Opakování jako součást utváření pracovního (doprovodného) rozhovoru

ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 103, 2021, Č.2, S. 210–227 Opakování jako součást utváření pracovního (doprovodného) rozhovoru Jana Hoffmannová— Martin Havlík (Praha) THE ROLE OF REPETITION IN WORKPLACE CONVERSATIONS This article is aprimarily astylistic analysis of aconversation taking place between colleagues working together. Emphasis is placed also on sociolinguistic factors (e.g., the asymmetry of the conversation and the distribution of the social roles of the two interlocutors) that result in the use of specific linguistic features (especially first-, secondand third-person singular and plural pronouns and verb forms such as the indicative, imperative and conditional moods and also the use of the infinitive) and aspecific degree of “politeness” expressed in the conversation by one of the interlocutors. Methods of interactive linguistics are used to analyse repetition as an important conversational discourse strategy, and various types of repetition (e.g., intentional/unintentional, identical/modified, intensifying, confirmatory, corrective: “self-corrections” and corrections of the interlocutor) are distinguished with regard to prosody and sequential context. Adetailed analysis of ashort section of the conversation highlights the role played by gestures and facial expressions (also with regard to repetitions) in maintaining mutual intelligibility between the interlocutors and in coordinating their shared work. KEYWORDS workplace conversation, (co-)establishment of mutual intelligibility between interlocutors, sequential context, repetition, prosody, gestures and facial expressions KLÍČOVÁ SLOVA doprovodný pracovní rozhovor, (spolu)konstrukce vzájemného porozumění partnerů, sekvenční kontext, opakování, prozódie, gesta apohledy DOI https://doi.org/10.14712/23366591.2021.2.3 1. METODOLOGIE, DATA: DOPROVODNÝ ROZHOVOR AJEHO CHARAKTERISTIKA Grantový projekt řešený vsoučasné době vÚstavu pro jazyk český AV ČR má název Podíl syntaktických, prozodických aneverbálních prostředků na sekvenčním utváření rozhovorů včeštině1 aje založen na analýze ainterpretaci videonahrávek zrůzných komunikačních situací. Jednou znich je rozsáhlý rozhovor vhouslařské dílně;2 je to typický 1 Projekt č.19-21523S podporovaný Grantovou agenturou ČR, v jehož rámci vznikl i text této studie. 2 Vhouslařské dílně jsme nahrávali jeden celý pracovní den, pro potřeby této studie jsme pracovali snahrávkou orozsahu 48 minut. OPEN ACCESS JANA HOFFMANNOVÁ— MARTIN HAVLÍK 211 rozhovor doprovodný (při společné pracovní činnosti) aúčastní se ho především dva spolupracovníci, Jindra aOlda. (Jen sporadicky zasahuje do rozhovoru další zaměstnankyně dílny; její účast zde necháme stranou.) Metodologie této analýzy vychází ze stylistiky (hlavně na počátku, při snaze ocelkovou charakteristiku atypologické zařazení rozhovoru), dále ze sociolingvistiky (rozložení rolí obou účastníků— ve vztahu kjejich podílu na rozhovoru) ainterakční lingvistiky (Havlík, 2016; Couper-Kuhlen— Selting, 2018); důraz bude kladen na syntaktickou výstavbu replik, ta ale samozřejmě nemůže být separována od prostředků prozodických (suprasegmentálních) aneverbálních. Přestože jde opracovní rozhovor, který se odehrává vprostoru určité instituce (pracoviště), náleží do sféry každodenní běžně mluvené komunikace; dá se považovat za rozhovor neveřejný, nepřipravený (ikdyž je třeba počítat se značným „backgroundem“ společných zkušeností obou dlouhodobých spolupracovníků), je velmi bezprostřední azcela neformální (srov.ktomu Hoffmannová et al., 2016, s.40 aj.). Verbální složka zde— na rozdíl od některých jiných doprovodných rozhovorů— není nijak vpozadí, naopak je velmi bohatá. Interakce je živá aintenzivní, repliky obou partnerů se nezřídka překrývají (ikdyž jde ofunkční akooperativní „skákání do řeči“, nejčastěji oprojevy souhlasu, potvrzování, doplňování). Zpětná vazba je okamžitá, oběma partnerům záleží na tom, aby si