Roráte karlo-arnoštské. Kapitola z historie českých obrozenských mystifikací

Roráte karlo-arnoštské Kapitola zhistorie českých obrozenských mystifikací Marie Škarpová Ústav české literatury akomparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy marie.skarpov[email protected] RÉSUMÉ Charles-Ernest Rorate. AChapter from the History of Czech Revival Mystifications One of the most significant changes in the manner of reproduction, distribution, usage and interpretation of Czech Rorate chants took place in the 1830s and 1840s. It was then that Czech catholic priest Václav Michael Pešina (1782–1859) provided an interpretation of early modern Czech utraquist liturgical Rorate chants (which were newly available in the edition published in 1823 by Jan Hostivít Pospíšil) as Charles-Ernest Rorate, i.e. as old Czech chants of an advent worship for people, which, according to Pešina, were introduced into St. Vitus Cathedral and other Czech churches by Archbishop Ernest of Pardubice with the support of Charles IV. Pešina also put into effect new ways in which Czech Rorate chants were reproduced and distributed, and initiated their introduction into Czech catholic churches, including the Prague cathedral, as revived Old Czech morning advent catholic worship for the people. In this paper, we analyze the strategies which were used to assert the interpretation of Czech Rorate chants, such as the Charles-Ernest Rorate, in the Czech cultural domain, as well as the strategies which led to the Rorate from the year 1823 being determined as the primary source. We also focus on the demystifying processes which resulted in the rejection of the concept of the Charles-Ernest Rorate, and in the virtually complete erasure of Pešina’s person from the Czech collective memory. Attention is also paid to the identityand culture-forming function of this Revivalist mystification and its potential to become avaluable analytic tool for the modern-day Czech society. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Roráty; Václav Michael Pešina; Roráte karlo-arnoštské; katedrála sv. Víta; Časopis katolického duchovenstva; české národní obrození; mystifikace; demystifikace; literární recepce / rorate chants; Václav Michael Pešina; Charles-Ernest Rorate; St. Vitus Cathedral; Časopis katolického duchovenstva; Czech National Revival; mystification; demystification; literary reception. I. Jednou znepřehlédnutelných skutečností českých rorátních zpěvů1 je— soudě podle dochovaných pramenů— úctyhodná délka jejich recepce vbohemikálním prostředí, trvající od pozdního středověku prakticky až do současnosti. Roráty tak jsou výbor1 Souhrnný přehled bádání ororátních zpěvech bohemikální provenience nabízejí převážně muzikologicky zaměřené stati (viz zejména Kouba 1971, Mráček 1977, Bahnová 1997 OPEN ACCESS 116 SLOVO A SMYSL 28 nou možností ke studiu (literární) recepce, ato zejména kproblematice nakládání se „starými“, svým vznikem časově vzdálenými texty. Už letmý pohled na dochované bohemikální rorátní prameny ukazuje, jak výraznými proměnami jazykovými, hudebními, konfesijními, liturgickými amateriálně mediálními bohemikální rorátní zpěvy procházely (aprocházejí), jak mnohokrát ajakými různými způsoby byly rekontextualizovány, reinterpretovány avýznamově přepisovány, jak rozmanité způsoby jejich reprodukce, distribuce, uchovávání akonzumace se používaly (apoužívají). Obecněji řečeno, irorátní materiál ukazuje, jak aktivním procesem recipování textu je ajak velkým potenciálem generování nového disponuje. Dochované rorátní prameny rovněž nabízejí vhodný materiál khledání odpovědí na otázku, co vše podmiňuje úspěšnou recepci textu vytvořeného ve vzdálené, „dávné“ minulosti, kníž se zároveň recipující vztahuje jako ke své vlastní minulosti, pomocí jakých technik astrategií je pečováno osmysl zpřístupňovaného „starého“ textu, jak je konstruována kategorie (recepční) kontinuity ajaké hodnoty jsou sní spojovány. Zároveň roráty dobře umožňují sledovat, jak se při recepci proměňuje nejen samo recipované, nýbrž jak se recepce podílí též na proměnách recipujících společenství, která se kčeským rorátním zpěvům hlásila jako kproduktu své minulosti ačeské rorátní zpěvy používala jako své sebeidentifikátory. Na základě dochovaných pramenů lze konstatovat, že kjedné znejvýraznějších proměn ve způsobech distribuce auchovávání českých rorátních zpěvů ivjejich interpretaci došlo ve třicátých ačtyřicátých letech 19. století. Jejím hlavním aktérem se jeví být Václav Michael Pešina (1782–1859). Tento dnes téměř zapomenutý katolický kněz východočeského původu2 působil nejprve na několika místech na Moravě, po jmenování kanovníkem svatovítské kapituly r. 1832 se natrvalo přestěhoval do Prahy askatedrálou sv. Víta spojil svůj další život: byl mj.českým kazatelem pražského metropolitního chrámu, jemuž také věnoval několik drobných pojednání,3 apředevším se zásadním způsobem zasloužil ojeho dostavbu jako iniciátor zřízení Jednoty kdostavění metropolitního chrámu usv. Víta na Hradě pražském.4 Již vdobě Pešinova působení na Moravě se staly známými jeho veřejné aktivity: byl členem nebo podporovatelem mnoha vzdělávacích adobročinných vlasteneckých spolků, na mnoha místech založil nebo nadal knihovny asnažil se orozšiřování českých knih. Záhy po příchodu do Prahy se zapojil do dalších podniků spjatých snově se emancipujícím českým literárním životem: vletech 1833–1847 byl redaktorem Časopisu katolického duchovenstva, znějž se mu podařilo vytvořit kvalitní katolické periodikum včeštině určené intelektuálnímu čtenářstvu, vletech 1835–1857 byl řediaFukač 1997). Rorátními rukopisy jakožto iluminovanými knižními prameny se intenzivně vposlední době zabývají také historikové a historičky výtvarného umění (viz např.Kratochvílová-Šárovcová 2007, Šárovcová 2013— tam odkazy na další literaturu). 2 Pešina pocházel zNového Hradce (dnes součásti Hradce Králové). 3 Vydal např.spisek odějinách svatovítské kapituly za časů sv. Jana Nepomuckého či průvodce po svatovítské katedrále. 4 KPešinovu angažmá při dostavbě Svatovítské katedrály, které lze sledovat již od r. 1829, tj.ještě před jeho jmenováním svatovítským kanovníkem, avněmž vytrvale pokračoval prakticky až do konce života, viz zejména Merhautová akol. 1994, s.198–205; Vybíral 2003; Zemanová-Oubrechtová 2012, s.370–375. OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 117 telem nakladatelské nadace pro vydávání cenově dostupných náboženských knížek pro prostý lid včeštině Dědictví svatojanské, které za svého vedení natolik zvelebil, že býval označován za jeho druhého zakladatele. Sám byl také literárně činný (uveřejňoval kázání, příležitostné básně, pastorační příručky, hagiografické texty, pojednání zčeské církevní historie, nábožensky výchovné spisy, redigoval drobné zpěvníčky náboženských písní amodlitební knížky).5 Vletech 1837–1846 Pešina otiskl především6 vČasopise katolického duchovenstva řadu různě rozsáhlých textů očeských rorátních zpěvech. Nejobsáhlejší inejobsažnější je přitom jeho zřejmě vůbec první publikovaný text na toto téma, který uveřejnil r. 1837 vČasopise katolického duchovenstva pod názvem ORoráte, zvláště králohradeckém (Pešina 1837). Tuto stať přitom koncipoval— jak napovídá ijejí podtitul Předmluva kRoráte— jako úvodní text kvydání českých rorátních zpěvů ajako předmluva byl opravdu vtéměř totožné podobě zařazen do vydání českých rorátů, jež vyšly nákladem Dědictví svatojanského ukrálovéhradeckého tiskaře aPešinova přítele,7 jednoho znejznámějších azároveň ekonomicky nejúspěšnějších českých obrozenských nakladatelů Jana Hostivíta Pospíšila8 orok později (Roráte 1838, s. [IV]–XXII).9 Všechna další Pešinova pojednání ororátech jsou pak nepoměrně kratší anabízejí vlastně jen dílčí opravy či zpřesnění adoplnění tohoto textu prvního. Co tedy ona Pešinova stať zr. 1837 obsahuje? Začíná velmi tradičně, vuniverzální křesťanské perspektivě, pokusem ostručný výklad počátků duchovního zpěvu vůbec, ato na základě dvou hlavních křesťanských písemných autorit, biblických knih aspisů církevních Otců, apodává výčet tvůrců ainterpretů duchovních zpěvů zmiňovaných ve Starém iNovém zákoně ivýčet hymnograficky činných církevních Otců. Tento nástin má sloužit především jako uvedení do počátků duchovního zpěvu „vnaší milé vlasti české“:10 vsouladu se starší tradicí (jež sahá minimálně do 16. století) zde Pešina zmínil sv. Vojtěcha jako autora písně Hospodine, pomiluj ny aArnošta zPardubic jako autora svatováclavského chorálu apřipomněl obdobně starobylou, již včeských katolických textech 17. a18. století hojně citovanou tezi oČeších jako horlivých pěstitelích duchovního zpěvu atvůrcích duchovních písní mimořádné kvality 5 KPešinovu životu idílu srov.především Rybička 1887 aKřivský 1974, nejnověji Zemanová-Oubrechtová 2012, s.376–381. 