„Nám vaše píseň zní sladce.“ Vavákova odpověď na Zpěv k svátku Jana Nejedlého, doktora práv a cís. král. řádného a veřejného profesora literatury české na starožitných vysokých školách pražských

„Nám vaše píseň zní sladce.“ vavákova odpověď na Zpěv ksvátku Jana Nejedlého, doktora práv acís. král. řádného aveřejného profesora literatury české na starožitných vysokých školách pražských Tomáš Matějec “YOUR SONG SOUNDS SWEET TO US” VAVÁK’S ANSWER TO A SONG FOR THE NAME DAY OF JAN NEJEDLÝ, DOCTOR OF LAWS AND IMPERIAL AND ROYAL FULL AND TENURED PROFESSOR OF CZECH LITERATURE AT THE ANCIENT UNIVERSITY IN PRAGUE The study compares two Czech language occasional compositions from the beginning of the 19th century: the text of acongratulatory cantata composed in 1811 in honour of Jan Nejedlý, professor of Czech language and literature at Prague University, by Václav Hanka, astudent at Prague University and arepresentative of the second generation of the Czech National Revival, and aresponse to the cantata in verse by František Jan Vavák, afarmer well versed in literature and rooted in the traditions of the Czech Baroque patriotism. The study investigates the agreements and differences in the two author’s views on basic questions about past, present, and further directions in Czech culture. KEYWORDS: František Jan Vavák (1741–1816); Václav Hanka (1791–1861); occasional poetry; cantata; syllabotonic verse; syllabic verse; National Revival; secularisation; Baroque patriotism Na jaře roku 1811 se tehdy dvacetiletý student Václav Hanka zastavil vMilčicích, aby navštívil stařičkého, téměř sedmdesátiletého sedláka Františka Jana Vaváka. „Bylo to roku 1811,“ vzpomíná Hanka téměř opůl století později, „když vraceje se vkrásné tehdáž dubnové dni zvelikonočních prázdnin do Prahy, zašel jsem si schvalně do Milčic. Bylť jsem tam velmi vlídně přijat amermomocí po dva dni hostiti jsem tam musel, pokud jsem všecky jeho vlastnoruční rukopisy ivzácné staré české knihy neprohlédl, při čemž mě se svou stařičkou manželkou jako pravý Filemon aBaucis, co unich nejlepšího bylo, přívětivě častovali. Při odchodu opět mne, bude-li nedaleko Milčic cesta moje, knávštěvě zvali, istařeček sám, nedada si to vzíti, hodný kus cesty mě vyprovodil. Neshledal jsem se více stěmito dobrými lidmi, neboť dne 15. listopadu 1816 odebral se náš Vavák na věčnost.“1 1 Václav HANKA, Bitva uKolína 1757, Lumír 7, 1857, s.571–572, zde s.571. Podle všeho jde oHankovo jediné osobní setkání sVavákem. Podruhé Hanka navštívil Milčice vroce 1815 (27. dubna), Vaváka však nezastihl doma. Zanechal mu vzkaz, který se asi jen náhodou (patrně proto, že Vavák si na jeho rub opár dní později, 5. května, načrtl koncept gratulační skladby) dochoval ve Vavákově písemné pozůstalosti. Památník národního písemnictví OPEN ACCESS TOMÁš MaTějEc 153 Snad při této návštěvě nebo vnějaké souvislosti sní se Vavákovi dostal do rukou drobný příležitostný tisk obsahující text gratulační kantáty, kterou pražští studenti věnovali tehdejšímu profesorovi české řeči aliteratury na Karlo-Ferdinandově univerzitě Janu Nejedlému.2 Vaváka text bezpochyby zaujal, ato nejen svým národním ajazykově obranným zaměřením, ale