Duševní hygiena sociálního pracovníka a její podpora ze strany zaměstnavatelů a vzdělavatelů jako zásadní činitelé kvalitní praxe
Abstract
9
Full text
Duševní hygiena sociálního pracovníka ajejí podpora ze strany zaměstnavatelů avzdělavatelů jako zásadní činitelé kvalitní praxe1 PROMOTING MENTAL HYGIENE OF ASOCIAL WORKER BY EMPLOYERS AND EDUCATORS AS AKEY FACTOR OF QUALITY PRACTICE Michal Kaczor ABSTRAKT CÍLE: Článek analyzuje současný stav na poli sociální práce voblasti duševní hygieny, poukazuje na nezbytnost jejího adekvátního praktikování usociálních pracovníků. Stejně jako sní provázanou součinnost zaměstnavatelů, vzdělavatelů asociálních pracovníků. METODY: Sohledem na specifika tématu je použita především analýza sekundárních dat prostřednictvím relevantních zdrojů. VÝSLEDKY: Kvalitní praxi sociální práce prostřednictvím duševní hygieny lze budovat pouze za podpory všech dotčených účastníků, tj.zaměstnavatelů, vzdělavatelů asociálních pracovníků. Všichni jsou plně zodpovědní za prosazování abudování potřebného místa psychohygieny vsociální práci, atedy zvyšování kvality profese. IMPLIKACE PRO SOCIÁLNÍ PRÁCI: Budování kvalitní duševní hygieny vsociální práci prostřednictvím všech nepostradatelných účastníků je vsoudobém postindustriálním prostředí (spojeném mj.svysokou mírou zátěže) klíčovým předpokladem kvalitní praxe. KLÍČOVÁ SLOVA psychohygiena, osobnost, postmoderní doba, kvalita, vzdělavatelé, zaměstnavatelé ABSTRACT OBJECTIVES: The article analyzes the current situation in social work, in the field of mental hygiene and points out the necessity of its adequate practice by social workers. As well as the synergies between employers, educators and social workers. METHODS: In view of the specifics of the topic, the analysis of secondary data is mainly used through relevant sources. OUTCOMES: Quality practice of social work through mental hygiene can only be built with the support of all participants, i.e. employers, educators and social workers. Everyone is fully responsible for promoting and building the necessary psychohygienic position in social work, and thus increasing its overall quality. SOCIAL WORK IMPLICATIONS: Building of quality mental hygiene in social work through all participants is akey prerequisite for quality practice in the current post-industrial environment (connected with ahigh level of burden). KEYWORDS psychohygiene, personality, postmodern era, quality, educators, employers ÚVOD Následující řádky budou pojednávat oproblematice duševní hygieny sociálního pracovníka, která je chápána jako soubor informací akonkrétních postupů směřujících 1 Článek je výstupem projektu specifického výzkumu GAJU č.157/2016/H OPEN ACCESS
10 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2019 kcílené úpravě životních podmínek. Jejím následkem je snížení dopadů nepříznivých vlivů (stresorů) na člověka, anaopak zvýšení dopadů posilujících vlivů (salutorů) na jeho duševní kondici arovnováhu. Vzásadě tedy jde ojakýsi obranný val proti mentální zátěži, respektive umenšení jejích dopadů na celkové zdraví. Podporován je tímto rovněž osobnostní rozvoj člověka (Mertin, Krejčová, 2013). Článek reflektuje důležitost duševní hygieny sociálních pracovníků pro jejich optimální fungování, ať už vprofesní či osobní rovině. Právě sociální pracovníci jsou často exponováni nejrůznějším zátěžím arizikům, což samo osobě souvisí spotřebou duševní hygieny (Matoušek, 2008; Géringová, 2011; Jankovský, 2003; Hrdličková, 2007; Mlčák, 2005; Kelnarová, Matějková, 2014) ajejí aplikací do profese sociální práce (Elichová, Flídrová, Jilečková, 2015). Bytelný základ duševní hygieny vsociální práci by měly tvořit, jak bude postupně demonstrováno, tři stěžejní pilíře. Tj.vzdělavatelé sociálních pracovníků, jejich zaměstnavatelé avneposlední řadě sociální pracovníci samotní. Ztotožňuji se sMátelem aRomanem (in Smutek, Seibel, 2010), kteří uvádějí, že nejúčinnějším nástrojem sociální práce jsou právě sociální pracovníci, kteří jsou vtomto smyslu nepostradatelným elementem při veškerých intervencích. Je tedy zapotřebí, aby sociální pracovník pečoval nejen osvé tělo, ale opečovával také svoji duši (tj.psychickou složku své osobnosti). Pro současnou postmoderní dobu je navíc charakteristické to, že napomáhá vytěsnění tělesných prožitků ve prospěch pobývání vmysli. Proto je zákonitě velmi důležitá integrace těla imysli vjeden celek, neboť jsou vzájemně propojené aprojevují se závisle na sobě (Kopřiva, 2006). Pro většinu jedinců je zcela běžné provádět hygienické úkony, jako čištění zubů, mytí, výměna špinavého prádla apod. To se již nedá tvrdit opsychohygienických úkonech, které jsou postmoderním člověkem často opomínány ve prospěch stresu, spěchu, nadměrné zátěže apod. Ne každý si najde čas na meditaci, jógu, běh, procházku po přírodě, návštěvu masážního salonu amnohé jiné aktivity. Tyto však mají (podobně jako jiné psychohygienické prostředky) blahodárný vliv na tělo iduši jedince. Jak uvádí Kopřiva (2006:104): Je velmi důležité, aby pomáhající rozvíjel své tělové vnímání, aby bydlel vtěle jako ve svém domově. Ze dvou důvodů: protože tělo je důležitým nástrojem poznání, aprotože tělo je zdrojem energie. Je namístě si uvědomit, že právě osobnost sociálního pracovníka je zásadním aneodmyslitelným činitelem vprocesu pomoci klientům— může být velkým zdrojem energie, anebo naopak „upírem“, který energii odsává. Může být zdrojem vnitřního klidu, který vede krozvážné práci anaplňování profesních hodnot, anebo naopak zdrojem nestability aneklidu, který směřuje pouze kneefektivitě, neorganizovanosti práce atřeba také jednání vrozporu sprofesními