон“ включва най-напред групата метатекстове, които Б.Йоцов сам изброява в един списък с публикации под наслова Из славянските литератури. […] Към същата група текстове би трябвало да се причисли и подготвяната от Б.Йоцов „популярна чехословашка граматика (с практически упражнения и малък речник) на български език в размер, по възможност, до 20 печатни коли, срещу хонорар 750 чехосл. корони за една кола при 1500 издадени екземпляра“. Инициативата за написването на този труд е на Посолството на Чехословашката република в София, която изпраща на Йоцов („според постигнатото устно споразумение“) официално писмо от 19 ноември 1928 г. със следното уточнение: „Съчинението да е готово, по възможност, след шест месеца от датата на настоящото писмо.“ По неизвестни причини засега подобно съчинение на Б.Йоцов все още не еиздателски факт. Трудно е да се презюмира коя от договарящите се страни не изпълнява своите задължения, даже и ако припомним обстоятелството, че на 27 май 1930 г. Й.Пата пише на Ст. Чилингиров следното: „Също така ме ядосва работата с Йоцов. Зная и чувам, че д-р Йоцов много се сърди на нас, чехите, и затова не пише. Но не бива да се сърди! Ние правим каквото можем. Едва сега министерството ми съобщи, че ще получа неговата граматика за рецензия. Ще се постарая да не закъснея, макар че имам много работа.“ Vladimír Sís dokončení avydání mluvnice dokonce ohlásil včeském tisku, přičemž výslovně napsal, že autor již „vydal objemnou gramatiku českého jazyka pro potřebu bulharskou“, publikace byla podpořena „naším zahraničním ministerstvem“ aže kniha je navíc opatřena „obsažným přehledem české literatury akultury vůbec“ (Sís 1930: 4). Jak se zdá, Sís předběhl chod předpokládaných událostí (často informoval ověcech, onichž se dozvěděl jen zdoslechu), jež se nakonec ubraly nečekaným směrem (snad vdůsledku mezinárodní hospodářské krize nebyly přislíbené peníze nakonec uvolněny). Je třeba pátrat, zda se rukopis, snejvětší pravděpodobností již hotového díla, nezachoval vněkterém bulharském či českém archivu. Není vůbec známo, že Jocov sám inicioval bulharské vydání spisů svého učitele filozofa apsychologa Františka Krejčího (1858–1934), konkrétně monografie Filosofie posledních let před válkou (1918) apopularizační přednášky Filosofické základy mravní OPEN ACCESS 72 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2020 výchovy (1920). Obrátil se na autora česky vPraze psaným dopisem (krátce po osobní návštěvě) 27.září 1927,35 vněmž mj.nastínil zájem jednoho ze sofijských nakladatelství očeskou produkci zoblasti filozofie: Velectěný pane profesore! Promiňte laskavě, že Vás zase vyrušuji. Zapomněl jsem totiž při návštěvě včera zeptati se Vás, zdali byste dovolil, abychom Vaše spisy Filosofie posledních let před válkou aFilosofické základy mravní výchovy přeložili do bulharštiny. Sofijské nakladatelství „Акация“, které vydává zvláštní filosofickou knihovnu, požádalo mě oto před několika týdnů [!] apřed mým odjezdem do Prahy snažně prosilo, abych tu věc vyřídil sVámi. Kdybyste ktomu svolil, tuze rád bych věděl, jaké podmínky budete klást. Překlad vykonám já sám. Unás očeské literatuře afilosofii málo vědí. Doufám, jsem přesvědčen, že překlady budou míti úspěch. Zájem vBulharsku vtěchto věcech jest veliký. Krealizaci překladu však nakonec zneznámých příčin nedošlo. Těžko předpokládat, že