patrně též formální stránkou ažánrovou příslušností. Příležitostné agratulační skladby, byť poněkud jiného, archaičtějšího rázu, Vavák sám vhojné míře psal averšová forma, jak je patrné zjeho vzpomínek, jej přitahovala už od dětství.3 Text obrozenské kantáty je primárně oslavou zasloužilého buditele, oslavou, která se neleká nadsázky, vznešených slov amonumentálních obrazů. Spíše jen sekundárně obsahuje kantáta také něco zkulturního aspolečenského programu Nejedlého žáků. Oslnivý lesk Nejedlého zjevu apůsobení je vkantátě postaven proti temné, pochmurné minulosti, vníž česká řeč skomírala pod náporem cizího živlu: „Již se vČechách slunce tmělo, již se mračna hrnula – strašně na všech stranách hřmělo, naše vlast již trnula. Již se strachy smutně chvěla, zkormoucená žalostí – Praha— Literární archiv [dále jen PNP LA], fond František Jan Vavák, rukopisy vlastní, Jemnostpane vrchní ctný řediteli). 2 Přímý doklad osouvislosti mezi Hankovou návštěvou aVavákovou obeznámeností stextem kantáty není, avšak lze ji myslím pokládat za dosti pravděpodobnou. Hanka je, jak ukážu níže, pokládán za autora kantáty apatrně měl tedy blízko ikjejí distribuci. Příležitostné obrozenské tisky ani stopy po nich nejsou jinak ve Vavákově pozůstalosti obvyklé amezi Hankovou návštěvou aVavákovou odpovědí je navíc těsná časová blízkost (návštěva se podle Hankovy vzpomínky uskutečnila vdubnu 1811, Vavákova odpověď je datována 21. květnem téhož roku). 3 Ve svém životopise, psaném na přání pražského profesora F.X. Němečka, otom píše (mluví osobě ve třetí osobě): „Písně vkapsách ssebou nosil aříkával: ‚Kdopak ty písně dělá, kdyť já bych je snad taky mohl dělat.‘ Atu již všeliké věci rýmoval, tu osvé práci neb na pastvách otom neb jiným chlapci, oté neb jiné věci verš skládal apísně pletl. Až časem idost smíchu naplodil [...].“ Stanislava JONÁŠOVÁ-HÁJKOVÁ, Vlastní životopis F.J. Vaváka, Středočeský sborník historický 14, 1979, č.1, s.123–155, zde s.138. Patrně nejznámější jsou příležitostné skladby, které Vavák skládal pro korunovace vletech 1791 a1792 (viz níže vpozn. 25). Dochovány jsou ičetné další skladby, zejména veršované gratulace („vinše“), které skládal pro přátele. Srov.například Jindřich SKOPEC (ed.), Paměti Františka J.Vaváka, souseda arychtáře milčického zlet 1770–1816, III/3 (1798–1801), Praha 1918, s.26, 62–63, 79–80; IV (1802–1806), Praha 1936, s.5, 90, 94, 152; V(1807–1810), Praha 1938, s.10, 76, 182–183. Další verše sepsal krůzným veřejným příležitostem, například kuvítání nového sirotčího: tamtéž, IV (1802–1806), s.131, nebo kuvítání nového faráře: tamtéž, V(1807–1810), s.222. OPEN ACCESS 154 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 zněmčilost již všude zněla nemotornou hrubostí.“4 Do takto vylíčené tíživé situace vstupuje „rek“, profesor Nejedlý, který učí Čechy znovu českému jazyku. Je to on, „[...] jenž poospalé Čechy budí ze spaní, jenž je učí dokonale mluvení izpívání.“5 Následkem Nejedlého působení nastává včeském prostředí pronikavá změna: „Ahle, jaké vyjasnění, jak on přišel, nastalo, vše se vbarvy světlé mění, co prv vtrudu stýskalo. Již se hory zelenají, již jest ptactva plný háj; již zas muži povstávají, již zas vČechách kvete máj.