Od obdivu k zatracení: česká recepce Julese Romainse

Od obdivu kzatracení: česká recepce Julese Romainse Jiří Smrčka Univerzita Karlova [email protected] FROM ADMIRATION TO DAMNATION: THE CZECH RECEPTION OF JULES ROMAINS The article discusses the transformation of the relationship of Czech literature to the French writer Jules Romains, the chief representative of Unanimism, during the 20th century. In the period before and just after WWI, the emerging generation of authors received him with almost boundless admiration. In the interwar period, he was ideologically aligned with Karel Čapek’s generation and was publicly presented in the Czech cultural environment as the leading representative of contemporary French writing. Aturning point came in the autumn of 1938, when, as aproponent of the idea of pacifism, he defended the principles of the Munich Agreement. Romains, originally seen as afriend of the Czechs, became asymbol of the French betrayal. After 1948, Romains’s post-Munich positions were placed in the context of the premises of Unanimism, which, in the perspective of the Marxist approach to literature, appeared to be ideologically mistaken because it neglected the agency of class aspects in the dynamics of society. Romains thus fell into the periphery of interest and into near oblivion. Only one-third of his major novel cycle Men of Good Will remains tanslated into Czech. KLÍČOVÁ SLOVA: Jules Romains— unanimismus— společenský román Jules Romains— unanimism— social novel DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2022.1.9 Jules Romains, vlastním jménem Louis Farigoule (1885–1972), je jednou znejvýraznějších „zapomenutých“ osobností francouzské literatury 20.století. Jeho jméno bývá spojováno především sunanimismem, avšak zájem oRomainsovu literární tvorbu se neomezuje jen na tento umělecký směr hledající svůj ideál vjednomyslnosti lidského kolektivu. Romainsova veřejná, společenská apolitická angažovanost představovala natolik důležitou paralelu kumělecké práci, že významnou měrou determinovala recepci jeho literárních textů. Tento článek se bude zabývat českou recepcí Romainsovy tvorby aukáže, že šlo orecepci výrazně dobově podmíněnou. Faktory, které měly vliv na její proměnu, byly jednak přirozeně evoluční (střídání generací spojené shledáním nově rezonujících estetických východisek pro uměleckou tvorbu) ajednak zlomové (politické události způsobující radikální změnu diskurzu). Ačkoliv článek zachycuje českou recepci díla J.Romainse vrozsahu celého 20.století, klade si za cíl prozkoumat zejména změnu OPEN ACCESS 132 SVĚT LITERATURY 65 diskurzu, kníž došlo vdůsledku politických událostí roku 1938 ajejich dopadů na recepci ve druhé polovině 20.století. Vztah představitelů české literatury kJ.Romainsovi vdesátých advacátých letech 20.století je již částečně zpracován zásluhou studií Naděždy Macurové1 apředevším Zuzany Říhové2. Kulturněpolitickým aspektům vztahu českého PEN klubu aJulese Romainse vroce 1938 se věnuje monografie Petry Krátké3. Oproti tomu chybí ucelený pohled na českou recepci Romainsovy tvorby pro divadlo astěžejního románového cyklu Lidé dobré vůle. Zcela prázdné místo pak zůstává po roce 1938, kdy Jules Romains mizí zčeské literatury, aniž by se do ní vbudoucnu plnohodnotně vrátil. Cílem článku je vyplnit tuto badatelskou mezeru azjistit, jakým způsobem byl včeském kontextu ve druhé polovině 20.století hodnocen ataké jaké byly příčiny recepčního obratu, kněmuž došlo na přelomu let 1938 a1939 ajenž ostře kontrastuje spřevažujícím adoračním přístupem před první světovou válkou avobdobí prvorepublikového Československa. IDOLEM MLADÉ GENERACE Jméno Julese Romainse včeském literárním prostředí poprvé zaznívá vuměleckých diskusích před první světovou válkou. Nastupující generace včele sKarlem Čapkem považuje Romainse za vzor moderně smýšlejícího autora, jehož unanimistické pojetí světa rezonuje snázory mladé literatury anaplňuje představy opodobě afunkci umění vnové době. Unanimistické teze okonci individuality ajejím rozpuštění vdavu odpovídají dobově rezonující potřebě jedince „někam patřit“, identifikovat se sdruhými, být součástí celku. Kolektivita se stává pro unanimisty současně odpovědí na otázku individua po východisku zúzkosti osamění. Úkolem moderní literatury je podle Romainse přesunout zájem od individuální duše kduši kolektivní. Tato optika odráží soudobé poznatky psychologie davu (jak ji rozpracoval například Gustave Le Bon). Romains teoretické principy unanimismu důsledně aplikuje ve své umělecké tvorbě. Vydáním sbírky La Vie unanime (1908), která se stala básnickým manifestem unanimismu, došlo kpropojení Romainsovy vize unanimismu se skupinou l’Abbaye de Créteil (Créteilské opatství). Skupina sdružovala umělce jen omálo let starší než Romains aspodobnými názory na uměleckou tvorbu (včeské literatuře byli později známi zejména Georges Duhamel aCharles Vildrac). SRomainsovým konceptem unanimismu se však členové Opatství nikdy úplně neztotožnili. Vjejich pojetí nebyl unanimismus spojen s„rozplynutím individuality vkolektivní duši“, 4 ale spíše stematizací dobrého lidského srdce hledajícího své místo ve světě. Přestože stěžejní Romainsovy texty naplňující unanimistická východiska vznikly už kolem roku 1910, vdobě nástupu Čapkovy generace ještě nebyly pořízeny jejich české překlady. Svýjimkou úzkého okruhu zasvěcenců tak zůstávaly českým čtenářům neznámé. Byl to právě K.