Co je nové „zinaření“ a jak se má k tomu starému?

Co je nové „zinaření“ ajak se má ktomu starému? Karel šima Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav hospodářských asociálních dějin [email protected] Na začátku této recenze musím učinit upřímné doznání, kterému by se vjiném kontextu říkalo prohlášení okonfliktu zájmů. Když Petr A.Bílek psal vpředminulém čísle tohoto časopisu oknížce ofanzinech, jejímž jsem spoluautorem, potěšila mě pozornost, kterou jí věnoval, ale ivýtky, jež mířily zcela správným směrem. Představil téma fanzinů azinů poměrně podrobně, amně tak ubral práci vtom, že nemusím přesvědčovat čtenáře opřínosu výzkumu tak efemérní produkce, jako jsou svépomocně vydávané časopisy. Naše kniha vyšla rok před knihou Miloše Hrocha Vystřihni— nalep. Jak post-digitální tisk aziny vzkřísily papírová média anaše výzkumy tohoto světa vminulosti isoučasnosti probíhaly do značné míry propleteně. Vtak malé komunitě, jako je ta „zinařská“, to samozřejmě nešlo bez toho, abychom si navzájem pomáhali, podporovali se apochopitelně se inepřímo navzájem směrovali. Strochou nadsázky se tak dá říct, že recenzovaná kniha začíná tam, kde končí poslední kapitola naší knihy. Nabízí se tak srovnání přístupů kpodobné tematice, ale také její „zažívání“. Naše kniha měla být akademickým zpracováním historického vývoje svépomocného vydávání se zaměřením na hudební subkultury. Oproti tomu studie Miloše Hrocha je teoreticky ukotvená vmediálních studiích ařeší otázku, co znamená vdnešní postdigitální době vydávat svépomocně papírové časopisy arůzné podobné tiskoviny. První důležitou charakteristikou knihy je to, že vychází vediční řadě #POPs vydavatelství Akropolis, která— mimo jiné pod vedení Petra A.Bílka— již řadu let činí průkopnickou anedocenitelnou práci pro zdejší studia populární kultury. Od překladů základních děl klasiků tohoto svébytného, byť namnoze nesnadno ohraničitelného pole bádání se editoři vcovidových letech dostali kpůvodním českými monografiím. Kromě knihy Miloše Hrocha šlo oknihu ohistorii počítačových her vČeskoslovensku osmdesátých let 20.století Jaroslava Švelcha. Obě vznikly zdizertačních projektů na Katedře mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ajejich autoři jistě museli dobře obhájit výzkum tak okrajových anezvyklých témat vpoli domácích mediálních studií. Jaroslav Švelch tak učinil kontextualizací svého tématu vrámci dějin médií, které mají unás dlouhou aproduktivní tradici. Miloš Hroch oproti tomu věnoval velkou práci teoretickému ukotvení svého výzkumu vaktuálních debatách opostdigitální době. Myslím, že se to oběma autorům díky poctivému ainovativnímu přístupu podařilo, alze tak doufat, že se to bude dařit ivdalších OPEN ACCESS 194 SLOVO A SMYSL 43 oborových kontextech, které se podílejí na interdisciplinárním bádání opopulární kultuře.1 Současně to má však specifický dopad na to, jak tyto knihy vypadají ajak je možné je číst. Miloš Hroch si dal za cíl prozkoumat, jakou roli hraje svépomocné vydávání tiskovin vdnešní době aproč se dnešní „postdigitální nomádi“ obracejí ktak nepraktické azastaralé činnosti, jako je vydávání tištěných periodik. Cestu ktématu si, jak to už utakových výzkumů populární kultury bývá, našel prostřednictvím svého osobního angažmá vtéto oblasti, což čtenáři na stránkách knihy často připomíná. Zájem osvět „starých“ fanzinů, tedy odobu před nástupem digitálních médií, ho přivedl khistorickému zkoumání