by Krejčího požadavky byly přemrštěné, spíše Jocov nemohl při svém pracovním nasazení vyhovět podmínkám nakladatelství— Jocov neměl spřeklady zčeštiny mnoho zkušeností arukopis Filosofie posledních let před válkou je značně rozsáhlý (téměř 500 stran) apřekladatelsky náročný. Včeské sekundární literatuře se objevují indicie svědčící oexistenci ještě několika dalších Jocovových prací, po nichž bude třeba dále pátrat, zda neunikly pozornosti bibliografů, anebo se nezachovaly vrukopise vněkterém zarchivů. Zhlediska vývoje recepce české literatury na Balkáně je zvláště podstatná např.informace (opírající se oblíže nespecifikovanou zprávu J.Páty36), že Jocov dokončil abrzy vydá bulharský překlad románu Terézy Novákové Děti čistého živého (Podařil 2003: 89), tedy autorky jinak do bulharštiny doposud nepřekládané, nebo že je autorem studie Яр. Връхлицки унас (název je citován bez dalších upřesňujících detailů ve 2.svazku protektorátního sborníku Co daly naše země Evropě alidstvu spodtitulem Obrozený národ ajeho země na foru evropském asvětovém zroku 1940, konkrétně včlánku Český vliv na bulharskou vědu, hudbu, divadlo aliteraturu autora evidentně užívajícího krycího pseudonymu Bedřich Dušek [cit.dle 2.vydání Dušek 1999: 228]).37 Naopak neoprávněně Jocovovi bývá připisováno (Урбан 1992: 107) spoluautorství dvoudílné lexikologické příručky Nový kapesní slovník jazyka českého abulharského / Нов джебен речник на чески [!] и български език (Sís— Ivanov— Rusínský 1922), jejíž 35 Masarykův ústav aArchiv AV ČR (dále MÚA), f. František Krejčí, sign. IIb, i. č.258, složka Jocov Boris. 36 Bohužel zatím nelze přesně určit, odkud Podařil tuto informaci přejal; Páta Jocovovi věnoval glosu Ještě bulharský hlas oTeréze Novákové (Páta 1936e), vníž si všímá zejména Jocovových úvah oslovanských projevech učeské romanciérky, avšak obulharských překladech jejího díla nepraví nic. 37 Je nápadné, že od téhož B.Duška pocházejí ještě další dva bulharistické články vtéto publikaci— Čeští osvětoví pracovníci vBulharsku aÚčast Čechů vtechnické práci aprůmyslovém podnikání vBulharsku; vzhledem ktomu, že J.Páta byl již persona non grata, dovolím si vyjádřit hypotézu, že by mohlo jít právě opseudonym Pátův, popř. V.Síse. OPEN ACCESS MARCEL čERNý 73 2.díl (bulharsko-český) napsal „prof. Boris Ivanov“ adokončil František Rusínský. Vzhledem ktomu, že Jocov ani vrukopisné bibliografii, psané pro pražský Slovanský ústav při příležitosti svého zvolení členem dopisovatelem I. (kulturního) odboru této vědecké instituce na schůzi dne 27.listopadu 1930,38 ani vdokumentech souvisejících sjeho pražskými doktorskými studiemi tento slovník neuvádí, domnívám se, že se zde jedná ozáměnu sjinou osobou, snad sarcheologem, muzejním pracovníkem aknihovníkem, besarabským Bulharem Borisem Ivanovem Djakovičem (1868–1937), který strávil jeden rok (1894) vPraze jako stipendista bulharského ministerstva národní osvěty; navíc je téměř jisté, že před rokem 1922, kdy slovník vyšel, Jocov sotva znal češtinu natolik, aby se mohl podobného podniku zúčastnit, asJocovem dotyčnou příručku nespojuje ani Páta, který oní několikrát psal. Zabsentující bulharské sekundární literatury bych upozornil na heslo Georgiho Konstantinova— nejen že Jocovovy práce citoval (srov.bibliografii, 215, záznam č.514), ale zařadil slavistův medailon sfotografickým