hodnotami. Může být silným motivátorem klientů voblasti optimalizace jejich sociálního fungování, anebo naopak demotivátorem postupně zklamaných klientů, kteří vdůsledku neadekvátního přístupu rezignují aodmítají spolupracovat. Podobných příměrů bychom našli mnoho— díky nim si lze lépe uvědomit zásadní fakt. Totiž, že zdravá, opečovávaná aneustále rozvíjená osobnost sociálního pracovníka je jádrem jeho vnitřní rovnováhy, což se potom zákonitě promítá vprováděné práci ivýsledcích. Samozřejmě vpozitivním slova smyslu (Maroon, 2012; Kaczor, 2016). Jak připomíná Lásková (in Janoušková, Nedělníková, 2008), sociální pracovník je vystaven každodennímu stresu, provázejícímu jeho náročnou profesi astěžejní je, aby se cítil dobře on sám, kčemuž samozřejmě patří schopnost apříležitosti využívat sociální aprofesionální podporu. Teprve to vede kefektivní podpoře klientů aúčinné práci snimi. OPEN ACCESS
MICHaL KaCzOR 11 Do ohniska pozornosti se vsouvislosti sduševní hygienou dostávají též zaměstnavatelé sociálních pracovníků. Jsou totiž vlivnými činiteli voblasti dalšího vzdělávání, potažmo komplexního seberozvoje jejich zaměstnanců. To, zda budou sociální pracovníci patřičně informováni, motivováni, vzděláváni (apod.) vproblematice psychohygieny, závisí ve velké míře zrovna na zaměstnavatelích. Aktivní iniciativou totiž mohou podporovat sociální pracovníky ajejich seberozvoj vmnohých směrech. Například osvětou tématu duševního zdraví apodpory péče oněj; motivováním kpraktikování osobní duševní hygieny, či přímo zajišťováním pravidelného vzdělávání ukompetentních vzdělavatelů apod. Nicméně, uvzdělavatelů vsociální práci lze (jak bude později blíže specifikováno) mnohdy pozorovat částečný či celkový deficit vposkytování vzdělávacích programů zaměřených na budování arozvíjení zdravé aodolné osobnosti (Géringová, 2011). Je namístě připomenout, že sociální pracovník již samozřejmě je „vybaven“ určitým teoretickým ipraktickým základem (vpodobě přednášek, seminářů, odborných praxí ad.) zakademického prostředí, které ho připravovalo pro výkon profese. Ten je však zapotřebí nadále rozvíjet. Právě zde je prostor pro vzdělavatele, kteří svojí vlastní iniciativou mohou podporovat seberozvoj sociálních pracovníků na poli mentálního atělesného zdraví. Vpraxi sociální práce, kdy je na sociálního pracovníka kladena nemalá psychická aleckdy ifyzická zátěž, má své nezastupitelné místo právě psychohygiena. SOCIÁLNÍ PRÁCE JAKO ZDROJ PSYCHICKÉ ZÁTĚŽE Zhlediska sociální práce, jakožto zdroje psychické zátěže, je zásadní především úroveň přímé práce sklienty, tj.mikro-úroveň. Na této úrovni totiž vznikají vztahy sociálního pracovníka sjeho klienty. Již samotný vztah snimi ainterakce tam probíhající mohou generovat velkou zátěž na bedrech sociálních pracovníků. Sociální práce je navíc vykonávána vkontextu postmoderní doby, která je vtomto článku chápána vpojetí Lipovetského (2013:18–22), tj.jako: Konkrétní moment vhistorii, kdy se všechny institucionální zábrany, které jedince svazovaly abránily jeho emancipaci, rozpadly azmizely. Vznikl tak prostor pro vyjádření osobních přání atužeb, seberealizaci asebeúctu. Systémy, které sloužily ksocializaci jedinců, ztratily vliv, významné ideologie přestaly být nosnými pilíři, historicky významné záměry přestaly oslovovat apodněcovat kjednání asociální sféra se stala pouhým rozšířením sféry soukromé. Sociální práce je profesí, jejímž specifikem je, že pružně reaguje na měnící se společnost, která ssebou přináší různé proměny asouvislosti (Šiklová, 2010). Taková dynamika sociální práce je na jedné straně velmi žádoucí aefektivní, jelikož je nutné, aby se intervence sociálních pracovníků asamozřejmě také obsah sociální práce jako takové, ve společenském prostředí reguloval sohledem na aktuální stav společnosti. Na straně druhé je to pro sociální práci asociální pracovníky poněkud velký závazek azatěžkávající břemeno. Jak přibližuje Zajacová, nelze opomenout značné nároky na adresu sociálních pracovníků, které jsou vkontextu postmoderní společnosti kladeny. Těmi mohou být například vysoké požadavky na kvalitu, místo ačas výkonu práce (2014). Můžeme rovněž zmínit moderní informační akomunikační technologie, které postmoderní doba přinesla ake kterým se zákonitě vážou určitá etická dilemata. Respektive závažné etické otázky, se kterými se musí sociální pracovník OPEN ACCESS
12 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2019 vypořádat. Autoři zmiňují například to, že sociální pracovníci potřebují daleko více dbát na dodržování soukromí adůvěrnosti ve vztahu ke klientům (zejm. vpodobě používání vyspělých technologií ašifrování společné komunikace). Dále informovaný souhlas, resp.zajištění, aby klienti plně pochopili povahu elektronických služeb ajejich případné přínosy arizika. Je zde rovněž otázka narušování hranic— elektronický kontakt může vést nejen knarušování soukromí (ato jak na straně sociálního pracovníka, tak klienta). Jedná se třeba ozískání důvěrných informací, jako jsou politické názory, vztahy, náboženství apod. Ty pak mohou přímo ovlivňovat vztah mezi sociálním pracovníkem aklientem (Reamer, 2013; Boddy, Dominelli, 2016). Dalším faktem je, že sociální práce se stále více ekonomizuje (Holasová, 2012). Je tendence snižovat náklady na výkon práce, omezují se veřejné finance, hledají se způsoby, jak pomáhat ekonomicky výhodněji. Nedá se však konstatovat, že by problémů klientů bylo vsoučasné společnosti méně nebo že by dokonce neexistovaly. Naopak… Sociální pracovník je tak vržen do akutních nesnází. Na jedné straně jsou problémy spojené svýše zmíněnou ekonomizací sociální práce, na straně druhé tu je však