Esa Itkonen: O roli vědomí v jazyce a v lingvistice

Esa Itkonen: O roli vědomí v jazyce a v lingvistice1* překlad: Martin Beneš Itkonen, Esa (2008): Concerning the role of consciousness in linguistics. Journal of Consciousness Studies, 15(6), s. 15–33. [Existuje] nebezpečí, že podlehneme jednomu z pokušení, jež souvisí s procesem interpretace: „klasická“ chyba spočívá v nedostatku empatie: při hodnocení diverzity příliš brzy předpokládáme jedinou normu, často naši vlastní; druhá chyba spočívá v nedostatku identity, jde o „romantickou“ reakci na diverzitu, při níž se příliš intenzivně nebo příliš brzy nadchneme pro jiný způsob života a nahradíme jeho normou (ať už skutečnou, nebo předpokládanou) svou normu vlastní (Hymes, 1964, s. xxv). Kuhn potřebuje, aby jeho teorie byla schopna zabránit úplné kulturní relativizaci skutečnosti, aniž by současně etnocentricky nebo prezentisticky projektovala do cizí kultury vlastní pojetí reality (Hoyningen-Huene, 1993, s. 50). VĚDOMÍ ODMÍTANÉ Generativní lingvistika je svým důsledným popíráním jakéhokoliv využití vědomí antipodem stanoviska, které předložím v tomto příspěvku. [Lingvista] zkoumá jazyk stejně jako fyzikální realitu, vnímá lidi jako „přírodní objekty“ (Chomsky, 1975, s. 183). Nesmíme podlehnout pokušení a předpokládat, že vědomí, tj. mentální stavy a jejich obsahy, jsou nám jakkoliv přístupné (Chomsky, 1986, s. 230). Na to je třeba odpovědět, že jediný „člověk“, kterého kdy Chomsky jakožto lingvista zkoumal, je on sám a že při tom analyzoval takové anglické věty, které na základě své * Tento článek vychází z přednášky, kterou jsem proslovil na konferenci Towards a Science of Consciousness konané v červenci r. 2007 v Budapešti. Do jisté míry mě k němu inspiroval Jordan Zlatev (2010). Chtěl bych poděkovat editorům a anonymnímu recenzentovi za komentáře k jeho první verzi. 1 Tento překlad vznikl v rámci projektu Inovace studia obecné jazykovědy a teorie komunikace ve spolupráci s přírodními vědami, reg. č. CZ.1.07/2.2.00/28.0076, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Překlad byl pořízen z verze článku, která je volně dostupná na autorových internetových stránkách (viz: <http://users.utu.fi/eitkonen/JCS-2008.pdf>) [pozn. překl.]. PřEKLAD: MARTIN BENEš 119 vědomé intuice považoval buď za správné (gramatické), nebo nesprávné (negramatické). Svůj předmět výzkumu (tj. sám sebe) tak s největší pravděpodobností nemohl zkoumat stejně jako přírodní objekty, protože ty se od něj liší tím, že nemají vědomí (pokud se ovšem neukáže, že pravdu mají stoupenci panpsychismu). Ze stejného důvodu platí, že pokud by se Chomsky vyhýbal tomu, co je přístupné jeho vědomí, neměl by co zkoumat. Podobné názory odmítající vědomí zastává i Jackendoff (2002, s. 28; zvýraznění EI): [Chci] zbavit lingvistickou teorii intencionálních termínů, jako jsou „reprezentace“, „symbol“, „informace“ [a] „znalosti“. Znalost angličtiny není „znalostí, že“ (ať už si za že dosadíme cokoliv). Tvrdit, že znalost jazyka je druhem „znalosti, že“, znamená umisťovat tuto znalost do vědomého sektoru, a nikoliv do funkcionalistické domény, kde ji potřebujeme. Je zřejmé, že Jackendoff, stejně jako Chomsky, si musí na každém kroku protiřečit. Jeho data sestávají výlučně z anglických vět označených, nebo neoznačených hvězdičkou (např. John adores himself and *John thinks that you adore himself), přičemž