portrétem ido svého slovníku Творци на българската литература (Константинов 1941: 262–263); Konstantinov uvádí zajímavý fakt, že Jocovovou první publikací nebyla vlastní poezie, jak by se mohlo zdát (recenzovaná bibliografie začíná teprve rokem 1912 apoetickou tvorbu autora dokumentují všechny záznamy až do roku 1920, 33–39, č.1–40), nýbrž již vroce 1910/1911 vgymnaziální ročence Годишник на Врачанската мъжка гимназия „Княз Борис“ vydaná juvenilní esej Иванко и Макбет, srovnávající slavnou Drumevovu tragédii sneméně slavným klasickým dramatem W.Shakespeara (Йоцов 1911).39 Ztextů vzniklých ještě za Jocovova života je důležitý rozhovor sP.Ticholovem zregionálního periodika Вратчанско слово (Тихолов— Йоцов 1937; podrobný komentář acitace: Тодоров 1995: 48, 94) či recenze na edici básní Ch. Angelova včasopise Училищен преглед (34, 1935, 7, 828; cit.Тодоров 1995: 46–47, 94). Podniknuta měla být důkladná excerpce německojazyčných (obzorný přehled E.Georgieva ze začátku čtyřicátých let jsem citoval výše), polských, ruských ajihoslovanských (hlavně srbských avpoválečném období též makedonských, především vsouvislosti sbratřími Miladinovovými) slavistických periodik aodborných publikací. Jen namátkou bych upozornil např.na fakt, že vPraze působící německý slavista Gerhard Gesemann se dovolává Jocovovy studie oP.Slavejkovovi ve své přednášce Penčo Slavejkov, publikované vročence Jahrbuch 1938 der Deutsch-Bulgarischen Gesellschaft (Leipzig 1938).40 Řadu zpráv oJocovovi lze nalézt vpražském německy vycházejícím deníku Prager Presse (např.dvojrecenzi na jeho edice bulharského překladu srbské novely Из мртвог дома apoezie L.Karavelova [Ljackij 1938]) avdalších proslovansky orientovaných německých periodikách. Ještě alespoň jeden příklad zJahrbücher für Kultur und Geschichte der Slaven— Karl Treimer zde podrobně referoval oJocovově rozpravě Българска романтика у Прокопа Хохолоушек (Treimer 1932: 217–223). 38 B.Jocov: Data bibliografická, rukopis [op. cit., pozn.32], s.5. 39 Jocovovu studentskou práci, ilustrující raný zájem okomparativní témata, letmo zmiňuje iV.Todorov apřipojuje Jocovovu autocharakteristiku „моя ученическа работа, печатана по разрешение на учителския съвет“ (Тодоров 1995: 5). 40 Ročenka je včeských knihovnách bohužel prozatímně nedostupná (exemplář sice vlastní Národní knihovna ČR, ale kvůli rekonstrukci není možné si jej vypůjčit). OPEN ACCESS 80 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2020 Hronková 1957: Hronková, Danuše: Petr Bezruč aBulharsko. Bulharsko ve výstavbě 6, 1957, č.9–10, s.18. Hronková 2001: dh [= Hronková, Danuše]: Jocov Boris. In: Dorovský, I. [et al.]: Slovník balkánských spisovatelů. Praha 2001, s.243–245. Hýsek 1929: -vh- [= Hýsek, Miloslav]: Bulharská monografie oOtokaru Mokrém. Národní listy 69, 1929, č.25, 25.1., s.5. Jocov 1924: Jocov, Boris: Žena vnárodních písních bulharských. Ženský svět 28, 1924, č.5–6, 25.3., s.74–76. Jocov 1925a: Jocov, Boris: Otakar Halina <Mokrý> apolská literatura (Studie zdějin české literatury). (Kdějinám polského romantismu vČechách). Doktorská disertace, FF UK, Praha 1925 [„Halina“ a„(Kdějinám polského romantismu vČechách)“ je vrukopisu dopsáno perem a„Mokrý“ je přeškrtnuto; originál rukopisu je uložen vÚDAUK, Praha, f. FF, disertace, č.1464]. Jocov 1925b: Jocov, Boris: Nová kniha obohomilství [rec. Йордан Иванов: Богимилски книги и легенди. София 1925]. Národní listy 65, 1925, č.210, 2.8., příl. Vzdělávací příloha Národních listů, s.9. Jocov 1941: Jocov, Boris: Březina očima bulharského myslitele (Březinova víra— Království boží). Přel. Růžena Schwarzová. In: Pavlíček, Dobroslav Milan— Chalupný, Emanuel— Charvát, Vincenc [edd.]: Stavitel chrámu. Památník básníka myslitele Otokara Březiny. VPraze 1941, s.236–245. Kulka 1925: Kulka, František: Česká literatura vBulharsku. Národní listy 65, 1925, č.2, 2.1., s.4. Ljackij 1938: lj [= Ljackij, Jevgenij Aleksandrovič]: Ljuben Karavelovs Kerkeraufzeichnungen… Prager Presse 18, 1938, № 95, 7.4., S.8. M. 1924: M. [= ?]: Noviny zBulharska. Národní listy 64, 1924, č.73, več. vyd., 14.3., s.1. Marholeva 2013: Marholeva, Krasimira: Obraz T.G.Masaryka vBulharsku při příležitosti jeho 80.narozenin. In: Doubek, Vratislav [et al.]: T.G.Masaryk aSlované / T.G.Masaryk and the Slavs. Práce Historického ústavu AV ČR / Opera Instituti Historici Pragae. Řada A, Monographia, sv. 45. Praha 2013, s.375–397. Minkov 1933: Minkov, Svetoslav: Hudba. Přel. František Bicek. Salon. Společnost, sport, divadlo, film, móda, výtvarné umění 12, 1933, č.10, 15.10., s.20, 31–32. Mutafov 1927: Mutafov, Čavdar: Radost ze života. Přel. František Bicek. Moravsko-slezský deník 30, 1927, č.206, 26.7., s.1–2. Nurigiani 1967: Nurigiani, Giorgio: Visti econosciuti 3. Roma 1967. Páta 1925: Páta, Josef: Očeské literatuře pro bulharské interesenty… Národní listy 65, 1925, č.97, 8.4., příl., s.11. Páta 1926: Páta, Josef: Bulharská studie oOt. Březinovi. Národní listy 66, 1926, č.61, 2.3., příl., s.9. Páta 1927a: Páta, Josef: Kliterárním stykům česko-bulharským. Hrst poznámek adokladů. Literární rozhledy 11, 1926–1927, č.9, červen– červenec 1927, s.345–348. Páta 1927b: Páta, Josef: Datováním básně Čechovy „Bratřím Miladinovům“. Listy filologické 54, 1927, s.304. Páta 1929a: Páta, Josef: Др. Борис Йоцов: Отакар Мокри. I.Listy filologické 56, 1929, s.291–294. Páta 1929b: Páta, Josef: Др. Борис Йоцов: Отакар Мокри. I.Slovanský přehled 21, 1929, č.3, 15.3., s.210–211. Páta 1930: Páta, Josef: Др. Борис Йоцов: Нешо Бончев (1839–1878). (Zvláštní otisk zrevue „Učilišten pregled“ 1928, str.37). Slovanský přehled 22, 1930, č.4, duben, s.302–303. Páta 1931a: Páta, Josef: OProkopu Chocholouškovi ajeho bulharské romantice… Národní listy 71, 1931, č.170, 21.6., příl. Knihy ačtenáři, s.10. Páta 1931b: Páta, Josef: Сборник Българскочехословашка взаимност. Под редакцията на проф. др. В.Н.Златарски и др. Б.Йоцов […] София 1930. Slavia 10, 1931, s.412–419. Páta 1934a: Páta, Josef: Боян Пенев: История на новата българска литература… [Том I– III]. Slovanský přehled 26, 1934, č.2–3, 19.3., s.73–75. Páta 1934b: Páta, Josef: Ph.Dr. Boris Jocov. Pestrý týden 9, 1934, č.20, 19.5., s.20. OPEN ACCESS MARCEL čERNý 81 Páta 1935a: Páta, Josef: Борис Йоцов: Братя Миладинови в Чехия.