Smrt konvertity. Zprávy o dobré a špatné smrti v konfesním kontextu

Smrt konvertity. Zprávy odobré ašpatné smrti vkonfesním kontextu* Radmila Prchal Pavlíčková THE DEATH OF ACONVERT. REPORTS ON GOOD AND BAD DEATH IN THE DENOMINATIONAL CONTEXT The study analyses reports on the death of converts in the context of the period ideal of good dying. From the mid-16th century printed reports on the death of converts, which were conceived as public printed evidence that amember of agiven denomination died agood death, confirmed his or her conversion and thus the authenticity and correctness of the given oracle. Doubts about the nature of the death of the converts appeared in the sources of apersonal nature, too— in the Czech milieu they are found in some memes and journals from the period just after the battle of the White Mountain. Their analysis is aimed at revealing the attitudes of writers, often exiles, to the conversion and knowledge of ideas and values associated with the change of adenomination. KEYWORDS: conversion; death; exile; revenant „Však prve nežli umřel, červ neb škrkavka sedmi loket vjistotě zdýly, ač jiní ještě delší ji býti pravili, zhrdla jeho živá vyšla, svelikým zděšením okolo něho stojících. Při pohřbu pak na krchově krev zhrdla se lila akrkavec nad domem jeho ustavičně se vznášel. Po pohřbu pak vdomě za dlouhý čas zase [se] ukazoval, bouřil, naříkal, ano ijakž za živobytí na koni mezi vinicemi, hledaje evanjelických jezdíval, tak ipo smrti za dlouhý čas ibíledně jezdícího spatřovali.“1 Citovaná příhoda se měla stát na začátku června 1629 vLitoměřicích azaznamenal ji ve svých pamětních zápiscích bývalý litoměřický měšťan apirenský exulant Václav Nosidlo zGeblic (1592–1649) snadpisem „Škrkavka sedmi lokte zdýly zodpadlce vyšla“. Hlavní postavou příběhu je litoměřický řezník Jan Švamich, který byl podle pisatele dříve dobrý apokojný, ale „když kpapežencům přistoupil“, stal se zněj tyran, jenž byl povýšen na místo městského rychtáře. Vyhledával pak horlivě ve městě, na předměstích ivokolí nekatolíky, jež Nosidlo chápe jako dobré lidi, kteří nechtěli opustit „poznalou pravdu“. Lapené nekatolíky věznil anásilím abitím nutil ke konverzi. Při této činnosti byl „prchlivostí ďábelskou“ tak rozpálený, že jej trefil šlak abiřici jej museli napůl mrtvého odnést domů, kde „bídně zcepeněl“. Jeho smrt apohřeb doprovázely zvláštní úkazy— zúst mu měla před smrtí vylézt dlouhá škrkavka, ještě při pohřbu mu tekla zhrdla krev anad jeho domem létal krkavec. Po smrti nenašel * Studie vznikla vrámci projektu GA ČR, reg. č.18-09415S: Vytváření konvertity. Jazyková avizuální reprezentace konverze vnovověku. 1 Martina LISA (ed.), Die Chronik des Václav Nosidlo von Geblice. Aufzeichnungen aus der böhmischen Exulantengemeinde in Pirna zur Zeit des Dreißigjährigen Krieges. Edition und Übersetzung (Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropa 47), Stuttgart 2014, s.218. OPEN ACCESS 64 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 klidu, dlouho se zjevoval, řádil anaříkal, avídali jej, dokonce iza dne, jezdit na koni mezi vinicemi, kde za života vyhledával nekatolíky. Již editorka Nosidlových zápisků Martina Lisa upozornila na pasáže, vnichž se Nosidlo věnuje osudům konvertitů, kteří jsou ve svých zlých koncích podle Nosidla stíháni božím trestem.2 Interpretovala je jako motiv, který vedle jiných pomáhal vexulantském prostředí vytvářet topiku takzvané exulantské stálosti azvláštního exulantského statutu. Podobné informace obědném odchodu zpozemského života těch, kteří změnili víru avočích pisatelů odpadli od pravdy, nebo naopak odobré smrti těch, kteří se podle komentátorů přiklonili kpravé víře, se nacházejí vdalších pramenech 16.a17.století různých žánrů jak uevangelických, tak ukatolických autorů. Souvisejí na straně jedné sdobovým významem achápáním takzvané dobré (blažené) ašpatné smrti, na straně druhé stím, jaké hodnoty přikládala způsobu odchodu zpozemského světa konfesně rozdělená společnost raného novověku. Tato studie si klade za cíl analyzovat zprávy osmrti konvertitů vkontextu dobového ideálu dobrého umírání. Ve způsobu, jak komentátoři popisují tak limitní událost, jíž je odchod zpozemského bytí do onoho světa, odhalují své postoje ke konverzi aškálu představ ahodnot, kterou sní mají spojenou. Ve svém důsledku tak toto téma vypovídá iovýznamu konfese vživotě konkrétního věřícího. Východiskem studie jsou primárně prameny osobní povahy zachycující události dvacátých až třicátých let 17.století, mimo jiné zpera českých pobělohorských exulantů, ale výběrově také další texty různých žánrů, které tematizují umírání asmrt těch, kteří změnili svou náboženskou příslušnost. Na počátku 16.století fungoval propracovaný aprostřednictvím dobových tisků široce popularizovaný ideál dobrého umírání.3 Vycházel zpředpokladu, že způsob, jímž se ukončí pozemský život avstoupí se do onoho světa, má vliv na osud duše