„The Daily Telegraph aféra“ Masmédia a transformace císařského Německa v roce 1908

„The Daily Telegraph aféra“ Masmédia a transformace císařského Německa v roce 1908 František Stellner Kapitola se zabývá analýzou vztahu masmédií a posledního německého císaře během nejvýznamnějšího mediálního skandálu, který Vilém II. za své vlády vyvolal. Analyzuje proto jeho státoprávní postavení, možnosti zasahovat do politiky, jeho osobnost a vztah k médiím i veřejnosti, stejně jako jeho poměr k Britům, jejich dynastii a vládě. Věnuje se též analýze zahraničněpolitické situace, která souvisela s námořním zbrojením a vztahům s Velkou Británií. Zaměřuje se rovněž na otázky, co vyvolalo v roce 1908 mediální skandál v Německém císařství, proč císařovy výroky o německo-britském poměru natolik iritovaly část německé veřejnosti a proč došlo k selhání mechanismů, které se podílely na komunikaci císaře a jeho okolí s tiskem. Závěry se opírají primárně o analýzu nevydaných pramenů z Geheimes Staatsarchiv Preussischer Kulturbesitz, Berlin-Dahlem, konkrétně Brandenburg-Preussisches Hausarchiv, Repositur 53, Kaiser Wilhelm II. und Familie. Dále z vydaných pramenů osobní povahy, především vzpomínek, deníků a korespondence císaře, jeho rodiny, říšského kancléře Bernharda knížete von Bülowa, dvorského hodnostáře Rudolfa von Valentiniho, dvořanky Hildegardy baronky Hugo von Spitzembergové, velkoadmirála Alfreda von Tirpitze, diplomata Friedricha von Holsteina, politika Roberta hraběte von Zedlitz-Trützschlera, pobočníka Sigurda von Ilsemanna ad. Dále byly využity právní prameny, dokumenty říšského sněmu a německý a britský dobový tisk. Analýza zahraničně politických událostí se opírá o edice „British Documents on the Origins of the War 1898–1914“ a „Die Grosse Politik der Europäischen Kabinette 1871–1914“. Z odborné literatury je nutno zmínit především německou a anglosaskou historiografii, především díla J. C. G. Röhla, W. J. Mommsena, H.-U. Wehlera, F. Bösche, A. Palmera a G. Fessera. V kapitole byly využity metodické přístupy politických dějin, dějin mezinárodních vztahů, sociálních dějin a mediálních studií, což umožnilo potřebný mezioborový záběr. Opírá se především o komparativní metodu a metodu sondy. Vedle popisu a analýzy historické reality předkládá též zobecnění vnitropolitické situace v Německu a komunikace mezi císařem a tiskem. Byl analyzován dosud nevyužitý pramenný materiál v archivech, vydané prameny institucionální a osobní provenience, dobový denní tisk a časopisy, což znamenalo velkou náročnost na kritiku pramenů, zhodnocení jejich dokumentární a historické hodnoty, věrohodnosti a využití jejich informační kapacity. OPEN ACCESS FrANTišEk STELLNEr 81 Jaké bylo státoprávní postavení hlavního aktéra sledovaného mediálního skandálu? Německý císař byl symbolem jednoty Německa. Zaujímal v politice výsadní postavení, jeho pravomoci a prerogativa mu umožňovaly zásadně ovlivňovat vnitřní i zahraniční politiku. Jako konstituční monarcha zastupoval říši navenek, vyhlašoval války a uzavíral mír, jakož i spojenectví a smlouvy s cizími státy. Svolával a uzavíral jednání spolkové rady a říšského sněmu, jmenoval a propouštěl kancléře a ostatní říšské úředníky. Dohlížel na provádění říšských zákonů, jménem říše vyhlašoval všechny právní akty sankcionované spolkovou radou.1 Pohyboval se převážně mezi příslušníky císařsko-pruského dvora, jenž až do roku 1918 tvořil centrum politického a společenského života císařského Německa.2 Dvůr zahrnoval rodinu, pruské i nepruské šlechtice, nobilitované podnikatele, dvorské úředníky, vojenské pobočníky a osobní kabinety. Celkem se jednalo asi o 3 500 osob, které vedly život ve velmi nezdravé atmosféře plné napětí, otevřeného nepřátelství, pomluv a intrik.3 Dvorská společnost stála pod ostrou kritikou liberálního a levicového tisku a publicistiky. Na oficiálních dvorských akcích převažovali