přítomnost (příp. absenci) hvězdiček vysvětluje takto: Znak * před větou znamená, že je hodnocena jako agramatická [zatímco jeho nepřítomnost značí, že je hodnocena jako gramatická] (Jackendoff, 2002, s. 15; zvýraznění EI). Není snad třeba zdůrazňovat, že hodnocení vět jako ne/gramatických je příkladem vědomé znalosti, že, nebo přinejmenším (vědomého) tvrzení o vědomé znalosti, že. Přestože se tedy Jackendoff chce vědomí zbavit, zůstává na něm, tj. na své vědomé znalosti angličtiny, zcela závislý. Obsáhlou kritiku „fyzikalistické filozofie“, která je základem generativismu, lze najít v mých pracích z let 1978 a 1996 (viz Itkonen, 1978; 1996). VĚDOMÍ ŠPATNĚ UCHOPENÉ Důležitost role vědomí pro lingvistický výzkum docenili na rozdíl od generativistů představitelé funkční a/nebo kognitivní lingvistiky, jako je např. Wallace Chafe a Leonard Talmy. Podle mého názoru však podstatu (jazykového) vědomí uchopili špatně. Podívejme se nejprve na Chafeovo a Talmyho přesvědčení, pokud jde o bona fide obranu vědomí. Problematický charakter jejich stanoviska je zřejmý už z toho, jak nekriticky ztotožňují vědomí s introspekcí: Požadavek na práci s daty z pozorování se udržoval pouze v oblasti fonetiky a v těch oblastech psycholingvistiky, které ovlivnila psychologická tradice. Většina lingvistiky se v tomto ohledu od psychologie značně liší. Vezměme si jednoduchý příklad. Lingvisté ochotně mluví o morfému prostého minulého času, o plurálovém morfému atp., minulost a plurálovost jsou však přímo založeny na introspek- 120 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 2/2015 tivních dokladech. I když např. Zellig Harris doufal, že se lze potřebě introspekce vyhnout tím, že budeme zkoumat výhradně pozorovatelné zvuky a písmena ve velkých korpusech, ve skutečnosti tak nikdo při své lingvistické práci nepostupoval. […] Podobně je na introspekci závislý i výzkum diskurzu (Chafe, 1994, s. 14–15; zvýraznění EI). Hlavní metodologický postup používaný v lingvistice je introspekce (Talmy, 2007, s. 1, zvýraznění EI). Na tomto přístupu je, bez obalu řečeno, špatné to, že nerozlišuje mezi dvěma druhy znalostí, které se nezakládají na datech z pozorování, konkrétně mezi introspekcí a intuicí. Každý z nich se tohoto omylu dopouští svým vlastním způsobem. Chafe (1994) rozlišuje dva, tj. pouze dva, druhy „pozorování“, konkrétně pozorování „veřejné“ a „soukromé“, přičemž „soukromé“ pozorování ztotožňuje s „introspekcí“: Mezi veřejně pozorovatelné aspekty [jazyka; MB] patří zejména produkce zvuků a psaných symbolů. Existují však i jiné a jistě velmi důležité aspekty jazyka a mysli, které jsou pozorovatelné soukromě a dostupné každému z nás, ale jakoukoliv přímou cestou už nikomu jinému. Do této kategorie patří významy, mentální obrazy, emoce a vědomí. Pozorování svých vlastních mentálních stavů a procesů se často označuje jako introspekce (Chafe, 1994, s. 12; první zvýraznění EI). O něco dále (na s. 13–25) Chafe připouští, že podle převažujícího názoru jsou „objektivní“ a „vědecké“ pouze výsledky „veřejného pozorování“. Statečně se snaží ukázat, že je třeba brát v potaz i introspektivní data, přestože mají „subjektivní“ charakter. Nejpádnější argument uvádí v předcházející citaci: k vyžívání „soukromých pozorování“ prostě neexistuje žádná alternativa. Ze stejného důvodu je Talmyho (2007, s. 16–20) obrana „introspekce“ před „empiricismem“ — i když sama o sobě správná — vlastně zbytečná. Chafe opakuje a rozpracovává teze své knihy z roku 1994 ve své práci z roku 2002 (viz Chafe, 2002). Tvrdí, že jazyk je dichotomická entita, skládající se z myšlenek a zvuků: Zvuky jsou veřejně pozorovatelné a objektivní, badatelé je mohou nahrávat a měřit. Myšlenky jsou však soukromé; […] Dokud jsme při vědomí, máme všichni neustále nějaké myšlenky. Víme o tom, že je máme, a můžeme je introspektivně zkoumat, […] (Chafe, 2002, s. 306). O něco dále (na s. 309) Chafe dodává, že dokonce i když se myšlenky „filtrují“ přes „sémantickou strukturaci“, stále jsou definovatelné jako myšlenky. K Chafeovým názorům teď uvedu tři poznámky. Zaprvé, žádná „veřejná pozorování“ neexistují. Každé pozorování je kognitivní akt založený na jednom z pěti smyslů a jako takový je vždy zcela subjektivní přesně v tom smyslu jako každé domněle „soukromé“ pozorování. Mylně interpretovaná dichoto- PřEKLAD: MARTIN BENEš 121 mie „veřejného vs. soukromého“ chce říct, že znalosti získané pomocí smyslových vjemů jsou spolehlivější než znalosti získané jakýmkoliv jiným způsobem. Zadruhé, tvrzení z předcházející věty je zřetelně nepravdivé. Poznatky logiky a (elementární) matematiky se obecně vnímají jako spolehlivé i přesto, že jsou výsledkem „soukromých pozorování“. Nedůvěra v „soukromá pozorování“ se obecně řečeno ukáže jako neopodstatněná, jakmile se introspekce (zaměřená na subjektivní obsah vědomí) nahradí intuicí (o objektivně platných normách). Zatřetí, vztah mezi zvukem a významem, jak ho popisuje Chafe, je příliš asymetrický. Už de Saussure (1996/1916; přeložil František Čermák) upozornil na to, že jazykový znak se skládá jak ze zvuku, tak z významu a že každá z těchto složek má svou formu a substanci. „[M]yšlenka–zvuk“ implikuje členění a […] jazyk propracovává své jednotky tím, jak se konstituuje mezi dvěma amorfními masami (ibid., s. 140 [156]). Lingvistika tudíž pracuje v té pomezní oblasti, v níž se prvky obou řádů kombinují, a tato kombinace vytváří formu, nikoliv substanci (ibid., s. 140 [157]; kurziva originálu odstraněna). Z toho plyne, že fonologie je (na rozdíl od fonetiky) „formou“ zvuků a že jde o sociální instituci stejné úrovně, jako je sémantika (nebo syntax). Talmy (2000) se explicitně distancuje od dosavadní tradice a identifikuje (svou vlastní) lingvistiku s něčím, čemu říká „fenomenologie“ a co definuje jako výzkum „vědomých prožitků“. Hlavním předmětem výzkumu kognitivních sémantiků jsou kvalitativní mentální jevy jako takové, které existují ve vědomí. Kognitivní sémantika je tak odvětvím fenomenologie. […] Jediným nástrojem, s jehož pomocí lze zkoumat fenomenologický obsah a strukturu vědomí, je introspekce (s. 4). A význam je součástí vědomých poznatků (s. 5–6). Doména, k níž „introspekce“ patří, je detailněji popsána v Talmyho práci z roku 2007 (viz Talmy, 2007). Talmy jmenuje 14 různých „aspektů jazyka, které jsou dobře přístupné pomocí introspekce“ a mezi nimi i „gramatičnost frází či vět“. Uvádí, že „generativní syntax je založena na spolehlivosti soudů o gramatičnosti“. Tato poznámka je sama o sobě správná, ale vede k mylnému dojmu. Neříká totiž nic o tom, že totéž platí pro každý typ (teorie) syntaxe, který byl kdy vytvořen, ať už jde o indickou tradici a Pániniho, arabskou tradici a Sibawaihiho, nebo západní tradici a Apollonia