při partikulárním aposledním soudu. Umírání bylo chápáno jako kritický anebezpečný okamžik, vněmž je možno ještě mnohé vylepšit pokáním apřijetím svátostí umírajících (například zkrátit pobyt duše vočistci),4 nebo naopak pokazit atím se zbavit naděje na spásu. Vřadě dobových pramenů je artikulován strach zposlední hodinky, asice zejména zfatálního selhání na smrtelném loži, jež už nelze žádným způsobem napravit.5 Věřícím proto bylo vštěpováno, aby se včas, pravidelně aprůběžně na smrt připravovali, mysleli na ni aučili se dobrému umírání. Dobová představa, že díky včasné přípravě se lze naučit ideálu dobré smrti avkritické chvíli se držet naučeného, přispěla koblibě takzvaných příruček dobrého umírání ašťastné smrti (ars moriendi literatura).6 2 Tamtéž, s.45–46. 3 Claudia RESCH, Trost im Angesicht des Todes. Frühe reformatorische Anleitungen zur Seelsorge an Kranken und Sterbenden, Tübingen— Basel 2006; Luise SCHOTTROFF, Die Bereitung zum Sterben. Studien zu den frühen reformatorischen Sterbebüchern, Göttingen 2012. 4 Tomáš MALÝ— Pavel SUCHÁNEK, Obrazy očistce. Studie obarokní imaginaci, Brno 2013. 5 Radmila PRCHAL PAVLÍČKOVÁ, Oútěše proti smrti. Víra, smrt aspása vpohřebních kázáních vobdobí konfesionalizace, Praha 2017, s.17–30. 6 Pavel KRÁL, Knihy odobrém umírání včeském prostředí ve druhé polovině 16.aprvní půli 17.století, in: Martin Holý— Jiří Mikulec (edd.), Církev asmrt. Institucionalizace smrti vraném novověku, Praha 2007, s.7–22. OPEN ACCESS RadMILa PRCHaL PavLíČKOvÁ 65 Ideál dobrého umírání prošel vprůběhu 16.století určitým vývojem. Na straně jedné souvisela změna spřesunem pozornosti zvlastní hodinky smrti kcelému životu, do nějž se mělo učení opřípravě na smrt rozprostřít avněmž mělo přemýšlení osmrti sloužit jako svým způsobem disciplinační prostředek.7 Na druhé straně jej ovlivnila reformace ato, jak se téma umírání asmrti konfesně aktivovalo ajak se některé prvky ideálu dobré smrti přizpůsobily odlišným věroučným principům.8 Na prvním místě působil fakt, že věroučná příslušnost vokamžiku smrti byla chápána jako klíčová pro spásu nebo zatracení věřícího. Zejména preskriptivní teologické prameny opakovaly vkonfesně rozdělené společnosti jednoduché pravidlo: až předstoupíme před soudnou stolici, budeme muset „vydat počet ze své víry“.9 Jak při pohřbu exulantky ze Schleuningenu uvedl roku 1635 pohřební kazatel: „chceme-li být spaseni, musíme mít […] pravou víru“.10 Pravou vírou mínil příslušnost kluterství— kázání je silně protikatolické, útočí na řadu katolických věroučných prvků aoslavuje věroučnou stálost zesnulé Barbary ajejího manžela, kteří se rozhodli odmítnout konverzi aodejít do exilu. Další téma, které bylo vprůběhu konfesionalizace umírání asmrti hojně používáno, souviselo se všeobecně panující ahluboce zakořeněnou, nadkonfesijně platnou představou, že ulůžka umírajícího se scházejí nebeské apekelné síly asváří se ojeho duši. Zchování umírajícího pak bylo podle dobového mínění možno vyvozovat, zda je sužován ďáblem, či dokonce zda mu ve svém posledním boji podléhá. Klidné, mírné chování apokojná smrt podobná spánku byla chápána jako dobrá smrt, naopak prudké trhavé pohyby umírajícího, křik aneklid byl vykládán jako těžká pokoušení, jimž ďábel umírajícího vystavuje.11 Poslednímu chování ataké slovům umírajících byla proto věnována značná pozornost, takzvaná poslední slova se dokonce vyvinula ve specifický literární žánr avydávala se vtištěných sbírkách.12 Umírající byli považováni za lidi, kteří již vstoupili do kontaktu stranscendentnem avjejich chování 7 Miloš SLÁDEK (ed.), Vítr jest život člověka aneb Život asmrt včeské barokní próze, Jinočany 2000, s.104. 8 Radmila PRCHAL PAVLÍČKOVÁ, „Unter den Ketzern zu leben und zu sterben ist gar schwerlich und geferlich.“ Das Sterbebuch des Johann Leisentritt im Kontext der katholischen Sterbebücher des 16.Jahrhunderts, Archiv für Reformationsgeschichte 107, 2016, s.193–216. 9 „Seines Glaubens rechenschafft geben.“ Polycarp LEYSER, Eine Predigt Vber der Leich, des […] Matthaei Wesenbecks, der Rechten Doctorn vnd Professorn bey der Vniuersitet Wittemberg…, Frankfurt/Oder 1600. FBG, sign. LP 8° 00000 D III 05 (01). 10 „Wenn wir wollen selig werden, so müssen wir haben […] den rechten Glauben.“ Nicodemus LAPPE, Annus Remissionis Coelestis. Das ist, Das Himlische ErlaßJahr, welches alle allhier betrengte, verfolgte vnd betrübte, aber doch am Christum beständig-Gleubende im Himmel dermaleinst zu hoffen habe, bey […] Leichbestattun Der […] Barbaren Amthor…, Schleusingen 1635. FBG, sign. LP E 8°IV, 00015 (03). 11 Werner F.KÜMMEL, Der sanfte und selige Tod. Verklärung und Wirklichkeit des Sterbens im Spiegel lutherischer Leichenpredigten des 16.bis 18.Jahrhundert, in: Rudolf Lenz (ed.), Leichenpredigten als Quelle historischer Wissenschaften, 3, Köln— Wien 1984, s.199–226. 