Čapek, který věnoval vobdobí před rokem 1914 Romain1 Macurová 1986 a1987. 2 Říhová 2016; Malá 2013. 3 Krátká 2003. 4 Říhová 2016, s.111. OPEN ACCESS JIŘÍ SMRČKA 133 sově tvorbě značnou pozornost.5 Přibližoval českému prostředí Romainsovy unanimistické teze isukázkami některých textů azasazoval se oobhajobu jejich estetických východisek.6 Spor oRomainse se stal tématem generačního střetu sFrantiškem Xaverem Šaldou. Šaldu dráždil obdiv mladých kRomainsovi, jehož tvůrčí koncepci iliterární texty sám považoval za neprávem adorované. Unanimismus hodnotil jako pouhý módní výstřelek. Vroce 1913 se ironicky vyjadřuje: „Jules Romains jest některým mezi našimi nejmladšími božstvem, při němž se přísahá, posledním anejvyšším vrcholem, kněmuž dospěla básnická myšlenka francouzská.“7 Konceptu unanimismu vytýká absenci řádného estetického zakotvení ajeví se mu jen jako aplikace několika vybraných sociologických tezí opsychologii davu na uměleckou tvorbu, přičemž Romains podle jeho soudu úmyslně unanimistickou metodu nadhodnocuje avydává ji za zásadní obrat vumění, jímž podle Šaldy rozhodně není. Důkaz omezenosti Romainsova konceptu Šalda spatřuje vrychlém vyčerpání uměleckých prostředků, takže vnových textech unanimistickému autorovi nezbývá nic jiného než schematicky opakovat stále tytéž postupy. Polemiku vedl Šalda nejen sKarlem Čapkem, ale také sJosefem Kodíčkem, který patřil spolu sRichardem Weinerem adalšími kčelním Romainsovým zastáncům. Vpolemice sKodíčkem (otištěné vČeské kultuře 5.12.1913) označuje Šalda za klíčový nedostatek Romainsovy metody rozpor mezi ambiciózností unanimistické koncepce na straně jedné ajejím uměleckým ztvárněním na straně druhé.8 SRomainsovým dílem se mohli čeští čtenáři seznámit teprve po skončení války, kdy Čapek zařadil jeho dvě básně „Jednou“ (ze sbírky La Vie unanime) a„Evropa“ do svého výboru Francouzská poezie nové doby. Současně vyšla včeských překladech většina Romainsových stěžejních předválečných prozaických textů.9 Poválečná avantgarda vokouzlení Romainsem na generaci K.Čapka navazovala. Mladým autorům unanimismus imponoval svým důrazem na vědomí kolektivní sounáležitosti apředstava, že posláním moderního literárního díla je vyjadřovat splynutí jednotlivce sostatními vjednotu davu, konvenovala uměleckému cítění poválečné avantgardy ainspirativně souzněla spostuláty proletářského umění. Nekritické okouzlení 5 Srov.Čapek 2018a a2018b. 6 K.Čapek si například vybírá Romainsovo drama L’Armée dans la ville (1911), aby jeho prostřednictvím včasopise Scéna (roč. 1913) vyložil stěžejní principy unanimistického dramatu. 7 Šalda 1954a, s.225. 8 „Já nepsal studie oRomainsovi ajeho unanimismu, nýbrž pronesl jsem letmou poznámku oněm vreferátě oknize jiné adopadla sympaticky proto, že četl jsem nedávno předtím knihu Romainsovu ‚Vie unanime‘ aměl jsem vmysli silný dojem ztéto knihy, kterou inyní pokládám za dílo ne nevýznamné. Ale od té doby četl jsem Romainsovy romány ‚Mort de quelqu’un‘ a‚Les Copains‘ aviděl jsem, že nezdržel, co sliboval; obě knihy, zvláště poslední, jsou prázdné apusté. Co se přihodilo mně, přihodilo se itisícům Francouzů amezi nimi literátům zprofese: zklamali se vRomainsovi jako já. Všecky skoro kritické články oRomainsovi, které jsem četl, mluví otom, že jej opouštějí jeho vyznavači astoupenci! […] Pan Romains není zatím ještě českou bolestí; ani básně, ani romány, ani traktáty jeho se knám posud nepřekládají, nemá posud vČechách ani žáků, ani kritiků, má jen… své Čapky aKodíčky ati nedávají mně ani záruky, že jej dobře znají“ (Šalda 1954b, s.235–236). 9 Novely Kumpáni (1919, přel. R.Weiner), Na nábřežích Villette (1920, přel. L.Rašín pod titulem Na březích Villette), Kdosi umřel (1921, přel. J.Pospíšilová), Donogoo Tonka: Kinoromán (1925, přel. Z.Kalista), Obrozené městečko (1928, přel. J.Zaorálek). OPEN ACCESS 134 SVĚT LITERATURY 65 Romainsem trvalo až do nástupu poetismu. Jak upozorňuje Zuzana Říhová, teprve od poloviny dvacátých let se začínají někteří představitelé české avantgardy či jejich generační současníci od Romainse odvracet aunanimistické metodě vytýkat nedostatky.10 Všímají si (například František Götz) omezenosti Romainsovy perspektivy při zobrazování skutečnosti, atedy jisté monotónnosti nebo stereotypnosti vjeho textech. Fakticky tak dávají za pravdu předválečnému Šaldovi. Sám Romains se ve dvacátých letech intenzivně věnuje dramatické tvorbě. Divadlo amožnosti textu divadelní hry mu skýtají prostor kdalšímu rozvíjení unanimistických východisek.11 Vjevištní tvorbě unanimismus souzní sdobovým konceptem zástupového dramatu, využívajícím pro dramatickou akci sbor (zástup) jako kolektivní postavu. Zvíce než desítky Romainsových textů pro divadlo měly na českých scénách ve dvacátých atřicátých letech premiéru hry Prostopášník pan Le Trouhadec (Národní divadlo 1924, přel. A.Bernášek, režie K.