dobře rozuměli, neustále dochází ke vzájemnému „vylaďování“ (iprostřednictvím oprav ahlavně opakování— viz níže), tím je formováno sekvenční uspořádání. Ospontánním kontaktu svědčí hojnost kontaktových prostředků („diskurzních markerů“— srov.podrobně kap. 9 vknize Hoffmannová et al., 2019): hele, počkej, viď, víš, víš co, ty vole, ty jo…. Zajímavá je otázka symetrie/asymetrie tohoto rozhovoru. Osymetrickém utváření asi nelze mluvit už vzhledem kodlišným sociálním rolím: Jindra je vedoucím houslařské dílny aje podstatně starší než jeho spolupracovník Olda. Důležité také je, že analyzovaný rozhovor je zároveň instruktáží, zadáním práce pro Oldu. Pro lepší pochopení, oč vněm jde, jej ve stručnosti popíšeme: Jindra po svém zaměstnanci žádá na přání zákazníků mírnou úpravu formy houslí. Tato drobná úprava nicméně vyžaduje značnou technickou dovednost apřesnost. Podstatné je, že Jindra sice vdanou chvíli ví, čeho chce dosáhnout, ale neví zcela přesně jak. Spolu se svým spolupracovníkem tedy musí dospět krealizovatelnému postupu, který by vedl ke kýženému výsledku. Vzájemná spolupráce aporozumění jsou proto pro úspěch plánované úpravy zásadní: Olda musí vědět, co sám, již bez přítomnosti Jindry, bude dělat ajak to bude dělat. Jindra přitom, jak již řečeno, vdanou chvíli sám přesně neví, jaký pracovní postup vedoucí kžádoucímu výsledku, úpravě formy, je nejlepší, adekvátní aproveditelný. Právě pro uskutečnitelnost zamýšleného postupu je důležitá přítomnost Oldy jakožto praktika: jeho nadřízený může mít nějakou představu, ale je na Oldovi, který ji bude realizovat, zda mu ji odsouhlasí jako uskutečnitelnou, či nikoli; případně, zda navrhne úpravy vycházející zjeho praktické zkušenosti řemeslníka. Oba pracovníci si tedy musí navzájem rozumět atoto porozumění dávat vdostatečné míře najevo, ato nikoli jen tak naoko, ale skutečně, neboť na tomto srozumění dosahovaném vanalyzovaném rozhovoru závisí úspěch budoucí práce. Ztéto povahy rozhovoru vyplývá, že Jindra mluví nesrovnatelně víc než Olda acelý průběh práce (ikomunikace) nenásilně řídí. Užívá daleko víc tvarů 1.os. sg. (slovesných izájmenných— mně, mi, např.podle mě)— na jejich celkovém počtu se OPEN ACCESS 212 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 103, 2021, Č.2 podílí 64 %, Olda 36 %. Utvarů 2.os. sg. (opět včetně ti, tě) je poměr 70 % : 30 %, utvarů 1.os. pl. (včetně častého nám) 78 % : 22 %. Uvedené poměry odpovídají tomu, že Jindrův podíl na rozhovoru (aspoň na jeho verbální složce) zahrnuje asi dvě třetiny až tři čtvrtiny; jeho replik je podstatně víc ajsou mnohem rozsáhlejší, vtomto ohledu je jeho dominance jasná. Ještě výrazněji oní ovšem svědčí to, že vprůběhu zkoumaného rozhovoru Jindra užije 56 imperativních slovesných tvarů (přines, povol aj.), zatímco Olda neužije žádný tvar tohoto typu (nepočítáme-li dvojí užití kontaktového počkej), neudílí tedy svému vedoucímu žádné pokyny. Ktomuto apelativnímu charakteru Jindrova vyjadřování lze přičíst ivokativ Oldo— objeví se sice pouze sedmkrát, ale oslovení Jindro zOldovy strany se neobjeví vůbec. Na druhé straně se zdá, že „šéf“ Jindra činí vše proto, aby projevy své nadřazenosti vrozhovoru oslabil nebo se jim vyhnul. Vcelém kontextu rozhovoru jeho imperativy nepůsobí nijak příkře; přesto Jindra velmi často místo imperativu (udělej, uber apod.) užije — 1.os. sg. (bych to zkusil, já bych to stáhnul) — 1.os. pl. (to uděláme, to budeme muset udělat, to bysme udělali) — neosobní tvary 3.os. sg. (to se udělá, že by se to udělalo, bude se to muset udělat, tak by se to muselo…; bylo by potřeba koupit, todle by chtělo dát přebrousit, tak se tam přicvakne…) — infinitiv (aco to projet, možná to jenom přeject, možná malinko ubrat). Zhlediska Jindrova zmírňování imperativního, příkazového rázu komunikace sjeho zaměstnancem je příznačná vysoká frekvence tvarů 1.os. pl., ato ještě vkondicionálu, který nahrazuje indikativ: tak bysme ale potřebovali = potřebujeme; ty bysme měli = ty máme; itenhleten bysme zkusili = zkusíme; to by chtělo