Politika překladu. Nad korespondencí Jana Zábrany s Antonínem Přidalem
Abstract
165
Full text
Politika překladu. Nad korespondencí Jana Zábrany sAntonínem Přidalem Tomáš Glanc Universität Zurich, Slavisches Seminar [email protected] SYNOPSIS #e Politics of Translation: On the Correspondence of Jan Zábrana and Antonín Přidal This article deals with various aspects of the ‘politics of translation’ in connection with the book When the Cage Keeps Falling (subtitle *e Mutual Correspondence of Antonín Přidal and Jan Zábrana, 1963–1984). The political dimension concerns translation in the narrowest sense of the word, but also the choice of text and its reception in the cultural field, communication with the publisher, number of copies and distribution, as well as (during the period of normalization) translation under foreign names, cancellation of contracts, and the relationship between the book market and samizdat. With this aim, the author works through various examples of Zábrana’s translations from Russian in the broader context of political phenomena and strategies. These examples, in the final analysis, appear exceptional insofar as Russian literature was the subject of increased ideological interest during the period under review. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Politika překladu; kulturní politika; šedesátá léta; normalizace; Isaak Babel; Boris Pasternak; cenzura; ruská literatura; samizdat; politika nepřeloženého / politics of translation; cultural policy; the 1960s; standardization; Isaak Babel; Boris Pasternak; censorship; Russian literature; samizdat; politics of the untranslated. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2020.2.10 Překladatelství je činnost literární, vširším smyslu umělecká, jazyková, vyžaduje mnohostrannou intelektuální kompetenci, amá-li jít opřeklad vynikající, pak také zkušenosti anadání. Mnozí překladatelé skromně uvádějí, že jejich činnost je řemeslo. Ito je opodstatněný pohled, chápeme-li „vysoký podíl ruční práce“ jako vazbu na překládaný text, jenž je vlastním předmětem překladatelovy „služby“ originálu. Vsouvislosti sknihou Když klec je pořád na spadnutí (podtitul Vzájemná korespondence Antonína Přidala aJana Zábrany zlet 1963–1984) se jeví jako zřetelná ještě jedna rovina překladatelské činnosti, která nesouvisí jen se samotným překladatelovým či překladatelčiným úkonem, nýbrž scelým procesem překládání od výběru textu až po jeho distribuci arecepci— totiž rovina politická. Té bych se chtěl věnovat vnásleOPEN ACCESS
166 SLOVO A SMYSL 34 dujících poznámkách kedici korespondence, jež vyšla vnakladatelství Torst, skvěle připravená akomentovaná Jiřím Opelíkem (Přidal— Zábrana 2018). Politická dimenze se ostatně týká ipřekládání vnejužším smyslu slova, neboť překlad je mimo jiné úkonem výběru zpravidla zobrovského množství různých možností— ajen jednu znich překladatel volí asnaží se jejím prostřednictvím dostát nárokům originálu prostředky cílového jazyka. Jedním zaspektů, kterými se výběr řídí, může být ihledisko politické. Zřetelný příklad jsou překlady básní Vladimíra Majakovského, které Jiří Taufer pořizoval po druhé světové válce sice na vysoké úrovni anápaditě, nicméně sohledem na stalinistický kult básníka původně avantgardního, jenž mnohdy brutálně abezostyšně provokoval anabourával literární amorální normy své doby— vněkterých těchto křiklavých formulacích Taufer jeho hroty zpolitických důvodů obrušuje amanipuluje tak originálem ve prospěch politicky „správnější“ (zhlediska komunistické kulturní politiky) českojazyčné prezentace básníka (Majakovskij 1956–1986). Vnaší současnosti jiná, politicky odlišná řešení navrhují nové překlady některých Majakovského básní, které pořídili Jana Kitzlerová aVojtěch Frank (Majakovskij 2020). Avšak způsob rozhodování aimplicitní formulace preferencí se netýkají jen bezprostředního aktu překládání, nýbrž