Pavel Eisner (1889–1958): několik glos k jubileu

PAVEL EISNER (1889–1958): NĚKOLIK GLOS KJUBILEU Osobnost avšestranné působení Pavla (Paula) Eisnera (16.1.1889— 8.7.1958) jsou vdějinách české kultury dvacátého století nepřehlédnutelné. Překladatel zcelé řady jazyků, kulturní publicista azprostředkovatel, literární historik aesejista, kritik, ale iautor básní či teoretik překladu vytvořil za svůj život svými peripetiemi zrcadlící pohnuté dění 20.století včeských zemích rozsáhlé dílo, které dosud není vúplnosti ani bibliograficky podchyceno, natož zhodnoceno. Rozpaky nad Eisnerem střídaly až příliš často pokud ne přímo jeho tabuizaci, tedy opomíjení. Nebylo tomu zcela bezdůvodně. Současníkům vadil svými svéráznými úvahami oesteticky hodnotné literatuře akcentujícími morálně i(stále více) národně exponovaná témata (ztěchto důvodů neakceptoval např.Haškova Švejka). Čtenářům znesnadňoval četbu svých překladů svou poněkud archaizovanou překladatelskou praxí. Nepatřičně (ztehdejšího pohledu) zdůrazňoval— přes všechny dobové koncese, ostatně upřímně míněné— podíl německy psané kultury na etablování adalším rozvíjení českojazyčné kultury (včetně etymologie astylistiky). Svou vlivnou teorií „trojitého ghetta“ provokoval (aprovokuje) idnešní interkulturní vědu, aniž by ta ovšem vzala vúvahu, že se vtomto případě jedná oEisnerovu sebereflexi, související sjeho postavením asimilovaného českojazyčného židovského intelektuála, handicapovaného inemalými zdravotními problémy (vážnými potížemi se sluchem). Akonečně iposlední zmíněné okolnosti— jeho židovský původ aproměnlivá situovanost mezi česko aněmeckojazyčným prostředím— nemalou mírou přispěly ktomu, že sice vkulturní paměti zůstal všudypřítomným, ale již dále pozapomenutým ajiž dále nereflektovaným aktérem dobového dění. Určitou bilanci dosavadního eisnerovského bádání představily dva netotožné sborníky— český aněmecký— zkonference Na rozhraní kultur— Paul (Pavel) Eisner, konané vÚstí nad Labem vlistopadu 2008. Tato konference za účasti badatelek abadatelů zČeské republiky, Francie, Německa, Rakouska aŠvýcarska vycházela z„konceptu kulturního prostřednictví /Kulturvermittlung/, které by mohlo spojit literárněhistorické, jazykovědné ahistorické přístupy kpoznání Eisnerova díla“ (I. Koeltzsch). Vedle příspěvků věnovaných jeho překladům zčeštiny aslovenštiny do němčiny, ale izněmčiny do češtiny (ato nejen ztranslatologického hlediska), vyšly ve sborníku ipříspěvky oEisnerových rozhlasových projevech apořadech, literární publicistice, angažmá ve školské problematice (ve výuce jazyka aliteratury včesko-německém kontextu), ale i„četbě“ Franze Kafky či literárněhistoriografické metodologii (svou biologizující metaforikou připomínající neblaze proslulou literaturu Blut-und-Boden). Již ztohoto letmého výčtu je patrná spletitost amnohovrstevnatost Eisnerova působení, které spojovalo rysy umělecké ivědecké, ato se stálým popularizačním étosem. Na příkladu Durychova románu Bloudění, resp.jeho adaptaci, překladu do němčiny anásledném zprostředkování se zabýval Eisnerovými aktivitami vtomto ohledu rovněž německý bohemista agermanista Tilman Kasten ve své disertační práci (Historismuskritik versus Heilsgeschichte: Die Wallenstein-Romane von Alfred Döblin und Jaroslav Durych, 2016) arovněž vněkolika studiích, publikovaných ivčeských odborných časopisech. Právě Kastenovy práce poodhalily nemalá desiderata české kulturněhistorické, translatologické, literární ilingvistické vědy. Kromě toho, že by například Václav Petrbok OPEN ACCESS VÁCLAV PEtRBOK 125 bylo třeba znovu prošetřit i(odbornou) relevanci Eisnerových neméně vlivných populárně-vědeckých lingvistických prací očeštině aněmčině, posoudit jeho muzikologické práce či analyticky zhodnotit jeho překladatelské metody apostupy, za zvláště palčivé anadále neudržitelné považuji dvojí absenci dvou základních referenčních historiografických prací souvisejících saktivitami oslavence. Vprvé řadě schází syntetičtější pohled na dějiny českého překladu (nejen) zněmeckojazyčné oblasti, který nenahradí ani soustavně zveřejňované bibliografické soupisy freiburského slavisty Petera Drewse, opatřené ambiciózními, mnohdy však matoucími komentáři. Druhé desideratum do jisté míry sprvním souvisí— postrádáme rovněž dějiny české (univerzitní ineuniverzitní, českojazyčné izemsky české) germanistiky po roce 1900, které by navázaly na práce Lenky Vodrážkové ojejích počátcích vstoletí devatenáctém. Absence těchto příruček, patřících kdekoliv vEvropě kzákladním odborným výkonům příslušného kulturního společenství, je oto paradoxněji vnímána právě vdobě, kdy existuje nejen celá řada metodologických postupů voblasti kulturních aliterárních věd (kromě „tradičních“ metod literární komparatistiky ikoncepty nového historismu, specifické přístupy kulturní historiografie asémiotiky apaměťových studií), ale inové koncepty transnacionální historiografie (histoire croisée), které by umožnily právě takové osobnosti, jako byl Pavel (Paul) Eisner, vyložit nepochybně komplexnějším způsobem. Od nutných předpokladů kaplikaci těchto duchaplných teorií, asice materiálového (biografického abibliografického) průzkumu, se však stále více upouští apříslušné výstupy až příliš často připomínají interpretační exhibici, která pracuje smnohdy přejatým, dekontextualizovaným materiálem, nezohledňující rovněž dobovou recepci té které literární, kulturní či vědecké události. Souvisí snad absence těchto historiografických projektů se stále vyšší specializací věd? Anebo snechutí či přímo skepsí psát „dějiny“ vdobě, kdy je zpochybněna tzv.„objektivita“ aproklamována konstruovanost vyprávění apluralita pohledů? To ovšem neznamená, že bychom na psaní dějin měli rezignovat. Předpokladem pro psaní nových „příběhů“, vtomto případě komplikovaného česko-německo-židovského soužití na případě jeho trojjediného angažovaného aktéra Pavla (Paula) Eisnera, není nic menšího než intelektuální poctivost aobčanská zodpovědnost. Porozumět dílu adobě Pavla Eisnera vcelé jeho dobové podmíněnosti není ovšem bez výše naznačených předpokladů zcela možné. Snad se nám za dalších deset let podaří jubilanta Eisnera odměnit za jeho nemalé zásluhy pro česky iněmecky psanou kulturu takovými novými výkony, vnichž bychom pro naši dobu ověřili hodnotu jeho tak plodné inebezpečné vnitřní rozpornosti anejednoznačnosti, které nás ijeho nezanedbatelným způsobem spojují. Václav Petrbok | Ústav pro českou literaturu AV ČR v. v. i. | Na Florenci 1420/3, 110 00 Praha 1 [email protected] OPEN ACCESS