šlechtici, ale panovník i členové jeho rodiny se soukromě stýkali se všemi vrstvami obyvatelstva. Na rozdíl od vídeňského či mnichovského dvora, kde panovala tuhá španělská etiketa, byl berlínský dvůr modernější. Císař byl jako pruský král neomezeným vrchním velitelem pruských ozbrojených sil. Říšská německá armáda v mírové době neexistovala, neboť čtyři největší spolkové země měly vlastní armádu, v jejímž čele stál tamější panovník a ministerstvo války. Nevznikl ani jednotný německý generální štáb či říšský úřad války. Císař jmenoval všechny pruské důstojníky a disponoval právem inspekce u jakéhokoliv útvaru. V celé říši platila všeobecná branná povinnost. Dokumenty, týkající se armády, nevyžadovala pruská ani říšská ústava kontrasignaci odpovědného státníka. Parlament nemohl v armádních záležitostech interpelovat, ale mohl využít práva při schvalování rozpočtu. Císařovu neomezenou velitelskou pravomoc považovali mnozí za jeden z největších nedostatků ústavy a levicový německý tisk v tomto směru často volal po změnách. 1 K ústavě srov. SCHÜSSLER, Wilhelm, Die Daily-Telegraph-Affäre, Göttingen 1952, s. 113–115; BERMAN, Sheri, Modernization in Historical Perspective: The Case of Imperial Germany, in: World Politics 53, 2001, No. 3, s. 437–443. 2 Srov. ELIAS, Norbert, Die höfische Gesellschaft. Untersuchungen zur Soziologie des Königtums und der höfischen Aristokratie, Frankfurt a. M. 1983; RÖHL, John C. G., Kaiser, Hof und Staat. Wilhelm II. und die deutsche Politik, München 1988; HULL, Isabel V., Der kaiserliche Hof als Herrschaftsinstrument, in: Der letzte Kaiser. Wilhelm II. im Exil, hrsg. von Hans Wilderotter, Klaus D. Pohl, Güntersloh, München 1991, s. 19–30; STELLNER, František, Na německém císařském dvoře (1871–1918), in: Historický obzor 10, 1999, č. 7–8, s. 146–152. 3 Od roku 1910 dostával dvůr ročně ze státního rozpočtu 22,2 miliónů marek. Panovník měl k dispozici i výnosy z královských statků a dalšího majetku. V roce 1913 byl majetek Viléma II. odhadován na 140 miliónů marek, což představovalo 5. místo v žebříčku nejbohatších lidí v Prusku. Jeho statky se rozkládaly na ploše 119 826 hektarů a oficiálně vlastnil 53 zámků. Srov. RÖHL, Hof und Hofgesellschaft, s. 83–84. Pro srovnání uvádím, že měsíční plat dělníka v hamburské loděnici činil okolo 60 marek, dělník v chemičce vydělal dvakrát více. OPEN ACCESS 82 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2016 Panovník také rozhodoval o udělování řádů, povýšení do šlechtického stavu, o členství ve státní radě či pruské Horní sněmovně, jmenoval vysoké úředníky, důstojníky, dvorské funkcionáře. V tomto směru měl obrovské možnosti ovlivňovat své okolí, které mu v honbě za tituly a hodnostmi nemohlo klást odpor. Na druhé straně nemohl monarcha podle své vůle vyměňovat vedoucí politiky. Musel brát ohled na jejich kompetentnost, na situaci v zemi, spolková knížata, nejvyšší byrokracii, zahraničí i veřejné mínění ovlivňované tiskem. Největším spolkovým státem bylo Pruské království, jehož král byl dědičným císařem, a pruský ministerský předseda byl téměř vždy zároveň říšským kancléřem. To umožňovalo pruské administrativě zásadně ovlivňovat říšskou politiku. Ostatní nejvyšší říšské orgány — spolková rada a říšský sněm říši vlastně nespravovaly, neboť ústřední postavou výkonné moci byl vedle panovníka říšský kancléř. Jednoznačně to vyjadřuje příslušná pasáž ústavy: „Nařízení a opatření císaře jsou vydávána ve jménu říše a k jejich platnosti je nutný spolupodpis říšského kancléře, který tím přebírá odpovědnost.