dát přebrousit = musíme to dát… Kondicionál (vmenší míře) používá iOlda: zejtra bych to udělal = udělám (protože dneska to nestihnu); někdy se ion spomocí kondicionálu vyhýbá tomu, aby svému šéfovi přikazoval: vzal bych určitě dvě kila = vezmi… Časté jsou iúčelové apředmětové věty sabysme, abychom— ikdyž tady lze asi do jisté míry pochybovat otom, zda jde skutečně okondicionál: já když tak teda koupim novou svěrku abysme se tam dostali; mně de vo to abysme neměli slepený desky; chtěli abychom to setřeli.3 Pro toto celkové (ač jistě podvědomé) zmírňování asymetrie vrozhovoru je příznačné střídání nosných slovesných tvarů. Vukázce (1) Jindra přechází od 1.os. pl. (uděláme, bysme zkusili) kimperativu (sesaď, udělej). Vukázkách (2) a(3) je naopak imperativ (zkus, stahni) následně zeslabován spomocí 1.os. pl. (zkusíme, stahnem). Vukázce (4) pak definitivnímu pokynu provrtej předchází neurčité by se to dalo . provrtat. (1) Jindra: zkusíme udělat teda ee tak že uděláme . […] to znamená že itenhleten bysme zkusili ee […] sesaď prostě jeden ten […] udělej tam… 3 F.Štícha vAkademické mluvnici spisovné češtiny (Štícha, 2013, s.805) uvádí, že ve vedlejších větách účelových po spojce aby následuje kondicionál. Vuvedených případech je ale zřejmě (nesporná) kondicionálová forma vrozporu se sémantikou. OPEN ACCESS JANA HOFFMANNOVÁ— MARTIN HAVLÍK 213 (2) Jindra: no . tak ( ) (dej) zkus ji tam píchnout . zkusíme tam dát jednu (3) Jindra: lehce to stahni . jo lehce to stahnem . adoťuknem (4) Jindra: protože tajdle . hele tajdle by se to dalo . provrtat Olda: no Jindra: nevim kde eště jinde . ale možná že to prostě jenom provrtej jo . Jindra se někdy za udílení pokynů Oldovi dokonce omlouvá (5) nebo na něj surčitými rozpaky přenáší požadavky těch, kdo jim zadávají zakázky (6): (5) Jindra: hele přee přines to . přines to přines voba dva ty plechy ať se na to podiváme . tě honim jak nadmutou kozu ale . e (6) Jindra: prosim tě eště jedna věc . ee stěžovali si (nebo ne) stěžovali si ale chtěli . abysme . až se nalepí žebro . abysme ee tam udělali abysme tam udělali (ďolek) jako jo . abysme tam aby aby tam nezůstala nezůstala housenka Jak už bylo řečeno, Olda svému nadřízenému neudílí žádné pokyny, ajen výjimečně si dovolí kritickou poznámku (dobře míněnou, vzájmu společného úsilí): tajdle už [si ji zas] vodrazil [prostě]. Aprotože vzápětí přejdeme kopakování— jako knosné složce syntaktické výstavby tohoto rozhovoru—, snad se hodí už zde uvést možná překvapivé konstatování, že vcelém průběhu komunikace pouze 5krát opakuje Olda po Jindrovi, zato 35krát opakuje Jindra po svém podřízeném Oldovi! Lze to opět vysvětlit tím, že Jindra vůbec daleko více mluví— ale zhlediska symetrie/asymetrie arozložení sociálních rolí možná itím, že Jindrovy promluvy jsou spíše koncepční, obecnější; Olda je začasté konkretizuje (sohledem na momentální pracovní problém) ajeho šéf tuto konkretizaci (možná rád, súlevou?) akceptuje (ukázky 7, 8). (7) Olda: počkej já to [přebrousnu] Jindra: [( )] přepřebrousni no (8) Olda: já si myslim jako že jo no Jindra: no Olda: to tam stejně [nedostaneme] Jindra: [to tam nedostaneš to tam] nestrčíš . OPEN ACCESS 214 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 103, 2021, Č.2 2. OPAKOVÁNÍ VROZHOVORU 2.1 TYPY AFUNKCE OPAKOVÁNÍ Ve spontánní mluvené komunikaci je opakování slov, jejich částí irozsáhlejších úseků výpovědi velmi časté— ať už mluvčí opakuje to, co řekl on sám, nebo opakuje po partnerovi. Včeské lingvistice se samozřejmě dlouho projevoval zájem oopakování částí výpovědi vpsaných projevech, atedy především oopakování záměrné (srov.Mathesius, 1947; Křížková, 1960; Grepl, 1967, 1968; Bečka, 1968). Srozvojem zkoumání mluvených projevů se do popředí dostal rovněž zájem orůzné druhy avlastnosti opakování vkaždodenních mluvených projevech: Zeman (1999) se zaměřil na opakování prozodických konfigurací; Müllerová (2005) aHoffmannová aMüllerová (2007) rozlišily opakování monologické adialogické (interakční), doslovné amodifikované, bezprostřední