vzedmutí vlny vydávání těchto periodik unás vdevadesátých anultých letech. Vdialogu spamětníky ana základě poctivého studia sekundární literatury nejprve vknize shrnuje základní trendy vývoje vydávání zinů. Představuje zde příběh okrajových ačasto kontrakulturních aktivit od pamfletů aamatérského tisku vUSA 19.století přes klasické počátky fanzinů vkomunitě fanoušků sci-fi vmeziválečné době po roli fanzinů vsubkulturních komunitách počínaje britským punkem sedmdesátých let. Vdevadesátých letech se pod komerčním tlakem, kdy zinovou kulturu aestetiku pohlcuje vzápadním prostředí mediální mainstream, zinaři stahují do autonomní sféry zinových festivalů apropojují se prostřednictvím sdílení osobních aoriginálních přístupů. To však platí především pro americké prostředí, vEvropě se situace liší. Zatímco vbývalé „kapitalistické“ Evropě se fanziny vytrácejí, vpostsocialistických zemích naopak zažívají nebývalý boom. Tato komparativní perspektiva je zpochopitelných důvodů na okraji Hrochova zájmu, může však pomoci vysvětlit „paměťovou kulturu“ spojenou se ziny, která má unás ve srovnání se Západem jinou dynamiku. Jednoduše řečeno, domácí „noví zinaři“ pracují strochu odlišným historickým materiálem než podobní producenti vUSA či ve Velké Británii. Přistupuje ktomu iotázka, jak vztáhnout produkci fanzinů kvýchodoevropské tradici samizdatu. Miloš Hroch argumentuje, že je možné označení samizdat protáhnout také do polistopadové doby, pokud šlo ovydávání tiskovin neoficiální cestou, které se vymezovalo proti tehdejšímu postsocialistickému mainstreamu. To je jistě legitimní argument, který podporují iněkteré nedávné literárněhistorické studie,2 ale neodporuje to faktu, že jak fanzin či zin, tak samizdat jsou dobové termíny vzniklé vodlišných historických, politických akulturních kontextech, anelze je brát jako analytickou kategorii. Je nicméně příznačné, že pro dnešní „nové zinaře“ nejsou rozdíly dané odlišným po1 Vposlední době se podobnými vlaštovkami staly monografie Stefana Segiho voblasti literárních studií (Stefan Segi: Nekorektní literatura. Politická korektnost včeské literatuře aliterární komunikaci. Academia, Praha 2023), Ondřeje Daniela vkontextu historiografie soudobých dějin (Ondřej Daniel: Ušima střední třídy. Mládež, hudba atřída včeském postsocia lismu. Togga, Praha 2023) nebo Ivety Jansové vmediálních studiích (Iveta Jansová: (Bez)mocní mediální fanoušci. Televizní seriál jako zdroj bojů ovýznam mezi fanoušky aproducenty. Univerzita Palackého vOlomouci, Olomouc 2020). 2 Viz Petra Loučová: Samizdatoví buditelé včase liberalizace atransformace. Khistorii Klubu osvobozeného samizdatu. In: Vladimír Barborík— Barbora Čiháková— Alena Šidáková Fialová (eds.): Listopadové proměny. Česká aslovenská literatura vkontextu roku 1989. Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2021, s.159–178. OPEN ACCESS KAREL šIMA 195 litickým kontextem, které jsou často referenčním rámcem pamětníků, prakticky vůbec důležité. Ve třetí kapitole se Miloš Hroch vyrovnává sdosavadním bádáním ozinech azabývá se řadou teoretických otázek, které různé náhledy rozmanitých oborů vnesly do přemýšlení osvépomocné produkci. Tento přehled je detailní stejně jako dobře poučený anemá cenu se zde snažit reprodukovat všechny jeho zákruty. Na nezasvěceného čtenáře může toto Hrochovo psaní působit až jako smršť autorů ajejich tezí napříč obory akontexty, ve kterých je poněkud obtížné se vyznat. Vzhledem