“4 Kancléřovo právo spolupodpisu se mohlo zdát dostatečnou pojistkou proti případné samostatné vládě císaře, ale vztah monarchy a kancléře nebyl konstantní. Odpovědnost v parlamentním smyslu v Německu neexistovala, protože kancléře jmenoval i propouštěl císař na základě vlastního výběru, nikoliv podle výsledků voleb do říšského sněmu. Říšské úřady (například zahraniční, pokladu, vnitra, námořní) podléhaly kancléři a spravovaly společné říšské záležitosti. Ve sledovaném období působil jako říšský kancléř Bernhard kníže von Bülow. Na nejvyšší post se dostal díky tzv. liebenberskému kruhu, který tvořili nejbližší císařovi přátelé. Byl přesvědčeným monarchistou, ale zároveň dokonalým dvořanem, věděl, že je císař velmi přístupný lichotkám, takže ho jimi soustavně a „velmi silně“ zahrnoval.5 Bülowa oprávněně charakterizovala jedna hraběnka slovy: „Naprosto bez srdce a skrupulí, chytrý, ale ne přespříliš, a nanejvýš nesympatický, protože každý odhalil jeho bezedný egoismus.“6 Byl typickým představitelem pruské a říšské byrokracie, která se primárně rekrutovala ze šlechtických a bohatých měšťanských kruhů. Přestože platy úředníků byly v porovnání s ekonomickou sférou relativně nízké, kandidáty lákala společenská prestiž. Z kariéry ve státním aparátu vyřadila dlouhá přípravná lhůta a předpokládaná zámožnost sociální demokraty a dělníky. V konstitučním Německu již působily masové politické strany s pevnou organizací a členskou základnou.7 Nejvíce nalevo stála v německém politickém spektru Sociálně demokratická strana Německa. Opírala se o dělnictvo, byla největší a nejorganizovanější stranou. Její program vycházel z marxistických, protimonarchistických 4 Verfassung des Deutschen Reiches von 1871, Leipzig 1929, s. 23. 5 STELLNER, František, Poslední německý císař. Z německých dějin v epoše Viléma II., Praha 1995, s. 83–84; FRANK, Walter, Bernhard von Bülow, in: Historische Zeitschrift 147, 1933, s. 365. 6 Cit. dle: STOLBERG-WERNIGERODE, Otto Graf, Die untenschiedene Generation. Deutschlands konservative Führungsschichten am Vorabend des Ersten Weltkrieges, München, Wien 1968, s. 361. Srov. MORROW, Ian F. D., The Foreign Policy of Prince von Bulow, 1898–1909, in: Cambridge Historical Journal 4, 1932, No. 1, s. 88. 7 BERMAN, Modernization…, s. 443–449. OPEN ACCESS FrANTišEk STELLNEr 83 a internacionalistických principů. Druhou největší německou politickou stranou bylo Centrum, jež vyjadřovalo zájmy politického katolicismu a sdružovalo drobnou buržoazii a rolnictvo. Její program spočíval v ochraně katolické církve, jihoněmeckého partikularismu a na požadavku sociální ochrany drobných výrobců a dělníků. Německou buržoazii tradičně reprezentovaly liberální strany. Pravicově orientovaná Národně liberální strana vystupovala silně nacionalisticky. Levý liberalismus představovala Pokroková strana. Názorová diferenciace, rozdílná taktika, časté osobní spory, nedostatečná základna, hospodářský, politický i sociální dogmatismus vůdců logicky však vedly k obecnému a trvalému poklesu vlivu liberalismu na německé politické scéně. Politické zájmy velkých vlastníků půdy reprezentovala Německá konzervativní strana, která byla spolu se Svazem zemědělců představitelem politického agrarismu, s čímž souvisela její orientace na středostavovskou politiku. Část členstva se odštěpila a založila Říšskou stranu, která stála v politickém systému mezi konzervativci a liberály, hájila společné zájmy velkostatkářů a průmyslníků ze Slezska a Sárska. Vedle politických stran existovaly v Německu i mimoparlamentní, politicky orientované organizace. Například stoupenci vypjatého nacionalismu měli Všeněmecký svaz, jenž vydával časopis Všeněmecké listy. Dále existovaly Německá koloniální společnost, Lodní spolek, Branný spolek atd. Byly silně ovlivněny nacionalismem, expansionismem, militarismem a v tomto duchu se snažily působit na veřejnost i zahraniční politiku Německa.8 Německý tisk těžil ze svobody tisku, všeobecné gramotnosti a kultivovanosti obyvatelstva, stejně tak z dynamického ekonomického rozvoje. Na počátku 20. století bylo v Německu vydáváno okolo 3 500 novin, přičemž největší tiskové koncerny představovaly firmy Mosse, Ullstein Verlag a August Scherl Verlag.9 Mediální skandál, který vypukl v Německu v roce 1908, úzce souvisel se zahraniční politikou vůči nejsilnější velmoci — Velké Británii. Vilém II. i přes blízké příbuzenství10 a časté návštěvy ostrovů britské mentalitě nikdy neporozuměl. Nepochopil, že se tento národ s hrdou povahou a bdělým smyslem pro svobodu nikdy nedá zastrašit. Císař stále kolísal ve vztahu k Británii mezi přátelskými pocity, závistí a vý8 Srov. WALKENHORST, Peter, Nation — Volk — Rasse: radikaler Nationalismus im Deutschen Kaiserreich 1890–1914, Göttingen 2007. 