Univerzální koncepce modality a její aplikace na španělský modální systém

Univerzální koncepce modality ajejí aplikace na španělský modální systém* Dana kratochvílová (Praha) THE UNIVERSAL CONCEPT OF MODALITY AND ITS APPLICATION TO THE SPANISH MODAL SYSTEM This article analyses the concept of modality presented by Palmer (1986). Over the years since its publication it has become auniversal instrument for describing modality across different languages. The basic contrast between epistemic and deontic modality is nowadays generally accepted. This article focuses primarily on modality in Spanish although it analyses this field in other languages as well (Italian, Romanian and English). By contrasting these four languages the article attempts to answer the question whether auniversal terminology can be proved sufficient for the exhaustive description of the modal system of one particular language. The results of the analysis lead to the conclusion that auniform approach to modality is not ideal because it does not take into consideration specific aspects of aconcrete language and its particular way of expressing modality. KEYWORDS epistemic modality, deontic modality, Spanish, Italian, Romanian KLÍČOVÁ SLOVA epistémická modalita, deontická modalita, španělština, italština, rumunština 1. ÚVOD Většina současných lingvistických prací, které se věnují otázkám modality, ať už ve španělštině či dalších románských jazycích, pracuje suniverzálním pojetím modality, které má své kořeny vmodální logice. Tato koncepce začíná převládat zejména od druhé poloviny osmdesátých let minulého století; kjejímu rozšíření výrazně přispěla monografie britského autora F. R. Palmera Mood and Modality (Palmer, 1986), existuje iaktualizované vydání (Palmer, 2001), řada autorů však dodnes vbibliografii odkazuje na vydání první, případně na obě edice. Přestože, jak již bylo zmíněno, používaná terminologie odkazuje kmodální logice aPalmer se vtextu odvolává na řadu autorů ajejich výklady modality, nelze tomuto dílu upřít zásadní zásluhy voblasti interpretace této kategorie apředevším její aplikace na široký jazykový materiál. Iza cenu určité nepřesnosti budeme tedy pro zjednodušení toto pojetí nazývat Palmerovou koncepcí. Cílem této studie je ověřit, do jaké míry je tato koncepce, pojatá jako univerzální, vhodná pro popis španělského modálního systému vcelé jeho šíři akomplikovanosti. * Tato studie vznikla vrámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. P10 Lingvistika, podprogram Románské jazyky ve světle jazykových korpusů. ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 96, 2014, Č. 1, S. 58–73 issn 0008-7386 © filozofická fakulta, univerzita karlova v praze DANA kRATOCHVÍLOVá 59 2. UNIVERZÁLNÍ POJETÍ MODALITY Palmer neskrývá ambice předložit univerzální pojetí modality aplikovatelné na jazyky celého světa, ato bez ohledu na převládající způsob, jakým je vnich tato kategorie vyjadřována (například pro angličtinu je možné uvažovat na prvním místě omodálních slovesech, vrománských jazycích hraje hlavní roli volba slovesného způsobu atd.). Svou práci ostatně uvádí těmito slovy: „There are two basic assumptions in this work. The first is that it is possible to recognize agrammatical category, that of modality, which is similar to aspect, tense, number, gender, etc. The second is that this category can be identified, described and compared across