Čapek), Knock aneb Triumf medicíny (Městské divadlo na Královských Vinohradech 1924, přel. S.Hanuš, režie J.Kvapil), Diktátor (Národní divadlo 1927, přel. R.Weiner, režie K.H.Hilar), Donogoo Tonka (Zemské divadlo vBrně 1931, režie J.Honzl) aKrál vmasce (Zemské divadlo vBrně 1933, přel. Z.Horák, režie A.Podhorský). Skutečnost, že vpolovině dvacátých let již Romains není českou avantgardou přijímán výhradně nekriticky, dokazuje mimo jiné rezervované hodnocení od Vladislava Vančury vreferátu na uvedení hry Prostopášník pan Le Trouhadec vNárodním divadle: Francouz, Jules Romains, autor znejlepších, jenž, kdyby šlo ofilozofii aprózu, byl by klasickým příkladem tvorby, která se obrací ke kolektivitě aspolečenským jevům, kde osobnost se ztrácí, aby přijala davovou psychologii avůli: týž Romains ve hře Prostopášník stěží je velkým umělcem.12 Vančura hře vytýká nevěrohodnost zobrazovaných situací, nahodilost zápletky atrivializující situační komiku. Na sklonku dvacátých let přijíždí Romains opakovaně do Prahy. Oficiální ráz má jeho návštěva vlednu 1928, kdy se na pozvání Národního divadla účastní jedné zrepríz hry Diktátor, veřejně proslovuje přednášky ounanimismu avykonává řadu společenských návštěv. Atmosféru Romainsových návštěv Prahy zaznamenává Pravoslav Kneidl, který si všímá, že jeho příjezd vlednu 1928 byl vdobovém tisku „oznamován, dementován, znovu připravován, jako by se jednalo onávštěvu nějakého panovníka“.13 Vprůběhu pražské návštěvy jsou Romainsovi prokazovány značné pocty, přičemž se oněho kromě Karla Čapka starají další přední osobnosti domácí literární scény, zejména nakladatel Otakar Štorch-Marien, dramatik Edmond Konrád adalší.14 Příznačné je, jakým způsobem Čapek charakterizuje Romainsovu osobnost. Ve stati 10 Říhová 2016, s.129. 11 Srov.Norish 2011. 12 Vančura 1972, s.279. 13 Kneidl 2005, s.288. 14 ORomainsově návštěvě Prahy podrobně referoval jak K.Čapek vLidových novinách 14.1.1928, tak O.Štorch-Marien vRozpravách Aventina, 1927–1928, č.9, které mu věnovaly téměř monotematické číslo. OPEN ACCESS JIŘÍ SMRČKA 135 „Jules Romains vPraze“ si dává záležet, aby vykreslil Romainse jako typ „obyčejného člověka“: Známe ho hezky dávno zdivadla izknížek; zmladší francouzské literatury je unás autorem tak asi nejvíce zdomácnělým. […] Takový je to člověk: docela milý aprostý, trochu nosatý atrochu paťatý, jako jsou jiní lidé, které potkáváme na ulici, okouzlený obyčejnými věcmi, které nejsou turistickou pozoruhodností, ochotný sdílet se snámi onaše housky, onaše pivo, okus bezstarostného povídání aoto pěkné, co ani kolem sebe pro samý návyk nevidíme.15 Citovaný text ukazuje, jak duchovní spřízněnost K.Čapka sJ.Romainsem krystalizovala ve vnímání světa jako živého celku tvořeného „obyčejnými lidmi“. Téma obyčejného člověka jako jednotky kolektivní duše (ahybné síly společenské dynamiky) se ostatně pro Romainse stane ve třicátých ačtyřicátých letech hlavním směrem uvažování, jímž bude rozvíjet unanimistické teze. Vroce 1931 vychází vnakladatelství Symposion Rudolfa Škeříka český překlad Romainsovy románové trilogie zdvacátých let Psyché (přel. Josef Heyduk), vníž autor na příběhu vztahu měšťanské dívky anámořníka analyzuje možnosti duchovního, tělesného acitového splynutí. Až do roku 1937 je to poslední Romainsův prozaický text přeložený do češtiny. Vmezičase již Romains začíná pracovat na románovém cyklu Lidé dobré vůle, který se má stát, jak sám píše, jeho životním dílem.16 AUTOR AJEHO OPUS MAGNUM Jules Romains dlouhodobě promýšlel vznik rozsáhlého románu-řeky, jehož koncepce měla být zcela odlišná od všech doposud existujících románových cyklů. Stěžejním principem cyklu mělo být zrušení hlavní postavy, případně dobově populární postavy-rodiny (kdy román sleduje osudy různých generací nebo větví jedné rodiny), ajejí nahrazení otevřeným počtem postav, které prožívají na sobě nezávislé osudy, jež se vprůběhu románového cyklu zpravidla ani vzájemně neprotnou. Pojítkem mezi dílčími osudy se pak stává časoprostor, tatáž doba, do níž jsou jednotlivé epizody zasazeny. Zkaždodenního jednání, myšlenkových pochodů, přirozených tužeb iobav rozličných postav zrůzných společenských vrstev, které se odehrávají ve stejné době ačasto simultánně, povstává duch doby. Jeho postupná proměna kopíruje společenské změny. Ke skutečnému poznání ducha společnosti se podle Romainse nedobereme prostřednictvím činů výjimečných jedinců, ale zobrazením simultánně se odehrávající každodennosti. První díl Lidé dobré vůle— Šestého října vyšel ve Francii vroce 1932. Autor ho zasadil do roku 1908, kdy zprávy oudálostech na Balkáně avyhlášení nezávislosti 15 Čapek 2018c, s.132. 