— „Kde domov můj“ унас. Slovanský přehled 27, 1935, č.2, 16.2., s.76–77. Páta 1935b: Páta, Josef: Petr Bezruč vbulharštině. Československo-bulharská vzájemnost 2, 1935, č.1, březen, s.8–9. Páta 1935c: Páta, Josef: Kulturní hlídka. Československo-bulharská vzájemnost 2, 1935, č.3–4, prosinec, s.45–46. Páta 1936a: Páta, Josef: Ohlasy bulharských osvobozovacích bojů ve slovanské poezii. Lidové noviny 44, 1936, č.356, 18.7., s.6. Páta 1936b: Páta, Josef: Zdomova iciziny. Boris Jocov. Pestrý týden 11, 1936, č.22, 30.5., s.4. Páta 1936c: Páta, Josef: Novým předsedou Bulharsko-československé vzájemnosti vSofii byl zvolen univ. prof. dr. Boris Jocov. Národní politika 54, 1936, č.74, ran. vyd., 14.3., s.4. Páta 1936d: Páta, Josef: Knašim kulturním stykům sBulharskem. Letem světem 10, 1935–1936, č.40, 14.7.1936, s.17. Páta 1936e: Páta, Josef: Ještě bulharský hlas oTeréze Novákové. Stráž českého východu 4, 1936, č.23, 6.6., s.2–3. Páta 1937: Páta, Josef: Борис Йоцов: „Kde domov můj“ у нас.— Братя Миладинови в Чехия.— Станислав Виспяньски (1869–1907).— Харалан Ангелов: Стихотворения. Уредба, бележки и увод от Б.Йоцов.— Паисий Хилендарски: История славеноболгарская, преведена на новобългарски. С увод от проф. др. Б.Йоцов. Slavia 15, 1937–1938, s.141–144. Páta 1938a: Páta, Josef: Борис Йоцов: Български страдания и борби за свобода в славянската поезия. Slavia 15, 1937–1938, s.605–607. Páta 1938b: Páta, Josef: Poznámka obulharských vztazích ke Kollárovi. In: Horák, J. [ed.]: Slovanská vzájemnost 1836–1936. Sborník prací k100. výročí vydání rozpravy Jana Kollára oslovanské vzájemnosti. Praha 1938, s.146–150. Páta 1941: Jp. [= Páta, Josef]: Očeské literatuře vBulharsku. Národní politika 59, 1941, č.359, ran. vyd., 28.12., s.5. Pavlov 1996a: Pavlov, Ivan: Přehled historického vývoje asoučasného dění literárněvědné bohemistiky vBulharsku. Přel. Vladimír Křivánek. In: Světová literárněvědná bohemistika I.Historie asoučasný stav. Materiály z1.kongresu světové literárněvědné bohemistiky. Praha, s.13–23. Pavlov 1996b: Pavlov, Ivan: Bulharská literárněvědná bohemistika jako životní dráha avědecké stanovisko. In: Světová literárněvědná bohemistika I.Historie asoučasný stav. Materiály z1.kongresu světové literárněvědné bohemistiky. Praha, s.28–32. Pelikán 1974: Pelikán, Jarmil: Juliusz Słowacki wśród Czechów (Zarys historycznobibliograficzny). Spisy UJEP vBrně— Filosofická fakulta, č.194. Brno 1974. Podařil 2003: Podařil, Jiří: Josef Páta aLitomyšl. In: Dorovský, I. [et al.]: Slavista Josef Páta. Brno— Boskovice 2003, s.87–91. Poljanov 1928: Poljanov, Vladimir: Poslední komedie. Přel. František Bicek. Československá republika— Pražské noviny 249, 1928, č.43, 19.2., příl., s. p. Procházka 1929: -š- [= Procházka, František S.]: Bulharský literární historik dr. Boris Jocov… Zvon 29, 1929, č.35, 9.5., s.492. Rajnov 1924: Rajnov, Nikolaj: Carevna Achinora. (Zknihy „vidiny dávného Bulharska“.). Přel. M.S. [= Marie Sísová]. Ženský svět 28, 1924, č.3–4, 25.2., s.45–47; č.5–6, 25.3., s.76–78. Redakce 1930: R. [= Redakce]: Bulharský zájem oLužici. Česko-lužický věstník 11, 1930, č.9, 25.11., s.73. sh 1929: sh [= ?]: Zájezd slovanských filologů do Brna. Hold geniu Josefa Dobrovského. Lidové noviny 37, 1929, č.516, 13.10., s.2. Sís 1930: Vlad [= Sís, Vladimír]: Česká gramatika pro Bulhary. Národní listy 70, 1930, č.210, 2.8., s.4. Sís 1931: Vlad [= Sís, Vladimír]: Kulturní ohlasy zBulharska. Ozintenzivnění literárních styků česko-bulharských. Národní listy 71, 1931, č.214, II. vyd., 6.8., s.1–2. Sís 1934: vs. [= Sís, Vladimír]: Jocov Boris. In: Ottův slovník naučný nové doby. Dodatky III/1. Isl–Konkurence. VPraze 1934, s.225. Sís— Ivanov— Rusínský 1922: Nový kapesní slovník jazyka českého abulharského / Нов джебен речник на чески [!] и български OPEN ACCESS 82 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2020 език. Díl I.