icelé obsáhlé množiny činností aaspektů, které překladatelský proces provázejí od prvotního záměru nějaké dílo převést do jiného jazyka až po nejrůznější formy hodnocení auplatnění zveřejněného— či případně nezveřejněného— překladu vkonkrétní kulturní aspolečenské situaci, do které překlad vstupuje atak či onak ji ovlivňuje či proměňuje, podílí se na ní. Vobdobí, které pokrývá korespondence, 1963–1984, byla politika překladu obzvlášť napínavou disciplínou. Po celou tuto dobu, svýjimkou několika měsíců vletech 1968–1969, fungovala vČeskoslovensku institucionalizovaná cenzura, ale uplatňovala se vrůzných obdobích odlišně. Uvedené dvacetiletí lze rozdělit do tří období. Schematicky můžeme říct, že během šedesátých let se kontrola arestrikce postupně čím dál víc uvolňují amožnost řadových aktérů (redaktor, překladatel…) prosazovat vlastní návrhy aliterární preference se stává čím dál snazší adokonce samozřejmější. Na konci šedesátých apočátku sedmdesátých let dochází kdrastické proměně dosavadní kulturní politiky akonečně vobdobí takzvané normalizace vsedmdesátých letech až do perestrojky vdruhé polovině osmdesátých let se poměry utužily vtom smyslu, že často nebylo snadné nebo ani možné získat potřebná povolení asouhlas kompetentních účastníků kulturního procesu, kteří rozhodovali otom, co se bude publikovat (apřekládat). Přesto se mnoha vynikajícím překladatelkám apřekladatelům podařilo zprostředkovat čtenářům ivtomto období díla řady vynikajících autorů ztakřka všech jazykových oblastí. Pro přehlednost astručnost bych se rád omezil na pár příkladů Zábranových překladů zruštiny, které jsou výjimečné tím, že rusky psaná literatura byla předmětem zvláštního, zvýšeného ideologického aspolečenského zájmu, ato po celé období od druhé světové války až do konce komunistického režimu vroce 1989. AZábrana se na prezentaci ruské literatury vČechách podílel význačnou měrou. Jeho osobní estetické preference jej přitom shodou okolností přitahovaly kautorům, kteří zhlediska kulturně-politického platili za kontroverzní. Nepůjde tu vžádném případě opřehled Zábranovy překladatelské činnosti nebo její kvalitativní posouzení, důležité jsou jen některé aspekty „politiky překladu“ doložené konkrétními ukázkami. OPEN ACCESS
TOMÁŠ GLANC 167 Tímto zaměřením se dostane menší pozornosti Přidalovi, jenž byl samozřejmě také renomovaným překladatelem ajehož podíl na korespondenci je nezastupitelný— jde vní odialog dvou partnerů, kteří spolu komunikují jako rovný srovným. Právě zneformálního písemného obcování dvou intelektuálů, překladatelů azároveň kamarádů získáváme prominentní přístup ikproblematice překládání zhlediska kulturně-politického. Intelektuál apřekladatel není vdaném případě charakteristika nadnesená. Přidal vystudoval vBrně anglistiku ahispanistiku, později získal idoktorát, teoretická reflexe byla samozřejmou součástí jeho přístupu kliteratuře. Zábrana neměl formální univerzitní vzdělání, bylo mu upřeno zpolitických důvodů: oba jeho rodiče byli na počátku padesátých let vrámci perzekucí během uplatňování československé verze stalinismu odsouzeni. Jako syn nepřátel lidu stěží absolvoval čtyři semestry na Katolické bohoslovecké fakultě UK vPraze. Nicméně práce překladatele— překladatelem „zpovolání“ byl od roku 1954— se uněj od počátku snoubila skompetentní reflexí literatury včetně literatury sekundární. Pokud se například překladatelsky zabýval Babelem, zajímala ho i„neznámá glosa Šklovského“, kterou našel vruském tisku (Šklovskij 1924, s.152–155), nebo práce „babelovského badatele Livšice“ (Livšic 1964, s.133). Izde můžeme spatřovat aspekt interpretačně politický— oba autoři zokruhu avantgardy, modernismu aformální metody vhumanitních vědách měli vsovětských podmínkách komplikovanou odbornou dráhu, Zábrana musí jejich práce „objevit“. Předmluva, žánr, vkterém Zábrana opakovaně psal, má ze své podstaty charakter ideový, předkládá zpravidla návrh, jak text číst, formuluje specificky argumentovanou „politiku čtení“. Patrné je to vpřípadě Babelovy Rudé jízdy, okteré Přidal píše Zábranovi 25.11.1965: „Jo, byl jsem moc rád, že V.