12 Sebastian LEUTERT, Geschichten vom Tod. Tod und Sterben in Deutschschweizer und oberdeutschen Selbstzeugnissen des 16.und 17.Jahrhunderts, Basel 2007, s.95–96. OPEN ACCESS 66 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 amluvě se měla reflektovat zkušenost ostatním lidem zatím nedostupná.13 Umírající proto byli nadáni specifickou autoritou— dle dobové představy již dokázali podávat svědectví oskrytých pravdách ioúdělu, který jejich duši čeká. Způsob jejich smrti ato, zda potvrdili své vyznání vokamžiku odchodu zpozemského bytí, byl vkonfesně rozděleném světě chápán jako důležité svědectví osprávnosti dané věrouky.14 Dobrá smrt příslušníků vlastní konfese byla ztohoto důvodu vnímána jako potvrzení pravověrnosti, na druhou stranu špatná smrt příslušníků cizího vyznání byla vykládána jako potvrzení bludařství afalešnosti odlišného učení. To vedlo záhy krozvoji literárních děl, která si kladla za cíl přinést veřejnou, tištěnou „zprávu“ (Bericht) oprůběhu umírání asmrti souvěrců, zejména významných teologů asvětských knížat. Tyto popisy měly silně konfesní charakter. Byly koncipovány vsouladu skonfesně korektním ideálem dobrého umírání ačasto zdůrazňovaly ty drobné odchylky, jimiž se rituál umírání vdané konfesi odlišoval, například akt posledního pomazání ukatolíků nebo účast na poslední večeři apřijímání pod obojí způsobou uevangelických církví. Umírající byl vtěchto „zprávách“ jednoznačně identifikován sdanou věroukou, ostentativně se kní těsně před smrtí přihlásil, byl prezentován jako vzor stálosti apevnosti ve víře ajako svědek podávající ze smrtelného lože důkaz otranscendentních pravdách. Pomocí detailního popisu dobrého umírání konkrétního člena vlastní konfesní církve se tak stvrzovala relevantnost tohoto vyznání. Takzvané „Zprávy osmrti“ vznikaly hojně od druhé poloviny čtyřicátých let 16.století, kdy byly popularizovány aširoce použity po smrti Martina Luthera vúnoru 1546 ajeho politického ochránce, saského kurfiřta Jana Fridricha I. vbřeznu 1554. Po smrti obou protagonistů reformace vyšlo několik tisků různých žánrů, ato včetně zpráv popisujících jejich skon, které měly dokázat, že oba muži zemřeli dobrou smrtí, ajejich blažený odchod tak měl potvrdit správnost reformační cesty.15 Jak napsal Heinz Schilling, vmediálních zprávách osmrti Martina Luthera šlo vkontextu pozdně středověkého ideálu dobrého umírání oto, podat důkaz, že reformátor svou dobrou smrtí potvrdil, „že Bůh skutečně stojí za ním“, ademonstrovat tak vůči císaři akatolickým stavům na prahu vojenského konfliktu, který rok na to vyústil vbitvě uMühlberka, pevnost asebevědomí nové církve.16 Naopak katolická publicistika se snažila vylíčit Lutherovu smrt jako náhlou ašpatnou, či dokonce jako sebevraždu.17 13 Hillard VON THIESSEN, Das Sterbebett als normative Schwelle. Der Mensch in der Frühen Neuzeit zwischen irdischer Normenkonkurrenz und göttlichem Gericht, Historische Zeitschrift 295, 2012, s.625–659. 14 Cornelia NIEKUS MOORE, Mitteldeutsche Leichenpredigten als Spiegel des Zeitgeschehens, in: Philip Hahn— Kathrin Paasch— Luise Schorn-Schütte (edd.), Der Politik die Leviten Lesen. Politik von der Kanzel in Thüringen und Sachsen, 1550–1675, Gotha 2011, s.48–58, zde s.50. 15 „Vom Christlichen abschied aus diesem tödlichen leben des Ehrwirdigen Herrn D.Martini Lutheri“. Drei zeitgnössische Texte zum Tode D.Martin Luther, Stuttgart 1996. 16 Heinz SCHILLING, Martin Luther. Rebell in einer Zeit des Umbruchs, München 2014, s.589–603. 17 S.LEUTERT, Geschichten vom Tod, s.177–179. OPEN ACCESS RadMILa PRCHaL PavLíČKOvÁ 67 Zprávy osmrti sestavovali očití svědkové, zejména kněží, kteří doprovázeli umírajícího. Často se odvolávali na přání zesnulého, který je měl před smrtí sám nabádat aprosit, aby vydali ojeho skonu avyznání veřejné potvrzení.18 Autoři zpráv nezřídka upozorňovali také na pomluvy, které se začaly po skonu šířit akteré zpochybňovaly, že dotyčný zemřel dobrou smrtí avpravém vyznání: lidé prý často zpochybňují konverzi, tvrdí oní, že proběhla ve stáří aumírající kní byl přemluven.19 Svůj tisk pak prezentovali jako obhajobu zesnulého vůči pomlouvačům, kterým chtěli dokázat, že se jednalo odobrou smrt vpravé víře.20 Do textu mohli zahrnout stručný exemplární životopis zesnulého, důraz ovšem kladli na popis posledních týdnů, dnů aposlední hodinky. Vnich dominuje líčení zbožného chování zesnulého, jeho vytrvalosti ve víře aaktivně projevené stálosti ve vyznání avyjmenování konfesně korektních úkonů spojených sblížící se smrtí. Například osobní lékař saského kurfiřta Jana FridrichaI. se měl několik dnů před smrtí výslovně přihlásit kaugsburské konfesi, vést sknězem, který jej navštěvoval, dlouhé hovory oluteránské víře aplatnosti solafideismu, způsobem, který autor detailně popisuje aoznačuje jako luteránsky správný, přijmout pod obojí způsobou, nechat si předčítat žalmy adalší biblické pasáže asám je komentovat. Autor na konci textu čtenářům explicitně připomíná, že umírající zůstal až do poslední chvíle věrný svému vyznání aže vněm blaženě zesnul.21 Podobně kolínský arcibiskup, který přestoupil kluterství, měl na smrtelném loži nejprve rekapitulovat svou cestu kreformaci apoté ostentativně potvrdit své setrvání uluterského vyznání ve chvíli smrti.22 Některé ztěchto tisků vyvolaly polemiky odpůrců aopravosti či vnucenosti konverze na smrtelném loži acharakteru smrti se ještě několik let diskutovalo na stránkách polemik aapologií.23 18 „… das ich jm seines Glaubens vnd Bekentnis, für Gott vnd der welt zeugnis geben wolte.