anumber of different and unrelated languages“ (Palmer, 1986, s.1). Palmerovo pojetí pracuje se dvěma základními okruhy: modalitou epistémickou amodalitou deontickou. Epistémická modalita se pojí stím, do jaké míry si je mluvčí jist pravdivostí své výpovědi. Palmer pod ni řadí „any modal system that indicates the degree of commitment by the speaker to what he says” (Palmer, 1986, s. 51). Kategorie deontické modality je vautorově pojetí rovněž značně rozsáhlá avedle výpovědí, jež vyjadřují různé stupně vůle, zahrnuje ievaluativy, tedy výpovědi vyjadřující osobní hodnocení mluvčího. Celá klasifikace potom vypadá následovně: Epistémická modalita Deontická modalita Declaratives (deklarativy)Directives (direktivy) Judgments (úsudky)Commissives (komisivy) Evidentials (evidenciály)Volitives (volitivy) Interrogatives (interogativy)Evaluativy (evaluativy) tabulka 1: Modalita uPalmera Pokusíme-li se tuto klasifikaci aplikovat na španělský modální systém, můžeme ke každému Palmerovu podtypu uvést příklad španělské výpovědi. Stranou ponecháme evidenciál, pro jehož vyjádření španělština nedisponuje morfologickými prostředky, azkoumání jiných možností vyjádření této kategorie ve španělštině by již přesahovalo hranice tohoto článku. Zároveň zdůrazňujeme, že příklady nejsou převzaty od autora, vycházejí pouze znaší interpretace. Palmer sice ve své knize uvádí řadu příkladů ze španělštiny adalších románských jazyků (zejména italštiny), tyto doklady jsou ale vždy převzaté od jiných autorů, nejsou tedy původní, anavíc se vnich často objevují chyby.1 1 Například na s. 125 (Palmer, 1986, s. 125) autor hovoří oužití subjunktivu po slovese insister namísto insistir. Tamtéž, na s. 153, uvádí jako příklad evaluativu italskou větu Mi stupisce che non sia fatto vivo, přestože správně by mělo být Mi stupisce che non si sia fatto vivo. 60 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 96, 2014, Č. 1 Epistemická modalita Deklarativ Trabaja. „Pracuje.“ Úsudek Tal vez trabaje. / Trabajará. / Puede estar trabajando. / Creo que trabaja. / No creo que trabaje. „Možná pracuje.“ / „Asi bude pracovat.“ / „Může pracovat.“ / „Myslím, že pracuje.“ / „Nemyslím, že by pracoval.“ Interogativ ¿Trabaja? „Pracuje?“ Deontická modalita Direktiv Tienes que trabajar. / Debes trabajar. „Musíš pracovat.“ Imperativ ¡Trabaja! „Pracuj!“ Komisiv Te prometo que mañana trabajarás. „Slibuji ti, že zítra budeš pracovat.“ Volitiv Quiero que trabajes. „Chci, abys pracoval.“ Evaluativ Me alegro de que trabajes. „Jsem rád, že pracuješ.“ tabulka 2: Palmerovy typy modality Na první pohled je zřejmé, že španělské realizace Palmerových typů modality jsou značně nekoherentní, jejich výrazové prostředky se pohybují od morfologických přes suprasegmentální až po lexikální, od systémových po nesystémové. Za jedinou výhodu tohoto pojetí tak můžeme považovat jeho univerzálnost; jednotná terminologie usnadňuje studium modality napříč různými jazyky apřibližuje práce zabývající se modalitou konkrétního jazyka itěm čtenářům, kteří sním nejsou dobře obeznámeni. Toto zpřístupnění se však dle našeho názoru může stát dvousečnou zbraní, neboť svádí ke zjednodušování dané problematiky. Toho se ostatně dopouští isám Palmer, například když vkapitole věnované vztahu mezi modalitou anegací zmiňuje užití subjunktivu (konjunktivu) ve španělštině ve větě No creo que aprenda aitalštině vNon credo che sia Corelli (1986, s. 219). Dle našeho názoru není na místě používat italskou větu jako příklad vztahu mezi záporem amodalitou, neboť vitalštině by (na rozdíl od španělštiny) bylo užití konjunktivu zcela na místě, ikdyby tato vzáporu nebyla (Credo che sia Corelli). Tento příklad tak sice není možné označit za chybný, způsob, jímž ho autor prezentuje, aniž by upozornil na poměrně důležitý aspekt, je však problematický. 