“6 Díky Nejedlého působení se vracejí „staré zlaté časy“, zlatý věk českého písemnictví, jaký panoval za časů císaře Rudolfa: „Jeho přičiněním, jeho prací již se naděje jak zorní záře vystupujíc ztemnosti svítí; Rudolfův věk se zas vrací!“7 Vobyvatelích české země se znovu probouzí jejich „česká krev“, opět vnich ožívá „oheň slovanský“: „Již se rdí jich bledá záře, již se roznícuje oheň slovanský, již cítí, že ivnich vře česká krev.“8 4 Zpěv ksvátku Jana Nejedlého, doktora práv acís. král. řádného aveřejného profesora literatury české na starožitných vysokých školách pražských, impresí cís. král. normální školy, Praha 1811, s.5. 5 Tamtéž, s.4. 6 Tamtéž, s.5. 7 Tamtéž, s.6. 8 Tamtéž, s.7. OPEN ACCESS TOMÁš MaTějEc 155 Oslavence Nejedlého čeká pro tyto zásluhy nehynoucí památka: „Za to jeho slavné jméno věčné slávy nabude; vždy se bude jasně stkvíti jako rozmanité kvítí, bude od potomků ctěno, když inás víc nebude!“9 Do dalších let je třeba přát mu radostnou pohodu, neboť právě jeho působení je bezpečným příslibem zdárného rozvoje české kultury: „Tiše ať Ti plynou dnové vradosti rok po roce, zslavných činů by vždy nové vlasti zrálo ovoce; skrz Tvé dbalé hledění rozkvete nám umění.“10 Po formální stránce je kantáta sestavena zněkolika zpěvů (vícehlasých isólových) aze tří recitativů (vtisku se označují jako „říkání“). Zpěvy jsou složeny sylabotónickým veršem, uspořádaným do rýmovaných slok; vrecitativech je užito volného verše. Kantáta má celkem 82 veršů, ztoho 54 sylabotónických a28 volných. Tisk obsahuje pouze text kantáty; onápěvu se dovídáme jen to, že jeho autorem byl Václav Vilém Würfel.11 Oautorství textu se vtisku neříká nic, ale vztah textu kmyšlenkovému světu Václava Hanky lze sotva přehlédnout. Hanka se také později ktextu kantáty přihlásil tím, že její muzejní exemplář označil svým jménem, avHankově rukopisné pozůstalosti se dochovala ičást konceptu této skladby. Hankovo autorství se tak jeví jako dobře doložené. Jan Máchal ji na počátku 20. století bez rozpaků zařadil do své edice Hankových veršovaných prací jako Hankovu první tištěnou skladbu.12 Vaváka zaujal text kantáty do té míry, že se rozhodl napsat na ni odpověď. Tato odpověď je datována 21. květnem 1811 adochována je vjediném rukopisném exempláři, uloženém ve Vavákově písemné pozůstalosti.13 Zda se Vavák chystal poslat svou 9 Tamtéž, s.6. 10 Tamtéž, s.8. 11 „Hudba od Václ. Vil. Vyrfla.“ Tamtéž, s.1. 12 Jan MÁCHAL, Hankovy písně aprostonárodní srbská muza do Čech převedená, Praha 1918. Kantáta je otištěna na s.4–8; kotázce Hankova autorství se Máchal vyjadřuje na s.202; srov.též vúvodu s. XIII–XIV. 13 PNP LA, fond František Jan Vavák, rukopisy vlastní, Vesnický sprostý český ohlas aneb ozvání se na zpěv českých pražských učenců [dále jen Vesnický sprostý český ohlas]. Celý název skladby zní (fol.1v): „Vesnický sprostý český ohlas aneb ozvání se na zpěv českých pra[ž]ských učenců, jejž byli ksvátku Jana Nejedlého, doktora práv acís. král. řádného veřejného profesora literatury české na starožitných vysokých školách pra[ž]ských, učinili.