9 BÖSCH, Frank, Grenzen des „Obrigkeitsstaates“. Medien, Politik und Skandale im Kaiserreich, in: Das Deutsche Kaiserreich in der Kontroverse, hrsg. von Sven-Oliver Müller, Cornelius Torp, Göttingen 2011, s. 136–152. 10 Císařova matka, princezna Viktorie, byla nejstarší dcerou královny Viktorie. Královna Viktorie byla císařovou babičkou, Eduard VII. strýcem a Jiří V. bratrancem. Srov. STELLNER, František, Německý císař Vilém II. a jeho britští příbuzní, in: Cestou dějin. 1. K poctě prof. PhDr. Svatavy Rakové, CSc. Kolektivní monografie, usp. Eva Semotanová, Praha 2007, s. 305–323; McLEAN, Roderick R., Kaiser Wilhelm II and the British Royal Family: Anglo- -German Dynastic Relations in Political Context, 1890–1914, in: History 86, 2001, No. 284, s. 478–502; REINERMANN, Lothar, Der Kaiser in England. Wilhelm II. und sein Bild in der britischen Öffentlichkeit, Paderborn — München — Wien — Zürich 2001; Wilhelmine Germany and Edwardian Britain. Essays on Cultural Affinity, ed. by Dominik Geppert and Robert Gerwarth, Oxford 2008. OPEN ACCESS 84 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2016 hružkami, zatímco celkový trend německé politiky zůstával protibritský. Bylo to způsobeno horečným námořním zbrojením, tedy především stavbou velkých bitevních lodí. Vilém II. se jako vrchní velitel a „nejvyšší znalec“ plně stavěl za tvůrce plánu námořního zbrojení — Alfreda von Tirpitze — a snil o flotile rovnocenné britské.11 Londýnská vláda si uvědomovala vážné nebezpečí, které hrozilo její převaze na mořích, a chtěla diplomatickou cestou zpomalit německé zbrojení a nezatěžovat státní pokladnu obrovskými výdaji. Proto podpořila snahy o svolání nové mírové konference a navrhla jednání o snížení zbrojení. Vilém II. podobné návrhy rozhodně odmítal a pohrozil, že se německá delegace konference vůbec nezúčastní, pokud se bude jednat o odzbrojení. Navíc vyvinul značný nátlak na ruského panovníka, aby se přiklonil na stranu odpůrců omezení námořního zbrojení. Haagská mírová konference se proto v roce 1907 stala dějištěm planých diskusí a dosáhla minimálních výsledků.12 Výstupy německých zástupců posílily nedůvěru Britů k Němcům13 a vedly ke sblížení s dávným soupeřem — Ruskem. V srpnu 1907 jejich zástupci podepsali britsko-ruské dohody o urovnání vzájemných sporů v mimoevropských oblastech, čímž se uzavřelo budování Dohody. Další z „dogmat“ vilémovské diplomacie, totiž nemožnost spojenectví mezi „velrybou“ a „medvědem“, padlo. Z pětice velmocí vytvořily Francie, Rusko a Británie spojenecké uskupení, zatímco Německo se muselo spokojit s nejslabší velmocí, Rakousko-Uherskem. Vilém II. samozřejmě viděl hlavního viníka za „obklíčení“ německé říše v osobě britského krále. Britové se obávali německé expanzivnosti a vytvořili britsko-francouzsko-ruský spojenecký systém, jenž zabraňoval, aby se Londýn nedostal do izolace v momentě možné srážky s Berlínem. Nicméně si Británie ani Rusko neuzavřely cestu k jednání s německou říší. Eduard VII. se s Vilémem II. setkal v srpnu 1907 ve Wilhelmshöhe, poté odjel do Mariánských lázní uspokojen synovcovou vstřícností.14 Vilém II. návštěvu opětoval v listopadu. Doprovázeli ho nejdůležitější politici včetně říšského kancléře a britský tisk psal o nadějném jednání o baltském a severomořském problému.15 Jenže novela lodního zákona opět zintenzivnila německé námořní zbrojení. Negativní ohlas britského veřejného mínění vedl německého panovníka k nezvyklému 11 STELLNER, F., Poslední německý císař…, s. 170–172, 195–200; HUGILL, Peter J., German Great-Power Relations in the Pages of „Simplicissimus“, 1896–1914, in: Geographical Review 98, 2008, No. 1, s. 16. 