Černý vjedenáctce Hosta pochvalně naráží na ‚inteligentní babelovskou miniaturu‘, což nemůže být nic jiného než tvoje předmluva kRudé jízdě, okteré jsem ti posledně psal“ (Přidal— Zábrana 2018, s.29 a32; Babel 1965, s.69; Černý 1965). Přidal tu vjedné větě shrnuje čtyři kulturně-politické jevy: samu publikaci Babelovy prózy, Zábranovu předmluvu, časopis Host, patřící všedesátých letech kpředním platformám intelektuálně-uměleckého uvolnění poměrů, aVáclava Černého. Zábranovu předmluvu tu pochvalně legitimizuje autorita prominentního kritika, začínajícího svou dráhu ještě před druhou světovou válkou avystaveného perzekucím po roce 1948, rehabilitovaného všedesátých letech, kdy se stává vedoucím představitelem univerzitní komparatistiky— předtím, než bude za normalizace zpolitických důvodů vyloučen zveřejného života. Předmluva, „[…] okteré jsem ti posledně psal“— tím Přidal myslí svůj předchozí dopis z20.10.1965, ve kterém píše: „Jinak jsem ti zapomněl říct, co jsem ti chtěl vlastně už dlouho napsat: že se mi velice líbila tvá předmluva kposlednímu vydání Rudé jízdy; hned když jsem ji četl, chtěl jsem sednout asepsat ti dopis, ale víš, jak to chodí. Opravdu jsem nic tak dobrého dlouhá léta nečetl. Pak mi kdosi říkal, myslím Sus, že právě kvůli té předmluvě byl nějaký průser— což vůbec nechápu, protože potom už je svět úplně naruby“ (Přidal— Zábrana 2018, s.29). Zábrana 28.11.1965 děkuje „za upozornění zmínky p. prof. Černého opředmluvě kBabelovi: Snad si nepřisuzuju cizí peří, ale nevím, kdo jiný unás vposlední době oBabelovi psal“ (Černý 1965, s.21–22; Přidal— Zábrana 2018, s.33). Bez komentáře nechává poznámku o„průseru“, která výmluvně svědčí opolitické relevanci OPEN ACCESS
168 SLOVO A SMYSL 34 překladatelství auvádění překladů (například vžánru předmluvy) vobdobí šedesátých až osmdesátých let. Někdo má „průser“, aktéři se vzpěčují chápat motivy azpůsob politického čtení oponentů („což vůbec nechápu, protože potom už je svět úplně naruby“), politicky brizantní četba zvyšuje význam analéhavost komentářů kliterárním dílům apřípadně izpůsob jejich překladu. Obzvlášť uamerické poválečné literatury šlo vjazykové politice překládání (volba výrazů u„choulostivých“ témat) často onormy socialistické mravnosti, která sice nikde nebyla explicitně definována, nicméně opakovaně mohli účastníci překladatelského procesu narážet na potíže cenzurního charakteru týkající se obscenit, vulgarismů, explicitních výrazů či popisů zoblasti sexu apodobně. Dodejme, že analogické komplikace, byť vrámci demokratické konfrontace různých přístupů kprávnímu zajištění veřejné morálky, vznikaly vněkterých případech ivUSA nebo vzápadní Evropě. Jiří Opelík cituje vkomentáři na s.118 Zábranovu formulaci zjeho deníku, která tuto problematiku výstižně na základě konkrétního příkladu shrnuje: „Víc než před rokem jsem napsal vposudku na Wambaughův román The Onion Field, že pokud se mez ,nepřípustnosti‘ neposune, mohou nakladatelství rezignovat na skoro celou americkou prózu zposledních 15 let“ (Zábrana 1992, s.508). Politika překladu může spočívat ive výběru textů ajejich řazení, kdy editor generuje významy, snimiž překladatel nesouhlasí, jako se to stalo při přípravě výboru zanglické poezie, na němž se Zábrana podílel jako autor části překladů aPřidal ji kriticky recenzoval. Vpolovině šedesátých let je možné veřejně polemicky napadnout ideologizovanou, sporně připravenou antologii, během normalizace by to už pravděpodobně možné nebylo. 