“ Datace, VaváOPEN ACCESS 156 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 odpověď do Prahy nebo pomýšlel na její vydání tiskem, nevíme. Vjeho zlomkovitě dochované pozůstalosti nenalézáme nic, co by nasvědčovalo tomu, že by něco ztakových záměrů uskutečnil. Ačkoli tedy snad odpověď za Vavákova života neopustila zdi jeho statku, je přesto zajímavým svědectvím osvém autorovi aojeho postojích kněkterým aspektům kulturního programu mladší obrozenské generace. Skladba je zajímavá také po formální stránce. Vavák zřejmě zamýšlel napodobit co možná nejvěrněji formu Hankovy kantáty. Zpočátku následuje svůj vzor zcela těsně, takže Hankovu čtyřveršovému vstupnímu sborovému zpěvu odpovídá uVaváka rovněž čtyřveršový sborový zpěv složený zveršů ostejném počtu slabik, propojených týmž rýmovým schématem. Recitativu, který uHanky následuje akterý je složen volným veršem, odpovídá uVaváka rovněž recitativ, rovněž složený volným veršem; následující dvojici árií odpovídá uVaváka opět dvojice árií složená týmž typem verše astrofického uspořádání, kterého je užito vHankově skladbě, atd. Již zpočátku je ovšem patrné, že Vavákovi tak docela nestačí prostor, který Hanka recitativům vymezil, takže první Vavákovo „říkání“ je odva verše delší než Hankovo (šestnáct veršů uVavá ka, čtrnáct uHanky). Druhý recitativ má uVaváka dvacet jedna veršů oproti Hankovým dvanácti atřetí recitativ, který je uHanky poslední, má uHanky dvanáct veršů, zatímco uVaváka rovných čtyřicet. Vavák má zřejmě co říci, atak přidává ještě osmiveršový recitativ čtvrtý, který uHanky nemá protějšek. Po třetím recitativu začínají uVaváka narůstat izpěvní pasáže, takže trojhlasý zpěv následující po třetím recitativu má uHanky jednu šestiveršovou strofu, uVaváka tři. Vavák se však ani potom od Hankovy kantáty zcela neodchyluje, ale nadále se jí přidržuje jako formálního vzoru, ikdyž svůj text pojímá poněkud obšírněji než Hanka. Ve výsledku má tak Vavákova skladba sto sedmdesát pět veršů, zatímco Hankova skladba jich měla osmdesát dva. Vavák však Hankovu formu nenapodobuje ve všem. Zejména je zodpovědi patrné, že prozodické boje Vaváka příliš nezneklidňují. Zatímco Hanka užívá sylabotónického verše, vobrozenském prostředí už tehdy běžného, Vavák volí starší verš sylabický, vlidovém prostředí tehdy ještě zcela obvyklý, ale vprostředí obrozenském už vnímaný jako staromódní. Podobně archaicky se vpražském prostředí musely jevit chronostichy, jimiž— na rozdíl od Hanky— vyzdobil isvoji odpověď.14 Vavák hned vúvodu své odpovědi Hankovu skladbu radostně vítá: „Nám vaše píseň zní sladce, jejíž zvuk zPrahy jako po vítězství radostné střelné bouchání obveseluje srdce naše.“15 kem přeškrtnutá (fol.1r): „Učinil F.J. Vavák, 21. máje 1811.“ Některé části této skladby vydal: Čeněk ZÍBRT, František Jan Vavák, Český lid 31, 1930–1931, s.48–63, 115–128, zde s.123–124. 14 Například vprvním verši skladby: „MěhoDěk jest CtnI CžeChoWé“. Vesnický sprostý český ohlas, fol.1v. Chronostichy jsou ve skladbě celkem tři, jeden je vprvním verši na začátku skladby, druhý vposledním verši před čtvrtým recitativem, třetí na konci skladby vjejím posledním verši; každý zchronostichů dává součet 1811. 