“ Andreas POACH, Vom christlichen Abschied aus diesem Leben Matthei Natzebergers…, Jena 1559. Uloženo vSächsische Landesbibliothek— Staatsund Universitätsbibliothek Dresden (dále jen SLUB), sign. Biogr.erud.1649,70. 19 „… vnd were mit guten worten dazu beredt worden.“ P.LEYSER, Eine Predigt Vber der Leich, nepag. 20 Rudolph CLENCK, Kurtzer Bericht vom Catholischen vnnd Christlichn Abschaiden auß disem zergengklichen leben, des Edlen, Erwürdigen vnd Hochgelerten Herrn D.Friderici Staphyli Superintendenten der Hohen Schule zu Jngolstat…, Ingolstadt 1564, HAB, sign. 318. 16 Theol. (6). 21 A.POACH, Vom christlichen Abschied, nepag. 22 Johan ALSTORFFER, Warhaffter vnd bestendiger bericht von dem Christlichen ende, vnd seligem abschiede aus diesem vergenglichem leben auff Erden, des Hochwirdigsten Herrn, Herrn Hermans Ertzbischoffen zu Cölln vnd Chur fürsten, etc. Anno 1552 den 15.Augusti, des morgens vmb die Neudte stunde…, Leipzig 1553. SLUB, sign. Hist.Rhen.inf.240,20. 23 Po smrti Matthiase Wesenbecka vyšlo pohřební kázání, popisující jeho konverzi od kalvinismu kluterství na smrtelném loži, rodina na spis reagovala vydáním apologie, vníž Wesenbeckovu konverzi odmítla, aautor kázání P.Leyser v jejím důsledku vydal další polemický spis. Viz P.LEYSER, Eine Predigt Vber der Leich; Apologia vnd Gründliche Wiederlegung der nachgelassenen Erben, weylandt des hochgelärten vnd Ernvhesten Matthaei Wesenbecks, der Rechten Doctorn vnd Professorn zu Wittenbergk. Wieder die von D.Polycarpo Leisern, für dieser seit Pfarrern doselbst, in druck gegebene Leichpredigt…, Wittenberg 1586. Uloženo vBayeri sche Staatsbibliothek München (dále jen BSB), sign. Res 4°Polem. 3346.11; PolyOPEN ACCESS 68 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 Stejné zprávy asvědectví ozachování víry vznikaly ina katolické straně. Když roku 1564 zemřel Fridrich Staphylus, teolog, který se dříve hlásil kluterství avroce 1553 konvertoval zpět ke katolické víře, vydal po jeho smrti Rudolf Klencke zprávu, jíž hodlal zabránit pomluvám ohledně Staphylovy rekonverze nebo špatné smrti asnést důkazy ojeho katolické víře vposledních dnech, hodinách iminutách jeho života adobré smrti vní.24 Podobně roku 1590, když po nedávné konverzi ke katolictví zemřel markrabě Jakob III. Bádensko-Hachberský, vyšlo tiskem vlatinské aněmecké verzi „Pravdivé krátké popsání, co se událo při poslední nemoci [Jakoba Bádensko- -Hachberského, pozn.aut.], až do křesťanského svatého skonu aposledního vydechnutí jeho milosti“. Autor vpředmluvě apodtitulu uvedl, že smyslem tisku je dokázání jeho katolického vyznání a„zacpání několika prolhaných hub, které se škodlivě anelidským způsobem osmělují bez jakéhokoliv důvodu aproti pravdě dotknout křesťanského ahorlivého svědomí jeho knížecí milosti“.25 Obhajobné popisy posledních okamžiků konvertitů obvykle akcentovaly ty prvky, které konvenovaly blažené, klidné smrti, přirovnávané ke spánku, která byla chápána jako vnější znamení blaženosti duše: Fridrich Staphylus zemřel blaženě „avůbec tak vPánu, že nebylo možno si vjeho gestech ani na hlase nebo očích či ústech povšimnout jakéhokoli hrůzného znamení (jak jsem často vídal na jiných umírajících lidech). Pak si zachoval živou barvu, až do posledního tažení, kromě chvil, kdy na něj přicházela mdloba. Aprotože byl bez smrtelného zbarvení, nemyslel by si člověk, který jej viděl ležet mrtvého, ale nevěděl ojeho smrti, nic jiného, než že jen spí, tak jako tělesná smrt podle Krista asv. Pavla není ničím jiným, než spánkem vPánu.“26 Shodné pasáže se vtéže době začaly stávat standardní součástí pohřebních kázání. Také vnich kazatelé podrobnými popisy umírání dokazovali, že zesnulý opustil svět řádným, předepsaným způsobem, zčehož vyvozovali naději na spásu jeho duše aruku vruce stím idůkaz opravověrnosti jeho vyznání. Značná pozornost se izde věnovala vedle popisu zbožného chování aabsolvování předepsaných církevních rituálů především tělesným projevům avzhledu. Autoři popisů používali topické formulace odkazující na klid amírnost— zdůrazňovali, že umírající sebou neškubali anetrhali, jejich fyzický vzhled se neměnil, neprojevovali netrpělivost, neběsnili carp LEYSER, Apologia, Das ist: Rettung der Leichpredigt, welche Doct. Polycarpus Leyser für zweyen Jah ren in der Schloßkirchen zu Wittenberg, bey dem Begrebnis des Herrn D.Matthaei Wesenbecks, Gottseligen, gehalten hat…, Wittenberg 1588, BSB, sign. 7503741 Or.fun. 159 b. 24 R.CLENCK, Kurtzer Bericht, nepag. 