3. UNIVERZÁLNÍ KONCEPCE MODALITY AJEJÍ APLIKACE NAPŘÍČ JAZYKY Pokusme se nyní aplikovat tuto koncepci na několik jazyků současně apodívejme se, jaké výsledky nám tento přístup může přinést. Příklady jsou voleny ze španělštiny, italštiny, rumunštiny aangličtiny. Tyto jazyky nebyly vybrány náhodně; důvod, pro který je zkoumána španělština, není vzhledem kzaměření této práce asi třeba dále rozvádět. Italština byla zvolena, neboť se rovněž jedná orománský jazyk disponující podobnými prostředky vyjádření modality, abylo by tedy možno očekávat podobné výsledky jako ušpanělštiny. Rovněž rumunština byla vybrána sohledem na její latinské kořeny. Oproti španělštině aitalštině na jednu stranu vykazuje množství odlišností, na druhou stranu je však modalita izde vyjadřována primárně prostřednictvím slovesných modů (im- DANA kRATOCHVÍLOVá 61 perativu, konjunktivu, kondicionálu apresumptivu). Španělština arumunština tak stojí na pomezí mezi jazyky vzájemně blízkými ajazyky, které příbuznost vykazují jen minimálně či vůbec (připomeňme si Palmerovu tezi citovanou výše, podle níž je modalitu možné porovnávat napříč zcela odlišnými anepříbuznými jazyky). Konečně angličtina je volena sohledem na fakt, že se jedná oPalmerův rodný jazyk ajejí vliv je vautorově přístupu velmi patrný. Zároveň vyjadřuje modalitu především prostřednictvím modálních sloves, tedy prostředkem, který vrománských jazycích rozhodně nedominuje. Tabulka 3 přináší přehled možných realizací jednotlivých typů modalit tak, jak je uvádí Palmer (opět svypuštěním evidenciálu), ve španělštině, italštině, rumunštině aangličtině: Španělština Italština Rumunština Angličtina Epistémická modalita Deklarativ Está trabajando. Sta lavorando. Lucrează. He is working. Úsudek Tal vez está / esté trabajando. Forse sta lavorando. Poate că lucrează. He may / might be working. Puede estar trabajando. Può stare lavorando. Poate să lucreze / Poate lucra. He can / may be working. Estará trabajando. Starà lavorando. Va (O, A) / Ar / Să fi lucrând // O(A) lucra. He will be working. Creo que está trabajando. Credo che stia lavorando. Cred că lucrează. Ithink he is working. No creo que esté trabajando. Non credo che stia lavorando. Nu cred că lucrează / să lucreze. Idon’t think he is working. Interogativ ¿Trabajas? Lavori? Lucrezi? Do you work? Deontická modalita Direktiv Tienes que / Debes / Has de trabajar. Devi lavorare. Trebuie să lucrezi. You must / have to / need to work. Imperativ ¡Trabaja! Lavora! Lucrează! Work! Komisiv Te prometo que mañana trabajarás. Ti prometto che domani lavorerai. Îți promit că mâine vei lucra. (Ipromise) you shall work tomorrow. Volitiv Quiero que trabajes. Voglio che tu lavori. Vreau să lucrezi. Iwant you to work. ¡Ojalá trabaje / trabajara! // ¡Que trabaje! (Magari) lavorasse! / Che lavori! De ar lucra! // (De- -ar fi / Bine-ar fi) să lucreze! May he work! / If only he worked. Evaluativ Me alegro de que trabajes. Sono contento che tu lavori. Mă bucur că / să lucrezi. Iam glad that you (should) work. tabulka 3 Jednotná koncepce modality ajejí aplikace napříč jazyky Tato tabulka je vytvořena na základě situace ve španělštině (první sloupec), ostatní sloupce pak ukazují možnosti vyjádření daného typu modality vostatních jazycích, pokud možno ispřihlédnutím kvýznamovým rozdílům rozpoznatelným ve španěl- 62 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 96, 2014, Č. 1 štině. Je zcela zřejmé, že tabulka zachycuje pouze „modelové“ realizace daných typů aneklade si za cíl být vyčerpávající. Ipři omezeném počtu příkladů je na první pohled zřejmé, že mezi zkoumanými jazyky nedochází ke shodě, ato ani vpřípadě španělštiny aitalštiny nebo italštiny arumunštiny. Projděme si tedy tabulku řádek po řádku apodívejme se na jednotlivé typy modality blíže (vztahy mezi různými vyjádřeními úsudků se nám jeví jako nejsložitější, ponecháme je proto až na úplný konec). 3.1 DEkLARATIVY Jsou jedním zmála typů modality, kde nacházíme mezi všemi zkoumanými jazyky shodu jak ve formě výrazové, tak ve významu (uzvoleného příkladu sice vpřípadě rumunštiny není možné hovořit onaprosté shodě, neboť nedisponuje morfologickými ani premorfologickými prostředky pro vyjádření španělské opozice trabaja / está trabajando „pracuje“ / „právě teď pracuje“, zhlediska modality však toto nehraje žádnou roli). 3.2 INTEROGATIVY Je zde shoda ve významu, vplánu výrazovém se však shodují pouze románské jazyky (změna slovosledu, intonace), angličtina vtomto případě signalizuje otázku vedle suprasegmentálních prostředků ještě přítomností pomocného slovesa do. 3.3 DIREkTIVY Objektivně isubjektivně pojatou vůli je možno vangličtině ive španělštině aitalštině vyjádřit za pomoci modálních sloves, ve španělštině aitalštině za těmito slovesy následuje infinitiv, akonstrukce tak mají povahu slovesných perifrází. Španělští autoři pro tyto konstrukce někdy používají termín modální slovesné perifráze (perífrasis verbales modales) azkoumají je spolu sostatními opisnými slovesnými vazbami (viz např. Gómez Torrego, 1999; García Fernández— Carrasco Gutiérrez— Camus Bergareche, 2006). Vrumunštině je situace komplikována faktem, že se slovesem atrebui „muset“ není možné vytvořit infinitivní polopredikační klauzuli, aje tedy nutné použít vedlejší věty skongruenčním konjunktivem (să lucrezi). Oshodě ve výrazové formě tak můžeme hovořit pouze uprvních tří jmenovaných jazyků, počet modálních sloves se však izde liší; více jich mají angličtina ašpanělština, italština disponuje pouze jedním (dovere). Mezi španělskými aanglickými modálními slovesy lze navíc najít značné rozdíly. Ve španělštině je konstrukce shaber de + infinitiv pociťována jako knižní avmluveném jazyce se takřka nevyskytuje, obdobné konstrukce stener que adeber jsou ve většině případů synonymní, Gómez Torrego (1999, s. 3352–3353) hovoří až oneutralizaci. Kvýznamovým rozdílům dochází jen zřídka— Gómez Torrego zmiňuje případy, kdy jsou tato slovesa v préteritu: „con tener se alude aun hecho que se realizó; con deber […] aun hecho no realizado pero deseado: Tuve que matarlo (= «me vi obligado DANA kRATOCHVÍLOVá 63 amatarlo, lo maté»). / Debí matarlo (= «¡ojalá lo hubiera matado!»)