28.12.1964 píše Zábrana Přidalovi: „Oté anglické antologii jsi napsal zcela správně, měls to napálit ještě víc, je to zmetek, bohužel jsme měli úplně svázané ruce, jak asi víš, vposlední instanci to byla čistě profesionální loajalita vůči nakladatelství, které vtomto případě mělo také svázané ruce, ačkoli kupodivu přesně tušilo od počátku, že půjde oprůser (celou věc totiž tomu Willettsovi slíbil Ivan Skála, ještě když tajemničil)— adobře, že ses do něho trošku strefil. Já jsem chtěl otom napsat, ale potom mě ostatní překladatelé více méně donutili ksolidarizaci, poněvadž už se stejně nic zachránit nedalo. Jediný výsledek (můj osobní) je myslím pět deset slušných překladů na dvacet pitomých, většinou nutně proto, že byly pitomé už originály. Škoda, že mi zAudena vyšla dobře jen asi polovina básní— překlad je nesmírně obtížný. Dělal jsem, co jsem uměl“ (Přidal— Zábrana 2018, s.21–22). Jak víme zkomentáře Jiřího Opelíka, jde vtéto pasáži oantologii anglické poezie (Moderní anglická poezie, Mladá fronta, Praha 1964) aoPřidalovu polemiku otištěnou pod titulem Kam snimi? včasopise Host do domu (Přidal 1964, s.42–43), vníž autor napadá zanedbání domácího kontextu, příliš historizující perspektivu antologie atd. Politické zákulisí přijatých rozhodnutí, která vyvolávají rozhořčení, formulované vdopise, se týká sestavitele— filologa abadatele oantické Krétě zuniverzity vBirminghamu Ronalda Fredericka Willettse, snímž sestavení antologie dojednal autoritativní první tajemník Svazu spisovatelů Ivan Skála. Účastníky jednání oantologii jsou tedy na jedné straně výteční překladatelé aznalci moderní poezie, vpřípadě Haukové aPřidala sami významní básníci, kteří sice provádějí překlad ačástečně se podílejí ina výběru textů, ve výsledku ale nemají žádný vliv na definitivní podobu ani celkové vyznění knihy. Na druhé straně stojí básnící demagogický funkcionář Skála, člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa, jenž požadoval OPEN ACCESS
TOMÁŠ GLANC 169 vRudém právu během procesu sRudolfem Slánským „Psovi psí smrt!“, adisponující vtomto případě neomezenou mocí rozhodovat ovšem ačemkoli, co se týká připravované knihy. Ikvalita překladů má potom podhoubí politické, jak naznačuje Zábranova formulace „pět deset slušných překladů na dvacet pitomých, většinou nutně proto, že byly pitomé už originály“ (Přidal— Zábrana 2018, s.22). Politickým rozhodnutím bylo ve zkoumaném období zpravidla už samo vydání některých titulů— ať šlo (vZábranově případě) oliteraturu americkou nebo ruskou (sovětskou). Rozhodně je nezbytné touto optikou pohlížet na publikaci Rudé jízdy, souboru geniálních próz Isaaka Babela, které však děje občanské války vraně sovětské etapě porevolučních dějin líčí nikoli heroicky ajako oslavu Velké říjnové socialistické revoluce, nýbrž brutálně anaturalisticky. Knižně soubor vyšel 1926 (Babel 1926). Vroce 1928 byl zveřejněn český překlad A.Feldmana aJulia Fučíka sobálkou atitulním listem Karla Teiga (Babel 1928). Ideologické výpady proti Babelově próze začaly ihned po publikaci prvních povídek včasopise LEF, který vydával Majakovskij (Babel 1923–1924). Někteří sovětští literáti ikritici byli pohoršeni způsobem, jakým Babel líčil válečné násilí ajeho kontext. Určitou záchranu poskytovaly přímluvy Maxima Gorkého. Nicméně Stalin, nejvlivnější sovětský čtenář acenzor, prohlásil, že Babel psal ověcech, kterým nerozumí, vkvětnu 1939 byl spisovatel zatčen aonecelý rok později vpětačtyřiceti letech popraven na základě absurdních obvinění, která musel podepsat donucen mučením podle scénáře, kterému padly vdobě teroru konce třicátých let za oběť statisíce nevinných lidí. Od roku 1939 až do poloviny padesátých let nejen Rudá jízda, ale jakékoli zmínky oBabelovi mizí zdějin ruské literatury azveřejného diskurzu vSSSR. Teprve rehabilitace autora po Stalinově smrti vroce 1954 zahajuje změnu, za další tři roky vychází výbor zBabelových próz spředmluvou Ilji Erenburga, prohlašujícího Babela za jednoho znejvětších spisovatelů 20.století (Babel 1957; Erenburg 1957). Zábrana reaguje okamžitě astěžejní modernistický text vydává Svět sovětů (Babel 1958). Nejvlivnější české vydání Rudé jízdy následovalo osedm let později vSNKLU (Babel 1965). Babel je tak vZábranově podání ivČeskoslovensku personifikací kulturněpolitického „oteplení“— destalinizace, detabuizace „nepřítele lidu“. Zábranův Babel „přežil“ normalizační seznamy autorů atitulů, vyřazených zčeskoslovenských knihoven azveřejného diskurzu, vychází vprvní polovině sedmdesátých let ještě dvakrát: pod názvem Rudá jízda— Oděské povídky vOdeonu, edice Světová knihovna (Babel 1971), atamtéž jako Rudá jízda ajiné prózy (Babel 1975), včetně překladu hry Marija, vydané cyklostylem vDilii už 1963 ainscenované vOlomouci 1965 (Babel 1963). KBabelově hře Marija se váže ještě jeden aspekt autorství překladu, který se přísně vzato týká práva aintelektuálního vlastnictví, za určitých okolností může mít ovšem irozměr politický. Při pozdějším uvedení hry vsedmdesátých letech vbrněnském Divadle bratří Mrštíků byl totiž Zábranovi překlad zcizen, což mohlo mít důvod ekonomický (honorář dostala osoba pod ukradeným překladem podepsaná), eventuálně by ovšem mohlo jít ioexkomunikaci politicky nežádoucího autora (překladu)— na tuto možnost naráží iZábranova poznámka „oté mé historii sdivadly víš“. Zábrana kpřípadu píše 31.10.1975: „Někdy vroce 1972 nebo 1973 hráli Mariju vBrně, myslel jsem, že mají nějaký svůj nový překlad (oté mé historii sdivadly víš), ale pak mi jakýsi vzdálený ‚přítel‘ na pár dní (načerno) půjčil text rozmnožený pro herce azjistil jsem, že na OPEN ACCESS
170 SLOVO A SMYSL 34 první stránce bylo zmého překladu ‚změněno‘ 1 slovo, dál už vůbec nic… Kdo se pod to podepsal akdo si za to vzal honorář, to nevím dodnes… […] Ale co. Možná že to vtom divadle ani nebyly svině, možná že to byli prima lidi, slušní lidi, fajn lidi, lidi jako my, kteří to všechno mysleli nějak po svém dobře. Nejspíš jim někdo něco poradil, někdo něco zakázal, někdo je kněčemu přinutil…“ (Přidal— Zábrana 2018, s.117). Jiří Opelík ktomuto tématu cituje zdopisu Zábranovy ženy, kde formulace téhož problému vyznívá ještě jednoznačněji (tamtéž, s.119): „tento překlad by za normálních okolností byl na soud, je z99 % opajcovaný naprosto nestydatě“ (M.Zábranová vdopise manželům Škvoreckým 8.10.1973, viz Škvorecký— Zábrana 2010, s.202). Přidal reaguje 21.11.1975: „KMariji: zDivadla bří Mrštíků mám schován program, je na něm jako překladatelka uvedena Marie Paterová1— neznám ji, nikdy jsem oní neslyšel ani nečetl. Představení bylo slabé, taky tam kromě mne sedělo pár nahnaných vojáčků atrocha důchodců, svyleštěnými texty písní, nevalnými herci— skoro buď rád, že jsi stím nic neměl“ (Přidal— Zábrana 2018, s.122). Marie, ve skutečnosti Jana Paterová, podepsaná pod překladem Jana Zábrany bez jeho vědomí, byla morálně-právním deliktem, ojehož politické dimenzi lze spekulovat akterý sohledem na politickou situaci oběť (Zábrana) nepodala ksoudu. Manipulace se vztahem jména askutečného překladatele ovšem patřila ve zkoumaném období kběžným jevům avdějinách české knižní kultury se jí říká pokrývačství— ti, kdo ji prováděli, jsou pokrývač nebo pokrývačka. Slovní hra je nasnadě: pokrývat znamená brát něco na sebe, pokrývač je řemeslník stavící střechu. Byly to právě politické okolnosti, které vČeskoslovensku vedly krozkvětu pokrývačství, obzvlášť vdobě normalizace. Jména mnohých překladatelů nesměla nakladatelství vytisknout, protože šlo oosoby, které byly zideologických důvodů odstraněny zveřejného života. Jejich práce byla ovšem často žádaná ajejí vykonavatelé byli ochotni ji provést azveřejnit ipod cizím jménem. Proto se našly osoby, nejčastěji zokruhu přátel, které deklarovaly autorství děl, jejichž autory ve skutečnosti nebyly, aby tato díla mohla být zveřejněna— ajejich autorka či autor dostal(a) prostřednictvím pokrývače pak zpravidla ihonorář. Zábrana tímto způsobem svým jménem kryl, „pokrýval“ například překladatelské práce Luby aRudolfa