potřeba řádné intervence uklientů, která je limitována právě zmiňovaným omezeným časem afinančními prostředky. Problémy klientů jsou navíc prohlubovány vlivem individualizace adalších soudobých fenoménů (krize sociálního státu, sociální vyloučení, krize rodiny, trhu práce ad.) (Lipovetsky, 2013; Bauman, 2008). Vsouhrnu lze tedy konstatovat, že neustále rostou požadavky na výkon profese (ze strany společnosti, státu, klientů), avšak permanentní omezování finančních prostředků, nedostatečné platové ohodnocení sociálních pracovníků, nízká prestiž oboru, nedostatky vlegislativě, resp.její nestálost ad., stím vůbec nejdou ruku vruce (Stejskalová, 2014). Šrajer uvádí, že sociální pracovník by měl být schopen adekvátní diagnostiky, vysvětlení, ale také zmírnění nebo vyřešení konkrétní potřeby konkrétního člověka nebo sociálního celku. To vše vkontextu respektování lidské důstojnosti alidských práv, jež jsou určitým hodnotovým horizontem vsociální práci. Ktomu též patří zájem ocelkové dobro potřebného člověka aodborné znalosti izdalších, příbuzných oborů. Velmi často však sociální pracovník omezuje svoji intervenci vtom smyslu, že se primárně odvolává na zákony, normy aformulované principy, atím se de facto distancuje od komplexního vnímání člověka ajeho potřeb (2012). Zůstává tak vpřeneseném slova smyslu vjisté „komfortní zóně“, jež mu skýtá pocit bezpečí. Tedy nehrozí mu nic „nebezpečného“, jelikož se vydává zcela formální cestou adrží se již zavedených vodítek praxe. Na druhou stranu se tak odvrací od uplatňování vlastní kreativity avyužívání nestandardních, aleckdy inovativních cest praxe. Od těch svým způsobem uniká araději se schovává za formální pravidla, díky kterým nemusí přemýšlet arozhodovat sám za sebe. Tím spíše, pokud je dodržování vnějších požadavků vynucováno pod hrozbou nejrůznějších sankcí. Sociální pracovník je tak vystaven řádné zátěži, která však nebývá moc často reflektována napříč celou sociální prací. Může to dokonce působit tak, jako by se oní „nevědělo“. Jako by se předpokládalo, že sociální pracovník je jakýsi „superhrdina“ (Baráková, Kaczor, Elichová, 2016), který je připraven na cokoli apracuje vplném nasazení za každé situace. Svýše zmíněnými problémy voblasti sociální práce se potýká sociální pracovník každodenně, apřes to všechno je nucen generovat vysoký výkon. Totiž poskytovat kvalitní aprofesionální podporu klientům, která je podpořena jeho širokospektrými znalostmi zdalších oborů, jeho praktickými zkušenostmi, ale také vyzrálou osobností snadáním pomáhat. Může to dokonce evoOPEN ACCESS
MICHaL KaCzOR 13 kovat pohled na sociálního pracovníka, jakožto bytost, která „všechno zvládne“ za jakýchkoli okolností, aniž by měla dopřát svojí duši atělu odpočinek. Přestože ten je vprofesi sociální práce velmi zásadní (Stejskalová, 2014; Baráková, Kaczor, Elichová, 2016). Nezbytnost psychohygieny je tedy, sohledem na potřebu „vyvažovat“ zátěž kladenou na bedra sociálních pracovníků vkaždodenní praxi, velmi zřetelná. CO JE PSYCHOHYGIENA ČILI DUŠEVNÍ HYGIENA Jak bylo výše nastíněno, postupem času se vlivem vědeckého poznání (voborech přírodovědných ispolečenskovědních) ukázalo, že je velmi důležité se vedle otázek péče ofyzické zdraví (tj.hygieny) zabývat též otázkami péče opsychické zdraví člověka (tj.psychohygienou), což vedlo ke komplexnímu rozvoji psychohygieny. Pojem jako takový se začal objevovat až relativně nedávno— posledních 20–30 let minulého století. Psychohygiena se nezaměřuje jenom na možnosti zachovávání fyzického aduševního zdraví člověka, ale jsou pro ni důležité též otázky harmonického rozvoje osobnosti člověka, ato ve vztahu kpřírodním asociálním podmínkám, jejichž je člověk součástí (Bedrnová, 1999). Podle Míčka (1984:9) rozumíme duševní hygienou: Systém vědecky propracovaných pravidel arad sloužících kudržení, prohloubení nebo znovuzískání duševního zdraví, duševní rovnováhy. Bartko (1980) uvádí, že termín psychohygiena se týká úpravy životních podmínek jedince, která vede kpocitu spokojenosti, osobního štěstí, psychické afyzické zdatnosti avýkonnosti. Pro člověka je totiž vedle toho, že jeho organismus vykonává životně důležité funkce, významné také to, aby se cítil zdravý, užitečný, potřebný amravný— ato nejen vkrátkodobém horizontu, ale dlouhodobě do budoucna. Psychohygiena apotřeba jejího praktikování se tedy týká celého života— od dětství až po stáří. Nakonečný (2011:621) uvádí, že: Obecnou prevencí proti stresu je celkově správná životospráva či psychohygiena zahrnující dostatek odpočinku, přiměřené pracovní vypětí aspokojenost se zaměstnáním aživotem vůbec. Důležité jsou zejména přiměřené životní aspirace, přiměřené uspokojování všech významných životních potřeb arelativní bezkonfliktnost vmezilidských vztazích. Bedrnová (1999:13–14) upozorňuje na rozlišování psychohygieny vširším aužším slova smyslu. Vširším slova smyslu ji můžeme chápat jako: interdisciplinární obor zaměřující se na otázky hledání analézání efektivního způsobu života, optimální životní cesty pro každého člověka avužším slova smyslu jako obor zabývající se problematikou uchování duševního zdraví. Křivohlavý (2009) doplňuje, že psychohygiena se zabývá vprvé řadě duševně zdravými lidmi, nicméně, vjejím okruhu zájmu jsou též lidé na hranici mezi zdravím anemocí, unichž se projevují stále vážnější příznaky narušení duševní rovnováhy— zde si klade za cíl ukázat těmto jedincům cestu ke znovunabytí duševní rovnováhy aposílení duševního života. Lidem nemocným pak zprostředkovává podněty kdodržování zásad duševní hygieny vdobě mimořádného zdravotního vypětí aukazuje, jak je možno prostřednictvím dodržování zásad psychohygieny lépe aefektivněji čelit nemocem. Vrámci duševní hygieny je pečováno onaše myšlenky, představy, pojetí různých věcí, lidí, událostí aprožitků (emoce acity) ataké oto, co vživotě chceme, pro co se rozhodujeme aco je vlastně smyslem, posláním acílem našeho života. Tato duševní péče tedy svým způsobem rozhoduje otom, kdo jsme, kam směřujeme akým buOPEN ACCESS