“2 (Gómez Torrego, 1999, s. 3353). Vangličtině je rozdíl mezi must ahave to modální povahy, Palmer ho vysvětluje následujícím způsobem: „[…] acontrast can be drawn between must and have to and between may and can in terms of speaker involvement, as in: He must come tomorrow He has to come tomorrow You may smoke in here You can smoke in here The most natural distinguishing feature is that with have to and can the speaker is disassociating himself from the obligation or permission, and, by implication therefore, associating himself with it in using must and may“ (Palmer, 1986, s. 103). Významový rozdíl se tedy vangličtině odehrává se vrovině zapojení vůle mluvčího, amůžeme tudíž hovořit oopozici subjektivně/objektivně pojatá vůle, ve španělštině je naproti tomu rozdíl vpoužití jednotlivých modálních sloves spíše stylistický, kmodálním rozdílům dochází jen zřídka ajsou jiné povahy než vangličtině. Vtéto souvislosti je nutné upozornit ještě na jeden důležitý nesoulad mezi situací vangličtině avrománských jazycích. Je třeba si uvědomit, že modální slovesa zde vrámci modality nezaujímají stejnou pozici. Zatímco vangličtině jsou primárním prostředkem jejího vyjádření apři jejím zkoumání stojí vcentru pozornosti, ve španělštině ivostatních románských jazycích stojí na prvním místě verbální mody. Modální slovesa tak sice nelze označit za prostředek vysloveně periferní, těžiště modálního systému však leží jinde. Vidíme tedy, že ani zdánlivý soulad, který naznačuje tabulka, nemusí znamenat skutečnou shodu. 3.4 IMPERATIVY Jde odruhou aposlední shodu co do formy výrazové ido významu, již můžeme vTabulce 3 najít. Stojí za pozornost, že tato shoda nastává pouze uimperativů adeklarativů, tedy dvou typů modalit, jež Palmer označuje za nepříznakové: „The Imperative is best seen as the unmarked member of the deontic system, or rather of the Directive sub-system, just as the Declarative is the unmarked member of the epistemic system“ (Palmer, 1986, s. 108). Stavět vedle sebe imperativy adeklarativy jako nepříznakové zástupce dvou hlavních typů modality je ovšem problematické. Je-li deklarativ nepříznakový ztoho důvodu, že nevyjadřuje nejistotu mluvčího, zdá se nám nelogické spatřovat jeho protějšek vrámci deontické modality vimperativu, jehož primární (adost možná ijedinou) funkcí je právě vyjádření vůle. Jestliže například španělský imperativ ¡Trabaja! „Pracuj!“ můžeme považovat za typický příklad deontické modality, deklarativ Juan trabaja. „Juan 2 „Pomocí tener odkazujeme kději, který se odehrál; pomocí deber kději, který se neuskutečnil, ale přáli jsme si, aby se tak stalo: Tuve que matarlo (= „byl jsem nucen ho zabít, zabil jsem ho“). / Debí matarlo (= „kéž bych ho býval zabil“)“ (překlad autorka). 64 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 96, 2014, Č. 1 pracuje“ bychom asi jen těžko označili za modelovou ukázku modality epistémické. Imperativy adeklarativy se nám tak při vzájemném srovnání jeví spíše jako protikladné. Ponecháme-li však stranou tento problém, uvidíme, že ke shodě mezi zde porovnávanými jazyky dochází pouze utypů, které— ikdyž odhlédneme od toho, zda jsou, či nejsou nepříznakovými zástupci epistémické adeontické modality— můžeme považovat za nejméně komplikované, atím inejméně zajímavé zhlediska lingvistického zkoumání. Všechny ostatní podtypy, které nabízejí širší prostor kdiskusi, pokusům opopis apod., jsou vtabulce, jež reprezentuje univerzální pojetí modality se španělštinou jako výchozím jazykem, uspořádány poněkud nesystematicky atento způsob klasifikace se pro ně nejeví jako zcela vhodný. 