16 V„Předmluvě kčeskému vydání“ Romains píše: „Lidé dobré vůle jsou podle mého přesvědčení nejvýznamnější mé dílo; dílo, do kterého jsem vložil nejvíce svých myšlenek, svých zkušeností, svého názoru na svět; dílo, podle kterého chci nejraději být souzen“ (Romains 1937, s.5). OPEN ACCESS 136 SVĚT LITERATURY 65 Bulharska otřásají bezstarostným klidem všedního života. Do života Pařížanů náznakem proniká strach zmožných důsledků eskalujícího mezinárodního napětí, který bude vnásledujících dílech zaznívat stále znepokojivěji analéhavěji. Současně vyšel druhý díl Lidé dobré vůle— Quinettův zločin, vněmž Romains využil atraktivní kriminální zápletku spostavou podivínského knihaře zapleteného shodou okolností do vraždy. Vnásledujících letech Romains postupoval vsystematickém psaní dvou dílů ročně. Poslední, dvacátý sedmý díl Lidé dobré vůle— Le 7 octobre (Sedmého října), vydal až po druhé světové válce. Děj tohoto svazku se odehrává vroce 1933 vovzduší nové doby, zníž vyzařuje všeobecná víra vmír aoptimistickou budoucnost. Opromyšlenosti koncepce románového cyklu svědčí autorské komentáře na začátku prvního dílu („Předmluva“), na konci čtvrtého dílu („Autor čtenářům“) ana konci dvacátého sedmého dílu („L’auteur aux lecteurs“; Autor čtenářům). Romains vnich předestírá svůj umělecký záměr aodůvodňuje koncepci cyklu. V„Předmluvě“ se vymezuje vůči rozsáhlým románovým cyklům 19.století (Balzakově Lidské komedii, Zolovým Rougon-Macquartům) a20.století (Rollandovu Janu Kryštofovi, Proustovu Hledání ztraceného času, Galsworthyho Sáze rodu Forsytů nebo Mannovým Buddenbrookovým). Svěřuje se súmyslem vytvořit nový typ románu, který zobrazí společnost odlišným způsobem.17 Namísto lineárního nebo řetězového vyprávění spojeného surčitou postavou volí Romains narativní postup spočívající vtříšti epizod tvořené útržky osudů několika desítek postav. Příběhové linky jednotlivých postav jsou někdy jen naznačeny, jindy více rozvedeny. Autor vsouladu se svou vypravěčskou strategií neváhá kdykoliv postavu opustit, aniž se zajímá ojejí další osud. Počet postav (atedy dějových linií) ponechává otevřený akpostavám známým zpředchozích dílů přidává podle potřeby další. Těkavá metoda vyprávění, kdy epizoda není „uzavřeným příběhem“, ale jen úlomkem příběhu, sondou, jejímž prostřednictvím vstupujeme do centra dění určité události, představuje dráždivou hru, neboť Romainsovi přirozeně nejde opříběhy samotné, nýbrž oprostředek, který mu umožňuje nahlédnout do mentality kterékoliv typizované postavy, do jejího uvažování apřemýšlení osvětě. Právě vtéto metodě lze spatřovat jedinečnost Romainsova experimentu. Duch doby je vRomainsově intenci tvořen tříští každodenních drobných událostí milionů lidí, které se odehrávají současně aspolečně se skládají vcelek. Duchu doby neporozumíme prostřednictvím jediného velkého příběhu, ale až vrámci celku, jenž vystoupí zmozaiky mnoha vzájemně nesouvisejících simultánně se odehrávajících epizod. Jde opanoramatickou metodu, kterou se Romains snaží zachytit dynamiku francouzské (přesněji řečeno pařížské) společnosti vprůběhu jednoho čtvrtstoletí. Ačkoliv podstatná část epizod románového cyklu osciluje kolem postav (bývalých) spolužáků zÉcole normale supérieure Jalleze aJerphaniona (kterého lze interpretovat jako Romainsovo alter ego), není autorovým úmyslem vylíčit jejich individuální životní cesty, ale vystihnout, jak jedinci zrůzných sociálních vrstev přemýšlejí aprožívají události svých životů ve stejné době, či dokonce ve stejných okamžicích. Včeštině začínají Lidé dobré vůle vycházet vroce 1937 vnakladatelství František Borový vedici Knihovna nové Evropy řízené Ferdinandem Peroutkou sgrafickou úpravou Františka Muziky aobálkou Eduarda Miléna. Autorem českého překladu 17 Romains 1937, s.13. OPEN ACCESS JIŘÍ SMRČKA 137 se stal Jaroslav Zaorálek.18 Během roku 1937 vycházejí čtyři díly, vnásledujícím roce dalších pět. Sám Jules Romains opatřil první díl „Předmluvou kčeskému vydání“, vníž vysvětluje svůj umělecký záměr aoceňuje českého čtenáře jako vyspělého recipienta náročné literatury. Vyrovnává se mimo jiné sobavou, že jeho literární styl nebude považován za dostatečně progresivní— modernost Lidí dobré vůle nemá podle autora spočívat vmódně stylizovaném experimentování, ale voriginální narativní perspektivě zachycení světa. České vydání Lidí dobré vůle zaznamenalo značný ohlas abylo pečlivě recenzováno. Velkou kritickou pozornost věnoval každému dílu vLidových novinách Václav Černý. Ve svých recenzích vysoce oceňoval jak Romainsovu jedinečnou románovou koncepci, tak jeho vypravěčský styl. Za rozhodující atribut Lidí dobré vůle označil jejich odlišnost od typického románu-řeky francouzské literatury třicátých let 20.století, vněmž autor zpravidla staví do popředí osudy jedné rodiny sledované zgenerace na generaci. Romainsovu koncepci nazývá „románovou encyklopedií“.19 Upozorňuje na to, že autor se vrámci svého záměru zobrazit společnost vjejí složitosti cíleně snaží vyvarovat tradiční románovosti: „nečinit život pravděpodobnějším, než je, nechtít býti realistou realističtějším než sama skutečnost.“20 Černý si přirozeně všímá souvislostí mezi koncepcí románového cyklu aunanimistickými východisky, která ovlivnila Romainsovo vnímání přirozeného světa ajeho literární ztvárnění. Skaždým dalším dílem se pak Černému jeví Lidé dobré vůle zdařilejší, myšlenkově hlubší avpoučeném čtenáři silněji rezonující.21 Absence hlavní postavy icentrální dějové linie, útržkovitost situací aepizod, které mohou být vnímány jako projev autorovy umělecké nedostatečnosti či neschopnosti zvládnout rozsah vytyčeného úkolu (ajak dále ukážeme, ve druhé polovině 20.století čeští literární historici Romainsovu narativní techniku takto skutečně interpretovali), přirozeně ztěžuje čtenářskou recepci cyklu. Oproti tomu Václav Černý vtéto narativní metodě spatřuje literární jedinečnost astylovou originalitu. Vrecenzi kosmému dílu Lidé dobré vůle— Venkov konstatuje: „už jsme měli příležitost říci, že tento bezbřehý azdánlivě roztříštěný arozptýlený román je ve skutečnosti pečlivě prokomponován.