25 Johann PISTORIUS, Warhaffte kurtze Beschreibung, was sich bey weilandt deß Durchleuchtigen Hochgebornen Fürsten vnnd Herrn, Herrn Jacoben Marggraffen zu Baden vnd Hachberg, Landt graffen zu Susenbergk, Herrn zu Röteln vnd Badenweiler, rc.Hochseligen andenckens letster Kranckheit, biß in jhrer F.G.Christliches heiliges Ableiben vnd letsten Athem verlauffen. Zu verstopffung etlicher verlogner Mäuler, so jhr F.Gn. an dero Christlichem vnd eifferigem Gewissen, schändlicher vnd vnmenschlichermassen wider allen Grundt vnd Warkeit, antasten dörffen. Jn eyl biß auff ferner Lateinischer vnd Teutscher derowegen angestelter außführung dem Christlichen Leser zum besten beschriben, Mainz 1590, BSB, sign. 4 V.ss. 436#Beibd.2. 26 R.CLENCK, Kurtzer Bericht, nepag. OPEN ACCESS RadMILa PRCHaL PavLíČKOvÁ 69 anevydávali nepříjemné zvuky azesnuli „tak čistě, že ani jediná kapička neskanula zjejich úst“.27 Mírnost tělesných projevů byla chápána jako důkaz radostné, blažené smrti, vníž zesnulý nemusel svádět těžký poslední boj ajeho duše radostně abez ďábelských pokušení astrachu odcházela na věčnost ke Kristu. Naopak náhlá nebo nepřirozená smrt vyvolávala obavy, nejistoty adohady. Náhlá smrt, která člověka překvapila aneumožnila mu připravit se ařádně na smrtelném loži absolvovat všechny potřebné procedury acírkevní rituály, byla považována za vysoce nebezpečnou pro osud duše achápána vteologickém diskurzu jako boží trest.28 Stejné postoje ke smrti, jen vdaleko stručnější podobě, vtéto době tlumočily prameny osobní povahy. Informace oúmrtí apohřbu rodinných příslušníků, přátel, příbuzných, sousedů měšťanů, panovníků, případně zápisky ozvláštních úmrtích, patřily kvelmi častému typu informací, který soblibou ave vysoké četnosti zaznamenávali prakticky všichni raně novověcí pisatelé deníků, pamětí arodinných zápisků různorodého charakteru azrozličných sociálních vrstev. Sebastian Leutert dokonce tvrdí, že umírání asmrt mají vpramenech osobní povahy „centrální úlohu“.29 Podoba záznamů oúmrtí se lišila případ od případu apisatel od pisatele. Knejstručnějším zápisům patří ty, vnichž autor stručně evidoval fakt, že někdo zemřel akde je pohřben, připojil prosbu za jeho asvou duši. Informaci mohl dále rozšířit odatum úmrtí apříčinu smrti, případně sdělit základní údaje ojeho osobě: uvést jeho profesi, rodinné poměry, například zda zanechal vdovu asirotky. Mimořádně doplnil charakteristiku jeho vlastností („člověk pokojnej apobožnej, kterej žádnýmu ani kuřátka nerozhněval“)30 nebo nějakou individuální zvláštnost ozesnulém: „Umřel na Hradeníně vkraji kouřimském pan Všeslav Strojetický; hrbovatý byl od přirození.“31 Zejména vpřípadě rodinných příslušníků bývá záznam detailnější, doplněný ořadu životopisných informací, které někdy nabývají podoby krátkého biogramu, ataké odetaily ohledně umírání apředevším jeho kvalitativní hodnocení, vztažené kdiskurzu dobré smrti.32 Knejtypičtějším normativním prvkům, které autoři deníků apamětí při popisu ahodnocení smrti svých blízkých používali, byl poukaz na pokorné přijetí anevzpírání se přicházející smrti, rozloučení sblízkými, zachování zdravého rozumu do posledních okamžiků, zbožné chování, vyznání azbožná poslední slova aklidná smrt.33 Například pirenský exulant Bořek Mateřovský zMateřova vpřípadě své manželky, která zemřela vúnoru 1637, vyčísluje na roky, týdny adny, jak dlouho byli manželi, dobu, kdy žili vexilu, kdy přesně, kterého dne avkolik 27 „… so reiniglich, das nicht ein einiges tröpfflein aus seinem Munde geflossen.“ W.F.KÜMMEL, Der sanfte und selige Tod, s.203. 28 Rudolf MOHR, Der unverhoffte Tod. Theologieund kulturgeschichtliche Untersuchungen zu außergewöhnlichen Todesfällen in Leichenpredigten, Marburg 1982. 29 S.LEUTERT, Geschichten vom Tod, s.45. 30 Matěj KOVÁŘ (ed.), Pavel Mikšovic ajeho kronika lounská, Sborník Historického kroužku (dále jen SHK) 4, 1903, č.2, s.121–124, zde s.122. 31 Jiří MIKULEC (ed.), Mikuláš Dačický zHeslova. Paměti. Súvodem Josefa Janáčka, Praha 1996, s.251. 32 S.LEUTERT, Geschichten vom Tod, s.50. 33 Tamtéž, s.87–117. OPEN ACCESS 70 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 hodin manželka zemřela abyla pohřbena, ahodnotí, že „po mnohých nemocech abídách život svůj vPánu Bohu pobožně, pokojně itiše dokonajíc, smrtí blahoslavenou ztohoto světa vykročila“.34 Některé zápisy oúmrtí blízkých lidí jsou detailní, popisují podrobně poslední dny, projevy aprůběh nemoci aléčbu, duchovní zaopatření apřípravu na smrt, včetně textů modliteb či písní apopisů zbožného chování umírajících: „Tu dá se ona sama do modlení zpaměti znamenité modlitby vnemoci, též žalmy svaté (kterých velmi mnoho zpaměti uměla, ano iněkteré kapitoly celé zBible), též mnoho písní říkala.