15 Tamtéž. OPEN ACCESS TOMÁš MaTějEc 157 Stímto nadšeným úvodem je další obsah Vavákovy skladby ve shodě potud, že se vněm projevuje řada paralel kmyšlenkám, které Hanka vyjadřuje nebo naznačuje ve své kantátě. Vavák se sHankou především shoduje vdůraze na češství reprezentované českým jazykem avradosti nad jejich úspěchy. Užívaje trochu neobvyklého výrazu „čechota“, který podle okolností může znamenat ijazyk, ičešství obecně, Vavák jásá: „Chvála budiž Hospodinu, že skrze svou dobrotu vmnohým šťastným českém synu rozvlažuje čechotu. Vzbuzuj, Pane, přispoř dál, by, kdo nedbá, lépe dbal.“16 Ana jiném místě vyzývá: „Milí čeští synáčkové, vradosti rok po roce, vydávejte vzdycky nové své čechoty ovoce, skrz vaše dbalé učení atiž má vlast utěšení.“17 Svůj vztah k„čechotě“ vyjadřuje Vavák také hodnotícími přívlastky. „Čechota“ je pro něj „zlatá“: „Za šťastné se pokládáme, zlatá čechoto naše, že tě ještě vsobě máme [...]“18 16 Tamtéž, fol.2v. Výraz „čechota“ je doložen jako příjmení („Čechota“), ale jako apelativum se objevuje, pokud vím, jen uVaváka. Neuvádějí ho Slovník česko-německý Josefa Jungmanna, Česko-německý slovník Františka Štěpána Kotta, Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého, Středněčeská textová banka ani Lexikální databáze humanistické abarokní češtiny, dostupné na stránkách Ústavu pro jazyk český AV ČR. Vavák tohoto výrazu užívá také ve veršovaném listu zaslaném Jakubu Janu Rybovi vdubnu 1806 („Ty vlatině ivněmotě, / já pak jen vsamé čechotě, / učený jsi skrze školy […]“, PNP LA, fond Jakub Jan Ryba, korespondence vlastní— přijatá, František Jan Vavák, list zdubna 1806, s.1) avkonceptu dopisu pražské arcibiskupské konzistoři zbřezna 1810 (oskramnickém kaplanovi, který neuměl dobře česky, tu Vavák píše, že „on zde vpouhých Čechách brzce se čechotě naučí“, PNP LA, fond František Jan Vavák, korespondence odeslaná, arcibiskupské konsistoři 2.března 1810; koncept dopisu otiskl Č.ZÍBRT, František Jan Vavák, s.124–125). 17 Vesnický sprostý český ohlas, fol.2v. 18 Tamtéž. OPEN ACCESS 158 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 Adále „sladká“: „Ó, sbírejtež to vonné kvítí, tu sladkou čechotu [...]“19 Někdy je tematizována souvislost „čechoty“ sjazykem: „Za šťastné se pokládáme, zlatá čechoto naše, že tě ještě vsobě máme, ač pak vprotivném čase; skrz tvůj sladký řečovod, rozmáhej se vkaždý rod.“20 Vavák dále ve shodě sHankou staví do kontrastu současný rozvoj „čechoty“ aminulé ústrky, kterých se „čechotě“ dostalo. Vavák podobně jako Hanka pracuje vté souvislosti smetaforou tmy ataké vykresluje obraz nepřátel českého jazyka: „Že se české slunce tmělo vřečovodu, se zdálo, jen doškové střechy mělo, kde ještě jakž takž plálo. Ztěch kdo kamkoliv vykročil achtěl mluviti pravě, hned ním zpup pyšně zatočil, chtě mu šlapat po hlavě. Musilť kořně klobouk smýci domo-statný rozenec anesměl ani zbla říci, když tykal cizozemec.“21 Tento tíživý stav trval sto padesát let: „Ó milá naše čechoto, cožpak jsi učinila, že tolik nepřátel více než půldruhého věku bědovatně jsi cítila ividěla, 19 Tamtéž, fol.2r. 20 Tamtéž, fol.2v. 21 Tamtéž, fol.1v–2r. Vrýmu poslední sloky psal Vavák původně „smeknout“, „řeknout“; teprve později opravil na „smýci“, „říci“. OPEN ACCESS TOMÁš MaTějEc 159 ijenž tebe nejen posměšně dusili astískali, ale izavrhovali avymítali: zpaláců izhradů, změst, achtěli izvesnic, ze soudnic aze škol, zkniháren azkněh, zkancelářů azřízení, zpřirozenosti astarožitnosti zpolního zvěře-štvaní izposílaného po poštách psaní.