ktomu, že jde onejdelší kapitolu knihy, lze očekávat, že bude sloužit budoucím badatelům jako základní rozcestník kvýzkumu tématu. Hrochova argumentace je konzistentní avede ho kjeho vlastnímu konceptuálnímu aparátu: od kritiky subkulturní interpretace tzv.Birminghamské školy aJenkinsova konceptu participativní kultury přes reflexi pojmů subkulturního kapitálu akomunikativního kapitalismu, které odhalují nerovnosti ahierarchie v„zinařském“ prostředí, přechází kpromýšlení materiality médií apostdigitální situaci. Tento playlist završuje přídavkem vpodobě aplikace Bourdieuova konceptu literárního pole na „zinařství“ acodou, kde se Bourdieua snaží smířit sBrunem Latourem. Potvrzuje tím bezděčně, že přídavky zpravidla pouze prodlouží zážitek zkoncertu, aniž by mu dávaly nový smysl. Ve dvou třetinách knihy se čtenář konečně dostává kanalytickým kapitolám, které jsou založené na autorově kvalitativním výzkumu „nových zinařů“. Abude možná trochu překvapený tím, jak poutavě ačtivě je možné psát otomto prostředí ajeho výzkumu. Sám Miloš Hroch označuje tuto část knihy jako „několik reportáží ze současné zinové scény vPraze“ (s.26) adodejme, že vnich skutečně vychází zpublicistického stylu, ale současně jej prokládá analytickými pasážemi, ve kterých se snaží zobecnit „zhuštěný popis“ mající až etnografický charakter. Jejich tematika se vždy protíná shlavním argumentem knihy. Klíčovým aspektem „nového zinařství“ je jeho materialita, která aktérům poskytuje výjimečný zážitek vpostdigitální době, charakteristické zahlceností digitálním obsahem. Vprvní části procházíme místa, kde „zinaři“ pracují, tvoří, setkávají se, případně vystavují, tedy prostor materiální. Zatímco u„starých zinařů“ šlo především ošíření informací asoučasně opropojování komunity (punkerů, skinheadů, anarchistů atp.), „noví“ spíše hledají možnost vlastního, individuálního vyjádření, často vkontextu své umělecké tvorby. Kjejich areálům tudíž patří jak jejich vlastní byty aateliéry, tak zinové festivaly, které mají namnoze výstavní podobu. Oproti „zinařům“ vdevadesátých letech se tím pádem propojují daleko více napříč různými hudebními afanouškovskými scénami. Vnásledující části Miloš Hroch ukazuje, jakou roli v„zinařství“ hrají stroje anástroje ajejich materiální povaha. Příběh slavného Xeroxu, tedy kopírovacího stroje, který byl určujícím nástrojem pro „staré zinaře“, se odráží ive vztahu, který mají ti „noví“ se stroji, které využívají oni. Jde okombinaci analogových adigitálních nástrojů, všechny ale mají jistý charakter rukodělnosti. Tvůrci atvůrkyně tak přecházejí mezi digitálním amateriálním světem asnaží se zachovat prvky obojího ivestetické rovině. Hroch tady píše otransmedialitě, ale také ojakémsi druhu kutilství, kterému se ve „starém zinařství“ říkalo princip DIY. Třetí rovinou materiality je pro Hrocha vlastní tělo „nových zinařů“, které prožívají, používají kvýrobě tiskovin azažívají sním atmosféru jejich sdílení sostatOPEN ACCESS 196 SLOVO A SMYSL 43 ními. Stejně jako pro „staré zinaře“ je pro mnoho znich důležitý taktilní vztah kmateriálu, se kterým pracují, apráci sním prožívají až afektivním způsobem (vjednom případě dokonce pod vlivem amfetaminových drog). Vsouladu se zahraniční literaturou ozinech se zde Hroch nejvíce věnuje feministickým zinům, jejichž explicitním cílem je vyrovnávání se svlastní tělesností ajejí ukotveností vgenderovém řádu. Ziny mohou vytvářet situace tělesné blízkosti, která