14 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2019 deme— tedy podílí se na formování naší identity. Je-li péče oduši dobrá, resp.zodpovědná, promítá se to vpozitivním slova smyslu na našem vztahu ksobě samým. Vopačném případě je tomu právě naopak (Křivohlavý, Pečenková, 2004). Je tedy důležité pečovat jak osvoje tělesné zdraví (tedy provozovat patřičnou hygienu), tak osvé duševní zdraví (tedy provozovat patřičnou psychohygienu), což je nedílnou součástí kvalitní praxe vsociální práci— neboť kvalita výkonu práce úzce souvisí sduševní hygienou, resp.rovnováhou (Míček, 1984). PROBLEMATIKA KVALITNÍ PRAXE VSOCIÁLNÍ PRÁCI Jak bylo již nastíněno výše, sociální práce je oproti řadě jiných oborů ve specifickém postavení. Zdlouhodobějšího pohledu nemá stabilní ajednoznačný obsah. Její formování ve své podstatě neustále probíhá, poněvadž je nucena „držet tempo“ sprůběžně se měnící společností, které se musí pružně přizpůsobovat. Stále se vynořují nové problémy, zatímco ty staré mění svojí původní váhu. Sociální práce tyto problémy nejen eviduje aanalyzuje, ale též hledá nové metody kjejich řešení (Šiklová, 2010). Ktomu se vztahují, mj., skutečnosti, že se stále hledá identita sociální práce, nejsou jasně vymezena kritéria kvalitní praxe, jež není navíc přesně popsána. Dodejme, že vsociální práci není kvalita jako taková ani konkrétně definována— tj.chybí její přesné vymezení (Bednář, in Matoušek, 2013). Včeském prostředí, zejména vodborné oborové literatuře převládá úzké pojetí kvality sociální práce— kvalita bývá stavěna na roveň standardů kvality sociálních služeb. To však podtrhává jistou nestabilitu ve vymezování, resp.pojímání kvalitní praxe voboru sociální práce. Hledisko standardů kvality sociálních služeb je totiž jedno zmnoha aje, oproti jiným západoevropským zemím, specifické právě pro české prostředí (Holasová, 2014). Je však potřeba zmínit ještě další důležitý fakt— standardy kvality sociálních služeb představují určitý obraz toho, jakou podobu má mít kvalitní sociální služba. Oto se snaží prostřednictvím vymezení pravidel akritérií pro fungování aposkytování sociálních služeb. Zapomínají však na samotnou „funkčnost“ (resp.kvalitně či nekvalitně provedenou práci sociálního pracovníka), která je nedílnou součástí kvalitní praxe jako takové (Baráková, Kaczor, Elichová, 2016). Standardy kvality sociálních služeb jsou ve svém původním znění univerzální aje na každé zorganizací, jak je sohledem na svoje potřeby individualizuje, resp.(ne) přizpůsobí svému chodu. To může inemusí (např.vpřípadě nevhodně individualizovaných standardů kvality sociálních služeb, podle kterých organizace „mechanicky“ funguje) jít vstříc celkové kvalitě praxe. Vsamotném Výkladovém sborníku pro poskytovatele sociálních služeb se připouští následující: Právě kvůli kvalitativnímu zpracování standardů je stále ještě mnoho prostoru pro hledání optimálních ajedinečných variant poskytování služeb poskytovateli. Ikdyž standardy dávají jasný rámec kvalitě sociálních služeb, cest kjejich naplňování je mnoho (MPSV, 2008). Nositelem kvality praxe je tedy vprvé řadě sám sociální pracovník (Elichová, 2015), který se, sohledem na absenci dostatečné podpory rozvoje duševní hygieny ze strany zaměstnavatelů avzdělavatelů, musí osvojí duševní hygienu komplexně postarat, neboť právě jeho zdravá avyrovnaná osobnost je klíčem odemykajícím bránu jeho kvalitního konání čili praxe. OPEN ACCESS
MICHaL KaCzOR 15 SPECIFIKA OSOBNOSTI SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA Osobnost sociálního pracovníka je stěžejním pomáhajícím nástrojem, který ve své profesi dennodenně používá. Jak bylo výše naznačeno, nelze pochybovat otom, že osobnost, coby onen pomáhající nástroj, má vsociální práci značný podíl na celkové kvalitě odváděné práce, potažmo jejím výsledném efektu (Géringová, 2011). To ostatně dokládá Maroon (2012:79), který zmiňuje, že: sociální pracovník může amusí přispívat svou osobností, svým vzděláním atalentem kpozitivnímu ovlivnění kvality své práce avztahům astatusu na pracovišti. Nutno dále podotknout, že osobnost sociálního pracovníka též determinuje hodnoty sociální práce— právě internalizované osobní hodnoty sociálního pracovníka mají významný podíl vovlivňování (významně ovlivňují to) toho, jak hledí na klienta, jaké volí pracovní postupy astrategie nebo jak hodnotí to, zda byla práce sklientem úspěšná či nikoli. Jinak řečeno, hodnoty sociálních pracovníků se podílejí na vytváření kultury profese, ovlivňují charakteristiku profese, včetně jejích metod, cílů apřístupů ke klientům (Flídrová, Opatrný, 2014). Ne nadarmo se vsouvislosti sprofesí sociální práce ajejím vykonáváním hovoří ojakémsi „umění“, které, do detailu vzato, vyjadřuje soubor určitých zkušeností, nadání, osobních hodnot aintuitivní tvořivosti. Stěmito osobnostními specifiky vstupují sociální pracovníci do vztahu sklientem aprávě ona vyjadřují jejich jedinečnou osobnost, která je důležitým ade facto neodmyslitelným profesním prostředkem (Řezníček, 1994). Vsociální práci totiž, na rozdíl od mnohých jiných profesí, vstupuje sociální pracovník, jakožto pomáhající profesionál, do lidského vztahu se svým klientem. Tento vztah je velmi charakteristický, protože klient chce svému sociálnímu pracovníkovi důvěřovat (podobně