“35 Umírající jsou prezentováni jako zbožní vyznavači pravé víry, již svými slovy, ať už nahlas, či vduchu, potvrzují do posledních okamžiků. Jan Zajíc zHázmburka roku 1551 naprosto nepochyboval, že jeho manželka sice nemohla mluvit, „než modlila se tejně“ ahlasitě naříkala na bolesti vbřiše, až nakonec „nás požehnala aduši svou milou pustivši, vPánu Bohu usnula“.36 Detailní popisy umírání ipohřbu zachytil ve svých exulantských pamětech vpřípadě smrti svých manželek roku 1631 a1641 Jan Jiří Harant zPolžic aBezdružic.37 Obě rozsáhlé pasáže obsahují podrobný popis vývoje nemoci aléčby, stejně jako duchovní přípravu, smrt apohřeb, včetně parafráze pohřebních kázání. Harant akcentuje prvky dobrého umírání, tak jak byly zakotveny vdobové normativní literatuře, vykresluje jejich vykonání smnoha konkrétními podrobnostmi, včetně reprodukce rozhovorů sumírající: „Prve též jsem jí četl zknížky velmi pěkné každodenní cvičení se vpobožnosti, sedmero přemyšlování člověka nemocného, též ten den pašiji ana ni výklad. Apo přečtení kní sem přišel ařekl jí: ‚Mý nejmilejší srdce, nestejskej sobě vtomto tvém kříži avnemoci od Pána Boha na tebe vzložené! Slyšelali’s, co Kristus Pán pro nás, aby nás vykoupiti ráčil, trpěl?’ Na to odpověděla: ‚Slyšela, nic sobě nestejskám,’ jakož velmi se vtý nemoci mlčendlivě atrpělivě měla. Potom sem sní zpíval píseň […] že bylo tu při ní tma, nemohl sem dobře vidět, zvlášť bez brýlí; tu sama zpaměti mně, co sem nemohl vidět, povídala […] po tom softu jednou odkašlíc ajednou vyplivnouc štikla, ahned duši svou […] Pánu Bohu, kterémuž ji poroučela, odevzdala. Atak pokojně atiše vtrpělivosti ztohoto světa do slávy nebeské vzásluze Ježíše Krista vpravé víře vykročila.“38 Podobné prvky, velmi individuální motivy reflektující panující představy oideálním průběhu, obsahuje ipopis umírání jeho druhé manželky, která zemřela včervenci 1641. Například Harant zachytil, že po příchodu kněze znovu mohla srozumitelně mluvit aopakovat po něm modlitbu abiblické pasáže, přestože předchozího dne již nemohla komunikovat se svým okolím slovy ani gesty, jen se potila. Její manžel vzápiscích poznamenal, že bylo spodivem, „jak jí Pán Bůh ráčil tak před hodinkou [vhodině smrti, pozn.autorky] řeč její kjeho chvále aprokázání víry své celé inaděje vněho propůjčiti“.39 Detailní shoda steologickým diskurzem 34 Památník Bořka Mateřovského zMateřova, HAB, Cod.Guelf. 1123 Nov. 8°, fol.10. 35 Ferdinand MENČÍK (ed.), Paměti Jana Jiřího zPolžic aBezdružic od roku 1624 do roku 1648, Praha 1897, s.146. 36 Jaroslav PÁNEK (ed.), Jan Zajíc zHázmburka. Sarmacia aneb Zpověď českého aristokrata, Praha 2007, s.139. 37 F.MENČÍK (ed.), Paměti Jana Jiřího zPolžic aBezdružic, s.54–57, 145–151. 38 Tamtéž, s.54–55. 39 Tamtéž, s.147. OPEN ACCESS RadMILa PRCHaL PavLíČKOvÁ 71 pokračuje ivoznačení její smrti jako tiché apokojné. Právě pojmenování smrti jako zbožné, pokojné či blažené, podobající se spánku, upozorňuje na nekonfliktní přijímání ideálu dobré ašpatné smrti, který je vargumentačně identické podobě, vjaké se nacházel vpříručkách dobrého umírání adalších normativních pramenech, artikulován vpramenech osobní povahy.40 Vprůběhu dvacátých let 17.století, kdy se podstatná část české společnosti musela vyrovnat se zavedeným jednověřím arozhodnout se pro přestup ke katolictví, respektive odchod do exilu, se na straně nekatolíků vrůzných typech pramenů objevují informace ošpatné či nepřirozené smrti konvertitů atěch, kteří jiné nutili ke konverzi, případně zvláštních okolnostech, které provázely smrt ipohřeb. Prvním avmnohém exemplárním úmrtím byla medializovaná smrt mistra Jana Kampana Vodňanského, který ve snaze zachránit pražské vysoké učení přestoupil ke katolictví brzy po porážce stavů apopravě jejich představitelů41 akrátce nato na konci roku 1622 zemřel. Jeho smrt vyvolala ve své době značný ohlas, nepochybně proto, že se jednalo oprvního významnějšího zesnulého konvertitu. Jezuité se snažili propagandisticky využít jeho pohřeb, když mu vystrojili, slovy Zikmunda Wintra, „šumný“ pohřeb spohřebním kázáním.42 Zatímco jezuité propagovali, že Kampanus před smrtí potvrdil svou příslušnost ke katolické věrouce,43 vevangelickém prostředí se šířila zpráva, že Kampanus zemřel ve velkém soužení azoufalství. Tuto zprávu, stejně jako dohady ojeho vyznání aúdaje orekonverzi, obsahuje řada dobových svědectví různorodých žánrů. Lékař Matyáš Borbonius zBorbenheimu si ve svém deníku ke dni 5.prosince 1622 zaznamenal, že se říká, že Kampanus měl umřít „vsvý apostazii uvelikém zoufalství“, posledního prosince si zapsal zprávu, podle níž „dokonal pokojně“ 13.prosince aspláčem „svou apostasii“ vsoukromí odvolal.44 Mikuláš Dačický zHeslova si vtéže době vpamětech sepisovaných vKutné Hoře poznamenal, že Kampanus „po témž přestoupení nedlouho živ byl na tom světě […] načež při smrti své hrozně, žalostivě azoufale naříkal“.45 Mladoboleslavský měšťan Jiří Kezelius Bydžovský ve své kronice sepisované až na počátku čtyřicátých let poznamenává, že ten vzdělaný muž a„poeta znamenitý idalece vznešený“ po sobě zanechal mnoho učedníků, „kteříž jeho agon askončení divně vykládali“.46 Podobně žatecký měšťan Pavel Skála ze Zhoře, který ve svém freiberském exilu sepisoval dlouhých 14 let mnohasvazkovou 40 Benigna VON KRUSENSTJERN, Seeliges Sterben und böser Tod. Tod und Sterben in der Zeit des Dreißigjährigen Krieges, in: Benigna von Krusenstjern— Hans Medick (edd.), Zwischen Alltag und Katastrophe. Der Dreißigjährige Krieg aus der Nähe, Göttingen 1999, s.469–496, zejména s.473–474. 