3.5 kOMISIVY Jde ozvláštní případ, kde sice nacházíme shodu (formální ivýznamovou) ve všech porovnávaných románských jazycích, důvod je však ten, že tento typ modality se vnich nerealizuje aje možné ho vyjádřit pouze za pomoci lexikálních prostředků (zde performativního slovesa prometer / promettere / apromite „slíbit”). Modální charakter celé výpovědi je však obhajitelný pouze vangličtině díky přítomností modálního slovesa shall, které umožňuje vypuštění performativního slovesa při zachování komisivního významu. „Užitím shall se mluvčí zaručuje, že (pokud to závisí na něm) děj bude realizován. Vrůzných kontextech tento modální význam nabývá různých odstínů: slibu, rozhodnutí, hrozby aj., např. Ipromise to get you that book, you shall have it for your birthday slibuji, že ti tu knížku seženu, dostaneš ji (máš ji mít) knarozeninám; Ihave never cheated and never shall nikdy jsem nepodváděl anikdy podvádět nebudu; he shall regret this bude toho litovat (postarám se oto). Vsoučasném jazyce se shall vyskytuje hlavně vbritské angličtině, avšak izde je ve srovnání sostatními modálními slovesy řídké“ (Dušková, 2006, s. 199). Vostatních zkoumaných jazycích dle našeho názoru neexistuje důvod pro vyčleňování tohoto typu modality, všechny uvedené výpovědi je možné charakterizovat jako deklarativy silokuční funkcí. 3.6 VOLITIVY 3.6.1 APELOVĚ POJATá VŮLE Vprvním příkladu nacházíme shodu co do výrazové formy pouze mezi románskými jazyky, kde je modalita výpovědi vyjádřena lexikálně slovesy querer / volere / avrea— „chtít”, které vdiktu doprovází kongruenční subjunktiv (konjunktiv). Oformální shodě je však možné hovořit pouze tehdy, když se subjekt věty hlavní neshoduje se subjektem věty vedlejší; vpřípadech, kdy se S1 rovná S2, užívají španělština iitalština polopredikační konstrukce sinfinitivem (Quiero trabajar / Voglio lavorare „Chci pracovat“), rumunština tuto kondenzaci neumožňuje avyžaduje izde kongruenční konjunktiv (Vreau să lucrez, doslova „Chci, abych pracoval“). DANA kRATOCHVÍLOVá 65 Angličtina naopak po slovesu want vyžaduje infinitivní vazbu vždy (konstrukce svedlejší větou obsahovou aeventuálně ikonjunktivem by však byla možná například se slovesem wish— Iwish it was / were true). 3.6.2 NEAPELOVĚ POJATá VŮLE Ve druhém příkladu, který naznačuje možnosti vyjádření vůle pojaté neapelově, jsme svědky značného nesouladu mezi zkoumanými jazyky. Základní způsoby vyjádření tohoto typu modality jsou ve španělštině dva. Jedním znich je užití lexikálního výrazu ojalá „kéž by“, za nímž následuje kongruenční subjunktiv. Vzávislosti na míře pravděpodobnosti, sjakou může dojít krealizaci propozice, volí potom mluvčí mezi subjunktivem přítomným (vyšší pravděpodobnost) asubjunktivem imperfekta (nepravděpodobná realizace). Druhou možností je pak konstrukce sčásticí que, za níž následuje opět subjunktiv sdeziderativní funkcí (za určitých podmínek je možné použít pouze tvaru subjunktivu bez uvození částicí či lexikálním vyjádřením vůle, tyto případy jsou však vsoučasném jazyce málo časté). Italština užívá vpřacích větách pouze konjunktiv imperfekta (není tedy schopna systémově postihnout významový rozdíl mezi španělským ojalá trabaje / ojalá trabajara). Uvození konstrukce výrazy typu magari či se solo je zde pouze fakultativní. Druhou možností je konstrukce odpovídající španělskému ¡Que trabaje! „Ať pracuje!