jako student učiteli, pacient lékaři, oběť trestného činu policistovi atp.). Ktomu je nesporně zapotřebí právě specifická osobnost pomáhajícího— která (nejen) atmosféru důvěry (ne) dovede navodit (Kopřiva, 2006). Pracovník, jenž má pomáhat, by přitom měl být sklientem naladěn na stejnou vlnu, nejen projevovat pochopení, ale angažovaně se účastnit klientových obtíží (Maroon, 2012:7). Kupříkladu prováděný výzkum Mlčáka aKubicové (in Smutek, Kappl, 2006) poukázal na to, že komunikační ainterakční kompetence sociálního pracovníka (kromě poskytované sociální služby samotné) mají významný podíl na celkovém hodnocení, resp.spokojenosti klientů se službou. Ačkoli základem pro praxi sociální práce je určitá teoretická orientace aosvojení si potřebných dovedností, ukazuje se, že na spokojenost klientů mají, vporovnání sautenticitou auměním používat osobnostní rysy jakožto terapeutický nástroj, opravdu malý dopad (The New Social Worker, 2008). Pokud sociální pracovník disponuje patřičnými komunikačními dovednostmi, které využívá vkontaktu sklientem, dovede uplatňovat své specifické schopnosti aklientovi, kupříkladu, nabídnout kreativní a„nenásilnou“ cestu postupného řešení jeho aktuální nežádoucí situace. Zajisté tím přispěje větší spokojenosti klienta. Oproti situaci, kdy by se sociální pracovník např.striktně řídil zavedenými stereotypy, resp.postupy abyl ke klientovi navíc ještě arogantní, hrubý anecitlivý. Banksová (2001:14) charakterizuje sociálního pracovníka následujícími slovy: sociální pracovník má specifické znalosti azkušenosti amusí mu být dána důvěra ze strany uživatelů služeb, že jedná vjejich nejlepším zájmu. Vztah mezi sociálním pracovníkem auživatelem služby je nerovnoměrný, vtom smyslu, že sociální pracovník je více činný. OPEN ACCESS
16 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2019 Tím,mj., potvrzuje již výše zmíněnou potřebu atmosféry důvěry, kterou si sociální pracovník musí uklientů prostřednictvím své osobnosti postupně vybudovat. Dlužno ktomu dodat, že základním předpokladem pro efektivní vykonávání práce jsou, mimo výše zmíněné specifické znalosti azkušenosti, opět osobnostní vlastnosti sociálního pracovníka, znichž mnohé můžeme považovat za „dary od přírody“. Jedná se oosobnostní specifika, která rozhodně nejsou přítomna ukaždého jedince, potažmo ukaždé profese. Na tato upozorňuje např.Jankovský: umění efektivní komunikace, bezprostřední zájem očlověka, resp.naslouchání člověku, ochota angažovat se vřešení životních nesnází klientů, projevovat patřičně emoce, být empatický, citlivý, upřímný, vnímavý, ohleduplný, laskavý, tolerantní, taktní, umět sostatními sdílet své pocity, názory, myšlenky atp. Sociální pracovník tedy ze strany společnosti, resp.jejího očekávání, disponuje komplexem různých vlastností, jejichž společným jmenovatelem je prosociální jednání. To se projevuje například otevřeným avřelým vztahem kdruhým lidem, jakousi spontánní ochotou být tady pro druhé, tedy poskytovat jim službu aj. (2007). Jak konkrétně přibližuje Kuzníková, sociální pracovník by měl, viděno společenskou optikou, disponovat vyzrálou osobností, která je základním nástrojem kefektivnímu profesnímu působení. Předpokladem toho, aby osobnost sociálního pracovníka zrála, je sebevzdělávání, pravidelná supervize, včetně sledování vývoje teorií, metod atechnik sociální práce. Vneposlední řadě patří kvyzrálé osobnosti sociálního pracovníka kultivovaný projev, citová vyrovnanost, empatie, přirozená autorita, pozitivní vnímání světa (2011). Lze konstatovat, že to všechno by mělo patřit již k„základní výbavě“, kterou sociální pracovník disponuje od narození. Ovšechny tyto „dary“ by měl sociální pracovník vprůběhu celého svého života náležitě pečovat. Výčet konkrétních činností, které má sociální pracovník vkompetenci, pak najdeme vZákoně č.108/2006 Sb., osociálních službách: Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy, včetně řešení sociálně právních problémů vzařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou akoncepční činnost vsociální oblasti, odborné činnosti vzařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství asociální rehabilitace, zjišťuje potřeby obyvatel obce akraje akoordinuje poskytování sociálních služeb (Zákon č.108/2006 Sb., Hlava I, § 109). Gulová (2011) uvádí, že odborník (tj.sociální pracovník), který nabízí klientům „pomocnou ruku“, by měl mít předpoklady pro práci sklientem aovládat širokou škálu dovedností, což ktomu neodlučitelně patří. Vzpomeňme na zmiňovanou důvěryhodnost, ke které přidáme ještě profesionalitu, vzdělávání, schopnost hluboké empatie azúčastněného naslouchání. To zdaleka není všechno— přičtěme ktomu navíc vřelost azaujetí případem ze strany sociálního pracovníka, včetně potřebné cílevědomosti, iniciativy, samostatnosti, smyslu pro poznávání souvislostí, samostatného rozhodování, abstrakce apředvídavosti nápaditosti, sebekritičnosti, smyslu pro humor, vysoké motivace, odolnosti vůči neúspěchu, schopnosti nést riziko, schopnosti projevit nedůvěru vůči autoritám, odmítání stereotypu, zájmu oinformace, odmítání rychlých závěrů, dále potřeba participace na řízení, potřeba komunikace se spolupracovníky azájem odalší odbornost. To vše je často zmiňováno vsouvislosti se sociálním pracovníkem ajeho osobnostními specifiky. Levická (2004) výstižně poznamenává, že osobnost sociálního pracovníka bývá představována jako určitý ideál, který je specifický právě komplexní osobnostní OPEN ACCESS