6 Pasáže ororátech lze nalézt také vPešinových spisech primárně věnovaných jiným tématům (viz zejména Pešina 1840, s.8). 7 J. H.Pospíšil se sV.M. Pešinou snejvětší pravděpodobností seznámil nejpozději během Pešinových studií na královéhradeckém gymnáziu ajistě spolu byli vkorespondenčním kontaktu již vdobě Pešinova farářského působení vBlučině na Moravě ve dvacátých letech 19.století (Pešek 1911, s.118). 8 KPospíšilovu nakladatelskému působení ijeho další kulturní činnosti vobrozenském duchu viz Homola 2000 (tam též odkazy na další literaturu). 9 Vydání zr. 1838 přitom bylo nenotovaným kapesním přetiskem notovaného vydání českých rorátních zpěvů foliového formátu, které pořídil J.H. Pospíšil r. 1823 (Roráte 1823— kjeho genezi viz Škarpová 2017). 10 Podobně koncipované pokusy podat dějiny české duchovní písně, ato včetně jejich začlenění do vývoje duchovního zpěvu vkřesťansky pojatých dějinách spásy, jsou vbohemikálním prostředí doloženy nejpozději od poloviny 16. století anejčastěji se zařazovaly jako předmluvy do kancionálů prakticky všech konfesí (více viz Škarpová 2015, s.116–140). OPEN ACCESS 118 SLOVO A SMYSL 28 iobdivuhodného množství: „Od těchto prvních časův rozmohl se nábožný zpěv mezi Čechy tak, že právem tvrditi můžeme, že sbírky národův jiných množstvím, jadrností avýborností zpěvům našim se nevyrovnají“ (Pešina 1837, s.519).11 Největší pozornost vtomto historiografickém exkurzu Pešina věnoval KarluIV. ajeho době. Tu pojal vsouladu se soudobým pojetím, jež rovněž navazovalo na raně novověkou historiografii, jako jedno zvrcholných období českých dějin.12 Karlovi připsal nejen zásluhy ozdokonalení liturgického zpěvu vhlavním kostele království, ale především právě jemu prý Češi vděčí také za rorátní zpěvy (Pešina 1837, s.519–520). Ty sice mají pocházet „zvěku dávno před Karlem IV. ajistě po celé vlasti zpívány byly“ (Pešina 1837, s.520), sodvoláním na spis Bohuslava Balbína Vita venerabilis Ernesti zr. 1664 ovšem Pešina jejich sebrání azavedení vchrámu sv. Víta, potažmo vcelých Čechách připsal Karlovi IV. atehdejšímu primasovi české církve, prvnímu pražskému arcibiskupu Arnoštovi zPardubic (Pešina 1837, s.520). Jako doklad svého tvrzení Pešina ocitoval následující pasáž ze 113. kapitoly nazvané „Amor B.Virginis in Arnesto“ [Arnoštova láska kblahoslavené Panně] Balbínova spisu: Sed duo praecipue Arnesti in Dei Matris honorem inventa laudantur, quae Bohemia […] probavit, hodieque usurpat (utinam, dum Nova, nescio cujus gloriae cupiditatem consectamur, vetusta, tot saeculorum usu probata, manifestaque in vulgus utilitate commendata, non negligeremus!) duo, inquam, hodie ab Arnesto usque retinentur: Rorate & Salve. Rorate […] peragi solet, frequentissimo populo ante lucem ad Ecclesias affluente, & […] de B.MARIA audiente, & sub eo appositas veteresque Cantiones modulante. Id Sacrum invenit, aut in Patriam induxit Arnestus. (Balbinus 1664, s.369; Pešinova vynechání části Balbínova textu vyznačila M.Š.).13 11 Podobná prohlášení se v Časopise katolického duchovenstva objevovala již dříve, srov.např.Pešina 1835, s.710, nebo Zahradník 1835, s.704 („Naši pobožní Čechové po všecky časy nad jiné národy milovali zpěv. Pro tu příčinu mnoho měli rozličných jak tisknutých, tak ipsaných kancionálů, apři nejednom chrámu Páně zvláštní se nacházeli zpěváci.“). Ke genezi teze onevysvětlitelně velké lásce Čechů kduchovním písním srov.Škarpová 2015, s.121–123. 12 Soudobé hodnocení Karlovy doby dokládá např.výklad vHistorii literatury české: „Pod vládou moudrého aučeného císaře Karla Čechové uvzdělání aučenosti velmi pokročili. Za něho Čechie byla vsvé nejvyšší slávě… Čechové zastávali nejvyšší ouřady udvora vkanceláři říšské, ikromě Čech některá důstojenství biskupská; posíláni vyslanstvím kcizím dvorům, vodili vojska, dobývali slávy, byli národ nejučenější, mající největší muže státské, slovem byli panující národ vEvropě“ (Jungmann 1849, s.21). Také české výtvarné umění dosáhlo podle dobových představ prvního ze svých vrcholů ve druhé polovině 14. století, ato především stavbou Svatovítské katedrály (srov.Sadílková 2003, s.270). Kvědomé návaznosti českých vlastenecky orientovaných kněží první poloviny 19. století na glorifikaci vlády Karla IV. jako zlaté doby českých dějin českými barokními katolickými intelektuály viz Gaži 2010, s.57–60. 13 Srov.český překlad zpočátku 20. století: „Dvé věcí zvláště od Arnošta ke cti Matky Boží vynalezených se oslavuje, jež země Česká schválila ajichž se dosud užívá (Kéž bychom, když se sháníme po novém— nevím, jaké slávy jsouce žádostivi— nezanedbávali starobylého, mnohými věky osvědčeného abeze vší pochyby lidu prospěšného!)— dvé věcí tedy až po OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 119 Právě apouze tato pasáž zhagiograficky koncipovaného spisu všeobecně uznávaného historiografa druhé poloviny 17. století, resp.řečeno Pešinovými slovy toto „svědectví slovútného Balbína“ (Pešina 1838a, s.168)14 sloužilo svatovítskému kanovníkovi jako hlavní argument pro tezi ozavedení českých rorátních zpěvů Arnoštem zPardubic, neboť přímo zKarlovy, resp.Arnoštovy doby se nedochovaly žádné zprávy očeských rorátních zpěvech ani žádné rorátní prameny včeštině. To vysvětlil Pešina tím, že „snad vhusitských válkách zašly“ (Pešina 1837, s.520–521), tj.pomocí tradičního pojetí husitů jako ničitelů české (náboženské) kultury ahmotných (církevních) památek, jež se zformovalo včeském katolickém diskurzu rovněž již dříve (zejména v17.a18.století). Vdalším výkladu se proto Pešina soustředil na jediný pramen českých rorátních zpěvů, který znal, asice na rorátní zpěvy uchovávané na kůru kostela sv. Ducha vHradci Králové. Ve svém výkladu přitom smísil dohromady dva nejstarší dochované královéhradecké rorátní rukopisy, pergamenový graduál15 (Graduál 1593–1602) apapírový rorátník (Rorátník 1585–1586),16 přičemž uobou rukopisů vybral jejich nejprestižnější aspekty: graduál nabízí exkluzivnější psací materiál, rorátník obsahuje starší časový údaj vzniku. Následně se Pešina zaměřil jenom na něj: podal popis jeho krásné iluminátorské výzdoby17 ave stručnosti referoval ojeho osudech: oprodeji ve veřejné dražbě 6. srpna 1876 vsouvislosti sjosefínským zrušením náboženských naši dobu se udrželo: Roráte aSalve. Roráte koná se za přečetné účasti lidu před svítáním do chrámu proudícího ablahoslavenou Marii Pannu oslavujícího prastarými zpěvy. Tuto pobožnost vynašel ave vlasti zavedl Arnošt“ (Roráte 1906, s. [3]). 14 Pešina ovšem zřejmě nevycházel jen ze spisu Vita venerabilis Ernesti, ale též zdalších raně novověkých historiografických pojednání katolické provenience. Zejména je vdané souvislosti hodná pozornosti pasáž očeském duchovním zpěvu vPoselkyni starých příběhův českých, vníž se její autor J.F. Beckovský snažil dokázat předhusitský původ bohemikálního duchovního zpěvu azmínil vté souvislosti irorátní zpěvy: „Roráte, též jiné chorální písně latinské ičeské, které se jak před, tak ipři mši sv. zpívaly, dřív nežli nynější muzika nastala, zPísma svatého, též zOtcův svatých od mnohých vroucných kanovníkův, biskupův iarcibiskupův pražských, dřív nežli Jan Hus se vylíhl, jsou složené asepsané, jakž se takové svědectví při mnohých sepsaných kníhách nalézá, které vsobě také naše obyčejné písně zavírají…“ (Beckovský 1700, s.567–568). Otom, že Pešina tento historiografický spis znal, svědčí např.soupis pramenů, znichž vycházel při sepisování spisku osvatovítské kapitule za Nepomukových časů (Pešina 1840, s. [3]). Navíc výše citovanou pasáž zBeckovského Poselkyně doslovně přetiskl r. 1831 vpředmluvě Českých národních duchovních písní J.V. Kamarýt (Kamarýt 1831b, s. XII–XV, vynechal přitom ale dehonestující narážku na Jana Husa). 15 Graduál je kniha mešních zpěvů, vjejíž adventní části byly rorátní zpěvy— jakožto liturgické zpěvy ranních votivních mariánských mší adventní doby— zaznamenávány. 16 Rorátník je kniha obsahující pouze rorátní zpěvy. Rorátníky se začaly včeském prostředí vytvářet během druhé poloviny 16. století, poté, co roráty získaly podobu sedmi, resp.osmi ucelených souborů českých adventních mešních zpěvů (tj.vlastního souboru zpěvů pro každý den vtýdnu apřípadně speciálního pro Štědrý den). 