12 Srov. DÜLFFER, Jost, Regeln gegen den Krieg. Die Haager Friedenskonferenz von 1899 und 1907 in der internationalen Politik, Berlin — Frankfurt a. M. — Wien 1981; HOBE, Stephan — FUHRMANN, Johannes, Vom ius in bello zum ius contra bellum: Der Beitrag der Zweiten Haager Friedenskonferenz zur Entwicklung des modernen Völkerrechts, in: Die Friedens-Warte 82, 2007, H. 4, s. 97–117. 13 Grey Nicolsonovi, 1. května 1907, BRITISH Documents on the Origins of the War 1898–1914, ed. Harold Temperley and George Peabody Gooch, VIII, London 1932, No. 195, s. 228. 14 HAMMAN, Otto, Um den Kaiser, Berlin 1919, s. 39. 15 PALMER, Alan, Kaiser Wilhelm II. Glanz und Ende der preussischen Dynastie, Wien — München — Zürich — New York 1982, s. 128–131; STEINBERG, Jonathan, The Kaiser and the British: the state visit to Windsor, November 1907, in: RÖHL, John C. G. — SOMBART, Nicolaus (eds.), Kaiser Wilhelm II. New Interpretations, Cambridge 1982, s. 121–141; MASSIE, Robert K., Dreadnought: Britain, Germany and the coming of the Great War, London 2004, s. 681–684. OPEN ACCESS FrANTišEk STELLNEr 85 kroku. Dne 16. února 1908 zaslal obšírný dopis prvnímu lordu admirality Edwardu Marjoribanksovi baronu Tweedmouthovi, v němž mu vysvětloval, že je nesmysl, aby se Britové obávali německého zbrojení. Němci totiž nemají žádné tajné útočné plány a zbrojí pouze na ochranu vzrůstající obchodní flotily. Vytýkal londýnské vládě, že je nedůstojné a směšné odvolávat se na německé nebezpečí. Eduard VII. se divil „novému druhu“ diplomatických styků a Tweedmouth zdvořile odpověděl, že britské plány také nikoho neohrožují.16 Celá záležitost měla nepříznivou dohru. Tisk Vilémovu intervenci u londýnské vlády zveličil, jako by císař požadoval redukci britského námořního rozpočtu. Britská vláda i parlament vyřešily choulostivou a nebezpečnou záležitost s velkým taktem. Dne 6. března prohlásil ministr financí Herbert Henry Asquith v Dolní sněmovně, že korespondence měla čistě soukromý ráz. Německý císař byl přesvědčen, že tisk informoval britský král. Jedna osobnost u berlínského dvora podotkla: „V žádném případě ho negativní dopad nepoučil, aby držel jazyk za zuby a nechal v klidu i psací pero.“17 Značný ohlas v tisku mělo i britsko-ruské setkání na nejvyšší úrovni v Revalu (Tallinnu) v červnu 1908, které vzbudilo nedůvěru Berlína a přineslo další důkaz údajného „obklíčení“. Vilém II. nevěřil zdvořilostnímu charakteru cesty a ve svých projevech hovořil o velké koalici, která se marně chystá zaskočit silné Německo.18 Kancléř Bülow rozeslal spolkovým knížatům a do Vídně oběžník, ve kterém zdůraznil, že Dohoda má „spíše defenzivní charakter“ a vznikla ze strachu „před případným zneužitím hospodářské i politické moci Německa a jeho nejbližších spojenců“. Doporučoval posílit Německo a držet se nejvěrnějšího spojence Rakousko-Uherska. Jednal v duchu panovníkovy představy, že nesmí dojít k ujednáním, která by omezovala vlastní brannou moc.19 Neuplynula dlouhá doba a kancléř Bülow změnil názor a začal prosazovat omezení námořního zbrojení. Znepokojila ho především finanční náročnost zbrojení, proto došel k závěru, že „nemůžeme mít současně největší armádu na světě… vést nejvelkorysejší a nejdražší sociální politiku mezi všemi národy a budovat a obnovovat obrovskou flotilu“.20 V tomto směru se ovšem s Vilémem II. nemohl domluvit. Na 16 Vilém II. Tweedmouthovi, 16. února 1908, Politische Dokumente von A. von Tirpitz. Der Aufbau der deutschen Weltmacht, Stuttgart — Berlin 1924, s. 58–63, Tweedmouth Vilémovi II., 20. února 1908, tamtéž, s. 63–64. Srov. REINERMANN, Lothar, Fleet Street and the Kaiser: British Public Opinion and Wilhelm II., in: German History 26, 2008, No. 4, s. 478; OTTE, Thomas G., „The Winston of Germany“: the British foreign policy élite and the last German emperor, in: Canadian Journal of History 36, 2001, No. 3, s. 497; RÖHL, John C. G., Wilhelm II. Der Weg in den Abgrund 1900–1941, München 2009, s. 655–661. 