“22 Navzdory účelnosti takto pojaté kompozice zůstává nezanedbatelně problematizujícím recepčním faktorem celkový rozsah cyklu. Navíc Romainsova tvůrčí koncepce neumožňuje označit klíčový svazek nebo zásadní pasáž, která by mohla být považována za jádro cyklu. Ve francouzském prostředí je jako myšlenkově nejzávažnější hodnocen patnáctý díl Lidé dobré vůle— Prélude àVerdun 18 Lexikon české literatury 4 pod heslem Jaroslav Zaorálek chybně připisuje Hledače církve (sedmý díl Lidí dobré vůle) spisovateli Romainu Rollandovi (Zizler 2008, s.1680). 19 Vodítko kinterpretaci Lidí dobré vůle jako „románové encyklopedie“ poskytuje sám autor, když každý díl opatřil pro beletrii netypickým „resumé dílu“ a„rejstříkem postav“. 20 Černý 2016, s.279. 21 Vsouvislosti sokouzlením Václava Černého Lidmi dobré vůle lze spekulovat, zda tato skutečnost nepřispěla kjejich nepříznivému hodnocení českou literární historií vobdobí po roce 1948. Zvláště sohledem na nepřátelství mezi Václavem Černým aVladimírem Brettem, romanistou, jenž od padesátých do osmdesátých let určoval oficiální podobu výkladu dějin francouzské literatury ahodnocení jednotlivých autorů. 22 Černý 2016, s.218. OPEN ACCESS 138 SVĚT LITERATURY 65 (Předehra kVerdunu; 1938) ašestnáctý díl Verdun (1938), zobrazující traumatizující události první světové války. Je pochopitelné, že jejich společenský význam umocnil rok prvního vydání, kdy Evropa balancovala na hraně dalšího velkého konfliktu. Do češtiny již přeloženy nebyly. Nejen V.Černý, ale idalší recenzenti přijali české vydání Romainsova románového cyklu velmi příznivě. Svůj úsudek oJ.Romainsovi přehodnotil ve třicátých letech iF.X.Šalda, který se sice kčeskému vydání Lidí dobré vůle již vyjádřit nestihl, ale zjeho dřívějších studií je pravděpodobné, že Romainsův cyklus musel znát zfrancouzského originálu. SRomainsovým narativním stylem poměřil například romány M.Majerové Siréna aK.Nového Chceme žít: Jules Romains jest, jak každý ví, velmi silný teoretik ametodik, duch sklonů přímo vědeckých, který velmi dobře fundoval aučlenil svou teorii sociologické beletrie. Vedle něho je Marie Majerová pouhá improvisátorka. […] To vunanimistických románech Jules Romainsových žijí lidé nekonečně intensivněji, prožívají vášně, boje, zápasy myšlenkové icitové mnohem větší složitosti aodlišenosti; vedle nich vypadají hlavní postavy Marie Majerové loutkovitě ašablonovitě.23 Představ si, kdož jsi dost literárně vzdělaný aznalý moderní literatury básnické, jak zcela jinak by si vedl vtomto případě na příklad unanimista, třebas Jules Romains. Jak jinak hluboko by zaklínil ten svůj párek nezaměstnaných do společnosti ajejí stavebné útvarnosti, až by je proměnil jen vjejí atomy, vjejí funkce aznaky.24 Šalda, který vdesátých letech odmítal ocenit Romainsovy unanimistické texty, ve třicátých letech hodnotil Romainse kladně jako představitele žánru společenského románu. Vposledním roce první Československé republiky dostupuje Romainsova popularita včeské literatuře vrcholu. Již není idolem zasvěcenců, je znám širokému okruhu českých čtenářů nejen jako etablovaný aúspěšný spisovatel, ale rovněž jako společensky vysoce angažovaná osoba. Od roku 1936 zastává funkci předsedy mezinárodního PEN klubu avčervnu 1938 se stává hlavní osobností jeho pražského sjezdu. Do atmosféry sjezdu se emotivně promítají vyostřené politické události jara 1938. Význam sjezdu je vtisku prezentován jako projev sounáležitosti zahraničních spisovatelů sČeskoslovenskem ademonstrace obrany demokratických hodnot asolidarity sperzekvovanými iohroženými jedinci anárody. Včeském prostředí bylo méně známé Romainsovo diplomatické angažmá ve vyjednávání Francie sNěmeckem ajeho působení ve Francouzsko-německém výboru, ve kterém se zpodstaty své funkce stýkal svysokými představiteli nacistického režimu. Paradoxně stejně jako vdemokratickém Československu požíval Romains status oficiální literární celebrity také vnacistickém Německu. Nezpochybnitelné postavení J.Romainse na české literární scéně vydrželo do dramatického podzimu 1938, kdy nastal radikální obrat. 23 Šalda 1936, s.318 a320. 