17 Do svého výkladu Pešina zařadil také obsáhlé výpisky zŽelezného obrazu města Hradce Králové Františka Švendy, pojednávající především ovyobrazeních literátů vrorátníku (Pešina 1837, s.521–523). OPEN ACCESS 120 SLOVO A SMYSL 28 bratrstev včetně literátských konfraternit iojeho opětovném odkoupení královéhradeckými měšťany.18 Tím byl podle Pešiny nejen zachráněn vzácný rukopis, ale zároveň též uchovány české rorátní zpěvy pro „nábožné křesťanstvo“ (Pešina 1837, s.524). Územní rozšíření českých rorátních zpěvů je také dalším důležitým tématem Pešinova textu. Poté, co připsal zavedení Roráte vPraze acelých Čechách Karlovi IV. aArnoštovi zPardubic, vyjádřil svatovítský kanovník lítost nad tím, že rorátní zpěvy posléze došly úplného zapomnění „vkoruně vlasti, vslavné nábožné Praze“ (Pešina 1837, s.520) ive většině země, svýjimkou několika málo míst— jmenovitě uvedl jen Hradec Králové a„okolí jeho“ (Roráte 1838, s. VI), resp.kněmu připojil ještě Kutnou Horu aPrachatice (Pešina 1837, s520).19 Vtéto souvislosti Pešina vyzdvihl tisk českých rorátních zpěvů pořízený r. 1823 (Roráte 1823) J.H. Pospíšilem, jehož označil za „jednoho znejprvnějších anejoučinlivějších horlitelův ozvelebení nové vlastenské literatury“ (Pešina 1837, s.524), neboť právě tištěné vydání podle Pešiny umožní ono současné regionální omezení českých rorátních zpěvů odstranit. APešina vdané souvislosti přímo vyslovil přání, „aby takto usnadněná výborná pobožnost tato, kteráž znábožného věku praotcův našich pochází […], po celé vlasti české amoravské obnovena azavedena byla“ (Pešina 1837, s.525; zdůraznil V.P.), resp.„po celých Čechách avjiných slovanských vlastech“ (Pešina 1837, s.524). Především se však Pešina zpozice svatovítského kanovníka do (znovu)zavádění Roráte do českých kostelů sám zapojil. Jeho zásluhou (srov.Roráte 1839, s. XIV) byly české rorátní zpěvy podle Pospíšilova vydání súspěchem zpívány již vadventu 1837 ve svatovojtěšské kapli, patřící ktehdy ještě nedostavěné Svatovítské katedrále (Pešina 1838a, s.169). Tato skutečnost Pešinovi nepochybně dodala sebevědomí, atak neváhal— opět především na stránkách Časopisu katolického duchovenstva— příběh otéměř úplném zapomnění českých rorátních zpěvů ajejich opětovné obnově postupně doplňovat onové detaily. Ač se tedy podle Pešiny Roráte Karlovou aArnoštovou zásluhou rozšířilo „po celé vlasti“, začalo záhy upadat, ato nejen vinou již dříve zmíněných „rozbrojníků husitských“, ale vůbec „cizením se Čechův katolického náboženství“, tedy příklonem knáboženské reformaci.20 Jediným garantem nepřerušené kontinuity českých ro18 Pešina dokonce otiskl k„věčné památce“ jmenovitý seznam těchto měšťanů (Pešina 1837, s.523–524). 19 Svatovítský kanovník aredaktor Časopisu katolického duchovenstva vjedné osobě zároveň zorganizoval průzkum aktuálního stavu rorátní praxe: na závěr stati otiskl výzvu, aby ti, kdo ví, „kde ještě po vlasti naší roráte vtomto způsobu se držívá“ (Pešina 1837, s.528), otom zaslali do redakce zprávu. Odezva ovšem nebyla nikterak veliká, apotvrzuje tak Pešinova slova onepočetném aregionálně omezeném uchování praxe zpívání českých rorátů na konci třicátých let 19. století: Časopis katolického duchovenstva otiskl pouze tři svědectví ozpívání českých rorátů „odnepaměti“, ato vJaroměři (anonym 1837, s.677), Poličce (Michl. 1838, s.524) aTýništi nad Orlicí (Pelikán 1840). Ještě r. 1840 označil F.Pelikán za místa „slavného“ a„horlivého“ konání Roráte pouze Hradec Králové, Jaroměř, Nové Město nad Metují, Chrudim, Hořice, Prachatice aTýniště nad Orlicí (Pelikán 1840, s.554). 20 Ojiných důvodech zániku českých rorátních zpěvů uvažoval r. 1840 „zkoušený knihvedoucí“ zTýniště nad Orlicí František Pelikán, podle něhož Roráte „spíše ze lhostejnosti achoulostivého, ba změkčilého pohodlí nežli zohledů zdravotních— ano iodrodilstvím zponěmčilého zpanšťování se— mnohde zcela vzapomenutí příšlo“ (Pelikán 1840, s.553). OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 121 rátních zpěvů tak podle Pešiny zůstal Hradec Králové; ten se posléze díky Pospíšilově tištěnému vydání stal také centrem jejich znovuzavádění: „Rozléhal se ale odtud [tj.zHradce Králové] nábožný zpěv staroslavného Roráte od dávných let vkrajině královéhradecké aodtad přes Kutnou Horu až vPrachaticích, ana druhé straně přes Mladou Boleslav až vTurnově; ano ina Moravě vBlučině21 líbezné tyto hymny byly zpívány“ (Pešina 1838a, s.169). Tuto územní expanzi českých rorátních zpěvů Pešina posléze ještě zvětšoval: nejprve vymezením „od Turnova přes Králové Hradec […] až po Prachatice kBudějovicům“ (Pešina 1838c, s.734), později formulací, že „zpěvní Roráte […] se po královéhradecké, dílem ilitoměřické abudějovické diecesi po 500 let drží“ (Pešina 1840, s.8).22 Ktakto působivě vygradovanému příběhu otéměř úplném vymření Roráte ajeho pozvolnému „obživnutí“ Pešina připojil happy-end: vadventu 1837 bylo „staroslavné“ Roráte na základě povolení pražské kapituly zavedeno— podle Pešiny opět— tam, kde podle něho mělo svůj počátek: vcentrálním českém chrámě, asice vkapli sv. Vojtěcha (Pešina 1838a, s.169). Zní bylo posléze23 přemístěno do prostoru ještě prestižnějšího, do kaple sv. Václava. To vše svatovítského kanovníka vedlo knadějné vyhlídce, že „ten požehnaný čas přijde, kdež vČechách nebude farního chrámu Páně, vněmž by se […] Roráte nedrželo“ (Pešina 1843, s.747). Pešina postupně doplňoval do vyprávění očeském Roráte také časové údaje: r.1838 konstatoval, že je pobožností „od Arnošta […] r. 136924 pocházející“ (Pešina 1838b, s.524), resp.že „jsou to písně anápěvy přes 500 let staré“ (Pešina 1838c, s.734), později tvrdil, že jde ozpěvy, „kterými již před 500 a600 lety předkové naši nábožně se bavívali“ (Pešina 1842, s.770). Časová určení Pešina postupně zpřesňoval rovněž votázce, kdy došlo kzániku Roráte vhlavním českém chrámě: r. 1838 konstatoval, že vPraze mělo Roráte „omdlévat“ od počátku 18. století, až nakonec mezi lety 1780–1790 zaniklo úplně (Pešina 1838a, s.169), orok později upřesnil, že uSv. Víta byly české rorátní zpěvy zavedeny před 500 lety, před 150 lety, tj.de facto vBalbínově době, ale počaly „umdlívati“ av„nepříznivých časech (1784) bohužel zcela umlkly“ (Roráte 1839, s.XIV). Vjakoby resumující podobě Pešina odvyprávěl příběh očeském Roráte r. 1846, při příležitosti vydání jeho varhanního doprovodu (viz níže), aani tehdy ho neopomněl vypointovat několika zpřesňujícími detaily (Pešina 1846). Znovu se vrátil kotázce stáří českých rorátních zpěvů akonstatoval, že jestliže podle Balbínova svědectví zavedli rorátní zpěvy vpražském metropolitním chrámě Karel IV. sArnoštem zPardubic, „musily tedy již ve vlasti známy býti, když Karel vládnouti počal; jinák by sto byl nebýval jich zavesti“. Ztoho vyvodil, že „věk jejich tedy na 600 let počítati můžeme“. Jako příčinu jejich zániku vPraze aokolí označil jednak opět „náboženské různění 21 Tj.vmístě Pešinova farářského působení před jeho příchodem do Prahy. 22 Záhy se objevil také pokus— byť zřejmě jen ojedinělý— zformulovat představu ošíření českých rorátních zpěvů iza jazykově české hranice do dalších slovanských oblastí: vČasopise katolického duchovenstva vyšel drobný referát ozpívání Rorátů vpolštině vHaliči, jež tam měli přinést čeští bratří (Pospíšil 1838, s.170). 23 Stalo se tak zřejmě vadventu 1841. Ještě r. 1840 totiž Pešina uvedl jako místo zpívání Rorátů kapli sv. Vojtěcha (Pešina 1840, s.8), r. 1842 však již tvrdil, že „na Hradě pražském se tyto zpěvy každý rok vkapli sv. Václava o6té ranní prozpěvují“ (Pešina 1842, s.770). 