17 Am Hof Der Hohenzollern. Aus dem Tagebuch der Baronin Spitzemberg 1865–1914. Hrsg. von Rudolf Vierhaus, Göttingen 1979, s. 233. 18 HAMMANN, Um den Kaiser, s. 47. 19 Bülow Schlözerovi, 25. června 1908, Die Grosse Politik der Europäischen Kabinette 1871–1914. Sammlung der Diplomatischen Akten des Auswärtigen Amtes. Hrsg. von Johannes Lepsius, Albrecht Mendelssohn-Bartholdy, Friedrich Thimme, XXV./2, Berlin 1927, Nr. 8 820, s. 474–479. 20 Bülow Holsteinovi, 23. srpna 1908, Die geheimen Papiere Friedrich von Holstein, hrsg. von Norman Rich u. a., Göttingen 1963, IV., s. 498. OPEN ACCESS 86 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2016 zprávu z Londýna, která popisovala paniku z nárůstu zbrojení a snahu o jeho omezení, připsal císař: „Námořní předloha bude naplněna do posledního puntíku, ať už se to Britům hodí, nebo ne! Chtějí-li válku, mohou si ji začít, nebojíme se jich!“21 Dne 11. srpna 1908 se císař opět setkal s britským králem na zámku Friedrichshofu v Kronbergu, bývalém sídle císařovy matky. Král nastolil otázku, zda nenadešel čas omezení zbrojení, ale jeho synovec odpověděl, že o tom nemůže být ani řeči. Ze setkání odjížděl Eduard nespokojený. Po jeho odjezdu se kancléř Bülow obrátil na panovníka, varoval ho před paušálním odmítáním dohody o omezení námořního zbrojení a došel k závěru, že stálé zbrojení povede k válce s Británií, do které se zapojí i Francie a Rusko.22 Kancléř se marně pokusil přesvědčit i Tirpitze, jenž ovšem hájil tezi, čím větší bude námořní síla Německa, tím se zmenší riziko války.23 Sledovaný mediální skandál započal poté, co Vilém II. veden snahou zlepšit vztahy s Británií, dovolil londýnskému listu Daily Telegraph otisknout hlavní myšlenky rozhovorů v Highcliffe Castle na ostrově Wightu, kde pobýval na podzim 1907 jako host plukovníka sira Edwarda Jamese Montagu-Stuart-Wortleye, příslušníka starého skotského rodu, přímého potomka premiéra z doby sedmileté války a typického důstojníka, veterána koloniálních válek a diplomata.24 Plukovník rok po monarchově návštěvě sestavil s novinářem z Daily Telegraph rozhovor, v němž tlumočil císařovy názory.25 Opis poslal Vilému II. k autorizaci 23. září 1908. Císař tehdy pobýval v loveckém zámečku Rominten ve Východním Prusku, věnoval se lovu a spis poslal kancléři do východofríského Norderney, aby si článek přečetl a popřípadě upravil. V té době vrcholila bosenská krize a na domácí půdě boj o finanční reformu. Bülow se soustředil na tyto zásadní věci, článek nečetl a poslal ho k připomínkování Zahraničnímu úřadu.26 Na základě doprovodného dopisu vyslance Martina barona von Rücker-Jenische, že si panovník zveřejnění zvláště přeje, se státní podtajemník Wilhelm Stemrich omezil na pár malých změn. Takto upravený dokument poslali zpět kancléři, jenž pouze potvrdil změny a zaslal ho císaři. Poté získal britský plukovník povolení rozhovor otisknout. 27 Článek v Daily Telegraph z 28. října 1908 způsobil přesný opak, než německý panovník očekával. Například věta „Vy Angličané, jste potřeštění jako zajíci v březnu“, 21 Závěrečná poznámka Viléma II. k Wolff-Metternich Bülowovi, 16. července 1908, Die Grosse Politik der Europäischen Kabinette, XXIV., Nr. 8 217, s. 104. 22 Bülow Vilému II., 26. srpna 1908, tamtéž, Nr. 8 239, s. 150. Srov. RÖHL, J. C. G., Wilhelm II. Der Weg..., s. 677–688. 23 Politische Dokumente von A. von Tirpitz, s. 84–86. 24 RÖHL, J. C. G., Wilhelm II. Der Weg..., s. 637–641. 25 RÖHL, J. C. G., „Die Politiker und Tintenklexer haben mich auf die Strecke gekriegt!!