je uspokojující apodpůrná, ale také mohou způsobovat frustraci, pokud se navazované vztahy vytrácejí apro tvůrce atvůrkyně je těžší atěžší udržet vydávání časopisu svépomocí. Ve čtvrté podkapitole se setkáváme sotázkou, která byla důležitá ipro „staré zinaře“. Vztah zinů kobchodní směně, penězům apotažmo ke kapitalismu byl vsubkulturních komunitách vždy otázkou hodnot amorálních postojů. Tento étos „antiekonomické ekonomiky“ se nejspíše stále nevytratil, ale objevil se také nový přístup, podle Hrocha spojený snovou kreativní třídou, která hledá způsoby, jak se prosadit vkonkurenci ve světě kreativních průmyslů, jež ale ovládají velké firmy akorporace. „Zinařský“ přístup jim totiž umožňuje zastávat antikapitalistickou pozici, trvat na autonomii uměleckého pole, ale současně se prostřednictvím zinů nejen realizovat umělecky, ale také se prezentovat jako originální umělci aumělkyně. Vtom případě je pak zin „investice do kariéry, do jisté míry produkt, nástroj networkingu nebo podnikání“ (s.141). Zhistorického hlediska mohu dodat, že předzvěstí tohoto přístupu kzinům byla kniha profesorky grafického designu na University of Arts London Teal Triggs zroku 2010, vníž využila své znalosti akontakty vkomunitě „starých zinařů“, aby zjejich tvorby vytvořila objekt uměleckého výzkumu, apotažmo trhu (adodejme své úspěšné akademické kariéry)3. Posledním, logickým krokem vHrochově analýze je pohled na materiální podobu zinů. Zatímco „staré“ fanziny byly většinou výsledkem neumětelského přístupu nadšenců, který odrážel jejich vášeň pro danou subkulturu asnahu předat informace ojejím dění astylu, „noví zinaři“ jsou poučenější graficky, více experimentují azin je pro ně spíše výtvarným dílem. Přestože jsme se idříve setkávali sneobvyklými formáty či materiály, na které se tiskne, vybízejícími knestandardním způsobům čtení, dnes je originalita zpracování explicitním cílem. Zin tudíž může být svébytným uměleckým dílem, které se vystavuje (aprodává), ale také objektem sloužícím kuměleckým performancím. Hroch vyzdvihuje materiálně sémiotickou podstatu zinů, které jsou asambláží materiální podoby ají sdělovaných významů. Právě postdigitální doba knim znovu přitahuje pozornost, protože umožňují ukázat, že naše komunikace má vždy imateriální povahu, ať si to uvědomujeme nebo ne. Vdobě klimatické krize, říkají „noví zinaři“, nemůžeme odhlížet od toho, jaký dopad mají naše aktivity na životní prostředí, amusíme hledat komunikační prostředky, které budou udržitelné arecyklovatelné. Vzávěru Miloš Hroch už jen shrnuje poznatky zpřechozích kapitol (aněkdy možná až nadbytečně opakuje některé formulace). Poukazuje na to, že dnešní ziny jsou především součástí sféry intimity akorespondují stím, čemu se dnes říká „bedroom generation“ („pokojíková generace“). Ztratily svou informační roli astaly se nositeli afektivních, materiálně zakotvených vztahů ve světě, který je 3 Teal Triggs: Fanzines. Thames and Hudson, London 2010. OPEN ACCESS KAREL šIMA 197 čím dále více digitální avirtuální. „Nové zinaření“, stejně jako nové zahrádkaření, houbaření či kutění, je výrazem touhy znovunalézat vztahy snaším materiálním prostředím, ať živým či neživým. Budoucnost však ukáže, jestli šlo okrátkodechou, módní retro vlnu, nebo oklíčovou změnu našeho života, atím ikulturní produkce. AD: Miloš Hroch: Vystřihni— nalep. Jak post-digitální tisk aziny vzkřísily papírová média. Akropolis, Praha 2022. 180 s. OPEN ACCESS