24 Arnošt zPardubic ovšem zemřel již r. 1364. OPEN ACCESS 122 SLOVO A SMYSL 28 ve vlasti naší včasech minulých století“, jednak nově „vyzdvižení všech literátských kůrů před 60–70 léty“, tj.zrušení literátských bratrstev Josefem II. To mělo podle Pešiny vést ktomu, že Roráte „až jen na některé kraje“ zaniklo. Nicméně zásluhou Pospíšilova tištěného vydání „rozkošné zpěvy tyto, kdež již pozůstávaly, tím bedlivěji se udržely, akdež jich nestávalo, tím snadněji zavedeny byly“.25 Ztěchto Pešinových výkladů je zřejmé, že Pospíšilovo tištěné vydání českých rorátních zpěvů zr. 1823, které královéhradecký nakladatel pořídil na základě blíže nespecifikovaných rorátních rukopisů, jež se vjeho době stále používaly na kůru královéhradeckého katedrálního kostela sv. Ducha,26 resp.na základě dobové rorátní praxe, jak ji osobně znal ze Sv. Ducha, svatovítský kanovník aredaktor Časopisu katolického duchovenstva vjedné osobě ztotožnil se zněním zaznamenaným vnejstarším královéhradeckém rorátním rukopise zlet 1585–1586, který zároveň považoval za zápis předpokládaných, pramenně nedochovaných českých rorátních zpěvů, jež měl spodporou Karla IV. zavést do českých kostelů Arnošt zPardubic. Na rozdíl od Pospíšilova vydání českých rorátních zpěvů zr. 1823, vněmž nebyla předloha nijak specifikována, doplnil proto Pešina vjeho pozdějších nenotovaných přetiscích počínaje výše zmíněným vydáním zr. 1838 (Roráte 1838) na titulní list explicitní odvolání na nejstarší královéhradecký rorátník: Roráte […] dle Královéhradeckého rukopisu od roku 1586.27 Nejpozději od r. 1838 se tak Pospíšilovo Roráte tradovalo jako novodobé vydání nejstaršího královéhradeckého českého rorátníku zosmdesátých let 16. století arovněž další vydání českých rorátních zpěvů, která se vtitulu explicitně odvolávala na „královéhradecký rukopis od roku 1586“, zjevně nevycházela zonoho raně novověkého manuskriptu, nýbrž zPospíšilova novodobého tisku. Jeho textová ihudební redakce českých rorátních zpěvů tak získala až do vystoupení Karla Konráda, který na tuto skutečnost asi poprvé veřejně upozornil (Konrád 1881, s.115–117), téměř kanonickou pozici. Do té doby také všichni katoličtí vykladači českých rorátů počínaje V.M. Pešinou vycházeli zPospíšilova tisku jako ze základního pramene. Jedním zpředpokladů úspěšnosti Pešinova výkladu opůvodu Roráte bylo to, že se svatovítskému kanovníkovi podařilo vyjádřit ho jediným slovem: přívlastkem „Karlo25 Působivost Pešinova vyprávění oznovuobnovení již téměř zaniklých českých rorátních zpěvů později plně využil Karel Konrád asvé podání ororátní historii vygradoval pomocí triadického principu trojího ohrožení atrojí záchrany, jenž byl latentně obsažen již vPešinově narativu: „Třikráte již hrozil zlý duch času vyhladiti ji: válkami husitskými, josefinským mrazem nevěry anásilné ,tolerance‘ aza našich dnů netečností náboženskou“, ovšem české rorátní zpěvy byly navzdory tomu vždy zachráněny: poprvé pořízením královéhradeckého rorátníku vr. 1585, podruhé r. 1786, kdy ho Královéhradečtí ve veřejné dražbě znovu odkoupili pro svůj farní kostel, apotřetí, když „za našich dnů […] touha po potřebné nápravě aobnově kostelního zpěvu“ rozšířila české rorátní zpěvy „po vlastech avsrdcích českých“ (Konrád 1881, s.119). 26 Soupis všech rukopisných rorátních pramenů královéhradecké provenience viz Černý 1966, č.10–11, 44–46 a49–51; kromě obou zmiňovaných rukopisů sčeskými rorátními zpěvy zkonce 16. století obsahuje také rorátníky sepsané od šedesátých let 18. století do počátku 19. století. 27 Tento rorátní manuskript ovšem snejvětší pravděpodobností (jedinou) předlohou Pospíšilova Roráte nebyl (více viz Škarpová 2017, s. 63–64). OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 123 -arnoštské“.28 Odkaz na Karla IV. aArnošta zPardubic se následně stal natolik silným identifikátorem, že kpozdějším vydáním českých rorátních zpěvů už nebylo třeba doplňovat jakékoli paratexty. Jestliže součástí vydání Roráte zr. 1838 bylo také ono Pešinovo obsáhlé pojednání opůvodu českých rorátních zpěvů (Roráte 1838, s. [IV]–XXII), vydání jejich varhanního doprovodu zr. 1847 se už bez této předmluvy zcela obešlo. Celý příběh českých rorátních zpěvů vněm byl odvyprávěn pomocí titulu Roráte neboli Radostné zpěvy adventní snápěvy pro celý týden aŠtědrý večer. Zavedené za času císaře akrále Karla IV., přeslavné paměti, aArnošta, prvního arcibiskupa pražského, vmetropolitním chrámu Páně sv. Víta apomocí citátu zBalbínova spisu Vita venerabilis Ernesti oArnoštově zavedení Roráte, jenž zde byl otištěn jako jakési motto (Roráte 1847, s.3). Oúspěšnosti konceptu Roráte karlo-arnoštského vdané době svědčí rovněž to, že Pešinův výklad opůvodu českých rorátních zpěvů přejal— byť ve výrazně obezřetněji formulované podobě— iJosef Jungmann do druhého vydání Historie literatury české.29 Rovněž další generace českých katolických intelektuálů 19. století tento Pešinův koncept převzaly adále ho propracovávaly (viz zejména Lehner 1878; Lehner 1881; Konrád 1881, s.89, 97–98). II. Pešinovo spojení českých rorátních zpěvů sKarlem IV. aArnoštem zPardubic mělo zjevně nejen poukázat na starobylý původ Roráte vdávné aslavné české minulosti, ale zároveň též dosvědčit jejich pravověrnost, plný soulad skatolickou věroukou. Přímé sepětí českých Roráte sprvním pražským arcibiskupem, jehož episkopát náležel do „předhusitského“, konfesijně nerozděleného období českých dějin ajenž se navíc nejpozději od Balbínových dob těšil pověsti svatosti, Pešinovi umožnilo nejen vyhnout se otázce původu královéhradeckého rorátního rukopisu z80. let 16. století, vzniklého v„utrakvistickém“ období Hradce Králové,30 ale již vprvním publikova28 Zřejmě poprvé se toto označení objevilo in Pešina 1839a, s.411 (srov.též Pešina 1839b, s.621; Pešina 1843, s.746; Pešina 1845, s.771). Srov.též příznačnou proměnu vtitulu nenotovaných přetisků Roráte, které Pešina pořizoval na základě Pospíšilova notovaného vydání: jestliže první vydání zr. 1837 neslo titul Pospíšilova tisku (Roráte neboli Veselé aradostné zpěvy adventní ovtělení Pána aSpasitele našeho Ježíše Krista vpřečistý život Mary Panny), další vydání počínaje r. 1838 vyšla spříznačnou obměnou názvu Roráte neboli Radostné zpěvy adventní zčasu císaře akrále Karla IV. […] dle Královéhradeckého rukopisu od roku 1586. 29 Do pasáže věnované české literatuře 14. století Jungmann doplnil: „Arcibiskup Arnest, dle zprávy Balbinovy, uvedl Rorate aSalve. Není pochyby, že mnohé písně odtud vlidu se zachovaly ado kancionálů přešly“ (Jungmann 1849, s.26). 30 Právě sodvoláním na „kališnický“ původ královéhradeckých rorátních rukopisů se od Pospíšilova nápadu vydat české rorátní zpěvy tiskem distancoval již koncem roku 1817 Václav Hanka (více viz Škarpová 2017, s. 60–61); Pešina tedy musel onekatolickém původu královéhradeckého Roráte vědět minimálně od Hanky, snímž udržoval po celou dobu pražského působení čilý korespondenční kontakt (viz dochovanou korespondenci vLA PNP). Svatovítský kanovník rovněž ponechal stranou pozornosti české raně novověké rorátní tisky, vjeho době známé mj.ze soupisu vHistorii literatury české (Jungmann 1825, č. V.128, VI.72, VI.109; srov.též Jungmann 1849, č. IV.133, IV.145, V.81, V.134), které již formulacemi titulních listů svědčí rovněž osvém původu mimo katolické prostředí. OPEN ACCESS 130 SLOVO A SMYSL 28 atedy se nemohly uplatnit při slavnostních mších.51 Pešina si tohoto nedostatku zjevně byl vědom asnažil se ho kompenzovat umístěním Roráte do tak prestižního prostoru, jakým byla Svatováclavská kaple katedrály sv. Víta. Tento akt „znovuobnovení“ českých rorátních zpěvů vsémioticky bohatém prostoru pražského metropolitního chrámu, jenž sám osobě umožňoval bohaté spektrum kolektivních identifikací, zároveň nepřehlédnutelně koresponduje sPešinovým již výše zmiňovaným angažmá vjeho dostavbě, interpretované jako dokončení záměrů Karla IV.52 Obojí tak lze vnímat jako součásti Pešinova úsilí odokončení katedrály sv. Víta vjejí „plné“ podobě, jak vizuální (architektonické), tak auditivní (hudebně-slovesné— srov.též Pešinovu funkci českého kazatele ve Svatovítském chrámu). Ostatně svatovítský kanovník byl pro dosažení předsevzatého cíle dokončit stavbu Svatovítského chrámu ochoten spojit síly sčeskými Němci.53 51 Oprestiži, jakou měla uPěšiny latina jako výhradní jazyk katolické liturgie, svědčí ito, že užíval výhradně latinizující pojmenování Rorate, resp.počeštěné Roráte. Asi jen ojedinělým pokusem byl český novotvar „zpěvy úsvitní“ (srov.Pelikán 1840), který se neujal. Zajímavým způsobem se později pokusil latinu jako výhradní jazyk katolické liturgie té doby ačeštinu jako jeden zústředních sebeidentifikátorů českého národního hnutí „smířit“ právě pomocí českých rorátních zpěvů F.Lehner (Lehner 1881, s.29). 