“ Kaiser Wilhelm II. und die Daily Telegraph-Krise vom November 1908, in: Geschichte, Öffentlichkeit, Kommunikation: Festschrift für Bernd Sösemann zum 65. Geburtstag, hrsg. von Patrick Merziger u. a., Stuttgart 2010, s. 129–130. 26 Hans von Flotow Felixi von Müllerovi, 1. prosince 1908, WINZEN, Peter, Das Kaiserreich am Abgrund: die Daily-Telegraph-Affäre und das Hale-Interview von 1908. Darstellung und Dokumentation, Stuttgart 2002, Nr. 92, s. 274–275. 27 Jenisch Bülowovi, 30. září 1908, Die Grosse Politik der Europäischen Kabinette, XXIV., Nr. 8 249, s. 168. Srov. RÖHL, J. C. G., Wilhelm II. Der Weg..., s. 712–717. OPEN ACCESS FrANTišEk STELLNEr 87 nemohla očividně vyvolat sympatie vůči nejstaršímu vnukovi královny Viktorie. Vilém se stavěl do pozice přítele Británie, což dokazoval tvrzením, že během búrské války zabránil vzniku protibritské kontinentální ligy. V rozhovoru ho citovali: „Když boj vrcholil, vybídly Francie a Rusko německou vládu, aby se s nimi spojila a vyzvala Anglii k ukončení války. Tvrdily, že nadešel okamžik zachránit búrskou republiku a ponížit Anglii. Co jsem odpověděl? Řekl jsem, že Německo nemá ani nejmenší úmysl podílet se na jakémkoli postupu v Evropě, který by vyvíjel nátlak na Anglii a vedl k jejímu ponížení. Německo se musí vyhýbat politice, která by je mohla vehnat do konfliktu s námořní mocností jako Anglie. A to nebylo všechno. Právě během onoho černého týdne v prosinci 1899, kdy jedno neštěstí stíhalo druhé, jsem dostal dopis od královny Viktorie, mé milované babičky, plný starostí a obav. Okamžitě jsem jí poslal soucitnou odpověď. Nechal jsem si od jednoho důstojníka vypracovat co nejpřesnější zprávu o počtu vojáků na obou stranách v Jižní Africe a o momentální situaci nepřátelských vojsk. S nákresy před očima jsem vypracoval plán, který se mi za dané situace zdál nejlepší, a předložil jsem ho generálnímu štábu ke zhodnocení. Potom jsem ho co nejrychleji zaslal do Anglie. Tento dokument leží mezi státními dokumenty ve Windsoru a čeká na klidný a nestranný úsudek dějin. Chtěl bych poznamenat, že můj plán se velmi podobá onomu, který lord Roberts opravdu přijal a úspěšně provedl. Bylo to, táži se znovu, jednání někoho, kdo přál Anglii něco špatného?“ O německém loďstvu Vilém II. prohlásil, že by v budoucnosti mohlo být cennou podporou pro získání převahy bílého plemene v Tichém oceánu proti Japonsku. Snažil se odbýt Brity zmatenými odkazy na budoucí spolupráci na Dálném východě. Obyvatelům ostrovní říše se muselo jevit jako výsměch, když naznačil, že horečné německé námořní zbrojení není namířeno proti blízkým britským ostrovům, ale proti Japonsku, vzdálenému tisíce námořních mil. Přitom připustil, že je se svou láskou k Británii značně osamocen. Opravdu zvláštní způsob pro hlavu státu, jak vyjádřit svá stanoviska.28 Zmíněná tvrzení pochopitelně podráždila Petrohrad i Paříž. Hluboce popudila i nacionalisticky naladěnou část britské veřejnosti. Vznikl dojem, že chce německý císař zlehčit vítězství, jehož dosáhli proti udatně bojujícímu malému národu Búrů. Rozhovor vyvolal v Německu mediální skandál a následně vnitropolitickou krizi, mnozí politici otevřeně kritizovali císařovy zásahy, které často poškozovaly oficiální politiku. V článku německé veřejné mínění vidělo nedůstojné nadbíhání Británii a stydělo se za císařovo nečestné chování za búrské války. Ve všech politických kruzích se vzedmula vlna kritiky vůči císaři. Po léta zvyklí, že se Vilém II. pohyboval v zahraniční i vnitřní politice jako slon v porcelánu, při rozhovorech se zahraničními novináři a politiky měl sklon k nezodpovědné upovídanosti a jeho svévolné a většinou nepředvídatelné zásahy do vládní politiky měly negativní dopad. Ale interview v Daily Telegraphu se stal příslovečnou poslední kapkou, jíž pohár trpělivosti přetekl.29 28 The German Emperor and England, Daily Telegraph, 28. října 1908, BÜLOW, Bernhard Fürst von, Denkwürdigkeiten, hrsg. von Franz von Stockhammern, Berlin 1930, II., s. 352; Die Grosse Politik der Europäischen Kabinette, XXIV., Nr. 8251, Anlage, s. 170–174. 