adistantní aj. Tyto práce už navazovaly na některé výzkumy zahraniční— srov.např.Tannen (1989), Bazzanella (1993) azejména Johnstone (1994), která vpředmluvě veditované publikaci zdůraznila mezi funkcemi opakování funkci textovou, rétorickou, interakční, referenční, estetickou adalší. Opakování je také tématem interakční lingvistiky (pro přehled studií na toto téma viz Couper-Kuhlen— Selting, 2018, kapitola F); zde je často spojováno sopravami či spřekryvy replik. Časté je zopakování slov, která zazněla vpřekryvu replik, ato po jejich skončení. Opakování části výpovědi může být také užíváno jako komunikační prostředek kudržení si repliky či kjejímu získání. Vinterakční lingvistice je obecně velký důraz kladen na sekvenční kontext ana formu užívaných prostředků. Ztoho mimo jiné vyplývá, že opakování je jedna zmnoha konverzačních praktik, ale vzávislosti na sekvenčním kontextu azpůsobu zopakování je jím dosahováno různého jednání: „The practice of repeating, producing asecond saying of an earlier first saying, is the same or at least recognizably similar in all the sequential contexts we have examined. Yet the action that this repetition performs or enacts is dependent on the particulars of the situation in which it is embedded.“ (Couper-Kuhlen— Selting, 2018, on-line kapitola F, s.41: [https://www.cambridge.org/files/2015/1497/6105/Online-Chapter_F.pdf]). Ztohoto hlediska je důležitá prozódie opakovaných slov (srov.např.Couper-Kuhlen, 1996 či Curl— Local— Walker, 2006). Zejména jde oto, zda prozódie opakování nějakým způsobem opakuje či reflektuje prozódii opakovaného, či nikoli. Curl et al. (2006) kupř. popisují tzv.„double“, která jsou systematicky užívána mluvčími kuzavření sekvence. Zprozodického hlediska je zde důležité, aby slova byla zopakována sprozódií zrcadlící prozódii slov předchozích, opakovaných. Jen vtakovém případě je komunikující ve vzájemné kooperaci užívají kukončení sekvence, případně tematického celku. K základní charakteristice různých typů opakování srov. Schegloff (1996, s.177–180), který uvádí sedm rysů rozlišujících typy opakování podle toho, 1.kdo opakuje, zda stále týž mluvčí, či jeho/její komunikační partner/ka; 2.zda se opakování vyskytne bezprostředně ve stejné replice, či vreplice až následující; 3.vjaké sekvenční pozici se objeví opakování realizované recipientem: ten může buď iniciovat novou sekvenci, nejčastěji opravnou, nebo odpovídat na předchozí repliku; 4.zda je opakování stejné, identické, či modifikované; 5.zda opakování tvoří samostatnou OPEN ACCESS JANA HOFFMANNOVÁ— MARTIN HAVLÍK 215 repliku, či je kombinováno sdalší promluvou; 6.zda opakování, jímž je vyjádřen souhlas, je jediným vyjádřením souhlasu, či je rozšířeno odalší formy souhlasu; 7.poslední charakteristika se vztahuje ktomu, co je opakováno: jedná se opřípady, kdy mluvčí svému komunikačnímu partnerovi nabízí kpotvrzení jeho předpokládaný názor, interpretaci apod., aten jej zopakováním potvrdí. Vyjdeme-li při analýze doprovodného rozhovoru vhouslařské dílně zněkterých výše navržených typů adiferencí opakování, je například velmi obtížné rozlišit opakování záměrné anezáměrné: mezi oběma póly se tu zřejmě rozprostírá celá škála různých případů. Na pól „záměrnosti“ by snad bylo možno umístit opakování intenzifikační, zdůrazňující, naléhavé; na pól nezáměrnosti naproti tomu opakování jako součást nelehkého, postupného formulačního procesu, jakéhosi „rozjíždění“, hledání slova, vracení, odbočování, váhání, zápasu ovyjádření. Tento typ opakování (vlastní řeči, většinou vrámci jediné repliky) je vnašem dialogu určitě nejčastější aje většinou doprovázen hezitačními zvuky (ee), pauzami, protahováním slabik, tím, že se mluvčí přeruší uprostřed slova (cut off) azačátek znovu zopakuje, tím, že se opraví, apod. Mezi oběma póly se pak nachází např.opakování po partnerovi sfunkcí souhlasu, podpory, potvrzení řečeného (někdy imechanické opakování typu echo, tzv.shadowing); opakování něčeho, co partner mluvčímu napověděl; nebo opakování, které