52 UPešiny je vjeho úsilí odostavbu Svatovítské katedrály zřejmá také inspirace romantickým hnutím, jež postulovalo středověkou, zejména gotickou monumentální sakrální architekturu za ztělesnění národního azároveň křesťanského ducha, za důkaz národní duchovní kontinuity azároveň vysoké kulturní vyspělosti, spřesvědčením, že obnova adokončení gotických sakrálních staveb ssebou přinese také duchovní obnovu národa. Zejména chátrající nedostavěná katedrála vKolíně nad Rýnem byla interpretována přímo jako „nedokončené dědictví minulosti“, jehož oprava adostavění bude činem, vněmž se spojí láska kBohu, krásnu avlasti ajež bude symbolem vzkříšení sjednoceného německého národa ajeho duchovního ipolitického povznesení (Vybíral 2003, s.277–281; Zemanová-Oubrechtová 2012, s.359–360, 366–368). Pešina také r. 1841 podnikl cestu po západní Evropě, aby získal zkušenosti zfrancouzských aněmeckých stavebních hutí vytvořených pro účely obnovy adostavby středověkých církevních staveb. Pro svůj zájem odostavbu kolínského dómu se dokonce stal předmětem pozornosti rakouských úřadů, protože ty jeho zájem okolínskou katedrálu považovaly za projev sympatií ke sjednocovacím snahám Pruska (Merhautová akol. 1994, s.205). Zároveň se Pešina výrazně inspiroval také snahami českých katolických intelektuálů odostavbu Svatovítské katedrály v17. a18. století (Sadílková 2003, s.269) anapř.jeho průvodce po Svatovítské katedrále spíše než umělecké hodnoty vduchu romantické estetiky akcentoval tradičně chápané hodnoty sakrální, dynastické apatriotické (Sadílková 2003, s.273–274). (Vtéto souvislosti není bez zajímavosti, že hlavním iniciátorem dostavby Svatovítské katedrály, sníž se započalo vpolovině 17. století, avšak nebyla dokončena, byl jmenovec Tomáš Pešina, kněmuž se český katolický kněz 19. století veřejně přihlásil volbou stejného predikátu „zČechorodu“, když byl r.1858 povýšen do rytířského stavu.) 53 Svatovítská katedrála se měla podle statut Jednoty stát symbolem „jednoty naší země asbratření obou vní přebývajících národů“. Také jednání Jednoty ijejí zpravodaj byly vobou zemských jazycích aspolek si po celé 19. století udržel dvoujazyčný ráz iducha vzájemné snášenlivosti (Vybíral 2003, s.280–282). To byl také zřejmě jeden zhlavních důvodů, proč se Svatovítská katedrála českým národním památníkem nestala anad významem národním uní převážil význam sakrální aumělecký (Zemanová-Oubrechtová 2012, s.367–368). OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 131 Na druhou stranu umístění starých českých rorátních zpěvů právě do katedrály sv. Víta, interpretované jako znovuobnovení starobylé praxe, na jejímž počátku měl stát sám (spolu)zakladatel českého metropolitního chrámu, nabízelo jeho interpretaci jako prostoru od počátku jazykově českého, resp.tak zamýšleného, umožňovalo tedy vaktuální situaci vícejazyčnosti amultietnicity bohemikálního prostoru přivlastnění Svatováclavské kaple, potažmo Svatovítské katedrály, (jazykově) českým etnikem. Tyto Pešinovy „rorátní“ snahy tak dobře ukazují na dobové strategie, jak dát vizuálnímu „němému“ objektu, jenž je sám osobě zhlediska národní či etnické identifikace indiferentní, resp.nabízí vícero interpretací,54 český „hlas“, vobecnější rovině pak ukazují na důležitost jazyka jako základního komunikačního prostředku, který se podílí na významovém nasycení neslovesných oblastí kultury aumožňuje jejich jasné ohraničení vůči kulturám jiným (Macura 1993, s.5). III. Pešina si byl dobře vědom toho, že žil „včasech takových, kdež se každý pozůstatek literatury slavných předků naších náležitě cení, vysoce váží atiskem rozšiřuje; čímž se zase horlivost kliteratuře, láska kvlasti acit náboženský vzdělává“ (Pešina 1846, s.786). Jeho výklad ovzniku apůvodu Roráte lze vnímat také vtomto kontextu, tj.kontextu celoevropského pátrání po středověkých literárních dílech ve vernakulárních jazycích jako dokladech vyspělé adlouhotrvající kultury nově se emancipujících evropských národů, do něhož se čeští vlastenecky zaměření intelektuálové zapojili systematickým hledáním starých českých literárních památek, avýrazně tak přispěli ke znovuobjevení iedičnímu zpřístupnění úctyhodné části dochované středověké araně novověké české slovesné tvorby. Ktomuto pátrání po písemných svědcích starobylé slavné minulosti toho kterého jazykového společenství patřilo jak vceloevropském, tak českém kontextu rovněž vytváření novodobých falz aodvážných datačních spekulací. Podle V.Macury (Macura [1983]/2015, s.116–133) byla první desetiletí 19. století dobou, která takovému mystifikačnímu chování včeském prostředí neobyčejně přála. Mystifikace tak provázejí první projevy emancipačních snah české obrozenské inteligence: dnes nechvalně proslulý „falzifikátor“ Hanka nebyl výjimkou potvrzující pravidlo, naopak se vtomto ohledu příliš neodlišoval od svých současníků Čelakovského, Kolára, Chmelenského ad. Jungmannovské rozhodnutí pro českou kulturu jako zcela kompletní útvar totiž předběhlo situaci: „obrozenská kultura mystifikovala (anemohla nemystifikovat) jako celek, předstírala totiž před sebou ipřed světem samozřejmost své existence […] českou kulturu bylo třeba tehdy zplodit co nejrychleji avcelku“ (Macura 1993, s.17–18). Čeští obrozenci chtěli svou národní identitu založit na identifikaci přítom54 Srov.též Pešinovo úplné mlčení ostavitelích, resp.umělcích podílejících se na výzdobě katedrály; teprve vpadesátých letech 19. století se objevil první systematičtější pokus využít Petra Parléře kinterpretaci Svatovítské katedrály jako projevu ryze německého ducha, dokladu německé kulturní nadřazenosti nad zaostalým slovanským etnikem, jehož autorem byl profesor pražské Akademie výtvarného umění Bernhard Grueber (Vybíral 2002, s.43–60). OPEN ACCESS 132 SLOVO A SMYSL 28 nosti se slavnou dávnou minulostí, vjejíž existenci věřili, ato si žádalo doplňovat to, co vní momentálně— navzdory intenzivnímu objevování (slovesných) pramenů, jejich dokumentaci aopětném uvádění do oběhu— (ještě prozatím) chybělo. Toto „vynalézání tradice“ tedy nebylo pouhou nezávaznou hrou; bylo jednou zdobově frekventovaných strategií zpřítomňování minulosti, která obsahovala úsilí onárodně identitotvorný akulturotvorný aspekt, mělo vypovídat ozvláštních hodnotách českého národa (chápaného především jazykově-etnicky), být dokladem jeho starobylosti akontinuální kulturní vyspělosti. Bylo východiskem zrozporu mezi vysněným ideálem atíživě prožívanou skutečností, umožňovalo zaplnit bolestně pociťované mezery vminulosti apřítomnosti (Macura 1993, s.19). Mystifikace tak lze pojímat jako kulturní symptomy sužitečným analytickým potenciálem, upozorňující na její prázdná či naopak přetížená místa ina dobové recepční stereotypy. Ostatně ani vpřípadě nejznámější obrozenské mystifikace, Rukopisu královédvorského azelenohorského, není— jak připomněl David L.Cooper— případný úmysl jejich tvůrců klamat za účelem osobního profitu (tak jako ani ujiných evropských dobových literárních podvrhů) doložitelný, zato lze velmi dobře sledovat dobové tlaky, motivace aočekávání české společnosti, které „nalezení“ Rukopisů bezprostředně předcházely. Zohlednění této perspektivy umožňuje interpretovat Rukopisy jako pokus orekonstrukci české epiky vpodobě, vjaké podle dobového přesvědčení musela existovat, aozaplnění lakuny způsobené předpokládaným zničením starých pramenů, tedy jako pokus, který byl zcela ve shodě srekonstrukční metodologií dobové filologie (Cooper 2012, s.28–32). Vtéto souvislosti stojí za povšimnutí, že Pešinovu horlivému angažmá ve věci rorátní poměrně těsně časově předcházela diskuse vedená na stránkách jím redigovaného Časopisu katolického duchovenstva očeské chrámové hudbě. Věnoval se jí začátkem třicátých let 19. století zejména Josef Vlastimil Kamarýt: vobsáhlé stati (Kamarýt 1831a) sugestivně vylíčil stav hudby provozované včeských kostelích při mešní liturgii jako úpadkový avolal po odstranění světských prvků (zejména se vymezoval proti pronikání operní hudby do kostelů). Vtémže roce Kamarýt zároveň vydal první díl své antologie České národní duchovní písně. Ta sice nebyla zamýšlena jako praktický zpěvník pro zlepšení onoho tristního stavu,55 nicméně vjejí předmluvě Kamarýt současně nabídl nástroje kemancipaci české duchovní hudby: jednak prostřednictvím citace zBeckovského Poselkyně starých příběhův českých připomněl raně novověkou tezi oČeších jako horlivých pěstitelích české duchovní písně atvůrcích duchovních písní mimořádné kvality iobdivuhodného množství (Kamarýt 1831b, s. XII–XV),56 jednak české „nábožné písně“ přímo označil— sodvoláním na Herderovu autoritu— za projev českého národního ducha („unás kancionál takový jest pravé konservatorium 55 „Tuto nevydávám ještě kancionál, […] tenť jináče způsoben aspořádán bude“ (Kamarýt 1831b, s. XXIII). Vsoukromém dopise F.L. Čelakovskému zkvětna 1829 Kamarýt podobně argumentoval, že pro vydání Českých národních duchovních písní nepotřebuje žádné svolení či dobrozdání církevní autority, neboť je nevytvořil „kprospěchu nábožnosti“, ale zamýšlí je vydat „jako příspěvky kpopisu ducha národního“ (Čelakovský 1865, s.240). 