Mezi svědectvím a halucinací – Listy z vyhnanství Egona Hostovského

Mezi svědectvím ahalucinací– Listy zvyhnanství Egona Hostovského Gertraude Zand Univerzita Vídeň / Universität Wien Někteří exiloví autoři 20. století učinili svým tématem život vemigraci, jen málo znich se však ve svém literárním díle zabývá přímo cestou do exilu. Patří knim Egon Hostov‑ ský, jehož Listy zvyhnanství vznikly vletech 1939 a1940 na útěku zČeskoslovenska přes Francii aPortugalsko do Spojených států avyšly poprvé vroce 1941.1 Vynikající vlastností tohoto „povídkového cyklu“, jak je označen ve vydání vSpisech (207), je forma textů, které jsou stylizovány jako dopisy. Zcelkem osmi Listů sedm začíná daty mezi 6.října1939 a9.dubna1940 aoslovením jako „příteli“ nebo „drahý příteli“, například hned vprvním listu: „Sradostí bych Vám psal, příteli […]“ (11), anebo vlistu posledním: „Nedovedete si představit, drahý příteli […]“ (65). Vsamotných dopisech nenajdeme žádný odkaz, který by za tímto nespecifickým oslovením beze jména směřoval ke konkrétní osobě. Ve svazku Egon Hostovský ajeho radosti života je vyslovena domněnka, že přinejmenším vjednom dopise by mohl být míněn Václav Černý (srov. HOSTOVSKÁ– SÁDLO– SVOBODOVÁ 2018: 29). Hostovský podle této knihy plánoval emigraci společně sČerným, který se však potom rozhodl jinak apřítele nenásledoval. Černý sám ve svých Pamětech vzpomíná přinejmenším na jeden Hostovského dopis ze zahraničí: „[…] těsně před příchodem Němců, vdruhé půli února, odjížděl do Bruselu […]; dne 1.března sděloval mi již svo‑ je, týdenní‘ dojmy zciziny“ (ČERNÝ 1992: 100). Jen oněkolik řádků později si Černý vPamětech– poněkud málo taktně– stěžuje: „Doufali jsme trochu ve styk scizinou prostřednictvím odcházejících spisovatelů […]. Marně. Měli vcizině co dělat sami se sebou“ (ČERNÝ 1992: 101). Není třeba za adresáty Hostovského Listů hledat reálné osoby, neboť jednoznačně jde oliterární fikci. Listy se obracejí na imaginární protějšek, jsou opatřeny titulky abyly publikovány jako povídkový svazek. Nevykazují ani všechny žánrové příznaky dopisů: na začátku je sice datum aoslovení, na konci ale scházejí závěrečné formule jako přání, otázky, prosby apozdravy. Poslední text Listů proklamuje jiný žánr tím, že je označen jako „zápisky“. Začíná slovy „Začínám psát vměstě Lisabonu počátkem září […]“ (HOSTOVSKÝ 1998: 70), následně se však opět obrací na čtenáře, jako napří‑ 1 Po prvním vydání vChicagu roku 1941 vyšly Listy zvyhnanství vroce 1946 ivPraze (srov. SVADBOVÁ 1995, 2006). 52 EGON HOSTOVSKÝ klad obratem „Vedu vás do Paříže […]“ (IBID.: 84) nebo „Opustím svámi Lisabon[…]“ (IBID.: 84). Důvodem afunkcí tohoto permanentního obracení se na adresáta textu je zřejmě snaha oosobní komunikační situaci se čtenářem dopisů, případně povídek, do níž by se dala bezprostředně přenést naléhavost autorova záměru. Tato hypotéza může být potvrzena několika příbuznými texty sobdobnou tematikou. Jako první lze zmínit Transit Anny Seghersové, který vyšel vroce 1944.2 Jako román je sice text konstruo‑ ván jinak než Hostovského Listy, ale izde vypravěč vich ‑formě usiluje oposluchače: vpřístavním lokálu vMarseille pozve nějakého cizince anenechá ho odejít, dokud mu nevypoví svůj příběh do konce: „Vám se to vše zdá dosti lhostejné? Vy se nudíte? […] Přesto bych rád všechno vyprávěl