41 Zikmund WINTER, Děje vysokých škol pražských od secessi cizích národů po dobu bitvy bělohorské (1409–1622), Praha 1897, s.211; Otakar ODLOŽILÍK, Mistr Jan Campanus, Praha 1938. 42 Z.WINTER, Děje vysokých škol, s.216. 43 Tamtéž, s.216. 44 Max DVOŘÁK (ed.), Dva denníky Dra. Matiáše Borbonia zBorbenheimu, Praha 1896, s.144, 147; Z.WINTER, Děje vysokých škol, s.215. 45 J.MIKULEC (ed.), Mikuláš Dačický, s.278. 46 Zdeněk KAMPER (ed.), Kronika mladoboleslavská od Mistra Jiřího Bydžovského sepsaná, Mladá Boleslav 1935, s.150. OPEN ACCESS 78 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 Nosidlo pravidelně na stránkách svých zápisků tvrdě kritizoval. Zosobního zaujatého vztahu plynulo ihodnocení smrti Aulíkovy manželky: porod Nosidlo označil slovem žalostivý a„jako zázračný“, při němž rodička život dokonala „smnohým naříkáním“ akromě ní zemřely ičtyři ze šesti dětí. Událost podle něj byla božím trestem seslaným na rychtáře: „Ale tou pokutou Boží tyran se nepolepšil.“87 Pisatelé se ale zpravidla snažili smrt konkrétního člověka, který zjevně nezemřel ideálním způsobem, například když měl jeho konec všechny znaky náhlé smrti, přesto označit jako dobrou ablaženou. Takové strategie lze sledovat jak vpramenech tištěných, určených veřejné recepci, tak vpramenech osobní povahy. Pohřební kázání nad náhle zesnulými lidmi zdůrazňují, že ani náhlá smrt nemusí být špatná anení třeba ji vnímat jako boží trest. Kazatelé měli propracované argumenty, jimiž zkazatelny dokazovali, že zesnulý, který opustil svět nestandardním způsobem, zemřel přesto blaženě.88 Obvykle autoři poukazovali na celoživotní zbožnost zesnulého, na jeho celoživotní přípravu na smrt, díky níž byl permanentně hotov zemřít, atudíž mu nemohla uškodit náhlost aabsence církevních rituálů na smrtelném loži. Podobně postupovali pisatelé deníků apamětí: ivpřípadech, kdy smrt jejich blízkých vykazovala vteoretické rovině rysy náhlé smrti, například po zásahu bleskem či po jiné nehodě, ji označovali jako blaženou, případně uvedli detaily, které odkazovaly kprvkům dobré smrti aoslabovaly tak její náhlost. Například bratr Rosiny Schweighauser, která zemřela náhle ve spánku, si poznamenal, že večer před ulehnutím strávila společně se svou rodinou, zúčastnila se společné večeře amodlitby anež odešla na kutě, řekla všem dobrou noc. Zmínka otom, že poslední bdělé chvíle prožila sblízkými, že se pomodlila arozloučila, což jsou podstatné rysy dobré smrti, poněkud redukovala náhlost sestřina úmrtí.89 Celou plejádu náhlých smrtí vdůsledku nešťastných okolností, nehod anemocí popsal ve svých kronikářských zápiscích na přelomu 16.a17.století lounský měšťan Pavel Mikšovic. Většinou jim nedává žádnou hodnotící nálepku, jen popisuje okolnosti, nad nimiž se nepozastavuje, případně doplní, že se jednalo ozbožného člověka: „… Jan Motejlek soukenník na velkém předměstí umřel náhle. Vážil vlnu na váze apotom přijda domu na stolici skonal. Na zejtří vouterý po nešpoře usv. Petra pochován jsoucí vletech věku svého 47.Byl člověk pokorný, upřímný apobožný.“90 Smrt blízkých aznámých lidí se vpramenech osobní povahy jen zřídka explicitně vyhodnocovala jako špatná aautoři používali různé strategie, jak zevidentně zlých okolností provázejících smrt vytvořit ve svém textu smrt blaženou.91 Příhody špatných smrtí se vpramenech osobní povahy vyskytují zcela výjimečně, ve specifických kontextech amálokdy ve vztahu krodinným příslušníkům. Na základě analýzy rozsáhlého vzorku pramenů osobní povahy vyvodil Sebastian Leutert, že se objevují tam, kde má pisatel osobní negativní vztah kzesnulému, kritizuje jeho 87 M.LISA (ed.), Die Chronik, s.78. 88 R.MOHR, Der unverhoffte Tod, s.196. 89 S.LEUTERT, Geschichten vom Tod, s.124–125. 90 Matěj KOVÁŘ (ed.), Pavel Mikšovic ajeho kronika lounská, SHK 10, 1909, č.1–2, s.60–63, zde s.60. 91 S.LEUTERT, Geschichten vom Tod, s.51, 119–135. OPEN ACCESS RadMILa PRCHaL PavLíČKOvÁ 79 hříšný život ašpatnou smrt pak komentuje se zadostiučiněním92 nebo právě vsouvislosti skonfesí. Leutert uvedl několik málo zjištěných příkladů, vnichž pisatelé deníků apamětí popisovali špatnou smrt panovníků aspojovali ji sutlačováním souvěrců, či špatnou smrt lidí, kteří buď konvertovali, nebo jen vykonali určité katolické praktiky, například při vstupu do městské rady složili přísahu odporující evangelickému vyznání.93 Informaci oneblahém skonu spojili svýrazy zadostiučinění, označili událost jako boží pokutu, trest aboží soud. Tak si například ve Slaném poznamenal Václav Kněžoveský, že osmrti papeže Řehoře XIII., jehož činí na svých stránkách několikrát zodpovědného za zmatky aškody způsobené vydáním nového kalendáře, se říká, že „když měl umříti, že mu pekelní voheň zoust sálal. Pán Buoh rač jednoho každého vierného křesťana toho uchovati.