Dyscola (srov. Itkonen, 1991, kap. 2, 4 a 5). Ontologický status významu charakterizuje Talmy (2007) úplně stejně jako ve své knize z roku 2000. Sémantik musí jít tam, kde je umístěn význam, tj. tam, kde jsou vědomé znalosti. Přitom „jít tam“ = introspekce (Talmy, 2007, s. 19). V této chvíli musím uvést svůj vlastní názor na to, jak existuje význam. V souladu se svým sociálním pojetím jazyka souhlasím s široce pojatým wittgensteinovským 122 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 2/2015 přístupem, podle něhož je význam jazykového výrazu jeho užití, přesněji jeho užití determinované intersubjektivně platnými normami. Jen málokdo ví, co je to význam, ale každému je jasné, že všechny nástroje mají formu a funkci (= „užití“); každý také ví, jak (by se měly) nástroje používat (i když tu a tam je lze použít i nesprávně); bylo by proto zarážející, kdyby byl kdokoliv uveden do rozpaků „ontologickou otázkou“ po tom, jak existuje např. kladivo. Pojetí jazykových jednotek jako nástrojů s formou a funkcí a ztotožnění významu a funkce pravděpodobně poskytuje konceptuální vysvětlení (Itkonen, 2005a, s. 187). V souladu s tím je význam slova cat ‚kočka‘ dán tím, že se toto slovo používá k odkazování na kočky nebo k mluvení o kočkách; význam slova if ‚jestliže‘ je dán několika způsoby jeho užití, např. vyjadřováním hypotetických vztahů mezi příčinami a následky jako ve větě If people drink vodka, they get drunk ‚Jestliže lidé pijí vodku, opijí se‘, nebo k vyjádření hypotetických vztahů mezi následky a příčinami jako ve větě If people are drunk, they have been drinking vodka ‚Jestliže jsou lidé opilí, pili vodku‘. Definovat význam slova cat ‚kočka‘ jako odpovídající mentální obraz nemusí být zcela nevěrohodné, zcela nevěrohodné by však bylo definovat takto význam slova if ‚jestliže‘ (a to proto, že odpovídající mentální obraz prostě neexistuje). Bylo by sice možné pokusit se význam slova if ‚jestliže‘ definovat jako „komponent“ komplexního mentálního obrazu spojeného s větou jako If people drink vodka, they get drunk ‚Jestliže lidé pijí vodku, opijí se‘, jak se však takový mentální obraz liší od mentálního obrazu spojeného s větou Because people drink vodka, they get drunk ‚Lidé se opijí, protože pijí vodku‘? Podle mého názoru jsou tyto mentální obrazy úplně stejné a liší se jen v tom, jak se užívají, tj. k vyjádření hypotetického nebo aktuálního vztahu příčiny a následku. Vzpomeňme na Wittgensteinův názor, že každý obraz nakreslený na papíře nebo vyvolaný v mysli lze interpretovat nekonečně mnoha způsoby. Je-li tedy interpretace mentálního obrazu stejná jako užití příslušné věty (např.vyjadřovat hypotetický vztah příčiny a následku), jsou mentální obrazy nepodstatné a není třeba se jimi zabývat (detailnější diskusi viz in Itkonen, 1994). Jelikož jsou významy slov cat ‚kočka‘, if ‚jestliže‘ atp. sociální fakty, nemůže být jejich osvojení záležitostí introspekce do obsahu vlastního vědomí. Jelikož jde navíc o fakty normativní, nelze si je osvojit ani na základě pozorování (výskytů nějakých entit v čase a prostoru), protože normy (které známe) rozhodují o správnosti, nebo nesprávnosti pozorovaných entit. Znalost norem se obvykle označuje jako intuice. Uveďme přibližnou analogii: jedině na základě své (subjektivní) logické intuice vím, že např. výrok ⌐(p ∧ ⌐p) je pravdivý, a skutečnost, že to vím, není způsobena