56 Již výše jsme upozornili na referáty Časopisu katolického duchovenstva, které vprůběhu třicátých let 19. století tuto tezi znovu citovaly arozvíjely (Pešina 1835, s.710; Zahradník 1835, s.704; ad.). OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 133 netoliko církevní, ale právě národní hudby“— Kamarýt 1831b, s. XXIII), ba dokonce je shledal ve srovnání spísněmi světskými jako jeho projev ryzejší, neboť „ijazyk vnich daleko čistější než ve světských znašich časů, an slovy německými až do hnusení prošnořené jsou“ (Kamarýt 1831b, s. XIX–XX). Apředevším zde také výslovně zmínil rorátní zpěvy jako typický příklad starého českého „posvátného zpěvu“ apostavil je do přímého protikladu ksoudobé, podle něho úpadkové praxi chrámové hudby, založené na přetextovávání oblíbených operních árií ana instrumentaci podle úzu operního orchestru: Kdo chce způsob avážnost písní takovýchto [tj.starých českých duchovních písní] poznati, nechť čte azpívá Roráte neboli Veselé a radostné zpěvy adventní, po kolika stech letech po prvé tiskem vydané od J.H. Pospíšila vHradci Králové 1823. Které by již pro památku užádného českého kostela, ba užádného vzdělanějšího Čecha scházeti neměly. Aby ale každý itu vznešenou hudbu vážil, nechť sobě dá od umělce některé kousky [Roráte] přehrati na fortepianu […] apřesvědčí se, zdali takový nábožný zpěv srdce lidské více ku vroucí pobožnosti nerozhraje než mnohá bubnovaná mše novějšího vkusu, vkteré Don Juanové aTankredové naši mysl více na divadlo než na oltář ana Boha obracují (Kamarýt 1831b, s. XIII–XIV). Rorátní zpěvy jako projev autenticky české národní „posvátné hudby“ tedy byly postulovány, Pešina na tento teoretický postulát navázal jednak vytvořením vhodných podmínek pro jejich zavedení do soudobé náboženské praxe včeských katolických kostelích, jednak pokusem ojejich autorskou adatační atribuci. Tu založil na tradiční autoritě, písemném svědectví minulých generací, aveden vírou vkatolickou identitu Čechů při tom vycházel zpramenů, které nabízely katolické čtení české minulosti.57 Balbínova spekulace oArnoštovi zPardubic jako zakladateli Rorate navíc souzněla svírou vKarlovu dobu jako vrcholné období českých dějin, již Pešinova generace sdílela sgeneracemi českých barokních katolických intelektuálů. Pešinovo atribuování rorátních zpěvů jako „karlo-arnoštských“ tedy bylo především aktem pseudepigrafickým, připsáním anonymního díla všeobecně respektovaným osobnostem minulosti, jejichž autorita měla garantovat hodnotu atribuovaného díla, atoto připsání bylo zároveň aktem manifestačního přihlášení se knim. Byl to akt českojazyčného přivlastnění Karla IV. iArnošta zPardubic, kteří se svými dochovanými písemnými projevy ispolečenským postavením hlásili ke středověké západokřesťanské univerzální (aznovodobého hlediska národnostně indiferentní) 57 Rovněž J.V. Kamarýt ve výkladu ohistorii českého duchovního zpěvu vycházel pouze zpísemných pramenů katolické provenience (zBeckovského Poselkyně starých příběhův českých, na niž se také explicitně odvolal), nicméně tento katolický kněz českou národní duchovní píseň definoval obecně jako „křesťanskou“ (akřesťanství pro něho bylo náboženstvím, „které žádnému neber[e] národnost“— Kamarýt 1831b, s. VIII) ajakémukoli přímému konfesijnímu určení se vněm důsledně vyhýbal (srov.např.výše zmíněnou skutečnost, že při citování pasáže zPoselkyně starých příběhův českých opočátcích české hymnografie vypustil zBeckovského textu negativní hodnocení Jana Husa iBeckovského polemiku svýklady, které za počátek české hymnografie označovaly písňovou tvorbu Jana Husa ajeho následovníků). OPEN ACCESS 134 SLOVO A SMYSL 28 latinské ekumeně. Staročeskému literárnímu životu, který se na základě dochovaných písemných památek jevil (aostatně stále jeví) jako svět převážně anonymní, bez konkrétních tváří, zároveň přibyla dvě slavná jména. Vneposlední řadě bylo připsání redakce českých rorátních zpěvů prvnímu pražskému arcibiskupovi zdob nerozdělené české církve dostatečnou garancí jejich (katolicky) věroučné pravověrnosti. Nelze přitom přehlédnout, že vPešinově pojetí ani Arnošt zPardubic, ani KarelIV. vlastně nebyli původci českých rorátních zpěvů: Arnošt měl „pouze“ sebrat již existující české zpěvy azredigovat je do finální podoby, ato jako součást širšího projektu reformy chrámové hudby vpražské arcidiecézi (oníž podávají svědectví dochované liturgické knihy, jež nechal pro tento účel pořídit), Karel IV. ktomu měl „pouze“ institucionálně zajistit vhodné podmínky. Arnošt zPardubic se tak vPešinově pojetí vlastně stal jakýmsi českým pendantem Řehoře Velikého. Podobně jako je raně křesťanský papež Řehoř podle výkladu katolické církve reformátorem křesťanského liturgického zpěvu, jež byl také podle něj pojmenován chorál gregoriánský ajež katolická církev přijala za nejvlastnější projev katolické liturgické hudby, byl podle Pešiny arcibiskup Arnošt reformátorem českých rorátních zpěvů, představujících nejstarší historicky doložitelné projevy českého duchovního zpěvu (jak to později explicitně zformuloval Ferdinand Lehner— srov.Lehner 1881, s.29), jehož vlastní počátky se nicméně nepostižitelně ztrácejí vještě mnohem dávnější minulosti. Obrozenské mystifikace zakládaly národní identitu jako celek na vědomé fikci, znamením skutečné emancipace národa se stalo teprve jejich zpochybnění (Macura 1993, s.19), vyjádřené zejména odhalováním novodobých literárních falz. To si také žádalo hledání spolehlivých metod ověřování původu adatace nacházených rukopisů, resp.precizování metod stávajících. Také vpřípadě českých rorátních zpěvů se postupně jako klíčový úkol české badatelské komunity definovala potřeba nové datační aatribuční kritiky českých rorátních zpěvů, založené na filologické kritice rorátních pramenů. De facto kní vyzval opatrně formulovanými pochybnostmi osprávnosti atribuce českých rorátních zpěvů Arnoštovi zPardubic Karel Konrád, jenž také zároveň zřejmě jako první veřejně pojmenoval nejslabší moment konceptu Karlo-arnoštského roráte, tj.neexistenci pramenného doložení českých rorátních zpěvů před 16.stoletím (srov.Konrád 1881, s.105, 117–118), centrem rorátního bádání ji však rezolutně učinil teprve Zdeněk Nejedlý (Nejedlý 1954, zejména s.371–387), jenž podal tvrdou kritiku Pešinových smělých datačních hypotéz ajeho nadšeně odvážného výkladu geneze českých rorátních zpěvů, nesených vírou ve správnost katolicky pojatého češství (byť ji Nejedlý explicitně koncipoval— jako ostatně celou svou monografii— jako polemiku sKonrádovým výkladem vDějinách posvátného zpěvu staročeského).58 Nejedlý se nijak nerozpakoval na ona problematická místa dosavad58 Argumentační strategie, které Nejedlý použil vpolemice sK.Konrádem, by si zasloužily samostatnou pozornost: svou návaznost na některé výsledky Konrádova bádání (viz zejména Konrádovo identifikování některých textových ihudebních předloh českých rorátních zpěvů) aněkteré jeho teze (viz zejména Konrádovo pochybování osprávnosti tradovaného autorství adatace českých rorátních zpěvů či přiznání neexistence jejich pramenného doložení před 16. stoletím), jejich rozvíjení adomýšlení Nejedlý nepřiznal. Namísto toho se snažil odifamaci Konrádova díla jako celku poukazem na vybrané dílčí omyly (viz např.Nejedlý 1954, s.373–374), případně Konrádovi připisoval názory předchoOPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 135 ního výkladu dějin českých rorátů poukázat přímo, ba dokonce se pokusil dosavadní výklady očeských rorátních zpěvech zcela odmítnout anahradit je výkladem zcela jiným: české roráty jsou podle něj „dílem zpěvu husitského“ (Nejedlý 1954, s.387).59 Nejedlého přesvědčivé vyvrácení předpokladu, že vpřípadě královéhradeckého rorátního manuskriptu nejde oopis pořízený vosmdesátých letech 16. století znedochované staročeské předlohy pocházející zdoby Karla IV., ale nenabídlo vlastně nijak zásadní datační změnu: spor se nevedl oto, zda je Roráte původu středověkého, či novodobého, jako tomu bylo např.vpřípadě Rukopisů královédvorského azelenohorského, ale „pouze“ oto, zda pochází ze 14., či 16. století. Navíc vtomto případě nešlo oznovuobjevení zapomenuté staré české (literární) památky: české rorátní zpěvy se zraně novověkých rorátních rukopisů uchovávaných na kůru kostela sv. Ducha zpívaly podle svědectví J.H. Pospíšila, V.Pešiny aj. ještě vprvních desetiletích 19. století. Nicméně právě otázka délky recepce