“, tedy částice che následovaná konjunktivem. Také vrumunštině mohou být přací věty uvozeny ekvivalenty španělského ojalá (vúvahu přicházejí výrazy jako de-ar fi či bine-ar fi), jejich užití však není povinné, konjunktiv zde může stát samostatně, čímž se přibližuje druhému španělskému typu ¡Que trabaje!. Srovnejme příklad zparalelního korpusu: ¡Ojalá el Consejo también asuma su responsabilidad! Să își asume responsabilitatea și Consiliul!3 (ÚČNK: InterCorp, cit. 20.05.2013) Modálnost je vkonstrukci opět signalizována konjunktivem, na rozdíl od italštiny je zde však užíváno konjunktivu přítomného. Významová opozice mezi konjunktivem přítomným aminulým není modální, jako je tomu ve španělštině, nýbrž časová. Srovnejme: ¡Ojalá trabaje! = Kéž pracuje! (je možné, že pracuje) ¡Ojalá trabajara! = Kéž by pracoval! (je nepravděpodobné, že pracuje) Să lucreze! = Kéž pracuje! Să fi lucrat! = Kéž by býval pracoval! Jinou možností vyjádření neapelově pojaté vůle vrumunštině je typ De ar lucra!, tedy konstrukce tvořená spojkou de, za níž následuje podmiňovací způsob. Tento typ se co do formy výrazové zcela odlišuje od ostatních dosud probíraných, neboť vněm není užito konjunktivu, aztohoto úhlu pohledu tak ve španělštině iitalštině postrádá protějšek. 3 „Kéž převezme svou odpovědnost iRada“ (text české verze vkorpusu InterCorp). 66 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 96, 2014, Č. 1 Vangličtině existuje vobdobných výpovědích možnost užití modálního slovesa may, výsledná konstrukce je však knižní povahy avmluvené řeči se vyskytuje zřídka. Dušková zmiňuje jako častěji užívanou alternativu věty sif only, po kterém následuje préteritum, vpřípadě slovesa be ikonjunktiv préterita (cf. Dušková, 2006, s. 335). Ty by bylo teoreticky možné považovat za protějšek španělských konstrukcí sojalá, na korpusu se však jako jejich ekvivalent nejčastěji objevují podřadná souvětí swish: Iwish Ihad that kind of power. Ojalá tuviera tanto poder. (ÚČNK: InterCorp, cit. 20.05.2013) 3.7 EVALUATIVY Ponechme na tomto místě stranou poněkud sporné zařazení evaluativů do oblasti deontické modality azaměřme se na způsoby jejich vyjádření ve sledovaných jazycích. Ovýrazové ivýznamové shodě můžeme hovořit pouze ušpanělštiny aitalštiny, kde je subjektivní hodnocení shodně vyjádřeno lexikálním prostředkem (me alegro / sono contento „jsem rád“), který je vdiktu doprovázen kongruenčním subjunktivem (konjunktivem). Jakkoli tato kongruence není zcela povinná avurčitých kontextech je od ní možné upustit, varianta smodální kongruencí je nade vši pochybnost variantou standardní amožnosti jejího rozvolnění jsou velmi omezené. Jiná situace je vrumunštině, kde je užití konjunktivu sice možné, není však obligatorní, avarianta bez modální kongruence vúzu převažuje. Rumunský subkorpus paralelního korpusu InterCorp uvádí 285 případů, kdy po slovese ase bucura „být rád“ bezprostředně následuje spojka că + indikativ proti 108 výskytům spojky să + konjunktiv, kongruenční modus se zde tak objevuje pouze vpřibližně jedné čtvrtině případů (ÚČNK: InterCorp, cit. 15. 05. 2013). Angličtina může modální charakter této konstrukce signalizovat modálním slovesem should, nicméně jeho užití vtomto typu konstrukce je spíše výjimečné: vanglickém subkorpusu InterCorpu se vkonstrukci sto be glad vyskytuje pouze jednou: „The boy felt perfectly at home, and he was glad that he should see all this of which he had heard so much“ (ÚČNK: InterCorp, cit. 15. 05. 2013). 