“94 Tímto způsobem, ovšem vdaleko vyhrocenější podobě, než jsou Leutertem uváděné příklady, jsou instrumentalizovány zprávy ošpatných koncích „odpadlců“ vpobělohorských zápiscích českých exulantů. Nejostřejší podobu mají vzápiscích Václava Nosidla zGeblic. Vpřípadě postižených se jedná bez výjimky oobyvatele Litoměřic. Bývalí sousedé byli po odchodu do exilu, respektive konverzi rozděleni nejen politickou hranicí Českého království aSaska ageograficky Krušnými horami, ale také náboženstvím. Václav Nosidlo sleduje své bývalé sousedy velmi kriticky, zazlívá jim konverzi, vyčítá prospěchářství aarivismus apříhody špatných konců „odpadlců“ líčí smnoha výmluvnými detaily. Vdůsledku konfesního rozdělení západokřesťanské společnosti se od druhé poloviny 16.století množily zprávy osmrti konvertitů, unichž vznikaly zdůvodu změněné konfesní příslušnosti pochyby opovaze jejich smrti. Byly koncipovány jako důkaz otom, že příslušník dané konfese zemřel dobrou smrtí, potvrdil vní svou konverzi, atím ipravost asprávnost dané věrouky, nebo na straně druhé jako potvrzení nesprávnosti jejich přestoupení anutnosti setrvat ve víře. Pochyby opovaze smrti konvertitů se objevily vtištěných literárních dílech apologetické povahy amohly vyvolat polemické reakce protistrany, abyly artikulovány také vpramenech osobní povahy. Ve specifické, vyhrocené podobě se vyskytují vněkterých pamětech adenících ztěsně pobělohorského období. Motiv špatné smrti konvertitů abožích trestů vpodobě špatné smrti seslaných při odchodu ze světa na ty, kteří jiné nutili ke konverzím, byl součástí argumentačních postupů, jimiž se exulanti utvrzovali ve víře. 92 „T. l. [1599, pozn.aut.] vouterý po sv.Martinu rytíři 16 d. m. listopadu ženil se Pavel Vraštil zŽatce, pojímal sobě za manželku Rejnu Jana Janovskýho jinak Vojna dceru. Neví se, jak do městského práva přišel. (Scortum, šelma azkurvy syn, rabula etc. Náhle zcepeněl. Položili ho mezi katy abiřice).“ M.KOVÁŘ (ed.), Pavel Mikšovic, SHK 4, 1903, č.2, s.122. 93 S.LEUTERT, Geschichten vom Tod, s.174–181. Nápadné je, že jím uvedené příklady vycházejí ztextů farářů, jen jeden příklad pochází ze zápisků katolického laika, který jako boží trest seslaný na reformované vyhodnotil sesuv půdy, při němž dle něj mělo zahynout 900 lidí, ato vsouvislosti stím, že den před tragédií byl při výslechu umučen katolický kněz. 94 Josef PETERS (ed.), Václav Kněžoveský ajeho paměti, in: Slánský obzor— Ročenka Musejního spolku vSlaném, 6, 1898, s.13–56, zde s.21–23. OPEN ACCESS 80 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 RÉSUMÉ: The study analyses reports on the death of converts in the context of the period ideal of good dying. On the threshold of the early modern era there was awidely shared notion of so-called good and bad death, which was popularised, inter alia, in handbooks on good dying. The good death consisted mainly in the fact that the dying went through the prescribed church rituals, said goodbye to the loved ones, and left the earthly world calmly, quietly, gently and blissfully, professing an active Christian faith. As aresult of the denominational division of the Western Christian society, multiple printed reports began to appear from the second half of the 16th century multiplied on deaths of converts, which raised doubts, because of adifferent denomination, as to the nature of their death. They were conceived as public printed evidence that amember of agiven denomination died agood death, confirmed in it his or her conversion, and hence the authenticity and correctness of the given faith. Doubts as to the nature of the death of converts appeared in sources of apersonal nature; in the Czech milieu they are found in some memoirs and journals from the White Mountain period. They take an extreme form in the writings of the exile Václav Nosidlo of Geblice. The stories about bad, even horrific deaths of the converts to Catholicism and revenants were ameans of denominational self-determination. In the way the commentators describe such an extreme event as departure from earthly being to the other world, they reveal their attitudes to conversion and the range of ideas and values associated with it. As aresult, this topic also reveals the importance of the denomination in the life of aparticular believer and the period ideal of good death. doc. Mgr. Radmila Prchal Pavlíčková, Ph.D., působí na Katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého vOlomouci, kde přednáší dějiny raného novověku avěnuje se didaktice dějepisu. Vsoučasné době se zabývá tématem konverzí ([email protected]). OPEN ACCESS