MICHaL KaCzOR 17 výbavou. Pro výkon profese sociální práce je pak nezbytné, aby sociální pracovník disponoval všemi osobnostními znaky, které jsou požadovány ze strany profesionálních organizací. Baráková aKaczor (2016) ve svém článku představují pohled na sociálního pracovníka jako na archetyp postmoderního superhrdiny. Mise superhrdiny je totiž charakteristická tím, že je hrdinou pro utlačované, je kdispozici těm, kteří jej potřebují, tedy je tu pro lidi. Na výše zmíněném výčtu všech požadovaných osobnostních vlastností, kompetencí avykonávaných činností si můžeme poměrně dobře představit nejen nezbytnost zdravé, vyzrálé, obdarované osobnosti, ale také jistou potřebu „multifunkčnosti“ sociálního pracovníka, která ovšem velmi souvisí sjeho potenciálním přetěžováním, vysokou pracovní zátěží, nadměrným očekáváním vůči sociálnímu pracovníkovi apod. Nepodlehněme však nekritickému dojmu, že sociální pracovník musí nutně všechny tyto specifikace naplňovat aoplývat téměř až „nadpřirozenými schopnostmi“. Každý ze sociálních pracovníků má své specifické silné apochopitelně islabé stránky. Některé činnosti mu jdou lépe, jiné zase hůře. Podobně, jako je tomu vjiných pomáhajících profesích. Na to je nutno při pohledu na sociální pracovníky pamatovat. Aby duševní hygiena vsociální práci stála na solidních základech, atvořila tak ucelený, funkční systém péče oduševní zdraví sociálních pracovníků, je zapotřebí součinnosti tří nezbytných pilířů. Těmi jsou zaměstnavatelé, vzdělavatelé asociální pracovníci samotní. Tyto orgány jsou nezbytnou součástí funkčního „organismu“ péče oduševní zdraví vsociální práci. DUŠEVNÍ HYGIENA VSOCIÁLNÍ PRÁCI, JAKOŽTO SOUČINNOST ZAMĚSTNAVATELŮ, VZDĚLAVATELŮ ASOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ Zaměstnavatelé sociálních pracovníků přímo působí na oblast jejich dalšího vzdělávání. Mohou tedy svou aktivní iniciativou podporovat seberozvoj sociálních pracovníků, ato vmnohých směrech. Například vosvětě týkající se udržování mentálního atělesného zdraví, vedení kharmonickému rozvoji osobnosti sohledem na sociokulturní podmínky, kurzech zaměřujících se na psychohygienu vsociální práci atp. (Bedrnová, 1999) Zaměstnavatelům se tato investice do svých zaměstnanců vyplatí zdlouhodobého hlediska. Seberozvoj voblasti duševního zdraví totiž sociálním pracovníkům pomáhá slaskavostí osebe pečovat, přesněji řečeno udržovat jejich duševní itělesnou schránku voptimální pohodě. Apokud se člověk naučí starat se slaskavostí osebe, je to velmi důležitým krokem ktomu, aby se účinně staral oostatní (Hick, 2009). Na podporu duševní hygieny ve vztahu kzaměstnavatelům sociálních pracovníků vzpomínají též Standardy kvality sociálních služeb, konkrétně standard číslo 10, který: Přikazuje poskytovateli sociální služby zabývat se otázkami mzdového/platového oceňování zaměstnanců, ale také otázkou nefinanční motivace. Řeší pravidla výměny informací ipodporu nezávislého odborníka. Tím může být nejen supervizor, ale například iprávník, lékař nebo duchovní, pokud takového odborníka služba pro svoji podporu zrůzných důvodů potřebuje (Ševčíková, Veškrnová, 2013). Na bedrech zaměstnavatelů tedy leží (ne)jeden zodpovědný úkol. Totiž důkladně se věnovat dalšímu vzdělávání sociálních pracovníků vproblematice duševní hygieny. Zaměstnavatelé jsou totiž přímo zodpovědní za kvalitu duševní hygieny vpracovním procesu, amají tedy podíl na OPEN ACCESS
24 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2019 totiž se sociálním pracovníkem tak, aby podporovali arozvíjeli jeho zdravou, rozvinutou osobnost, která je zásadní pro kvalitní vykonávání profese, ale též pro zvládání nároků, které jsou na sociálního pracovníka vpostmoderní společnosti kladeny ase kterými je spojena ona značná zátěž profese. Nastavení optimálního vzdělávání vsociální práci je proto důležité pro rozvoj kvality sociální práce, identity oboru arole sociální práce asociálních pracovníků, atak iprofesionalitu sociální práce, přijetí jejích hodnot atd., na což navazuje zvýšení její prestiže azlepšení postavení mezi ostatními obory ivočích veřejnosti (Elichová, 2016; Bednář, in Matoušek, 2013:518–520). Vzdělavatelé by měli tedy nepochybně posílit oblast vzdělávání věnující se problematice duševní hygieny. Právě sohledem na to, že vykonávání sociální práce je (oproti nespočtu jiných profesí) činnost značně náročná na energii, je zapotřebí si pravidelně zajišťovat obnovování psychických afyzických sil. Sociální práce se navíc vyznačuje faktory, díky kterým jsou pomáhající profesionálové (vporovnání jinými) více zranitelní. Angažují se totiž vzájmech klienta, čemuž věnují značnou část své energie, kterou ovšem od klientů zpravidla nedostávají zpět. Tato „jednosměrnost“ sama osobě je určitým psychickým břemenem (Maroon, 2012). Pouhá znalost a„mechanické“ praktikování základních pravidel duševní hygieny tedy ke komplexní obnově sil sociálního pracovníka zdaleka nestačí (Míček, 1984; Zbranková, 2007; Hrdličková, 2007; Bartko, 1980). Prostřednictvím vtextu zmiňovaných základních prostředků duševní hygieny je možné zvládat zátěž při výkonu profese sociálního pracovníka vsoučasné době. Je při tom však nezbytné věnovat teoretickou ipraktickou pozornost též „nadstavbovým“ prostředkům duševní hygieny. Jejich praktikování je opodstatněno nejen tzv.