Pellarových, Antonína Přidala, Anny Novákové nebo Hany Žantovské. Několikastupňovou pokrývačskou rošádu vpřípadě českého převodu jedné zHemingwayových próz (jde oromán Across the River and into the Trees, AMoveable Feast, česky Přes řeku do stínu stromů— Pohyblivý svátek /Hemingway 1978/, která byla zpolitických důvodů nejdříve zadána knovému překladu aten posléze vyšel pod cizím— Zábranovým— jménem, líčí vjedné zpoznámek Jiří Opelík: „překlad Stanislava Mareše vydaný vroce 1966 nemohl být vzapočatých Spisech Ernesta Hemingwaye reeditován, protože Mareš emigroval, leč poté, co A.Přidala postihl zákaz publikování, nemohl jej dostat ani on. Překlad byl nakonec zadán L. aR.Pellarovým, ale když posléze nesměli publikovat ani oni, ‚pokryl‘ vydání jejich překladu svým jménem Jan Zábrana“ (Přidal— Zábrana 2018, s.95). Zkorespondence Zábrany sPřidalem vysvítá vsouvislosti sBabelem areedicí Rudé jízdy vroce 1975 ještě další aspekt knižní kultury té doby, který sice není vužším smy1 Přidal se zřejmě spletl vkřestním jméně— jde oJanu Paterovou, jak uvádí idatabáze Divadelního ústavu (https://vis.idu.cz/). OPEN ACCESS
TOMÁŠ GLANC 171 slu slova politický, nicméně týká se otázky, jak kniha spoluformuje polis ajakou roli vní hraje. Významné knihy jsou předmětem vysoké poptávky, která zpravidla mnohonásobně převyšuje nabídku— sám fakt nákladu je politicky motivován, množství zájemců hraje roli podružnou, určující jsou okolnosti aaktéři, se samotným trhem nesouvisející. „Zknihkupectví zde Babel už zmizel, stejně jako Šukšin,“ píše Přidal Zábranovi 21.11.1975 (Přidal— Zábrana 2018, s.122). Podobně referuje 15.1.1981 osituaci svýborem Buninových próz Tvé jméno je žena (Bunin 1980): „Vobchodech se po něm zaprášilo, zkoušel jsem se ptát ivmenších městech, ale marně“ (Přidal— Zábrana 2018, s.269). Vtéže době Zábrana vsouvislosti sjinou knihou, přeloženou zangličtiny, popisuje, jaký zájem oni projevují čtenáři měsíc předtím, než byla vůbec vydána aněkdo ji mohl číst. Jev, který je dnes představitelný jen unevelkého segmentu mezinárodně nejpopulárnějších titulů— aivtom případě jenom uprvního dne prodeje, neboť pak je požadavek konzumentů rychle uspokojen mohutnými nástroji výroby adistribuce— se ve zkoumaném období týká intelektuálně náročné, vybrané literatury, jejíž relevance je vystupňovaná právě obtížnou dostupností. Zábrana píše 31.10.1975: „M. mi říkala, že už teď, přestože to má vyjít asi za měsíc, si stěžovala vedoucí prodejny Klubu, že tam volají denně desítky lidí apokoušejí si to nějak zajistit, redaktoři si to přiobjednávají, zřejmě na to bude run, běsnění vášní, podpultování, převržené pulty, fronty vprodejnách… Ach jo!“(Přidal— Zábrana 2018, s.113). Exkluzivita způsobená obtížnou dostupností přetváří knihu ve zboží velké hodnoty ata je nakonec ipro samotného překladatele těžko dostupná, protože jeho příjmy jsou vekonomice reálného socialismu nízké avolné výtisky zdaleka nestačí pokrýt potřeby žadatelů. Zábrana píše 31.10.1970 („Majčina familie“ je vcitátu rodina Zábranovy ženy Marie): „Tondo, prosím Tě, jestli tu knížku chceš mít, kup si ji, mě moc mrzí, že Ti ji nebudu moct poslat, ono existuje asi dva roky jakési nové nařízení, že když je vknize přes polovinu reeditovaného textu, dostává překladatel jen polovinu výtisků, já jich dostal 7, ztoho Ti to nemůžu poslat, natáhne se po tom moc rukou, příbuzní zMajčiny familie, zubaři, doktor zbaráku, znáš to“ (tamtéž, s.116). Vpokračování popisu nouze oknihu, byť ve vlastním překladu, se vtémže dopise dozvídáme, že výtisk od Zábrany nedostane ani jeho přítel, básník Jan Skácel (Janek), anavíc že politickým dobrodružstvím je isamotné obstarání originálu. Zábrana Babela nepřekládá zkanonické verze rukopisu obdržené od ruského majitele autorských práv, jak by se dalo předpokládat, nýbrž shání jej prostřednictvím svých známých zhlavního města Kazachstánu ve střední Asii: „Je mi to trapné, ale opravdu na tom momentálně nejsem tak, abych mohl výtisky kupovat. Janek mě při překládání Babela vždy moc povzbuzoval, má ho rád apochopil ho jako unás málokdo, umíš si představit, jak mě mrzí, že to nebudu moct poslat ani jemu… (Dva výtisky kromě toho budu muset dát lidem, kteří mi ty nové texty velice pracně sháněli odkudsi zAlma- -Aty, těm knížku nemohu neposlat)“ (tamtéž, s.117). Ohledně politickými aspekty ovlivněného obstarávání originálu je pak výrazným příkladem příběh Zábranovy cesty kDoktoru Živagovi (viz níže). Obtíže při získávání knih generují neologismus podpultování (zisk knihy „pod pultem“, díky protekci, případně za vyšší cenu), kterého Zábrana užívá vdopise z31.10.1975 (tamtéž, s.115). OPEN ACCESS
172 SLOVO A SMYSL 34 Zvláštní poznámku si zaslouží spekulativní kategorie politiky nepřeloženého. Jde vní otexty aknihy, které překladatel mohl (chtít) přeložit, ale nedošlo ktomu. Nelze jistě tvrdit, že by za jiných okolností překlad vznikl, auž vůbec není možné se dohadovat, jakou by měl kvalitu nebo odezvu. Ale uvažujeme-li opolitické dimenzi vpřekladatelských strategiích zrůzných hledisek, nemělo by snad ani toto hledisko chybět, jakkoli jsou obsahy takové kategorie jen myšlenkovým experimentem anelze je ničím anijak nezvratně doložit. Jako příklad uveďme vzpomínkové knihy Naděždy Mandelštamové, autorky, která byla pro Zábranu významná už proto, že se coby překladatel intenzivně zabýval poezií jejího muže Osipa Mandelštama. Navíc memoáry, které Mandelštamova vdova psala od šedesátých let akteré vyšly postupně vletech 1970–1978 ve třech svazcích, sehrály vRusku aposléze částečně ivzahraničí roli přesahující rámec vzpomínek ženy, která stála po boku jednoho znejvýznamnějších ruských lyriků 20.století. Autorce se totiž podařilo postihnout ducha doby aprocesů, které ji formovaly, způsobem, který se stal kanonickým anabídl model vnímání současnosti, jenž rezonoval vrecepci bezpočtu čtenářů, kteří se ktěmto třem knihám vzpomínek postupně dostávali. Dodejme, že šlo otexty silně politizované už místem jejich vydání vtakzvaném tamizdatu— tedy vnakladatelstvích vydávajících ruské knihy vzahraničí— první díl vyšel 1970 vNew Yorku, druhý 1972 vPaříži atřetí vtémže legendárním pařížském nakladatelství YMCA-PRESS roku 1978 (Mandelštamová 1970; 1972; 1978a). VRusku se šířily vtěchto vydáních ave strojopisných opisech (samizdatu). Ze Zábranova deníku (upozorňuje na něj Jiří Opelík) chápeme, jaký význam Zábrana těmto memoárům přikládal, respektive jak na něj působily. 17.9.1972 Zábrana napsal: „Jeden znejkurióznějších zážitků posledních měsíců: kniha memoárů Naděždy Mandelštamové (anglicky jsem ji četl už vlétě 71, ale teprv letos včervnu jsem dostal ruský originál aod té chvíle jej čtu pořád znova aznova, obklopen stovkami jiných, nečtených knih) mě zavádí do jakéhosi světa personálního snu, přes všechnu hrůznost je mi sní chtě nechtě útulno jako ve vlastní kůži avlastním životě, ano, takové byly premisy života mých mladých let, to vše je mi blízké, pochopitelné, moje“ (Zábrana 1992, s.237). Rozumí se, že ani vsedmdesátých, ani vosmdesátých letech na knižní překlad vzpomínek Naděždy Mandelštamové vČeskoslovensku nebylo ani pomyšlení. Česky vyšly vtamizdatovém kolínském nakladatelství Index vroce 1975 spředmluvou Františka Janoucha avroce 1978 vedici Expedice (Mandelštamová 1975; 1978b). Ludmila Dušková, dlouholetá redaktorka Odeonu aZábranova kamarádka, první dva díly vzpomínek Naděždy Mandelštamové později (1996, to už byl Zábrana dvanáct let po smrti) vydala vAtlantisu pod názvem Dvě knihy vzpomínek (Mandelštamová 1996). Není na místě ptát se, zda úvaha omožnosti přeložit tuto knihu, úvaha orozhodnutí, jehož absence má nepochybně politický rozměr, také patří kproblematice politiky překladu? Jan Zábrana se překládáním— za normalizace velmi skromně— živil anezabýval se, kromě výjimek, rozsáhlejšími projekty pro samizdat (tj.zpravidla bez honoráře). Finanční situaci vnímal jako problém iPřidal (21.11.1975): „Je to bída, těch podrazů všelijakých, na každý honorářek aby člověk čekal súzkostí, nevleze-li do toho něco, nezasáhne-li bezděky nějaký slon…“ (Přidal— Zábrana 2018, s.123). 5.5.1979 Zábrana vdeníku sděluje, že se dozvěděl ojedné zúdajných výhrad ministerstva proti OPEN ACCESS
