Kníže polemiky

KNÍŽE POLEMIKY Herůfek, Jan. Commento sopra una canzone de amore vkontextu své doby. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2020, 153 s. Matouš Jaluška Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. [email protected] Ústřední pojem monografie Jana Herůfka tvoří svornost (concordia), doplněná dalšími abstrakty, která sní sémanticky sousedí anebo vůči ní stojí vkontrastu. Hrdinou knihy je Pico della Mirandola (1463–1494), aktér zlatého věku renesanční filozofie ve Florencii, autor proslavený rozpravou Odůstojnosti člověka, známý též jako „kníže svornosti“, princeps concordiae. Toto Pikovo epiteton vychází zprostého faktu, že mezi jeho rodové državy náležela iConcordia nedaleko Modeny, nastolování svornosti mezi disparátními proudy myšlení se pro Pika nicméně stalo celoživotním tématem aHerůfkova monografie mapuje jednu zlinií tohoto úsilí; knížecím epitetem se vtextu rozhodně nešetří. Svornost tu znamená nastolení souladu mezi Platonem aAristotelem, atedy de facto mezi mystikou aracionalitou, vírou arozumem avposlední instanci rovněž mezi pohanskou filozofií, židovskou kabalou akřesťanskou zvěstí. Inspirátorem podobných pokusů se vprvní polovině 15.století stal byzantský aposléze římský prelát Basilius Bessarion, proponent velikého sjednocení západní avýchodní církve na koncilu ve Florencii. Doba podobným pokusům přála. Zprvní kapitoly, prezentované jako „pokus oportrét“, vychází Pico jako „přední vzdělanec své doby“, který se během studií intenzivně stýkal saristoteliky iplatoniky ataké sřeckými ažidovskými intelektuály. Pil zmnoha pramenů, mísil jejich vody aneustále se knim podle hesla ad fontes vracel. Žádný uněj však nenabývá zřetelné dominance. Aristotelsko-averroistickou „peripatetickou“ syntézu nepřijímá, neboť by tak ohrozil individualitu jednotlivých duší atím umenšil svobodu avznešenost lidských jedinců, florentský platonismus je podle něj příliš světský asoučasná židovská filozofie ateologie příliš jednostranně apologetická, zaměřená na konflikt skřesťanstvím. To cenné ve všech těchto tradicích se nejen uPika, ale také uMarsilia Ficina amnoha dalších intelektuálů oné doby soustředí do pojmu „dávná teologie“, prisca theologia. Ficino tímto pojmem označuje nedokonalé, ale přesto alespoň částečně platné povědomí předkřesťanských myslitelů ověcech, které byly jasně vyjeveny teprve spříchodem Krista. Na začátku postupné cesty filozofů kBohu uněj ležel vprvní fázi egyptský Hermés, nahrazený vdalší fázi perským Zoroasterem. Cílem zavedení pojmu uFicina je propojení pozdního platonismu skřesťanstvím, načrtnutí spojení mezi Iamblichem zChalkidy, Proklem adalšími na jedné straně aPavlem zTarsu na straně druhé. Peripatetické tradici vtéto konstrukci náleží pouze přípravná funkce, zdrojem pravé racionality nemůže být Aristoteles, ale jedině myšlení Platonovo. Jednotlivé generace filozofů apohanských teologů tak procházejí postupnou, diachronickou pedagogickou přípravou na spásu. OPEN ACCESS MATOUš JALUšKA 161 Pico oproti Ficinovi uvažuje mnohem synchronněji. Uvšech možných předkřesťanských pramenů (včetně protikladných filozofických škol) chce odhalit významovou svornost, concordii co do smyslu apodstaty (s.55–56). Jedná se tedy opreskriptivně hermeneutický podnik. Pico jako křesťan ví to, co dávní lidé mohli jen tušit, aproto se jich dovede ptát tak, aby dostal žádoucí odpovědi. Pole tohoto tázání je ještě širší než uFicina, Pico se obrací na Platona, Aristotela, vedle zoroastrismu achaldejských věšteb bere do hry rovněž myšlení orfiků, pythagorejců adalších zdánlivě heterodoxních