českých rorátních zpěvů nebyla pro emancipující se (jazykově-etnicky definovanou) českou společnost vůbec nepodstatná. Roráte totiž náleží mezi nemnohé staré české texty, unichž bylo možné kontinuitní recepci na základě pramenů (re)konstruovat ajež tak mohly názorně demonstrovat kontinuitu jazykově české kultury, její nepřerušené existence vbohemikálním prostoru, jež zároveň zakládala právo na její další trvání vtomto prostoru ivbudoucnosti, navzdory jeho aktuálně tíživě prožívané vícejazyčnosti amultietnicitě. Čeští vlastenečtí intelektuálové si tento potenciál českého Roráte velice dobře uvědomovali, jak otom svědčí výše zmiňované Pešinovo aposléze vještě vygradovanější podobě Konrádovo vyprávění ojeho ohrožení azáchraně, otéměř úplném vymření aaž zázračném znovuobnovování českých rorátních zpěvů, jež tak působivě artikulovalo nepřetrženou kontinuitu jejich recepce navzdory všem protivenstvím ohrožujícím je zvenčí či zevnitř. Vté souvislosti nebylo nepodstatné, zda tuto kontinuitu, navíc vázanou na stále společensky prestižní sakrální prostor, lze vykázat už od karlovské, či pouze od rudolfinské doby, ado hry též vstupovala zásadně rozdílná náboženská situace českých zemí vdobě Karlově aRudolfově, vdobě nábožensky jednotné adobě konfesijně rozpolcené, anavíc většinově nekatolické. Teprve pro Z.Nejedlého se prioritní záležitostí stala právě otázka konfesijní příslušnosti Roráte, související sobecnější otázkou konfesijní identity českého národa. Právě jí byl Nejedlý ochoten obětovat ionen kontinuitní aspekt českých rorátních zpěvů: jejich recepce včeských zemích „pohusitské“, resp.„postutrakvistické“ doby, spjatá mj.sjejich katolickou relekturou, ho nezajímala. Výhradním sepětím sliturgií husitské akališnické církve 15. a16. století tak českým rorátním zpěvům přiřkl pozici sice důležitého dokladu slavné české minulosti, který však nyní nemůže být už zích nebo soudobých katolických badatelů či ho citoval nepřesně (např.Konrád napsal, že rorátní rukopisy „krutá lítice válečná pohubila“— Konrád 1881, s.97, Nejedlý mu však do úst vložil tvrzení, že je poničili husité— Nejedlý 1954, s.376). 59 Nejedlého závěry (např.dataci nejstarších dokladů rorátní mše včeských zemích) vlecčems podstatně přehodnotil Dobroslav Orel, své příspěvky krorátnímu bádání (viz zejména Orel 1921) ovšem nekoncipoval jako polemiku (explicitně na neudržitelnost některých Nejedlého tezí poukázal až Mráček 1977, s.232–233). Orlův přínos kbádání očeských, potažmo bohemikálních rorátních zpěvech je natolik komplexní, že si zaslouží samostatné zhodnocení. OPEN ACCESS 136 SLOVO A SMYSL 28 vlastně recipován jinak než jako historický dokument či sekularizovaná koncertní skladba, neboť utrakvistická liturgie už patřila dávné minulosti— vázanost na církevní ritus pro Nejedlého zjevně nebyla podstatná, vždyť česká společnost jeho doby disponovala vlastními (sekulárními) rituály, jež husitství, potažmo kališnictví zpřítomňovaly jinými způsoby. Zároveň nelze přehlédnout, že navzdory snaze oprogramovou kritiku katolického bádání očeských rorátních zpěvech zůstal Nejedlý vlastně plně vjeho zajetí. Svůj výklad opůvodu českých rorátních zpěvů totiž de facto vytvořil prostou negací výkladu katolického, tj.apriorním vyloučením předhusitského apobělohorského období, tedy těch časových etap, které naopak zdůrazňovalo katolické čtení. Také pro Nejedlého tak vlastně zůstal určující striktně konfesijní výklad dějin bohemikálních rorátních zpěvů,60 ato navzdory jejich několikeré konfesijní a(para)liturgické relektuře, jež se pro jejich recepci včeském prostředí naopak jeví být příznačná. Také nelze přehlédnout, že Nejedlý ve svém úsilí demystifikovat katolický výklad českých rorátních zpěvů, potažmo celé české hymnografie, jsa veden úpornou snahou ovýlučně husitskou relekturu počátků českého duchovního zpěvu, vytvořil mystifikaci novou. Vnávaznosti na staré reformační prameny domácí izahraniční, jež za zakladatelskou osobnost české hymnografie označovaly Jana Husa apřipisovaly mu též autorství několika českých duchovních písní, vytvořil Nejedlý— zjevně inspirován osobností Martina Luthera— působivý koncept Husa-skladatele českých duchovních písní, který více než století před slavným německým náboženským reformátorem činí vlastně totéž co on: vBetlémské kapli provádí— svým církevním nadřízeným navzdory— reformu liturgické hudby apokládá základy západokřesťanského liturgického zpěvu ve vernakulárním jazyce.61 „Katolický“ Arnošt zPardubic měl být nahrazen reformačním Janem Husem, rorátní zpěvy husitskou duchovní, či lépe duchovně-válečnou písní. Roráte karlo-arnoštské se tak ipřes počáteční úspěch stalo projektem vposledku odmítnutým aodsouzeným kzapomnění; obdobně je tomu isjeho původcem V.M. Pešinou, jehož jméno je dnes známé snad jen znalcům historie Svatovítské katedrály. Jestliže česká národní společnost prakticky až do revolučních let 1848–1849 vPešinově činnosti ačinnosti mnoha dalších českých katolických kněží, vjejichž životním půso60 České rorátní zpěvy jako fenomén přesahující jedno náboženské vyznání tematizoval před vystoupením D.Orla (1921) snad jen F.Pelikán. Ten se je pokusil spojit kromě katolické církve také sjednotou bratrskou, jež podle něj „nemalé zásluhy oně měla“ (Pelikán 1840, s.557), čímž také zároveň nepřímo polemizoval svýše uvedeným Pešinovým argumentem ozániku rorátních zpěvů vdůsledku rozpadu církevní jednoty vČechách. Toto spojení Roráte sčeskými bratry je tím zajímavější, že Pelikán se přitom odvolal jednak na ústní svědectví svého pěstouna, katolického kněze Josefa Černého, jednak na soupis raně novověkých rorátních tisků vJungmannově Historii literatury české, ato navzdory tomu, že formulace jejich titulů svědčí spíše ojejich utrakvistické, příp. luterské provenienci. 61 Toto pojetí Jana Husa podrobil zásadní kritice teprve na konci šedesátých let 20. století Jan Kouba (je příznačné, že jeho text byl nejprve publikován vzahraničí— srov.Kouba 1969), navzdory tomu se však mýtus Husa-skladatele českých duchovních písní areformátora duchovního zpěvu udržuje včeské společnosti— jak to ostatně dokládají ičetné příspěvky spojené snedávným Husovým výročím— prakticky dodnes (celou problematiku přehledně resumují Holeton— Vlhová-Wörner 2015, s.291–301). OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 137 bení se nedílně spojovala vroucí zbožnost katolického duchovního se zaníceným českým vlastenectvím, služba českému národu se službou Bohu akatolické církvi azároveň sloajalitou vládnoucí (katolické) dynastii, neviděla rozpor, zklamané revoluční snahy alegitimizace jejich porážky katolickou církví přivedla postupně představitele českého národního hnutí až kinterpretaci katolictví jako protičeského jevu. Především vprůběhu druhé poloviny 19. století začala intenzivně narůstat identifikace českého národního hnutí shusitskou, resp.konfesijně nerozlišeně pojímanou českou reformační tradicí, jež byla stále více interpretována výhradně sekulárně, nacionálně politicky (Rak 2003, s.134; Nešpor akol. 2010, s.157–168, 287). České národní hnutí se tak skatolickou církví, potažmo církví anáboženstvím vůbec, stále více rozcházelo (Gaži 2010, s.83–91). Pro většinu českých intelektuálů začalo být problematickým samo spojení katolictví ačešství, atedy nejen přivlastnění českých rorátních zpěvů českou katolickou církví asnahy ojejich katolicky profilovanou historii, jak lze názorně vidět vpřípadě Z.Nejedlého, nýbrž vposledku isama Pešinova osobnost. Proto nepřekvapí, že Miloslav Hýsek začátkem 20. století sice vyzvedl Pešinovo působení vmoravské Blučině (Pešina byl podle něj nejvýznamnějším vlastencem na Moravě dvacátých let 19. století), ovšem jeho obdobně motivované snahy po odchodu do Prahy paušálně zhodnotil jako selhání: vyčetl Pešinovi, že uněj byl „národ zaměněn za církev, jen zjejího hlediska pozorováno všecko“ (Hýsek 1908, s.149). Stímto popíráním katolické aposléze vůbec církevní identity Čechů asvytěsňováním katolictví zvýkladů české minulosti či naopak jeho zveličováním až absolutizováním se novodobá společnost, jež se označuje jako česká, nedokázala— navzdory již vícegeneračnímu badatelskému úsilí— stále ještě vyrovnat. Také příběh Roráte karlo-arnoštského ajeho tvůrce nabízí vtom směru materiál ke kritické reflexi, opotřebě demystifikace stále silně působícího mýtu „zlatého věku“ Karla IV. (jak ukázalo inedávné karlovské jubileum) ani nemluvě. PRAMENY anonymní [Český rorátník zlet 1585–1586], rkp., Hradec