mým vědomím, ale spíš tím, že je to „kdesi venku“, determinováno intersubjektivně platnými pravidly (nebo normami) logiky. Užití kladiva nebo spojky if ‚jestliže‘ je mému vědomí jistě přístupné, nebylo by však správné říct (jak to dělá Talmy), že je v něm umístěno. Existovalo období, kdy výše uvedené názory nebyly cizí dokonce ani hlavnímu proudu lingvistického myšlení. PřEKLAD: MARTIN BENEš 123 Vyjádření lingvistů na téma významu byla v mnoha ohledech zmatená a zavádějící. […] Mentalistická definice [významu] je k ničemu každému, kdo chce vědět, jestli správně rozumí nějakým jazykovým výrazům — už jen proto, že neexistuje způsob, jak by se mohl přesvědčit, zda obrazy, které má na mysli, když produkuje nebo recipuje nějaký jazykový výraz, s ním sdílí jeho komunikační partneři (Fillmore, 1971, s. 273). Z prací běžných filozofů jazyka se lingvisté mohou dozvědět, že významy nejsou abstraktní entity nějakého mysteriózního druhu, ale že jde o pravidla užití, jejichž „znalost“ je u uživatelů jazyka třeba předpokládat, abychom mohli vysvětlit, proč jsou lidé schopni správně používat jazykové výrazy (Fillmore, 1971, s. 274). Z určitých důvodů, které nedokážu pochopit, byl tento správný pohled na věc opuštěn. Ještě poslední poznámka: v 60. a 70. letech minulého století se metodologické debaty zaměřovaly na status jazykové intuice. Chafe a Talmy „intuici“ bez jakéhokoliv vysvětlení nahradili „introspekcí“. Možná uvažovali o tom, co kdysi řekl William James (1890, s. 185): „Slovo introspekce není nutné definovat.“ Argumenty v tomto článku však ukazují, že James se v tomto ohledu mýlil. Introspekci nelze ponechat bez definice. VĚDOMÍ ANALYZOVANÉ Mám-li teze tohoto článku podpořit argumenty, nenapadá mě lepší východisko, než je Trubeckého (1969/1939) strukturalistická fonologie. Na základě pečlivého eliminačního postupu dochází Trubeckoj přesně k tomu, co sám považuji za správné řešení. Ve fonologii nemůže být pozorování nebo percepce (toho, co se děje v čase a v prostoru) správnou metodou získávání znalostí: Prvky řečových aktů [parole] lze produkovat a recipovat. Jazykový systém [langue] nelze ani produkovat, ani recipovat. Musí být k dispozici předem a sloužit mluvčímu i adresátovi jako referenční rámec (Trubeckoj, 1969/1939, s. 12). Jazyková hodnota hlásek je […] poměrně obtížně dostupná věc, kterou nelze recipovat ani zkoumat pomocí sluchu či hmatu (ibid., s. 13). [Biostatické metody] se problémů fonologie vůbec nedotýkají, neboť jazykový systém se nachází mimo dosah měření a čísel (ibid., s. 8; všechna zvýraznění EI). Vhodnou metodou není ani introspekce. Jakákoliv introspektivní nebo psychologická metoda je uplatnitelná jedině ve fonetice, nikoliv ve fonologii. Lingvistika není psychologie: Foném byl původně definován z psychologického hlediska. J. Baudouin de Courtenay ho definoval jako „psychický ekvivalent hlásky“. Tato definice byla neudržitelná. […] Foném nelze definovat jako „zvukový obraz“ ani jako „vědomý zvukový obraz“ a jako takový ho postavit do protikladu k hlásce. Výraz Lautabsicht (zvu- 124 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 2/2015 kový obsah) je jen libovolným vyjádřením designace fonému jakožto „zvukového obrazu“. I on byl proto nesprávný. […] Celý tento psychologický způsob vyjadřování nemůže náležitě zachytit podstatu fonému, a je ho proto třeba odmítnout […]. Foném […] je lingvistický, nikoliv psychologický koncept (ibid., s. 37–38). Lze podat jinou definici, podle níž je fonetika čistě fenomenalistický [phänomenologisch] výzkum hlásek, zatímco fonologii přísluší výzkum jejich jazykových funkcí (ibid., s. 11). Fonologie se nutně zabývá jazykovými funkcemi hlásek, zatímco fonetika se zabývá jejich fenomenalistickými [phänomenologisch] aspekty bez ohledu na jejich funkci (ibid., s. 12; všechna zvýraznění EI). Proč je jak pozorování/percepce, tak introspekce nevhodnou metodou lingvistické analýzy? Odpověď je následující: Jelikož se jazykový systém [Sprachgebilde] skládá z pravidel neboli norem, jde o systém, nebo přesněji řečeno o několik dílčích systémů, které jsou v opozici k řečovým aktům [Sprechakt] (ibid., s. 3). Předmětem fonologie [jsou] nad-individuální sociální hodnoty (ibid., s. 9). Základem této distinkce [mezi fonetikou a fonologií] je skutečnost, že jazykový systém jakožto sociální instituce představuje svět vztahů, funkcí a hodnot, zatímco řečové akty představují svět empirických fenoménů (ibid., s. 12; všechna zvýraznění EI). Trubeckoj sice vylučuje pozorování/percepci a introspekci, ale specifický způsob získávání znalostí, který souvisí se „sociálními hodnotami“ determinovanými normami určitých sociálních institucí, nijak nepojmenovává. Nyní je zřejmé, že tímto specifickým způsobem získávání znalostí je intuice. Explicitně jsem to vyjádřil ve své práci z roku 1981 (viz Itkonen, 1981): Kognitivní akt je nutně subjektivní, intersubjektivní může být jen jeho předmět. Bez odkazu na tento předmět nelze kognitivní akt definovat. […] Pozorování se týká věcí a událostí, které existují v intersubjektivní časoprostorové realitě, což znamená, že je přímo zprostředkovávané jedním z pěti smyslů. […] Introspekce se týká subjektivních vjemů vyvolaných především, ale nikoliv výlučně věcmi a událostmi vyskytujícími se v čase a prostoru. Jinými slovy, předmět introspekce se nenachází v intersubjektivní realitě. […] Intuice se týká pojmů a pravidel existujících v intersubjektivní normativní realitě (ibid., s. 127–128; zvýraznění EI). Dnes se mi zdá můj odkaz na „vjemy“ jakožto předměty introspekce příliš úzký, pokud se výslovně neuvede, že se tímto slovem myslí i intence, propoziční postoje, emoce, mentální obrazy atp. Přisuzovat vědomí popsanou trojdílnou strukturu je však podle mě stále namístě, a to zejména z pohledu lingvistické metodologie. Je zajímavé, že paralelně se mnou (viz Itkonen, 1981) postuloval existenci zcela totožných způsobů získávání znalostí také Katz (1981, zejm. s. 194–196) (jen s tím rozdílem, že místo „pozorování“ mluví o „percepci“). Jak já, tak Katz jsme se pokoušeli vybudovat životaschopný koncept intuitivní vědy. Tento koncept navrhl Pap (1958), poprvé jsem ho však definoval a doložil ve své práci PřEKLAD: MARTIN BENEš 125 z roku 1978 (viz Itkonen, 1978, kap. 10–11), kromě toho se jím zabývám také ve své monografii z roku 2003 (viz Itkonen, 2003, kap. 14–17). Ve světle předešlých citací je zřejmé, že svým odmítnutím pozorování/percepce i introspekce se ke konceptu intuitivní lingvistiky hlásil i Trubeckoj. Poznamenává totiž (viz Trubeckoj, 1969/1939, s. 6), že odpor k tomuto konceptu je založen na Denkfaulheit, tj. na „myšlenkové lenosti“. S tím souvisí čtyři důležité aspekty. Zaprvé se pomíjely skutečnosti známé z historie lingvistiky. Jak