myslitelů. Role zjevovatele pravdy, kněmuž mnohotvárná prisca theologia plyne jako řečiště slité zproudů, připadla Mojžíšovi, jemuž se pravda, později vtělená vJežíši Kristu, ukázala před očima jako hořící keř na midjánské mezi. Subjektem, který se po této řece snaží plout, se vtom nejobecnějším smyslu stává Adam, paradigmatický člověk disponující možností učit se avolit. Právě aktu svobodného rozhodnutí ohledně cíle lidského usilování připadá ve výseku Pikova myšlení, představeném vtéto knize, klíčová důležitost. Jak Herůfek demonstruje na Pikových kabalistických tezích, člověk musí vtomto světě vážit možnosti, posuzovat adobře volit, aby sám nebyl po smrti souzen Azazelem, duchem svrženým do nejhlubších temnot (s.99). Jako klíčovou okolnost, která Pika nasměrovala ksyntéze ve znamení hořícího keře, tu autor prezentuje traumatickou zkušenost jeho uvěznění po neúspěšném pokusu unést Margheritu, vdanou dámu jeho srdce. Kaféře došlo roku 1486 apatrně na jejím základě se Pico rozhodl pro odvrat od smyslového světa. Právě důrazností tohoto odvratu se citelně liší od Ficina. Kvykreslení rozdílu mezi dvěma florentskými platoniky užívá Herůfek jejich spor opovahu blahodárné lásky nad kancónou „Donna me prega“ Guida Cavalcantiho, jednoho zvýrazných básníků florentského duecenta. Tato učenecká báseň olásce lákala komentátory již od přelomu 13.a14.století. Marsilio Ficino se kní vyjádřil ve svém spisu De amore (rukopisně 1469, tiskem 1484), který má formu komentáře kPlatonovu Symposiu, inscenovaného jako hostina. Jádrem Ficinova gesta (které kyne jeho intelektuálním souputníkům iširší tradici toskánské literatury) je integrace Cavalcantiho do platonsky orientovaného systému péče oduši avýchovy člověka. Vtomto systému se cesta dobrého milence odehrává jako postupné zjemňování azobecňování konkrétních počitků areakcí na ně. Milenci se přitom tříbí především pomocí mimésis, imitace dobrých vzorů— ajako dobrý imitátor Sokrata je vsedmé knize De amore veleben právě Guido Cavalcanti. Pico della Mirandola na tento text sodstupem odpověděl vCommentu, kněmuž se hlásí název recenzované knihy. Práci na něm zahájil vpřelomovém roce 1486 anedokončil ji, načrtnuté myšlenky zřejmě přenesl do pozdějších, objemnějších spisů. Jak se vCommentu ukazuje, prvním krokem kpikovské syntéze oproti ficinovské musí být gesto rozdělení, tedy vymezení pojmů. Aprávě vtomto bodě podle Pika selhává Cavalcanti jako autor iFicino jako čtenář. Vkancóně se totiž hovoří obecně olásce, bez upřesnění, zda se jedná olásku žádoucí, intelektuální, anebo oprostou pozemskou lásku, utopenou vkorumpujícím čase azávislou na nespolehlivých smyslech. Zatímco Ficino považuje Cavalcantiho za „sókratovského vozataje ideální nebeské lásky“ (s.74), Pico ve svém čtení dochází kopačnému závěru, Cavalcanti velebí pozemskou lásku kobyčejné ženě, která je však podle Pikova systému povahou měkká, reprezentuje sudá, atedy na jiných závislá anestabilní čísla, aproto je jako opora růstu duše kBohu přinejlepším bezcenná. OPEN ACCESS 162 SVĚT LITERATURY 65 Proti Ficinově vzestupné trajektorii patření na krásu, spojené sPlatonovou zasvětitelkou Diotimou, Pico staví žebřík Jákobův, při jehož zdolávání je zapotřebí učinit již na prvním stupni pevné rozhodnutí avzdát se „veškerého obdivu ktělesné kráse“ (s.105). Člověk spějící kvrcholu blaha má podle něj krásu doslova „prokouknout“ aodsunout jako oponu, aby dohlédl za krásné (či ošklivé) počitky, pod povrch věcí. Úkolem pro člověka se stává aktivace intelektuálního zření analezení nebeské krásy, jejíž záblesk poprvé zahlédne na čtvrtém stupni