24 Šalda 1934, s.304. OPEN ACCESS JIŘÍ SMRČKA 139 SYMBOL SELHÁNÍ Jak upozorňuje britská badatelka Ariane Bogainová, hluboce zakořeněný pacifismus umocněný unanimistickou vizí Evropy jako společenstva národů žijících vmírové jednotě přivedl Romainse navzdory jeho antifašistickým azřetelně humanistickým postojům kpřesvědčení, že dialog sHitlerem je nejen možný, ale pro osud Francie aEvropy přímo nezbytný.25 Jako veřejně exponovaná osobnost názorově blízká francouzskému předsedovi vlády Édouardu Daladierovi se aktivně účastnil vyjednávání spředstaviteli nacistického Německa. Romainsův postoj sice nebyl mezi francouzskými intelektuály ojedinělý, ale stále silněji kontrastoval stím, jak vnímala lidskoprávní poměry vNěmecku arostoucí mezinárodní napětí část intelektuálů, včetně těch českých, kteří kosobě Romainse pociťovali důvěru anapomáhali šířit jeho popularitu včeském prostředí. Zabránit krveprolití diplomatickou cestou znamenalo pro Romainse víc než porážka nacismu, což vjeho očích fakticky legitimizovalo jakékoli jednání, které by stabilizovalo situaci ve prospěch mírového řešení. Motiv „úzkosti zválky“, zněhož pramení morální přesvědčení části racionálně uvažujících jedinců, že je třeba vytvořit jednotu, aby se „zabránilo válce za každou cenu“, se ostatně vine jako červená nit všemi díly Lidí dobré vůle časově situovanými do doby před první světovou válku. Ne nadarmo se Romainsovi mladí hrdinové proměňují v„hledače církve“ (rozuměno nikoliv ve významu náboženském, ale ve smyslu bytostné potřeby identifikovat se sněkterou ideologií nebo kolektivní organizací), aby mohli svoji individualitu dát do služeb nejvyššímu ideálu, za nějž považují zachování míru. Postavy Lidí dobré vůle až nekriticky přitakají Jeanu Jaurèsovi, francouzskému mysliteli, proslulému propagátoru idey pacifismu (zavražděn roku 1914). Romainsův vypravěč staví vperspektivě různých postav mírový dialog akompromis nad eskalaci napětí anesmiřitelné vyhrocování postojů anepřestává věřit vdobrou vůli všech politiků, kteří jsou ochotni usednout za jednací stůl. Vyjednání kompromisu (byť sebevíce pokořujícího) pak Romainsovi hrdinové chápou jako trýznivou oběť, která musí být účelově vykonána ve prospěch usmíření, zachování míru aživota. Bezprostřední reakce Julese Romainse na mnichovské události vzáří 1938 se odehrála vduchu tohoto přesvědčení vyjádřeného vLidech dobré vůle. Vpozději často citovaném projevu vToulouse na setkání organizovaném asociací L’Union fédérale des anciens combattants et victimes de la guerre (ve zkrácené podobě ho otiskl deník Le Temps 31.října 1938) Romains obhajuje mnichovskou dohodu jako velkou dějinnou událost, kterou prozíravá Daladierova politika zabránila, aby byla Francie zatažena do válečného konfliktu ještě strašnějšího, než byl ten předchozí. Postoj Francie aVelké Británie Romains ve svém projevu označuje za poučení zdějinných událostí roku 1914, kdy vyostření napětí aneochota nalézt mírové řešení dovedla Evropu kválečným hrůzám anesmírným ztrátám na životech. Chamberlainovi, Daladierovi aGeorgesi Bonnetovi (francouzskému ministru zahraničí) Romains vyslovuje dík za jejich odvahu, vytrvalost, racionální přístup alásku khumanitě jménem „všech lidí dobré vůle celého světa“. Včeském prostředí vyvolaly zprávy oobsahu Romainsova toulouského projevu pocity hlubokého zklamání anezměrné frustrace. Romains přitom nebyl mezi 25 Bogain 2013, s.90. OPEN ACCESS 146 SVĚT LITERATURY 65 Jejich jádro tvořili intelektuálové apříslušníci té buržoazie, která brala ještě vážně republikánské mravní ideály, přitom se však, tak jako autor sám, děsila socialismu (proti socialismu ainternacionalismu Romains propagoval značně povrchně pomíjené „evropanství“ vburžoazně liberálním duchu).50 Rovněž k umělecké úrovni cyklu vyslovují autoři Dějin francouzské literatury 19.a20.století značné pochybnosti: Chaotická je ikoncepce avýstavba celého díla. Ve snaze zvládnout ohromnou změť osudů adějů vypomáhá si autor často náhodou nebo předčasným potlačením rozrůstajících se motivů. Přes veškerou dlouhodechost jeho tvůrčího záběru zůstaly některé partie jen nahozeny, nepropracovány. Zdařilé epizody ascény jsou součástí nevyváženého ačasto nesourodého celku. Některých novátorských technických prvků Romains využívá bohatě, až samoúčelně (např.paralelních asimultánních záběrů).51 Dějiny francouzské literatury 19.a20.století neopomenou použít kontrastního srovnání se spisovatelem Romainem Rollandem, autorem dvou románů-řek, přičemž vtomto srovnání Romains vnávaznosti na Isbachovo hodnocení přirozeně „myšlenkově“ i„umělecky“ prohrává. Rollandovi je ostatně vDějinách francouzské literatury 19.a20.století přisuzována hodnota prakticky „nejpokrokovější“ osobnosti francouzské literatury první poloviny 20.století. Třetí díl akademických Dějin francouzské literatury 19.a20.století: Od 30.let do současnosti (1979) se Romainsovi věnuje už jen okrajově, většinou pouze vkontextu tvorby jiných autorů, akdyž samostatně, pak jen jako jednomu zmnoha spisovatelů ve třicátých letech „podléhající[ch] sociální demagogii fašizující pravice“52 atvůrců, kteří po roce 1945 „ztratili kontakt snovou dobou ajejich[ž] poválečná díla svědčí ostagnaci myšlenkové itvůrčí“.53 Na hodnocení V.Bretta nekriticky navazuje Slovník světových literárních děl, 2.díl (1988).54 Jako klíč kporozumění Romainsovu dílu je opět volena dobová „unanimistická“ ideová poplatnost jeho tvorby a„neschopnost proniknout hlouběji ke kořenům zobrazených společenských jevů“.55 Zajímavá je ale skutečnost, že za reprezentativní Romainsův text je pro potřeby slovníku vybrána krátká humoristická novela Kumpáni, nikoliv stěžejní románový cyklus Lidé dobré vůle. Ovýběru literárního díla pro zařazení do slovníku zřejmě rozhodl prostý fakt, že šlo ojediný Romainsův text, který včeštině vyšel vmoderní edici, zatímco Lidé dobré vůle zůstali do češtiny přeloženi péčí Jaroslava Zaorálka pouze zjedné třetiny, aani tato část se po roce 1939 nového 50 Tamtéž, s.685. 