Králové, Muzeum východních Čech, sign. Hr 11 (Repertorium I/2, č.1023/126). [Graduál český zlet 1593–1604— zimní část], rkp., Hradec Králové, Muzeum východních Čech, sign. Hr 13 (Repertorium I/2, č.1024/127). Ororátech akancionálech. Časopis katolického duchovenstva 18, 1837, č.4, s.675–677. Rorate aneb Vroucné prozpěvování katolických křesťanů onestihlém tajemství vtělení Spasitele světa Ježíše Krista. F. Jeřábek, Mladá Boleslav 1812. RORATE aneb Zpěvy celotýhodní, které se skrze celý advent vMěstech Pražských vrozličných chrámích Páně od pobožných katolických křesťanův od starodávna pobožně čtou aneb zpívají… J. P. Kyncl, Mladá Boleslav 1736 (Knihopis č.14882). Roráte neboli Radostné zpěvy adventní snápěvy pro celý týden aŠtědrý večer. Zavedené za času císaře akrále Karla IV., přeslavné paměti, aArnošta, prvního arcibiskupa pražského, vmetropolitním chrámu Páně sv. Víta. Opatřené nyní doprovázením varhan od Jana Nepomuka Škroupa, kapelmistra při témž hlavním chrámu Páně. J. Hoffmann, Praha 1847. Roráte neboli Radostné zpěvy adventní, zčasu císaře akrále Karla IV. Vydává dle Královéhradeckého rukopisu od roku 1586 … Václav M.Pešina … Dědictví svatojanské, Praha 1838. Roráte neboli Radostné zpěvy adventní, zčasu císaře akrále Karla IV. Dle královéhradeckého rukopisu OPEN ACCESS 138 SLOVO A SMYSL 28 od roku 1586…, ed. Václav M.Pešina. Dědictví svatojanské, Praha 1839, 2. vyd. Roráte neboli Radostné zpěvy adventní, zavedené za času císaře akrále Karla IV., přeslavné paměti, aArnošta, prvního arcibiskupa pražského. Dle nejstarších pramenů tištěných ipsaných…, eds.O.Horník— L.Kulhánek. R. Storch, Praha [1906]. Roráte neboli Veselé aradostné zpěvy adventní ovtělení Pána aSpasitele našeho Ježíše Krysta vpřečistý život Marye Panny. J. F. Pospíšil, Hradec Králové 1823. Roráte neboli Veselé aradostné zpěvy adventní ovtělení Pána aSpasitele našeho Ježíše Krysta vpřečistý život Marye Panny, ed.Václav M.Pešina. Dědictví svatojanské, Praha 1837. Balbinus, Bohuslaus: Vita venerabilis Ernesti. Archiepiscopali Typographia, Pragae 1664. Beckovský, Jan František: Poselkyně starých příběhův českých I.J. K. Jeřábek, Praha 1700. Čelakovský, František Ladislav: Sebrané listy. E. Grégr, Praha 1865. Havránek: Roráte sgeneralním basem. Časopis katolického duchovenstva 25, 1844, č.2, s.422–424. Hýsek, Miloslav: Kpobytu Václava Pešiny na Moravě. Časopis Matice moravské 32, 1908, s.137–149. Jungmann, Josef: Historie literatury české. B. n., Praha 1825. Jungmann, Josef: Historie literatury české. České museum, Praha 1849, 2., dopl. vyd. Kamarýt, Josef Vlastimil: Slovo onynější církevní hudbě. Časopis katolického duchovenstva 12, 1831a, č.2, s.280–288. Kamarýt, Josef Vlastimil: Předmluva. In týž: České národní duchovní písně. J. H. Pospíšil, Praha – Hradec Králové 1831b, s. [V]–XXIV. Konrád, Karel: Dějiny posvátného zpěvu staročeského I.Cyrilometodějská kněhtiskárna, Praha 1881. Lehner, Ferdinand: Slavnost Karlova aRorate. Cecilie 5, 1878, č.12, s.89–91. Lehner, Ferdinand: Pražský seminář II. Advent (Zpěvy rorátní). Cyril 8, 1881, č.4, s.28–30. Michl. (?): ORoráte polickém. Časopis katolického duchovenstva 19, 1838, č.3, s.523–524. Nejedlý, Zdeněk: Dějiny husitského zpěvu I. Zpěv předhusitský. Nakladatelství ČSAV, Praha 1954. Orel, Dobroslav: Staročeské roráty. Úvodní slovo. In týž (ed.): Český kancionál. Státní nakladatelství, Praha 1921, s.10–22. Pelikán, František: Zpěvy úsvitní nebo Roráte svobodného města Týniště nad Orlicí. Časopis katolického duchovenstva 21, 1840, č.3, s.553–567. Pešina, Václav: ref. Katolický kancionál kvzdělání aroznícení skutečné veřejné idomácí pobožnosti… Časopis katolického duchovenstva 16, 1835, č.4, s.710–711. Pešina, Václav: ORoráte, zvláště Králohradeckém. Předmluva kRoráte. Časopis katolického duchovenstva 18, 1837, č.3, s.518–528. Pešina, Václav: Roráte. Časopis katolického duchovenstva 19, 1838a, č.1, s.168–169. Pešina, Václav: Vydání naše královéhradeckých zpěvů rorátních… Časopis katolického duchovenstva 19, 1838b, č.3, s.524 (podepsáno „Redakcí“). Pešina, Václav: Roráte, zpěvy adventní, zčasu Karla IV., od Arnošta zPardubic aMalovců… vkrálovském chrámu sv. Víta zavedené. Časopis katolického duchovenstva 19, 1838c, č.4, s.734 (nepodepsáno). Pešina, Václav: Roráte. Časopis katolického duchovenstva 20, 1839a, č.2, s.411 (nepodepsáno). Pešina, Václav: Roráte. Časopis katolického duchovenstva 20, 1839b, č.3, s.621 (podepsán jako „Redaktor aředitel Dědictví svatojanského“). Pešina, Václav: Kapitola hlavního chrámu Páně sv. Víta vPraze za času sv. Jana Nepomuckého. Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1840. Pešina, Václav: Roráte. Časopis katolického duchovenstva 23, 1842, č.4, s.770 (nepodepsáno). Pešina, Václav: Roráte. Časopis katolického duchovenstva 24, 1843, č.4, s.746–747 (nepodepsáno). Pešina, Václav: Generální bas Karlo- -arnoštského roráte proč nevychází? Časopis katolického duchovenstva 26, 1845, č.4, s.771–772 (nepodepsáno). OPEN ACCESS MARIE ŠKARPOVá 139 Pešina, Václav: Roráte neboli Radostné zpěvy adventní snápěvy pro celý týden aŠtědrý večer… Časopis katolického duchovenstva 27, 1846, č.4, s.786–791. Pešina, Václav: Stručné popsání pražského hlavního chrámu svatého Víta jakožto hrobovního kostela sv. Jana Nepomuckého… Rohlíček— Sievers, Praha 1868. Pospíšil, J.: Roráte vPolště. Časopis katolického duchovenstva 19, 1838, č.1, s.170. Zahradník, Vincenc: ref. Nábožné písně katolických křesťanů… Časopis katolického duchovenstva 16, 1835, č.4, s.703–704. Zahradník, Vincenc: ref. Starověký zpěv oumučení Pána našeho Ježíše Krista… Časopis katolického duchovenstva 18, 1837, č.4, s.650. LITERATURA Bahnová, Zuzana: České roráty v2. polovici 16.storočia. Ústav hudební vědy FF UK, Praha 1997 [diplomová práce]. Cooper, David L.: Padělky jako romantická forma autorství. Rukopisy královédvorský azelenohorský ze srovnávací perspektivy. Česká literatura 60, 2012, č.1, s.26–44. Černý, Jaromír: Soupis hudebních rukopisů muzea vHradci Králové. Miscellanea musicologica 19.UK, Praha 1966. Fukač, Jiří: Roráty, in Jiří Vysloužil (red.): Slovník české hudební kultury. Supraphon, Praha 1997, s.789–790. Gaži, Martin: Římští katolíci mezi „barokním“ katolictvím a„moderním“ katolicismem. In: Zdeněk R.Nešpor akol.: Náboženství v19.století. Nejcírkevnější století, nebo období zrodu českého ateismu?. Scriptorium, Praha 2010, s.16–95. Holeton, David— Vlhová-Wörner, Hana: The Second Life of Jan Hus: Liturgy, Commemoration, and Musik. In František Šmahel— Ota Pavlíček (eds.): ACompanion to Jan Hus. Brill, Leiden 2015, s.289–324. Homola, Oleg: Jan Hostivít Pospíšil. In: Jiří Opelík (red.): Lexikon české literatury 3/II. Academia, Praha 2000, s.1022–1027. Hrdina, Martin— Piorecká, Kateřina (eds.): Historické fikce amystifikace včeské kultuře 19.století. Sborník příspěvků z33. ročníku sympozia kproblematice 19. století. Academia, Praha 2014. Jedlička, Jaromír: Soupis tisků Jana Hostivíta Pospíšila. KRUH, Hradec Králové 1970. Kouba, Jan: Jan Hus und das geistliche Lied. Jahrbuch für Liturgik und Hymnologie 14, 1969, s.190–196. Kouba, Jan: Období reformace ahumanismu (1434–1620). In: Československá vlastivědaIX, Umění, sv. 3 Hudba. Horizont, Praha 1971, s.53–86. Kratochvílová-Šárovcová, Martina: Adventní motivy viluminovaných rukopisech 16.století. In: Kateřina Horníčková (ed.): Žena ve člunu. Sborník J.Hlaváčkové. Artefactum, Praha 2007, s.39–52. Křivský, Pavel: Literární pozůstalost. Václav Michael Pešina (1782–1859). LA PNP, Praha 1974. Macura, Vladimír: Masarykovy boty ajiné semi(o)fejetony. Pražská imaginace, Praha 1993. Macura, Vladimír: Znamení zrodu ačeské sny, eds. Kateřina Piorecká— Milena Vojtková. Academia, Praha 2015. Merhautová, Anežka, akol.: Katedrála sv. Víta vPraze. Academia, Praha 1994. Mikulec, Jiří: Historische Argumentation im konfessionellen Zeitalter. Kaiser Karl IV. und die Rekatholisierung Böhmens im 17.Jahrhundert. In: Joachim Bahlcke— Karen Lambrecht— Hans-Christian Maner (eds.): Konfessionelle Pluralität als Herausforderung. Koexistenz und Konflikt im Spätmittelalter und Früher Neuzeit. Leipziger Universitätsverlag, Leipzig 2006, s.477–487. Mikulec, Jiří, akol.: Církev aspolečnost raného novověku vČechách ana Moravě. Nakladatelství Historický ústav, Praha 2013. Mráček, Jaroslav: Sources of Rorate Chants in Bohemia. Hudební věda 14, 1977, s.230–241. Nešpor, Zdeněk R., akol.: Náboženství v19.století. Nejcírkevnější století, nebo období OPEN ACCESS