29 OTTE, T., c. d., s. 498. OPEN ACCESS 88 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2016 Britský vyslanec v Rusku situaci škodolibě komentoval: „Times jsou dost zajímavé, že? A německý císař nás se svým obvyklým elánem i nadále zahrnuje překvapeními… Jeho [projevovaná] láska pro nás velmi úspěšně předstírána. Zdá se, že překvapení, které světu připravil, se mu tentokrát vymstilo.“30 Britský ministr zahraničí nepochyboval, že povrchní německý císař není „úplně normální“.31 Britský list The Daily Mail varoval: „Toto je vážné přiznání, jaké panovník mohl udělat… Povede naši [britskou — pozn. F. S.] politiku směrem k… udržení naší síly v takové míře, že nám ukáže, že jsme připraveni na všechny mimořádné události.“32 Jiný list, The National Review, o císaři uvedl: „Je anglofobnější než anglofobové. Zatímco se v Daily Telegraph staví do pozice přítele této země…, těší se na zničení britského impéria.“33 Většina britských novin interpretovala interview jako jeden z dalších císařových přehmatů, většinou jako snahu oklamat veřejnost ohledně německého námořního zbrojení. Němečtí liberálové i konzervativci projevovali během těchto dní velkou nespokojenost a obavy. Ernst Bassermann, vůdce národně liberální strany, napsal z Berlína své ženě: „Chmurná nálada. Vzrušení v zemi. Akce směřuje proti císaři, ne proti kancléři… Všechno pro Bülowa, ale proti císaři.“34 V tisku se objevovaly obavy, že Německo řídí „mluvka“, obklopený úchylnými dvořany. Publicista Maximilian Harden napsal 7. listopadu o Vilému II.: „V novějších dějinách není dalšího případu, že by se někdo takto připravil o víru ve svou způsobilost k nejjednodušším politickým úkolům.“ K tomuto zdrcujícímu hodnocení připojil otázku, která obsahovala jasnou výzvu: „Chce se císař a král vzdát koruny?“35 V říšském sněmu se o interview v Daily Telegraphu jednalo 10. a 11. listopadu.36 Sociálně demokratický poslanec Paul Singer horlil: „… je nejvyšší čas — možná už za pět minut dvanáct –, aby říšský sněm nastolil obrat v politice, obrat proti kancléři, obrat proti císaři… Co je nutné? Změna ústavy, podle níž bude o válce a míru rozhodovat parlament, neboť v poslední řadě jsou to války, které se na obzoru tyčí jako strašáci. Jejich nebezpečí se zvyšuje, bude-li se pokračovat v této nezodpovědné politice, v této osobní vládě v Německu… Konzervativní poslanec Ernst von Heydebrand prohlásil: „Je třeba říci zcela otevřeně, zda se jedná o starosti, pochybnosti i znepokojení, které se během dlouhé doby nahromadilo i v kruzích, jež o věrnosti císaři a říši dosud nezapochybovaly.“37 Budoucí kancléř Theobald von Bethmann Hollweg komentoval rozpravu: „Ještě jeden podobný den a máme republiku.“38 30 Arthur Nicolson Villiersovi, 5. listopadu 1908, cit. dle: MENNING, „Baseless Alle gations“, s. 380. 31 Esher journal, 27. září 1908, cit. dle: OTTE, T., c. d., s. 496. K další reakci v Británii srov. MASSIE, R. K., c. d., s. 686–687. 32 The Daily Mail, 30. října 1908, s. 4, cit. dle: REINERMANN, Fleet Street, s. 478. 33 The National Review, 31. prosince 1908, s. 543, cit. dle: tamtéž, s. 478. 34 Cit. dle: FESSER, Gerd, Reichskanzler Bernhard Fürst von Bülow. Eine Biographie, Berlin 1991, s. 107. 35 Die Zukunft, 7. listopadu 1908. 36 RÖHL, J. C. G., Wilhelm II. Der Weg..., s. 723–730. 37 Cit. dle: Reden des Kaisers. Ansprachen, Predigten und Trinksprüche Wilhelms II. Hrsg. von Ernst Johann, München 1977, s. 158. Srov. MASSIE, R. K., c. d., s. 689. 38 Cit. dle: RÖHL, Die Politiker, s. 128. Mluvilo se o „listopadové bouři“. GEPPERT, Dominik, Pressekriege: Öffentlichkeit und Diplomatie in den deutsch-britischen Beziehungen (1896–1912), OPEN ACCESS