Česko-bulharský. Sestavil Vladimír Sís.— Díl II. Bulharsko-český. Sestavil prof. Boris Ivanov, [dokončil prof. František Rusínský]. VTřebíči 1922. Todorov 1996: Todorov, Veličko: Bulharská bohemistika— prameny ainovace. Přel. Vladimír Křivánek. In: Světová literárněvědná bohemistika I.Historie asoučasný stav. Materiály z1.kongresu světové literárněvědné bohemistiky. Praha 1996, s.24–27. Treimer 1932: Treimer, Karl: [rec. Б.Йоцов: Българска романтика у Прокопа Хохолоушек]. Jahrbücher für Kultur und Geschichte der Slaven 8, 1932, S.217–223. Tulachová 1965: Tulachová, Marie [ed.]: Disertace pražské university 1882–1953. I.Sbírka pramenů apříruček kdějinám University Karlovy, sv. 3.Praha 1965. Urban 1994: Urban, Zdeněk: Svědectví českých archívů oB.Jocovovi. In: Řeháček, L.— Urban, Z. [edd.]: Les études balkaniques tchéques IX. Praha 1994, s.57–66. Urban 1995: Urban, Zdeněk: Boris Jocov aSerbja. Rozhlad 45, 1995, č.12, s.454–455. Аноним 1926: Проф. Пата за една статия на Б.Йоцов. Златорог 7, 1926, № 4, c.202–203. Балабанова 2014: Балабанова, Христина: Славистичните текстове на Борис Йоцов като научно неусвоено пространство. Славянски диалози 11, 2014, № 15, c.48–56. Též [on-line]. <https://dialozi.uni-plovdiv. bg/?p=2547> [cit.31.8.2020]. Генов 1968: Генов, Кръстьо: Романтизмът вбългарската литература. София 1968. Георгиев 1976: Георгиев, Емил: Епопея на освободителната борба на българския народ вславянските литератури. София 1976. Дамянова 2019: Дамянова, Румяна: Защо да четем Борис Йоцов? Един научен проект. Език и литература, 2019, № 1–2, с. 9–18. Též [on-line]. <http://www.ezik-i-literatura. eu/2019/1-2/1-EiL_1_2_2019_Rumyana_ Damyanova_web.pdf> [cit.31.8.2020]. Здворжакова— Тодоров 1994: Здворжакова, Радка— Тодоров, Величко: Български представи за делото и личността на Т.Г.Масарик. In: Řeháček, L.— Urban, Z. [edd.]: Les études balkaniques tchéques IX. Praha 1994, s.37–45. Йоцов 1911: Йоцов, Борис: „Иванко“ и„Макбет“. Годишник на Врачанската мъжка гимназия „Княз Борис“ за 1910/1911 г., 1911, с.36–57. Йоцов 1921: Б.И. [= Йоцов, Борис]: Йован Скерлич като литературен критик. Огнище 3, 1921, № 3–4, с. 84–92. Йоцов 1928: Йоцов, Борис: Отакар Мокри. Историко-литературна студия. Годишник на СУ— Историческо-филологически факултет 25, 1928–1929, № 3.София 1928, с.1–132. Йоцов 1929: Аноним [= Йоцов, Борис]: Henryk Batowski, Królestwo Serbów, Chorwatów iSłowieńców (Ruch Słowiański, Lwów, r.I, 1928). Македонски преглед 5, 1929, № 1, с.143–146. Йоцов 1930: Йонов, Богдан [= Йоцов, Борис]: Пенчо Славейков и Т.Г.Масарик. In: Михалчев, М. [ed.]: Юбилеен сборник в чест на Т.Г.Масарик. София 1930, с. 102–107. Йоцов 1931: Йоцов, Борис: [rec. Боян Пенев: Първа българска повест Нещастна фамилия на В.Друмев. София 1929]. Slavia 9, 1930–1931, s.633–638. Йоцов 1932: Йоцов, Борис: Иозеф Добровски в България. In: Sborník prací I. sjezdu slovanských filologů vPraze 1929. Sekce III. Praha 1932, s.773–850, 1058–1060 [résumé]. Йоцов 1992: Йоцов, Борис: Славянството иЕвропа. Ред. И.Павлов, В.Пенчев. София 1992. Йоцов 2004: Йоцов, Борис: Не забравям аз красивата Прага. София 2004. Константинов 1941: Константинов, Георги: Творци на българската литература. София 1941. Нурижан 1941: Нурижан, Жорж: Български критици. София 1941. Павлов 1994: Павлов, Иван: Делото на проф. Борис Йоцов като мит (грях) и реалност. In: Řeháček, L.