slouží navazování výpovědí či replik, tj.např.opakování výrazu zotázky vnásledující odpovědi. Vedle doslovného opakování se vyskytuje opakování zahrnující různé modifikace avariace: něco se vypouští, přidává, obměňuje, opravuje, mění se slovosled (mirroring) aj. Symptomatické pro doprovodný pracovní rozhovor je opakování demonstrativ (tajdle, todle, tendleten), doprovázené příslušnými gesty apohyby (nezřídka rovněž opakovanými).4 Intenzifikační, důrazné opakování po partnerovi (vnašem rozhovoru skoro vždy souhlasné, jen výjimečně nesouhlasné) se vyznačuje mnohonásobným opakováním výrazů jo, no, ano, ne, dobrý, jasně, to je jasný… 2.2 „SEBEOPAKOVÁNÍ“ (OPAKOVÁNÍ MLUVČÍHO PO SOBĚ SAMÉM) Je nasnadě, že „monologické“ opakování, „sebeopakování“ (analogicky ktermínu sebeopravy; viz např.Mrázková— Homoláč, 2018) vnejrůznějších podobách nacházíme hlavně vreplikách dominantního mluvčího Jindry. Při „rozjíždění“, postupném formulování, hledání výrazu produkuje opakování doslovné, úplné (9); částečné nebo různě modifikované (10); opakování surčitým rozšířením, doplněním (11, 12) nebo sopravou (13–16; hranice mezi opakováním aopravou je tu ovšem velmi neurčitá). Příznačné je časté opakování demonstrativ (17, 18, 19) ivýrazů výplňkových, např.jako (20): 4 Pro doprovodné pracovní rozhovory je příznačný nízký výskyt plnovýznamových substantiv, která jsou nahrazována právě zájmeny aprostředky neverbálními. Všiml si toho už M.Weingart (1932) udialogu skrejčím při zkoušení šatů. Dialog zákaznice se švadlenou je interpretován také včlánku J.Hoffmannové (2014), rozhovor dvou kamarádek nad rozpleteným svetrem pak vpublikaci Hoffmannová— Homoláč— Mrázková (2016, s.70–71). Takové rozhovory se téměř zcela obejdou bez tematicky centrálních výrazů jako „šaty“, „svetr“ či zde „housle“. (Za připomenutí děkujeme anonymnímu recenzentovi.) OPEN ACCESS 216 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 103, 2021, Č.2 (9) Jindra: a. zkusil bych to . zkusil bych to jako poměrně přesně jo ee teprve (10) Jindra: jo jo vem vem to je to je dobrý . já si myslim že to je dobrý (11) Jindra: jinak to jinak nám to ujede . (12) Jindra: zkusit to svrtat prostě co ti pude . ee jako co ti to pude nejpřesnějc (13) Jindra: zase přitahnu ktomu . přitahuju ktomu ee . (14) Jindra: askrz ty navrtaný . skrz ty předvrtaný dirky (15) Jindra: tam není důvod proč jí ee proč jí dávat . eee proč ji mít ee vee jako ve dvou kusech (16) Jindra: apředstavuju si tak že bysme to teda . ee že bysme to . nalepili na tenkej . ee jako na tenkou ee housenku . (17) Jindra: tajdle už [je . no tajdle už je] tajdle už je přes sebe [že jo] (18) Jindra: etakle bych to ee ee takle bych to stahnul ksobě . (19) Jindra: ne to normálně to udělej normálně udělej todle . todle atodle . azkus to zkus to (20) Jindra: víš jak [jak se to] vyrábělo tak to jako tak to malinko jako jako mělo tu tenasi tu tendenci Někdy se opakuje pouze určitý segment slova (nejčastěji prefix), které při prvním pokusu zůstane nedořečeno (21, 22) avzniká tak dojem jakéhosi „koktání“. Opakování může být imnohonásobné— od trojnásobného až po daleko větší počet (23–27). Ve všech těchto případech se velmi názorně odráží proces postupného hledání potřebné formulace, někdy irozpomínání na určitý údaj, např.jméno (28). (21) Jindra: až až bude až bude rozaž bude rozdělanej [prostě] . (22) Jindra: neneneuděláš vobě strany nananajednou jo . (23) Jindra: kdyby sikdyby sis tajdle kdyby sis uříz . (24) Jindra: ne tam je . tam je zvobou stran […] protože voni voni voni […] jak je to ze dvou půlek že jo . tak je nestahli dost ksobě (25) Jindra: já jenom teda ejá jenom teda e. hele ee takle ee . eště teda zkusíme jesi by to šlo na . ale vono to nepude na tu na tu na tu vnitřna tu . (26) Jindra: ale ale myslim si je to je to je to je to je to rovina (27) Jindra: aby ee takle jak je jak je jak je to jak je ee jak je . jak je [(to žebro)] (28) Jindra: no to (musim) to je vod jinýho to to je vod toho ee . to je vod ee to je vod Babáka Dále uvádíme