TOMÁŠ GLANC 173 uveřejnění jeho překladu Buninových povídek ve výboru Klubu čtenářů: „není žádoucí, aby si Zábrana vydělal“ (Zábrana 1993, s.710). Zábrana nicméně přeložil pro různé samizdatové publikace některé básně autorů Beat Generation, podílel se na překladu Solženicynova Souostroví Gulag (Solženicyn 1974) ana výboru zdíla Osipa Mandelštama (spolu sLudmilou Duškovou aVáclavem Daňkem— vtomto případě šlo ovšem vpodstatě oknihu zOdeonu, jejíž distribuce byla znemožněna; Mandelštam 1970). Mezi nepřeloženými texty arealizovanými překlady vyčnívá ještě jedna politicky brizantní kategorie knih, vněkterých případech ipřekladových: jde opublikace, které byly nejen kompletně po všech stránkách připraveny kvydání, nýbrž izhlediska nakladatelského atiskařského realizovány, nicméně jejich distribuce byla politicky motivovaným rozhodnutím zastavena anikdy se nedostaly ke čtenářům (pokud pár výtisků neuniklo zničení či zabavení). Ktéto kategorii patří právě překladatelský počin, na němž Zábrana pracoval společně sLudmilou Duškovou ajejím manželem, básníkem apřekladatelem Václavem Daňkem (Mandelštam 1970). Dalším jevem politické povahy byla agenda „nevydaných překladů“— jednání avyjednávání se často vlekla roky, překladatel vkládal čas aúsilí do práce, která nevedla ke zveřejnění. Tato situace byla obzvlášť typická pro normalizaci. Vdopise 3.června 1970 Zábrana vypočítává knižní díla, jejichž vydání bylo zastaveno, ačkoli překlady již dokončil— asrovnává tuto perzekuci textů sperzekucí lidí na příkladu překladatele, kritika aredaktora Františka Vrby, který byl vté době ve vazbě za to, že „nadával příslušníkům Veřejné bezpečnosti […]“ (Přidal— Zábrana 2018, s.61–67 aOpelíkova poznámka tamtéž, s.69–70): „Otěch zrušených smlouvách nebo pozastavených titulech— co jsi slyšel vPraze— je to pravda. Nejsem zlidí, kteří si sčítají osobní malérky vdobě, kdy druzí (jako Franta Vrba) sedí vRuzyni, ale už to pro mne začíná být katastrofální zprovozního rodinného hlediska, poněvadž mi vybouchlo 5 titulů (práce cca za dva roky), znichž pravděpodobně dostanu asi jen tu první třetinu“ (tamtéž, s.66). Přidal vdopise ze dne 21.11.1975 výstižně popisuje atmosféru rezignace na příkladu překladů Juana Ruize, španělského básníka první poloviny 14.století: „[…] žádný zpřekladů, na kterých by mi záleželo, vlastně nevyšel, ten španělský básník, skterým jsem se 10 let piplal, leží vOdeonu dodnes, škoda, že jsem ho nedorazil dřív, ale kdo to mohl vědět. Ajinak škoda mluvit“ (tamtéž, s.123). Dodejme, že Přidalův Ruiz vyšel vOdeonu roku 1979 sobálkou ave vazbě Zdeňka Sklenáře (Ruiz 1979). Jedním znejproslulejších příkladů nevydaného překladu je Zábranův Doktor Živago Borise Pasternaka. Poprvé román vyšel roku 1957 vitalském překladu (Pasternak 1957), následovala Nobelova cena ařada překladů do světových jazyků (1958), ruský originál vydal italský nakladatel Feltrinelli příštího roku (Pasternak 1959). První, kdo úryvek zŽivaga uvedl včeštině, byl podle Roberta Krumphanzla Emanuel Frynta (Krumphanzl 2018). Toto uvedení je relevantní izhlediska politiky překladu: aby totiž tabuizovaný román nevyvolal při veřejném představení nežádoucí účinky, nebyl jeho název vůbec zmíněn. Tento „tah“ patří do kategorie elips, které měly nejrůznější podoby— upřekladu mohlo zůstat neuvedeno jméno překladatele stejně jako autor textu nebo— jako vtomto případě— název díla: „Prvním doloženým veřejným uvedením úryvku ztohoto románu všedesátých letech je úvodní slovo OPEN ACCESS