“22 Naproti tomu dobu ještě dřívější, období vlády císaře Rudolfa adobu Veleslavínovu, vnímá Vavák jako epochu pro českou kulturu zvláště příznivou anávrat tohoto období je Vavákovi synonymem pro nový rozkvět českojazyčné slovesnosti: „Dokud ten, jehož slyšíte slovo, hlas náš zvučí, když ipo divokých vichřicích tišina se rozložila, Rudolfův věk bude, když fénix zVeleslavínova popele vyletí.“23 Za konkurenta, který vtemném období češtinu vytlačoval, označuje Vavák, podobně jako Hanka, němčinu: „Mý [...], kteří jsme zůstali vpokušeních sprostí vesničtí, když starou čechotu naši mínila zahladiti němota [...]“24 Neblahý vývoj vedl ktomu, že čeština se vjistých typech prostředí stala vzácností. Dokladem toho jsou Vavákovi nedávné korunovace českých králů (Leopolda II. vroce 1791 aFrantiška I. vroce 1792). Jakkoli koběma korunovacím kdysi napsal nadšené příležitostné skladby avítal je jako přihlášení se ktradici českého státu, přece sodstupem doby vynikají stíny: 22 Tamtéž, fol.2r. 23 Tamtéž, fol.2r. 24 Tamtéž, fol.1v. Další doklad pro užívání výrazu „němota“ ve významu „německý jazyk“, resp. „němectví“ nalézám opět jen uVaváka, ato ve výše citované pasáži zveršovaného dopisu Jakubu Janu Rybovi psaného roku 1806 (viz pozn. 16). Výrazu „němota“ je tam užito jako paralelního kvýrazu „čechota“. Slovníky asbírky dokladů jmenované vpoznámce 16 slovo „němota“ ve významu „německý jazyk“, resp. „němectví“ neuvádějí. OPEN ACCESS 160 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 „Ó milá naše čechoto, cožpak jsi učinila, že nedávno převeliké radovánky aplesání jak hostům, tak dětem učinivši, sama pak jsi se rmoutila, když dva slavné krále na tvé české království vtvé české zemi včeském hlavním městě včeském slavném chrámu českou korunou, českými rukami, českou slávou jsi korunovala, česky jim přísahala, avšak českého slova svého ani od hostí, ani hrubě od dětí jsi neuslyšela?“25 Vpřítomné době však nastává proměna ačeský jazyk zažívá nový rozkvět: „Již se hory zelenají, vdolích kvete fiala, zvuky české sluchy mají jako ptáčkové zjara.“26 Nejen na venkově, ale ivPraze se ozývá čeština. Česky mluvící Pražané jsou pro Vaváka „drahé zboží“ apůsobí mu nemalé potěšení: „Když mý přijedem do Prahy, ó kterak se těšíme, když Čechy co zboží drahý ssebou mluvit slyšíme.“27 Vavák ví, že tento rozvoj českojazyčné kultury není každému vhod. Podobně jako Hanka ion mluví onepřátelích, „socích“, kteří si přejí, aby opět zavládla „němota“: „[...] ti předsi se smějí, jenžto vČechii boří, 25 Tamtéž, fol.2v. Příležitostné skladby ke korunovacím 1791 a1792 otiskl Jindřich Skopec ve své edici Vavákových Pamětí: J.SKOPEC (ed.), Paměti, III/4, Praha 1924, s.29–39. Srov.též starší edici skladeb zroku 1792: Čeněk ZÍBRT, Líc arub selského vítání při korunovaci r. 1792, Český lid 23, 1913–1914, s.152–157 (publikováno pod pseudonymem Emil Horský). 26 Vesnický sprostý český ohlas, fol.2r. 27 Tamtéž, fol.1r. OPEN ACCESS