příklady na opakování, které má funkci zdůrazňující, intenzifikační, naléhavosti ve vztahu kpartnerovi (29–31). Aspříklady dalšími už se přibližujeme kopakování interakčnímu, „dialogickému“: Jindrův „bouřlivý souhlas“ (32–36), nebo výjimečně nesouhlas (37) představuje sice reakci na repliku partnera, ale nejde přímo oopakování po partnerovi, opakování se stále odehrává uvnitř repliky jediného mluvčího. (29) Olda: kde tady . de akorát tady vo tu formu teda . tady vo tu (30) Jindra: no vobráceně dej jí vobráceně ať to stojí . OPEN ACCESS JANA HOFFMANNOVÁ— MARTIN HAVLÍK 217 (31) Jindra: stačí stačí stačí . takle (32) Jindra: [jo jo jo jo jo jo ano ano ano protože] jinak to jinak to tam nedostanem (33) Jindra: [no to je jasný to je jasný no] no no . (34) Jindra: [no] to je jasný to je jasný no to je ssamozřejmý […] [no no no no jasně] no (35) Jindra: [jasný to je to je jasný ty ty tam] . ty tam ty tam ty tam zajedou to neva e (36) Jindra: dobrý skvělý dobrý dobrý dobrý […] [jo] jo jo vem vem to je to je dobrý . já si myslim že to je dobrý (37) Jindra: no jene [ne ne (ne) ne] ne ee ne ne jenom ptáme se kdy je to chytřejší Aopakování (např.vukázce 38 výrazů ten avon) může mezi sebou propojovat ijednotlivé repliky téhož mluvčího (zde Jindry) aspoluvytvářet jejich návaznost. (38) Jindra: no . ale tenhle teda vypadá ten ten má dost Olda: no Jindra: ten má iiitu hranu sjetou že jo Olda: a. když pak sme sní chtěli provrtat ten hliník tak se to prostě tak rozpálilo že to prostě vodpadlo že jo Jindra: no no protože hele von má totiž ee . von má uraženou hranku tajdle vidiš to 2.3 OPAKOVÁNÍ PO PARTNEROVI Rovněž „dialogické“ opakování po partnerovi může být úplné (39, 40) nebo částečné, různě modifikované (41, 42), rozšiřující, rozvíjející (43) nebo zahrnující opravu (44). Kromě toho ovšem vtěchto případech musíme daleko více přihlížet ktomu, že se opakování velmi často odehrává vpřekryvu replik (mluvčí má potřebu okamžitě reagovat na partnera tím, že zopakuje část jeho repliky); ataké ktomu, že mluvčí sice může opakovat po partnerovi (třeba idoslovně), ale srozdílnou intonací (intonační kontura se neopakuje). Zatím se ale zdá, že opakování (většinou nepříliš rozsáhlých úseků výpovědi) je většinou značně stereotypní azachovává i„prozodickou konfiguraci“ (Zeman, 1999). (39) Jindra: hele Olda: [(jo)] Jindra: [jo] chyť to tajdle proti tomu . ( ) Olda: jo to je vono Jindra: to je vono . OPEN ACCESS 218 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 103, 2021, Č.2 (40) Olda: to bysme museli jednu velkou svěrku dát takle [eště] Jindra: [takle] eště . (41) Olda: abych moh jakoby vobě [stahnout najednou] Jindra: [vobě vobě stahnout] . že jo . a. ee . tak stahneš vobě najednou . apak stahneš vobě najednou (42) Olda: [a] zateče tam [pryskyřice tak to ztoho] nedostanem Jindra: [no] [tak to nevyndáme] (43) Jindra: hele představoval bych si to . nebo takle mám představu následující jo . takle to dát ksobě . na na tu ee na tu tu Olda: na na to železo Jindra: na to železo Olda: no teďka železa ze strany Jindra: teďka železa zboku (44) Jindra: tendleten je vo dva milimetry že jo . ee vo ee no vo dva milimetry [( )] Olda: [jeden] apůl milimetru Jindra: jeden apůl milimetru no to je to je poměrně vo dost . Interakční opakování je mnohdy motivováno potřebou vyjádřit souhlas spartnerem, podpořit jeho názor (45, 46). Někde může jít iointenzivní, „bouřlivý“ souhlas, vyjadřovaný opakovaným jo, no, ano, přesně (47, 48). (45) Olda: aby ta se [srovnala] Jindra: [ano] . aby ta se srovnala (46) Olda: tady závit nedělat ale Jindra: [ne] Olda: [udě-] udělat ho [jenom tady] Jindra: [jenom tady] jenom tady jo (47) Olda: a. no ty jo to je mezera nechaná na to lepidlo Jindra: přesně tak OPEN ACCESS JANA HOFFMANNOVÁ— MARTIN HAVLÍK 225 jemné srozumění spolupracovníků, stejně jako je důležitá sekvenčnost isouběžnost jejich replik. Pro jejich sdělované porozumění je důležitý ivzájemný kooperativní překryv replik, při němž recipient shodně se svým komunikačním partnerem, tj.ve stejný okamžik astejnými slovy, dokončí jeho právě rozvíjenou výpověď, apři němž se na sebe vzájemně dívají. Jistě se jedná odaleko propracovanější způsob kooperace asrozumění, než jakou je prostá sekvence otázky aodpovědi: „Tady ale závit vrtat nemám, že?