51 Fischer 1976, s.685–686. 52 Fischer 1979, s.21. 53 Tamtéž, s.142. 54 Autorkou hesla je Naděžda Macurová, která se Romainsovou ranou tvorbou zabývala ve dvou studiích zpoloviny osmdesátých let, vnichž se věnuje francouzským podnětům včeské literatuře desátých advacátých let (Macurová 1986 a1987). 55 Macura 1988, s.190. OPEN ACCESS JIŘÍ SMRČKA 147 vydání již nedočkala. Pro českého čtenáře tak byl cyklus Lidé dobré vůle vzávěru osmdesátých let již nejen neznámý, ale čtenářsky prakticky nedostupný. Slovník světových literárních děl se ostěžejním Romainsově díle evidentně nemohl nezmínit, avšak učinil tak jen okrajově ajeho hodnocení ve shodě sV.Brettem aakademickými Dějinami francouzské literatury 19.a20.století omezil na konstatování, že jde oambiciózní, avšak nesourodý aumělecky nevyrovnaný projekt, který „nesouvislým anahodilým přenášením pohledu představuje tříšť dílčích epizod umělecky různé úrovně“. ZÁVĚR Nového vydání či dokončení překladu zbývajících osmnácti dílů se Lidé dobré vůle nedočkali ani po roce 1989. Navzdory retrospektivní orientaci nakladatelské produkce devadesátých let nepřitahovaly francouzské společenské romány třicátých let prakticky žádnou pozornost. Romainsovo vrcholné dílo tak zůstalo mimo zájem nakladatelů ačtenářů. Lze to vysvětlovat rovněž skutečností, že tento typ společenského románu zachycující sociální dynamiku první třetiny 20.století ztrácel na své atraktivitě už vprůběhu první poloviny čtyřicátých let (tedy ještě vdobě, kdy některé části románových cyklů teprve vznikaly). Jako by nové velké dějinné zvraty aspolečenská dramata nivelizovaly minulé lidské zápasy opodobu světa, který mezitím odumřel. Stejně jako Lidé dobré vůle tak zůstal nedokončený český překlad dalšího velkého francouzského románového cyklu, Duhamelovy Kroniky Pasquierů. Jediným samostatným Romainsovým textem vydaným včeštině po roce 1989 je krátká novela Království těl (2008). Lze se domnívat, že hlavní motivací kjejímu vydání byla především autorova tematizace erotiky. Pokud můžeme hovořit onějakém návratu kRomainsovi od devadesátých let 20.století, pak pouze ve dvou ohledech: jako kpřednímu představiteli „francouzské poezie nové doby“, tedy básnické osobnosti, která neopominutelně inspirovala mladou českou poezii desátých let 20.století, ajako ke společensky angažovanému literátovi, uněhož je možné nalézt ideové kořeny „moderního evropanství“ ajehož lze označovat za jednoho zpředchůdců myšlenky evropské integrace. Zahraniční badatelé vtéto souvislosti poukazují na jistou míru Romainsovy prozíravosti (sám Romains uvažoval o„evropském občanství“), na niž bylo možné po druhé světové válce myšlenkově navazovat.56 Včeském kontextu oRomainsovi jako ojednom zvýznamných myslitelů budoucí sjednocené Evropy uvažuje F.Mezihorák.57 Česká reflexe Romainsova literárního odkazu se zaměřuje především na jeho rané tvůrčí období (desátá advacátá léta). Souvisí to snovým promýšlením unanimismu nikoliv jako esteticky vyhraněného uměleckého směru, ale coby širšího myšlenkového proudu, který měl nezanedbatelný vliv na formování literární tvorby dvou českých generací (předválečné apoválečné). Vrcholná Romainsova tvorba reprezentovaná Lidmi dobré vůle zvýše uvedených důvodů včeském kontextu moderní reflexi postrádá, ačkoliv pro zahraniční literární historiky je dlouhodobě předmětem živého badatelského zájmu. Zgenologického hlediska je román Lidé dobré vůle vnímán jako 56 Bogain 2013, s.102. 57 Mezihorák 2002. OPEN ACCESS 148 SVĚT LITERATURY 65 výjimečné literární dílo představující osobitý projev francouzského meziválečného společenského románu,58 zliterárněsociologického hlediska pak jako jedinečná románová studie společenské dynamiky první třetiny 20.století.59 Pozdní Romainsova tvorba od konce čtyřicátých let 20.století není včeském prostředí reflektována vůbec.60 Jako první český literární historik doceňuje Lidi dobré vůle Jiří Šrámek.61 Ve své koncepci dějin francouzské literatury se při hodnocení Julese Romainse vyhýbá ideovému zkreslování anivelizování jeho díla, tedy perspektivě, která přetrvávala včeské literární historii až do konce osmdesátých let. Případ české recepce Julese Romainse prozrazuje mnohé ohodnotové orientaci, uměleckých diskusích aideových střetech uvnitř české literatury ataké ovztahu politiky aliteratury vdomácím kontextu. Adorace autora, po níž kontradiktoricky dochází kjeho cílenému odsunutí na periferii zájmu avymazávání zdějinné paměti, není přirozeně vliterární historii 20.století nijak výjimečným jevem. Na české recepci Julese Romainse je však pozoruhodná její provázanost sněkterými klíčovými aspekty domácí kultury, za něž je možné považovat nástup generace K.