dokládám ve své knize z roku 1991 (viz Itkonen, 1991), gramatická tradice byla ve všech obdobích a na všech místech založena na intuici, tj. na samozřejmých příkladových větách. Využití korpusových dokladů není doloženo nebo má jen doplňkový charakter. Zadruhé se ignorovala existence jiných intuitivních věd (nebo disciplín), jako je (filozofická) logika či (analytická) filozofie. Jsou-li jediným východiskem pro srovnávání přírodní vědy, jeví se intuitivní lingvistika (tj. gramatická teorie) poměrně přirozeně — ale nesprávně — jako konceptuálně nemožná nebo přinejmenším jako metodologicky anomální. Zatřetí, intuice a její předměty se vnímaly jako odtržené od časoprostorovosti, tj.zapomínalo se na to, že i když jsou normy (langue) a normativní chování (parole) dvě odlišné věci, navzájem se předpokládají: „Ve všech těchto případech se musí striktně rozlišovat mezi sociální institucí per se a konkrétními akty, v nichž se tato instituce manifestuje a které by bez ní byly nemožné“ (Trubeckoj, 1969/1939, s. 12). I když jsou na sobě normy a jednání konceptuálně závislé, ontologicky jde o dvě různé věci, jak o tom svědčí skutečnost, že normy se vnímají prostřednictvím intuice, zatímco jednání se pozoruje. Začtvrté, a v těsné návaznosti na předchozí bod, intuice a jejich objekty se odepisovaly kvůli svému domněle „statickému“ a „netělesnému“ charakteru. Toto nedorozumění je způsobeno ignorováním toho, že intuice je zaměřena na normy a normy jsou nutně normami jednání, např. pro požadování něčeho, pro kladení otázek, nebo pro konstatování. A tato jednání, kódovaná pomocí rozkazovacích, tázacích a oznamovacích vět, jsou integrální součástí inter-akcí. Intuice je z toho důvodu neoddělitelná od interakce. Interakce jsou přitom z definice dynamické a nemohou probíhat bez účasti tělesných osob. Intuice je proto jak dynamická, tak ztělesněná. Katz prosazuje myšlenku čistě intuitivní lingvistiky. V tomto ohledu s ním nesouhlasím. Považuji za samozřejmé, že subdisciplíny, jako je (experimentální) psycholingvistika nebo (empirická) sociolingvistika, jsou integrální součástí jakékoli životaschopné obecné koncepce lingvistiky. Věnoval jsem velké úsilí tomu, abych ukázal, jak je třeba všechny tyto ontologicky i metodologicky odlišné aspekty chápat, aby mohly tvořit koherentní celek (srov. Itkonen, 1983; 2002). Katzově práci se v každém případě nedostalo takového uznání, jaké by si zasloužila. Příčinu je třeba hledat v jeho nepřijatelné platonistické pozici. Pateman (1987, s. 52) však poznamenává, že „všechny vlastnosti, které Katz připisuje [platónským] abstraktním objektům, jsou podle všeho vlastní tomu druhu konvencí nebo sdílených znalostí, o nichž Esa Itkonen (Katz, 1981, ho necituje) tvrdí, že konstituují jazyková pravidla“. Dnešní četba Katzovy (1981) knihy umožňuje vnímat Chafeovy a Talmyho práce ze správné perspektivy. 