„Hierarchií potřeb A.H.Maslowa“, ale též dokumenty relevantními pro praxi (tj.Mezinárodním etickým kodexem, Standardy kvality sociálních služeb aEtickým kodexem Společnosti sociálních pracovníků České republiky). Díky „nadstavbovým“ prostředkům praktikování duševní hygieny má sociální pracovník možnost být se svým tělem více vkontaktu, dopřát mu potřebné dočerpání energie avneposlední řadě celkově regenerovat (navíc při činnostech, které má rád avnitřně jej obohacují). Je důležité, aby sociální pracovníci jejich prostřednictvím směřovali ksebeaktualizaci— ta je na vrcholu pyramidy potřeb aje předpokladem kosobnostnímu rozvoji. Prostřednictvím sebeaktualizace se sociální pracovníci mohou nejen seberealizovat, ale irozvíjet chování, které přesahuje jejich bezprostřední zájmy (mj.např.užitečnost pro své okolí) či uvědomit si hodnotu sebe sama, včetně jejího dalšího rozvíjení (Plamínek, 2015). Sebeaktualizace je tudíž nutným předpokladem výkonu profese sociální práce. Vyvstává tedy důležitá otázka— pokud se sociálnímu pracovníkovi nedostává ze strany těch, kteří jsou ktomu pověřeni, patřičného rozvíjení, podpory avzdělávání voblasti psychohygieny, kde je může získat? To souvisí se zmiňovaným pohledem na sociálního pracovníka, jakožto „superhrdinu“ (Baráková, Kaczor, 2016). Má totiž široké spektrum schopností adovedností (jsou od něj ostatně vyžadovány). Pokud tedy selhávají zaměstnavatelé avzdělavatelé, dovede si díky své „multifunkčnosti“ takové rozvíjení, podporu avzdělání zajistit sám. Např.navštívit kurz, seminář či přednášku, čerpat zodborné literatury, vyhledat supervizi apod. Vtéto souvislosti je tak zapotřebí apelovat na zaměstnavatele avzdělavatele sociálních pracovníků, kteří mohou situaci teoretického ipraktického vzdělávání sociálních pracovníků voblasti psychohygieny ovlivnit. Zatím se tak však děje spíše negativním směrem, namísto OPEN ACCESS
MICHaL KaCzOR 25 toho pozitivního. Nicméně, kdobru lze přičíst vyvíjenou snahu zaměstnavatelů realizovat na pracovištích supervize. Otázkou však nadále zůstává jejich komplexní (ne) kvalita, (ne)pravidelnost avýsledný (ne)efekt. Ty se mohou diametrálně lišit vzávislosti na konkrétním pracovišti. Nelze však opomenout naprosto klíčovou roli sociálních pracovníků samotných vproblematice duševní hygieny vjejich náročné profesi. Jsou totiž těžištěm všech zmiňovaných pilířů podílejících se na solidním základu psychohygieny vsociální práci, na kterém lze dále stavět arozvíjet jej. Duševní hygienu mají tak nejvíce „vrukou“ právě oni sami. Záleží pouze na nich, zda dovedou, či nedovedou plně využít potenciál psychohygienických prostředků apraktikovat psychohygienu efektivně. Zaměstnavatelé avzdělavatelé jim vtom však mohou velmi pomoci aposílit je— jejich spoluúčast je nutná, neopomenutelná, apři současném stavu dokonce naléhavá. POUŽITÉ ZDROJE ASVSP. 2014. Minimální standard vzdělávání vsociální práci ASVSP [online]. Brno: ASVSP. [20.12.2016]. Dostupné z: http://www.asvsp. org/soubory/standard/Standard_2014.doc BANKS, S.2001. Ethics and Values in Social Work. New York: Palgrave. BARÁKOVÁ, M., KACZOR, M., ELICHOVÁ,M. 2016. Sociální pracovník jako archetyp postmoderního superhrdiny. Sociální práce / Sociálna práca, 16(5), 122–131. BARTKO, D. 1980. Moderní psychohygiena. Praha: Panorama. BAUMAN, Z. 2008. Tekuté časy: Život ve věku nejistoty. Praha: Academia. BEDNÁŘ, M. 2013. Kvalita sociální práce. In: MATOUŠEK, O. akol. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, 518–520. BEDRNOVÁ, E. 1999. Duševní hygiena asebeřízení pro vysokoškoláky amladé manažery. Praha: Fortuna. BODDY, J., DOMINELLI, L. 2016. Social Media and Social Work: The Challenges of aNew Ethical Space [online]. Taylor & Francis Online. Dostupné z: https://doi. org/10.1080/0312407X.2016.1224907 BURCH, V., PENMAN, D. 2016. Meditace pro zdraví: Praktický průvodce pro zvládání bolesti, nemoci astresu pomocí všímavosti. Praha: Grada. CAKIRPALOGLU, P.2012. Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada. DROTÁROVÁ, E, DROTÁROVÁ, L. 2003. Relaxační metody: malá encyklopedie. Praha: Epocha. ELICHOVÁ, M., FLÍDROVÁ, M., JILEČKOVÁ, A. 2015. Burn Out Syndrom in Social Workers in the Czech Republic. Journal Teknology. ELICHOVÁ, M. 2015. Úvod. In: ELICHOVÁ,M. et al. Pojetí kvality sociální práce: Sborník zkonference Pojetí kvality sociální práce vsouvislosti se sebedefinováním sociálního pracovníka ajeho pomáhající profese. České Budějovice: Jihočeská univerzita vČeských Budějovicích, TF, 7–9. FLÍDROVÁ, M., OPATRNÝ, M. 2014. Role hodnot videntitě sociální práce. Sociální práce / Sociálna práca,14(2), 118–126. GÉRINGOVÁ, J. 2011. Pomáhající profese: tvořivé zacházení sodvrácenou stranou. Praha: Triton. GULOVÁ, L. 2011. Sociální práce: Pro pedagogické obory. Praha: Grada. HARRISON, E. 2011. Rychlé meditace pro zklidnění těla amysli: Jak meditovat kdykoliv akdekoliv. Praha: Grada. HICK, S.2009. Mindfulness and Social Work: Paying Attention to Ourselves, Our Clients, and Society. In: HICK, S.Mindfulness and Social Work. Chicago: Lyceum Books, 1–26. HOLASOVÁ, V. 2014. Kvalita vsociální práci asociálních službách. Praha: Grada. HOLASOVÁ, V. 2012. Sociální práce jako nová tržní příležitost? Sociální práce / Sociálna práca, 12(2), 126–137. OPEN ACCESS
26 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2019 HRDLIČKOVÁ, K. 2007. Duševní hygiena sociálních pracovníků vneziskových organizacích. Bakalářská práce. Pardubice: Univerzita Pardubice, FF. HUDEC, I. 2013. Úvod na cestu kmoudrosti: Moderní modely pozná(vá)ní vlastní zodpovědnosti. USA: Lulu Press. JANEBOVÁ, R., MUSIL, L. 2007. Mýty oroli sociálních pracovníků apracovnic. Sociální práce / Sociálna práca, (1), 50–61. JANKOVSKÝ, J. 2003. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton. JANKOVSKÝ, J. 2007. Proměny povolání sociálního pracovníka. Sociální práce/Sociálna práca, 7(4), 42–44. KACZOR, M. 2016. Psychohygiena sociálního pracovníka. Diplomová práce. České Budějovice: TF JU. KELNAROVÁ, J., MATĚJKOVÁ, E. 2014. Psychologie: pro studenty zdravotnických oborů. 2.díl. Praha: Grada. KOPŘIVA, K. 2006. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál. KŘIVOHLAVÝ, J.PEČENKOVÁ, J. 2004. Duševní hygiena zdravotní sestry. Praha: Grada. KŘIVOHLAVÝ, J. 2009. Psychologie zdraví. Praha: Portál. KUZNÍKOVÁ, I. 2011. Sociální práce ve zdravotnictví. Praha: Grada. LÁSKOVÁ, A. 2008. Psychohygiena terénního pracovníka amožnosti profesionální podpory. In: JANOUŠKOVÁ,K., NEDĚLNÍKOVÁ,D.Profesní dovednosti terénních pracovníků: Sborník studijních textů. Ostrava: Ostravská univerzita vOstravě, ZSF, 520–538. LEVICKÁ, J. 2004. Základy sociálnej práce. Trnava: Společnosť pre podporu vedy avzdelávania na FZaSP TU. LIPOVETSKY, G. 2013. Hypermoderní doba: Odpožitku kúzkosti. Praha: Prostor. MAROON, I. 2012. Syndrom vyhoření usociálních pracovníků: Teorie, praxe, kazuistiky. Praha: Portál. MÁTEL, A., ROMAN, T. 2010. Zodpovednosť sociálneho pracovníka voči seba adefenzívna orientácia vsociálnej práci. In: SMUTEK, M., SEIBEL, F.W., TRUHLÁŘOVÁ, Z.Rizika sociální práce: sborník zkonference VII.Hradecké dny sociální práce, Konané vHradci Králové, 1.–2.10.2010. Hradec Králové: Gaudeamus, 60–70. MATOUŠEK, O. 2013. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. 2008. Metody ařízení sociální práce. Praha: Portál. MELGOSA, J. 1997. Zvládni svůj stres! Praha: Advent-Orion. MERTIN, V., KREJČOVÁ, L. 2013. Výchovné poradenství. Praha: Wolters Kluwer ČR. MIKULÁŠTÍK, M. 2015. Manažerská psychologie. Praha: Grada. MÍČEK, L. 1984. Duševní hygiena. Praha: SPN. MÍČEK, L. 1976. Sebevýchova aduševní zdraví. Praha: SPN. MLČÁK, Z., KUBICOVÁ, A. 2008. Kpojetí klienta vsociální práci: Manažerismus nebo humanistický přístup? In: SMUTEK, M., KAPPL, M.Proměny klienta služeb sociální práce. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, 410–416. MLČÁK, Z. 2005. Potenciální zdroje stresu vsociální práci ajejich zvládání. Sociální práce / Sociálna práca, 5(3), 124–137. MPSV. 2008. Standardy kvality sociálních služeb: Výkladový sborník pro poskytovatele [online]. Praha: MPSV. [20.12.2016]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/5966/4_ vykladovy_sbornik.pdf MŠMT. 2006. Kritéria posuzování žádostí ore/ akreditaci bakalářských amagisterských oborů studia sociální práce [online]. Praha: MŠMT. [20.12.2016]. Dostupné z: http://www.msmt. cz/uploads/soubory/akak/pozadavky_ak_ soc_prace.doc NAKONEČNÝ, M. 2013. Lexikon psychologie. Praha: Vodnář. NAKONEČNÝ, M. 2011. Psychologie: Přehled základních oborů. Praha: Triton. NAKONEČNÝ, M. 2003. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia. PLAMÍNEK, J. 2015. Tajemství motivace: Jak zařídit, aby pro vás lidé rádi pracovali. Praha: Grada. REAMER, F. 2013. Social Work in aDigital Age: Ethical and Risk Management Challenges [online]. NASW Press. Dostupné z: https://doi. org/10.1093/sw/swt003 OPEN ACCESS
MICHaL KaCzOR 27 ŘEZNÍČEK, I. 1994. Metody sociální práce. Praha: Sociologické nakladatelství. SPOLEČNOST SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮČR. 2006. Etický kodex společnosti sociálních pracovníků ČR [online]. Praha: SSPČR. [22.10.2015]. Dostupné z: http:// socialnipracovnici.cz/public/upload/image/ eticky_kodex_sspcr.pdf SPOLEČNOST SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ČR. 2004. Mezinárodní etický kodex [online]. Praha: SSP ČR. [22.10.2015]. Dostupné z: http://socialnipracovnici.cz/public/upload/ image/mezinarodni_eticky_kodex.pdf STEJSKALOVÁ, J. 2014. Krize sociální práce aneb máme to ještě ve svých rukou? Sociální práce / Sociálna práca, 14(3), 11–13. ŠAMÁNKOVÁ, M. 2011. Lidské potřeby ve zdraví anemoci aplikované vošetřovatelském procesu. Praha: Grada. ŠIKLOVÁ, J. 2010. Medailón. Sociální práce / Sociálna práca, 10(2), 2. ŠRAJER, J. 2012. Etika apožadavek komplexnosti vsociální práci. Sociální práce / Sociálna práca, 12(3), 81–88. ŠRAJER, J. 2006. Lidská důstojnost vsociální práci. Sociální práce / Sociálna práca, 6(2), 109–113. ŠVEŘEPA, M. 2014. Návrh zákona osociálních pracovnících je zhlediska oboru nežádoucí [online]. Sociální revue. [29.10.2016]. Dostupné z: http://socialnirevue.cz/item/ navrh-zakona-o-socialnich-pracovnicich-jez-hlediska-oboru-nezadouci THE NEW SOCIAL WORKER. 2008. An Introduction to Use of Self in Field Placement [online]. Harrisburg: The New Social Worker. [20.11.2016]. Dostupné z: http://www. socialworker.com/feature-articles/fieldplacement/An_Introduction_to_Use_of_Self_ in_Field_Placement/ VENGLÁŘOVÁ, M., MAHROVÁ, G. 2008. Sociální práce slidmi sduševním onemocněním. Praha: Grada. VEŠKRNOVÁ, B, ŠEVČÍKOVÁ, J. 2013. Příručka dobré praxe voblasti standardů kvality sociálních služeb [online]. Sociální služby Jihomoravského kraje. [02.12.2016]. Dostupné z: http://www. socialnisluzby-jmk.cz/Uploads/2879-7MP+Standardy+kvality+socialnich+sluzeb_ finalpdf.aspx VYMĚTAL, J. 2004. Obecná psychoterapie. Praha: Grada. ZAJACOVÁ, M. 2014. Profesionální sociální pracovník vsoučasné společnosti. Sociální práce / Sociálna práca, 14(3), 8–10. ZBRANKOVÁ, M. 2007. Význam duševní hygieny pro daňového poradce. Bakalářská práce. Brno: Vysoké učení technické, PF. Zákon č.108/2006 Sb., osociálních službách. Mgr. Michal Kaczor2 po vystudování oboru Sociální acharitativní práce na Teologické fakultě Jihočeské Univerzity vČeských Budějovicích absolvoval navazující magisterské studium Etika vsociální práci. Toho času působí jako interní doktorand oboru Charitativní práce tamtéž. Zaměřuje se především na problematiku všímavosti (mindfulness) ajejího potenciálu vpsychohygieně sociálních pracovníků, ale též na lidský kapitál vširším slova smyslu. 2 Kontakt: Mgr. Michal Kaczor, Teologická fakulta Jihočeské univerzity, Katedra etiky, psychologie acharitativní práce, Kněžská 8, 370 01 České Budějovice; [email protected] OPEN ACCESS