“— „Ne, tady ne!“ Rovněž pro postihnutí komunikačních funkcí opakování slov, včetně jeho důležitosti pro produkované srozumění mezi spolupracovníky, může být vkonkrétních případech užitečná analýza překryvů replik či vzájemných pohledů komunikujících. Také toto jsme chtěli ukázat detailní analýzou jednoho úryvku, kterou zde vtéto šíři samozřejmě nelze prezentovat uvšech výše uvedených příkladů. Jsme si vědomi, že se jedná jen ojeden několikavteřinový úsek rozhovoru asotva lze zjeho popisu dojít knějakému zobecnění typu, „když včeštině komunikující chtějí vyjádřit silný souhlas, užívají ktomu překryv replik týchž slov za vzájemného očního kontaktu“. Přesto je podle nás detailní popis jedinečných událostí důležitý pro poznání mluvené komunikace; zde konkrétně pro pochopení, jak mluvčí vpracovním instruktážním rozhovoru sdílejí své návrhy pracovního postupu adávají si navzájem najevo srozumění snimi. Otázka (aproblematizace) zobecnitelnosti detailních popisů jednotlivých případů stojí vetnometodologických základech konverzační analýzy. Etnometodologové se zobecňování aporovnání různých případů brání stím, že se de facto jedná opitvu mrtvého produktu, který neumožňuje zachytit apopsat dynamiku živého procesu. Zde však není místo na rozsáhlý výklad adiskuzi otomto názoru. Zájemce otuto problematiku proto můžeme jen odkázat např.na texty A.Rawlsové6 (2006, 2008) či R.Watsona (2008, 2015) asamozřejmě na texty zakladatele etnometodologie Harolda Garfinkela (1967, 2006). 4. ZÁVĚR Tento příspěvek je třeba považovat za první případovou studii oproblematice opakování vdoprovodném pracovním rozhovoru; samozřejmě je třeba věnovat se tomuto tématu dále apodrobněji, rozlišit různé typy opakování isyntakticko-prozodicko- -gestické/kinetické konfigurace ajejich sekvenční dosah. Uopakování vznikají někdy pochybnosti otom, nakolik je vrozhovoru nadbytečné, zda má případně retardační unclear how they can be sure that their interpretations of those utterances are congruent with the speaker’s original intentions. Any theory that begins by conceiving speech paraphrastically— that is, as cognition’s intermediary— therefore must ask how aparticular utterance comes to have ameaning that is ‘the same’ for both speaker and alistener.” 6 „What is radical about ethnomethodology theoretically is that it does not reduce details to generalities (…) but, rather, locates the constitutive order properties toward which members mutually orient in the contingent details of the work“ (Rawls, 2008, s.708). OPEN ACCESS 226 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 103, 2021, Č.2 účinek na vývoj rozhovoru. Záleží tu nepochybně na typu rozhovoru, ale soudíme, že vrozhovoru pracovním (zejména při zapojení do společné manuální činnosti) má na dosahování souladu partnerů pozitivní vliv avýrazně se podílí na nepřetržitém „vylaďování“ celé interakce. LITERATURA Bazzanella, C. (1993): Dialogic repetition. In: H.Löffler (ed.), Dialoganalyse IV, Teil 1. Tübingen: Max Niemeyer Verlag, s.283–295. Bečka, J.V. (1968): Opakování slov jako pojmenovací prostředek. Naše řeč, 51, s.65–77. Bogen, D. (1999): Order Without Rules. Critical Theory and the Logic of Conversation. Albany: State University of New York Press. Couper-Kuhlen, E. (1996): The prosody of repetition: on quoting and mimicry. In: Couper-Kuhlen, E.— Selting, M. (eds.), Prosody in Conversation. Cambridge, New York, Melbourne, Madrid, Cape Town, Singapore, São Paulo: Cambridge University Press, s.366–405. Couper-Kuhlen, E.— Selting, M. (2018): Interactional Lingustics. Studying language in social interaction. Cambridge, New York, Melbourne, New Delhi, Singapore: Cambridge University Press. Curl, T.— Local, J.