od začátku“ (SEGHERSOVÁ 1964: 7–8).3 Druhý příbuzný text napsal Erich Maria Remarque. Jmenuje se Die Nacht von Lissabon abyl poprvé publikován vroce 1962.4 Izde nacházíme rámec, do něhož je vloženo vlastní vyprávění: vypravěč vich ‑formě, který už několik měsíců se snaží sehnat výjezdní doklady pro sebe asvoji ženu, potkává vlisabonském přístavu neznámého muže. Ten vlastní dvě jízdenky na zaoceánskou loď adva falešné pasy, které vypravěči nabízí– pod jedinou podmínkou, že si totiž během této noci vyslechne celý jeho pří‑ běh. Zatímco uSeghersové mezi vypravěčem aposluchačem neproběhne žádná další interakce, Remarqueův román je koncipován jako rozhovor, který vypravěč prokládá otázkami akomentáři. Princip, na jakém jsou konstruovány Hostovského Listy, je jiný: přítel, který je vdopisech oslovován, stojí vně vyprávěného světa, anemůže tak ovlivňovat události ani chod vyprávění. Jako třetí text ke srovnání bych chtěla uvést jinou prózu samotného Hostovského, ato Úkryt zroku 1943.5 Také zde se vypravěč obrací na svůj protějšek, ale jinak než na neidentifikovatelného „přítele“ vListech. Adresátka má zde jméno aidentitu: jde ovypravěčovu manželku, kterou opustil, když vPaříži našel novou lásku; až později musí jako Žid uprchnout před nacisty. Vypravěčova emocionální vazba na jeho ženu apocity viny vůči ní se projevují ve velmi sugestivních osloveních jako například „če‑ káš adočkáš se, Haničko“ (HOSTOVSKÝ 1998: 117), „Já, Haničko, se nedočkám“ (IBID.: 117), „Byla jsi mi, Haničko, dobrou ženou“ (IBID.: 125), „Neodešel jsem od tebe, Haničko, abych tě podvedl, abych se nevrátil“ (IBID.: 142), „Ano, tehdy mnoho nechybělo, abych tě zradil, Haničko!“ (IBID.: 145), „Jen tak mohu spasit sebe, tebe, Haničko, svou zemi, jen tak mohu odčinit všechny skutečné idomnělé hříchy“ (IBID.: 153) anebo „Už jsem se nebál, […] viděl jsem jen Prahu, tebe, Haničko, návrat, dům tvých rodičů, naši zahradu, svou knihovnu“ (IBID.: 181). Vypravěč během promluvy zmiňuje tento text také jako „záznam“ a„zápisky“: „Drahá Haničko, již pět týdnů zaznamenávám pro tebe události svého příběhu. […] Jsem tak šťasten, že mi byl dopřán čas zachytit na papír všechno důležité. Zvíš tedy jednou pravdu“ (IBID.: 201). 2 Česky vyšel Transit pod totožným titulem vpřekladu Rudolfa Vápeníka, poprvé vroce 1950. 3 Vněmeckém originálu: „Sie finden das alles ziemlich gleichgültig? Sie langweilen sich? […] Ich möchte trotzdem einmal alles von Anfang an erzählen“ (SEGHERSOVÁ 2001: 7). 4 Česky vyšel Remarqueův román vpřekladu Rudolfa Tomana pod titulem Noc vLisabonu, poprvé vroce 1964. 5 Novela Úkryt vyšla stejně jako Listy zvyhnanství poprvé vexilu (Texas 1943) apoté roku 1946 vPraze (srov. SVADBOVÁ 1995, 2006). 53MEZI SVĚDECTVÍM AHALUCINACÍ Funkcí vyprávění je tedy uchovat ave vzpomínce udržet pravdu, vydat svědectví. „Ateď zaznamenávám pro věčnou paměť“ (IBID.: 99), říká jeden zHostovského vy‑ pravěčů. Literatura zde podle Handbuch Literatur und Religion „slouží jako nezbytný archiv paměti (memoria) proti zapomínání na bezejmenné“ (KALISKY 2016: 471). 