126 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 2/2015 Nyní je velmi dobře patrné, že Chafe a Talmy se svými pojmy „soukromého pozorování“ a „introspekce“ ve skutečnosti pokoušejí redefinovat lingvistiku jakožto v základě intuitivní vědu. I když samo o sobě lze toto počínání jedině uvítat, výše popsaný pojmový zmatek ho znehodnocuje. INTUICE VS. INTROSPEKCE Rozdíl mezi intuicí a normou vs. introspekcí a mentálními obsahy je třeba vysvětlit. Normy jsou intersubjektivní entity, jak je zřejmé z toho, že porušení normy je z definice veřejnou událostí, následovanou obvykle nějakým druhem sankce. Mentální obrazy jsou na rozdíl od toho subjektivní čili soukromé entity, s čímž souvisí mj. to, že jsou nenormativní. Je nemožné mít nesprávné mentální obrazy, a to právě z toho důvodu, že jejich existence či výskyt nevzbuzuje „veřejnou pozornost“. Tento rozdíl lze ilustrovat následujícím způsobem. Předpokládejme, že jsem vyslovil správnou větu That mountain range goes from Canada to Mexico ,To pohoří se táhne od Kanady až k Mexiku‘. Za předpokladu, že jsem to udělal za dostatečně příhodných okolností, jde všechno hladce, neboť jsem neporušil žádnou normu. Předpokládejme však, že jsem vyslovil nesprávnou větu *That mountain range goes from Canada in Mexico. V takovém případě jsem porušil normu a nemůžu se vyhnout nějaké sankci, která může mít různou podobu — od lehkého nádechu překvapení na tváři mého komunikačního partnera až po explicitní opravu. Předpokládejme konečně, že pronesu ještě méně správnou větu, např. *That mountain range goes from Mexico to boy. V takovém případě to mého komunikačního partnera upřímně znepokojí; pokud jsem jen vtipkoval, budu dost potrestán už jen tím, že ho budu muset uklidňovat, pokud jsem nevtipkoval, nebude má situace ani trochu radostná. Přejdeme-li k doméně introspekce a mentálních obrazů, jsme v úplně jiné situaci. Na úrovni mentálních obrazů jsou se (správnými) větami That mountain range goes from Canada to Mexico a That mountain range goes from Mexico to Canada podle všeho spojeny dva protikladné fiktivní pohyby (srov. Talmy, 2000, s. 104). Tento předpoklad je jistě smysluplný. Představme si však, že při zaslechnutí nebo vyslovení jedné nebo obou těchto vět typický fiktivní pohyb mentálně neprovedu. Co se stane? Nic. Proč? Protože nedošlo k porušení žádné normy. Proč? Protože k porušení normy nemůže dojít, aniž by si někdo všiml, že byla porušena. Namístě je možná ještě několik doplňujících poznámek. To, co bylo řečeno výše, nelze vnímat jako popírání existence mentálních obrazů. Právě naopak, jak introspekce, tak neurologické důkazy jasně svědčí o tom, že mentální obrazy existují. Mezi intuicí a introspekcí však v lingvistice existuje logická návaznost — využití introspekce předpokládá využití intuice, ale nikoliv vice versa. Je zcela jistě možné provozovat („strukturní“ nebo „logickou“) sémantiku bez odkazů na introspekci. Šlo by o sémantickou analogii Trubeckého strukturní fonologie. Explanatorní využití empatie však ukáže, že pro posunutí hranic intuitivní lingvistiky existují dobré důvody (viz níže). Totéž platí ex definitione i pro experimentální psycholingvistiku a empiricko-statistickou sociolingvistiku (viz znovu Itkonen, 1983). PřEKLAD: MARTIN BENEš 133 of Phonology. Berkeley, CA — Los Angeles, CA: University of California Press. Zlatev, Jordan (2010): Phenomenology and cognitive linguistics. In: Shaun Gallagher — Dan Schmicking (eds.), Handbook on Phenomenology and Cognitive Science. Dordrecht: Springer, s. 415–446. Zlatev, Jordan — Racine, Timothy P. — Sinha, Chris — Itkonen, Esa (eds.) (2008): The Shared Mind: Perspectives on Intersubjectivity [Converging Evidence in Language and Communication Research, 12]. Amsterdam — Philadelphia, PA: John Benjamins. Martin Beneš | Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. <[email protected]>