— Walker, G. (2006): Repetition and the prosody-pragmatics interface. Journal of Pragmatics, 38, 10, s.1721–1751. Garfinkel, H. (1967): Studies in Ethnomethodology. Englewood Cliffs: PrenticeHall. Garfinkel, H. (2006): Seeing Sociologically. The Routine Grounds of Social Action. Boulder, London: Paradigm Publishers. Grepl, M. (1967): Ofunkci záměrného opakování částí výpovědi ve výstavbě promluvy. Naše řeč, 50, s.77–87. Grepl, M. (1968): Ještě kfunkci záměrného opakování ve výstavbě promluvy. Naše řeč, 51, s.77–82. Havlík, M. (2016): Interakční lingvistika. In: P.Karlík— M.Nekula— J.Pleskalová (eds.), Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, s.700–701. Hoffmannová, J. (2014): Nepřítomný popis: kompenzace jeho evokační aidentifikační funkce. In: A.Jedličková (ed.), Opopisu. Praha: Filip Tomáš— Akropolis, s.9–16. Hoffmannová, J.— Müllerová, O. (2007): Opakování jako součást výstavby vyprávění ainteraktivního rozměru narativního interview. In: J.Hoffmannová— O.Müllerová (eds.), Čeština vdialogu generací. Praha: Academia, s.253–269. Hoffmannová, J.— Homoláč, J.— Mrázková, K. (eds.) (2016): Stylistika mluvené apsané češtiny. Praha: Academia. Hoffmannová, J.— Homoláč, J.— Mrázková, K. (eds.) (2019): Syntax mluvené češtiny. Praha: Academia. Johnstone, B. (ed.) (1994): Repetition in Discourse. Interdisciplinary Perspectives. Norwood, New Jersey: Ablex. Křížková, H. (1960): Opakování slov jako prostředek intenzifikace vruštině ačeštině. In: C.Bosák— A.V.Isačenko— A.Jedlička— O.Leška (eds.), Rusko-české studie. Sborník Vysoké školy pedagogické vPraze. Jazyk aliteratura II. Praha: SPN, s.309–324. Mathesius, V. (1947): Zesílení azdůraznění jako jevy jazykové. In: V.Mathesius, Čeština aobecný jazykozpyt. Praha: Melantrich, s.203–223. Mrázková, K.— Homoláč, J. (2018): Dosavadní výzkum oprav azvláště sebeoprav jako inspirace pro výzkum syntaxe mluvené češtiny. Slovo aslovesnost, 79, s.141–156. Müllerová, O. (2005): Opakování jako jeden zrysů výstavby mluvených textů. In: M.Šimková (ed.), Aktuálne otázky súčasnej syntaxe. Bratislava: Veda, s.139–149. Rawls, A.W. (2006): Respecifying the study of social order— Garfinkel’s transition from OPEN ACCESS JANA HOFFMANNOVÁ— MARTIN HAVLÍK 227 theoretical conceptualization to practices in details. In. H.Garfinkel, Seeing Sociologically. The Routine Grounds of Social Action. Boulder, London: Paradigm Publishers, s.1–97. Rawls, A.W. (2008): Harold Garfinkel, ethnomethodology and workplace studies. Organization Studies, 29 (5), s.701–731. Schegloff, E. (1996): Confirming allusions: toward an empirical account of action. American Journal of Sociology, 102 (1), s.161–216. Schegloff, E. (2007): Sequence Organization in Interaction. APrime in Conversation Interaction. Cambridge, New York, Melbourne, Madrid, Cape Town, Singapore, São Paulo: Cambridge University Press. Tannen, D. (1989): Talking Voices. Repetition, Dialogue, and Imagery in Conversational Discourse. Cambridge et al.: Cambridge University Press. Štícha, F. akol. (2013): Akademická mluvnice spisovné češtiny. Praha: Academia. Watson, R. (2008): Comparative sociology, laic and analytic: Some critical remarks on comparison in Conversation Analysis. Cahiers de praxématique, 50, s.197–238. Watson, R. (2015): De-reifying categories. In: R.Fitzgerald— W.Housley, Advances in Membership Categorization Analysis. Los Angeles, London, New Delhi, Singapore, Washington DC: Sage, s.23–49. Weingart, M. (1932): Semiologie ajazykozpyt. In: Charisteria Guilelmo Mathesio quinquagenario. Adiscipulis et Circuli linguistici Pragensis sodalibus oblata. Pragae: Pražský lingvistický kroužek, s.5–13. Zeman, J. (1999): Kzvukové stránce mluvených projevů. In: J.Hoffmannová— O.Müllerová— J.Zeman, Konverzace včeštině při rodinných apřátelských návštěvách. Praha: Trizonia, s.166–191. Jana Hoffmannová | Ústav pro jazyk český AV ČR | Letenská 4, 118 51 Praha 1 ORCID ID: 0000-0002-4442-4468 [email protected] Martin Havlík | Ústav pro jazyk český AV ČR | Letenská 4, 118 51 Praha 1 ORCID ID: 0000-0002-1945-2934 [email protected] OPEN ACCESS