3.8 ÚSUDkY Bezpochyby nejkomplikovanější kategorie, kde nacházíme velké množství odlišností mezi zkoumanými jazyky. Španělština může úsudky vyjádřit několika způsoby: 3.8.1 VĚTA JEDNODUCHá OBSAHUJÍCÍ LEXIkáLNÍ VYJáDřENÍ NEJISTOTY (TAL VEZ, QUIZÁS, PROBABLEMENTE ATP.), ZA NÍMŽ SE MŮŽE OBJEVIT kONGRUENČNÍ SUBJUNkTIV Frekvence výskytu subjunktivu je závislá na míře nejistoty, již chce mluvčí vyjádřit, ina charakteru konkrétního modalizátoru; existuje zde tedy významová opozice mezi Tal vez esté trabajando „Možná pracujesubj.“ aTal vez está trabajando „Možná pra- DANA kRATOCHVÍLOVá 73 Vezmeme-li za příklad španělský modální systém, jako optimální se nám pro jeho popis jeví již zmiňovaná koncepce Zavadilova (1968, 1975, 1979a, 1979b 1980, 1995; Zavadil— Čermák, 2008, 2010), neboť se zaměřuje pouze na španělštinu, aje tak schopna brát do úvahy ivelmi specifické rysy modality tohoto jazyka, kjejichž popisu je, mimo jiné, zapotřebí imnohem přesnější terminologie, než jakou je schopna nabídnout koncepce Palmerova. BIBLIOGRAFIE Český národní korpus— InterCorp. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha. Cit. 15–26.05.2013, dostupný zWWW: <http:// www.korpus.cz>. Dušková, L. (2006): Mluvnice současné angličtiny na pozadí češtiny. 3 vyd. Praha: Academia. Guţu Romalo, V. (ed.) (2008): Gramatica limbii române I: Cuvântul. Tiraj nou, revizuit. Bucureşti: Editura Academiei Române. Mariner Bigorra, S. (1972): Triple noción básica en la categoría modal castellana. Revista de Filología Española, 54, s. 209–252. Palmer, F.R. (1986): Mood and Modality. Cambridge: Cambridge University Press. Palmer, F.R. (2001): Mood and Modality. Second Edition. Cambridge: Cambridge University Press. RAE (2009): Nueva gramática de la lengua española. Madrid: Espasa Libros. Sastre Ruano, M.Á. (1997): El subjuntivo en español. Salamanca: Colegio de España. Wandruszka, U. (1991): Frasi subordinate al congiuntivo. In: L. Renzi— G. Salvi (eds.), Grande grammatica italiana di consultazione. Vol. II,. Isintagmi verbale, aggettivale, avverbiale; La subordinazione. Bologna:Mulino,s. 415–481. Zafiu, R. (2006): Observații asupra originii și aevoluției adverbului modal poate. In: M. Sala (ed.), Studii de gramatică și de formare acuvintelor. București: Editura Academiei Române, s. 478–490. Zafiu, R. (2011): Interpretări gramaticale ale prezumtivului. [online]. [cit. 2013–05–20]. Dostupné z: <http://www. unibuc.ro/prof/zafiu_r/docs/2011/ aug/02_15_43_09Interpretari_prezumt_ RZafiu.doc>. Zavadil, B. (1968): Medios expresivos de la categoría de modalidad en español. IberoAmericana Pragensia, 2, s. 57–86. Zavadil, B. (1975): Ensayo de una interpretación funcional de los modos españoles. Romanistica Pragensia, 9, s. 143–177. Zavadil, B. (1979a): La delimitación de la categoría de modalidad. Ibero-americana Pragensia, 12, s. 51–88. Zavadil, B. (1979b): Sobre algunos aspectos dinámicos del sistema modal castellano. Romanistica Pragensia, 12, s. 109–116. Zavadil, B. (1980): Kategorie modality ve španělštině. Praha: Univerzita Karlova. Zavadil, B. (1995): Současný španělský jazyk, II. Základní slovní druhy: slovesa. Praha: Karolinum. Zavadil, B.— Čermák, P. (2008): Sintaxis del español actual. Praha: Karolinum. Zavadil, B.— Čermák, P. (2010): Mluvnice současné španělštiny. Praha: Karolinum. Dana Kratochvílová | Ústav románských studií, FFUK | nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1 [email protected]