6 Pod svědectvím se rozumí „zprostředkování vědění svědka, který událost bezprostředně zaznamenal aaktem dosvědčení reprodukuje jako svědectví pro adresáty vzpomínku na to, co viděl, zažil acítil“ (IBID.: 468).7 Svědectví je zvláště příhodné jako literární žánr zpracovávající zkušenosti těch, kdo ve 20. století zažili násilí aútěky; etymolo‑ gicky se odvozuje islovo „martyrium“ od řeckého „martys“, svědek (IBID.: 468). Spisovatel rumunského původu Elie Wiesel, který přežil Osvětim, to popsal tref‑ ně: „Jestliže Řekové vynalezli tragédii, Římané epištoly arenesance sonet, tak naše generace našla novou literaturu, ato literaturu svědectví“ (WIESEL 2006: 172).8 Také česká literatura vdobách nacistického istalinského totalitarismu využívala svědectví, jmenujme zde alespoň poetiku Skupiny 42 adeníkovou literaturu od Jana Zábrany až kJiřímu Kolářovi, například svazek Očitý svědek. Nikoli náhodou bylo Svědectví názvem jednoho zhlavních exilových časopisů, který vycházel od roku 1956 ve Spojených stá‑ tech aod roku 1960 pod vedením Pavla Tigrida vPaříži. Také Hostovského dopisovatelé jsou si vědomi, že jejich vyprávění má svědeckou funkci: „Začínám psát […] svědectví“ (HOSTOVSKÝ 1998: 70), „Je třeba dopsat svědectví […]“ (IBID.: 112). Autor dopisů je však také čím dál více tímto úkolem unaven: „Už nemohu, už nechci svědčit!“ (IBID.: 112). Když Hostovský tematizuje situaci uprchlíků, vypráví také sám osobě, ikdyž se identita jeho vypravěčů odlišuje od jeho reálné osoby, třeba pokud jde ojméno, stáří či životní příběh. Nezdá se mu však důležité líčit vlastní úděl, protože ten se podobá osudu všech ostatních uprchlíků: „Mám vúmyslu, drahý příteli, psát Vám co nejméně osobě. Budu psát raději ojiných, neboť můj život […] podobá se navlas vnějšími znaky životu všech ostatních uprchlíků“ (IBID.: 16). Všem společná byla ztráta identity: totožnost se dala doložit hlavně na jménu adokladech, které byly často ztracené nebo zfalšované: „ty lidi bez domova, přišlé ze všech světových stran […]. Ukazují si stále své papíry […]“ (IBID.: 12). Další faktor zakládající identitu je jazyk, který jako prostředek kdorozumění ztrácí vemigraci význam. Mluví se, jak píše Hostovský vjedné povídce, „tichou, ustrašenou hantýrkou exulantů“ (IBID.: 12). Zmatení jazyků upomíná na dobu babylonskou, ale ijiné kódy se stávají nesrozumitelnými: uprchlíci se posuzují anavzájem poznávají už jen „podle toho, co jedí apijí“ (IBID: 53). Když jsou běžné konvence neplatné, jistota reality mizí aotevírá se prostor pro ireálný svět: „Jak vidíte, příteli, sníme sotevřenýma očima anaše naléhavé starosti (co jíst, kde spát, včem chodit) odplouvají vpěnách marnivých vzpomínek aúděsných představ tak chvatně, že ani dobře nerozpoznáváme, co je pravda aco se nám jen zdá“ (IBID.: 16). Skutečnost se jeví jako klam, přízrak nebo halucinace: „Byl to bezpochyby 6 Vněmeckém originálu: „Literatur wird hier als notwendiges Archiv der Memoria gegen das Vergessen der, Namenlosen‘ proklamiert.“ 7 Vněmeckém originálu: „die Übermittlung von Wissen durch einen Zeugen […] der ein Ereignis unmit‑ telbar wahrgenommen hat und durch den Akt des Bezeugens die Erinnerung an das Gesehene, Erlebte, Empfundene als Zeugnis für einen Adressaten wiedergibt.“ 8 Vanglickém originálu: „If the Greeks invented tragedy, the Romans the epistle, and the Renaissance the sonnet, our generation invented anew literature, that of testimony“ (WIESEL 2006: 172). 