— Urban, Z. [edd.]: Les études balkaniques tchéques IX. Praha 1994, s.47–55. Пата 1940: Пата, Йозеф: Особености на българската романтика. Светоглас / La Voix du Monde 4, 1940, № 5–6, с. 1–2. OPEN ACCESS MARCEL čERNý 83 Тихолов— Йоцов 1937: Тихолов, П.: Българската книга и език. Разговор с проф. Б.Йоцов. Вратчанско слово, 1937, № 84, 23.1., с. 1. Тодоров s. a.: Тодоров, В.: Славистичният канон на Борис Йоцов. Bibliotheca Slavica s.a. [on-line]. <http://www.libsu.uni-sofia.bg/ slavica/ZaJocov.html> [cit.31.8.2020]. Тодоров 1995: Тодоров, Величко: Opera Slavica или Назад към Борис Йоцов. Голяма чешка библиотека №1/1995. София 1995. Тодоров 2000: Тодоров, Величко: Българското случване на Томаш Гариг Масарик. In: „Световност, демокрация, малки народи“. Сборник материали от научна конференция, проведена на 10–11 ноември 2000 г., гр. София. София 2000, с. 13–23. Урбан 1992: Урбан, Зденек: Йоцов, Борис Иванов. In: Урбан, З.— Ржехачек, Л.: Прага и българската филология. Прев. Галина Белинска. София 1992, с. 106–107. Чолакова 2005: Чолакова, Жоржета: Плагиатът като рецепционен акт (Към въпроса за чешкия образ на българската литература). Научни трудове на ПУ „Паисий Хилендарски“ 43, 2005, сб. Б— Филология, кн. 1 [= Чешко-български колоквиум. Прага 23–24 май 2005 г.], с. 179–188. Marcel Černý (1974), vystudoval na FF UK vPraze magisterské obory bohemistiku, srovnávací slavistiku abulharistiku (1992–1999), na něž navázal doktorátem ze slovanských literatur (2007). Od roku 2001 je zaměstnán jako odborný aod roku 2007 jako vědecký pracovník Slovanského ústavu AV ČR, v. v. i. Od roku 2010 navíc působí na Katedře jihoslovanských abalkanistických studií FF UK jako odborný asistent se specializací pro bulharskou literaturu. Odborně se zabývá literárněvědnou bulharistikou asorabistikou, dějinami slavistiky ačesko-jinoslovanskými kulturními vztahy. Publikuje zejména včasopise pro slovanskou filologii Slavia aspolupodílel se na několika knižních publikacích, např.Západoslovanské literatury včeském prostředí ve 20.století (2004), Úloha české inteligence ve společenském životě Bulharska po jeho osvobození (2008), Slovanské bájesloví K.J.Erbena (2009), Pražské stopy Jakuba Barta-Ćišinského (2010), Pražské sorabistické studie (I. 2013; II. 2016), Počátky novodobých literatur ametamorfózy romantismu ujižních Slovanů, Rumunů aAlbánců (2015) nebo Matija Mesić ičeški islovački suvremenici (pisma 1846.— 1875.) (2016). Vtisku má monografii Sounáležitostí asoudržností kvzájemnému pozná(vá)ní spodtitulem Sondy zkulturních vztahů mezi Čechy aBulhary do vzniku ČSR, psanou společně sT.Gotovskou-Henze aL.Solenkovou (vyjde počátkem roku 2021). Kromě toho připravil výbor ztvorby pozapomenutého literáta avýtvarníka Emmericha Aloise Hrušky „Ženo, jejíž klín vyčerpává můj mozek!“ (2011) či obsáhlý soubor literárněhistorických studií polonisty, slavisty akomparatisty Karla Krejčího Literatury ažánry vevropské dimenzi. Nejen česká literatura vzorném poli komparatistiky (2014) arovněž překládá zbulharské literatury (Apokryfní zvířata Dimitra Kenarova, 2012; Půlnoční historky. Antologie bulharského diabolismu, 2014; Andělé Zlatého města Lidie Gălăbovy, 2018; Do příští trávy… Antologie moderní bulharské poezie, 2020). OPEN ACCESS