Pavel Eisner (1889–1958): několik glos k jubileu
Abstract
124
Full text
PAVEL EISNER (1889–1958): NĚKOLIK GLOS KJUBILEU Osobnost avšestranné působení Pavla (Paula) Eisnera (16.1.1889— 8.7.1958) jsou vdějinách české kultury dvacátého století nepřehlédnutelné. Překladatel zcelé řady jazyků, kulturní publicista azprostředkovatel, literární historik aesejista, kritik, ale iautor básní či teoretik překladu vytvořil za svůj život svými peripetiemi zrcadlící pohnuté dění 20.století včeských zemích rozsáhlé dílo, které dosud není vúplnosti ani bibliograficky podchyceno, natož zhodnoceno. Rozpaky nad Eisnerem střídaly až příliš často pokud ne přímo jeho tabuizaci, tedy opomíjení. Nebylo tomu zcela bezdůvodně. Současníkům vadil svými svéráznými úvahami oesteticky hodnotné literatuře akcentujícími morálně i(stále více) národně exponovaná témata (ztěchto důvodů neakceptoval např.Haškova Švejka). Čtenářům znesnadňoval četbu svých překladů svou poněkud archaizovanou překladatelskou praxí. Nepatřičně (ztehdejšího pohledu) zdůrazňoval— přes všechny dobové koncese, ostatně upřímně míněné— podíl německy psané kultury na etablování adalším rozvíjení českojazyčné kultury (včetně etymologie astylistiky). Svou vlivnou teorií „trojitého ghetta“ provokoval (aprovokuje) idnešní interkulturní vědu, aniž by ta ovšem vzala vúvahu, že se vtomto případě jedná oEisnerovu sebereflexi, související sjeho postavením asimilovaného českojazyčného židovského intelektuála, handicapovaného inemalými zdravotními problémy (vážnými potížemi se sluchem). Akonečně iposlední zmíněné okolnosti— jeho židovský původ aproměnlivá situovanost mezi česko aněmeckojazyčným prostředím— nemalou mírou přispěly ktomu, že sice vkulturní paměti zůstal všudypřítomným, ale již dále pozapomenutým ajiž dále nereflektovaným aktérem dobového dění. Určitou bilanci dosavadního eisnerovského bádání představily dva netotožné sborníky— český aněmecký— zkonference Na rozhraní kultur— Paul (Pavel) Eisner, konané vÚstí nad Labem vlistopadu 2008. Tato konference za účasti badatelek abadatelů zČeské republiky, Francie, Německa, Rakouska aŠvýcarska vycházela z„konceptu kulturního prostřednictví /Kulturvermittlung/, které by mohlo spojit literárněhistorické, jazykovědné ahistorické přístupy kpoznání Eisnerova díla“ (I. Koeltzsch). Vedle příspěvků věnovaných jeho překladům zčeštiny aslovenštiny do němčiny, ale izněmčiny do češtiny (ato nejen ztranslatologického hlediska), vyšly ve sborníku ipříspěvky oEisnerových rozhlasových projevech apořadech, literární publicistice, angažmá ve školské problematice (ve výuce jazyka aliteratury včesko-německém kontextu), ale i„četbě“ Franze Kafky či literárněhistoriografické metodologii (svou biologizující metaforikou připomínající neblaze proslulou literaturu Blut-und-Boden). Již ztohoto letmého výčtu je patrná spletitost amnohovrstevnatost Eisnerova působení, které spojovalo rysy umělecké ivědecké, ato se stálým popularizačním étosem. Na příkladu Durychova románu Bloudění, resp.jeho adaptaci, překladu do němčiny anásledném zprostředkování se zabýval Eisnerovými aktivitami vtomto ohledu rovněž německý bohemista agermanista Tilman Kasten ve své disertační práci (Historismuskritik versus Heilsgeschichte: Die Wallenstein-Romane von Alfred Döblin und Jaroslav Durych, 2016) arovněž vněkolika studiích, publikovaných ivčeských odborných časopisech. Právě Kastenovy práce poodhalily nemalá desiderata české kulturněhistorické, translatologické, literární ilingvistické vědy. Kromě toho, že by například Václav Petrbok OPEN ACCESS
VÁCLAV PEtRBOK 125 bylo třeba znovu prošetřit i(odbornou) relevanci Eisnerových neméně vlivných populárně-vědeckých lingvistických prací očeštině aněmčině, posoudit jeho muzikologické práce či analyticky zhodnotit jeho překladatelské metody apostupy, za zvláště palčivé anadále neudržitelné považuji dvojí absenci dvou základních referenčních historiografických prací souvisejících saktivitami oslavence. Vprvé řadě schází syntetičtější pohled na dějiny českého překladu (nejen) zněmeckojazyčné oblasti, který nenahradí ani soustavně zveřejňované bibliografické soupisy freiburského slavisty Petera Drewse, opatřené ambiciózními, mnohdy však matoucími komentáři. Druhé desideratum do jisté míry sprvním souvisí— postrádáme rovněž dějiny české (univerzitní ineuniverzitní, českojazyčné izemsky české) germanistiky po roce 1900, které by navázaly na práce Lenky Vodrážkové ojejích počátcích vstoletí devatenáctém. Absence těchto příruček, patřících kdekoliv vEvropě kzákladním odborným výkonům příslušného kulturního společenství, je oto paradoxněji vnímána právě vdobě, kdy existuje nejen celá řada metodologických postupů voblasti kulturních aliterárních věd (kromě „tradičních“ metod literární komparatistiky ikoncepty nového historismu, specifické přístupy kulturní historiografie asémiotiky apaměťových studií), ale inové koncepty transnacionální historiografie (histoire croisée), které by umožnily právě takové osobnosti, jako byl Pavel (Paul) Eisner, vyložit nepochybně komplexnějším způsobem. Od nutných předpokladů kaplikaci těchto duchaplných teorií, asice materiálového (biografického abibliografického) průzkumu, se však stále více upouští apříslušné výstupy až příliš často připomínají interpretační exhibici, která pracuje smnohdy přejatým, dekontextualizovaným materiálem, nezohledňující rovněž dobovou recepci té které literární, kulturní či vědecké události. Souvisí snad absence těchto historiografických projektů se stále vyšší specializací věd? Anebo snechutí či přímo skepsí psát „dějiny“ vdobě, kdy je zpochybněna tzv.„objektivita“ aproklamována konstruovanost vyprávění apluralita pohledů? To ovšem neznamená, že bychom na psaní dějin měli rezignovat. Předpokladem pro psaní nových „příběhů“, vtomto případě komplikovaného česko-německo-židovského soužití na případě jeho trojjediného angažovaného aktéra Pavla (Paula) Eisnera, není nic menšího než intelektuální poctivost aobčanská zodpovědnost. Porozumět dílu adobě Pavla Eisnera vcelé jeho dobové podmíněnosti není ovšem bez výše naznačených předpokladů zcela možné. Snad se nám za dalších deset let podaří jubilanta Eisnera odměnit za jeho nemalé zásluhy pro česky iněmecky psanou kulturu takovými novými výkony, vnichž bychom pro naši dobu ověřili hodnotu jeho tak plodné inebezpečné vnitřní rozpornosti anejednoznačnosti, které nás ijeho nezanedbatelným způsobem spojují. Václav Petrbok | Ústav pro českou literaturu AV ČR v. v. i. | Na Florenci 1420/3, 110 00 Praha 1 [email protected] OPEN ACCESS