54 EGON HOSTOVSKÝ pošetilý nápad, drahý příteli, vypisovat Vám vpředlouhých dopisech dobrodružství utečenců, snimiž se seznamuji ve vyhnanství, neboť má svědectví můžete snadno pokládat za halucinace těžce zkoušeného člověka“ (IBID.: 36). Aby popsal situaci uprchlíků, používá Hostovský také motivy závrati asnu: „trpíme závratí, drahý příteli“ (IBID.: 53), „Opakuji Vám, příteli, závrať se jmenuje naše nemoc“ (IBID.: 54). Nejen denní zážitky se jeví jako zlý sen, živé sny pronásledují vypravěče také ve spánku. Intenzivní snová aktivita je podle psychoanalytické interpretace znakem nezpracovaných dojmů, ale také nevědomých strachů, tužeb aúzkostí, jimiž byli uprchlíci zvláště často vystavováni. Utečencům vjejich zoufalé situaci mnohdy pomáhá víra vzázraky avmnoha jejich příbězích se také zázraky stávají: „Aslyšte, jaký zázrak!“ (IBID.: 24), „Stal se zázrak, který rozhodl ocelé mé budoucnosti“ (IBID.: 103). To může na jedné straně spočívat vtom, že kpřežití bylo skutečně třeba nepravděpodobného štěstí, na druhé straně si přeživší často nedokázali vysvětlit, proč právě oni měli takové štěstí. Zde je na místě ještě jednou citovat Remarqueovu Noc vLisabonu, jejíž vypravěč čtenáře ujisťuje: „Ale na útěku, vzoufalství anebezpečí se člověk naučí věřit vzázraky, jinak by nepřežil“ (REMARQUE 1993: 7).9 Ataké uSeghersové protagonista na otázku vypravěče „Jakpak ses dostal do Paříže?“ odpovídá lapidárně „Zázrakem“ (SEGHERSOVÁ 1964: 16).10 Česká odborná literatura Hostovskému vytýká, že příběhy vListech aÚkrytu jsou poměrně nepravděpodobné. Michal Bauer třeba kritizuje, že náhoda hraje často příliš velkou roli (srov. BAUER 1998: 20): jednou se hrdina zachrání zcela nevěrohodnou náhodou, totiž setkáním sbaronem Loiseauem (HOSTOVSKÝ 1998: 104), jehož Bauer označuje jako „deus ex machina“ (BAUER 1998: 20). VÚkrytu Bauerovi zase připadá nevěrohodně, že hrdina ryzí náhodou narazí na známého Francouze, lékaře Aubina (HOSTOVSKÝ 1998: 154), který ho ukryje, apoté na českého kamaráda ze školy Fišera (IBID.: 177), který se stal nacistou akterého zabije, aby ho neprozradil. Podobný příběh ale má také Remarque vNoci vLisabonu. Zde se uprchlík zNěmecka přes velké nebezpečí vydává zpět do vlasti pro svou ženu, dobrodružným způsobem se oba dostanou opět na svobodu. Na cestě přitom zabije svého švagra, nacistu, který byl odpovědný za jeho internaci. Itento příběh působí zcela nepravděpodobně. URe‑ marquea je vpopředí příběh útěku alásky, který vypráví hlavní hrdina, aby jej vymanil ze zapomnění. Román vznikl až čtvrt století po historických událostech, které líčí, snad proto měl autor dostatečný odstup, aby do vyprávění svého protagonisty zasahoval. Pro čtenáře knihy tak vzniká text, který se čte jako napínavý kriminální román.11 Také Seghersová přiznala vlastními slovy, že její kniha má „krásný milostný adob‑ rodružný příběh“ (cit. podle SCHLENSTEDT 2001: 319).12 Její hlavní postava ale není osamělý bojovník, je to solidární příslušník levice; tato figura má demonstrovat sílu odboje, jak píše sama autorka vdopisu českému překladateli jakoúvod kprvnímu čes‑ kému vydání (srov. SEGHERSOVÁ 2001: 288). Literární zpracování vprvním období 9 Vněmeckém originálu: „Doch auf der Flucht und in Verzweiflung und Gefahr lernt man, an Wunder zu glauben; sonst würde man nicht überleben“ (REMARQUE 1998: 6). 10 Vněmeckém originálu: „Wie bist du denn nach Paris gekommen?“– „Durch ein Wunder“ (SEGHERSOVÁ 2001: 17). 