žebříku; ta skrásou pozemskou vůbec nesouvisí. Co čeká na vrcholu, co je cílem lásky? Jak Herůfek průběžně zdůrazňuje, Pikovo zkoumání dávné teologie má širší záběr než to Ficinovo. Autor Commenta se tudíž neobešel bez pomocníků aprostředníků, jimiž se pro zkoumání cílů lásky stali zejména židé ažidovští konvertité ke křesťanství, kteří mu tlumočili kabalu, ato především jako starou aústně předávanou tradici mystického aalegorického výkladu starozákonního textu. Pro hebrejskými zdroji (aobčas také překladatelskými falzy) inspirovaného Pika se cílem lásky stává blaženost, felicitas, spojená vrámci milostného diskurzu skonceptem smrti polibkem (binsica, mors osculi, morte di baccio), tedy svytržením člověka směrem kobjektu jeho touhy, které mu doslova vyrazí duši ztěla aspojí ji sbožským vté nejvrcholnější „konkordanci“, svorném sjednocení toho, co na tomto světě sjednotit nelze. Takovou smrtí hynuli starozákonní proroci sMojžíšem včele— atakový má být ikonec osebe pečujícího platonického intelektuála, vždyť „Platón nebyl ničím jiným než attickým Mojžíšem“ (s.95), jak píše Pico ve spisu Heptaplus vnávaznosti na podobná vyjádření jednoho ze svých informátorů, židovského konvertity ke křesťanství Flavia Mithridata. Vtomto bodě stojí Pikův konkordanční projekt na prosté avjeho době obvyklé substituční teologii, podle níž křesťanská církev vroli vyvolené komunity nahrazuje židovskou synagogu. Tento pohled je tu jen doveden okus dál, směrem kmystickým naukám. Ity lze lidu synagogy vyvlastnit— podle Pikova spisu Odůstojnosti člověka mezi křesťany ažidy „není snad žádná sporná otázka, vníž bychom je […] spomocí kabalistických spisů nemohli usvědčit zomylu“ (s.95). Takto vyvlastněné nauky Pikovi následně poskytují klíč ke korekci Ficinova platonismu, jejž uplatňuje právě ve svém Commentu ke Cavalcantiho básni. Na místo pozitivního zření krásy přitom klade negativní teologii, na níž se kabalisté (jež čte vlatinských překladech aparafrázích Mithridata adalších) shodnou stím, „co čteme den co den uPavla [zTarsu] aDionysia [Areopagity]“ (s.93). OPikovi se obvykle mluví jako ozázračném dítěti. Tuto tradiční linii Jan Herůfek oslabuje. Namísto toho svého protagonistu líčí jako člověka, který si poměrně klopotně osvojuje nástroje nutné pro naplnění velkých plánů avášnivě se vrhá do polemik, vnichž chce získané dovednosti co nejrychleji (aněkdy ukvapeně) zúročit. Kolem něj iza jeho účasti neustále zuří boj oto, jak nejlépe provést syntézu všech znovuobjevovaných kulturních statků, které jsou vseverní Itálii kmání, ahlavně oto, kdo mezi syntetiky zaujme první místo. Vsouladu saktuálním stavem bádání Herůfek sleduje především hebrejské zdroje Pikova myšlení ajeho spirituální orientaci, důraz položený na to, aby byla na cestě duše kBohu láska vedena filozofií, ne naopak. Jde přitom ofilozofii, která se mění vteologii, je si vědoma vlastní nedostatečnosti tváří vtvář milosti avelikosti Boha, kněmuž kráčí, aproto cestou odhazuje vše, co může. Proměňuje se tak vdůsledku OPEN ACCESS MATOUš JALUšKA 163 vapofatickou mystiku. Právě na této rovině by mohlo být plodné— vknize absentující— hlubší zasazení Pikova myšlení do poetické tradice, sníž jeho Commento zachází, totiž mezi obrazy nedostupných amlčících objektů touhy. Těmito objekty se mohou stát pozemské dámy, světice, anebo emanace Boha, který osobě možná jednou, až toužící básník nebo filozof došplhá tam, kam jen může, dá vědět. Bude to dávno potom, co se dotyčný lidský aktér rozhodl, jaké touze bude sloužit. Aprvní opravdový kontakt s objektem tohoto toužení mu přinese smrt.. OPEN ACCESS