Čapka, prvotní umělecká východiska poválečné avantgardy, vznik meziválečného kultu „obyčejného člověka“, symbolizace francouzského přátelství vdobě první republiky, zněhož se po Mnichovu 1938 stává zrada, apo únoru 1948 přetavení tezí ozrádcovství do tezí oreakcionářství aúpadkovém směru literatury, vnichž se pro českého čtenáře autor ztrácí. Zdnešního pohledu považujeme za nejzávažnější důsledek marginalizace Romainsovy pozice vkontextu české ado češtiny přeložené světové literatury absenci kompletního překladu Lidí dobré vůle. Nedokončení vydání českého překladu znemožnilo Romainsovu stěžejnímu dílu stát se součástí plnohodnotné komunikace uvnitř české literatury asoučasně vytvořilo prostor pro zkreslování charakteru aumělecké úrovně cyklu. Česká literatura je tak ochuzena opřístup kjednomu ze zásadních cyklických románů 20.století. LITERATURA: 58 Abłamowicz 1997, s.91. 59 Coenen-Hutler 2016. 60 Poválečná Romainsova tvorba již nemá srovnatelný význam sjeho ranými avrcholnými texty azůstává obvykle stranou zájmu izahraničních badatelů (srov.Šrámek 1997, s.273). 61 Šrámek 1997, s.272 a273. Abłamowicz, Aleksander. Francouzský román mezi dvěma světovými válkami. Přel. Helena Stachová. Ostrava: Tilia, 1997. Bogain, Ariane. „Jules Romains’ Vision of aUnited Europe in Interwar France: Legacy and Ambiguities“. Modern & Contemporary France, 2013, č.21, s.89–105. Brett, Vladimír. „Jules Romains aneb bloudění vlabyrintu unanimismu“. In Romains, Jules. Kumpáni. Praha: Odeon, 1972, s.7–15. Coenen-Hutler, Jacques. „Jules Romains, « poète de la sociologie »“. La Revue européenne des sciences sociales, 2016, č.2, s.251–276. Čapek, Karel. Spisy: Korespondence II. Ed. Marta Dandová. Praha: Český spisovatel, 1993, s.11. Čapek, Karel. „Jules Romains“. In Oumění akultuře 1. Praha: Městská knihovna vPraze, 2018a, s.252–256. Čapek, Karel. „Jules Romains: Vojsko ve městě“. In Oumění akultuře 1. Praha: Městská knihovna vPraze, 2018b, s.302–307. OPEN ACCESS JIŘÍ SMRČKA 149 Čapek, Karel. „Jules Romains vPraze“. In Oumění akultuře 3. Praha: Městská knihovna vPraze, 2018c, s.132. Čapek, Karel. „Jak to bylo“. In Oumění akultuře 3. Praha: Městská knihovna vPraze, 2018d, s.848–854. Černý, Václav. Literární pondělí: Texty zLidových novin 1936–1938. Ed. Klára Soukupová. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2016. Fischer, Jan Otokar akol. Francouzská literatura (stručný nástin vývoje). Praha: Orbis, 1960. Fischer, Jan Otokar. Dějiny francouzské literatury 19.a20.století, 2.díl: 1870–1930. Praha: Academia, 1976. Fischer, Jan Otokar. Dějiny francouzské literatury 19.a20.století, 3.díl: Od 30.let do současnosti. Praha: Academia, 1979. Herzfelde, Wieland. „Kšestnáctému sjezdu P.E.N. Clubů vPraze ve dnech 26.–30.června 1938“. U: Čtvrtletník skupiny Blok, 1938, č.3., s.231–234. Isbach, Aleksandr Abramovič. Současná francouzská literatura. Přel. N.Andělová. Praha: Orbis, 1949. „Jules Romains se obhajuje“. Přítomnost: Nezávislý týdeník, 1939, č.4, s.54. Kneidl, Pravoslav. Setkání sPrahou. Eds. Jarmila Schreiberová, Miloslav Kopecký aHugo Schreiber. Praha: Perseus, 2005. Kopal, Josef. Dějiny francouzské literatury. Praha: Melantrich, 1949. Krátká, Petra. Český PEN-klub vletech 1925–1938. Praha: Libri, 2003. Macura, Vladimír a kol.. Slovník světových literárních děl, 2: M–Ž. Praha: Odeon, 1988. Macurová, Naděžda. „Francouzské kulturní podněty vteoretických sporech počátku 20.let“. Česká literatura, 1986, č.2, s.137–149. Macurová, Naděžda. „Šaldovo pojetí kolektivismu vjeho pohledu na francouzskou literaturu let desátých advacátých“. Česká literatura, 1987, č.5–6, s.501–504. Malá, Zuzana. „Recepce francouzského unanimismu včeské avantgardě“. Svět literatury, 2013, č.48, s.75–90. Mezihorák, František. Galerie velkých Evropanů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. Norish, Peter John. Drama of the Group: AStudy of Unanimism in the Plays of Jules Romains. Cambridge: Cambridge University Press, 2011. Picek, Jan. „Případ Julese Romainse“. Aktivisté, 1939, č.3, s.6. Romains, Jules. Lidé dobré vůle I.— Šestého října. Přel. Jaroslav Zaorálek. Praha: Fr. Borový, 1937. Romains, Jules. „Les Tchèques et nous“. La Dépêche: Journal quotidien, 1.1.1939, s.1. Říhová, Zuzana. Vprostřed davu: Česká avantgarda mezi individualismem akolektivismem. Praha: Academia, 2016. Šalda, František Xaver. Šaldův zápisník 6. Praha: Otto Girgal, 1934, s.304. Šalda, František Xaver. Šaldův zápisník 8. Praha: Otto Girgal, 1936, s.318–320. Šalda, František Xaver. „Jules Romains“. In Kritické projevy IX. Eds. Rudolf Havel aLudmila Lantová. Praha: Československý spisovatel, 1954a, s.225–228. Šalda, František Xaver. „Ještě slovíčko oJules Romainsovi“. In Kritické projevy IX. Eds. Rudolf Havel aLudmila Lantová. Praha: Československý spisovatel, 1954b, s.235–236. Šrámek, Jiří. Dějiny francouzské literatury vkostce. Praha: Votobia, 1997. Vančura, Vladislav. „Jules Romains vNárodním divadle“. In Řád nové tvorby. Eds. Milan Blahynka aŠtěpán Vlašín. Praha: Svoboda, 1972, s.279. Winter, Gustav. „Francouzští spisovatelé anynější krise“. Přítomnost: Nezávislý týdeník, 1938, č.51, s.808–809. „Un discours de M.Jules Romains àToulouse“. Le Temps, 31.10.1938, s.6. Winter, Gustav. To není konec Francie. London: Kruh přátel československé knihy péčí týdeníku Čechoslovák, 1941. Zaorálek, Jaroslav. „Jules Romains aAndré Maurois“. Přítomnost: Nezávislý týdeník, 1938, č.52, s.832. Zizler, Jiří. „Jaroslav Zaorálek“. In Lexikon české literatury 4. Eds. Luboš Merhaut akol., Praha: Nakladatelství Academia, 2008. s.1679–1681. OPEN ACCESS