11 Není náhodou, že stejnojmenný film natočil podle Remarqueova námětu právě český režisér Zbyněk Brynych, který se proslavil jako autor známých německých kriminálních seriálů (Der Kommissar, Der Alte, Derrick). 12 Vněmeckém originálu: „[Das Buch] hat eine schöne Liebes‑ und Abenteurergeschichte.“ 55MEZI SVĚDECTVÍM AHALUCINACÍ exilu, totiž vletech 1941 a1942, je časově blízké líčeným událostem. Kromě příběhu zde nacházíme mnoho reflexí ikomentářů ataké distanci autorky od prožívajícího já už tím, že si zvolila vypravěče vich ‑formě mužského rodu. Hostovský vytvořil vÚkrytu hrdinu, který je na útěku, který se však také osvo‑ bozuje zpasivity. Vladimír Papoušek ve své monografii jako výraznou kvalitu tohoto textu označuje „sílu konkrétních činů“ (PAPOUŠEK 1996: 22). Vypravěč nejprve za‑ vraždí nacistu, potom se připojí kodbojové skupině, která je společenstvím poněkud tajuplným (srov. HOLÝ 2004: 302), ajako její aktivista obětuje svůj život. Listy jsou vprotikladu ktomu psány zcela blízko tomu, co autor prožil. První texty vytvořil Hostovský na útěku apodle vlastního tvrzení je chtěl ještě vLisabonu spolu se sestrou svého tamního přítele přeložit do angličtiny (srov. HOSTOVSKÝ 1995: 64). Je to velmi autentické svědectví osituaci uprchlíků na cestě, včetně jejich snů, nadějí ahalucinací. Vypovídá oosudu celé generace na útěku atímto nepřímo též ojeho autorovi Egonu Hostovském, který se vListech sice schová za různými anonymními autory dopisů, ale cizími příběhy popsal isvůj vlastní osud. PRAMENY: ČERNÝ, Václav 1992PamětiII. 1938–1945. Křik Koruny české (Brno: Atlantis) HOSTOVSKÝ, Egon 1995[1966] Literární dobrodružství českého spisovatele vcizině aneb Octihodném povolání kouzla zbaveném, in: Spisy Egona Hostovské‑ ho, sv.12; ed. O. Hostovská (Praha: ERM) 1998[1941, 1943] Listy zvyhnanství. Úkryt, in: Spisy Egona Hostovského, sv.4; ed. O. Hostovská (Praha: Akropolis) REMARQUE, Erich Maria 1993[1964] Noc vLisabonu, přel. Rudolf Toman (Praha: Naše vojsko) 1998[1962] Die Nacht von Lissabon (Köln: Kie‑ penheuer & Witsch) SEGHERSOVÁ, Anna 1964[1950] Tranzit, přel. Rudolf Vápeník (Pra‑ ha: SNKLHU) 2001[1944] Transit. Werkausgabe: Das erzählerische Werk I/5 (Berlin: Aufbau ‑Verlag) LITERATURA: BAUER, Michal 1998„Dvě Hostovského knihy zvyhnanství“, Tvar 1998, č.14, 3.září, s. 20 HOLÝ, Jiří 2004„Egon Hostovský und seine Romanwelt“, in: Egon Hostovský: Siebenmal in der Hauptrolle, přel. M. Sedlaczek (München: Deuts‑ che Verlags ‑Anstalt), s. 293–305 HOSTOVSKÁ, Olga– SÁDLO, Václav– SVOBODOVÁ, Barbora 2018Egon Hostovský ajeho radosti života (Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy) KALISKY, Aurélia 2016„Zeugenschaft“, in: Handbuch Literatur und Religion, ed. D. Weidner (Stuttgart: Metzler), s. 468–471 PAPOUŠEK, Vladimír 1996Egon Hostovský. Člověk vuzavřeném prostoru (Praha: H & H) 56 EGON HOSTOVSKÝ SCHLENSTEDT, Silvia 2001„Kommentar“, in: A. Seghers, Transit (Berlin: Aufbau ‑Verlag), s. 311–354 SVADBOVÁ, Blanka 1995„Egon Hostovský“, in: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 1 (A–L), ed. P.Janoušek (Praha: Brána), s. 285–287 2006„Egon Hostovský“, <http://www.slovnik‑ ceskeliteratury.cz/showContent.jsp?do‑ cId=30>, přístup 5.7.2018 WIESEL, Elie 2006Elie Wiesel and the Art of Storytelling, ed. R. Horowitz (Jefferson, N. C.– London: McFar‑ land & Co.)